Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. Život může být zábavný

10. 7. 2012

  Kapitolu obetovala: marci

14. Život může být zábavný 

Byla už skoro půlnoc, když se Hermiona vracela do hradu, ale i zabezpečený tajný průchod byl nad její slábnoucí síly.

Cítila, jak se magie uvnitř ní chvěje, nepravidelně pulzuje a téměř pohasíná.

Trvalo jí pět minut, než zavřela dveře a poklepala na kámen svou hůlkou, aby obnovila skrývací kouzlo. Její ruce i hůlka byly zkrvavené. A potřebovala se opřít o zeď, s roztrhanými zbytky pláště opatrně umístěnými mezi její krvácející záda a studený kámen, než našla sílu k vyčištění rudých šmouh z tajných dveří.

Její tělo ji zrazovalo, a to takovým způsobem, že jí to skoro přišlo směšné.

Pak se otočila a stála před dlouhou sklepní chodbou, kterou rezonovaly stovky kroků směřujících do nebelvírské věže.

Nestihne to.

Její pohled střelil k zatáčce, která vedla ke Snapeově třídě, ale pak skoro nepatrně zavrtěla hlavou.

Rozhodně nepřipadá v úvahu. Vyjádřil se dost jasně, její osud jej nezajímá a ona se k němu neobrátí o pomoc.

Nikdy.

Ale jak se teď dostane do svého pokoje, do bezpečí své postele a čistoty vody s mýdlem?

Schody nepřicházely v úvahu. Naučila se několik zvedacích kouzel, které ji chránily před tím, aby uvízla v žalářích se zlomenou nohou, ale její aktuální stav jí nedovoloval žádnou magii, jen nejprostší kouzla.

Použij jednoduché kouzlo, řekla si přísně, nic výjimečného. Ale které…

Najednou se jí před očima mihla vzpomínka na Harryho, jak sedí v knihovně a přemítá nad těžkou knihou se zoufalstvím v očích.

„Jednoduché kouzlo,“ mumlal znovu a znovu, zatímco si cuchal vlasy do ještě většího chaosu, „jednoduché kouzlo. Ale které myslíš, Siriusi?“

Čtvrtý ročník. Turnaj tří kouzelníků. První úkol. Nemohli najít kouzlo na toho draka, ale Harry nakonec přišel s jiným řešením.

Hermiona zvedla třesoucí se ruku. „Accio Kulový blesk,“ zachraptěla, cítíc krev v ústech, jak jí obaluje jazyk.

Nebyla si jistá, zda k ní Harryho koště skutečně přiletí, a tak napjatě čekala. Ale pak ve své ruce ucítila leštěnou dřevěnou rukojeť a před jejíma očima se objevil štíhlý Kulový blesk. Povzdechla úlevou.

Nemotorně vylezla na koště, zdravou rukou uchopila rukojeť, zatímco její druhá paže a noha ji v jejích očích neužitečně zatěžovaly. Nikdy nesnášela létání na koštěti, ale teď děkovala Harrymu za každou lekci, ke které ji přinutil. Let byl neohrabaný a bolestivý- a jenom pouhým štěstím se vyhnula několikrát pádu, ale když nakonec dorazila ke dveřím svých komnat, mohlo uběhnout ne víc než patnáct minut.

Úlevou si povzdychla, sesedla a musela potlačit výkřik, když se pod ní nohy podlomily a ona spadla na zem. Uklidni se, nařídila si rychle, a přinutila své křičící svaly do pohybu, a zbav se koštěte.

Pohybem hůlky ho poslala zpátky do nebelvírské věže s nadějí, že kluci ze sedmého ročníku už spali, když se Harryho koště ztratilo a že si toho nikdo nevšiml.

Podlaha byla rudá od její krve a čistící kouzlo se jí správně nepodařilo. Musela ho použít třikrát a její koncentrace slábla. Černé skvrny jí tančily před očima, když se přinutila opět vstát.

