Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. Seskupení

1. 8. 2012

 Kapitolu obetovala: marci

 

15. Seskupení

Všimnul si, že se její stav v průběhu dalšího týdne zhoršil. Začala používat kouzlo krásy, protože už nebyla schopná úplně skrýt dopady svých nočních aktivit. Tělo potřebuje k uzdravení čas a to její nemělo ani lékařské schopnosti madame Pomfreyové ani Severuse Snapea.

Už dávno se naučil odkrývat tato kouzla, a tak mohl neustále pozorovat její chřadnutí. Dlouhé vlasy, kdysi hladké a lesklé, se změnily v matný zacuchaný porost, kruhy pod očima byly tak černé, že připomínaly tunely do hlubin.  Rty rozedřené a popraskané. Napůl uzdravené modřiny po celém obličeji a na rukou.

Nezdálo se, že by si její přátelé všimli změny, ale podle jejich chování Severus značně pochyboval, že se teď za její kamarády považují. Vybrali si místa k sezení, co nejdál od ní to šlo, a vrhali na ni obviňující pohledy.

Prostě si jich nevšímala, během jídla měla raději svěšenou hlavu a používala gesta staré ženy. Prohlížel si ji z dálky a uvědomil si, že jeho předpoklady nebyly správné. Spíš byly velkorysé. Dva nebo tři týdny; nevěřil, že bude schopná delšího odloučení.

Potom ji vyčerpání a beznaděj přimějí udělat fatální chybu. Chyby okolo Pána zla byly vždycky fatální. Cítil, jak se do něj postupně vkrádá smutek a truchlivá lítost, jako by ji už dával sbohem.

Ale pak si uvědomil, jak nepatřičně musí vypadat, zírat z učitelského stolu na nebelvírskou dívku.

Bylo to později toho dne, během lektvarů, když usnula. Od chvíle, kdy vstoupila do místnosti, ji koutkem oka pozoroval. Její “přátelé“ dělali vše pro to, aby ji mohli ignorovat a Draco seděl spolu s ostatními zmijozelskými v přední části učebny, takže neměl možnost se na ni ohlédnout, aniž by riskoval, že si toho každý všimne. Severus byl docela rád, že se Draco ještě ovládá, než aby se choval jako nebelvířan, kterým se v těchto dnech téměř stal.

Proto byl jediný, kdo si všiml, že se její oči zavřely a hlava jí pomalu klesla k hrudi. Překvapením ztuhl, avšak podařilo se mu to okamžitě skrýt za urputné zamračení.

Co dělat? Nemohl ji nechat klidně spát, jelikož byl považován za vševidoucího a vševědoucího a nehodlal riskovat svou pověst pro jedno vševědoucí děvče. Ale aby na ni křičel? Způsobit, že si celá třída uvědomí její stav? To byl špatný nápad.

Procházel kolem Longbottoma a jeho beznadějně zničeného lektvaru, když Severus najednou dostal nápad. Zadíval se kriticky do kotle, pak vytáhl pár lístků z tajné kapsy  ve svém plášti a nechal je spadnout do nevýrazně zeleného lektvaru.

„Pane Longbottome! To zdaleka není správně vyvinutá barva, i když tento nedostatek docela trefně odráží vaši mozkovou činnost. Ráčíte mi laskavě sdělit, proč se vám po sedm let nepodařilo – alespoň jednou – udělat lektvar správně?“

Jak očekával, jeho naštvaný hlas slečnu Grangerovou z vyčerpaného spánku neprobudil. Dunivý výbuch, který se ozval o půl minuty později, byl však zcela dostačující.  Propustil ji se všemi ostatními spolužáky, kromě Nevilla, který znovu musel čistit podlahu a zlikvidovat vybuchlý kotlík. Byl schopnější na tuto část lektvarů než na celý proces vaření.

Obraz Hermiony Grangerové usínající nad učebnicí lektvarů s ním zůstal i potom, co odešla. Zůstal s ním i další tři vyučovací hodiny, a když vyučování skončilo, jeho neklidné toulky po chodbách ho zavedly až k tajným dveřím, jak se tak během posledních týdnů často stávalo.

Slyšel ji už, když byla o tři zatáčky dál a zamračil se nad tuto neopatrností.  Ukryl se do nepoužívané místnosti blízko u vstupu do chodby a sledoval její příchod.  Zkontrolovala místnosti, ale tak nedbale, že ho nemohla vidět dokonce i kdyby nepoužil silné zakrývací kouzlo, a to přidalo na jeho starostech.

Že ho nechala poslouchat a sledovat ji, aniž by si všimla, že tam je…

Vyžeň ji hned z hlavy!, nařídil sám sobě přísně, otočil se a odešel do svých komnat. Nejsi za ní zodpovědný. Sakra, najdi si nějakou práci!

