Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. Získat sílu

18. 10. 2012

Kapitolu obetovala: marci 

21. Získat sílu

 

Další týden proběhl v poklidu, což mu připomnělo staré dobré časy. Pět dnů neopustil své komnaty a jenom Albus a Minerva ho přišli navštívit.

A samozřejmě Hermiona. Trávila s ním hodiny, vytvářejíc šifry, které by mohli použít v dopisech a na veřejnosti, rozvíjejíc širokou škálu gest, která obsahovala skrytý význam, a také pracujíc podrobněji na jejím plánu.  Nemohla vědět, kdy bude ten správný čas, a musela být připravená na Pána zla, kdykoliv ten čas nastane.

A jak slíbila, našla způsob, jak udržet Draca v bezpečí, zatímco mu bude umožněno se znovu podílet na jejich práci. Jednalo se o důmyslnou kombinaci Imperia s aktivovaným kouzlem na zapomnění, které by se spustilo na určité klíčové slovo a oprostilo tak Dracovu mysl ode všeho, co by mohlo být pro něj, nebo pro jiné, nebezpečné. Chtělo to jen nějaké testy, avšak Severus doufal, že by to mohlo být užitečné pro všechny členy Řádu, i když by autorství oficiálně přišlo od něj. Žádnému studentovi by totiž nevěřili, že vynalezl tak komplikované kouzlo, a Hermiona nestála o žádnou pozornost.

Hermiona k němu nebyla ještě úplně otevřená, avšak její nedůvěra a nervozita se pomalu vytrácely až do bodu, kdy se zdálo, že se v jeho přítomnosti cítí dobře. Ne natolik, aby v něj věřila bezpodmínečně nebo aby mu dovolila se jí jakkoliv dotknout, avšak teď si v jeho společnosti četla nebo dělala soukromý výzkum, a někdy za ní zašel a našel ji plně zabranou do tlustého svazku či do jejích pečlivě zorganizovaných poznámek.

Jak spolu nerušeně pracovali, Severus uvažoval, kdy tohle období klidu skončí a na dveře znovu zaklepe válka.  A jako by nějaký zlomyslný bůh poslouchal jeho myšlenky, nemusel čekat dlouho.

Stalo se tak v pátek večer během jedné poměrně pozdní porady.

Probírali spory mezi Zmijozelem a ostatními kolejemi, které byly nad rámec obvyklého hašteření a nadávek a pomalu přerůstaly v rozsáhlou válku uvnitř školy, když Severus najednou ucítil něco pálit na jeho levé paži a stehně. Jednu hroznou chvíli věřil, že se Znamení zla vrátilo a Voldemort využívá jejich starého spojení k jeho mučení.

Pak sáhl do své kapsy a ucítil minci, horkou na dotek a pak najednou chladnou. Horkou, potom chladnou.

„Musím se vzdálit,“ řekl a jeho hlas zněl v tlumené atmosféře sborovny nepřirozeně hlasitě, „omlouvám se, ale vzpomněl jsem si na naléhavý úkol.“

Kratiknot, kterého přerušil uprostřed věty, na něj hleděl s údivem, který se zrcadlil ve většině tváří učitelského sboru. Pouze Remusova tvář nejevila známky překvapení, jako kdyby věřil, že Severus je tak jako tak schopen jakéhokoliv neslušného jednání. Ucítil Minervin a Albusův ustaraný pohled a lehce přikývl, nepatrný vzkaz, který však odpověděl na jejich otázku a prohloubil jejich starosti.

Jeho židle zavrzala za doprovodu hlasitého skřípění, ale jemu to bylo jedno.

Teprve venku před sborovnou vytáhl minci ze svého úkrytu. Byl to kouzelný galeon, který skoro před měsícem začaroval, protějšek toho, který dal Hermioně.

Hermiona! To muselo být od ní. Musela nastat nějaká nouzová situace a ona volá o pomoc.

Dlouhými rychlými kroky, s lemem hábitu vlajícím za ním jako ohnutá křídla havrana, opustil Severus hrad a mířil směrem k Zakázanému lesu. Neměl ponětí, kde ji hledat, jen mlhavou naději, že se jí podařilo přemístit a je na cestě zpět do Bradavic. Mince neměla polohuzjišťující kouzlo, a jestli tu nebude…

Spatřil ji ve chvíli, když už ji skoro minul. Opírala se o strom, jen její hlava a ramena vykukovaly zpod pláště, který jí dal.

