Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. Boj

2. 11. 2012

Kapitolu obetovala: marci

22. Boj

 

Když konečně přiletěla sova, Hermiona stále ještě podřimovala na pohovce, ochromená bolestí a vyčerpáním. Avšak zaťukání ptačího drápu na okno ji vytrhlo z tence utkaného koberce snů a ona se náhle posadila a zasténala, když jejím tělem projela bolest tak silná, jako elektrický zásah.

Severus se už zvedl, aby okno otevřel, když však uslyšel tlumený zvuk bolesti, otočil se k ní a věnoval jí jeden ze svých pronikavých pohledů.

„Jsem v pořádku,“ zašeptala, avšak její horečnatý pohled a bledá pleť mu říkaly něco jiného, „pusťte ji dovnitř. Musím vědět, co se stalo.“ 

Viděl napětí v jejím drobném těle, strach z toho, co brzy zjistí, a potřebu vědět. Chtěl jí říct, že – cokoli se těm rodinám stalo – že to není její chyba. Že udělala, co bylo v jejích silách, a že trápit samu sebe není řešení. Ale pak si vzpomněl, že tato klišé – která obvykle pronášel Albus – mu nikdy ani trochu nepomohla, a tak zůstal zticha. 

Dopis, který byl přivázán na nohu sovy, obsahoval pouze dvě krátké věty:

Jsou zpátky. Jsem ve své kanceláři.

Podal malý kousek pergamenu Hermioně a přešel ke krbu. V okamžiku plameny zezelenaly a v ohni se objevila strašidelná hlava Albuse Brumbála, ihned pátrající pohledem po Hermioně.

„Tady jste, má drahá,“ pozdravil ji, avšak bez obvyklé veselosti v hlase, „doufám, že je vám dobře?“

„Docela ano, děkuji, řediteli,“ odpověděla klidně. „Jaká je zpráva od záchranného týmu?“

Severus ji teď znal až moc dobře, aby rozpoznal napětí v drobném těle a paniku, kterou v sobě dusila, ale pro Albuse byla její tvář nerušeně klidná. Starý muž vždycky příliš spoléhal na své dovednosti nitrozpytce, a ona zřejmě i teď usilovně promítala na popředí své mysli poklidné obrazy.

Lži jí, prosím! Právě teď nepotřebuje slyšet pravdu, přistihl se Severus při horlivých myšlenkách, avšak zdálo se, že legendární ředitelova citlivost se na špionky nevztahuje.

„Dvě rodiny varovali a stačili je evakuovat ještě před útoky. Bohužel se jim nepodařilo zachránit Hollinsovy. Když dorazili k jejich domu, už se nad ním vznášelo Znamení zla. Byli mučeni, a pak zaživa upáleni,“ řekl jí unaveným hlasem. „Děti už byly mrtvé, když je našli, matka a otec zemřeli hodinu poté. Je mi líto, že nemám lepší zprávy, má drahá… “

„Ne… to je v pořádku, řediteli,“ odpověděla slabě, „jsem si jista, že jste všichni udělali, co jste mohli.“

Cítil, jak se její emoce stáčí uvnitř její mysli do těsné ochranné koule. Ale Albus nemohl vidět její oči a nepoznal, jak se po jeho novinkách cítí. Zmátla ho dost dobře. A nějak, všiml si s úžasem, se jí dokonce podařil malý úsměv.

Ne! To není v pořádku, Albusi! pomyslel si rozzuřeně, zatímco sledoval ředitelův výraz bezprostřední úlevy. Celou dobu lžeš tomu spratkovi Potterovi – proč jednou nemůžeš svoji přehnanou starostlivost zaměřit na ty, kteří ji opravdu potřebují? Jen pevná kontrola jeho emocí mu zabránila ve vzteku zavrčet.

Místo toho převzal rozhovor s Albusem, nechávaje ji stáhnout se do sebe. Poté, co řediteli popřál dobrou noc a přerušil spojení, se otočil a našel ji schoulenou v polštářích s dekou přitaženou až k bradě.

„Myslím, že teď půjdu spát,“ řekla hlasem tak chladným, jako když spolu poprvé mluvili v ředitelně.

Snažil se přemýšlet o něčem, co by rozbilo její skořápku z ledu, o něčem, co by pomohlo, ale její oči mu napověděly, že si to právě teď nepřeje, a tak jí prostě popřál dobrou noc, řekl jí, že nechá své dveře otevřené, aby ho mohla snadno zavolat, a odešel nahoru.

Sešli se druhý den ráno u snídaně. Hermiona byla vzhůru až do svítání, díky pulzující bolesti v noze a přemýšlení o lidech, kteří zemřeli, protože nebyla dost rychlá. Děti.