Avšak klid, který je naprosto nezbytný pro komplikované vaření lektvarů, se mu dnes večer vyhýbal. Znal chvíle, kdy se zdánlivě bez příčiny nic nedaří z mnohaletých neúspěšných pokusů, a tento večer byl jedním z nich.

Místo toho důkladně očistil svoji laboratoř a bezcílně se toulal po svých pokojích, tu přesouval jednu věc, tam se dotkl jiné, to vše kvůli hluboké nervozitě, kterou pociťoval. Nakonec, když už nemohl ignorovat své vlastní směšné chování, se usadil ke čtení. Aspoň že světlo zlepšilo jeho náladu.

Tedy Whitman. Vybral si křeslo blízko jednoho velkého okna a otevřel malý svazek. Whitmanovo vlastenectví a bezduchý romantismus jej vždy přivedly na jiné myšlenky. Listoval knihami, místy četl úryvky, až jeho oči našly jednu z nejslavnějších Whitmanových básní, která kdy byla napsána.  Jedna z nejžalostnějších, pokud jde o to.

Ó Kapitáne! Můj Kapitáne!

 

Ó Kapitáne můj! Ó Kapitáne můj! Tvá cesta má již cíl,

koráb, jenž každou bouři snes, svou cenu vydobyl.

Zde přístav již, ó zvony slyš, a vešken jásá lid,

za kormidlem zrak nezlomný bez bázně, hrdě lít.

Však srdce! Srdce! Srdce!

Krev rudá kape odevšad,

Na palubě můj Kapitán spí,

tam chladný, mrtvý pad.

Ó srdce, vskutku! Severus vždy nesnášel tuto báseň a teď si vzpomněl proč.  Její nestydatost! Věděl moc dobře, že ji Whitman napsal krátce po Lincolnově vraždě a že to bylo myšleno jako úcta k padlému státníkovi, ale kdo kdy slyšel o kapitánovi, který se pro svou posádku obětuje?

Nebyl to Lincoln, který sám vyhrál tuto válku. Bylo to vítězství tisíce mužů, žen a dětí vzadu. Tisíce vojáků, otroků a špionů. Ale nikdo je neviděl.

Nikdo neviděl zastíněné tváře a ohýbaná záda těch, kteří také pracovali pro Řád. Všechny oči se soustředily na dvě zářící postavy: Albuse Brumbála a zatraceného Harryho Pottera. Pokud by vyhráli, nebo spíše úspěšně přežili dost dlouho na to, aby nechali pana Pottera si uvědomit jeho odpovědnosti, masy by k nim vzhlížely.

Kdyby měl být Whitman zařazen do koleje, posměšně přemítal Severus, byl by určitě v Nebelvíru.

Ale přesto ho něco u čtení drželo, jako by to byl strach z přílišného času a nicnedělání.

 

Ó Kapitáne můj! Ó kapitáne můj! Vstaň, slyš ty zvony hřmít,

vstaň - tobě vlajka kývá - pojď, roh slyším tobě znít,

pro tebe stuhy a kytic směs, dav tísnící se v běh,

pro tebe jásot, volání, vír mas, zrak lačný všech. 

Tady kapitáne! Drahý otče!

Jak objal bych tě rád!

Což je to sen, na palubu

tys chladný, mrtvý pad.

Vztek se v něm rozvířil. Na chvíli přemýšlel, proč tahle báseň s ním mohla tak zahýbat, když nad tím obvykle jen mávl rukou. Tyto myšlenky však rychle nahradil hněv.

Byli zde znova, všichni ti dobří lidé se svými přeslazenými životy, kteří rozpoutají válku a nechají ji vybojovat jiným. Potom se podívají na oběti, které jsou nezbytné, odvážné muže a ženy, kteří se starali méně o sebe než o jiné, a šokovaně prohlásí: “Jejda, to jsem nebyl já, ne? Jaká to šlamastyka! Avšak na jeho oběť nikdy nezapomene.“

Fanfáry a oslavné chóry, vyznamenání a provolávání slávy. Samá přetvářka!

Každý opomíjel špiony! Slečna Grangerová bojovala dnem i nocí v nevyhlášeném boji, vzdala se všeho, co pro ni něco znamenalo, a její přátelé si ani nevšimli, že se změnila. Nejspíš dávali vinu OVCÍM. Tolik k vznešené oběti!

 

Můj Kapitán, žádná odpověď - má bledý, němý ret,

mé objetí víc necítí, tep ztichl, v tváři zbled,

odveden koráb v bezpečí, svůj cesta našla cíl,

kde orkán hřměl, on vítěz jel, kam chtěl se v přístav skryl.

