Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. Noc a den

7. 5. 2012

U příležitosti přeložení desáté kapitoly jsem si pro vás přichystala malé překvapení, jedná se o instrumentální hudbu, kterou si můžete pustit při čtení a nebo jen tak. Obrázek mi před nedávnem poslala Jacomo. Doufám, že se vám tak jako mě bude líbit :)

 

 Kapitolu obetovala: marci

 

10. Noc a den

Severus tušil, že je to stereotyp nějakého druhu, třebaže stereotyp šílenství.

Uplynul již týden od prvního záchvatu halucinací slečny Grangerové. Matně si vzpomněl, že se znepokojoval, když si ho spletla s Malfoyem, že byl šokován množstvím strachu a paniky, které dala najevo.

Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, čím procházela posledních šest dní.

Poté, co ten den usnula, se on posadil do křesla u její postele. Snažil se číst, ale bídně selhal. Severus byl vždy pyšný na své schopnosti distancovat se od všeho kolem něj. Pečovat, starat se, zapomenout na věci, na kterých skutečně záleželo, kvůli malému zadanému úkolu, byly chyby, které jste mohli udělat jen jednou. Smrtijedi dbali na to, abyste neměli čas na druhý pokus.

Celé roky nebyl mužem mnoha slabostí. Striktně žil odděleně od lidí kolem sebe, nedovoloval si budovat přátelství nebo touhy.  Ale poslední měsíce ho udělaly slabým, uvědomil si, zatímco seděl v křesle a pozoroval její prázdnou, nehlídanou tvář.

Pak si povzdychl a přešel ke krbu. Zašeptal slovo a plameny se vesele roztančily. Neobtěžoval se používat svoji hůlku. Málokdy ji používal ve svých komnatách.

V jedné ze svých skrytých kapes objevil hrst letaxového prášku a hodil ho do ohně. „Ředitelna,“ řekl zřetelně a strčil hlavu do plamenů. Na rozdíl od toho, co řekl slečně Grangerové, jeho krby ve skutečnosti byly připojeny do letaxové sítě, ale byly vázány pouze k němu a fungovaly jen jedním směrem. Nikdo kromě jeho samotného nemohl úspěšně navázat spojení a nikdo nemohl touto cestou vstoupit do jeho komnat. Spojení bylo přísně ilegální, utajené jakýmisi “magickými turbulencemi“ ve stěnách Bradavic, navrženými Albusem potom, co se před lety Pán zla znovu objevil.

„Albusi,“ zavolal a cítil, jak ho plameny lechtají na kůži, „na slovíčko, prosím.“

Stará kouzelníkova tvář se objevila v krbu, ustaraná a unavená.

„Ano, chlapče,“ odpověděl tiše. „Jsem tu. Jak je slečně Grangerové?“

„Začalo to. Má halucinace. Albusi, musíš zrušit mé hodiny pro příští týden – nemůže být sama.“

„Samozřejmě, Severusi,“ něco se změnilo ve tváři starého kouzelníka, obavy prohloubily jeho vrásky.

„Nemusíš to dělat sám, víš?“ zeptal se. „Minerva a já ti můžeme pomoci, pokud bys potřeboval nějaký… volný čas.“

„Ne, Albusi,“ téměř zavrčel Severus do krbu. „Je to moje povinnost. Sám jsi to řekl. Zvládnu to.“

„Ale Severusi, víš, že… “

„Musím jít, Albusi,“ přerušil ho Severus. „Mohla by se vzbudit. Spojím se s tebou zase zítra.“

Vytáhl hlavu z krbu a všiml si, že se slečna Grangerová začala pohybovat a mlátit sebou ve své posteli. Spěchal zpátky na své místo po jejím boku, a jako by ji jeho přítomnost uklidnila, zase jen klidně ležela.

„Slečno Grangerová,“ zamumlal a jeho hedvábný hlas tiše hladil. „Přivedete mě k úplnému šílenství.“

Jak by se jí rád zbavil! Hraní si na její ošetřující sestřičku ho odtrhlo nejen od výuky, ale i od dalšího výzkumu s Remusem, od jeho vlastních projektů a od jeho povinností hlavy Zmijozelu. Žádné procházky venku v podzimním slunci, žádné jídlo ve Velké síni, žádné schůzky s Minervou.

