Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. Srdce temnoty - II. část

16. 5. 2012

 Kapitolu obetovala: marci

 

11. Srdce temnoty -  II. část 

VAROVÁNÍ: Tato kapitola obsahuje velké množství násilí!

 

Sakra co to teď bylo?, ptala se Hermiona sama sebe, když seděla na okraji vany, stále otřesená ze svého pádu a následného šoku.

Byl k ní milý! Snape, který v posledních týdnech využil každé příležitosti, aby ji urazil, ublížil nebo pokořil, si nechal ujít alespoň sto příležitostí ke svým jedovatým poznámkám. Snažil se jí pomoci, uklidnit ji. Proboha, namouduši se zdálo, že se stará o její blaho!

To není dobrá zpráva. Rozhodně ne.

Bojujíc proti nutkání si znovu zdřímnout pomalu vstala a pustila vodu. Potom se začala zdlouhavě svlékat.

Proboha!, nadávala potichu. Pokud se podobně cítila moje babička v devadesáti, chápu, proč měla vždycky tak špatnou náladu!

Každý sval v těle jí bolel, každý pohyb se setkával s mučivým protestem jejích končetin. Cítila závrať, i když stála na nohách jen minutku.

Ale alespoň nemusela předstírat, že je vše v pořádku a jít s ostatními Nebelvíry na bylinkářství. Předtím si tak počínala a po celou dobu se modlila, aby před svými přáteli neomdlela. Být oficiálně nemocná přeci jen má své výhody.

Opatrně, tak aby se neuklouzla a nepraštila se hlavou o mramor, vstoupila do vany a nechala se pohltit horkou, jemně voňavou vodou. Bylo to jiné než ve vaně primusky, kde si volila lázeň sama. Zdálo se, že tahle vana vnímá potřeby svých uživatelů a v případě Hermiony se zřejmě rozhodla, že naléhavě potřebuje relaxaci.

Cítila, jak esence bylin a koření pomalu uklidňují její ztuhlé svaly a úlevou vydechla. Věčný dík tomu, kdo vymyslel tuhle vanu! Po chvíli, kdy si prostě užívala tepla a vůní, váhavě znovu obrátila pozornost ke svému tělu.

Po týdnech boje proti jeho požadavkům, se cítila ve vlastním těle jako cizinec.  Po dlouho dobu nebylo pro ni ničím jiným, než zdrojem bolesti a utrpení. Výrobek, který musela prodat kvůli svým nejlepším výhodám, kletba, kterou musela nést.

Ztratila hodně na váze, uvědomila si kriticky, když rukama odstranila pěnu a opláchla ji. Bude muset v průběhu příštích týdnů jíst, jak jen bude moct. Lucius má rád své hračky dobře živené. Nebyl by potěšen, kdyby jí takhle viděl.

Ponořila hlavu pod vodu, aby si namočila vlasy, potom si vybrala šampon a začala si masírovat vlasovou pokožku, zatímco se její myšlenky vrátily k Snapeově záhadnému chování.  

Pokud s ní přestal zacházet jako s ohavností, znamená to, že se jeho názor na ni změnil. Vážně pochybovala, že by ředitel, profesorka McGonagallová nebo Draco způsobili takovou změnu přesvědčení, ne u muže tak paličatého a umíněného, jako byl Snape. 

Což znamenalo, že se během posledního týdne muselo něco stát, něco dost drastického, aby obrátilo jeho otevřený odpor k nejisté zdvořilosti. Zatraceně! Musela se prořeknout!

Pokaždé, když se vynořila ze svých šílených snů, se ho ptala na své chování, na to, co řekla. Jeho odpověď ji vždy uklidnila a ona doufala, že se nějak brání před prozrazením přílišného množství informací. Ale on byl špion po mnoho let, manipuloval a překrucoval nebezpečné informace dřív, než byla vůbec na světě, proboha! Nemohla věřit jedinému slovu, co řekl. Byl stejně dobrý ve hře jako ona, možná ještě lepší.

Ale pokud pochyboval o obrazech z její mysli… Zvedla ruce k očím a viděla, že se jí silně třesou. Musí teď být opatrnější než kdy dřív. Dokud věřil, že zná její pravé motivy, které viděl skrz její masky, byla s ním docela v bezpečí, i když ne příliš příjemném. Ale pokud by měl Snape podezření, že v její mysli je za pozadím jejích činů něco víc, než předpokládal, půjde do velké hloubky, aby to odhalil. A to ona nemůže dovolit.

Nesmí se nikdy dozvědět, přísahala si a zahanbením jí zčervenaly tváře při pomyšlení, že by Snape zjistil… Nesmím nechat své ochrany spadnout! Musím pečlivě plánovat.

Avšak plánování jako by nefungovalo. Její mysl byla chaosem myšlenek a obav, vzpomínek a obrazů, a vše co mohla dělat, aby nepropadla panice, bylo soustředění se na vlasy. Umyla je dvakrát, třikrát, dokud všechen pot a nečistoty nezmizely a neuklidnila se do té míry, aby mohla vylézt z vany a osušit se jedním z načechraných ručníků.

Ráda by použila holící kouzlo na nohy a podpaždí, nebo si magicky usušila vlasy, ale její hůlku měl stále Snape, a ona se neodvážila tak brzy zkoušet bezhůlková kouzla.

Dotyk chladivé bavlny pyžama na holé kůži byl příjemný, avšak když otevřela koupelnové dveře a vstoupila do svého pokoje, třásla se únavou.