Jen pár kroků, pak bude v bezpečí.  Proklínala vlastní slabost. Dokáže to, sakra! Jen pár kroků…

Někde ve tmě se ozval zvuk.

Hermiona ztuhla, noha se jí zastavila ve vzduchu. Neodvažovala se dýchat. Teď se to ozvalo zase! Vrzání starých rezavých dveří, pomalu se pohybujících v pantech. Dveře nebo portrét odsunující se do stran, aby umožnily vstup!

Ignorujíc všechnu bolest a rostoucí paniku, Hermiona spěchala ke svému portrétu, položila ruku na staré plátno a zamumlala své heslo.

Opakující se zvuk kroků dosáhl k jejím uším, ale portrét už se odsunul stranou a povolil jí vstup. Byla skoro uvnitř, když se její noha pod ní zhroutila. Bolestivý povzdech jí unikl z  těsně sevřených rtů. Nikdo ji nesmí vidět!

V posledním zoufalém pokusu se přinutila prolézt otvorem a zatlačila na portrét, aby jej zavřela.

Ležela ve tmě, lapala po dechu a ošetřovala si nohu, neodvažujíc se naříkat, zatím co poslouchala kroky, pomalu se blížící k jejím dveřím.

Vyčistila důkladně podlahu? Nezůstaly krvavé stopy na portrétu? Nenapadlo ji očistit si ruce předtím, než se ho dotkla! Co když…

Uklidni se, Hermiono! Je to asi student plížící se po zákazu vycházení. Nepodívá se na tvůj portrét. Jsi v naprostém bezpečí…

Ale pak přeťal její uklidňující mantru hlas a ona si pomyslela, že její srdce přestane bít.

„Hermiono?“

Byl to Ron, určitě, nebylo pochyb o majiteli tohoto hlasu.

Panika se jí zmocnila. Neviděl ji, že ne? Věděl, že je tady a v jakém je stavu?

„Hermiono! Vím, že tam jsi, otevři ty dveře!“

Ale to nemohla! Sakra, nemohla se ani pohnout. Ani nebyla právě reprezentativního vzhledu.

„Viděl jsem Kulový blesk zmizet a vrátit se, a viděl jsem zavřít se tvoje dveře, když jsem zahýbal za roh. Přestaň předstírat, že tam nejsi!“

Mlčky čekala, až odejde pryč. Možná že si bude myslet, že se zmýlil.

„Tak dobře, nechej mě při tom, pokud si myslíš, že je to zábavné,“ řekl po chvíli. Jeho hlas obsahoval hněv a bolest, nedůvěru, že se k němu může chovat jako právě teď, a ona přitom nechtěla nic jiného, než ho dlouze obejmout. Bohužel nemohla používat svou levou ruku.

„Víš, doufal jsem, že si s tebou promluvím,“ pokračoval, „o tom, co se včera v noci stalo. Harry je velmi nešťastný. Celý den o tobě nechtěl mluvit, ale jsem si jist, že by se uklidnil, kdybys za ním přišla a promluvila si s ním. Hermiono?“

Ticho. Dlouhý povzdech z chodby.

„Vím, že se ti naše chování nelíbí, Hermiono. Myslíš si, že je nezodpovědné. Myslíš si, že bychom měli dospět. Ale on se tak bojí. A když je sám, například v ložnici, je úplně zamyšlený a deprimovaný. Řekl bych, že si myslí, že zemře. A to brzo. Jediné co chce, je letmý pohled na život, který mohl mít. Je tak moc tohle chtít? Je to špatné, když ho trochu rozptyluju a pomáhám mu, aby si užil tu trochu zábavy? Mluv se mnou, Hermiono!“

Hermiona se široce otevřenýma očima zírala do tmy. Kdy se to stalo? Kdy přestala se svými přáteli mluvit, naslouchat jim, brát je vážně? Nevšimla si ani změn Harryho nálad, ani Ronova rozhodnutí usnadnit mu to. Neodhadla to, vážně neodhadla.

