Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola třetí: Výhrůžky

11. 1. 2015

 Kapitolu obetovala marci

 

Kapitola třetí: Výhrůžky


„Jste -“

„Je mi fajn, madame Pomfreyová.“

„Jste pozitivně -“

„Cítím se skvěle, madame Pomfreyová.“

„Slečno Grangerová, jste si naprosto -“

Malfoyův ospalý tón ji přerušil. „Má se dobře, ty tlustohlavá čarodějnice,“ řekl. „A teď prosím sklapněte, abych mohl dohnat svůj zkrášlující spánek.“

Hermiona si odfrkla. „To budeš muset dohnat mnohem víc spánku, Malfoyi,“ zavtipkovala. „Dobrotivý Bože, nemůžu uvěřit, že je to sotva druhý den a už mám pocit, jako bych byla prohozena nemocničním oknem.“

Na to zvedl obočí. „Asi bys měla vědět, že většina čarodějek sdílejících se mnou pokoj do týdne zemře,“ řekl a se zájmem se zahleděl na strop. Pak dodal: „Někteří kouzelníci taky.“

Hermiona protočila oči a znovu sáhla po knize, která se nacházela vedle její postele. „Já nejsem většina čarodějek,“ odsekla.

Malfoy byl tak dlouho zticha, že se musela obrátit, aby se podívala, co má za lubem. Stále zíral na strop se zvláštním výrazem na tváři.

„Já vím,“ řekl nakonec.

Nebyla si jistá, co to mělo znamenat. Se zamračením rychle otevřela knihu. Román byl fascinující, ale po deseti minutách několikerého čtení stejného úryvku zjistila, že se prostě nemůže soustředit. Popadla kus pergamenu z nočního stolku a svoji pozornost zaměřila na něj. Začala psát, ztracená ve slovech a se soustředěným výrazem na obličeji.

Ani si nevšimla Malfoyova stále upřeného pohledu.

Čas se vlekl a jeho omámení bylo přerušeno hlasitým zavrzáním, když se dveře od ošetřovny otevřely. Stáli tam Ron a Harry, tentokrát doprovázení Seamusem. Vypadal nervózně.

„Hej Miono,“ pozdravil a střelil po Malfoyovi nejistým pohledem.

Oči blonďatého chlapce byly stále namířeny na strop. „Přijď blíž a já ti vymažu paměť,“ řekl líně.

Vyděšeně vyhlížející Seamus se přišoural k levému boku Hermioniny postele.

„Tady Seamus se přišel omluvit, Miono,“ vysvětlil Harry, který se při tom zdál být sám poměrně zneklidněný.

Ron vypadal, jako by se právě ocitl na svém vlastním pohřbu.

I Seamus měl stejný pohled. „Já – já se omlouvám za to, co se stalo,“ vykoktal. „Já – byla to skutečně nehoda. Opravdu jsem nechtěl – nechtěl – já -“

Hermiona lehce pozvedla jedno obočí. „Seamusi, to je v pohodě.“

„Myslím i jeho,“ mávl rukou všeobecně Malfoyovým směrem. „Nezaslouží si… co se stalo… tedy je mi to opravdu líto…“

„Seamusi, to je dobrý.“

„To jen, že si nikdy neodpustím, kdybys… kdybys byla za to naštvaná… prosím řekni, že mi rozumíš.“

Malfoy se pohrdavě ušklíbl. „Ach bože, jak dojemné.“

Seamus vzdorně ožil. „Hele, komu to říkáš?“

Harry vypadal zdeptaně, jako by se díval na bombu těsně před výbuchem. „Seamusi, možná bys měl -“

Malfoy protočil očima. „Vy nebelvírští jste naprosto beznadějní,“ vložil se do toho ochotně.

„Sklapni, fretko,“ odsekl Ron.

„Lasičák nařizuje lidem, aby sklapli. Kam to jen ten kouzelnický svět spěje?“ zeptal se Malfoy zdi. Upravoval se, zíraje na svůj odraz v okně naproti posteli.