Viděla během smrtijedských zábav dost příšerností, aby věděla, jak před smrtí trpí. Zdálo se, že něco na dětech – možná jejich nevinnost, možná jejich hluboký a nespoutaný strach – vždy Smrtijedy nabudilo. Většinou  ze sebe vydali to nejlepší, nebo, dle úhlu pohledu, to nejhorší, když šlo o děti.

Před jejím vnitřním zrakem se míhaly obrazy zlámaných končetin, potrhaných a zohavených těl, zranění, která zela jako široce otevřená ústa, a obličeje zkroucené hrůzou a bolestí.

Ona je zklamala…

A bez ohledu na to, co udělala, se jí vždy nepodařilo ochránit ty, kteří to potřebovali. Nebyla prostě dostatečně rychlá; byla příliš pomalá a bezmocná proti organizaci tak brilantní a nelítostné, že jí to stále bralo dech, i když byla její součástí už měsíce.  

Bylo jich tolik, když se k nim týdně připojovali noví a noví členové, a ona byla sama. Dokonce i Severus, jakkoli byl geniální, jí tam nemohl pomoci.

Vzpomněla si, jak sténala falešným chtíčem pod Luciusovým tělem, jak se kroutila pod kletbami a kouzly z bezpočtu hůlek, zatímco v duchu sledovala tmavé postavy plížící se v okolí tichých, spících domů, plánující útok, když ona byla bezmocná, aby kohokoli varovala.

Kdyby Hermiona byla jednou z těch, co stále po tom všem, co viděli a vydrželi, dokážou plakat, musela by tak učinit teď a tady ve tmě knihovny. Ale ona nemohla plakat.  

Místo toho zírala celé hodiny do noci a její suché oči byly jak hořící pochodně, které žádná vlhkost nemohla nikdy uhasit.

Někdy okolo rozbřesku si všimla, že bolest v noze mírně odeznívá, a když zvedla ruku a zašeptala krátké kouzlo, viděla ve světle, které se rozšiřovalo z její dlaně, že její noha se už zdá být v pořádku, stále pohmožděná a hrající působivou škálou barev, ale rozhodně mající kost.

Vzdychla úlevou, spustila nohy z pohovky dolů a, ignorujíc bolest, která jí projížděla při každém kroku, vystoupala po schodech do svého pokoje. Potřebovala sprchu.

Severus na druhou stranu spal docela dobře,  s přihlédnutím k faktu, že měl – snad poprvé za dvacet let – nechané otevřené dveře od své ložnice, neoddělené hluk tlumícím kouzlem. Odmítl přemýšlet o důsledcích tohoto nerušeného spánku, ale nedokázal potlačit jízlivý úsměv, když jeho žaludek v očekávání snídaně vydal tiché zavrčení.

Stáváš se vskutku slabým, Severusi!

Úsměv však zmizel, když našel pohovku, na které spala Hermiona, prázdnou. Rychlé kroky ho přivedly zpět do horního patra, kde přiložil ucho na silné dřevo jejích dveří. Viditelně se uklidnil, když k němu ze sprchy dolehl šumivý zvuk.

Neměla možnost se minulou noc osprchovat a on chápal, že očista po smrtijedské zábavě se stala pro ni jakýmsi rituálem, metodou, jak smýt špínu, bolest a krutost. Sprcha pro ni znamenala víc než jen očistu, znamenala…

Stal se z tebe docela psycholog.

„Snídaně bude za půl hodiny,“ zakřičel a měl pocit, že od ní zaslechl souhlas.

Při přípravě jídla přemýšlel nad jejím duševním rozpoložením. Jak s ní dnes zacházet?  Bude mít depresi, obviňujíc se za všechny a za vše. Snažící se zahodit vše, čeho pro ty „chudé dětské“ životy dosáhla. Nechápajíc, že její práce má mnohem větší význam, než přežití této konkrétní rodiny.

Naučil se tyto nespočetné tváře nevnímat, nezabývat se jejich utrpením, ale soustředit se na práci, která měla být provedena. Soucit obvykle nikomu nepomůže. Jenom vás zanechá v depresi a neschopného.

Značně upřednostňoval takovéto myšlenkové pochody před trvale chápajícím Albusem nebo depresivně tichým Remusem. Péče přinášela jen potíže. Samozřejmě věděl, že jeho studenti by se s ním zřejmě přeli.