Ale nechat ji z dohledu by znamenalo riskovat prozrazení. V současném stavu by slečna Grangerová nemohla uplatnit svoji běžnou kontrolu a disciplínu, a Severus by nedopustil, aby se Albus dozvěděl to, co ví on sám.  Ačkoli si už nebyl jistý, co o ní vlastně ví. Nebyl si jistý už ničím.

A ona by byla nerada viděna v takovém stavu, našeptával mu vnitřní hlas. Naštvaně se ušklíbl a vyhnal tuhle myšlenku do nejzazšího koutu své mysli.

Uplynuly hodiny, než se zase probudila, hodiny plné nočních můr a šeptaných proseb, neklidných pohybů a tichých vzlyků. Když otevřela oči, měly nový výraz, plný nezdravého jasu.

„Přemýšlela jsem, profesore,“ oznámila pomalu, nenasytnost a nervozita vibrovaly v jejím hlase. „Bude lepší pro nás oba, když s tím teď přestaneme. Můžete mi dát lektvar! Slibuji, že to Brumbálovi neřeknu. Můžeme jen předstírat, že si odvykám, mohu zůstat ve svém pokoji a nebudu vás rušit!“

Severus to čekal, ale stále ještě se musel obrnit proti tomu, co jistě přijde.

„Ne, slečno Grangerová,“ odpověděl chladně, „to není možné.“

„Ale je to všechno na vás, profesore!“ namítla rozhořčeně. „Zbavil byste se odpovědnosti. Rozmyslete si to! Nezáleží na vás, jestli budu žít nebo zemřu. Zradila jsem vás! Musíte mě za to nenávidět, proč byste se se mnou měl obtěžovat? Dejte mi lektvar! Je to nejlepší způsob!“

„Ne. A nebudu už více poslouchat tyhle nesmysly. Mluví z vás závislost, ne vy.“

Posadila se na posteli a změřila své odhodlané hnědé oči s jeho ledovým pohledem.

„Dáte mi ten lektvar!“

„Moje poslední slovo, slečno Grangerová. Ne.“

S výkřikem spíše kočičím než lidským se na něj vrhla. Jejich společná hmotnost způsobila, že se křeslo převrhlo dozadu a Severusovi byl dopřán ten nejbizarnější zážitek, kdy ležel bezmocně na zádech s nohama ve vzduchu a se škrábající a kousající Hermionou na svém klíně.

Zaklel, když mu jeden z jejích nehtů poškrábal tvář.

„Zabiju tě!“ vykřikla. „Dej mi ten lektvar! Dej mi ho!“

 Se zuřivým zavrčením ji popadl za obě zápěstí a přesunul si je do své levé ruky. Drsné zacházení by ji mohlo způsobit modřiny, ale o to se v tuto chvíli nestaral. Velmi neelegantním manévrem se mu podařilo dostat zpátky na nohy a přetočit bojující a křičící dívku zpátky na její záda.

„Dělám to nerad, slečno Grangerová,“ vysvětlil, zatímco vytáhl pravou rukou hůlku, „ale nedáváte mi na výběr. Je to pro vaši vlastní bezpečnost.“

Rychle na ni vrhl poutací kouzlo, které jí znemožnilo jakýkoliv pohyb. Jen její oči se divoce míhaly od jeho tváře k jeho ruce s hůlkou a paniku v nich rychle nahradil vztek. Dalším pohybem hůlky vyčaroval čtyři kožená pouta, která byla upevněna na posteli blízko jejích rukou a nohou. Opatrně ji přivázal, zatímco sledoval narůstající zděšení v její tváři.

„Ne,“ slyšel její naříkání, „prosím, nedělejte to. Nemůžu…“

„Sama jste mě před sebou varovala, slečno Grangerová,“ vysvětlil unaveně. „Nemůžu riskovat, že si ublížíte.“

„Prosím, slibuji, že budu hodná! Nebudu se bránit… Můžete si se mnou dělat, co chcete, profesore“ žádala. „Co chcete! Jen mě rozvažte a dejte mi ten lektvar!“

„Toto není téma pro diskuzi, slečno Grangerová. Nebojte se, pouta vám neublíží. Ale nebudou odstraněna, dokud se vám nevrátí zdravý rozum.“

„Neee,“ s trochou síly, kterou dosud měla, trhala proti poutům, s použitím váhy celého těla s nimi bojovala, ale bylo to k ničemu.