„Seamusi -“ začala Hermiona.

„Možná bys měl jít, Seamusi,“ dokončil Harry ochotně.

„Nenechám toho bělovlasýho trola, aby se nade mne povyšoval!“ vykřikl chlapec se zamračeným výrazem.

Malfoy vypadal zděšeně. „Moje vlasy nejsou bílé!“ zvolal pohoršeně.

„Seamusi, měl bys jít. Hned,“ řekla Hermiona úsečně.

„Hermiono – upřímně, nemůžeš držet s tímhle -“

„Nejsem s nikým na ničí straně. Ven!“

Byť Nebelvír, Seamus Finnigan si byl jistý, že by se měl hodně rychle vypařit z dohledu naštvané Hermiony Grangerové.

Hermiona byla mezitím zaneprázdněná přemýšlením, jestli má madame Pomfreyová někde tajně ukrytou ohnivou whisky.

Byla si jistá, že ano.

Hermiona se zarazila, šokovaná sama sebou. Uchylovat se k alkoholu, aby utekla od reality! Mění se v zatraceného Zmijozela!

Seamus odešel, mumlaje si přitom o Zmijozelech, kteří víc mluví svými zadky, než pusami.

Ron zděšeně zavrtěl hlavou. „Promiň, Miono,“ omluvil se a natáhl se po ni.

Bojovala s nutkáním se odtáhnout. Co se to děje? Vždy Rona zbožňovala, způsob jakým si pokaždé dělal legraci, ten rozkošně provinilý pohled, který dokázal vykouzlit na tváři, když ho chytili při něčem, co neměl. Celá zmatená se od něj nechala obejmout, a pak se otočila, aby objala Harryho dřív, než by se Ron mohl pokusit ukrást polibek.

Malfoy zamručel něco o 'zatracených Nebelvírech'. A když se otočila, aby ho napomenula, vrátil se k upravování svého zevnějšku.

Zmijozelové, pomyslela si, napůl podrážděně, napůl pobaveně.

„Co je to?“ zeptal se Harry, zvedaje pergamen, na který psala.

Hermiona zčervenala. „Ále, nic. Jen haiku[IS1] , na kterém jsem pracovala.“ Přemýšlela, zda by měla list z Harryho rukou vytrhnout nebo se vrhnout z okna. 

To druhé se jevilo mnohem přitažlivější, jakmile Malfoy ožil, poslouchaje Harryho čtení.

„Malfoy je kokot,

Má velmi pěkný zadek

Chci rozmlátit mu hlavu.“

Hermiona cítila, jak rudne ještě víc, zatímco se Malfoy rozchechtal.

Ron se mračil. „Poslední řádek nemá pět slabik!“ podotkl zděšeně.

Hermiona uvažovala, zda existuje zákon proti týrání zrzků.

 „Odkdy jsi takovej odborník přes haiku, Weasley?“ zeptal se Malfoy, vypadaje lehce pobaveně.

Harrymu, zdálo se, došla slova.

„Netušil jsem, že jsi to cítila takhle, Grangerová,“ pokračoval Malfoy samolibým hlasem.

Odmítla se na něj podívat. „Necítím k tobě absolutně nic kromě nenávisti, ty arogantní čistokrevný blbečku,“ odsekla.

Něco z jeho škádlení ji přimělo chtít ho praštit. Znovu.

„Ach, tak popudlivá.“

Hermiona bojovala s nutkáním jej proklít. „Ty jsi tak nesnesitelný!“ zvolala a vrhla po něm ledový pohled. 

„Snažím se,“ zněla jeho odpověď.

Zapomeň na urážení zrzků, pomyslela si Hermiona vztekle. Zkus týrat plavovlasé, otravné, arogantní fretky.

„No, vlak brzy odjíždí,“ ozval se nakonec Harry. „Chtěli jsme se ujistit, že jsi v pořádku…“

„Stále naživu,“ dodal Ron ochotně.