Někdo vyměnil ložní prádlo a položil tác s jídlem na noční stolek. Velké okno bylo otevřené a čerstvý závan vzduchu jí pohladil po tváři. Jemný úsměv rozzářil její tvář, když vklouzla zpátky do postele a přikryla se. Svým způsobem bylo dobré stále žít.

Na podnose byla miska s krémovou polévkou a křupavý teplý chléb. Jen co si uvědomila, jaký hlad má, z jídla nezbylo nic než  pár drobků. Opatrně vrátila tác na noční stolek a natáhla se.

Měla bych poslat Dracovi sovu, uvažovala, zatímco se jí oči proti její vůli zavíraly, zjistit, co se stalo, když jsem byla v bezvědomí…

Ale dřív, než mohla dokončit svou myšlenku, jí spánek vtáhl do svého hlubokého, tmavého prázdna. Pro jednou zde na ni nečekaly žádné noční můry, ale jen ticho, klid a odpočinek.

 

Probouzela se pomalu a její myšlenky se bezcílně toulaly kolem událostí posledních týdnů. Byla to jen pauza, chvilka klidu před bouří. Musela však být připravená vrátit se k lovu, dříve nebo později.

Pomalu otevřela oči, radujíc se, že je zahřátá, celá a bez bolesti. Ale když jí pohled padl na židli u její postele, ostražitě ztuhla. V křesle seděl Snape, četl si stoh papírů a občas je hodnotil svým červeným rukopisem. Nebylo pochyb o tom, že ten či onen student se nad těmito připomínkami rozbrečí. 

Cítila se zranitelná a bezmocná, když si uvědomila, že ji pozoroval při spánku.

Aniž by si to uvědomila, musela Hermiona dělat hluk, protože najednou zvedl hlavu od papírů a jeho oči se setkaly s jejími, nestřežené a otevřené, jako by nečekal, že bude vzhůru. To, co viděla v těch temných očích, jí rozechvělo. Obavy, strach a pochybnosti. Měl jednoznačně podezření.

„Jak se cítíte, slečno Grangerová?“ zeptal se potichu, a v jeho hlase nebyla ani známka jeho obvyklé zášti. „Věřím, že jste spala dobře.“

„Velmi dobře, profesore,“ odpověděla stejně tiše. „Cítím se mnohem lépe. Nebude nutné, abyste mě dál sledoval.“

Nereagoval na její skrytou žádost, avšak tiše odešel a po chvilce se vrátil s jiným tácem, na němž byla polévka, chléb a čaj.

„Měla byste sníst co nejvíc zvládnete,“ poradil ji. „Za poslední dva týdny jste zhubla.“

„Všimla jsem si, jak moc,“ odpověděla s očima upřenýma na své jídlo. Proboha, jaký měla hlad!

Nechal ji vyčistit misku, aniž by komentoval její chuť k jídlu nebo stravovací návyky. Další špatné znamení, ale nebylo nic, co by s tím mohla udělat. Sotva ho mohla požádat, aby jí trochu urazil, protože jí to udělá dobře, nebo ne?

Když jí zbavil tácu, ticho naplnilo místnost a ona se záměrně vyhýbala jeho pohledu. Místo toho pozorovala své složené ruce.

„Přinesl jsem vám něco ke čtení,“ oznámil nakonec a její hlava vyletěla v překvapení nahoru. „Měla byste strávit ještě jeden den v posteli, než se pokusíte zůstat vzhůru déle. Myslel jsem, že byste se zítra večer ke mně možná ráda připojila v mé knihovně na večeři. Můžete strávit den tam. Musí vás nudit nevidět nic jiného, než tento pokoj.“

„Pokoj je fajn,“ odpověděla obezřetně, ale když viděla, jak ztuhl  při odmítnutí svého návrhu, rychle dodala: „ale zítra se k vám přidám. Děkuji velice za nabídku.“

„O nic se nejedná, slečno Grangerová. Zavolejte mě, pokud budete něco potřebovat. Budu na doslech.“

Teprve potom, co odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře, si vzpomněla, že by se mohla podívat na knihu, kterou jí tu nechal. Byl to úzký, kůží vázaný svazek. “Umění války od Sun Tzu“, hlásal titulek. 

Navzdory jejím záměrům ji kniha upoutala. Sun Tzu musel být ve své době vojenský génius, přemítala, když si četla jeho rady pro generály a prince, zapsané téměř dva a půl tisíce let předtím, než se narodila.

Pokud jde o válku, vypadal stejně pragmaticky jako ona v posledních několika měsících, upřednostňující bitvy, které byly vyhrány bez tasení meče a války mysli před bojem s armádami. Ale byla to poslední kapitola jeho “Umění“, kterou četla znovu a znovu, a jako by k ní skrze slova starého Číňana promlouval Severus Snape.

Váš živý zvěd musí být člověk mimořádného intelektu, avšak navenek vypadat jako hlupák s ošuntělým vzhledem, ale se železnou vůlí. Musí být aktivní, odolný, silný a odvážný: dobře použitelný pro všechny druhy špinavé práce, schopný snést hlad a chlad a ochoten navršit na sebe stud a hanbu.

Ušklíbla se. Žádný div, že se tato kniha líbí jejímu profesorovi lektvarů. Avšak Sun Tzu považoval své špehy za natolik důležité, aby byly hlavním klíčem ke každé válce. Pohrdaní a vyhnaní z lidské společnosti bojovali ve stínu, aby ochránili právě tuto společnost. Tajnosti, stíny a hořkosti je udělaly staršími, než byli – podivným, zvráceným způsobem. Uvědomila si, že ona a její profesor se vůbec neliší.

