Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. Budoucí náznaky života

29. 6. 2012

  Kapitolu obetovala: marci

 

13. Budoucí náznaky života

 

Dvě hodiny po tom, co ji  Snape zanechal stát samotnou ve své knihovně, Hermiona poprvé po týdnech vstoupila do svého pokoje primusky. Opatrně položila školní tašku, kterou si vzala s sebou, k boku stolu a pak klesla do jednoho z křesel u krbu.

Odletaxovala by se sem přímo, ale na rozdíl od jejího učitele lektvarů nikdo jiný ani nepomyslel na tajné připojení jejího krbu k síti, a ona nebyla ochotná riskovat oficiální vstup do svých komnat.

Něco uvnitř ní toužilo opřít se do měkkého křesla, zavřít oči a prostě jen padat. Ale to si nemohla dovolit. Víc než kdy jindy potřebovala každý kousíček síly, kterou měla, a vracení se k událostem dnešní noci by jí právě této síly zbavilo.

Nechtěla o tom přemýšlet, nechtěla vzpomínat, jak za ním zírala, když zmizel v krbu, jak stála bez pochopení, jedna část z ní ochromená šokem, druhá křičící strachem, bolestí a hrůzou za mentální zdí, kterou uvnitř sebe vytvořila. A poslední část, vždy lstivá a vypočítavá, která okamžitě zaregistrovala důsledky jeho odchodu. Skutečnost, že navzdory svým slovům byl připojen k letaxové síti. Skutečnost, že zde byl způsob, jak opustit jeho komnaty.

Dlouhou chvíli stála v jeho knihovně, ani se nepohnula, ani neposadila, vše směřovalo k jedinému cíli – dostat se odsud pryč. Ale i když teď znala způsob, pořád jí chyběly prostředky. Nebyl zde žádný letaxový prášek, i když do jeho soukromé ložnice ještě nevstoupila. Neodvažovala se také prolomit ochrany jeho laboratoře v obavě, že ho to okamžitě zalarmuje. Teď nepotřebovala další spory.

Pak, asi o hodinu později, se vrátil. Doufala, že návštěva u ředitele zmírní pocity, které řídí profesora lektvarů, ale Severus Snape vypadal každým coulem tak naštvaný a odhodlaný, jako předtím.

I bez účasti na rozhovoru věděla přesně, co se stalo. Snape, napadající ředitele, požadující její uvolnění z jejích špionských povinností, udržení jí v bezpečí. Silou, pokud by to bylo nutné. A ředitelovy rozvážné, kontrolované argumenty s nádechem smutku v jeho modrých očích, jak říká svému důvěrnému příteli, že zde není žádný jiný způsob a oni se bez ní neobejdou. Bezmocný vztek ve Snapeových očích, jak toužil řediteli říct, co viděl v její mysli. Ale její slova ho zastavila. Věděl, čeho je schopná.  

Dohadovali se dlouho, ale Hermiona byla schopná vyčíst ředitelovu odpověď v profesorově tváři. Brumbál ji nezastaví. Nicméně Snape nebyl tím, kdo se tak lehce vzdává.

„Zakazuji to,“ zavrčel a jeho hlas zněl stejně, jako když její halucinace poprvé začaly. „Ředitel si možná myslí, že má právo za vás učinit tohle rozhodnutí, ale vy neopustíte tuto knihovnu dříve, než změníte svůj názor, slečno Grangerová!“

Zvedla obočí a povýšené pobavení jí hrálo ve tváři. „Snažíte se mě vydírat pro mé vlastní dobro, profesore? “

„Nenechám vás v tom pokračovat, slečno Grangerová! Byl by zločin nechat vás to dělat, a dokud budu poblíž, k žádnému takovému zločinu v Bradavicích nedojde.“

„Pak byste měl uvážit váš odchod,“ odpověděla a pomalu přistupovala ke krbu. Jeho oči ji sledovaly, avšak příliš bedlivě se soustředil na její přesvědčování, než aby si něčeho všiml.

„Zastavíte tohle šílenství ještě dnes, slečno Grangerová.“

„To si nemyslím.“

Dospěla ke krbu, oči upřené na místo, kde se jeho prst dotkl bílého mramoru. Najednou se její celé tělo probudilo k životu, když se prudce otočila a natáhla ke Snapeovi ruku.