Severus se pomalu vrátil ke svému křeslu, přemístil jej k posteli a posadil se.

 

Uplynulo bezmála pět dní, kdy sledoval její boj proti lektvaru, poutům a vlastnímu šílenství. Netrvalo dlouho a halucinace se vrátily. A s nimi zmizelo její ponětí o reálném světě.

Někdy věřila, že je sama jeho vězněm, někdy si ho spletla se Smrtijedem a snažila se uvolnit, a jindy si dokonce myslela, že objevili její tajemství. Prosila ho o slitování, záchranu a smrt. Svým způsobem se pro ni všechno zdálo stejné.

Bylo dobře, že žádný hluk nemohl opustit jeho komnaty, uvažoval nyní, zatímco pomalu upíjel ze svého odpoledního čaje a zkoumal přitom její bledé, zpocené tváře. Jinak by teď byl určitě zavřený za mučení a vraždu. Křičela a křičela, až její hlas nebyl ničím, než chraplavým šepotem. A křičela ještě dál, dokud její volání o pomoc nebylo ničím víc, než mlčícími, dokořán zkroucenými ústy s krvácejícími rty.

Nemohl ji dát nic proti bolesti. Ani proti fyzické bolesti, která trhala jejím tělem a zmítala jím jako porouchaným strojem, ani proti bolesti psychické, hrozným představám, které ji braly rozum. Žádný lektvar z bylin bez magických přísad nebyl dostatečně silný, aby snížil její příznaky a magické ingredience by ji zabily dřív než by si odvykla.

Nemohl jí pomoci. Nemohl ji podpořit v boji proti zbytkům lektvaru v její krvi. Ale nemohl se přimět, aby ji teď opustil. Od té doby, co ji připoutal k posteli, byla na něm zcela závislá. Nemohl ji nechat o samotě.

Takže celé hodiny seděl u její postele, pozoroval ji a otíral jí pot z čela, aplikoval léčebné masti na její zakrvácená a bolavá zápěstí, která se svíjela v kožených poutech, po celou dobu zamyšlený nad záhadou jménem Hermiona Grangerová, doufaje, že přežije to, co se jemu samému teď jevilo jako živoucí peklo.

Někdy ji šílenství na chvíli opustilo. Vzhlédl od knihy, kterou četl a setkal se s jejíma očima, které ho pozorovaly a s ústy, která se snažila formulovat slova. Pověděl jí, jaký je den a kolik času uběhlo. V takových chvílích se ho vždy ptala slabým, bojácným hlasem, jestli “něco řekla“.  Nechtěla vědět nic jiného.

Zdálo se, že se nebojí ničeho kromě ztráty kontroly, odhalení tajemství, o kterém by neměl vědět. A tak jí lhal. Neřekl jí, že křičela o pomoc, že její sny mu řekly více o jejím trápení, než by se její vědomá mysl kdy odvážila.

Znovu ho naprosto zmátla. Nevěděl, co si o ní má myslet, jak posuzovat její chování. Pochyby, které se v něm před týdnem usadily, ještě vzrostly. Něco nebylo v pořádku s obrazy, které viděl v její mysli. Nesouhlasily. Ne s tím, co odhalily její halucinace a noční můry.

A pokud by sám sobě dovolil být dost upřímný, aby tuto myšlenku vyjádřil, ne s Hermionou Grangerovou, kterou znal a respektoval v průběhu let. Jistě, byla studentkou, Nebelvírem a kamarádkou těch pár nesnesitelných idiotů, které měl tu smůlu učit. Ale její mysl byla dychtivá a chytrá, její statečnost ho překvapila více než jednou, a vždy ukazovala ohled a citlivost vůči ostatním lidem, což je u žen v jejím věku vzácné. 

Spravedlnost a čestnost se pro ni staly, jak se zdálo, řídícími impulsy v průběhu let. Samozřejmě, že si dělal legraci z jejího malého směšného Spožúsu, společně s většinou Zmijozelů, ale chytrým a zvláštním způsobem měla její kampaň smysl.

Nebyla jednou z těch, kteří by se snadno vzdali, ať už jde o lidi nebo teoretické cíle. Například nikdy mu neodpověděla s nenávistí a averzí, kterou její přátelé nešetřili. Znepříjemnil jí život více než jednou, a přesto se k němu chovala stejně zdvořile, jako k profesoru Kratiknotovi, který byl jedním z nejoblíbenějších učitelů na škole.

