Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. Běh na dlouhou trať

10. 8. 2012

 Kapitolu obetovala: marci

 

16. Běh na dlouhou trať

Pomalu kráčeli směrem k hradu.

K jeho překvapení nestáhla ruku z jeho paže, avšak držela si od něj odstup. Nebyl tím, kdo by nesmyslně tlachal, aby řeč nestála, a vypadalo to, že její potřeba neustále mluvit se v průběhu let vytrácela. Nebo možná byla jen příliš unavená.

Když dorazili k vnějšímu okraji Růžové zahrady, otočila se doprava.

„Měli bychom zahradu obejít,“ vysvětlila. „Je oblíbená u studentů, kteří ztratili hlavu a jsou zamilovaní, a i když ani jeden z nás nebude poutat pozornost, neměli bychom být spolu spatřeni.“

„Růžová zahrada,“ zamumlal se zájmem. „Nikdy jsem tam nikoho nepřistihl, když jsem byl na noční obchůzce.“

„To proto, že zřejmě neznáte v živém plotu ty správné skulinky. Měla jsem tu smůlu, že mě o nich podrobně informovaly Padma Patilová a Levandule Brownová,“ povzdechla si a odhrnula si pramen vlasů z tváře. „Nikdy nepochopím tyhle lidi, kteří se nemohou dočkat, až se po setmění propašují ven z hradu. Já jsem pokaždé ráda, když se úspěšně zvládnu vrátit do svého pokoje.“

„No, evidentně děláte něco špatně, protože ostatním studentům připadá, že si svá noční dobrodružství užívají mnohem víc.“

Severus by si nejraději nafackoval, jen co ta slova opustila jeho rty. Podívej se na její stav a ty ji zahlcuješ svým sarkasmem!

K jeho úžasu se začala smát. Byl to jen stín zvuku, který kdysi slýchával rozléhat se po chodbách, ale přesto smích.

„Nějaké návrhy, jak to změnit, profesore?“ odsekla. „Možná kdybych na příští setkání přinesla ohnivou whisky. To by je mohlo trošku uklidnit.“

„Anebo možná pyžamová party,“ navrhl zamyšleně. „Kdo ví, co vlastně nosí pod těmi hábity.“

Usmála se na něj, představa Voldemorta ve flanelovém pyžamu ji zjevně pobavila.

Došli ke dveřím do tajné chodby, ukrytými v křoví a neviditelnými dokonce i pro ty, kteří o nich věděli. Vytáhla hůlku, poklepala na několik kamenů a zároveň polohlasně zvolala otevírací kouzlo.

„Kdo vám řekl o tajných dveřích?“ zeptal se, když vstoupil za ní do tunelu. „Albus?“

„Četla jsem o nich,“ odpověděla, „ve starém výtisku Bradavické historie, která obsahuje mapu tajných tunelů a dveří. Vytištěná v 18. století jen ve 45 kopiích. Mnoho z nich bylo zničeno a mapy byly z dalšího vydání vynechány, avšak bradavická knihovna má ještě jeden výtisk.“

„Zvláštní,“ řekl, zatímco si představoval, jak prochází asi 300 různých výtisků této knihy. Asi si pamatovala každou poznámku, která byla změněna.

„Že ano?“ souhlasila. „A pořád mi všichni říkají, že se z knih o důležitých věcech ze života nic nedozvím.“

Mlčky se ušklíbl a hlavou mu proběhly vzpomínky na nekonečné škádlení a hašteření svých školních let. Jeho vrstevníci měli stejné pocity ohledně Severuse, jehož hlava byla neustále zahrabaná do knih. Jak se zdálo, děti se nezměnily.

„Mám dojem, že vaši nevzdělaní přátelé by si měli uvědomit význam vašeho mozku.“

„Není nic tak krátkozrakého jako chlapecká paměť, jedná-li se o přednosti vzdělání,“ řekla suše, a on s tím musel jen souhlasit.

Ve chvíli, kdy se dostali k jeho kanceláři, Hermiona byla udýchaná a vysílená, avšak dělala co mohla, aby tuto skutečnost před ním skryla.

Když ho následovala skrz gobelín, zakopla. Jen tak tak ji zachytil, aby neupadla.

„Potřebujete pomoct s vašimi zraněními?“ zeptal se zcela neutrálním hlasem.