„Accio letaxový prášek,“ zvolala, a dřív, než mohl Snape zareagovat, měla už malý sáček s šedým práškem v ruce.

„Revoco!“

Před udiveným Snapeovým pohledem začaly jeho otisky prstů na krbu zářit jasným, zeleným světlem. Vypadaly jako prsty duchů, obtisknuté na mramoru jejich dotykem. Hodila trochu prášku do plamenů a ty zezelenaly stejně jako přízračné otisky.

„Učebna přeměňování,“ řekla svým jasným hlasem a byla připravena vstoupit.

Nepokusil se ji zastavit, ať už proto, že nemohl nebo že nechtěl. To nevěděla.

„Slečno Grangerová,“ zavolal za ní, když byla už na půli cesty, „jestli teď odejdete, nebudu zodpovědný za váš osud. Nebudu mít nic společného s vaší žalostnou malou osobní válkou! Nepočítejte s tím, že bych vás zase zachránil před vaší hloupostí!“

 

Naštvaně si odfrkla, když se jí teď jeho slova vybavila. Co kdyby chtěla být s ním? Udělal by něco, aby jí pomohl? Všechno její utrpení bylo kvůli němu. Konfrontoval ji, ublížil jí, ponižoval ji na každém kroku.  Ne, měla se lépe bez Severuse Snapea vynořujícího se ze stínů. 

Právě proto vstoupila do krbu, aniž by se ohlédla. Proto se neotočila a neviděla zoufalý, poražený výraz na jeho tváři.

Učebna přeměňování, do které vstoupila, nebyla daleko od jejího osobního pokoje. Věděla, že ředitel patrně čeká na její zprávu, ale touha po soukromí a klidu byla právě teď větší než jakýkoliv pocit povinnosti.

Ale jakmile dorazila k východu ze třídy, stín zatemnil rám dveří.

„Profesorko McGonagallová,“ pozdravila Hermiona svoji učitelku tiše s hrdlem staženým nervozitou. Jeden pohled do tváře starší ženy jí řekl, že ví vše, a tak se připravila na záplavu emocí, které na ni teď jistě zaútočí. Teď by nesnesla dávku nebelvírského sentimentu.

„Slečno Grangerová,“ přikývla profesorka, hlas jako vždy ostře pronikavý, „ráda vás znovu vidím zdravou.“

„Nemůžu vám ani vypovědět, jak dobře se cítím,“ odpověděla, příjemně překvapená sebekontrolou druhé ženy.

„To věřím,“ odpověděla McGonagallová a vřelý úsměv na chvíli rozjasnil její tvář. „Je tu něco, co bych vám chtěla ukázat, slečno Grangerová. Kdybyste mě na okamžik doprovodila, prosím.“

Raději by žádost odmítla, ale diskuze by pravděpodobně trvala déle, než jen pouhé přijmutí.  Takže přikývla a následovala svoji profesorku směrem k její kanceláři.

„Věřím, že soukromé místo, daleko od zvědavých očí vašich vrstevníků, by mohlo zjednodušit váš úkol, slečno Grangerová,“ řekla McGonagallová, zatímco otevírala dveře po pravé straně své kanceláře, „a jak mi je známo, nabídla jsem vám – tajně – pozici svého učedníka. Proto jsem si dovolila připravit vám tento pokoj. Můžete si nastavit heslo dle vaší vůle a spojení mezi vašimi komnatami a touto místností může být lehce zřízeno. Nemělo by pro vás být obtížné vstupovat sem a opouštět hrad. Neváhejte ji použít, kdykoliv budete chtít. Nebudu vás tady rušit.“

Neschopná slova Hermiona zírala na malý, pěkně zařízený pokojík před sebou a oči jí najednou pálily neprolitými slzami. Prostá velkorysost tohoto gesta ji ohromila a nevěděla, jak má zareagovat.

„Paní profesorko, já…“

„Já vím, slečno Grangerová, že existují příliš děsivé věci, než aby se o nich dlouze mluvilo. Nebudu vás obtěžovat svými dotazy či emocemi. Člověk by neměl vyrušovat lvici z jejího lovu. Rozumím tomu, co děláte, a kdybyste někdy potřebovala pomoc, zajděte za mnou. Bez ohledu na to, v jakou hodinu nebo situaci to bude. A teď,“ řekla profesorka, když krátce položila ruku na Hermionino rameno, „je čas na známkování písemek. Obávám se, že zmijozelských,“ usmála se a otočila se, připravená k odchodu.

