Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtvrtá: Sny

3. 12. 2015

Beta: Marci :)

Kapitola čtvrtá: Sny


Draca probudily výkřiky.

Ne ten druh křiku, který Vás může vzbudit ve zmijozelské koleji (zábavný, sexuální a co-to-k-sakru-děláš-jdi-ode-mě-ty-pomatený-Mrzimore), byl to spíš ten typ, který byste očekávali v mudlovských hororových filmech (Pansy ho donutila se na jeden podívat: nejhorší dvě hodiny jeho života. Oni si mysleli, že dívka s přerostlými vlasy je strašidelná? Měli by strávit den s Pánem zla.)

Posadil se na posteli do vzpřímené polohy a přemýšlel, zda někoho zabíjejí, ale pak začal uvažovat o něčím zavraždění sám, pokud ještě žili, protože ho vzbudili z jeho nádherného spánku.

Otočil se za tím hrozným zvukem a...

Grangerová.

Křik byl teď tlumený, téměř kňourání. Její modřiny z včerejšího nočního 'výletu po schodech' se vybarvovaly. Strašný monokl, pár podlitin na pažích a nohách, a pak také na ramenech několik, které vypadaly děsivě jako otisky prstů.

Madame Pomfreyová vyběhla. „Co se děje?“ vykřikla a přitom zírala na Draca. „Co jste jí provedl?“

Proč se všichni domnívají, že je to jeho chyba? „Nic,“ vyštěkl na starou čarodějku.

Nevěřícně si ho prohlížela, a pak se vlekla k dívce. Grangerová měla oči dokořán a zírala do stropu. Popravdě vypadala strašně. Takový křik slyšel jen jednou, od starého spolubydlícího jménem James Black. Byl na něj použit Cruciatus Smrtijedem, který se chtěl dozvědět o pobytu jeho rodičů, a Dracovi se o tom zdálo každý den po dlouhé měsíce a často se probouzel ječením z plných plic.

„Co se stalo?“ zeptala se Pomfreyová uklidňujícím hlasem a pohladila dívku po vlasech, jako by byla pes.

Grangerová vypadala, jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. „Zlé sny,“ řekla prostě. „Omlouvám se, že jsem vás oba vzbudila.“

Draco se naštval. „Překonej to,“ vyštěkl, i když v tom nebylo srdce. Ani si do ní nemohl rýpnout, když vypadala takhle.

Pokusila se posadit, ale bolestí sebou trhla. Pomfreyová si povzdechla. „Pohmožděná žebra,“ řekla napůl pro sebe. Zaplula zpátky do své kanceláře se slibem, že se vrátí s mastí.

Draco na Hermionu pohlédl a cítil lehké znepokojení. Vypadala skoro nepříčetně. Měl nutkání vstát a utěšit ji, ale okamžitě to ignoroval. O čem to přemýšlí?

Byla to mudlovská šmejdka. Zřejmě si zasloužila vše, co se jí stalo.

Víš, že to není pravda, poznamenal hlas v jeho hlavě. Velmi, velmi malý hlásek. Očividně si ho nevšímal.

„Takže, podělíš se někdy o to, co se ti včera v noci vlastně stalo?“ zeptal se jen tak mimochodem.

Střelila po něm pohledem. „Co se staráš?“ zeptala se a promnula si monokl. Její oči byly nezvykle lesklé.

„Nestarám,“ řekl Draco prostě.

Grangerová zabořila svůj obličej zpátky do polštáře. Měl zvláštní pocit, že jí řekl něco, co ji ranilo.

Usmívaje se sám pro sebe, zatlačil zpět jakékoliv další pocity znepokojení. Měl by být rád, že se k ní dostal, ne?

Madame Pomfreyová strávila u dívky dvě hodiny, používajíc svoji magii, aby vyléčila pohmožděná žebra a rozetřela na modřiny hojivou mast. Draco zamžoural na hodinky - bylo devět. Každý, kdo zůstal v Bradavicích, se teď bude šourat po schodech dolů na snídani.

Seděl mlčky, když se Pomfreyová starala o popáleniny na jeho těle, než se konečně vyškrábal na nohy. 

„Jdu do jídelny,“ oznámil Draco. Nemohl se dočkat, až se dostane z tohoto místa. Odehrálo se tu právě tolik divadýlek Hermiony Grangerové, kolik mohl snést.