Jen nejjasnější vládci a nejmoudřejší vojevůdci, kteří dokáží učinit svými zvědy hlavy nejvzdělanější a nejbystřejší, s jistotou dovrší své velké dílo.“

Snape se vrátil v době večeře, opět s tácem plným různých pokrmů. Ale když mu poděkovala a zkoumala své jídlo, našla vedle talíře ležet svou hůlku.

Překvapená a nevědoucí, co si má o tom myslet, se podívala na stále stojícího muže.

„Není to příliš brzy?“ zeptala se ho, ale nevyslovila tu otázku, která byla v její mysli nejdůležitější:  Proč mi věříte natolik, abyste mi dal mou hůlku? Nejspíš od ní právě tuto otázku čekal, ale ona nechtěla otevřít tuhle konverzací, ne pokud se nemůže bránit.

„Používání magie by pro vás nyní mělo být bezpečné,“ odpověděl a posadil se do křesla, které, když nad tím tak přemýšlela, stejně bylo jeho. „Ale začněte pomalu a buďte opatrná, protože nevíte, jaký to bude mít na začátku dopad. Nejdřív se ale najezte. Potřebujte zesílit.“

Mlčky přikývla a obrátila se ke svému jídlu, ignorujíc úplně svou hůlku, jako kdyby mu nechtěla ukázat, jak moc jí na ní záleží. Se silou její hůlky a obnovením magie se svoboda zdála být mnohem blíž než předtím. Možná se dokonce odsud může dostat se zdravou kůží, se všemi svými skrytými tajemstvími.

Když skončila, čekala, že znovu odejde, ale on se neměl k tomu, že by vstal nebo od ní převzal tác. Zjevně chtěl sledovat její úsilí, a tak pomalu, uctivě uchopila svoji hůlku a jemně pohladila leštěný povrch. 

„Zkuste zapálit tamhle tu svíčku,“ poradil jí.

Není to jako bych nikdy nepoužívala hůlku, profesore, pomyslela si naštvaně, ale rozhodla se nechat si to pro sebe. Místo toho namířila štíhlý kus dřeva na svíčku a zamumlala kouzlo.

Okamžitě jí projela hlavou ostrá bolest, která ji přiměla upustit hůlku a v agónii zasténat. Snape byl v okamžiku vedle ní.

„Slečno Grangerová,“ zeptal se starostlivě, „co se děje?“

Bránila se slzám, které chtěly vytrysknout jako reakce na bolest, a když se na něj podívala, její tvář byla pod kontrolou.

„Nic,“ odpověděla slabě, „jen trochu bolesti. Byla nečekaná. Omlouvám se, profesore.“

„No, teď už víme, že budete muset začít ještě pomaleji,“ podotkl, převzal tác z jejího klína a přešel ke dveřím. „Dejte si na čas, slečno Grangerová. A nepřepínejte se. Uvidíme se ráno.“

„Děkuji vám, profesore,“ zavolala za ním, „a dobrou noc.“

I přes jeho varování procvičovala dlouho do noci, dokud neuměla zvládat, nebo dokonce ignorovat bolest. Usnula s rukou stočenou kolem tmavého dřeva hůlky, a když se ráno probudila, byla to úplně první věc, kterou zkontrolovala.

 

Snědla snídani, která na ni čekala na stole, dala si sprchu a byla ráda, že je její magie znovu dostatečně silná na sušení a holení jejího těla. Oblékla si bavlněné kalhoty a tmavě červenou košili. Poprvé po mnoha dnech se cítila znovu člověkem.

Strávila den prací na svých kouzlech a doháněním úkolů do školy. Byla překvapená, jak rychle nastal večer. Jakmile obrovské hodiny v knihovně odbily sedm, sestoupila po točivém schodišti a našla honosnou hostinu a v hábitu čekajícího profesora Snapea.

„Vypadáte dnes mnohem lépe, slečno Grangerová,“ poznamenal sametovým hlasem, zatímco ji zavedl ke stolu a nabídl jí místo. „Vrátila se vaše magie?“

„Přinejmenším část ano,“ odpověděla, vděčná, že zahájil rozhovor na bezpečné půdě. „Nezkoušela jsem zatím nic velkého, ale základní kouzla už nepředstavují problém.“

„Měla byste si dát čas. Všechno by se vám mělo vrátit za pár dní.“

„Dám,“ odpověděla pravdivě, „a děkuji vám za vaši podporu.“

„Už o tom nemluvte.“

Znepokojivé ticho se rozlehlo, když se věnovali svým jídlům. Nakonec Hermiona vzhlédla a uviděla ho, jak ji pozoruje. V jeho očích bylo něco nepopsatelného, jakýsi druh nebezpečné zvědavosti, který ji znervóznil.

„Takže, řekněte mi, profesore, co je nového v Řádu,“ zeptala se, aby odlehčila atmosféru.

„Máte na mysli něco kromě obvyklého hašteření a hierarchických sporů?“ nadřazený výraz v jeho tváři ji donutil se usmát. „Ve skutečnosti poměrně dost. Nepravdivé informace, které jsme zasadili na ministerstvu, konečně přinášejí ovoce. Teď víme, že Popletal před námi záměrně zatajoval klíčové poznatky. Samozřejmě jsme vedli bouřlivou diskusi co dělat a opravdu bylo mnoho povyku pro nic, ale nakonec jsme se všichni shodli, že by do kanceláře ministra mělo být umístěno odposlouchávací kouzlo.“

„Konečně,“ řekla Hermiona, hluboce spokojená. „Obávala jsem se, že jim to zabere další život, než se rozhodnou!“

„Vy o tom víte?“ zeptal se Snape a zněl upřímně překvapen. Vždy považoval spory mezi Popletalem a Řádem jako informace pro úzký okruh lidí.