„Profesorko,“ zavolala za ní Hermiona, „ohledně toho učňovství… “

„Chápu vaše důvody, slečno Grangerová,“ odpověděla profesorka a její oči se ještě jednou setkaly s těmi studentčinými. Teplo a důvěra, kterou vyzařovaly, způsobily Hermioně bolest, „a pokud to mohu říci, jednoho dne by měl být správný čas pro takové rozhodnutí, a pak mi bude ctí vás přijmout za svou učednici. Spěte dobře, má milá.

 

Dny se změnily v týdny, zatímco Hermiona bojovala dál. Návrat ke smrtijedskému hýření byl těžký, těžší než si myslela.  Příliš si zvykla nesvíjet se bolestí a chyběl jí její krátký čas zotavování ve Snapeových komnatách. Ale zvládla to. Mohla zvládnout vše, pokud ji jenom lidé nechají o samotě, pokud se jí nebudou ptát a oslabovat ji.

A tak se vyhýbala jakémukoliv osobnímu kontaktu, každému hovoru či náznaku přátelství, protože nemohla riskovat, že bude znovu odhalena, a její schopnost předstírání v těchto dnech byla oslabena.

McGonagallová jednoduše přijala její chladný klid a nechala ji být. Zdálo se, že to bylo přesvědčením, že Hermiona má právo zabývat se čím chce. Nikdy nevstoupila do soukromého pokojíku, který poskytla své studentce, a Hermiona byla vděčná za její zdrženlivost, tak vděčná, jak jen mohla být.

Ředitel ji nabídl židli a horkou čokoládu, když přišla, aby podala zprávu o posledních událostech, a ošetřil jí rány, které se mu čas od času rozhodla ukázat, jenom aby měl pocit kontroly nad situací. Často jen seděl, zatímco ona usrkávala čokoládu, sledoval jí a čekal, až se rozpovídá. Ale ona byla zvyklá na mnohem větší tlak než jen ustarané modré oči starého muže, a tak se na něj usmála, užívajíc si teplou sladkost svého nápoje a byla zticha, dokud se nevzdal a nenechal ji odejít.

S Dracem to bylo obtížnější. Byla nutná krutá slova, aby ho od ní odvedly, slova chladu a odmítnutí, a jeho bolestné, tázavé pohledy ji vyhledávaly, když měli společné hodiny nebo se setkávali ve Velké síni. Vyhýbala se jeho očím. Bylo v nich příliš citů, a ona si připadala v tyto dny jako mrtvá a bála se, že se to odrazí v její tváři.

Tak se držela daleko od všech, s výjimkou Harryho a Rona, které musela snášet. Nemohla riskovat, aby některý rádobysmrtijed běžel ke svému pánovi a řekl mu, že se pohádala s těmi, na které měla dohlížet. Ale bylo obtížné poslouchat jejich klábosení a bědování, smát se s nimi a přitom neukazovat svůj neklid.

Byli jako děti, proboha! Hloupé a slepé k tomu co se děje kolem nich, a  ona zjistila, že je obtížné mít s nimi trpělivost. Teď věděla, jak se Snape s nimi často cítí, a mnohokrát byla v pokušení strhnout jim kolejní body za nedostatek zralosti.

Samozřejmě si něčeho všimli. Nebylo možné úplně skrývat míru únavy, kterou z nich Hermiona pociťovala. Harry byl až příliš pozorný k její m náladám. Ale ona sama se skryla do velmi známé role Hermiony - vševědky a předstírala, že pomalu se blížící OVCE řídí její myšlenkové pochody. Ale nic nemohlo být její mysli vzdálenější.

Hermiona chodila jako stroj, jen disciplína a hrdost ji poháněly skrz noci a dny nekonečné dřiny. Neodpočívala, nedala si čas na uvažování či vzpomínání. Drobný a ostrý hlas na ni uvnitř volal, říkal jí, že nemůže takhle pokračovat donekonečna, že se sama zničí. Neposlouchala. V duchu si předpřipravovala úkoly, když jí vyučovací hodiny nebo jídlo zdržovaly od jejich psaní, odříkávala recepty nebo pojednání, zatímco navenek si povídala se svými “přáteli“. To vše drželo hlasy uvnitř ní od toho, aby nabývaly hlasitosti nebo přílišné síly.