Pomfreyová kývla chlapci na znamení povolení a odešla z ošetřovny, mumlajíc si přitom něco o rozhovoru s ředitelem.

Grangerová na něj krátce pohlédla. „Dobře,“ pokrčila rameny.

Tázavě zvedl obočí. Ona se na něj na oplátku zmateně zamračila. „Co?“

„Ty nejdeš?“

Její výraz se změnil na ostražitý a pak se podívala na své ruce, kde modřiny hrály všemi barvami. Nebyly teď tak výrazné, ale přesto si jich šlo stále všimnout. Zdálo se, že přemýšlí.

Něco polohlasně zamumlala. Hrozivě to znělo jako „Drž se dál od zmijozelských,“ ale Draco to přičítal své představivosti.

„Nemůžu,“ řekla nakonec, a pak dodala, „stejně musím jít do knihovny.“

Draco protočil očima. „Samozřejmě, že musíš.“ Prohlédl si ji od hlavy k patě. „Také by ses měla osprchovat, vypadáš příšerně, Grangerová.“

S tímto sladkým rozloučením odešel.

xXx

Hermiona snila o černých vlasech a medově hnědých očích a šeptem pronášeném Cruciatu, znovu a znovu. Pak přišly sny o jejích rodičích, a hlava jí bolela a tělo hořelo, a pak tu byla Belatrix se sadistickým úsměvem a...

Otevřela oči do stále známějšího stropu.

Ach ne.

Madame Pomfreyová se nad ní rozčilovala, přešla k Dracovi a pak odešla. Hermiona se cítila jako by byla v transu. Tmavém, nepříjemném transu.

Drž se dál od zmijozelských.

O tomhle nikde nemluv, mudlovská šmejdko. Možná tě pak zabijem rychlejc.

Někdo chtěl její smrt. Někdo, komu se nelíbil její původ.

Někdo, kdo sám sebe prezentoval jako příštího Pána zla.

Měla by poslat sovu Harrymu nebo Ronovi, ale měla strach, že by na to její útočníci mohli přijít. Dalším řešením bylo říct to řediteli - ministerstvo by jí poskytlo bezpečný úkryt. Dokonce i kdyby na své popáleniny potřebovala s sebou léčitele.

Dá se hovořit o špatném načasování, Seamusi, pomyslela si pochmurně.

Poté, co zanechala madame Pomfreyové vzkaz, se Hermiona opatrně vydala směrem do knihovny. Malfoy na tom byl mnohem lépe než ona - jeho popáleniny se léčily abnormální rychlostí. Slyšela o tom mluvit Pomfreyovou s jedním z jejích učňů.

Neměla by být překvapená. Malfoy nebyl ten, kdo byl napaden.

Knihovna byla ztichlá. Madame Pinceová nebyla nikde k nalezení - asi právě snídala. Hermiona zamířila do oddělení s omezeným přístupem. Madame Pinceová jí sem povolila přístup kdykoliv se jí zlíbí - pro zlatou dívku, pomyslela si Hermiona ponuře. Všichni učitelé ji zbožňovali, co si víc přát?

Až na, možná, já nevím, život.

Knihu, kterou chtěla, našla pod 'J'. Byla o bezhůlkové magii od prastarého mocného kouzelníka Sovereigna Jacobse, který byl známý především ve středověku, ale kvůli chybičce, díky které vybuchl dům plný mudlů, byl zatčen a umístěn do Azkabanu.

Kniha se jmenovala 'Smrtící zbraň'.

Hermiona zírala na svazek dlouhou dobu, než ho konečně sundala z místa na polici. Vypadal docela nevinně - alespoň nekousal jako některé jiné knihy v oddělení s omezeným přístupem.

S potěšeným povzdechem se posadila ke čtení, důvěrně známý pocit na ni poprvé za tři dny znovu dolehl.

xXx

Hermiona napůl očekávala návrat k chaosu, ale ošetřovna byla klidná, když vstoupila. Madame Pomfreyovou ani Malfoye nebylo nikde vidět. Pouze na židli seděl nějaký druhák mračící se na zem, s rukou pokrytou červenými skvrnami.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Hermiona chlapce.