„Řekněme, že jsem se dozvěděla o falešné Popletalově hře před několika měsíci,“ odpověděla tajemně. „Mluvila jsem s ředitelem školy a on chtěl Popletala odstranit, avšak já ho přesvědčila, že je lepší mít za ministra blbce, kterého lze ovládat, než neznámé nebezpečí.“

„Moje rada Albusovi zněla stejně,“ poznamenal Snape pomalu. Potom naplnil její sklenku tmavě červeným vínem a nabídl jí ji.

„Děkuji vám, profesore,“ odmítla, „ale já nepiji. Je to příliš…“

„Riskantní pro špiona, já vím, slečno Grangerová,“ přerušil ji sametovým hlasem, který hladil. „Ačkoli projednou si myslím, že je možné udělat výjimku. Pomůže vám se uvolnit, a uvolnění je to, co musíte udělat, aby vám brzy bylo lépe.“

 Přesto zaváhala, ale když jí jeho štíhlé prsty předávaly sklenici bez náznaku stáhnutí, nakonec  si ji vzala a ochutnala rubínovou tekutinu. Nikdy nepila tak dobré víno. Chutnalo jako…jeho hlas, pomyslela si, ale rychle vyhnala tyhle myšlenky z hlavy.

„Jaký typ odposlouchávacího kouzla byste doporučila?“ zeptal se Snape, zatímco ležérně doplnil její sklenku z křišťálové karafy. Ani si nevšimla, že ji vyprázdnila.

„Myslím, že by to mělo být nečinné kouzlo,“ odpověděla a vrátila se k jídlu, „které se aktivuje určitými klíčovými slovy. Můžeme se ujistit, že…“

Mluvili, diskutovali o možných kouzelných variantách, které by mohl Severus předložit Řádu, a pak se vrátili k lektvarům a výzkumné práci, na které dělal s Remusem Lupinem.

 Hermiona se cítila se svým zamyšleným profesorem překvapivě klidná. Zdálo se, že zcela zanechal své jízlivé arogance, choval se k ní jako k rovnocenné a pokud šlo o její připomínky a návrhy, posuzoval je se stejně vážnou péčí, kterou by věnoval vědeckému článku nebo novému experimentu. Zjistila, že mluvení s ním se stalo naprosto přirozeným. Rozesmál ji a pozorně naslouchal, a víno a vynikající jídlo způsobilo, že se jí v břiše rozlilo teplo, které se šířilo celým jejím tělem, dokud se necítila ze všeho uvolněná, spokojená a v bezpečí.

Nakonec nastalo mezi nimi zase ticho, ale ne nepříjemné ticho jako dříve.

„Nuže, řekněte mi, slečno Grangerová,“ řekl nakonec Snape mírným tónem neprozrazujícím nic o jeho záměru, „co víte o nitrobraně?“

Po celou jednu zdánlivě nekonečnou chvíli necítila nic než obdiv, zatímco na něj zírala se široce otevřenýma očima. Proboha, nebude nikdy tak dobrá! Rafinovanost tohoto muže jí fascinovala. Naplánoval všechno tohle, uklidnil ji, uvolnil a nabídl jí víno. Nikdy nepila víno! A teď, když její obrany byly dole, spustil past.

Potom zapůsobila panika a její přirozené reflexy převzaly kontrolu. Její tvář se změnila ze šokované  v nevinnou tak rychle, že by si nevšiml její první reakce, kdyby se na ni nedíval pečlivě. 

„Moc ne, profesore,“ odpověděla tak mírně jako on. „Harry mi o tom něco řekl v pátém ročníku, když jste ho učil. Navíc jsem si přidala před časem nějaké další čtení pro svůj projekt, ale obávám se, že v knihovně o tom moc není. Proč si myslíte, že by se měla použít na ministra?“

„Víte, že mi můžete věřit, slečno Grangerová, ne? Nikdy bych nevyzradil vaše tajemství,“ zeptal se, a něco v jeho hlase způsobilo, že se mu celým svým srdcem přála otevřít, říct mu vše, nechat ho ji osvobodit… ale ona nyní viděla skrz jeho triky. Ne. Nemůže mu věřit.

„Samozřejmě, že vám věřím, profesore, ačkoli nevím, jak nám nitrobrana pomůže s naším ministerským problémem,“ odpověděla neutrálně a vstala ze svého křesla, „ale raději bych měla jít spát. Jsem dost unavená.“

Jedním krokem překročil vzdálenost mezi nimi a tyčil se nad ní, ruka na jejím rameni. Věděl to! Proboha, věděl to!

