Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. Rozpad

1. 6. 2012

 Kapitolu obetovala: marci

 

12. Rozpad

Severus dlouze, roztřeseně vydechl, klopýtl o gauč a zhroutil se do měkké, chladné kůže.

Zvedl pravou ruku a zaznamenal, že se třese. Sevřel kořen nosu a pak, když se zdálo, že to nepomohlo, promnul si energicky obličej oběma rukama, aby se mu vrátil cit.

Byl otupělý šokem. Poprvé po mnoha letech Severus Snape ztuhl. Nemohl myslet. Nemohl jednat. A nemohl cítit. Všechno jeho bytí bylo zaměřeno na jedinou větu, která znovu a znovu zněla v jeho mysli: “Vy jste právě znásilnil mou duši!“

Jsi monstrum, Severusi!

Hanba a vina se v něm vzedmuly takovou silou, že bylo téměř nemožné dýchat. Dusil se znechucením nad sebou samým, když si vzpomněl na její svíjející se tělo pod jeho rukama, její prosby, aby jí ušetřil, nechal ji být, a na to, jak nakonec rozbil všechny její obranné zdi jen z potřeby vědět. Nebyla žádná ohleduplnost v tom, co udělal, žádná lidskost. Vzal si z ní vše a nenechal jí nic.

Monstrum!

Je lidskou bytostí, proboha! Téměř žena a navíc jeho studentka. Slíbil jí ochranu a péči, a pak ji  dotlačil do situace bez východiska.

 Zachvěl se při vzpomínce na hořkost v hlase, naprostou odevzdanost osudu. Vzpomněl si na její hanbu nad tím, co udělala, na její stud nad tím, že ji odhalil. 

„Máte radost z poznání, že nejsem tak silná jako vy, že mě dostatečně potrestali za odvahu převzít vaše místo?“

Jak mohla věřit, že by takhle někdy smýšlel? Že by ji pokládal za slabou, nebo jí přál trest? Ale pokud to promyslíš, perfektně to sedí na Snapea bastarda, ne? pomyslel si hořce a znovu uviděl sám sebe, jak se nad ní tyčí, vztek a nenávist v jeho očích, urážky plivané do její tváře…

Není divu, že uvěřila, že je schopný takové arogance, takové nenávisti. Dostatečné na to, aby se radoval z pádu svého nejgeniálnějšího studenta?  Ale on ji nikdy neřekl, jak moc obdivuje její inteligenci, jak hrdý je na její studijní výsledky. Nikdy jí neřekl, za jak odvážnou ji považuje.

A teď se schovává ve svém pokoji, před ním. Asi si vyplakává srdce. Tím hůř.

A je to všechno jeho chyba.

Zkusil se postavit, pohnout se, vystoupat nahoru po schodech a do jejího pokoje, ale zjistil, že nemůže. Nemohl jí prostě čelit. Jak s ní má zacházet po tom, co viděl, po tom, co udělal? 

Obával se toho, co by našel, kdyby se na ni podíval. Nenávist v její tváři, naprosté zoufalství, to vše by bylo příliš těžké unést. Nemohl znovu čelit výrazu v jejích očích.

Jemné kroky na schodech ho vytrhly z hořkých myšlenek. Hermiona Grangerová sestupovala dolů a on se obrnil proti tomu, co uvidí.

Ale nebyl to ten pohled, který očekával. Namísto zlomené, vyděšené dívky vstoupila do jeho knihovny odhodlaným krokem královna. Ledová královna.

Hlavu držela vysoko, ramena zpříma v perfektním postoji.

Z jejích vlhkých vlasů poznal, že se osprchovala. Také si převlékla kalhoty, halenku a hábit, jako by se distancovala od běžného života, který sdíleli ani ne před hodinou.

Nikdy ji neviděl tak ledově chladnou, a i když věděl, že to není nic jiného, než zoufalá maska nasazená pro oklamání světa, otřásl se. Nevypadala už… jako člověk, ale spíš jako něco, co bylo vytesáno z mramoru a diamantů, příliš tvrdé na dotyk. Příliš tvrdé a neměnné na vnímání bolesti.

V tu chvíli si uvědomil, že už zde více není. Vyhnala poslední kousíčky emocí, které jí činily lidskou, daleko do nějaké skrýše, aby se k nim nemohl nikdo dostat a ona sama už nebyla ničím jiným, než loutkou pohybující se o vlastní vůli, nástrojem a paní zároveň. 

Vyskočil z gauče a přibližoval se k ní nejistě a nemotorně jako nějaký školák. Nedívala se na něj, její oči ulpívaly na všem možném v pokoji, jen ne na něm. Chtěl se ospravedlnit, zašeptat omluvy, když ho její hlas, naprosto klidný a vyrovnaný, zastavil v jeho cestě.