„Ne, děkuju,“ odpověděla narychlo a vzdálila se od něj, sledujíc ho s novým pocitem nervozity. „Zvládám to docela dobře.“

Mlčky přikývl a přešel ke svému stolu, dávaje jí chvilku na opětovné seznámení se s jeho pokoji. V poslední době ho přepadaly vzpomínky na dobu, kdy tu byli spolu, a předpokládal, že pro ni by to mohlo být ještě horší. 

Za minutu nebo dvě mu šustění jejího hábitu řeklo, že se dala znovu do pohybu, nejistá, kam má jít, a on se k ní otočil zpět.

„Pokoj, ve kterém jste v poslední době pobývala, je teď váš,“ informoval ji krátce. „Můžete si s ním dělat, co chcete. Umístil jsem na krb nějaký letaxový prášek, abyste mohla v případě potřeby kontaktovat ředitele. Také jsem si dovolil vám připravit nejrůznější lektvary, které najdete na stole.  Jsou mnohem lepší kvality, než co si normálně… půjčujete od Madame Pomfreyové. Řekněte mi, kdybyste jich potřebovala víc.“

„Jak víte…“ zeptala se váhavě, nechtíc mu potvrdit, že si opravdu už měsíce “půjčuje“ lektvary.

„Mám na starosti zásoby na ošetřovně,“ odpověděl, a znova mu hrál na rtech vřelý úsměv. „Skryla jste své aktivity dobře, avšak všiml jsem si přeuspořádání lahviček. Dobrý mistr lektvarů vždy přesně ví, co má za zásoby a v jakém množství je má.“

„Nechtěla jsem je brát, ale…“ začala vysvětlovat, avšak on ji přerušil.

„Na tohle měl myslet ředitel. Poskytnu vám vše, co od teď budete potřebovat.“

Přikývla a přešla ke schodům.

„Děkuji vám, profesore,“ odpověděla váhavě.

„Severusi,“ opravil ji s tváří již znovu obrácenou ke stolu.

„Co?“

Šokovaný tón v jejím hlase jej přiměl, aby se na ni pobaveně podíval.

„Severus. Jistě víte, že to je moje jméno.“

„Ano,“ zajíkla se se zmatkem vepsaným v obličeji, „ale já…“

Čekal, až dokončí větu, ale zdálo se, že je příliš zmatená.

„Myslel jsem vážně to, co jsem řekl, slečno Grangerová,“ řekl nakonec s výrazem mírného pobavení. „Nabídl jsem vám spojenectví a spojenectví to bude. V těchto prostorech nejste moje studentka a já nejsem váš učitel. Jsme si rovni. A rovnocenní se obvykle oslovují svými křestními jmény.“

Chvíli nereagovala a Severuse napadlo, jestli prostě nevystřelí z jeho komnat jako blesk a už se nikdy nevrátí. Pak však nejistě přikývla.

„Budu potřebovat nějaký čas, prof… Severusi,“ řekla, stoupajíc po schodech, „a Hermiono, ne slečno Grangerová.“

 

No, to šlo lépe, než jsem čekal, uvažoval, zatímco sledoval, jak mizí do patra, pokusila se mě zabít jen jednou.

Stavil se krátce ve své kuchyni, a pak s povzdechem klesl do křesla u krbu. Po snaze přesvědčit ji a po její následné návštěvě v jeho mysli se mu nedařilo vypustit plyn.

I když překvapivě dobře reagovala na jeho plán, podcenil další významný zdroj problémů – sama sebe. Chtěl, aby mu věřila, ale mohl přimět sám sebe, aby věřil jí?

Dokáže zachovat nezbytnou trpělivost při její výuce a držet své poněkud méně příjemné vlastnosti na uzdě?  Nebyl jedním z těch, kdo rozmazluje a stará se – co když bude chtít, aby k ní byl citlivý?

Potterovic kluk byl takový případ, vždy očekávající dojemné příběhy o svých rodičích a projevy pýchy. Žádné z jeho dobrodružství nemohlo skončit bez hromadného slzavého údolí všech přítomných.

Byl ochoten pro tohle spojenectví tvrdě pracovat, avšak nebyl schopný hrát otcovskou roli jako Albus. Nad tou myšlenkou se otřásl.

Alespoň že má smysl pro humor, připomněl si. To je úleva. Nedařilo by se mu déle blokovat jeho sarkasmus.

Tiché zvuky ho informovaly, že Hermiona znovu opustila místnost. Pohybovala se velmi potichu na někoho tak mladého, studenti zpravidla po chodbách dupali jako sloni. Ale on měl trénované uši a oči špiona.