Ó jásej břehu, zvone zni!

Já v žalu mohu stát

na palubě té, Kapitán můj

kde chladný, mrtvý pad!

Severus by to nikdy nikomu nepřiznal, ale tahle báseň ho právě teď uchvátila. V jeho mysli se utvořil obraz obrovské lodi, zvětralé a ztroskotané, kde nebyl nikdo, kromě dvou osamělých postav na palubě, jedné nehybně ležící na podlaze a druhé stojící vedle ní se skloněnou hlavou.

Viděl jásající dav obklopující loď, který se však obrátil zády k těm dvěma a jejich jásot nebyl pro ně určen. Dokonce je ani neviděli, zřejmě oslavovali nějakého Harryho Pottera z občanské války.

Potom se přesunul blíž. Nijak ho nepřekvapilo, že se střetl s tváří ležící postavy a nebyl to vousatý muž. Byla mladá, příliš mladá na vrásky z utrpení a hořký úsměv na rtech. Byla to tvář slečny Grangerové.  Chladná a mrtvá.

Teď si dokázal představit její pohřeb. Jednoho dne se nevrátí a po rozumném čekání Albus škole oznámí, že ji zajali Smrtijedi. Možná nikdy nenajdou její tělo. Možná si budou přát, aby ho nikdy nenašli. Severus věděl, jak zacházejí se zrádci.

 A pak, po měsíci či dvou, by ji pohřbili. A Albus by to nikomu neřekl. Chtěl by ušetřit Pottera, Weasleyho, i celou školu. Tak by mohla být vložena do země a vzpomínána jako Hermiona Grangerová, inteligentní kamarádka chlapce který přežil, nebelvírská vševědka a další bezmocná a nevinná oběť války.

Byla by pohřbena, aniž by někdo opravdu věděl, kým se ve skutečnosti stala, co obětovala, aby udržela v bezpečí ty, které milovala. A Harry by dospěl, vystřízlivěl nad mrtvou kamarádkou a porazil by Pána zla a všichni by jásali. Jenom Hermiona by více nemohla. A nikdo by si na ni nevzpomněl.

Avšak on by pro ni truchlil. Věděl, co dělala, čeho se snažila dosáhnout. Nikdy by nezapomněl na její statečnost, mazanost a intelekt. Nikdy by…

Vzhlédl od své knihy, jeho oči se setkaly s jeho vlastní šokovanou tváří zrcadlící se v okenní tabulce.  

Zatraceně. Minerva měla pravdu. Opravdu mu na ní záleželo.

Zaklel, vyskočil z křesla a jenom naprostá úcta ke knihám mu zabránila hodit ubohým Whitmanovým svazkem přes celou místnost. K tomu dojde, když se jeden zaplete s Američany!

Avšak šok z uvědomění již slábl a jeho mozek se přinutil k akci. Konečně věděl, co má udělat. A po chvilce ho osvítila myšlenka a věděl také, jak to udělat. 

S hořkým úsměvem vrátil Whitmana na jeho místo na poličce, opustil své komnaty a v tichosti se vydal do tajné chodby.

xXx

Další noc, další hýření.

Mlčky Hermiona následovala Smrtijedy, kteří ji doprovázeli zpět do přemisťovacího kruhu. Pán zla byl tento večer shovívavý, pokud by si v jeho případě šlo shovívavost vůbec představit.

Požadoval znovu výsledky a jeho vztek kvůli její neschopnosti zbavit se zrádce Snapea se ještě zvýšil. Ale možná si všiml postavení, ve kterém byla, nebo na ně Lucius poukázal na jednom ze soukromých rozhovorů, které měli, protože se vyhýbal jejímu přílišnému zranění.

Byla překvapena jeho mírným chováním. Samozřejmě, že neunikla přínosnému výprasku před Vnitřním kruhem, avšak nedokázala už to brát tak vážně. Teď už znala rozdíl mezi výpraskem a opravdovou bolestí.

Zatímco se přemisťovala zpět na okraj Zapovězeného lesa, přemýšlela o jiném, závažnějším problému, který tento večer vyvstal. Jak předstírat úspěch ohledně svého milovaného učitele lektvarů, neboli Snapea zrádce? Nemohla doufat v jeho spolupráci a viditelný výsledek nějakého druhu bude muset předložit někdy v průběhu příštích týdnů.

Pomalu se belhala zpátky do hradu, zatímco si představovala své možnosti. Možná by opravdu mohla něco strčit do jeho pití. Slabý jed, něco, co by ho udrželo pár dní lehce nešťastným. Zasloužil si to, po tom všem…

Na chvíli se objevil její dřívější šibalský úsměv, když v tom na ni její podvědomí zakřičelo upozornění.