Někde ve tmě číhala beznaděj, propast tak černá, že se k ní ani neodvažovala přijít blíž. Bála se, že by ji vtáhla dovnitř. Že ztratí veškerou kontrolu, pokud nechá sama sebe zajít příliš daleko.

Nechtěla si přiznat, jak moc touží po lidském teple, po soucitném doteku, jehož záměrem nebylo způsobit strach či hrůzu. Nechtěla si přiznat, jak moc jí chybí Snape.

Nikdy s ní nemluvil. Už víc nezvedala ruku v jeho třídě a on nevypadal, že by si všiml, že tam vůbec je. Jeho oči se přes ni přehnaly, jako by byla jen prázdný stůl a židle. Pocítit jeho aroganci, účinnost, se kterou ji odstranil ze svého života, ji dohánělo k zuřivosti. Vypadalo to, jako kdyby se ty týdny v jeho komnatách nikdy nestaly a jeho lhostejnost jí ubližovala, když vzpomínala na to, jak moc si ji cenil.

Ale měla jiné problémy než Snapea. Voldemort byl stále netrpělivější, jeho tresty byly rychlejší a krutější. Požadoval informace, vstup do Bradavic a smrt zrádce Snapea a ona mu nemohla dát to, co chtěl. Zároveň se ještě nezdálo, že by ji úplně věřil, přinejmenším ne dost, aby riskovala představení svého plánu, jejího skvělého plánu na ukončení války a jejího utrpení.

Ostatní Smrtijedi také představovali riziko. Byli tak dychtiví potěšit svého Pána a neochotní nechat mudlorozenou se nad ně vyvyšovat. Někteří z nich sledovali Bradavice a umisťovali odposlouchávací kouzla tak dobře skrytá a chráněná, že je ředitel nemohl odstranit, aniž by riskoval Hermionino odhalení. Více než jednou se jim podařilo vstoupit na pozemky Bradavic, i když hrad sám zůstal ještě před nimi v bezpečí.

Ale nejen Smrtijedi jí způsobovali starosti. Také lidé, které se snažila chránit, Harry a Ron, zdálo se, dělali vše, aby jí práci ještě ztížili.

Plížili se v noci kolem hradu, a ačkoli to bylo jejich špatným zvykem od prvního ročníku, na počátku sedmého se to postupně zhoršovalo a zhoršovalo. Návštěva kuchyně nebo astronomické věže se jim v těchto dnech nezdála být dostačující.

Vyzývali se navzájem k nočnímu plížení do Velké síně, hraní šachů na učitelském stole, nebo šli do sklepení, kde na chodbách strašil Snape. Život byl pro ně jen jedna velká hra, nic víc, a když se Hermiona belhala během nocí domů, zmlácená a polámaná, musela se krotit, aby jim jednu nevrazila, když je slyšela chlubit se i přes dveře, které spojovaly její komnaty s nebelvírskou společenskou místností.   

Vyhýbali se jí teď čím dál častěji, vědouce, že netoleruje jejich chování, že bude mluvit o disciplíně, o školní práci a o všech ostatních nudných věcech, na které se snažili zapomenout.

Snažila se ovládnout svůj hněv, opravdu snažila, ale když tři týdny po jejím konfliktu se Snapem slyšela, co plánují, něco uvnitř ní vybouchlo. 

Chtěli se proplížit na famfrpálové hřiště a udělat si tam uprostřed noci piknik. Opustit hrad bez ochrany, jít na místo, kde ochrany byly kvůli častým návštěvám Bradavic při famfrpálu omezeny!

Stejně tak by mohli přijít před Voldemorta a zakřičet: “Tady jsme!“

A chtěli, aby šla s nimi. Kvůli “studijní přestávce“, která jí udělá dobře. Protože “přílišná práce není normální“. I když by evidentně porušili všechna pravidla.