Očekával, že si dala sprchu a bude vypadat mnohem lépe, a tak tomu také bylo. To, co nečekal, byla chladná povýšenost, se kterou se mu podívala přímo do očí, když se posadila do křesla proti němu a pustila se do řeči.

„Přemýšlela jsem, Severusi,“ začala, a jen malé zaváhání doprovázelo použití jeho jména. Asi si potřebuje zvyknout.

„Pokud chceme, aby tohle bylo skutečné spojenectví, jsou zde další pravidla, která chci stanovit.“

Tak ona už vymyslela pravidla? Zřejmě mu řekne, jak s ní má zacházet? To bude zábavné.

Klidným gestem ruky jí pokynul, aby pokračovala, tvář neprozrazující žádný z jeho pocitů.

 „Za prvé utajení. Samozřejmě ředitel už ví o tom, co sám nazval naším spojenectvím, právě teď jsem s ním mluvila, a profesorka McGonagallová o tom bude vědět taky. Avšak s výjimkou znalostí důležitých pro Řád, co se stane mezi námi, mezi námi také zůstane.“

„Přijatelné,“ odpověděl. Samozřejmě, že nechtěla, aby věděli o jejích slabostech a podrobných detailech z jejích nočních výprav. 

„Za druhé a za třetí – a to je to nejdůležitější – žádné rozmazlování ani lítost.“

Jen na ni zíral. Četla snad znova jeho myšlenky? Mýlíc se v jeho zmatku, pokračovala rychle s vysvětlením svého tzv. bodu dva a tři.

„Jsem velká holka a umím se vypořádat s bolestí. Nepotřebuji někoho, aby mi říkal, jak odvážná jsem a jak špatně na tom jsem. Potřebuji někoho, kdo mě podrží, abych se nerozpadla na kusy, nebo dá ty kousky zase dohromady. Pokud nebudu o něčem chtít mluvit, tak nebudeme. Žádná terapeutická sezení, žádné empatické nesmysly. Naučte mě to, co se musím naučit, řekněte mi, když udělám něco špatně, ale když mi nabídnete slepičí polévku nebo čokoládu pro duši nebo jakýkoliv nesmysl, nepřijmu to. A pokud ve vašich očích někdy uvidím něco jako soucit, něco jako “tak odvážná dívka, měla by být zachráněna od jejího strašného osudu,“ odejdu a už mě nikdy neuvidíte.“

Na znamení posílení svých slov kývla: „Za těchto podmínek budu souhlasit. Ale jen za těchto.“

Při poslechu jejích slov měl Severus pocit, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce. Nebude žádná otcovská postava Severuse. Žádné noční rozhovory o dívčích problémech, žádná plačtivá přiznání jejích tajných obav. Jen dva špioni pracující na společném cíli.

„Myslím, že se zdá poměrně snadné tato pravidla dodržovat,“ přikývl souhlasně.

„Výborně!“ usmála se najednou uličnickým úsměvem, na jehož upřímnost nebyl připraven, „nerada bych odešla dříve, než se bude podávat bylinkový čaj.“

„Bude tu za chvilku,“ usmál se.

Rozhostilo se ticho, avšak bylo to přátelské ticho a ani jeden z nich neměl potřebu ho přerušit. Pak Hermiona tiše povzdechla a dala si ruce za hlavu za doprovodu praskání kloubů. Na chvíli vypadala jako kočka, když tak seděla v jeho knihovně, zabraná do zvuků, pachů a barev okolí.

„Docela mi vaše komnaty chyběly, profesore,“ řekla se zavřenýma očima a s výrazem hluboké spokojenosti, „je tu ticho a klid.“

Odfrkl si. „Což nebude trvat dlouho. Záleží na tom, kdy se objeví Jane…,“ dveře klaply a on se ušklíbl, otáčeje se směrem k nim. „My o vlku…,“ řekl.

„Slyšela jsem to,“ skrz otevřené dveře pronikl ostrý a zřetelný hlas, „a v těchto komnatách žije jen jeden vlk, Severusi!“

 Pak se objevila ve dveřích s tácem čaje malá postava oděná v černých šatech. Domácí skřítka, uvědomila si po chvilce naprostého zmatku Hermiona. Tahle domácí skřítka neměla však nic společného s ostatními členy svého druhu, které znala, s výjimkou velkých uší a očí a zeleně zbarvené kůže.

„Jane?“ zeptala se nejistě, jako kdyby nemohla věřit svému hlasu.