Hbitě se otočila, až její hábit vlál kolem ní jako stvoření tmy a uvěznila levačkou tmavou postavu mezi strom a svoji hůlku, zamířenou elegantně na krk dotyčné osoby.

„Kdo jste?“ prolomil ticho její chladný, bezcitný hlas. „Jeden krok a zemřeš dřív, než ho dokončíš!“

„Obdivuhodná přesnost, slečno Grangerová,“ odpověděl hedvábný hlas na její výhružku a její oči se údivem rozšířily. „Avšak není vhodné, abyste dokončila svůj záměr. Upřímně nevím, o kolik bodů byste přišla za vraždu učitele.“

„Co si k čertu myslíte, že děláte, takhle se ke mně připlížit?“ sykla, rozzuřená a zalitá úlevou v ten samý moment, s pocitem, jako by spadla na zem… Neochotně z jeho krku odtáhla hůlku, ale stále ji měla připravenou v ruce.

Světlo se rozšířilo od profesorovy hůlky a ona mohla konečně spatřit jeho tvář. Což znamenalo, že také on mohl vidět její nově zčernalé oko a všechno.  Sakra, jako kdyby ještě záleželo na tom, jak před ním vypadá.

„Čekal jsem na Vás, slečno Grangerová,“ odpověděl klidně.

Odfrkla si. „To je zjevné, profesore. Máte nějaký konkrétní důvod, který byste rozebral, nebo mohu jít dovnitř?“

„Chtěl bych se zeptat na vaše způsoby, ale vím, proč jste jich zanechala,“ odpověděl. K jejímu překvapení jeho slova postrádala obvyklou kousavost.

„Není to snadné říci, ale… přišel jsem se omluvit. A dát vám návrh.“

Nevěřícně na něj hleděla, ale jeho tvář byla schována ve stínu. Neznělo to jako vtip. Ale určitě to musí být. On by se přece… neomluvil?

„Dobře,“ řekla odměřeně. „Dejme tomu. Buď jste přelud, nebo já jsem se zbláznila dřív, než jsem si myslela. V obou případech bych měla jít a najít si postel, ve které bych zemřela.“

„Jsem polichocen, že jste nezmínila možnost nočních můr,“ jeho hlas byl tak suchý, jako její. „Avšak myslel jsem to vážně, slečno Grangerová. A žádám vás, abyste mě alespoň vyslechla, i když vím, že nemám právo něco takového po vás chtít.“

Přemýšlela o tom. Na jednu stranu neměla sebemenší chuť tu stát, v chladu, s bolavými zády a poslouchat ho, jak jí vysvětluje, proč se nesmí vrátit k Voldemortovi.

Na druhou stranu… ji požádal, nedomáhal se. A to slušně.

„Pět minut,“ řekla nakonec, naštvaná na sebe samu, „a když se mi nebude líbit to, co uslyším, odejdu dřív.“  

„To je fér a vhodné,“ přijal její podmínky. Připraven na to, co teď musí udělat, Severus řekl:

„Naše poslední schůzka neskončila úplně… přátelsky.“

Místo odpovědi si Hermiona jen odfrkla.

„Opravdu se omlouvám za to, co jsem udělal. Vím, že je to neodpustitelné ve všech směrech. Avšak doufám, že pochopíte moje další chování, které nepramení z mé otravné povahy, nýbrž z hlubokého přání vás ochránit před dalším utrpením.  Znalost toho, co jste udělala a co… cítíte, mě vedla k přesvědčení, že musíte být zastavena a že jsem já jediný, kdo vás může zastavit. Když ředitel ignoroval moje žádosti o vaši bezpečnost, rozhodl jsem se, že nebudu součástí zničení nevinné dívky.“

Další odfrknutí, tentokrát naštvané, a on viděl, že se obrací k odchodu.

„Nakonec jsem si uvědomil, že toto rozhodnutí a domněnky byly chybné. Vy už nejste nevinná dívka, ani nepotřebujete chránit, alespoň ne tak, jak jsem chtěl. Nejste nevinná dívka, ale žena s potenciálem stát se zkušeným špionem. Nepotřebujete někoho, aby vás chránil, ale někoho, kdo by vás podpořil a kryl vám záda. To je to, co vám nabízím.“

Následovalo ticho.  Samozřejmě, že zapomněla, že jeho pět minut již vypršelo. Vypadalo to, že je úplně na rozpacích. Zmatená.