„A při smyslech,“ dokončil Harry a zvláštně se na ni usmál. „Vidím, že jsi zaměstnaná.“

Hermiona zuřivě zavrtěla hlavou a její kadeře při tom poskakovaly. Co ho proboha přivedlo k takovému závěru? „To rozhodně nejsem! Zcela určitě se ve své mysli unudím.“

Být zavřená v pokoji s Malfoyem ji skutečně dostávalo – neměla ponětí proč. Jistě, byl to blbec, ale nebyl až takový blbec jako před válkou. Skoro… skoro se teď dal snést.

Ale něco na něm ji stále nutilo chtít ho proklít, odčarovat mu tu jeho pěknou tvářičku.

Počkat – zmiňovala se právě o jeho tváři jako o pěkné?

Tohle místo na ní vážně působilo.

„Mohu tě zaměstnat,“ zvolal Malfoy z postele vedle ní, v jeho hlase jasný náznak.

Hermiona se opět vrátila k okouzlující myšlence prokletí jeho obličeje, nejlépe co nejbolestivějším způsobem.

Ron se přesunul rychleji, než stačila zaznamenat, a vrhl se na Malfoye, aniž by ten mohl protestovat. Napřáhl svou pěst, tvář červenou stejně jako jeho vlasy. 

„Za to zaplatíš, ty zasraný debile,“ zavrčel.

„Rone! Ne!“ vykřikla Hermiona zděšeně a vyskočila na nohy. Zmocnila se jí závrať a hlavou jí projela bolest. Před očima se jí objevily ty proklaté skvrny. Nohy se pod ní podlomily a ona spadla na hromadu peřin na posteli.

Najednou nad ní stál Ron s obavami v očích. Opatrně shrnul pramen vlasů z její tváře. „Není ti nic?“

„Blahopřeju, Weasley,“ protáhl Malfoy. „Snažil ses zachránit dívku a skončil si tím, že jsi ji zranil víc, než už je.“

Hermiona potichu zavrčela: „Myslíš si, že jsem zraněná tvými komentáři?“ zeptala se. „Ačkoli nevidím důvod, proč na nich trváš. Myslela jsem, že by ses mě neodvážil dotknout, když mám tak špinavou krev.“

Malfoye to očividně nevyvedlo z míry. „Technicky jsi ty tím, kdo se mě dotkl. Já bych se tě nedotkl -“ otřásl se při té hrozné představě.

Ron znovu vyskočil na nohy, ale Harry byl rychlejší. Vyštěkl: „Zavři zobák, Malfoyi, dřív než tě donutím.“ A s otočkou na Rona dodal: „Jen se tě snaží dobírat, Rone. Nech to být.“

Hermioně, která se s těmito připomínkami už dávno vyrovnala, bylo špatně. Hrozilo, že se dá do pláče a tak se silně kousla do rtu, aby tomu zabránila.

Nestarala se o to, co si Malfoy myslí. Samozřejmě že ne. Proč taky? Je to jen… jen blbec, který na rozdíl od nich ostatních nikdy nevyrostl. Nestál za její čas.

„To je v pohodě, kluci. Měli byste jít. Ujede vám vlak,“ řekla jim Hermiona konejšivě.

Tajně si přála, aby odešli, aby mohla zmizet někam, kde je klid a vykřičet si tam plíce.

Zdá se, že to v poslední době dělá příliš často.

Ron na ni soucitně hleděl.

Bohové, ale ona jen chtěla, aby odešel!

Odmlčela se u řady myšlenek, znepokojená sama se sebou. Vždy si vychutnávala Ronovu a Harryho společnost. Ani jednou si Hermiona nepomyslela, že by existovaly chvíle, kdy se z nich bude cítit unaveně.

Harry zachytil její pohled, a jakkoliv si ho vyložil, byla vděčná za jeho slova. „Pojď, Rone, nechme Hermionu odpočívat,“ řekl, naklonil se a políbil ji na tvář.