„Vím, že lžete, slečno Grangerová,“ řekl pomalu sametovým šepotem, který jí roztřásl strachy od hlavy až k patě. „Tak proč nepřestaneme hrát tuhle malou hru a nepromluvíme si místo toho o pravdě?“

„Nevím, o čem to mluvíte, profesore,“ zajíkla se a v jejím hlase byla teď slyšet panika. „Co má nitrobrana společného s…“

„Dost! Proč lžeš, děvče? Co skrýváš?“

„Nic! Prosím, pane, já ne…“

„Tak proč jste mi neřekla o věcech, které s vámi Lucius Malfoy dělá? Proč jste mi neřekla nic o temné místnosti, slečno Grangerová? Proč vás děsí tak moc, že jste mě prosila, abych vás zabil předtím, než vás dostanou? Řekněte mi o hrách, které s vámi hrají, když má Pán zla jednu ze svých odporných nálad!“

Něco v dívčině tváři zacvaklo a její oči se změnily na oči divokého zvířete. Odtrhla se od něj, rozpárajíc přitom svůj rukáv, a klopýtala vpřed. Hnala se k jednomu z oken, které rozevřela dokořán. Zdálo se, že je ochotna skočit, ale Severus byl rychlejší. Chytil ji, obrátil ji k sobě a přidržel její bledou, zpocenou tvář oběma rukama.

„Co to děláte?“ vykřikla a její hlas se třásl úzkostí. „Nedělejte to! Nemůžu… ne teď!“

Ale on to musel vědět!

V okamžiku, kdy znovu vstoupil do její mysli, poznal, že se naposledy ani nesnažila bránit. Ale teď musel vynaložit veškerou sílu proti zdi, která od něj oddělovala její myšlenky, a musel po cestě bojovat na každém kroku. Nebyl si jistý, jestli by se s ní dovedl vypořádat ve stavu plného zdraví a energie, ale nyní před ním nemohla skrýt své slabosti. Slyšel její naříkání plné zoufalství a bolesti, jak se drápal přes zeď v její  mysli, prolamujíc ji naprosto brutální silou.

Ale to, co našel za touto zdí, byly jen stejné obrazy, které viděl před dvěma týdny. Ztuhnul pod vědomím toho, co mělo přijít. Někde daleko slyšel její stoupající hlas, prosící a žádající ho, aby přestal, jako to udělala ten den, kdy její halucinace začaly.

Neskutečně úchvatně vypadající Hermiona v černých večerních šatech, které zdůrazňovaly její ňadra. Muži se za ní otáčí, ženy žárlivě zírají. Draco Malfoy po jejím boku.

Hermiona držící sklenku tmavě červeného vína, upíjející z ní, její oči zářící zpod jejích řas do noci. Najednou před ní stál Lucius Malfoy.

„No dobře, co dělá malá mudlovská šmejdka na plese, jako je tento?“

„Čekám na vás, pane Malfoyi,“ navlhčila si rty tmavým vínem a mírně se k němu naklonila.

„Co bych já  mohl chtít od dívky, jako jsi ty?“

„Existuje mnoho využití pro mudlovské šmejdy, Luciusi, a mnohé z nich mohou být příjemné pro obě strany.“

Lucius se usmál a zahrnul ho pocit… chtíče vzrůstající v jeho slabinách. Vedl ji do komnaty a ona mohla jen čekat na jeho ruce na jejím těle.

Její zasténání, když jí roztrhl horní část šatů…

Dvojitá obrana, uvědomil si, překvapen jejími odbornými znalostmi. Spojila mentální zeď s druhou zdí falešných obrazů, které by svojí reálností přesvědčily každého nitrozpytce.  Nikdo by se nepodíval dál.

Hermiona klečící před Voldemortem, čelem se dotýkající země.

„Vím, že jsem jen podřadná mudlovská šmejdka, můj Pane. Ale i někdo jako já vám může být prospěšný. Vím o věcech pro vás důležitých, jsem nejlepší kamarádka Pottera a získala jsem si Brumbálovu důvěru. Přeji si jen sloužit.“ 

Povstání Temného pána a jeho kývnutí, pocit síly, vítězství a vděčnosti. Připojila se do jeho řad. Byla Smrtijedem. Sloužila nejmocnějšímu čaroději na světě.

Hermiona stojící před Voldemortem. „Je to špinavý zrádce, můj Pane, nic víc. Zrazoval vás na příkaz toho starého blázna od doby, kdy jste povstal!“ čišela z ní škodolibá pýcha. Ukázala místo tomu starému netopýrovi. Byla miláčkem Pána, královnou světa, který nastane.

„Můžu vám dát Pottera, můj Pane. Potřebuji jen trochu času a plán a předám vám toho malého spratka,“ ohromné drápy Temného pána by ho rozpáraly a ona by se jen dívala.

Snažil se protlačit skrz tančící obrazy, které ho obklopovaly a posmívaly se mu, ale bylo to k ničemu. Byly dokonale vytvořeny, nezanechávajíce otvor, žádný prostor pro vstup do mysli, která byla za nimi ukryta. Bezmocně je musel sledovat, rozprostřené před ním.

Hermiona před ním klečela znovu. „Svléknout,“ nařídil jí Pán zla a ona poslechla, svlékla své šaty a stála v bílé nahotě před Vnitřním kruhem Smrtijedů.

„Vše pro vás, můj Pane.“ Ona tomu věřila, sloužila by až do své smrti.

Tmavé obrysy Smrtijedů se k ní blížily. Bili ji, kopali a bičovali.

„To je to, co mudlovská šmejdka dostane, pokud chce vstoupit do našeho kruhu.“

Hermiona křičící radostí, třesoucí se touhou a prosící o víc.

„Děkuji vám za bolest, můj Pane! Vše pro vás, Mistře!“

Cítil, jak se její tělo pod jeho pevným sevřením chvěje. Nebyl zde žádný způsob, jak se dostat za tyto obrazy. Ale teď věděl, že jsou falešné! Věděl, že zde musí být něco víc! Vší silou udeřil do ovládané mysli, narážel do bariéry obrazů, znovu a znovu, slyšíc její křik utrpení a bolesti, a nakonec ucítil, jak se pod jeho silnými údery zeď rozpadla.