„Mám dost vaší hlouposti!“ zavrčela na Harryho a Rona po pěti minutách jejich vzrušeného žvatlání, znějíc velmi podobně jako Snape. „Copak nevíte, že každý Smrtijed, kdyby opravdu chtěl, může na pozemky vstoupit? Copak nevíte jak nebezpečné to je?“

„Není to tak nebezpečné, Miono,“ odpověděl Ron bezstarostně. „V poslední době nebylo tolik smrtijedských aktivit a člověk potřebuje trochu zábavy… “

„Ne moc aktivit? Prostě o útocích nevíte, protože vás to nezajímá! Lidé venku umírají, aby vás tady ochránili, každý den dávají v sázku své životy, a jak se jim za to odměníte? Tím, že jste chlapci, provádíte žertíky, ignorujete své povinnosti? Můžete mi říct, kolik lidí pro vás ještě musí zemřít, než se rozhodnete dospět?“

Po jejím výbuchu následovalo hrobové ticho. Teprve teď si uvědomila, co řekla, ale zpět by to nevzala. Myslela vážně každé slovo. Věděla, že pokud by se Voldemort o tomhle dozvěděl, byla by potrestána za to, že ho neinformovala. Možná zabita. A to vše jenom pro jednu noc zábavy?

Harry při jejích slovech zbledl, zatímco Ronova tvář zčervenala hněvem. Podívali se na ni s naprostým znechucením a odporem, pak se otočili na patě a prošli otvorem v portrétu.

Hermiona si povzdechla a klesla do jedné z pohovek. Siriusova smrt byla pro Harryho stále bolavým místem, jedním, o kterém moc nemluvil. Stále se cítil být vinen za kmotrův pád za závoj a ona teď svými slovy vinu nepřímo potvrdila.

Ale byla to pravda, ne? Sirius byl impulzivní a emotivní stejně jako Harry, hnal se vpřed, místo aby přemýšlel. A Harry tu noc způsobil zmatek jen kvůli svému “musím zachránit svět“ komplexu a přesvědčení, že dospělým se nedá věřit.

Znovu si povzdechla. Co řekla, byla pravda. Až na to, že ji teď nenáviděli a přestože s nimi už dlouho nebyla schopná mluvit upřímně, bolelo jí ztratit takto své přátele.

Avšak měla i jiné starosti. Například přežít další den. Být nenáviděná Harrym a Ronem bylo ničím ve srovnání s tím, co způsobovaly Voldemortovy drobné nespokojenosti.

Zůstala vzhůru celou noc, sedíc ve společenské místnosti a zírajíc z okna ven. Když se vrátili asi v šest ráno, bylo to s hlukem, vychloubáním a burácivým smíchem. A ona věděla, že jejich noční dobrodružství nezůstane dlouho tajemstvím.

 

Její obavy se naplnily až příliš brzy. Právě odcházela z učebny přeměňování, s Harrym a Ronem držícími se tak daleko od ní, jak jen to bylo možné, když jí ostrá bolest vystřelila do ruky.

Vrhla se pryč do prázdné místnosti. Nemusela si vyhrnovat hábit, aby viděla, co způsobilo bolest, ale přesto to udělala. Znamení zla pulzovalo na její bílé kůži jako nějaké zvíře z jejích nočních můr.

Zaklela, opatrně dala látku zpět přes znamení, a rychlým krokem opustila místnost. Šla z hradu na kraj bradavických pozemků, kde protipřemisťovací zábrany již nebyly, a přivolala si černý smrtijedský plášť, který si zde schovávala pro případ, že se nedostane k tomu, aby si pro něj zaběhla do svého pokoje.

Nepotřebovala masku. Nebyla jí poskytnuta. Žádné utajení pro mudlorozenou.

Potom se přemístila a ocitla se v kamenné komnatě, uvnitř kruhové hranice, která byla označena černým mramorem. Bylo to jediné místo ve Voldemortově “paláci“, kam se bylo možné přemístit, a jako vždy bylo přísně střeženo. Následovala maskované muže, kteří jí pokynuli, aby je doprovodila po rozličných schodech dolů do podzemního trůnního sálu.

Pojmenovala to tak v duchu, avšak jméno se hodilo k tmavé místnosti bez oken s její pochmurnou vznešeností. Smrtijedi měli melodramatické sklony a místnost to jen dokazovala.

Nesčetněkrát se snažila určit její umístění, ale zdálo se, že v této budově nejsou žádná okna a všechna polohu zjišťující kouzla selhala. Ani nemohla být lokalizována nikým jiným z vnějšku, jak jednu noc s Brumbálem zkoušeli. Celá věc se zdála být hloupě odolná.

Ačkoli Voldemort sedící na svém trůnu jako postava z nějakého hororového románu rozhodně nebyl hloupý. 