Ron se se smutným úsměvem sehnul, aby jí také dal pusu. Avšak ona otočila hlavu, takže se jeho rty dotkly její tváře.

„Brzy se uvidíme,“ řekla jim vesele. Po několika nepříjemných objetích od Rona a jednom vřelém od Harryho odešli. Jakmile za nimi zaklaply dveře, její úsměv zmizel.

„Do prdele, do prdele, do prdele,“ mumlala do svého polštáře, úplně přitom ignorujíc Malfoye v místnosti.  

Jeho hlas zněl nezdravě, když poznamenal: „Souhlasím.“

xXx

Poté, co Hermiona naříkala, dělala si starosti a ponižovala se přes celý oběd, povolila jí nakonec madame Pomfreyová přesunout se do Nebelvíru, aby si sbalila své tašky. Léčitelka samozřejmě dívce dovolila odejít až po pár vypitých lektvarech a podaných mastech, i když neochotně.

„Ujistěte se, že budete zpátky před šestou,“ řekla jí Pomfreyová pevně. „Tyhle popáleniny – zdají se být horší, než jsem si myslela… bez léčby…“ zamračila se a náhle se zarazila. „Jen se vraťte před šestou, rozumíte, slečno Grangerová?“

Jakmile se dveře od ošetřovny za ní zabouchly, Hermiona samou úlevou vykřikla. Chladný vzduch se na uvítanou otřel o její kůži. Kamenné zdi se zdály být otevřené a přátelské. Podívala se na ně a pro jednou neviděla drolící se kusy jako vloni.

Merline, tohle jí chybělo – a to se jednalo stěží o dva dny. Těžký vzduch na ošetřovně se po krátké chvíli stával dusivým.

Hrad byl skoro až strašidelně tichý, zatímco kráčela po chodbách – na Vánoce zde zůstalo jen velmi málo studentů. Většina se obvykle vracela domů, pokud ne ke svým rodinám, tak alespoň k rodinám svých přátel. Ron jí nabídl pohostinství jejich domu, ale Hermiona to slušně odmítla, myslíc si, že potřebuje nějaký čas sama pro sebe.

Velká šance, že se tak teď stane, pomyslela si rozmrzele.

Byla tak ztracená ve svých myšlenkách, že si nevšimla tří chlapců oblečených v zelené a černé, jak ji sledují, držíce se ve stínech.

Minula havraspárskou věž, když ji někdo popadl. Zaskočená zápolila se svou hůlkou a zaplavovala ji hrůza. Jakmile se jí podařilo dostat hůlku na světlo, byla jí vyražena z ruky. Dřív než stihla zamumlat 'Accio hůlka', zaslechla zasyčení a potom 'Silencio'. Snažila se křičet, ale z jejích rtů uniklo jen přiškrcené zachrčení.

Ke zdi ji přitiskly pevné ruce a dlaň zmizela z jejích očí. Znovu viděla – ne že by jí to moc pomohlo. Tři kluci, oblečení ve zmijozelských hábitech, se na ni pohrdavě usmívali.

Co to bylo se Zmijozelskými a jejich úšklebky? Copak nikdy neslyšeli o normálním úsměvu? Nebo dokonce o mračení? Cokoliv, jen ne ten zatracený úšklebek.

„Ani se nesnaž dostat ke své hůlce, mudlovská šmejdko,“ zasyčel jeden z nich. Svou hůlku tiskl k jejímu krku, prohlížeje si ji, jako by byla tím nejhnusnějším tvorem na světě. Nepoznala ho, ani toho po jeho pravici, avšak rozeznala nejvzdáleněji stojící osobu.

Gregory Goyle.

Hermiona se krátce zarazila. Měl bys být v Azkabanu, snažila se říct, ale kouzlo jí přiškrtilo hrdlo. Prudce zakašlala, sklonila se a sevřela přitom své břicho.