Hermiona svíjející se a sténající pod nahým tělem Luciuse Malfoye, kousaná a škrábaná jím. Prýštící krev.

Hermiona vykřikující, když do ní Lucius vstoupil a praštil s její hlavou o studenou kamennou zeď.  

Její oči dokořán pod vyčerpaným tělem, její zorničky téměř černé, naplněné touhou, triumfem, bolestí, touhou po krvi…

Tam byl otvor! Teď ho viděl – hluboko uvnitř jejích zorniček zablikalo světlo, náznak něčeho víc, malý vchod do její duše. S posledním kouskem svých sil zatlačil, cítíc jak je vtahován do hloubky jejích očí.

Vykřikla, její ruce se do něj zarývaly a snažily se ho veškerou silou odstrčit, ale on vytrval, téměř drtíc její tvář pod svými prsty, a hnal se hlouběji do její mysli. Hlouběji a hlouběji.

A tam, v srdci temnoty, našel hrůzu.

Chtěl se s ní znovu setkat, sotva den po jejich posledních…činnostech. Dorazila k malé boudě, kterou používal jako místo setkání, sotva si uvědomujíc  své okolí, když byl tady, vzal jí hůlku, rozrazil dveře do místnosti a v okamžiku jí roztrhl halenku. Nenamáhal se ji zavléct do postele. Popadl ji za vlasy a přinutil jí klesnout na kolena, vrazil svého horkého pulzujícího ptáka do její pusy. Začala se dusit, avšak podařilo se jí zvuk změnit v žádostivé sténání předtím, než opustil její ústa. Můžeš to udělat, Hermiono, uslyšel její hlas křičící v její hlavě, přežiješ to. Dýchej. Lízej. Saj. Sténej! Nenávist v ní hořela, ale když ji vytáhl nahoru a přitiskl ke studené kamenné zdi, sukni vykasanou až k bokům, i nenávist podlehla pod horou bolesti a strachu. Zavřela oči a snažila se myslet na něco jiného, na teplý oheň ve společenské místnosti, na Křivonožku, vrnícího se na jejím klíně, na krásný strom ve Velké síni, zatímco křičela s falešnou touhou a volala jeho jméno, avšak on jí nenechával žádný způsob úniku. A každé zarývající se vražení zaráželo hanbu hlouběji do jejího srdce.

„Jsi mudlovská děvka, Grangerová, a nikdy nebudeš víc.“ Klečela před plně oblečeným Smrtijedem, nahá a chvějící se, tělo pokryté krvácejícími ránami. „Nejsi víc než špína pod našimi botami, víš to? Avšak budu velkorysý, šmejdko. Lízej mé boty - možná to tvému životu přidá na ceně. Lízej je!“ Boty, které byly pokryté krví jeho poslední oběti. Udělej, co je třeba! Proboha, přeji si, aby raději použil cruciatus! Sklopila hlavu nad jeho boty a lízala slanou krev. „Děkuji vám, můj pane!“ zašeptala horlivě a uslyšela hlučný smích Vnitřního kruhu. „Děkuji vám za bolest!“ Pak ji drsný kopanec do boku poslal k zemi a Smrtijedi kolem ní se k ní přiblížili. Měla zlomené žebro, ale bude mít zlomeného mnohem více, až noc skončí.

Severus viděl dost… Snažil se vycouvat. Její tělo už dávno bezvládně leželo v jeho rukou, a jen obrazy a pocity, které zaplavovaly jeho mysl, mu řekly, že ještě neomdlela. Ale ke své hrůze zjistil, že nemůže opustit její mysl, že zdi, které překonal, ho nyní drží uvnitř. A předtím, než mohl přerušit kontakt, předtím než ji mohl odstrčit a ukončit jejich muka, nové obrazy na něj zaútočily a opět byl ztracen uprostřed hrůz, které byly jejími vzpomínkami.

 „Proboha ne!“ vzlykala, zatímco Lucius naplňoval její břicho palčivou bolestí. Krvácela celé týdny a bála se, že ji bolest zabije. Najednou se jí kolem krku sevřely silné prsty. Nemohla dýchat! Začala panikařit a pak uslyšela Luciusův hlas jak jí šeptá do ucha: „Co jsi říkala, mudlovská děvko?“ „Říkala jsem nepřestávej, Luciusi, nepřestávej!“ dusila se a pomyslela si: Teď by mě mohl zabít, a klid naplnil její mysl. Ale pak byl znovu nad ní, píchal ji, bil ji a kousal, trhaje jemnou kůži jejích ňader. „Ano, dej mi to, ano,“ vykřikla, zatímco slzy smáčely její tvář, ale byla tma a on si nemohl všimnout, tak je nechala stékat. Dnes žádný klid, ne pro mudlovskou děvku.

Hermiona sedící na posteli, ošetřující si  hlubokou ránu na stehně,tiše plačíc bolestí. Tak vyčerpaná, že nemohla dokonce ani spát. Noční můry ji pronásledovaly a bylo příliš riskantní krást více bezesného spánku. A hodiny začnou brzy… Ale nikdo si nesmí všimnout! Nikdo si nesmí všimnout!