„Takže tam sedíš s pocitem nadřazenosti, ne?“ zeptal se ostře Ron z druhé strany dveří, zklamaný a vzteklý. „Myslel jsem, že si s tebou promluvím. Doufal jsem, že bys mi mohla pomoct. Ale v současnosti na nás nemáš vůbec čas, pořád se honíš za svým báječným učením. Ach, ty jsi mnohem lepší než my, slečno učednice Grangerová,“ vysmíval se zlostně, ale ona mohla stále slyšet bolest v jeho hlase. „A samozřejmě nebudeš mít nic společného s párem břídilů, jako jsme my dva. A já jsem tady, hloupý malý Ron, který si myslel, že s tebou může počítat. Zvláštní, jak se jeden může mýlit. Dobrou noc, Hermiono! Doufám, že se oprávněně mračíš!“

A odešel. Ve tmě svých komnat Hermiona ležela na zemi jako hadrová panenka, jednu ruku natáhla v marném prosebném gestu k zavřeným dveřím, slzy zvlhčovaly její tvář a nesnesitelná bolest trhala jejím tělem.

Jestli tohle byl život, tak se bez něj mohla skutečně obejít.

 

Na rozdíl od Hermiony Grangerové, Severus Snape se v příštích týdnech hněvem mračil oprávněně.

Když oné osudné noci odešla z pokoje, zíral za ní s naprostým zděšením. Trvalo mu deset minut, než pochopil, jak to dokázala, proklínaje vlastní nepozornost a její zatracenou genialitu.

Uvažoval o tom, že za ní půjde, ale věděl, že je teď ve svých komnatách. Nebyl nadšený představou, že by vyvolal u nebelvírské věže rozruch tím, že by bušil na dveře primusky a křičel na ní, ať otevře. Měl stále ještě dost důstojnosti, aby tuto variantu zavrhl.

Místo toho znovu a znovu mluvil s Albusem. Ale potom, co i Albus ztratil dobrou náladu z opakovaných návštěv svého zasmušilého učitele lektvarů, si nakonec přiznal, že není nic, co by mohl udělat, aby tuto situaci změnil.   

Potom ho ovládl vztek. Byl vzteky bez sebe kvůli tomu, že dovolila, aby se jí to stalo, kvůli tomu, že se tam vrátila, i když jí ukázal cestu ven, kvůli ignorování jeho pomoci a podpory. Soudě podle toho, co mu její noční můry, halucinace a nedovolené výlety do její mysli odhalily, nepřežije do Vánoc. Ne o samotě, a stěží se dalo počítat s pomocí poněkud bezradného Albuse a zdrženlivé Minervy. Jestli brzy nepřijde k rozumu, Hermiona Grangerová bude takřka mrtvá.

Zřejmě to tak chtěla, hloupá holka.

Zatracená Hermiona Grangerová. Byla rudým pulzujícím místem v jeho mysli. Pokaždé, když na ni myslel, vztek, stud, únava a obavy se smíchaly v kouli spletitého duševního chaosu, která zničila všechnu koncentraci či pohodu.

Chovala se, jako kdyby špionáž vymyslela, k čertu s ní!  Jako by neznal práci zevnitř. Jako by nevěděl lépe než ona, co jí čeká. Jen další z těch posedlých “vždy a za všech okolností na straně dobra osob” v Řádu, které si zvolily ignorovat radu Snapea-bastarda ve prospěch jejich vlastních přeslazených verzí reality.  No, její neznalost ji určitě zabije, ale ani Snape se nedokázal přimět, aby tento výsledek považoval za vyhovující.

Ale samozřejmě ho nikdo neposlouchal a jediný způsob jak přesvědčit Albuse – říct mu, co viděl – by jí určitě podnítil, aby odešla. Zde alespoň měla postel, střechu nad hlavou a lékařskou pomoc. To bylo asi víc, než by jí poskytl Popletal, pokud by se na něj obrátila.