Pokynula mu a on překonal během okamžiku krátkou vzdálenost mezi nimi.

„Co se stalo?“ zeptal se obavami zamlženým hlasem. „Jste zraněná nebo…“

„Není to vážné,“ přerušila ho, nechajíc neviditelný plášť sklouznout na zem. Mohl tak spatřit, že její pravá noha je nepřirozeně zkroucená, zlomená a pohmožděná. „Ale to není důvod, proč jsem vás zavolala. Smrtijedi… sakra, na tohle nemáme čas,“ její obočí se soustředěním a bolestí spojilo. „Máte kapesník?“

„Tady,“ vyndal jeden ze své náprsní kapsy a nabídl ho jí.

„Nedávejte mi ho. Přeměňte ho na misku… celokovovou misku.“

Nerozuměl jejím slovům, ale slíbil, že jí bude věřit, což se teď zdálo být testem. Beze slova tedy přeměnil svůj bílý kapesník v misku, dostatečně malou, aby se vešla do složených dlaní.

„Je dost velká?“ zeptal se a ona netrpělivě přikývla.

Vytáhla svou hůlku, zamířila si na spánek a zamumlala zaklínadlo. Když hůlku stáhla, viselo z její špičky trochu stříbřité substance.

„Voldemort plánuje útok na tři rodiny bystrozorů,“ vysvětlovala rychle, zatímco vkládala do misky zhmotněnou myšlenku. „Přesné umístění jejich domů a jejich jména jsou zde. Musíte si pospíšit! Byla jsem… bránili mi v okamžitém návratu. Doufám, že není příliš pozdě.“

Přikývl.

„Potřebujete pomoc při návratu do hradu?“ zeptal se, jeho mysl však už pracovala na záchranné misi.

„Ne. Když si dám na čas, tak to zvládnu. Počkám na vás ve vašich komnatách. Pokud tam nebudu, jsem někde na cestě tam. Teď si pospěšte!“

„Buďte opatrná,“ nařídil a spěchal zpátky do hradu ještě rychleji než předtím. 

Trvalo několik minut dostat ze sborovny učitele, ale Severus uměl být velmi přesvědčivý, když bylo potřeba. Jakmile zůstali jen Albus a Minerva, informoval je o Hermioniných slovech a pak sledoval strašlivou postavu Pána zla, jak dává svým Smrtijedům souřadnice bystrozorských domů.

Mnohem méně času trvalo sestavit záchranný tým, ale když se ho Albus zeptal, jestli by ho nedoprovázel, Severus odmítl.

„Mám jiné povinnosti,“ vysvětlil a Minervin vřelý úsměv jej vyprovodil ze sborovny.

Našel Hermionu v tajném tunelu. Uřízla si ze stromu rovnou větev a silně se o ni opírala. Její pohyby byly pomalé a slabé, avšak poté, co jí řekl o Albusových opatřeních, ho nechala, aby jí pomohl.

Obtočila jednu ruku kolem jeho krku a zahodila větev. Musel trochu sklonit hlavu, aby na něj dosáhla, a také musel být sehnutý během jejich únavné chůze nebo spíše vleklého návratu do jeho komnat. Ale Severus věděl, že by odmítla jeho nabídku, aby jí nesl, a že by se vrátila zpátky pro svou větev.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se váhavě, když dorazili do jeho pokojů. „Neměla byste jít po schodišti s vaší nohou. Mohl bych samozřejmě odejít z knihovny, ale jsem mnohem zběhlejší v poraněních nohou než vy, a také nevypadáte zrovna v kondici.“

„Pěkné načasování,“ zabručela, avšak její oči nervózně pátraly v jeho tváři. Nelíbilo se jí, že se jí dotýká a ještě pořád byla nedůvěřivá.

„Nicméně potřebuji vaši pomoc,“ přiznala po chvíli ticha. „Nohu jsem si mohla vyléčit sama, ale testovali na ní nové kouzlo. Zabraňuje použití hojivých kouzel na kost. Zkuste to a zlomenina se zhorší. Nemám tušení, co s tím udělat a upřímně nejsem ve stavu, abych se soustředila.“

Přijala jeho pomoc, ale jen proto, že musela. Na okamžik přemýšlel, jestli to je dobré nebo špatné znamení, než tu myšlenku zahnal.