Ale to nic nedokazovalo. Tom Raddle sám nebyl jiný než Hermiona Grangerová ve svých školních letech, vždy měl nejlepší známky, vždy respektoval do detailů školní pravidla, pracoval a vášnivě se učil. Prokazoval úctu a obdiv dokonce i těm profesorům, které tajně nenáviděl. Nikdo nemá jen jednu tvář. Žádná osoba nemůže být úplně známá ostatním. Sakra, většina lidí nezná dokonce ani sama sebe!

Byla zde temnota duše, číhající zlo, které se skrývalo ve stínech a nikdy nebylo rozpoznáno zvenčí. Vnitřní potěšení z klamání všech kolem vás, pocit nadřazenosti a moci, který přichází spolu s podvodem a zradou a může být silnější než jakýkoliv pocit loajality nebo přátelství. Severus to dobře znal. Ochutnal sladkost těchto pocitů. A možná, že slečna Grangerová to ochutnala také a rozhodla se vypít pohár do poslední kapky.

A on viděl Smrtijedy svíjet se ve stejných obavách, které sužovaly slečnu Grangerovou. Raněné a umírající muže a ženy, kteří byli v životě monstry, nemilosrdní, krutí a těšící se z násilí. Sledoval tyto Smrtijedy, jak najednou brečeli jak malé děti, litovali všeho, co vykonali, bojíce se pomsty svých obětí. Viděl tak i Luciuse Malfoye, po jednom zvláště krvavém hýření, které si vybralo těžkou daň na nich všech. V ten čas se Lucius nechoval jako monstrum. Spíš jako unavený muž, který viděl příliš mnoho a byl pronásledován hrůzou.

Byl si jistý, že nemohl špatně pochopit pocity, které přišly spolu s těmito obrazy. Byly příliš jasné, příliš jednoznačné. Ona skutečně triumfovala, hluboce a upřímně nenáviděla své “přátelé“ ve škole.  Její touha a potěšení z bolesti byly mnohem reálnější a intenzivnější než cokoli, co sám po léta cítil. Její nabuzení bylo hluboké a divoké.

Pokud by to nebyly její skutečné pocity, bylo zde jen jediné vysvětlení toho, co se stalo – musela je podstrčit úmyslně. Ale pro vytvoření tak ostrých obrazů a pocitů realistické kvality by musela být mistrem nitrobrany.

A nebyl žádný způsob, jak by se jím mohla stát. Nikdo ji neučil, tím si byl jistý. Pouze dvě osoby v Bradavicích měly schopnosti pro nitrozpyt a nitrobranu, aby je mohly vyučovat – on sám a Albus Brumbál. Albus by mu o tom řekl, věda moc dobře, jak důležité je sledovat nitrobranu v kouzelnickém světě, a on sám ji rozhodně neučil. Na to by si jistě pamatoval.

Což ho přivedlo zpátky k otázce, nad kterou přemýšlel několik dní – měl by věřit svým schopnostem nitrozpytce nebo pravdě, která možná spočívala v jejím šílenství?

Přešel další den čekání a uvažování a jeho pátravý pohled ji opustil pouze ve chvílích, kdy odešel do koupelny nebo pro něco k jídlu. Nevšiml si, když padla noc. Byl tak zamyšlený, že jím náhlý zvuk hlasu slečny Grangerové silně trhnul.

„Je taková tma,“ zašeptala, ztracená a ustrašená jako malé dítě.

„Nechte mě zapálit svíčky,“ odpověděl rychle a vstal ze své židle.

„Profesore!“ její oči byly dokořán otevřené a starost zatemnila její hlas. „Copak vás taky chytili? Doufala jsem, že jsem byla jediná… “

„Nikdo nás nechytil, slečno Grangerová,“ snažil se ji přesvědčit, i když věděl, že to bude marné. Prošli tím tak často, že znal ten stereotyp zpaměti. „Jste v mých komnatách, v bezpečí a zdravá.“

„To je to, co chtějí, abyste si myslel,“ odpověděla hořce. „A v okamžiku kdy se cítíte bezpečně, vás dostanou – jeden okamžik nepozornosti a všechno je ztraceno.“

Nechtěně se přistihl, že s ní souhlasí. Neustálá ostražitost, vysmíval se mu hlas Pošuka Moodyho.