Marné myšlenky, všechny. Severus ohledně ní nemohl nic dělat, nemohl změnit situaci a nemohl o ní přemýšlet, aniž by ho nebolela hlava.

Takže o ní přemýšlet přestal.

Nebo se alespoň snažil. Protože to vypadalo, že se každý účastní velkého, zlověstného spiknutí jménem “přivést Severuse Snapea k šílenství mluvením o Hermioně Grangerové.“

Albus byl nejhorší. Po několika Severusových výbuších vzteku přestal navrhovat, že by jí Severus měl pomoct“.

Vypadal, že věří v jakýsi typ “vazby”, který se mezi nimi vytvořil při boji nad závislostí. Ten sentimentální starý blázen. Co měl Severus dělat, držet ji za ruku zatímco by vykrvácela k smrti? Nosit za ní piknikový koš, zatímco ona by šla do bitvy?

„To určitě ne, chlapče,“ snažil se Albus uklidnit mladšího muže, „jenže máš více zkušeností v této oblasti než kdokoliv jiný v Bradavicích. Můžeš ji pomoci plánovat, objevovat nové způsoby, jak se dostat blíž k Tomu Raddleovi a podobně. Můžeš…“

„Nežádej, abych dal alkoholikovi láhev whisky nebo mudlorozenou dívku Smrtijedům,“ odmítl Snape rozhořčeně. „Proč bych měl slečně Grangerové pomáhat v jejím odhodlaném úsilí se zabít? Nebudu podporovat tenhle typ sebevraždy, Albusi!“

Navíc, dodal mlčky, stejně by se ode mě nechtěla učit, po tom, co jsem jí udělal. Tato myšlenka v něm znovu podnítila pocit studu a to zkazilo jeho náladu ještě víc.

Ona sama sebe pokládala za mrtvou, ne? Vzdala se a neočekávala, že projde tuhle válku živá. Proč by se pak měl, krucinál, trápit!

Pokud byla odhodlaná se zabít, on byl odhodlaný nedělat si starosti. Je to jen holka, proboha! I když neobyčejně geniální a talentovaná…

Také Draco vypadal, že považuje Severuse za novou autoritou pro situaci slečny Grangerové.

„Už se mnou nemluví,“ řekl Snapeovi jedno odpoledne zoufalým hlasem, „tlačí mě zpátky, dokonce je to horší než před jejím odvykáním. Myslí si, že by mě mohla vystavit nebezpečí,“ řekl se slzami v očích.

Snape musel potlačit znechucené odfrknutí. Nebelvírský sentiment od Zmijozela. Můj Bože.

Chtěl Dracovi říct, že slečna Grangerová má v tomhle zatracenou pravdu. Jeden úspěšný průnik její obranou a Pán zla by o ní a Dracovi věděl vše. Pokud byla odhodlaná s tím vším pokračovat, měla pravdu v tom, že se musí od každého distancovat. On by to udělal taky.

Ale skutečnost, že slečna Grangerová připravuje pravděpodobně svoji vlastní smrt, by Draca neuklidnila, tím si Snape byl jistý.

A tak místo pravdy řekl Dracovi, že slečna Grangerová je dospělá a zcela schopná. Dost schopná se rozhodnout, co je pro ni nejlepší, a že on, Snape, má opravdu důležitou práci, takže s ´omluv mě prosím, Draco´, ho poslal pryč!

A Draco odešel s těmi nemožnými slzami třpytícími se v očích a nechal Snapea s velmi nepříjemným pocitem viny a sucha v  ústech, které mohly být zvlhčeny jen několika skleničkami whisky.

Jen Minerva s ním o ní nemluvila. A to ho opravdu znervózňovalo. Jenom se na něj dívala svýma neochvějnýma, inteligentníma očima, které, jak se zdálo, zkoumaly každý čtvereční centimetr jeho obličeje, dokud se nepřistihl, jak zdůvodňuje, proč nechce s tímto “šílenstvím” mít nic společného.