„Drž se dál od zmijozelských,“ nařídil jí kluk před ní. Měl modré oči a uhlově černé vlasy. To na jeho duši sedí, pomyslela si Hermiona ponuře. Chtěla přivolat svou hůlku, ale bez úspěchu. Nikdy nebyla dobrá v bezhůlkové magii.

Dalo by se říct, že to byla její slabost. Kupodivu, proslulá Hermiona Grangerová měla slabost. V Denním věštci by měli svátek.

Držet se dál od zmijozelských? Chtělo se jí vykřiknout.  S jedním jsem uvízla na ošetřovně na bůhví na jak dlouho! Jak ode mě můžete očekávat –

Vyjádřila svůj spalující hněv skrze zlostný pohled, zatímco v duchu pokračovala ve své tirádě. Všimla si, že Goyle začal vypadat trochu znepokojeně, a v mysli si poblahopřála.

Ten zprava, děsivě ošklivý s temně šedýma očima a vlasy připomínajícími zvratky, po ní chlípně pošilhával.

„Náš mistr tě chce mrtvou, mudlovská šmejdko. Jsou na to vypsané sázky. Tady Jem říká, že budeš do jara pod drnem.“ Mávl rukou na uhlově černovlasého chlapce, který se krutě ušklíbl. „Já tomu dávám měsíc.“

Vrhl po Goylovi jízlivý pohled.

Její bývalý spolužák se výhružně přiblížil. Hermiona zakoulela očima. Nebyla pobavena tímto pokusem ji zastrašit. „O tomhle nikde nemluv, mudlovská šmejdko… Možná tě pak zabijem rychlejc.“

Na to mu plivla do tváře. V jeho přihlouplých očích vzplanul vztek a on vytáhl hůlku. Ostatní se rozchechtali. Kluk s pozvracenými vlasy, jak si ho Hermiona pojmenovala, jí vlepil facku. Vrhla se kupředu, avšak byla přitlačena neviditelnou silou ke zdi.

Jem jí kopl do žeber a ona nesmírně toužila bolestně vykřiknout, zatímco se svezla na zem a před jejím zrakem se míhaly černé skvrny.

Crucio!“ řekl Goyle a v jeho hlase byla zřetelně slyšet spokojenost.

Hermiona si mohla jen představovat jejich názornou smrt, když jejím tělem procházela bolest. Každičký atom jejího těla se rozpadl na kusy a pak se zase zcelil, zase a znovu. Její popáleniny žhnuly, kůže pálila.

Měla pocit, jako by trpěla jakýmsi pokrouceným typem déjà vu.

Nějak – ani si nebyla jistá jak – se jí podařilo zůstat při vědomí. Bolest byla vše, na co dokázala myslet, agónie; nepřestávalo to. Toužila po bezpečí, které by jí přineslo bezvědomí.

Ale to nikdy nepřišlo.

„Přestaň Goyle,“ ozval se kluk s pozvracenými vlasy. „Pro mistrovy plány potřebujeme její příčetnost.“

Bolest ustala. Hermiona ležela, těžce oddechujíc, neschopná jediného pohybu. Zrádné slzy stékaly po jejích tvářích, vytvářejíc pod ní malou kaluž.

„Drž se dál od zmijozelských,“ vyštěkl znovu ten jménem Jem. Někdo jí ještě uštědřil tvrdý kopanec do žeber a pak se ozvaly kroky, které postupem času slábly – až se nakonec rozhostilo ticho. Hermiona se schoulila do klubíčka, neschopná dalšího pohybu, dokud se neozvalo večerní zvonění.

Pět hodin – madame Pomfreyová bude zuřit, jestli se vrátí pozdě.

Sebrala se, přivolala svou hůlku a započala nesnesitelně bolestivou pouť k nebelvírské věži.

Obvykle povzbuzující cesta se nikdy nezdála být tak dlouhá.

xXx

„Co se ti, do prdele, stalo?“

Ta slova kupodivu vyšla z Malfoyovy pusy. Zvědavě na ni zíral ze své postele. V jeho očích se zračily zvláštní emoce, které nedokázala určit.