Vzhlédl k ní. „Vy jste ošetřovatelka?“ zeptal se a kousl se do rtu. „Nevypadáte dost staře, no, na ošetřovatelku.“ Trhl sebou bolestí, když se škrábal na nohy. „Thomas Blackberry mě zasáhl kouzlem na obraně.“ Ušklíbl se. „Samozřejmě náhodou.“ Jeho hlas byl plný sarkasmu. Pak zavrtěl hlavou. „Zatracení Nebelvíři.“

Hermioniny rty sebou škubly. Byl skoro jako zmenšená kopie Malfoye. „Ne, madame Pomfreyová - to je ošetřovatelka - musí být teď někde venku.“ Pak na chlapce kývla. „Pojď, posaď se na tuhle postel, pomůžu ti. Znám na to dobré protikouzlo.“ Ukázala na skvrny na ruce. „Můj kamarád Harry má Furnunculus obzvlášť v oblibě.“

Lehce se zamračil. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se nakonec s neomaleností, která byla typická jen pro první či druhé ročníky.

Na to se usmála. „Hermiona Grangerová,“ řekla mu, přičemž vzala na vědomí jeho zmijozelský hábit a v duchu se modlila, aby neměl předsudky proti mudlorozeným.

Jeho oči se rozzářily. „Ta Hermiona Grangerová? Nejlepší kamarádka Harryho Pottera?“

Hermiona se nemohla ubránit smíchu. „Ano, ta Hermiona Grangerová,“ odpověděla, zavedla ho k posteli se svou nejserióznější tváří a vytáhla hůlku.

S úžasem na ni zíral, ruka byla rázem zapomenuta. Využila jeho nepozornosti a na jeho ruku namířila. Protikouzlo bylo snadné, opravdu. Amelie Wolfová ho stvořila před dvěma sty lety. V Bradavické historii se říká, že...

„Jsi opravdu krásná,“ řekl jí Zmijozel vážně a Hermiona měla opět co dělat, aby se nezačala smát.

„Ty taky,“ řekla mu pobaveně. Takže možná ne všichni Zmijozelové jsou špatní. Theo nebyl, tento kluk také ne. Možná byli lidé sví bez ohledu na to, do jaké koleje patřili.

Chlapec vedle ní se zašklebil. „Nebuď směšná! Kluci nejsou hezcí,“ řekl vážně. „Mimochodem, jsem Nico.“

„Ráda tě poznávám, Nico,“ odpověděla s malým úsměvem na rtech.

Podívej, pronesla v duchu k Malfoyovi, mudlorození nejsou zbyteční.

„Teď tohle kouzlo může vyvolat ospalost, takže by bylo nejlepší, kdybys tady na chvíli zůstal a...“

„Chrrrr.“ Hermiona vyskočila nad chrápáním, které se od chlapce ozvalo.

Usnul rychle.

S mírným pousmáním Hermiona vstala a protáhla se. Urovnala si svoje čerstvě umyté vlasy a děkovala Merlinovi, že se po šestém roce nepatrně narovnaly. Kudrnaté vlasy nebyly vůbec lichotivé.

„Myslel jsem, že Zmijozely nenávidíš,“ poznamenal hlas někde za ní.

Hermiona se narovnala. „Ne všechny,“ zamumlala potichu. Odmítala se na něj podívat, protože věděla, že kdyby tak učinila, ten hlas by se v její hlavě znovu ozval.

Drž se dál od zmijozelských.

Když promluvil, nemohla si pomoci, otočila se a překvapeně na něj pohlédla.

„Nenávidíš mě?“ zeptal se Malfoy. Tváře měl neobvykle červené - zřejmě od alkoholu, pomyslela si. Jak typické pro něj.

Se zamračením si stáhla rukávy hábitu. „Nevím,“ řekla upřímně.

Něco z Draca Malfoye ji zatraceně mátlo.

„Není pravda, že bych tě nenáviděl,“ řekl stroze a jeho hlas zněl trochu zastřeně. Pak, k Hermionině nevíře, se začal červenat a obrátil se k odchodu.

„Ne!“ vykřikla hodně vylekaně. „Zůstaň,“ dokončila s výdechem.

Zastavil se ve dveřích, aniž by na ni pohlédl.