„Nejdříve vás pojďme posadit do křesla,“ navrhl a ona souhlasně přikývla. Když jí usadil na pohovku a zvedl na ni její nohy, z jejích pevně sevřených rtů uniklo syknutí.

Pak zahájil sérii diagnostických kouzel.

„Může to chvíli trvat,“ vysvětlil. „Udělám mezitím čaj a vy zůstaňte sedět a odpočívejte.“

„Jako kdybych měla na výběr,“ poznamenala suše, avšak její hlas ztratil na jemnosti, což mu napovědělo, že má bolesti a je v emočním stresu.

Nechal dveře do kuchyně otevřené a postavil vodu na čaj.

„Dobrý nápad vzpomenout si na minci,“ zavolal k ní. „Proč ji pořád máte?“

Zaslechl, jak se na pohovce nervózně zavrtěla a jak její oblečení zašustilo při kontaktu s polštáři, které měla za svými zády, aby mohla sedět rovně.

„Přivázala jsem ji na tkaničku. Domácí skřítci ji přinesli do mých komnat po odvykání, pravděpodobně v domnění, že je moje. Nechala jsem si ji a dnes večer jsem si na ni znovu vzpomněla,“ zavolala zpátky. „To je jedna z věcí, které holky dělají, víte? Zdobí svoje boty různými zbytečnostmi.  Další minci mám na levé botě, ale ta je normální. Ještě si toho nevšimli. Muži.“

Potichu se zasmál suchému humoru v jejích posledních slovech a připravil čaj.

Když se vrátil do knihovny, její tváře ztratily něco ze své nepřirozené bledosti a diagnostická kouzla byla dokončena.

„To vypadá dost ošklivě,“ řekl za chvíli po prostudování výsledků. Mlčky přikývla, zjevně rozuměla barevným kouzelným kódům stejně dobře jako on.

„Prokleli celou kost bérce,“ vysvětlil však, kdyby jen proto, že mluvení nahlas mu pomáhalo přemýšlet. „Nemůžeme jí takhle vyléčit a vývoj protikouzla bude chvilku trvat.“

„Můžeme ji odstranit?“ zeptala se a jeho hlava se prudce zvedla, aby se setkala s jejíma očima, tmavýma bolestí a únavou.

„To by šlo,“ odpověděl pomalu, „odstranit celou kost a pak použít Kostirost a nechat jí znovu narůst. I když by to znamenalo noc plnou bolesti.“

Podívala se na něj, zjevně váhajíc, zda se pokouší o velmi špatný vtip, nebo zda byly jeho obavy skutečné.

„To bych měla přežít,“ řekla nakonec. „Co myslíte?“

Usmál se. „Jsem si skoro jist. Ale měla byste spát tady dole v knihovně. Jen pro případ, že by byly problémy.

Spatřil její zaváhání, když si rukama upravila na pohovce své oblečení a její obočí se spojilo v jedno. Potom přikývla, krátce a ostře, ale on najednou věděl, že celý večer byl dobrým znamením, ne špatným.  Dělali pokroky, sice pomalu, ale jistě.

„Dáte si sendvič?“ zeptal se.

Xxx

Před jejich pozdní večeří nechal kost zmizet. Byl to zvláštní pocit, vidět její nohu celou tak roztřesenou, avšak bolest zmizela společně s kostí. Kostirost si nechala na později, až “se dostatečně uvolní“, jak tato samozvaná zdravotní sestra v černých šatech poukázala.  

Ne že by mohla odpočívat, zatímco Řád je stále venku a snaží se zabránit masakru tří bystrozorských rodin. Všichni měli ženy a děti.

„Zatímco čekáme, možná byste mě mohla o něčem poučit,“ řekl nakonec, částečně si přejíc odvést ji od jejích temných myšlenek.

„Co tím myslíte?“ zeptala se opatrně. Jak se během uplynulých týdnů v takových případech stávalo, náhlá nedůvěra otočila výraz v její tváři o sto osmdesát stupňů na chladný a vzdálený.  Neměla ráda, když se jí ptal na osobní věci a jednou, když jen zmínil svůj pokračující zájem o její důvody špionáže, se otočila na podpatku a odkráčela z místnosti.