„Tady vás nedostanou, slečno Grangerová. Slibuji.“

„Už vám to udělali také?“ zeptala se najednou s očima upřenýma na jeho tvář v šíleném pohledu. „Už vás přivedli do tmavé místnosti?“

„Já… nevím, co máte na mysli,“ odpověděl chladně. „Měla byste teď spát, slečno Grangerová. Musíte si udržet svou sílu.“

„Dělají vám hrozné věci v tmavé místnosti,“ zašeptala, zatímco její víčka ztěžkla. Bojovala, aby její oči zůstaly otevřené, ale řeč se jí ospalostí změnila v nezřetelné mumlání. „A nikdy nevíte, kdy přijde rána. To je to nejhorší…“

Usnula znovu dřív, než stačila dokončit větu. Ale Severus ji sledoval ještě téměř půl hodiny, než konečně zapálil svíčky, jako by čekal, že řekne víc. Pak vyčerpaně vzdychl a vrátil se ke své knize.

Četl celé hodiny. Jeho oči byly unavené a záda ho bolela z nepohodlné pozice v křesle, ale ještě nešel do postele, ani neproměnil svou židli v něco pohodlnějšího. Spal velmi málo v posledních dnech. Samozřejmě, že se musel starat o dívku, být připraven na její záchvaty nebo noční můry.

Ale kdyby byl k sobě upřímný, musel by si přiznat, že neodložil spánek kvůli dívce.

Jeho sny se staly  s přibývajícím časem méně než příjemné. Její halucinace, noční můry a vykřičené obavy vyvolaly jeho vlastní vzpomínky, které měl schované v hlubokých jeskyních ve své mysli. Nyní vylézaly za stínů jako monstra, snažící se napadnout a přinutit část jeho vědomí, aby vylezlo ze své „bezpečné zóny.“

Už vás přivedli do tmavé místnosti? Ozvěna těch slov mu šeptala v mysli. Věděl, o čem mluví. Pamatoval si to všechno příliš dobře.

Byl to vynález Luciuse, tahle “Tmavá místnost“, navržená tak, aby nutila nepřátele nebo Smrtijedy s přílišným osobním názorem k podvolení. Kobka zcela odříznutá od jakéhokoliv zdroje světla, jen chlad a holý kámen. Žádný zvuk. Oběti tam měly být přivedeny se zavázanýma očima, jenom aby nemohly rozeznat rozdíl, když jim byla látka odstraněna. Někteří si mysleli, že oslepli, jiní pochopili, k čemu má místnost sloužit.

Při chytrosti Hermiony Grangerové si byl si jistý, že si uvědomila její účel okamžitě. Klamné slitování ruku v ruce s inteligencí nechodilo.

Byly zde otvory v kamenné zdi, vysoko nad hlavou, aby zajatci na ně nebyli schopni dosáhnout, otvory, kterými Smrtijedi mohli sledovat vězně, zkontrolovat stav bezvědomí těch třesoucích se obětí. Izolace a tma mohly trvat několik dní předtím, než přišel první úder. Vězni měli v tmavé místnosti tendenci ztrácet pojem o čase.

A potom, když se vězni poddali tmě, to začalo. Kdosi ukrytý v otvoru vrhl kletbu, která se objevila z ničeho nic. Nebyl zde způsob, jak se připravit na bolest, žádný způsob, jak zmírnit náraz.

Jak Severusovy oči usínaly a hlava mu klesla k jedné straně, vzpomněl si, jak tam ve tmě stál a díval se na přikrčeného vězně na podlaze. Kouzlo zlepšilo jeho zrak, a tak ho mohl vidět, i když tma byla těžká jako přikrývka z černého sametu. Viděl žebrající ruce zdvižené v prosbě o milost, viděl, jak strach zkřivil tvář v cosi sotva lidského.

Ale pak, v okamžiku šoku a zmatku, si Severus uvědomil, že vězeň v temné místnosti tentokrát nebyl muž.  Pokrytá špínou, rozcuchané kadeře, oči Hermiony Grangerové vzhlížející k němu, provrtávající se jeho samotnou duší. Věděla, že tam je. 

Viděl, jak se chvěje bolestí pod kouzly a kletbami, které na ni byly vrhány z jiných otvorů. Ale ona neodvrátila oči, její pohled se upíral na jeho tvář. Viděla ho. A věděla, že je to všechno jeho vina.