„Ano,“ odpověděla domácí skřítka, položila tác na stolek a upravila si perlový náhrdelník, který svítil na jejích černých šatech. „Měla jsem jedno z těch hloupých skřítčích jmen, ale já se těchto nesmyslů nedržím. Nechat se nazývat nás jako stupidní příbuzní víly Zvonilky a páníčkování sem,  páníčkování tam nás uvrhlo do naprostého svinstva, v kterém dnes jsme. “

Zkoumajíc beze slova Hermionu od hlavy k patě se otočila na Snapea a ostře přikývla.

„Takže jsi konečně udělal správnou věc a přivedl dívku sem. Přemýšlela jsem, jak dlouho ti to bude trvat.“

„Proč jsem obklopen ženami, které vědí všechno líp než já?“ zeptal se se zamračeným výrazem, ale Hermiona vytušila náznak pobavení v jeho hlase. „Moji rodiče tě měli prodat Malfoyovým!“

„A tebe měli poslat do Azkabanu na lekci slušného chování!“ odvětila v dobré náladě, pak se otočila zpátky k Hermioně a nabídla ji malou zelenou ruku.

Hermiona jí váhavě stiskla.

„Ráda vás poznávám, má drahá. Dívala jsem se na vás jednou či dvakrát, když jste spala, avšak Severus si myslel, že bude lepší vás o mé existenci neinformovat. Jen málokdo ví, že tady žiju.“

„Jane má komnaty sousedící s mými. Jsou spojeny s kuchyní,“ vysvětlil Severus, jasně si užívající nejistých pocitů své návštěvnice.

„Takže… pro něj pracuješ?“ zeptala se Hermiona a ukázala na Snapea, který začal nalévat čaj.

Jane přikývla: „Svým způsobem. Patřila jsem kdysi jeho rodině, ale vyhodili mě, když mé názory týkající se vztahu mezi domácími skřítky a kouzelníky byly příliš jednoznačné. Když sem Severus nastoupil, nabídl mi práci. Dobře placenou a snadnou. Jediná věc, kterou dělá, je nepořádek ve své laboratoři a tu si uklízí sám.“

„Děkuji ti za krátký přehled o mých návycích, Jane,“ přerušil ji Snape. „Dáš si čaj s námi nebo budu dnes večer ušetřen tvé přítomnosti?“

„Jsi z obliga, můj drahý. Večerní kurzy,“ odpověděla Jane a kývla oběma na rozloučenou. „No, Hermiono, má milá, myslím, že se velmi brzy uvidíme. Slyšela jsem o vašem spolku, SPOŽÚZ, že? Měli bychom si jeden den dát čaj a promluvit si o pojetí. Je to dobrý nápad a při trošce zlepšení…“ naposled pokynula rukou a zmizela skrz kuchyň.

„Večerní kurzy?“ zeptala se ho Hermiona.

„Učí malé domácí skřítky. Číst, psát, základy historie a politiky,“ vysvětlil, „učí je jak klást otázky a kritizovat,“ ušklíbl se, „a když se je jejich rodiče snaží zapřáhnout do služby, přepadne je a vyděsí do morku kostí.“

„Zcela určitě je odhodlaným jedincem.“

„Málem zemřela,“ Severusův hlas ztratil všechny známky humoru. „Před dvaceti lety kouzelníci nebyli tak chápaví k jiným bytostem jako dnes. Byla terčem posměchu, vyhladovělá a zbitá. Když jsem ji našel, nebyla ničím víc, než kost a kůže, avšak s neuvěřitelnou důstojností mi řekla, že nepotřebuje můj soucit.“

Teprve teď se Hermiona naklonila v křesle se zájmem dopředu a on si uvědomil, jak jsou si ty dvě scény navzájem podobné – v minulosti Jane ležící na hromadě smetí v nějaké kouzelnické vesnici, a dnes večer sleč…  Hermionino přijetí jeho podpory. Snažil se přemýšlet o jiném tématu, ale už bylo pozdě.

„A co jste řekl?“ zeptala se, tma v jejích očích mu naznačovala, že si dobře všimla podobnosti.

„Řekl jsem jí, že nelituju nikoho. To je jeden z principů, kterého se mi daří v průběhu let držet. A že ve skutečnosti potřebuji její pomoc, a ne naopak. Což byla pravda. Nemůžu vystát zvědavé domácí skřítky z Bradavic, vždy se přemisťují sem a tam a přesvědčují vás, abyste jedli, i když se potřebujete soustředit na jiné věci. Jane mě vždycky nechá dělat moji práci, když ji nechám já dělat tu její.  Daří se nám spolu docela dobře.“

Zamyšleně přikývla.