„Kde jste se naučila nitrobranu?“ zeptal se, neprozrazujíc hluboký a planoucí zájem, který za touto otázkou stál. „Kdo vás učil?“

Čekal, že odmítne odpovědět, nebo mu přinejmenším věnuje jeden ze svých pohledů á la ledová královna, ale k jeho naprostému překvapení se na něj jen usmála.

„Vlastně jste to byl vy,“ odpověděla, avšak rychle pokračovala, když si všimla jeho zděšení, „nebo spíš vzpomínka na vás.“

Chvíli na ni Severus jen zíral. Pak pochopil a na tváři se mu rozlil ironický úsměv.

 „Nitrobrana toho spratka Pottera,“ zašeptal a spatřil její přikývnutí. „Kde jste našla myslánku?“

„Jednu jsem si udělala,“ odpověděla prostě. Vytvořit myslánku bylo obtížné, ale oba věděli, že Severus touto nově prokázanou Hermioninou schopností není překvapen. Znal ji teď až moc dobře na to, aby ho něčím překvapila.

„Takže jste ho přesvědčila, aby s vámi sdílel své vzpomínky,“ zamumlal. To znamená, že ví…

Znovu přikývla. „Kromě vzpomínek, které viděl ve vaší myslánce. Příliš se styděl, aby je někomu sdělil. Řekla jsem mu, že se zajímám o lekce pro svoji potřebu, ale že jsem se vás neodvážila zeptat. Nebyl překvapen, a když jsem byla svědkem vašeho… okouzlujícího stylu výuky, byla jsem ráda, že jsem tak neučinila.“

„Ne že byste se i tak zeptala. Nechtěla jste, aby to kdokoliv z vašich učitelů věděl.“ Na důkaz souhlasu s jeho vyhodnocením ho obdařila úsměvem.

„Ale jistě vám těch pár lekcí nestačilo k dostatečnému zvládnutí nitrobrany,“ řekl, nespokojen s jejím vysvětlením. „Vaše pochopení věci přesahuje vše, co jsem Pottera učil.“

Usmála se. „Děkuji vám, Severusi! Kompliment! A ani se na mě tentokrát nezlobíte!“

Zabručel, ale byl příliš zvědavý, aby to nechal být. „Kdo vás učil?“

„Cvičila jsem s vašimi vzpomínkami a knihou, kterou jsem našla v knihovně, a začala jsem se každou noc vytrácet z Bradavic ven. Přestrojila jsem se a našla jsem nějakého chlapa na Příčné, který mě naučil trochu víc. Potom jsem použila Brumbála.“

„Použila Brumbála?“ zopakoval.

Trochu se začervenala, zjevně rozpaky z této části příběhu.

„Každý z nás ví, že Brumbál pořád používá nitrozpyt, což je to, co mu koneckonců umožňuje vědět vše. Tak jsem se začala v jeho přítomnosti chovat trošku zvláštně a pak jsem se mu podívala přímo do očí. Jeho reakce mi obvykle ukázaly, jestli mé falešné obrazy padly na úrodnou půdu. A pak…“

Severus se natáhl pro čaj a zhluboka se napil, aby tak zamaskoval svou mírnou závrať. Jestlipak Albus věděl, že sloužil pro studenta jako školící figurína! Cítil se pobaven a uvažoval, jestli vůbec někdy najde odvahu o tom řediteli říct. Nejspíš ne.

„A potom?“

„Použila jsem bubáka,“ řekla nevýrazně. „Vzpomněla jsem si na Harryho příhodu s mozkomory ve třetím ročníku. Nebylo tak těžké sebe samu přesvědčit, že mým největším strachem je Voldemort pronikající do mé mysli. A tak jsem si našla bubáka, skryla ho a používala k tréninku. Trvalo mi tři měsíce, než jsem dosáhla této úrovně.“

Patrně tři pekelné měsíce, pomyslel si a přitom zkoumal její bezvýraznou tvář.

I když bubák neměl stejné devastující účinky jako jeho skutečné protějšky, zdálo se, že pro oběti to bylo stejně bolestivé a děsivé, jako prvotní zkušenost. Představoval si, jak čelí Voldemortovi znovu a znovu po tři bolestivé měsíce a zachvěl se.