„Musím se omluvit za své předchozí chování, profesore Snape,“ prohlásila s naprosto kamennou tváří.

„Co…,“ nemohl uvěřit vlastním uším. Ona se omlouvá jemu? Zbláznila se?

„Moje agresivita byla nemístná. Udělal jste jen to, co jste považoval za nezbytné. To rozhodně není něco, za co byste se měl cítit provinile. Reagovala jsem přehnaně.“

„Slečno Grangerová, o čem to mluvíte?“ zeptal se, přičemž znovu hrozilo, že ho zmatek pohltí. „Vím stejně dobře jako vy, že moje chování bylo neomluvitelné! Ale vše co žádám je, abyste mě nechala vysvětlit, abyste mi dala šanci k…“

„Nebudu poslouchat vaše vysvětlení,“ přerušila jej. „Udělal jste, co bylo třeba. To je vše, co potřebuji vědět. Vše, co chci znát.“

Udělám, co je třeba, šeptal mu její hlas v uších. Nepovažovala snad jeho jednání za nic jiného než za nutné zlo?  Měla tuto část tiché války, hru, kterou špioni musejí se svým životem hrát, za soupeření? Myslela si, že proti němu prohrála a že musí přijmout svou porážku?

„A teď, profesore Snape, bych chtěla odejít.“

Nechtěl ji takhle nechat jít! Ale co mohl udělat, aby v tom nespatřovala další útok na své ochrany? Jak ji sakra mohl ukázat, že mu na ní záleží? Že lituje? Severus nikdy nebyl příliš dobrý v omluvách, ale nyní pro něj nebylo těžké vidět svou vinu. Ani ji přiznat.

„Je mi to moc líto, slečno Grangerová. Vím, že jsem vám strašně ublížil, ale já… “

Ačkoli její hlas neobsahoval žádné emoce, nyní nesl náznak chladného, krutého pobavení.

„Přestaňte naříkat, profesore. Jsme ve válce. Udělal jste, co jste musel. Oběti se očekávají. Ale možná byste si měl pamatovat, že nesmíte ničit zbraně vlastní strany.“

Zbraň? Ona není zbraň, proboha, je jeho studentkou, dívkou vehnanou do války, která byla pro ni příliš velká, i když bojovala statečně. Proč nenechá Brumbála, Minervu nebo jeho samotného jí pomoci? Proč se vystavuje jeho krutosti, jedná, jako kdyby měl pravdu, když se k ní choval jako…

Severus cítil, jako by jeho hlava měla každou chvíli prasknout. Pulzující bolest naplnila jeho mysl a zabraňovala mu myslet. Nejraději by křičel nad nespravedlností toho všeho.

„Proč mi to říkáte?“ zašeptal zlomeným hlasem. „Proč jste mě nechala věřit, že to děláte dobrovolně, že se vám to líbí? Bohové, já bych nikdy… “

„Moje hrdost byla jedinou zbývající věcí, profesore. Znáte ten pocit, ne?“

„Ano,“ uvědomění toho, co si od ní vzal, ho pálilo v hrdle, „a přeji si, abych… “ zarazil se. Nevěděl už, co si přát. Aby to nikdy nezjistil? Aby nebyla v jeho péči? Aby válka nezačala?

„To nic nemění,“ odpověděla po chvíli chladně. „Vůbec nic.“

„Ale jak to můžete říct?“ zařval ve snaze rozbít její masku smrtícího klidu, nevěda, jak jinak vyjádřit lítost, kterou cítil. Co jsi to se mnou holka udělala? pomyslel si. K čemu jsi mě to přiměla? „Věřil jsem, že jsi děvka, zvrácené monstrum, i když po celou dobu… “

„Ale já jsem děvka, profesore,“ podívala se na něj bezvýrazně, jako by procvičovala učivo se slabomyslným žáčkem, který zatím nedostal jediný bod. „Pořád prodávám své tělo pro informace, pořád předstírám, že si užívám to, co dělají. Souhlasila jsem s jejich hrami. Ať už s radostí nebo ne, to fakta nezmění. Jsem zvrácené monstrum, o čemž jste byl přesvědčen, tak přestaňte kvůli tomu dělat povyk.“ 

Hrůza jím otřásla, když ho udeřil význam jejích slov. Najednou to všechno dávalo smysl. Strašlivý smysl. Vzpomněl si na pocity, které četl v její mysli, když jí poprvé nazval děvkou, řízením osudu právě v této knihovně.   Její pocity studu a drobné, blikající světlo v jejím těle, které zhaslo.