„Chápu to dobře?“ zeptala se nakonec s nedůvěrou v hlase. „Nabízíte mi spojenectví? Se mnou špehující a s vámi sedícím doma a čekajícím na to, až mě znova slátáte dohromady?“

„Spojenectví mezi dvěma rovnocennými špiony,“ dodal. „Možná jsem mimo dění, díky vám,“ řekl mírně, avšak bolest v jeho slovech byla stále slyšet, „ale vím o této práci mnohem víc než kdokoliv jiný z Řádu. A vy potřebujete někoho po svém boku.“

Představa Snapea stojícího po jejím boku a podporujícího ji v boji za dobrou stranu by ji šíleně rozesmála, kdyby nebylo naprosté vážnosti v jeho hlase, únavy a bolesti, které ji zaskočily.

Jedna její část si uvědomila, že má pravdu. Nemůže to dělat sama. Věděla to už po odvykání, a teď také. Mohla si dovolit odmítnout pomoc, kterou jí nabízel?

Ale byl to Snape, kdo ji nabídl. Snape, který ji zradil. Který se hádal a kritizoval ji, zesměšňoval ji tak často, že to ani nemohla spočítat. Snape, který jí ublížil víc než by mohl kdejaký Smrtijed. Ten jí nabízel pomoc?

„Proč to děláte?“ zeptala se s evidentní nedůvěrou.

Zaváhal. Odhalit své důvody nebylo pro něj přirozené. Nikdy nikomu nedal víc informací, než bylo potřebné k jednání podle jeho plánu. Přál si, aby ji mohl nařídit souhlasit! Nakonec je přece studentkou.

Ale ne, není. Je na úplně jiné úrovni. Nezávislá, hrdá a … s vůlí se zuřivě bránit.  Pokud s ní chce pracovat, musí s ní jednat, jako by byl na jejím místě. Nikdy moc dobře neposlouchal rozkazy, a ona taktéž ne.

Bez toho by nesouhlasila. A její souhlas byl důležitý. Pro ni, a pro válku.

„Protože si pamatuju, jaké to je, chodit tam každou noc a nemít nikoho, kdo by se staral, jestli se vrátím živý,“ odpověděl po chvíli a ačkoli tuto odpověď zamýšlel jako nejlepší strategii, jak získat její důvěru, překvapeně si uvědomil, že je to pravda. „Protože jsem si uvědomil, že není mojí prací dělat vám život ještě těžší nebo s vámi bojovat. Že vám místo toho můžu pomoci s břemenem, které musíte nést. A přišel jsem vám říci – pokud jste tedy ochotná to dělat – že se můžete spolehnout na moji pomoc.“

Pomalu přesunul svoji hůlku blíže ke svému obličeji, tak, aby byly jeho rysy osvětleny. A ona uviděla v jeho očích upřímnost žádající pochopení. Avšak byl mistrem špionáže a předtím ji oklamal. 

„To je tak dojemné,“ podotkla chladným vyrovnaným hlasem. „Ale proč bych vám, k sakru, měla věřit, pane profesore? Nevzbuzoval jste zrovna takový pocit.“

„Podívejte se,“ odpověděl jednoduše a trochu naklonil hlavu tak, aby se ho mohla lehčeji dotknout.

„Cože?“ v její tváři byl jasně čitelný šok, pochyby o tom, k čemu ji právě vyzval. „Vy myslíte…“

„Uvědomuji si, že jsem vám velmi křivdil, slečno Grangerová. Napadl jsem vás takovým způsobem, že jsem přísahal … že ho nikdy znovu nepoužiji. Za těchto okolností bych si sám nevěřil. Proto jedinou možností, jak odstranit tyto překážky, je ujistit se, že v mém návrhu není neupřímnost.“

Zavrtěla hlavou.

„Promiňte, ale tohle nemůžu udělat, profesore. Prohlížet si soukromé vzpomínky někoho jiného…“

Na chvíli se jeho tvář stáhla do nepřátelského výrazu, který používal vždy, když někdo odmítl poslechnout jeho příkazy. Pak ale přeběhl přes jeho tvář náznak pochopení.

„Pravděpodobně si vzpomínáte, jaké to bylo pro vás,“ řekl zamyšleně, „ale tohle je něco úplně jiného, slečno Grangerová. Já vám dovoluji to udělat, ve skutečnosti vás žádám. V mé mysli nebudou žádné překážky k překonání, a tudíž nebude nutné žádné násilí. Začněte, prosím.“

Přesto Hermiona váhala, ale když viděla, že je naprosto vážný, pomalu přikývla. 

Opatrně, váhavě položila dlaně na jeho spánky a její pohled se střetl s jeho tmavýma, zářícíma očima. Pak se ponořila do jeho mysli s lehkostí zkušeného plavce v klidném jezeře. Sotva cítil její měkký dotek na své mysli, když se začala probírat jeho pamětí. Se zdrženlivostí, kterou by byl od nikoho nečekal, se vyhýbala všem vzpomínkám soukromé povahy a soustředila se jen na ty, které se jí týkaly.