A znovu mu málem ze rtů vyklouzla otázka: Proč? Proč tohle všechno, Hermiono? Ale zarazil se. Nechtěla o tom mluvit, její hrozivý pohled mu to jasně řekl.

„Důmyslné,“ řekl pomalu a důrazně zahnal namodralý obláček s nevyřčenou otázkou.

„Ani ne,“ nesouhlasila. „Harry tak trénoval svého Patrona ve třetím ročníku s profesorem Lupinem. Dostala jsem nápad od nich. Teď, je ještě nějaký čaj?“

Posadila se na pohovce a zasténala, když napjaté svaly jejích zad bolestně zaprotestovaly.

Severus přešel za ní, jeho čistá mužská vůně jí objala jako mrak klidu. „Jste strašně nervózní,“ řekl jí, když se snažil namasírovat její ramena jednou rukou, „nechte mě…“

Jemně položil své dlouhé štíhlé ruce na její ramena a začal je masírovat. V okamžiku, kdy Hermiona ucítila jeho dotek na své kůži, teplo jeho rukou, ztuhla.  Bylo to jako kdyby celá lidskost utekla z jejího těla a místo ní zbyl jen chladný, netečný kámen.  

Severus cítil, jak její svaly pod jeho rukama ztuhly a okamžitě o krok ustoupil, odstraňujíc tak veškerý kontakt mezi nimi.

Moc rychle, pomyslel si, naštvaný sám na sebe, nemůžeš očekávat, že ti tak snadno uvěří. Naposled, co ses jí dotkl, jsi znásilnil její mysl. Ale i tak, i když by to nikomu nikdy nepřiznal, ucítil bodavou bolest a náhlé ochlazení, jako by zhasl nějaký malý plamínek.

„Omlouvám se, Hermiono. Byl jsem bezohledný,“ řekl, snažíc se skrýt své zklamání, „měl jsem vědět…“

„Ne, ne, Severusi,“ odpověděla rychle a její oči se rozšířily, když vycítila jeho zděšení, „to nemá nic společného s tebou!“

„Nemusíš nic vysvětlovat,“ řekl, žádné emoce nepronikly do jeho slov, „i když tě můžu ujistit, že moje masážní schopnosti jsou vynikající.“

„To není o tom,“ protestovala tiše Hermiona.

Ne, samozřejmě, že ne, pomyslel si, je to o tom, že mi nevěříš.

Jako by slyšela jeho slova, její oči potemněly pocitem viny. Zaváhala a pak natáhla ruku a dotkla se té jeho.

„Je to tak dávno, kdy se mě jiný člověk dotkl, aniž by… chtěl něco jiného,“ snažila se vysvětlit a v její tváři byla jasně vepsaná nejistota. „Nejsem na to zvyklá. Jsem napnutá a vynervovaná a uvnitř sebe mám neustále varovný alarm. Polovinu času tohle tělo nic necítí, jako by ke mně víc ani nepatřilo!“

Zhluboka, rozechvěle se nadechla a stiskla mu ruku, pevně, předtím než ji pustila. „V tuto chvíli je každý dotek pro mě jed.“

V okamžiku si vzpomněl. Jak se po dlouhá léta při doteku teplého těla rozechvíval a odtahoval. Jak se snažil držet své tělo v chladu, bez života a bez potřeb, zabalené ve vrstvách a vrstvách černé látky, chránící a schovávající ho před zraky okolí. Změnil své tělo ve zbraň, v cosi vyrobeného z oceli a blesku, nezlomné a nedotknutelné.

Dotek nebyl pro něj, útěcha jiného lidského těla byla pro slabší, čistší bytosti, bytosti, které dosud neochutnali bolest a ponížení nad míru.

A také si vzpomněl na touhu po všem, co bylo lidské, zoufalou potřebu, která se na něj v noci sápala, probouzela ho v hrůze a pronásledovala ho temnými, opuštěnými chodbami Bradavic.