Necítila hanbu z obrazů, které viděl, nebo věcí, které dělala. Velmi se styděla, že na to přišel. Že nakonec ví, čím ve skutečnosti je. A ona přijala jeho mínění ne proto, aby její tajemství zůstala skrytá, ale protože věřila, že je to pravda. Špinavá děvka.

„Nemůžete tomu doopravdy věřit!“

„Nemůžu si dovolit iluze, profesore,“ odpověděla unaveně. „Nejsem žádná mladá nevinná princeznička čekající na svého hrdinu na bílém koni. Paktuji se s ďábly a to mě činí ďáblem. Nikdy nebudu znovu čistá, bílá a šťastná. Akceptuji to. A vy byste měl také.“

Rozuměl tomu až příliš dobře. Po léta vina a stud ničily jeho dny i noci, hrůza z činů, kterých se dopustil. Tyto pocity ani trochu nezměnilo vědomí, že vše, co udělal, bylo děláno v zájmu Řádu, že všechny jeho oběti zemřely méně bolestně, než by tomu bylo pod rukama jiných Smrtijedů. Stále věděl, že je vrah a že ačkoli sloužil Světlu, nebude k němu nikdy pro věci, které učinil, patřit.

Ale slyšet stejné pocity vyslovené z úst tak mladých, vidět v jejích očích stejně odevzdané přesvědčení, jaké on cítil po celé ty roky, bylo jiné. Nemohl ji nechat kráčet po dlouhé cestě, která jeho samého dovedla do tmy. Nemohl ji nechat uvnitř umírat, tak jak umíral on, každou noc o trochu více, dokud nebyl jen skořápkou muže, stín nejtemnější noci.

„To je nesmysl, slečno Grangerová! Jste obětí! Vy… “

„Šla jsem do toho dobrovolně,“ přerušila jej hlasem jako ocel. „Já jsem svedla Luciuse, ne naopak. Nebyla jsem unesena a znásilněna, vyzvala jsem je, aby to udělali. A i když mám možnost utéct a skrýt se, vrátím se tam zpět a budu pokračovat v jejich svádění. Pokud mě to nečiní děvkou, tak nevím čím jiným. Necháte mě odejít?“

„Ale vy to už nemusíte dělat! Pomohu vám, slečno Grangerová, promluvím s ředitelem a vše vysvětlím… “

„Nepotřebuji vaši zatracenou pomoc, profesore,“ řekla ostře. „Zvládala jsem to docela dobře sama předtím, než jste se začal vměšovat, moc děkuji. A nedovolím vám, abyste zmařil mé plány.“ Do jejího hlasu se vplížily emoce, chladný hněv nad jeho drzostí, a únava…

„Nesmíte se tam vrátit, slečno Grangerová,“ prohlásil a poprvé od chvíle, kdy znovu vstoupila do jeho knihovny, byl jeho hlas klidný. Nebyl žádný způsob, jak by od ní mohl získat odpuštění, žádný způsob, jak vzít zpět bolest, kterou ji způsobil. 

Ale byl zde způsob, jak se ujistit, že její život takto neskončí. Byl způsob, jak ji zachránit, ikdyž se ho o to neprosila. I kdyby to znamenalo znovu jí ublížit, užít osudné znalosti, které získal, proti ní.

„Nemohu vám dovolit v tom pokračovat. Teď, když vím…“

„Už jsem vám řekla. Nic se nezměnilo. Ne pro mě. A rozhodně nebudu riskovat výsledek této války, abych ušetřila vaše pocity,“ vyprskla, sarkasmus ho udeřil do tváře jako facka.

„Ne moje pocity, slečno Grangerová. Ušetřit sebe,“ pokusil se argumentovat. „Jste stále ještě mladá a je toho tolik, co můžete udělat se svým životem!  Nezahazujte ho…“

„Žádáte mě, abych kladla svůj život nad životy ubohých mudlorozených dívek a chlapců, kteří jsou právě teď mučeni? Nad životy mých kamarádů Nebelvírů? Vašich zmijozelských? Všichni by mohli zemřít, kdyby tato válka zuřila dál! A co Draco? Co Harry a Ron? Ginny? Všichni už tak moc trpěli. Viděli příliš mnoho na svůj věk. A pokud to můžu všechno zastavit, pokud můžu zabránit konečné bitvě, opravdu ode mě očekáváte, že budu sedět a užívat si života?“

Bylo to zábavné, pomyslel si, jakýmsi zvráceným a temným způsobem. Mohl by vyslovit tato slova spolu s ní, mohl by vyslovit tytéž námitky místo ní. Zrcadlila tak dokonale jeho vlastní myšlenky, vlastní víru. A on přesně ví, co leží před ní na této cestě za záchranou světa. 