Zavrčel, zuby vyceněné v grimase nenávisti, a namířil na ni hůlku. Bolest ji zasáhla do boku a ona se zasténáním upadla. Ruce měla svázané dohromady, takže nemohla zabránit pádu a její obličej přistál na chladných kamenech se slyšitelným žuchnutím. Viděl krev zabarvující její bledou kůži, sledoval křečovité záškuby jejího těla pod silou Cruciatu. A on se smál, smál se dál a dál, ochraptělý štěkot přehlušující zvuk jejích mučivých výkřiků…

S přiškrceným výkřikem sebou trhl a lapal po vzduchu. Byl to sen. Jen sen. Jeho nepravidelný dech zněl hlasitě. Šedé světlo naplnilo místnost. V Bradavicích se rozednívalo a on jen snil. Nebyl v tmavé místnosti, byl v bezpečí…

Severusův pohled padl na nohy slečny Grangerové, bezpečně uvázané v kožených poutech. Jeho pátravý pohled cestoval podél jejího těla směrem vzhůru, když se najednou setkal s dvěma hnědýma, široce otevřenýma očima, které ho nervózně sledovaly.

„Slečno Grangerová,“ vzal ji odměřeně na vědomí, hlasem ochraptělým ze spánku. „Víte, kdo jsem?“

„Divná otázka, profesore,“ odpověděla. „Bylo to tak špatné?“

Trvalo mu chvilku, než si uvědomil, že mluví o své nemoci. Hlupáku, napomenul sám sebe, samozřejmě, že nemůže vědět, o čem jsi snil! Možná si ani neuvědomuje, že jsi měl noční můru!

„Horší. Jak se teď cítíte?“

Zamyšleně se na chvíli zamračila. „Vyčerpaná,“ řekla potom, „a slabá. Jako podzimní listí.“

„No, pokud jste schopná vytvořit básnické metafory, musíte se cítit lépe,“ odpověděl ironicky a viděl, jak její obočí vystřelilo vzhůru.  Zřejmě od něj nečekala vtip.

„Chovala jsem se… zvláštně? Říkala jsem podivné věci? Měla jsem halucinace?“ zeptala se váhavě, ale něco ve způsobu, jakým se škubaly její ruce, kroutily a obracely se v poutech, mu řeklo, jak důležitá je pro ni odpověď.

„Pokusila jste se mě zabít kvůli získání lektvaru,“ řekl. „To je důvod, proč jsem musel použít kožená pouta. Nechte mě je teď vám sundat.“

„Omlouvám se za to, profesore,“ slabě se usmála, ale pak se opět vloudila do její tváře nervozita. „Myslíte si, že je to teď už bezpečné?“

Už začal diagnostické kouzlo a poprvé za čtrnáct dní byly její výsledky uspokojivé.

„Očekával jsem konec abstinenčních příznaků poslední dva dny,“ odpověděl, „a vaše hodnoty potvrzují moji hypotézu, že nejhorší máte za sebou. Halucinace a horečka teď skončily. Nicméně po nějakou dobu zůstanete poměrně slabá. Vaše magie potřebuje čas, aby se k vám vrátila, a vy ji nesmíte sama používat, dokud nebudete připravena. “

Rychlým pohybem jeho hůlky pouta zmizela a ona si úlevně povzdychla. Pomalu se posadila a opatrně si masírovala zápěstí. Tmavě modré podlitiny a zbytky zaschlé krve dokazovaly, že proti svému uvěznění bojovala.

„Vypadáte unaveně,“ řekla najednou a zastihla ho tak ještě jednou nepřipraveného. „O čem jste snil, profesore?“

Šokován přímočarostí její otázky se setkal pohledem s jejíma tmavýma očima, unavenýma a plnýma bolesti, a Severus poznal, že to věděla.

„Do toho vám nic není, slečno Grangerová,“ vyštěkl, rozčílený, že byla svědkem jeho noční můry a pochopila ji. „Vaše zvědavost a špatné způsoby jsou nemístné.“

Trhla sebou, jako kdyby jí uhodil, a on proklínal svou sebeobranu, která vedla jeho tvrdá slova.