„Nechceš mě proklít?“

„Ne,“ ozval se lehce pobavený hlas. „Aspoň ne před tím chlapcem.“

Otočil se a ušklíbl se na ni. Pak přešel  ke své posteli, posadil se a sebral si knihu. Hermiona ho následovala, neodvažujíc se vydat ani hlásku ze strachu, že by mohla rozbít tento okamžik - či co to bylo.

Malfoy vypadal, že mu je to jedno. „Přemýšlel jsem,“ prohlásil.

Hermiona věděla, že by se měla cítit provinile, že prakticky využila jeho stavu opilosti, ale nedokázala se k tomu přinutit.

„To musí být pro tebe těžké,“ řekla mu, oči rozšířené posměšným soucitem.

„Možná, že mudlorození nejsou tak špatní, víš?“ pokračoval, jako by ani nehlesla. Její kniha spadla s rachotem na zem. Nezdálo se, že by si toho všiml. „Myslím tím, že jsi mudlorozená a lidé říkají, že jsi nejbystřejší čarodějka téhle doby. Když otec žil, já... věřil jsem, že... protože byl na mě pyšný.“ Škytl. „Ale otec tady není. Je mrtvý.“

Hermiona se zamračila. Skoro... s ním... soucítila. Co se to děje? „Proč jsi nezůstal na Vánoce u matky, Draco?“ zeptala se ho tiše.

Zamračil se na pokrývku své postele. „Ř… říká, že jí příliš připomínám otce,“ odpověděl vážně. „Nechce mě u sebe, a kromě toho má své přátele, kteří se o ni postarají,“ najednou se zarazil. „Nazvala jsi mě Draco.“

Hermiona cítila, že se červená. „Ach, pravda, promiň.“ Nebyla si tak úplně jistá, co na to říct.

Usmál se na ni. Vlastně byl samý úsměv. Proboha, bude toho litovat, až vystřízliví - tušila Hermiona. „Můžu ti říkat Hermiono?“ zeptal se nesměle.

To, že se Malfoy choval v opilém stavu ostýchavě, u Hermiony vyvolalo pobavení. Draco Malfoy. Ani za zlatý prase.

„Pravděpodobně ano,“ řekla Malfoyovi, aby ho uklidnila. Ráno se bude nenávidět a ji taky. Nikdy by ji neřekl Hermiono, ani za milion let, kdyby byl střízlivý.

„Dobrou, Hermiono,“ zívl Malfoy, který si podle všeho vůbec neuvědomoval skutečnost, že je teprve poledne. V žaludku se jí po vyslovení jejího jména z jeho úst odehrálo něco zvláštního - vypadalo to na úplný kotrmelec.

Malfoyovy oči se zavřely, jeho tvář byla obrazem nevinnosti. A ji vzápětí zaplavila vlna lítosti, jak nad sebou, tak také na Malfoyem.

„Dobrou, Draco,“ zašeptala, ale on už spal.

Hermiona zvedla zpět svoji knihu a četla, dokud se madame Pomfreyová nevrátila. Venku se právě začínalo stmívat, když vešla, a na sametové obloze se objevily hvězdy. Sestra se vyhýbala Hermioniným otázkám na téma, kde byla, ale pochválila dívku za práci na jejím pacientovi, předtím než zmizela ve své kanceláři. 

„Přeju si, abych se mohla vrátit na kolej,“ řekla Hermiona jen tak do vzduchu, i když si tím nebyla tak jistá. Nebelvírská kolej teď byla prázdná a opuštěná. A Malfoy, no, dokázala se s ním vypořádat. Tady to bylo lepší, než kdekoliv jinde. Bezpečnější.

Pokračovala ve čtení, dokud Malfoy nepřestal mumlat ze spaní. Hermiona se na něj koutkem oka podívala a skoro si odfrkla. Jednu stranu svého obličeje měl červenou, vlhkou a poslintanou. Vlasy měl rozcuchané, oblečení zmuchlané a špinavé.

Vypadal tak tak roztomile.

ZTRATILA JSI ROZUM, křičela na ni její mysl. Tohle je Malfoy! Draco Malfoy, který tě nazývá mudlovskou šmejdkou a snaží se dostat tvé přátelé a tebe zabít, pamatuješ? Ano? Ten!