Uspořádání Vnitřního kruhu, stojícího podél zdí a opuštěné volné místo přímo před Pánem zla nenechávalo nikoho na pochybách, že je tento večer určen pro ni. Byla zavolána, aby byla potrestána, a bude šťastná, pokud bude moci odejít živá. Přesto se připravovala na věci, které přijdou, když vstupovala do volného prostoru a klesla na ruce a kolena, plazíc se k Pánovi zla.

Jeho hlas ji zastavil dřív, než mu mohla políbit lem černého sametového hábitu.

„Doneslo se mi, že tvoji přátelé se rozhodli podniknout malé dobrodružství. Předpokládám, že jsi o tom věděla?“, hlas byl tichý, syčivý a způsobil, že se její tělo zachvělo. Věděla, co ten hlas mohl nařídit.

Děsíc se nevyhnutelného Hermiona přesto zavrtěla hlavou: „Zjistila jsem to příliš pozdě, můj Pane. Jinak bych vás okamžitě informovala… “

„Musíš vědět o všem, co se v Bradavicích děje, ty malá mudlovská děvko,“ zahřměl. „Nedržím tě naživu pro uspokojení základních pudů mých Smrtijedů! Přinejmenším… ne jen kvůli tomu.“

Smích černě oděných mužů podél zdí mu odpověděl na vtip.

Pak se usmál a byl to ten nejděsivější pohled, jaký kdy viděla. Nemusela předstírat vyděšené naříkání, které jí uniklo ze rtů – došlo k tomu naprosto přirozeně.

„Dovol mi dát ti možnost nahlédnout na to, co tě čeká, pokud nebudeš užitečná, má milá.“

Když jí projela první vlna bolesti, kousla se do rtů, aby mlčela, ale brzy už nemohla výkřiky udržet. Krev jí zahalila oči a její tělo sebou mlátilo a zmítalo se jako cosi, co k ní déle nepatřilo. 

Mezi výkřiky a vzlykavými nádechy mu přísahala věrnost, děkujíc mu za jeho “spravedlivý trest“.  Touto dobou se to stalo pro ni normálním. Byla zde malá část v její mysli, která zůstala ve střehu, i když zbytek v ní řval bolestí, která říkala ta správná slova a dělala správné věci bez ohledu na to, co se dělo s jejím tělem. Byla to právě tato část, která ji nesčetněkrát udržela při životě.

„Připojte se, mí věrní služebníci!“ zakřičel Pán zla nakonec na svůj Vnitřní kruh a její oči se zděšeně vytřeštily. Předtím to nebylo nikdy tak zlé. „Dejte mudlovské děvce lekci, na kterou nikdy nezapomene!“

Zatímco ji mučili, její krví zalité oči se otáčely z jedné smrtijedské tváře na jinou.

Macnair – vlna cruciatu, která způsobila, že celé její tělo bylo v jednom ohni.

Crabbe – řezací kouzla změnila její kůži v krvavou lázeň.

Goyle – neviditelné nože jí řezaly na rukou a na nohách.

Nenašla žádný soucit, žádnou lítost. Dokonce ani chtíč nebo vzrušení ve většině jejich tvářích. Nebyla člověkem, uvědomila si, zatímco se svíjela a plazila pod jejich kouzly. Byla kusem masa, psem nehodným úcty, který musí být pro jeho vlastní dobro potrestán.

Pak se setkala s Luciusovýma očima a našla v nich hrozný vztek. Vztek a nervozitu. On ji sem přivedl, mohla si přečíst v jeho očích, on ji představil Pánovi zla. Riskovala své postavení spolu s tím jeho. Každý její přečin bude vystopován zpátky k němu.

Navíc znetvořili jeho hračku.

A na chvíli, s malou, nepatrnou silou, kterou do ní vlil jeho strach, se stala paní svého osudu. Bolest pro ni nebyla ničím v této chvíli poklidu, jen něco, co mohli udělat jejímu tělu. Mohla s nimi stále manipulovat a Malfoy, nejmocnější z nich všech, patřil jí. Její oči vůbec neopustily jeho tvář a ona dovolila svému jazyku mihnout se z pusy a pomalým, téměř smyslným gestem si olízla krev ze svých pohmožděných rtů.

Mohla vidět vzrušení v jeho očích, ve způsobu, jak tvrdě svíral hůlku a v chrapotu jeho hlasu, křičícího na ni kletby a na chvíli se cítila pobaveně.