„Slabost si nemůžete dovolit,“ zašeptal, stále napůl ponořen ve svých vzpomínkách, zatímco se na okamžik zdálo, že se stali jednou ze svých bolestí, dívkou a mužem, „ale věřte, že si to nezasloužíte. “

Zírala na něj a její oči, které vyhledal, odrážely jeho vlastní pocity. Byly jasné, plné bolesti a touhy po lidském dotyku, plné strachu.

Musel sklopit zrak jako první, neschopný snášet déle tuto intenzitu.

„Udělám nám trochu čaje,“ podařilo se mu zaskřehotat a utekl z místnosti.

Stojíc u kuchyňských kamen s konvicí v ruce si uvědomil, že jeho srdce bije o závod a jeho dech přešel do nepravidelného rytmu.

Zatraceně. Jak se jen tohle mohlo stát?

Jak se ho může tahle žába, studentka o polovinu mladší, dotknout tak hluboce, když tolik let věřil, že je nedotknutelný? Byl dospělý muž, proboha, zkušený špion! Nepotřeboval nikoho, ani Albuse, ani Minervu. Přežil sám celé roky, nikdy nehledal radu nebo pomoc u nikoho! Nebyla pro něj ničím!

Proč k ní máš tedy tak blízko? Proč v jejích očích vidíš sám sebe?

Mumlaje si pod vousy nadávky, Severus Snape připravil čaj.

Důvěrně známý rituál mu pomohl se uklidnit a netrvalo mu dlouho a utišil i své ruce a dech. Když se vrátil do knihovny, ani jeden sval v jeho tváři neprozradil jeho vnitřní zmatek.

Hermiona se dívala na inkoustově tmavou noc venku, když vstoupil znovu do místnosti, nesouc kouřící konvici čaje. Naplnil její hrnek a podal jí jej. Oba se postarali, aby se jejich prsty nedotkly.

„Myslím si, že je čas na Kostirost,“ řekl nakonec do ticha, i kdyby jen proto, aby ho zmenšil.

Přikývla, stále mlčky.

Přinesl láhev a nalil jí sklenici ohavně páchnoucí tekutiny. Obrátila ji do sebe bez mrknutí oka, ale svaly v noze sebou viditelně škubly.

„Děkuji ti,“ řekla a upila další doušek čaje, aby zahnala odpornou chuť lektvaru. „Nikdy jsi neuvažoval o zlepšení této hnusné chuti?“

„Nikdy to nebylo třeba. Ani se v téhle ďábelské škole Kostirost nepoužívá tak často. Ale pokud máš v plánu udělat z něj pravidelný zdroj potravy, samozřejmě ho okamžitě ochutím. Měla by to být máta nebo broskev?“

Byl rád, že na její tváři vidí náznak úsměvu.

„Jahoda,“ odpověděla, „miluji jahody,“ a najednou se místnost zase stala teplou a útulnou.

 

Jako vždy se těším na komentáře. 

M.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ooOoo

(Nade, 27. 5. 2013 18:35)

Trochu mám obavy z toho, jestli na Hermionu nepadne podezření, pokud se podaří jako zázrakem všechny tři rodiny zachránit. Je to strašně riskantní. Na druhou stranu mi připadá, že Voldemort je úplný dement. Použije na Hermionu kletbu, která se nedá vyléčit standardním způsobem. Přece musí vědět, že jako špeh musí ve škole normálně fungovat a být především nenápadná. Všichni víme, že je to sadistický bastard, ale kam se poděla jeho proslulá inteligence?

Re: ooOoo

(MagicLady, 27. 5. 2013 20:27)

Není moc důvod, aby ji podezřívali, zachránily jen 2 rodiny, navíc si můžou myslet, že Řád má své metody, jak se o nich dozvědět.

Tak ono když přijde na další setkání zase zdravá, tak mu je jasné, že si nějak umí poradit, aspoň to si myslím já. A Voldy není zase tak zaslepenej šílenctvím, nenechá ji kupříkladu zabít, protože ji potřebuje.

Díky

(Tamir, 31. 10. 2012 15:33)

Dky za překlad mé oblíbené povídky, těším se, až bude víc času, že se pustím čtení, teď bohužel nestíhám...

Re: Díky

(MagicLady, 31. 10. 2012 16:36)

Ahoj, to jsem ráda, že mám dalšího čtenáře :) Těším se na tvé komentáře :)

:)

(zuzule, 20. 10. 2012 19:51)

Šikovná holka, když se to zvládla naučit sama. Teď jen jak to dopadlo s těma rodinama?