Zoufale bojoval proti její m obranám, které se staly jeho klecí. Musí se dostat ven! Déle už by to nesnesl!  Poprvé po mnoha letech mu panika a strach znemožňovaly myslet a on slepě bojoval, jen aby se dostal pryč od bolesti, hrůzy a hanby, které k němu skrz ni pulsovaly. Ale další obraz ho zmrazil v šoku.

 Jeho vlastní tvář, tyčící se nad ní, zatímco jeho ruce sevřely její rukávy a nutily ji, aby se mu podívala do očí. Jeho přítomnost v její mysli, nutící ji, aby prožívala obrazy, které  nastrčila pro obranu  pravdy. Bude mě teď nenávidět, pomyslel si spolu s ní a cítil horkou bolest hanby a ponížení, které proudilo v jeho žilách. Uvidí mě jako děvku, kterou jsem!

Jeho tmavé oči, které ji s odporem a znechucením pronásledovaly, odstrkujíc ji od sebe jako něco špinavého a zamořeného. Udělám, co je třeba! Udělám, co je třeba! V uších mu rezonoval  její pokřik, a pak pocit masky zmrazil její rysy, studená, znecitlivující kontrola, zatímco poslouchal svůj hlas, který ji urážel, a cítil, že se v ní něco zlomilo, něco teplého náhle zmizelo, drobná blikající naděje odešla.

Udělal to. Udělal ji to, co žádný Smrtijed předtím nedokázal. Teď byla mrtvá. Mohla stejně tak přestat dýchat a nechat temnotu, aby si ji vzala. A vzpomínka naplnila jeho mysl, ještě silněji než předtím, silueta muže, krčícího se v temnotě na zemi, vyděšená tvář, bílá ze ztráty krve, a hlas třesoucí se strachy, volající její jméno…   

Najednou ucítil, jak je chycen a vymrštěn z její mysli se silou třikrát větší než ta jeho. Něco tvrdého zastavilo jeho pád a když otevřel oči, zjistil, že leží rozvalený v křesle ve své knihovně. Nic se v pokoji nezměnilo. Ale vše se změnilo v něm. Divoké oči zběsile hledaly dívku a našly ji ležet na podlaze uvnitř neživé hromady oblečení, vlasů a končetin. Její ramena sebou divoce škubala a její chraplavý, mělký dech se mísil s jeho.

Proboha, co to udělal! Nechtěl nic jiného než zahlédnout její skutečné záměry, aby konečně věděl, kde stojí. Místo toho slídil, pustošil její myšlenky, probouzel její vzpomínky příliš bolestné, aby byly sdíleny s někým dalším!

Že cítila to vše a stále pokračovala ve svém úkolu, že mohla fungovat jako normální bytost a jednat jako primuska s těmito obrazy ve své mysli!

Jak to mohla snést? Nikdy by nevěřil, že by nějaká osoba mohla být tak zraněná a stále naživu.

Jeho mysl byla teďprázdná. Snažil se něco říct, udělat něco, po čem by se cítila lépe, ale tam, kde v hlavě obvykle vířily myšlenky, neviděl nic, než ty hrozné obrazy, neslyšel nic než její výkřiky, necítil nic než její strach a hanbu. 

Ale ona se ani nepohnula. Nepodívala se na něj ani nereagovala na nic okolo ní. A tak přešel k ní a pomalu, váhavě položil ruku na její hubené rameno.

„Nesahejte na mě,“ zasyčela, trhaně se zvedla na nohy a opřela se slabě proti zádní části křesla. „Jak se opovažujete na mě sahat po tom, co jste mi udělal?“

„Omlouvám se, slečno Grangerová, já…“

„Neexistuje žádná omluva pro to, co jste právě udělal, profesore,“ vykřikla, měníc jeho titul v urážku, která ho zasáhla jako pěst do břicha. „Nejste lepší než oni. Oni možná znásilnili mé tělo, ale vy jste právě znásilnil mou duši!“

„Vím, že tohle není… Nikdy bych to neudělal, kdybych… Ale já musel vědět, slečno Grangerová, já to musel vědět!“ jeho hlas se zvýšil v zoufalé prosbě o pochopení, zatímco už věděl, že mu nemůže odpustit, nemůže ukázat pochopení pro to, co udělal. Nezasloužil si ho. Proboha, ona nebyla monstrem – tím byl on!

„Takže svět se může vrátit do normálu, teď, když Severus Snape ukázal svou nadřazenost nad mudlorozeným studentem,“ řekla hořce, chlad vyzařoval z jejích očí. „Doufám, že to stálo za to, profesore! Máte radost z poznání, že nejsem tak silná jako vy, že mě dostatečně potrestali za odvahu převzít vaše místo? Nebo se chcete vloupat do mé mysli, jako bych byla levná kopie Gringottových? Možná byste mě taky rád ošukal, abyste mě znal úplně skrz na skrz?“

Přistoupila k němu s očima hořícíma hněvem a roztrhla si předek košile. Instinktivně ve studu a strachu ustoupil. „Slečno Grangerová, prosím!“

„Aha,“ zaječela, slzy se jí valily po tváři a propůjčovaly jejím očím nepřirozený jas, „ne po tom, co jste viděl, profesore? Určitě byste se nechtěl dotknout děvky, jako jsem já, co? Znechucuje vás to? No, já si jsem určitě odporná. Doufám, že z toho máte zadostiučinění.“

Mohl na ni jen bez dechu zírat, příliš šokován, aby myslel na cokoliv, ale neuvěřitelná bolest zářila v její tváři.