„Pokud se cítíte dost dobře, měla byste zvážit cestu do koupelny, slečno Grangerová. Teplá koupel vám může udělat dobře.“

Mlčky přikývla. Pohybujíc se se slabostí staré ženy, opatrně položila na zem nohy a snažila se vstát. Během okamžiku byl po jejím boku, jemně jí přidržel a nabídl jí teplý župan, který si vděčně vzala, i když s ostražitým výrazem ve tváři. Zřejmě od něj očekávala nějaké nepříjemnosti, ale on zůstal klidný, zatímco ji vedl ke dveřím koupelny.

„Zvládnete to?“ zeptal se neutrálně. Pomyšlení na profesora Snapea, jak jí pomáhá do teplé koupele, ji zjevně šokovalo, a proto energicky přikývla. Přesto byly její kroky neohrabané a nejisté a musela se na chvíli opřít o rám dveří, než se jí podařilo za sebou zavřít dveře do koupelny.  

Chvilku počkal, zda nebude volat o pomoc nebo se neobjeví, pak přešel ke skříni a začal hledat nové pyžamo. Ale potlačený výkřik zevnitř koupelny způsobil, že se přehnal dlouhými kroky přes pokoj. Trhl dveřmi, aby je otevřel a našel ji ležet na podlaze, dlaněmi přitisknutou k dlaždicím. Dýchala rychle a její obličej byl téměř stejně bílý jako koupelnová dlažba.

„Co se stalo?“ zeptal se a dřepl si vedle ní. „Nechte mě, abych vám pomohl.“

„To nic nebylo, profesore,“ slabě odmítla. „Jen se mi zatmělo před očima nebo tak něco. Promiňte, že vás obtěžuju, opravdu to zvládnu sama!“

Odvrátila oči, bojujíc tak tvrdě jak mohla, aby vstala sama. Má strach, že ji budu znovu urážet, uvědomil si překvapeně.

Ale ostrá poznámka nepřišla. Místo toho ucítila dvě ruce v podpaží, jak jí jemně pomáhají opřít se o kraj vany.

„Jen si nachvíli sedněte,“ poradil jí, zatímco odešel z místnosti a vrátil se za vteřinu s pyžamem. „Přinesl jsem vám nějaké oblečení na výměnu. Dejte si na čas a nespěchejte. Neopustila jste postel skoro celý týden.“

Ve tváři měla napsaný úplný zmatek, když na něj chvíli zírala, oněmělá překvapením. Pak se viditelně vzpamatovala a přikývla.

„Velice vám děkuji, profesore,“ odpověděla nakonec. „Pokud vám to nevadí, můžete mezitím zkontaktovat profesora Brumbála. Teď, když je nejhorší za námi, mohla bych se snadno přesunout do pokoje pro hosty a dál vás nerušit…“

„To nebude nutné,“ přerušil ji a přešel ke dveřím. „Zůstanete tu tak dlouho, dokud vaše rekonvalescence bude trvat.“

„Ale profesore, já myslela, že jste chtěl, abych odešla…“

„Odpočívejte, slečno Grangerová. Odpočívejte a léčte se. Promluvíme si o tom později.“ A s tím Severus Snape zavřel dveře do koupelny, zanechávaje za nimi velmi zmatenou Hermionu , která za ním zírala, jako kdyby viděla ducha.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.

(Lucka, 13. 5. 2012 18:59)

Chúďa. Neviem si alebo skôr nechcem si predstaviť, čo všetko si musela odskákať.. :(
Ďakujem, teším sa na ďalšiu

Re: .

(marci, 13. 5. 2012 22:52)

Magiclady se blíží zkouškové, takže přidávání teď nebude tak rychlé, ale nová kapitola bude snad brzy :-)
Děkujeme za komentář

:)

(zuzule, 8. 5. 2012 20:59)

Jen zírám. Nechtěla bych být Hermionou.

Re: :)

(marci, 13. 5. 2012 22:50)

....bud hůř....i líp :) Máte se na co těšit :)

ooOoo

(Nade, 8. 5. 2012 10:06)

Myslím, že si ani nedokážu představit utrpení, kterým musela Hermiona projít. Ani předtím, ani teď. Severus naopak ví...
Díky za kapitolku. Bylo to děsivé a doufám, že to nejhorší už máme za sebou. Nebo ne?

Re: ooOoo

(MagicLady, 8. 5. 2012 12:04)

Nemáme, 11. kapitola má od autorky varování před násilím...