Re: :)

(MagicLady, 20. 10. 2012 20:30)

Zrovna dneska to překládám :)

Luisa

(:), 19. 10. 2012 21:47)

Hurá, hurá.Další kapitolka, dobrá práce. Buďte hezky pilné cérečky, ať má čtenář co zakousnout:) Nenechte se otrávit nekomentující veřejností, jsem tu stále a neodejdu.

Re: Luisa

(MagicLady, 19. 10. 2012 22:25)

to jsem ráda :D

Re: Luisa

(Lupina, 20. 10. 2012 11:18)

Tak to abych zapracovala na konečné úprave 13-ky, co? :-) Obetovanou ji mám, jen ten čas najít. Nechci nic slibovat, ale pokusím se ji v neděli poslat MagicLady.

Jsem první? :-)

(Lupina, 18. 10. 2012 20:55)

Takže jsem si nalila vínečko (marci ne, opravdu nepožívám každý večer! Jen příležitostně :-D ) a vychutnala další kapitolu. Tak by mě zajímalo, jak na tom Hermi u Smrtijedů je. Dozvěděla se podrobnosti útoku, jejichž vyzrazení ale podkope její pozici. A proti důvěrným informacím schytala nově vyvinutou kletbu. Nejsou Smrtijedi trochu schizofrenní? Mimochodem odstranit kost a nechat ji narůst je dost dobrý nápad.
Brumbál jako výukový model je taky dobrý :-) A Severus si uvědomil, že cítí něco víc. Hm, krásné. Ale z téhle věty mě zamrazilo ... Polovinu času tohle tělo nic necítí, jako by ke mně víc ani nepatřilo!... Brrr, hrůza. Budou to mít těžké, dát se dohromady. Oba.
Děkuji mnohokrát, super překlad.
PS: Vypadá to, že Shodit okovy si na Tebe počká. Teď jsem se vrhla na Adventní Snamione na kizi. A samozřejmě zaměstnávám marci :-)

Re: Jsem první? :-)

(marci, 18. 10. 2012 21:52)

Smrtijedi pravděpodobně schizofrenní mohou být. :) Ale bojují o koryto jako všude jinde a ne všechny jejich činy jsou přímo schváleny Voldemortem. Hermiona nemá na růžích ustláno, i mezi Smrtijedy je více frakcí a to má "zatím" klid v Bradavících. Máš se na co těšit a čekají nás kapitoly, které si o frťánka přímo řeknou....
Shodit okovy teď stojí - překládám na Advent :)

Re: Jsem první? :-)

(MagicLady, 19. 10. 2012 11:22)

seš :)
Není divu, že to takhle Hermi cítí, když toho tolik prožila... však oni se tím nějak prokoušou.
PS: To je dobře :) Jinak pro tebe i ostatní čtenáře trilogie chystám "malé překvápko", bude asi tak cca za týden, přeřadila jsem na trojku - překládám 22. Lvice, 1. kapitolu Zrazen a dělám překvápko :D

Re: Re: Jsem první? :-)

(Lupina, 19. 10. 2012 14:34)

Ha, a jak to mám teď vydržet, co? :-D
Těším se na všechno.
Taky překládám na trojku - už třetí povídka na advent, aby byla co nejdřív, ale mám pocit, že už se začínám nějak zadrhávat. Budu potřebovat asi zvolnit.

Re: Re: Re: Jsem první? :-)

(MagicLady, 19. 10. 2012 22:29)

Ha, ja tušila, že to řekneš :D
Jen aby ses nepřepracovala, na ten advent jaký pár překládáš :)

Re: Re: Re: Re: Jsem první? :-)

(Lupina, 20. 10. 2012 11:12)

Severus a Hermiona - můj nejoblíbenější :-) Dvě oddychovky, nejsou crazy, jako má marci, a třetí jsou takové hrátky s drabblátky. 20 drabbles o Severusovi, Hermioně a vaječňáku a stalo se to mojí srdeční záležitostí. Hrozně moc jsem se u toho bavila, jen doufám, že jsem to svým překladem nezprznila. A dokázala jsem všechno napsat na 100 slov. Někdy to byla vážně fuška.