Temnota, strach, šílenství. A nakonec odevzdanost.

Nemohl dopustit, aby se jí to stalo, teď když poznal opět radost ze života, teď když si konečně uvědomil, čeho se vzdával po ta dlouhá a osamělá léta. Je to velký krok, uvědomil si teď Severus, že je konečně schopný truchlit pro život, který ztratil. Měl by jí snad připomenout, co by ztratila?

„Ale co vy, slečno Grangerová? Netrpěla jste také příliš mnoho?“

Jejich oči se na chvíli střetly a hledíc do oříškových hlubin, Severus neviděl… nic.

„Já jsem již mrtvá, profesore,“ řekla a v jejím hlase nebylo žádné drama, žádná trpkost. Pro ni to byl holý fakt, nic víc. „Moje tělo se stále pohybuje, ale není v něm nic, co by zbylo, abych mohla pokračovat.“

„Nevěřím vám,“ zašeptal při vzpomínce na oheň v jejích očích a hlas před pouhou hodinou. „Vím, že něco zbylo a nedovolím vám to zabít! Přesvědčím Albuse, aby vás ochránil, i když mu budu muset vše říct!“

„Jestli prozradíte řediteli jediné slovo z vašeho nitrozpytu se mnou, opustím Bradavice a nikdy se nevrátím, profesore. Buďte si jistý. Pokud zjistím, že jste ho o tom informoval, ani vy, ani nikdo jiný z této školy mě nikdy znovu neuvidí. A věřte mi, že já to zjistím!“

O tom nepochyboval. Nikdy víc by nepochyboval o jejích schopnostech. Ale také nebyl tím, kdo by se tak lehce vzdával.

„Pak najdu jiný způsob, jak ho přesvědčit, slečno Grangerová. Zůstanete tady!“ přikázal.

Nestaraje se o to, že ho sleduje, vřítil se do krbu a vyhrábl nějaký letaxový prášek ze své kapsy. Ani se nezdržoval myšlenkou, že jí prozrazuje své tajné spojení, zařval do krbu “Ředitelova kancelář“ a zmizel.

Neotočil se a neviděl tak podivný výraz v její tváři, když sledovala jeho odchod.


 

Těším se na komentáře :) 

 M.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

°;)

(Mitrihil, 27. 6. 2012 15:04)

Další kapitolu!

:)

(Vlkuše, 8. 6. 2012 19:33)

Výborný překlad, děkuji ti za něj. :)

Temnota, až ma mrazí!

(Jett Alice Black, 4. 6. 2012 19:33)

Tak... toto bola už iná káva... teda, s prepáčením. Severus to pekne pokašľal! Ako mohol urobiť niečo tak... tak neľudské! On ju defacto zabil! Zabil jej dušu! Otázkou zostáva, či sa dokáže zlomená duša poskladať naspäť. A som teda veľmi zvedavá, ako...
Inak... super preklad!

ooOoo

(Nade, 4. 6. 2012 17:00)

Nečekala jsem, že Hermiona bude tak tvrdá. Tak tvrdá sama k sobě. Severus udělal strašnou chybu a jsem zvědavá, jak ji chce napravit. Co má asi teď v plánu? A kde bere tu jistotu, že ho Hermiona poslechne a zůstane v jeho pokojích?
Díky, byla to děsná pecka, těším se na pokračování.

:)

(zuzule, 3. 6. 2012 21:08)

Tak to je podle mě, Severusi, naivní. Nedivila bych se, kdyby se Hermiona sbalila a odešla dřív, než by on přišel od Albuse. A i kdyby ne, tak jeho ochranu nepřijme.

Páni.

(Lucka, 3. 6. 2012 16:46)

Chúďa Mia. Toto by zabilo i toho najsilnejšieho z najsilnejších. Je mi jej veľmi ľúto. Ostáva len veriť, že Severusovi sa podarí vrátiť jej aspoň časť Života, ktorý jej bol takto bez milosti vzatý a rozšľapaný na prach.. Ďakujem za preklad a netrpezlivo čakám na ďalšiu :-)

:)

(Vanny, 3. 6. 2012 1:30)

Tak to je.. Uff, Snape se nezdá, ale musím dát za pravdě Herm, potom co všechno obětovala, by ani ve mě, nezůstalo nic.. :D

:)

(luisa, 2. 6. 2012 19:49)

Jsem ráda, že tlapka zase slouží a těším se na další přídavky, to se musí rozcvičit:))

Re: :)

(MagicLady, 2. 6. 2012 22:41)

To já jsem taky ráda, hlavně že už můžu zase překládat :)