Avšak dřív, než stačila odpovědět, přihnala se dovnitř Pomfreyová a hned jak ji spatřila, hrůzou vykřikla. „Co se stalo? Ach Merline, věděla jsem, že je příliš brzy!“ začala si ošetřovatelka pro sebe mumlat.

Hermiona se přinutila k úsměvu. „To je v pořádku, madame. Já jen –“ slova jí svrběla na jazyku. Měla by té ženě říct, co se odehrálo. Ošetřovatelka by zašla za profesorkou McGonagallovou, která byla povýšena na místo ředitele, poté co Brumbál zemřel. Ministerstvo by bylo informováno – a ti by si pospíšili s dopadením pachatelů.

Ale měla podivný pocit, že tito zmijozelští nepracovali sami a teď už budou dávno pryč. Pokud nechtěli být nalezeni, pochybovala, že by byli.

Poprvé ve svém životě, po celou dobu bojujíc proti všem svým instinktům, Hermiona Grangerová zalhala.

„Spadla jsem ze schodů,“ zamumlala trapně.

Pomfreyová zalapala po dechu. „Lehněte si, drahá! Copak vám nikdo nepomohl? Ach, a ještě jste si šla pro ty zatracené tašky!“ Kroutila hlavou, když pomáhala dívce do postele. „Jen tu ležte. Za chvíli tu budu,“ řekla a odkráčela do své kanceláře.

Malfoy na ni stále ještě zíral. „Ty jsi spadla ze schodů?“ zeptal se nevěřícně. „Jsi zasraná lhářka, Grangerová.“

Hermiona neodpověděla. Po chvíli dusného ticha obrátila svůj zrak na Malfoye. A on se na ni zamračil.

„Vypadáš jako po zásahu Cruciatem,“ oznámil jí. Tento obrat používají kouzelníci a čarodějky obdobně, jako mudlové své 'vypadáš vyblitě'.

Hermiona stiskla rty, aby zastavila pláč. Opět jí však unikla zrádná slza.

Malfoy se ještě víc zamračil. „Co - “

Hermiona jej ale přerušila. „Nech mě být, Malfoyi.“

Tak také udělal. S nechutí.

 


 [IS1] Lyrický útvar s přírodní tématikou, jde o nejznámější formu japonské poezie.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

děkuji

(monie, 8. 8. 2015 19:01)

skvělá kapitolka, moc děkuji za překlad a těším se na další pokračování

dalsiiiiii!!!

(terka, 18. 7. 2015 21:53)

Pokračuj prrosiiim!!

Krása !!!!

(Luana500, 30. 6. 2015 20:50)

Nádherná povídka. Rychle další díl ! :D I když, modré oči a uhlově černé vlasy, to zní dobře....to bude ještě zajímavé.

woooow!!!!

(tereza, 25. 6. 2015 20:43)

Kdy už bude dalsiiiiiiiiii??????

interessaant

(Anne, 15. 3. 2015 0:30)

Tak tohle zacina byt zajimave :) tesim se na dalsi! Je to velice uvolnujici pocteni po proucenem dni :)

Pane jo!

(Katja, 8. 2. 2015 18:52)

Teda, to se to rozjíždí! Taky by mě zajímalo, co za útok to sakra bylo! A Starostlivý Malfoy.. Jinak Moc hezké!

:-)

(mami, 12. 1. 2015 22:41)

Ošetrovňa ako sud s pušným prachom... len by ma zaujímalo čo to mal byť za útok a prečo, keď vojna skončila. ...a Draco sa nám nejak zaujímá o Hermionu, teda aj keď to tak na prvý pohľad nevyzerá...

Re: :-)

(MagicLady, 19. 1. 2015 17:40)

To se zřejmě dozvíme později, jojo zajímá, ale hlavně nenápadně :) Díky za komentík :)