„Zábavné,“ řekla Minerva potom, co pár minut naslouchala jeho blábolení a napila se čaje. Seděli v jejím obývacím pokoji před krbem s tančícími plameny, které odháněly večerní chlad. Pozvala ho jednoduše na “příjemný rozhovor”, a on jí na to skočil, zatracený hlupák.

Jak to, že se ho Minervě podařilo pokaždé dohnat k blábolení, jako by byl desetiletý? Měl by si dát facku za to, že přijal pozvání!

„Co je, sakra, zábavného na této situaci?“ zeptal se naštvaně.

„Sledovat, jak ti na někom záleží,“ odpověděla jednoduše.

Tak jsme zas u toho, zabručel tiše, vede s ním řeči o psychologii!

„Nestarám se o ni,“ téměř zavrčel, „jsem jen znechucen tímto plýtváním inteligence. A jako učitel věřím, že…“

„Já vím, vím, Severusi. Ušetři mě,“ přerušila ho a láskyplně se na něj usmála. „Ale i když se o ní vůbec nestaráš,“ její tón dával velmi zřetelně najevo, že mu ani trochu nevěří, avšak on byl příliš unavený, aby se dohadoval, „pořád mám divný pocit, protože si pamatuji na jistý velmi podobný rozhovor před dlouhou dobou.“

„Nikdy jsme nemluvili o ničem, co by vzdáleně bylo podobné tomuhle,“ hrubě nesouhlasil.

„Já vím. Byla to diskuse s Albusem před dvaceti lety, když mě informoval, že budeš pro nás špehovat Smrtijedy. Absolutně jsem nesouhlasila s tvým názorem a byla jsem naprosto rozhodnutá vyhýbat se ti, pokud jsem tě nemohla chránit. Nepodporovala jsem takové šílenství, a i kdybys byl tak dychtivý se zabít, nedostal bys k tomu můj souhlas. Legrační, nedržela jsem se ale svého rozhodnutí moc dlouho. Musí to být nebelvírskou sentimentalitou, která mě přiměla pomoct ti. Myslíš si, že by bylo lepší, kdybych se držela svého rozhodnutí?“

Usmála se na něj a na chvíli se její ruka dotkla jeho tváře, měkká a teplá jako letní vánek.

„Naopak jsem ráda za každou minutu, kterou jsem s tebou mohla strávit, Severusi. Získala jsem drahého přítele, jednoho, bez kterého bych se nemohla obejít.“

Opustil ji o chvilku později, protože po jejích slovech nemohl nic říct ani nijak argumentovat. Bez šance proti nebelvírským ženám, pomyslel si znova. Lepší se od nich držet dál.

Avšak myšlenka na návrat do jeho komnat, posezení v knihovně, kde narušil její mysl, jím otřásla.

Takže ho půlnoc zase jednou našla putovat po chodbách Bradavic a ani údery obrovských hodin ho nedokázaly probrat z jeho myšlenek.

Ale pocit střetu s menším tělem mohl. Vztek v něm narůstal, jak se zvedal z podlahy a nenápadně si mnul zadek, který se bolestně střetl s chladným kamenem.

Tady, naproti němu, stála malá postava s hábitem a kapucí. Samozřejmě student. Co je to, sakra, posedlo, že se potulují v noci po škole? Copak nemají dost práce? No, dohlédne na to, aby jeho třídy byly v příštích týdnech nesmírně unavené na takové nesmysly.

„Co si myslíte, že děláte, potulovat se po chodbách uprostřed noci?“ vyštěkl. „Stáhněte okamžitě svoji kapuci.“

 Štíhlá postava ji stáhla a odhalila tvář Hermiony Grangerové, zářící ve světle blížícího se úplňku.

Samozřejmě, musí to být ona, postěžoval si v duchu. Prostě perfektní. Vsadím se, že nějaký Bůh nebo někdo jiný si užívají spousty zábavy.