„Jsem rád, že má i jiné koníčky, než mě terorizovat,“ poznamenal Snape po chvilce ticha, „jinak by mě dohnala úplně k šílenství.“

Usmála se, ale neodpověděla.

„Zatím jste neochutnala čaj,“ všiml si najednou, „i když to byl hlavní důvod, proč jste za mnou sem šla, jak jste právě tvrdila.“

„Ne jediný důvod,“ řekla Hermiona a oči jí zajiskřily. „Také přístup k vaší knihovně.“

Překvapil ji velkolepým, hlubokým smíchem, který ji zalil jako teplý konejšivý letní vánek.

„Mazaná jak jen špion může být,“ zasmál se. „No, čeká na vás odměna. Půjčte si, co chcete. Věřím, že vám nemusím říkat nic o zacházení s knihami s respektem.“

„Ani ne,“ odpověděla, již na nohou a nakročená směrem k policím. Prsty jí svrběly vzrušením, když si vybrala svazek a otevřela jej.

Následovalo ticho, ve kterém sledoval Hermionu ponořenou do jeho knihovny. Rukou přejížděla po mnoha zajímavých titulech a brzy nashromáždila celou řadu knih, která by poskytla četbu minimálně na měsíc.

„Vyberte si své oblíbené místo a využijte prostor kolem něj,“ navrhl. Přikývla, již hromadíc svazky do úhledných hromádek kolem starého křesla, které bylo potaženo červeným brokátem.

Pohladila vazby a hřbety knih, její prsty otevřely malý svazek a jemně přejely zažloutlé stránky.

„Půjčím si nejdříve tuto, jestli můžu,“ řekla nesměle. „Je od Sun Tse a neměla jsem šanci ho dokončit, ačkoli to bylo velmi zajímavé.“

Přikývl, nespouštěje z ní oči. Atmosféra se změnila a ona ucítila takřka zapomenutou nervozitu, jak se najednou znovu vynořila na povrch. Měla by jít, rozhodla se, dřív než něco zničí první příjemný večer, který po dlouhé době měla. Ale Severus by ji nenechal jen tak odejít.

„Než půjdete,“ řekl, když začala kráčet ke gobelínu, „mohla byste mi říct, proč byl s vámi během posledního týdne nespokojený?“

Ve vteřině se na její tváři objevila maska. Její prsty sevřely knihu tak pevně, až jí navzdory mírně opálené kůži zbělely klouby.

„Kdo?“ zašeptala bezvýrazně. „Nevím, co máte na mysli.“

„Neurážejte moji inteligenci, Hermiono,“ řekl klidně. „Pokud mi nechcete nic povědět, řekněte mi to. Ale nesnažte se mi lhát.“

Nastalo ticho. Pak se její prsty uvolnily a ona k němu vzhlédla, její oči ho zkoumaly a nakonec se zastavily u těch jeho.

„Jak to víte?“ zeptala se.

„Vidím skrz kouzlo krásy. I když vaše je, vzhledem k okolnostem, docela dobré.“

„Aha…,“ její hlas se vytrácel, ztracený v hloubi noci. „V pořádku,“ řekla a posadila se naproti němu na pohovku. „Měla bych si zvyknout o tom s vámi mluvit, pokud chci, aby to fungovalo.“

 Zhluboka se nadechla a přitom si nevšimla, že Severusova tvář se po jejích slovech rozzářila. Takže ona chce, aby to fungovalo, že?

„Nejdříve byl naštvaný kvůli Harrymu a Ronovi. Pořád se plíží ven z hradu a přitom neuvěřitelně riskují. Jednou v noci šli na famfrpálové hřiště a Voldemort se to dozvěděl.“

„Předpokládám, že to je důvod, proč s vámi vaši nesnesitelní přátelé přestali komunikovat?“

„Nejsou nesnesitelní,“ odpověděla spíše ze zvyku než z přesvědčení. „Takže jste si toho všiml taky, že?“

„Bylo nemožné si nevšimnout,“ řekl suše. „Vy nemáte nesnesitelné přátele, spíše jsou opakem diskrétnosti.“

Usmála se, ale úsměv nedosáhl k jejím očím.