První hodina po prázdninách, nová nebelvírská a zmijozelská sestava. Severus pronášející svůj projev, jako každý rok, zatímco jeho oči se zaměřily na jedinou osobu v místnosti. Harryho Pottera, který vypadal na chlup stejně jako jeho otec James Potter, prokletí jeho školních let.

Dotazování Pottera, během kterého si všiml dívky vedle něj, která téměř nadskakovala na své židli, aby mohla odpovědět. Další malá vševědka, pomyslel si otráveně, ignorujíc její pokusy.

xXx 

Známkoval eseje prvních ročníků, když narazil na tu její. Nesporně delší než ty ostatní, napsaná pečlivým a úhledným písmem, které pokrývalo každičký kousek pergamenu. Zatímco četl, přistihl se, že je překvapený jejími znalostmi a schopnostmi vyjádřit se.

xXx 

Dospívající Hermiona v rychlém sletu vzpomínek, rok po roku, její oči lesknoucí se nadšením a zájmem a odhodláním se učit, zatímco její zbrklost se poněkud zmírnila.  

Snape pozorující ji, obdivujíc její postupy a strachujíc se o ní ve stejný čas. Ve svém věku byla tak podobná jemu samému. Sebevědomá a geniální, lidé kolem ní příliš nenároční na její inteligenci. Nedovolil, aby arogance byla její zkázou.

Takže ji kritizoval, poukazoval i na ty nejmenší chyby v jejích jinak bezchybných pracích, hádal se s ní a otravoval ji. A on to vše přijala s klidem.  Začal známkovat její práce podle univerzitních měřítek. Podrobila se nátlaku, i když její třpytící se oči mu napověděly, že to ví, a o to usilovněji pracuje. Začal jí dávat jiné úkoly než zbytku své třídy, nutil ji, aby vyráběla velmi pokročilé lektvary. Přijala jeho rozhodnutí a zdvojnásobila své úsilí.

xXx 

Hermiona v pátém ročníku, dokončující mimořádně těžký úkol bez sebemenšího zaváhání nebo chyby. Jeho srdce naplněné pýchou, když sledoval její práci, a když zazátkovala lektvar, podívala se na něj a usmála se, úsměvem tak oslnivě krásným, že zahanbeně ztuhl. Zasloužila si lepšího učitele!

  xXx

Snape, Hermiona a Draco v ředitelově kanceláři. Jeho hlava bzučící s vědomím, že ji zklamal, že ji nechal padnout do náruče Pána zla. Přiměl ji pracovat příliš tvrdě? Co ji přivedlo k temné straně?

Pak přišlo odhalení a zděšení, když mu to došlo. Ona byla důvodem jeho svobody! Byla to její zásluha, že si mohl užívat radostí života. Co si k čertu myslela, když riskovala vše tím, že vstoupila do hry?

xXx 

Její první halucinace, potom co ji trápil Luciusovým dopisem. Severus cítil její zachvění, když uviděla svou vlastní tvář, zkřivenou bolestí a strachem, téměř stáhnutou zděšením, když se mu její mysl otevřela. Pak ho však zaplavil její úžas nad ním, když sledovala Severuse, jak si poklekl vedle ní.

Cítila jeho hněv, šok a bolest nad jejím stavem. Ale ne soucit. Byla příliš inteligentní na to, aby byla litována.

xXx

Snape sedící na pohovce potom, co se ponořil do její mysli podruhé. Žádné myšlenky nezmírnily bolest v jeho mysli. Hanba, vina a výčitky spalovaly vše na popel. Pak se v něm najednou vzedmula úporná starostlivost. On to nedovolí! Nenechá ji stát se takovou věcí, jakou se stal on. On ji zachrání.

xXx 

Jeho rozhodnutí přijít sem dnes v noci… Cítil, jak zkoumá jeho mysl hlouběji, zkoušejíc její správnost, poněkud kriticky, jako by potenciální kupec zacházel s drahým zbožím, obrací a otáčí jí způsobem, se kterým se nikdy nesetkal. Nebyl schopen udržet něco stranou od ní, i kdyby chtěl, a teprve teď si uvědomil, jakým mistrem nitrozpytu je.