„Měla bych vás za tohle zabít!“ zašeptala, hlas se jí třásl stejně, jako celé tělo. „Bylo dost těžké to snášet, aniž by to někdo věděl, ale teď… pokaždé, když se mě Lucius dotkne, ucítím na sobě vaše oči, budu vědět, že vy víte…“

Najednou, jako by jí šok z toho co se stalo konečně dohonil, Hermionina tvář ztratila veškerou barvu. Začala se dusit a přitiskla svou ruku k ústům, aby zabránila nevolnosti. Udělal malý, chabý pohyb směrem k ní, aby podpořil její chvějící se tělo, ale ona se vyhnula jeho dotyku a utekla z místnosti až na točivé schodiště. Mohl slyšet, jak za sebou zabouchla své dveře.

A potom zůstalo jen ticho.



Poznámka překladatelky: dílo “Umění války od Sun Tzu opravdu existuje.

Protože mi tahle kapitola dala opravdu zabrat, jsem zvědavá na vaše reakce na ni, pls. komentujte :)

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

WOW!

(Jett Alice Black, 27. 5. 2012 20:27)

Takže... aby som začala. Na túto peknú webku som narazila čírou náhodou práve dnes. Musím povedať, že tento skvelo spracovaný preklad si zaslúži môj obdiv. Tie kapitoly sú naozaj dlhé a slová sú, podľa môjho názoru dosť dlhé... takže musím zložiť prekladateľke poklonu, že pridáva kapitoly tak rýchlo. (Ja by som to nezvládla!)
Teraz, čo sa týka príbehu. Téma sa mi veľmi páči. Na podobný (i keď iba v Hermioninom špiónstve) námet som čítala, myslím, iba jednu poviedku. Čo je teda veľká škoda, pretože sa mi to veľmi páči. Fabula je zaujímavá a vôbec nikde nie je nudná. Skutočne ma teší, že existujú ľudia s takou fantáziou a i takí, ktorí tie neuveriteľné diela prekladajú (Weronika, Black, Dobby, Biggi a mnoho ďalších, ktorí ma momentálne nenapadajú). Pevne verím, že i ďalšie kapitoly budú také skvelé, ako sú skvelé i tieto posledné. Ďakujem za to, že si sa ujala prekladať tento príbeh a ja si ho môžem prečítať.
(poviedky-z-mojej-dielne.blog.cz)

Re: WOW!

(MagicLady, 28. 5. 2012 13:01)

Děkuji za pochvalu :), teď mi přidávání trvá dýl, ale po zkouškovým se to snad zlepší. Co se týče námětu, tak právě kvůli jeho originálnosti jsem si tuhle povídku vybrala k překladu :) Doufám, že se ti další pokračování bude líbit stejně jako děj doposud 8o)

O_o

(Lucka, 17. 5. 2012 19:15)

Páni, tak toto mi vyrazilo dych, čakala som, kedy to príde, ale takúto sviňárnu by som od Seva nečakala. Ale, ked sa to tak vezme, sama by mu to nepovedala asi nikdy, takže technicky vzaté: účel svätí prostriedky...
Ďakujem moc za preklad, máš môj obdiv.

Re: O_o

(MagicLady, 17. 5. 2012 19:38)

Jak je napsáno v kapitole, prostě to musel vědět, tak trošku ho to omlouvá, mě by to taky nedalo, kdyby přede mnou někdo něco tak vehementně tajil, ale šetrnější způsob použít moh :)

WOW!

(Mitrihil, 17. 5. 2012 19:06)

Tahle kapitola byla perfektní! Úplně dech beroucí!

Re: WOW!

(MagicLady, 17. 5. 2012 19:33)

Jsem ráda, že se líbila :)

:)

(Luisa, 17. 5. 2012 16:49)

Mno, myslím, že dva špioni musí porovnat svůj potenciál, aby spolu mohli případně vycházet. Takže vše vidím na dobré cestě:) I když ty metody, no, Mistrovi lze odpustit;)

Re: :)

(MagicLady, 17. 5. 2012 19:31)

Mno, myslím, že tě další kapitola nepřekvapí :)

:d

(Miška, 16. 5. 2012 23:43)

parada! super preklad:D

Re: :d

(MagicLady, 17. 5. 2012 19:19)

Díky, tentokrát mi to hodně šlo :)

11.

(majka, 16. 5. 2012 21:45)

Neuvěřitelný příběh a průběh příběhu! Jsem naprosto ohromená tím, jak se všechno vyvíjí. Šíleně moc děkuji za to, že překládáš.

Re: 11.

(MagicLady, 16. 5. 2012 23:06)

Díky za komentář, jsem ráda, že tě příběh zaujal :)

:)

(zuzule, 16. 5. 2012 20:56)

Já pomalu ani nevím, co na to říct. Jen zírám. Tohle Severus nezvládl... Díky moc za překlad, věřím, že tahle kapitola dala opravdu zabrat.

Re: :)

(MagicLady, 16. 5. 2012 21:38)

To tedy opravdu nezvlád. Popisný části nemám moc v oblibě, líp se mi překládaj dialogy a akce :)

ooOoo

(Nade, 16. 5. 2012 19:11)

Už jsem skoro věřila, že vztah mezi nimi se nějak ustálí, začne vyvíjet. Pozitivně. Ale tohle vrhlo všechno do... No do háje! Severus to pěkně pohnojil a teď to bude Hermiona, kdo bude nenávidět jeho.
Díky za kapitolu a jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál.

Re: ooOoo

(MagicLady, 16. 5. 2012 19:21)

No ještě není všem dnům konec. Tady mě ale Severus namích.