„Já nevím, jak je zastavit,“ přiznala. „Informovala jsem ředitele, avšak nemůžu za ním běhat pokaždé, když opustí společenskou místnost. A nemyslím si, že by to bral tak vážně jako já.“

„Takže jste mu neřekla o důsledcích jejich malého… dobrodružství?“

„Ne. Já…“

„Chápu,“ ujistil ji klidně. Bylo těžké říkat starému kouzelníkovi o temnotě, hrůze a bolesti. Zdálo se, že je z porcelánu a bytostí světla příliš čistou na stíny rozlévající se při soumraku.

„Taky jsem mu to nikdy neříkal.“

„Ani vy ne?“ úžasem zahalený hlas. „Takže on nikdy nevěděl, co…“

„Ne tak docela. Je pro něj dost těžké si to představit i bez vyobrazení… detailů. Někdy je úplná znalost horší.“

Tentokrát však úsměv dosáhl i k jejím očím.

„Měla bych vám to připomenout někdy při našem dalším setkání?“

Ušklíbl se: „Vše zapřu, Hermiono.“

„Myslela jsem si to,“ přikývla a potom se její oči obrátily opět k východu. „Měla bych jít. Zítra je škola…“

„Samozřejmě,“ souhlasil, cítíc, že blízkost mezi nimi zase zmizela, „ale před tím než půjdete, řekněte mi o té druhé věci, která ho rozčílila.“

Tentokrát nechtěla mlžit.

„Chce po mně, abych otrávila zrádce Snapea.“

Znovu se rozhostilo ticho. Neodvažovala se ho požádat, aby ji pustil ven a on byl ztracen ve svých myšlenkách, přemýšleje o jejích slovech.

„No,“ řekl nakonec, znenadání vstal ze svého křesla a vedl ji ke gobelínu, „pak mě budete muset otrávit. Dám vám zítra na večer trest, takže si budeme moct promluvit. To bude také důvod k podstrčení něčeho do mého poháru.“

Položil ruce na gobelín a zašeptal heslo. Hermiona si všimla, že od minule se nezměnilo.

„Tak zítra, Hermiono,“ řekl sametovým hlasem. „Spěte dobře.“


 

Těším se na komentáře. Přečtu si je však asi až po dovče :)

M.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(aurora, 14. 8. 2012 14:52)

zaujímavá kapitolka tešim sa na pokračovanie :) dúfam teda že bude čím skor som zvedavá totiž čo si vymyslia abo Voldemorta oklamali :)

Re: :)

(MagicLady, 21. 8. 2012 9:22)

Už se na tom pracuje :)

ooOoo

(Nade, 16. 8. 2012 18:53)

Tahle spolupráce by mohla hodně pomoct. Severus má být otrávený, což se s jeho laskavým svolením může podařit. Není už na Hermioně, že se z toho díky svým schopnostem dostane, ne?
Díky, moc se těším na pokračování.

Re: ooOoo

(marci, 17. 8. 2012 7:43)

Magic lady mi psala, že se těší jak bude hermiona Severuse otravovat. nějak mi to nedošlo a odepisovala jsem v duchu, že ho otravovat nebude, naopak, že spolu budou vycházet velmi dobře :D
Inu - není "otravovat" jako "otravovat".
I já se těším na pokračování :) A děkujeme za komentář :)

Jane

(Lupina, 11. 8. 2012 12:27)

Mě taky zaujala Jane. Řekla bych, že je mnohem svobodnější než Dobby. Mluví normálně a chová se tak, jak to Severusovi vyhovuje. Není žádná měkota. :-) Hihi, Voldemort v pyžamu, tahle představa by zlepšila náladu i Harrymu v mém překladu. Je fajn, že se Hermi snaží se Severusem vycházet. Takhle může přežít. Bez jeho pomoci by to dlouho nevydržela. Jsem zvědavá, co Severus vymyslí. Aby byl otráven, aby přežil a aby nebyla Hermi v podezření. Díky moc za další kapitolu. Užij si dovolenou. Nechoď moc do hloubky (pokud jedeš k moři) :-D

:)

(zuzule, 11. 8. 2012 8:01)

No představa Voldemorta v pyžamu by musela pobavit každýho. :D Ta skřítka, to je síla! Ještě bude Hermioně pomáhat se SPOŽÚSem. :D Mno a ten konec... vzal to docela dobře, teď jen co vymyslí.

Re: :)

(MagicLady, 11. 8. 2012 9:42)

:D No mě pobavila taky, právě jsem čekala, jestli to někdo zmíní :D Zatím mi je Jane sympatická, taková rázná osůbka :)