Když ji nakonec otestovala ke své spokojenosti, snažila se vycouvat, dokonce se ani nedotkla dalších mentálních obrazů, které kolem ní tančily, ale on ji nechtěl pustit tímto způsobem. Potřebovala vědět víc, a tak ji postrčil k jiné scéně, nabídl jí ji, nijak ji netlačil, nechaje jí volbu a umožňuje ji opatrně, pomalu vstoupit. 

xXx

Jeho pýcha, když klečel u nohou Pána zla, konečně přijat do kruhu Smrtijedů. Jeho zděšení, když najednou nahá mudla byla hozena do kruhu, byla mučena a znásilňována. „Zabij ji, Severusi,“ zašeptal temný hlas do jeho uší, „staň se jedním z nás, stačí ji zabít!“ Jeho vnitřní výkřik, když na ni namířil hůlku, jejíž konec se třásl, a když vrhl smrtící kletbu.

xXx

Mladší Snape klečící před Brumbálem, hořce plakajíc, zabořil hlavu do hábitu staršího kouzelníka, „Odpusťte mi,“ šeptal znovu a znovu, „prosím, odpusťte mi, řediteli…“

xXx

Příchod na hýření znovu, poprvé jako špion, ruce i záda zalitá potem. Jeho vnitřní odpor, když k němu byla hozena mudlovská dívka. “Nemůžu to udělat! Proboha, nemůžu!“ křičela na něj jeho mysl, ale jeho ruka byla klidná, když na ni vrhl smrtící kletbu. Jedna jeho část zemřela s ní.

xXx

Hlídkování kolem bludiště z živého plotu, které bylo postaveno na Turnaj tří kouzelníků, zoufalá víra, že se tomu spratku Potterovi nepodaří se zabít, když najednou jeho předloktí zasáhla jasná ostrá bolest.

Zírání na obrys lebky a hada, který se zformoval na jeho bledé kůži, jeho tvář zkroucená hněvem a strachem, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil důsledky bolesti, která otřásla jeho tělem.

Pán zla byl zpět. Musel se k němu vrátit. Zalil ho smutek, na chvíli ho ohromil a on padl na kolena, ošetřuje si pulzující paži druhou rukou. „Proboha, proč na světě není žádné slitování?“ zašeptal a sklonil hlavu.

Pak se narovnal, jeho gesta byla gesty starého muže, a spěchal, aby vyhledal ředitele.

xXx

Další noc, další hýření. Návrat na Grimmauldovo náměstí krátce před půlnocí, předtím, než otevřel vstupní dveře, se ujistil, že jeho krvácející rameno je skryto pod pláštěm. Nepochybně najde Siriuse Blacka, jak na něj čeká.

„Jsou v kuchyni,“ informoval ho krátce, „čekají, až se jeho majestátnost napravený smrtijed vrátí. Bavil ses, Srabusi?“

Tvář dítěte se mihla před jeho očima, stěží šestiletá, křičící hrůzou.

„Jenom ty to můžeš nazvat zábavou, Blacku. Teď mi běž z cesty,“ únava a bolest způsobily, že jeho hlas zněl ostře.

„Řeknu ti jediné, Snape,“ zašeptal zvěromág nebezpečně, svíraje jeho zraněné rameno a tlačící ho ke zdi. Severus sebou bolestivě trhl, ale doufal, že silná látka nepropustí vlhkost. Nebylo by dobré, kdyby se zostudil před ním. „Dobře vím, že tvoje duše patří stále jemu. Můžeš se kát, jak jen chceš, ale jsi podělaný Smrijed a zůstaneš jím do konce svého života. Nezajímá mě, co si ředitel myslí, pro mě nebudeš už nikdy víc než hromada hnoje.“

„Budu to mít na paměti, Blacku,“ zašeptal hedvábným hlasem ukrývajícím ostrost. „Spolehni se.“

A vešel do kuchyně, třesoucí se bolestí a pomalu rostoucí horečkou, myslíc jen na jednu věc: Nejhorší na Blackových slovech bylo poznání, že mnoho členů z Řádu s tímhle tvrzením souhlasilo.  

Nakonec šílený tanec obrazů skončil a ona odešla z jeho mysli, přičemž stáhla své uklidňující teplé prsty. Po návratu do reality ji našel, jak ho očima plnýma slz sleduje.

„Proč…“ zašeptala a on se na ni usmál vřelým úsměvem, který u něj nikdy předtím neviděla.

„Máte právo to vědět,“ odpověděl jednoduše. „A teď – necháte mě dělat moji práci?“

„A co přesně je vaší prací?“ její hlas byl stále plný emocí, avšak nebyla v něm žádná zbylá nedůvěra.  

„Nuže, prozatím to zahrnuje dostat vás do mých komnat v jednom kuse, zahojit vám rány a nabídnout vám vynikající kořeněný čaj z Indie,“ řekl.

Její sondující oči nic neodhalily, až na čestnost a touhu pomoci. Něco v ní křičelo, že by co nejdříve měla odejít, že na přijetí spojenectví není ani zdaleka připravena.