 Jako Hermiona. Sledoval ji při snídani, její unavené červené oči, ústa stisknutá do tenké linky, záškuby žvýkacích svalů. Mluvila málo a jedla ještě méně. Zcela zjevně se trestala. A neříkala mu, že chce, aby se přestal starat? Ale to je směšné!

Kvůli ní vyzkoušel Albusův přístup, přemlouval ji k rozhovoru, dokonce jí, proboha, nabídl čokoládu! Avšak ona neroztála. Stejně nikdy nepochopil, jak by mohla v šálku horké tekutiny spočívat spása.

Opravdu se snažil, ale když se po snídani jen zvedla k odchodu, jeho trpělivosti byl konec. Bylo celkem úlevné vklouznout zpět do role Snapea, nenávistného Mistra lektvarů.

„Ach proboha, přestaňte se utápět v sebelítosti! Jste stejně ubohá, jako Chlapec-který-kňourá,“ zavrčel a její hlava se otočila a nevěřícně na něj zírala.

Tak, alespoň jsem teď získal její pozornost, ušklíbl se, pokynul směrem k židli a pak pokračoval jen trochu mírnějším hlasem: „Neexistuje nic, co byste mohla udělat, abyste je zastavila. Vždy kolem vás bude smrt, bolest a utrpení. Pocit viny, vlastní výčitky a trápení vás činí slabou, odebírají vaši energii. Ale pokud si vykopete průplav mezi vašimi emocemi, mohou se stát hybnou silou, něčím, co vám dá schopnost, sílu a odhodlání.“

Klesla zpět na židli, zatímco mluvil, nespouštějíc oči z jeho tváře.  Když se teď jejich pohledy setkaly, očekával vzdor, hněv nebo bolest. Znal ji příliš dobře, než aby očekával normální reakci.

Místo toho jí po tváři přeběhlo pomalé porozumění a fascinace. „Tak to je ten důvod,“ zašeptala, vyčerpaný výraz zjemněný zájmem.

„Prosím?“

O čem to teď mluví?

„To je ten důvod, proč jsi byl vždycky tak naštvaný, že?“ zeptala se spokojeně. Znal ten tón dokonalé odpovědi na nejtěžší otázky v jeho třídě. „Používal jsi svou zlost, aby tě udržela při životě, a to byl ten důvod, proč ses zdál být celou dobu rozzuřený! Vždy jsem se divila, proč někdo, kdo se jako ty tak ovládá, vybuchuje na své studenty zlostí, ale pokud jsi chtěl být naštvaný…“

Příliš chytré pro tvé dobro, Hermiono! Severus byl teď kvůli tomuto pochopení v pokušení na ní křičet, ale mohl jí mít za zlé zabývání se jeho teoriemi? Nevěděl, jestli se mu její „odpověď“ na obtížné téma Severus Snape líbí, ale alespoň pro jednou v ní byl nějaký život.

„Hněv může být mocným nástrojem. Ale nemusí to být pouze hněv,“ neochotně se vrátil do role učitele. „Brumbál věří, že nejsilnější emocí je láska; ve skutečnosti neuplyne den, aniž by tuto víru do svého zázračného chlapce nevtloukal. Pouze ty sama můžeš vědět, co je tvou hnací silou. Ale musíš z ní sílu udělat, nedovolit, aby se z ní stala slabost. Jestli se budeš vztekat na sebe, nezměníš nic. Když svůj vztek zaměříš na ty, kdo jsou za smrt těch lidí skutečně odpovědní, můžeš porušit rovnováhu světa.“

Přikývla, pomalu, jako by se snažila pochopit teoretický problém.

„Takže to, co mi říkáš, je, že se nemám přestat starat,“ řekla a snažila se tak utvořit z myšlenek, které rozzářily její mysl, souvislá slova, „jen musím obrátit pasivní pocit v aktivní sílu.“

„Dalo by se to tak říct.“ Nikdy to tak nepojmenoval a byl tímto obratem poměrně překvapen, ale určitě jí o tom neřekne.

 Zavládlo ticho, zatímco ona znovu pomalu přikývla. Představoval si jí, jak ve své mysli třídí a zařazuje, tak jak byl zvyklý on. Ale ona s ním ještě neskončila.

„Proč je to u tebe hněv?“ zeptala se tiše, vědoma si, že právě překročila hranici, avšak ona se evidentně musela zeptat.

Zvedl vědoucně obočí a ona sklopila hlavu, akceptujíc jeho ticho a zároveň se mlčky omlouvajíc.

„Myslím, že je dnes na čase začít s… preventivnější částí naší dohody,“ řekl nakonec. Doufal, že to je v tuto chvíli ta nejlepší věc, jakou mohl udělat, protože na jeho vkus čekal už příliš dlouho.