„Jsem moc unavená na vaše malé hry, profesore,“ odpověděla, nestarajíc se o únavu v jejím hlase. „Vyvoďte z toho nějaké kolejní body a nechte mě jít.“

„Nevěděl jsem, že jste to vy, slečno Grangerová. Já… “ Severusův hlas umlkl, jakmile se podíval na její vzhled. Jedno oko bylo zčernalé a nateklé, její horní ret rozštěpený a zaschlá krev byla rozmazaná přes dolní část obličeje. Její ztuhlé držení těla mu napovědělo, že dlouhý plášť ukrýval alespoň jedno vážnější zranění.

„Neměl by vás vidět ředitel?“ zeptal se, zatímco starosti proudily jeho žilami. Byla znova na radovánkách a zdálo se, že se nic nezměnilo. Stále byla zmlácená, mučená a zneuctěná, a stále se plížila zpět do hradu a tiše skrývala své rány.

Musel o tom Albuse vyrozumět. Co si, k čertu, ten starý muž myslí, že dělá?

„Půjdu za ním, profesore, velmi brzy,“ odpověděla, „ale dokud nejsem smrtelně zraněná, nic mě předtím nezdrží od dlouhé teplé sprchy. Cítím se… “ věta skončila v šepotu, kterému nemohl rozumět, ale on nemusel slyšet, jak se cítí. On si na to moc dobře pamatoval.

„Špinavá“, dokončil její větu ochraptěle, na chvíli zapomněl na svou zášť vůči ní, „a vyčerpaná.“

Přikývla.

„Legrační, že?“ zeptala se hořce. „Jediná osoba, která mi opravdu rozumí, je ta, která se mnou odmítá mluvit. Musím mít výjimečné štěstí. Dobrou noc, profesore.“


 

Těším se na komentáře :) 

 M.

1.gif

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(zuzule, 14. 7. 2012 21:42)

Třeba to s ním konečně hne a začně jí pomáhat.

Ach jo.

(Lupina, 12. 7. 2012 21:05)

Tak jsem konečně přečetla. Nevím, ale s Hermi to jde z kopce. Tohle nemůže dlouho vydržet. Nějak nad touhle její situací raději nepřemýšlím, neb je mi taková statečnost cizí. Já bych na špionování ani nepomyslela. Možná je to tím, že bych patřila nejspíš do Mrzimoru ;-) Dnes mi to násilí nějak nesedlo. Jsem rozhozená. Nejstarší dceři uklouzly nohy na popadaných třešních a zasedla sousedčiného králíčka. Namrtvo. Hrůza. Je to několik hodin a furt je mi blijno. Omlouvám se za výlev :-)
Překlad naprosto super a díííky za něj. Jen tak dál.

:-)

(3lucky, 11. 7. 2012 16:54)

no začíná se to pomalu rozjíždět... Myslím, že Severus už dlouho nevydrží trucovat a začne jí pomáhat... díky za kapitolku, těším se na další :-)

:)

(Luisa, 11. 7. 2012 11:51)

Jo, jo, povídka v záběhu. Už se taky těším na akci:) Díky a rychle další.

Re: :)

(MagicLady, 11. 7. 2012 15:55)

Budu se snažit :)

...

(Zoe, 10. 7. 2012 23:05)

Hezké, na začátku se mi zdálo, že je to ne moc povedená povídka, ale poslední kapitoly se to opravdu rozjíždí. Těším se, až se Severus začne o Hermionu nějakým způsobem starat. Děkuji za překlad a těším se na další kapitolu.

Re: ...

(MagicLady, 11. 7. 2012 15:55)

Tak to jsem dvě, taky se těším :D

ooOoo

(Nade, 10. 7. 2012 19:15)

Tohle je opravdu peklo. Tímhle způsobem přijde o všechno. O přátele, o zdraví, o život. Severus měl vlastně kliku, že to vydržel tak dlouho. Ale on měl trochu výhodnější postavení. Minerva je skvělá.
Díky, těším se na pokračování.

Re: ooOoo

(MagicLady, 10. 7. 2012 20:16)

To je fakt, on není mudlorozený. S Minervou souhlasím :)