“Snaží se tě řídit!“ tvrdila další část. “Snaží se tě odlákat od špionáže, a když mu nevyhovíš, znovu ti ublíží!“

Uvažovala o tom, že ho odmítne, zvažovala tuto možnost dlouze a tvrdě. Ani se nepohnul, aby jí dál přesvědčoval.

Ale byl to Snape. Nejgeniálnější špion, o kterém kdy slyšela. Povolil jí vstup do své mysli. Nabídl jí pomoc. A kořeněný čaj taky nezněl tak špatně.

„Myslím, že nechám,“ přikývla souhlasně.  Spatřil únavu vkrádající se do jejího těla a nabídl jí rámě k opření.

Její oči vyhledaly jeho tvář, jakoby stále nemohla uvěřit tomu, co se dnes v noci mezi nimi změnilo, pak ho však uchopila za ruku a nechala se jím podpírat. 


 

Poznámka překladatelky: 

K překladu básně od Whitmana byl použit překlad Vrchlického s drobnými úpravami

 

 Těším se na komentáře :) 

 M.

1.gif 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

007 a Q

(sisi, 20. 10. 2015 11:24)

začíná z toho být bondovka, ale pěkná, děj se vyvíjí zajímavě ve smyslu budování cest mezi Snapem a Grangerovou. Dva špioni na straně Světla a jejich vznikající vztah. Dost dobrý.

:)

(zuzule, 8. 8. 2012 8:15)

No ale že mu to trvalo. Jen doufám, že jim to spojenectví vydrží. Hermiona potřebuje pomoc.

Re: :)

(MagicLady, 9. 8. 2012 15:47)

Teď si mi připomněla jednu větu, která nás čeká v další kapitole :)

ooOoo

(Nade, 2. 8. 2012 21:40)

Konečně si snad k sobě najdou cestu. Severusovy vzpomínky byly opravdu bolestné a není divu, že se tolik snažil z toho Hermionu dostat. Bude zajímavé sledovat jejich spolupráci. Doufám, že to už nic nepokazí. Díky, těším se na pokračování.

Re: ooOoo

(marci, 7. 8. 2012 9:54)

Je jenom škoda, že Severus v době svého nejaktivnějšího vyzvědačství neměl také nějakého svého pomocníka, strázného anděla, nebo tak něco... Brumbál tuto roli opravdu nehrál.
I já se těším na pokračování - a že je na co :)

Geniálné :)

(Leuve, 5. 8. 2012 0:41)


Úžasná kapitola a ešte lepší preklad :) Moc ti za neho ďakujem ... len neviem, ako teraz zaspím, som nervozna ako to dopadne
;)

Re: Geniálné :)

(MagicLady, 5. 8. 2012 10:26)

Díky :D Koukám další ponocující, taky se vždycky večer začtu :)

:)

(Luisa, 2. 8. 2012 21:25)

Tak jsme tam, kde jsme chtěly být, že:)
Spoluprací to začíná...Díky za krásný překlad a rychle další, žádné rozptylování prací:)

Re: :)

(MagicLady, 4. 8. 2012 11:35)

Budu se snažit nerozptylovat :D

skvělé

(3lucky, 2. 8. 2012 17:02)

tak tohle byla úžasná kapitola... Severusovy vzpomínky svedly víc než cokoliv jiného... Určitě jí bude dobrým učitelem a společníkem... díky za skvělý překlad :-)

Re: skvělé

(MagicLady, 4. 8. 2012 11:34)

jojo, vzpomínky byly dobrý, i se to dobře překládalo :)

Jsem první?

(Lupina, 2. 8. 2012 8:43)

Tak tohle byla geniální kapitola. Naprosto perfektní překlad. Rozjíždělo se to pomalu - Severusovo šméčko s Nevillovým lektvarem :-) Ale pak ta pasáž s básní. Tak mě napadlo, že FF mě přivede snad i k poezii. :-) A severusovy vzpomínku...Je to krásné. Takové hořkosladké. Nádhera. Díky Ti za překlad. Uf. A jak mám teď pracovat? :-)

Re: Jsem první?

(MagicLady, 2. 8. 2012 13:02)

Jsi :DD A to ještě nevíš, že když dával Severus Hermioně v závěru návrh, že jsem si na vteřinu myslela, že ji žádá o ruku :D Ono totiž v originále je samotný make a proposal a když k tomu přidáš "to you", tak je to žádat o ruku :D Jo básně moc nemusím, ale tady mi ta poezie dost sedla :) Jinak Severus je prostě Severus, pořád moje oblíbená postava :) Jo to nevím, možná nečíst povídky po ránu, ale to je hold těžký :D