„Grangerová?“ zeptal se omámeně a zmateně se zamračil. Vyškrábal se do sedu. „Co děláš ve zmijozelské kol...“ jeho tvář zalilo poznání. „Ach.“

Nebyla překvapená, že ji nazval Grangerová, ale cítila se podivně zklamaně.

Ach,“ zopakoval Malfoy a pak si otřel rukou tvář od slin.

Hermiona se zahihňala. Hermiona Jane Grangerová, která vždycky byla lepší než chichotající se dívky s prázným mozkem, které se zbláznily do chlapců jako Draco Malfoy, se hihňala.

Malfoy se zdál být v šoku. „Ty ses právě zasmála?“ zeptal se, přičemž se na ni mračil, jako kdyby byla jen iluzí. „To je v pořádku, Draco, ještě pořád spíš, pořád spíš,“ zamumlal si pro sebe. Pak se štípl a lekl se. „Sakra, nespím! Nespím!“

Hermiona pevně stiskla rty, aby se nezačala zase smát.

Malfoy si toho však všiml. „Jsem rád, že se dobře bavíš,“ odsekl. „Co se vlastně stalo? Zdrogovala jsi mě? Jestli ano, Grangerová...“

Hermiona si povzdechla. „Přišel jsi opilý a zhroutil ses na postel, to je vše,“ lhala snadno. Do očí se mu ale nepodívala.

Po jejím prohlášení na ni hleděl s přimhouřenýma očima, potom se však jeho oči hrůzou rozšířily, jak si vzpomněl. „Pokusila ses... ty... ty...

Hermiona pozvedla obočí a napodobila Malfoyův hlas, když řekla: „Celé věty, prosím, Malfoyi.“

Otočil se a hleděl na ni s hrůzou, jako by měla tři hlavy. „Ty... ty zníš jako... jako...“ Pak sundal nohy z postele a položil si hlavu do dlaní. „Stále spím, stále spím, stále spím,“ mumlal si.

Hermiona zavrtěla hlavou a vrátila se ke svému románu. Neuběhlo ani deset vteřin, než ji vytrhl z jejích rukou a zamračil se na ni. „Jak se opovažuješ využít mé opilosti, abys mě donutila mluvit o mé rodině?“ zeptal se zuřivě a vyskočil na nohy.

Zlostně na něj pohlédla a popadla svoji knihu zpět. „Nenutila jsem tě k ničemu, Malfoyi.“

„Ale ano! Moje... moje matka! Využila jsi mě!“

Hermiona se cítila trochu znepokojená skutečností, že si vzpomněl pouze na tuhle část jejich rozhovoru. Silně si povzdechla a posadila se. Popáleniny od Seamusova lektvaru byly bolestivé, ale hojily se. Jen nesnesitelně pomalu. Záviděla Malfoyovi jeho zjevně rychlou léčbu.

„Neudělala jsem nic, Malfoyi,“ zopakovala a snažila se protlačit kolem něj, aby se dostala do své postele.

Ani se nehnul. „Bude jen dobře, když mi řekneš, co se včera v noci stalo,“ pověděl jí upřímně. „Poté, co jsi použila svůj... ženský půvab, abys mě donutila mluvit o osobních věcech.“

Hermiona si odfrkla. „Můj ženský půvab? Odkdy něco takového mám?“ zavrtěla na něj hlavou. „Podle všeho sis vždy myslel, že jsem nějaké bezpohlavní ošklivé stvoření, když jsem mudlorozená, vzpomínáš?“

„Myslím, že je zřejmé, že být mudlorozená tě nikdy předtím v ničem nezastavilo! Proč by tě to mělo zarazit právě teď...“

„Takže přiznáváš, že mudlorození nejsou podřadné...“

„Nic takového jsem neřekl...“

„Ale ano! Řekl jsi...“

„Jak typické pro mudlovké šmejdy, překroutit moje slova...“

Obraz před ošetřovnou začal příšerně naříkat, čímž zburcoval madame Pomfreyovou, která vyběhla ze své kanceláře s přísným výrazem na tváři. Na sobě měla černý hábit a v obličeji z únavy kruhy pod očima. Hermiona přemýšlela, co bylo tak naléhavé, že jejich učitelé byli okrádáni o spánek.