„Co tím myslíš?“

„Myslím naše lekce, Hermiono.“

„Nemluvíme tady o nitrobraně, že ne?“ zeptala se, nedůvěra změnila její hlas na chladný a opatrný.

Povzdechl si. Trpělivost s její tvrdohlavostí.

„Ne,“ odpověděl, „jsi v nitrobraně stejně tak obratná jako já. Nemohl bych tě učit, i kdybych chtěl. Stejně tak nepotřebuješ školení v běžnějších aspektech lektvarů, kouzel a přeměňování. Co potřebuješ, je naučit se věci, které nenajdeš v knihách, v žádném rozvrhu.“

„Co máš na mysli? Co mě chceš učit?“

Dobrá, pomyslel si, jsme tady. Jen doufal, že pochopí, jak je to nutné.

„Umění manipulace,“ odpověděl, „jak ovládat druhé, aniž by to věděli. Jak je udělat na tobě závislými. Jak o nich získat informace a jak je používat. Jak bojovat vším, co máš.“

„Ale já tyhle věci znám,“ protestovala, a on se nad jejím rozhořčeným tónem ušklíbl. Byla to známka toho, jak daleko se s ní dostal, že dovolila své masce lhostejnosti v jeho přítomnosti klesnout.

Brumbál by po takovém argumentu obdržel jen chladné pobavení, ale s ním mluvila skoro naštvaně.

„Koneckonců jsem dostala Luciuse Malfoye kam jsem chtěla, ne?“

„Mluvíme tady o jemnosti, Hermiono,“ řekl suše a pak najednou vypálil: „Víš, že Averyho matka je mudlorozená?“

„Ne, nevím… Pán Zla…?“

„Jestli o tom ví? Samozřejmě že ne. Avery ji skryl v okamžiku, kdy vznikli Smrtijedi. Teď už to bude desítky let, co je schovaná. Jsem jeden z mála lidí, který ví kde.“

„Jak ses to dozvěděl?“

„Jinak než ty. Byl jsem přijat do jejich kruhu jako rovnocenný, což mi pomohlo získat informace, ke kterým bych se na vlastní pěst nikdy nedostal. Věřili mi. Byl jsem jejich přítel. Není toho moc, co můžeš udržet z dosahu přítele, zvláště ne od tak dobrého posluchače, jako je tvůj pokorný služebník. Shromažďoval jsem jejich malá špinavá tajemství kousek po kousku a postavil z nich horu. Není toho moc, co nevím. Nebo přinejmenším nebylo.“

„Takže mě chceš naučit to, co víš o Smrtijedech?“

„Mimo jiné,“ potvrdil, „ale je ještě důležitější věc, kterou se musíš naučit. Mým největším úkolem je pomoci ti se stát tím, čím už jsi.“

Jen obrátila oči v sloup: „Ale no tak,“ zaúpěla, „nemluv se mnou jak Yoda!“

Díky nekonečným Minerviným recenzím mudlovských filmů mohl poznámku pochopit a usmál se na ni. Ale jen krátce.

„Ty máš neuvěřitelné znalosti, Hermiono,“ řekl tiše, „a jsi špion. Ale pořád se snažíš zůstat normální zvláštně vyšinutým způsobem, snažíš se splynout se studenty školy. Nemůžeš. Ty jsi zářící pochodeň, zatímco oni jsou přinejlepším jen mihotající svíčky. S tím se musíš smířit. A musíš si přestat mezi nimi hledat společnost nebo porozumění. “

Přestal mluvit, aby jí jeho slova došla. Hnědé oči byly upřené na jeho tvář s němým pohledem. Bylo to k ní kruté. Věděl, jak moc se od samého začátku snažila. Od prvního ročníku chtěla zapadnout, udělat si přátele, být jakýmkoliv způsobem normální.  Ale i na počátku to nefungovalo tak, jak mělo. Pozoroval ji, jak selhává znovu a znovu, pozoroval ji, jak našla útočiště v roli neškodné knihomolky.

„Nejsi jedna z nich, Hermiono,“ pokračoval, říkaje jí to, co sám sobě řekl před lety, nekonečnou litanii tišící bolest, „a mimo tyto prostory není nikdo, komu můžeš věřit. Celý svět je nepřítel a nemůžeš si dovolit, aby nad tebou někdo měl moc.“

To stačí, řekl mu jeho vnitřní hlas, nebo ji znovu dostaneš do deprese. Dej jí teď nějakou akci!

Najednou si jí kriticky prohlížel, nechávaje své oči cestovat po celém jejím těle hodnotícím způsobem, který byl pro ni nepříjemný.