Zblázním se, uvědomila si ve chvíli nejvyšší jasnosti, Nepotrvá dlouho a budu opravdu jednou z nich. Začínám si to užívat! A jak o tom tak přemýšlela, viděla tmavý tunel, kterým padala, daleko od svých přátel, z Bradavic a prostého poklidu přátelství, od zdravého rozumu a života se smyslem. Pomozte mi někdo! Umírám!

Potom ji zasáhla nová bolest a její já se roztříštilo na tisíc střepů utrpení.


 

 

Těším se na komentáře :) 

 M.

 

1.gif

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ooOoo

(Nade, 6. 7. 2012 20:22)

Nedokážu pochopit, jak to Hermiona může snášet. Zatímco ona nasazuje krk, ti dva malí ignoranti jí to svým chováním rozhodně neusnadňují. Měla je svázat jako tenkrát Nevilla. To je ovšem jenom dočasné řešení a výsledek by byl nakonec stejný. Díky, těším se na pokračování.

Re: ooOoo

(Lexi, 28. 5. 2013 12:28)

Mám zcela stejný názor, hloupost a neschopnost vidět následky v této povídce jasně svítí a vycházejí od Rona a Harryho, avšak i přes to jak se tu vztekám a občas si i postesknu na Mioniným utrpením, se mi líbí jak jsou postavy zasazeny do příběhu, je to neskutečný obrat po těch všech sladkých povídkách co jsem už buď na téma Dramione či Snamione četla.. Tohle je pro mě jedno z nejlepších děl, a klobouk dolů, taky píšu, a smím-li říct, není to nejhorší, ale tohle..? Prostě zírám!

Re: ooOoo

(MagicLady, 7. 7. 2012 19:08)

Jako obvykle je odpověď v další kapitole :)

Páni

(Lupina, 1. 7. 2012 17:46)

Dostala jsem se k této povídce a musím říct, že to je síla. To je ještě horší než Šťastné dny v pekle od Enahmy. Jestli to takhle bude dlouho pokračovat, propadnu depresím! Překlad je skvělý, vůbec Ti nezávidím. Já si překládám výše uvedené, páč to autorka předělala a musím si to kouskovat. Jak zvládáš ty drastické scény? Každá kapitola je tak na jednoho panáka. :-) Ale jen tak dál. Díky za překlad.

Re: Páni

(MagicLady, 1. 7. 2012 19:30)

Díky, síla to opravdu je, Šťastné dny jsem nečetla, jen na ně narazila na fanfiction, kde je publikuješ? Po přečtení množství romantickej povídek mě scény nijak zvlášť ani nevaděj :)

Re: Re: Páni

(Lupina, 5. 7. 2012 16:35)

No, jeden překlad už existuje, to vygůglíš. Ale autorka udělala nějaký update - prostě to trochu předělala, a tohle si překládám. Nepublikuju, i když koketuju s myšlenkou, že začnu. Navíc mám už půlku druhého dílu dopřekládaného, tak snad se dokopu k nějakým stránkám :-) Já totiž začala překládat druhý díl a až pak jsem zjistila, že originál prvního se liší od toho, co je přeloženo, že to autorka předělala.

Re: Re: Re: Páni

(MagicLady, 5. 7. 2012 18:32)

Jo tak, no tak to je blbý, když to autorka pak předělala, to by mě zajímalo, co jí k tomu vedlo. Jinak jestli se ti nechce dělat s vlastníma stránkama, můžeš publikovat tady, mě by to nevadilo, vím co je se stránkama práce :)

Re: Re: Re: Re: Páni

(Lupina, 6. 7. 2012 9:12)

Poslala jsem Ti holuba.

:)

(zuzule, 2. 7. 2012 22:30)

Mno jo, Voldemort je hold tuplovanej kruťák... Je to síla.

:)

(Luisa, 30. 6. 2012 9:15)

Huh, to nám ty prázdniny pěkně začaly;) Doufám, že bude víc času na překlady a rychle dojde k nějakému obratu v ději. Takhle tedy ne:( Mučánkování není můj šálek kávy.

Re: :)

(MagicLady, 30. 6. 2012 10:40)

Určitě, sice přes prázdniny pracuji, ale rozhodně bude víc času :) No prozradím jen, že se v příští kapitole vrátíme ke Snapeovi :)