„Už tohomám dost!“ vykřikla žena. „Vy děti spolu budete muset vyjít, nebo vás pošlu ke svatému Mungovi. Jsou zde důležitější věci na práci, než vaše dětinské vrtění...“

Nejsem dítě...“

„U svatého Munga je to lepší, než být uvízlá s touhle nesnesitelnou fretkou...“

„To říkáš ty, ty povýšená...“ pod přísným pohledem madame Pomfreyové se Malfoy odmlčel, „čarodějnice.“

Madame Pomfreyová pozvedla svoje tenká obočí. „Ticho, vy dva.“ Na chvíli se zarazila a zdálo se, že přemýšlí. Nakonec řekla se spokojeností v hlase: „Za každou hádku vám do nového roku uložím týden po škole.“

Hermiona vykřikla. „Ale to je... to je absurdní! Vracíme se do Bradavic pouze na dva měsíce a pak budeme absolvovat! Strávíme naše poslední dny po škole.“

Hermiona po škole - pro Věštec by to bylo sousto! Už viděla ten titulek - Zkažená zlatá dívka, Grangerová miluje nebezpečí. A její rodiče...

Její rodiče jí chyběli.

Hermiona cítila, jak z ní předcházející zápal vyprchává. Madame Pomfreyová se usmála a znovu je zanechala jejich myšlenkám, jen se zastavila, aby jim opět zdůraznila nutnost spolu vycházet.

„Doprdele, doprdele, doprdele,“ zaklel Malfoy. Jeho vlasy trčely všemi směry a on se je pokoušel urovnat. Hermiona se cítila neurčitě a děsivě nespokojeně - s rozcuchanými vlasy vypadal dobře.

Tak dobře, jak jen arogantní, bledá, nechutná fretka mohla vypadat.

Hermiona si povzdechla. „Hele... co kdybychom... dospěli k dohodě? Chci říct, nevím jak ty, ale nechci strávit svoje poslední dny v Bradavicích po škole.“ Opatrně na něj pohlédla, přemýšlejíc, zda jí odsekne.

„Hmm,“ podíval se na ni podezřívavě. „Co z toho kápne mně?“

„Ehm, žádný trest?“

Povýšeně se na ni ušklíbl. „Myslíš si, že se starám, jestli dostanu trest, Grangerová?“

Hermiona cítila narůstající vztek. K čertu s ním! Proč nemůže být zdvořilý jako ostatní z nich? Snažila se představit si svět s milým Malfoyem, než se rozhodla, že se to zdá být určitě příliš ujeté.

„Podívej! Jakmile se odtud dostaneme, můžeš se vrátit k tyranizování prvňáků nebo k strašlivému opíjení, či co to děláš! Ale tady, nemůžeš být projednou milý?“

„Ano.“ Malfoy se na ni díval, jako by ho právě požádala, aby se vrhl z okna.

Naštvala se. „Zasraná malá fretko...“

Zvedl na ni obočí, napůl překvapeně, napůl s opovržením. „Jazyk Grangerová,“ řekl.

Míra vzteku přetekla. „Přestaň mi tak říkat!“ zaječela na něj, zcela zapomínajíc na Pomfreyovou a její výhružky.

Zíral na ni. „Proč? Je to tvoje jméno.“

S frustrovaným výkřikem vyběhla z ošetřovny do prázných chodeb. Možná ji procházka uklidní. Proč se nechává tou hloupou fretkou vytočit?

Nepřítomně se zastavila a opřela se o zeď, cítíc přitom chladný kámen pod čelem, když uslyšela Malfoyovu ohromenou otázku: „Co jsem udělal?“

Se zafuněním pokračovala chodbou a usilovně myslela na cokoli jiného než na toho ignorantského, pokryteckého zmetka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hezké :3

(Alex , 18. 2. 2016 12:09)

Už se nemůžu dočkat další kapitoly :) Kdy jim konečně dojde, že je to k sobě prostě táhne? :D
Jste dobrý, holky :) Máte vážně dobré překlady :)

:)

(Tt, 18. 1. 2016 0:13)

Perfektní, děkuji ti za překlad, skvěle se to čte :)

:-)

(mami, 14. 12. 2015 5:53)

Hádajú sa už len zo zotrvačnosti a ani nevedia prečo. Pekné

Wow

(Emmy, 6. 12. 2015 13:28)

Je to úžasné. Zbožňuju opilého Draca a naštvanou Hermionu :)
Moc hezký překlad!