„To by mělo stačit,“ řekl a rychle se zvedl, „pojď se mnou, Hermiono.“

Zmateně sledovala pozorování svého těla, ale neviděla nic jiného než oblečení, které si dneska vybrala, široké bavlněné kalhoty a tmavě červenou mikinu. Co má sakra za lubem?, přemýšlela, avšak věděla, že by stejně v této náladě neodpověděl.

Takže ho následovala ven z jeho komnat a učebny, ráda, že má nějaký čas pro sebe. Opravdu byl mistrem manipulace. Temný mrak deprese zmizel a byl nahrazen zmateným klubkem emocí, které nemohla ani pojmenovat, ani zařadit.

S černým vlajícím hábitem ji Severus vedl přes sklepení ke starým dveřím, o kterých při svých školních toulkách často uvažovala. Vždy byly uzamčeny a odolávaly všem jejím kouzlům. Když teď Severus položil ruku na kliku a jeho oči se zaměřily na malou díru ve dřevě, věděla proč.

Naplnilo ji vzrušení. Poslední dveře, které tak otevřel, vedly do říše divů, plné knih a bezpečí. Co jí ukáže tentokrát?

Nicméně k jejímu mírnému zklamání otevřené dveře neprozradily nic, kromě příkrého točitého schodiště bez viditelného konce. Skvěle, přesně co potřebuji, zabručela polohlasně, schody!

Severus se otočil, jako kdyby ji slyšel a usmál se.

„Našel jsem toto místo krátce poté, co jsem získal pozici učitele lektvarů,“ vysvětlil hedvábným hlasem bez náznaku námahy ze stoupání, zatímco vyšli zdánlivě sto schodů. „Muselo to tu být před lety používáno nějakým klubem, ale když jsem to opravil, hodilo se to perfektně mým potřebám. Zejména schodiště. Je to dokonalá příprava.“

Došli na konec schodiště a opět stáli před těžkými dřevěnými dveřmi. Znovu se usmál: „Sundej si, prosím, boty.“

Klekla si poslušně vedle něj, rozvázala tkaničky a položila své boty vedle jeho černých naleštěných.

Pak otevřel dveře a elegantním pohybem ruky jí nasměroval dovnitř.

Užasle zírala, když vstoupila do velké místnosti, tak odlišné od obvyklých prostor Bradavic, že se musela pohledem ujistit, jestli je stále uvnitř hradu. Avšak byla, a to, podle pozice jezera a hor, někde ve východní věži.

„To je posilovna,“ hlesla překvapeně, když sledovala zrcadla podél stěn, podlahy vyplněné podložkami tatami a uzavřené skříně se zrcadly. „Co budeme dělat? Bojovat?“

„To je důvod, proč mi bylo vždy potěšením tě učit, Hermiono,“ řekl sarkasticky. „Máš tendenci sama dospět ke správným závěrům.“

Znovu se začervenala, ale on viděl, jak její mysl pracuje na plné obrátky.

„Ale říkal jsi, že nebudeme pracovat na kouzlech a přeměňování,“ protestovala.

„A taky nebudeme,“ souhlasil. „To co je v učebnicích, ti v úzkých moc nepomůže. Nepotřebuješ oficiální soubojnické praktiky, ale špinavé triky.“

Jejich oči se setkaly, nechal všechno napětí proudit a ušklíbl se na ni.

„Například bys byla úplně bezbranná, kdyby útočník udělal… toto.“

A s těmito slovy máchl plnou rychlostí rukou směrem k jejímu obličeji, připraven zastavit ji přímo před jejíma vyvalenýma očima.

Co však nečekal, byl perfektně provedený blok, který použil sílu jeho úderu, aby ho obrátil doleva, zanechávaje jeho pravou stranu nechráněnou a otočenou směrem k ní. To a malou pěst, která náhle spočinula na jeho krku, přesně na ohryzku.

„Fyzický boj?“ zeptala se, jako kdyby jejich rozhovor nebyl nikdy přerušen, jako kdyby málem nerozdrtila profesorovu průdušnici. „Ale já jsem myslela, že mě naučíš nějaká kouzla a kletby!“

Spustila ruce a ustoupila od něj. Na okamžik tam jen stál, mnul si krk a nepřítomně se na ni díval.

„Nikdy mě nepřestaneš překvapovat,“ řekl nakonec. „Kde ses to sakra naučila?“

Zazubila se.

„Od mojí tety. Byla expert na bojová umění. Byla zvyklá mě učit, když jsem byla menší a o letních prázdninách. Ne moc, avšak vytvořila jsem si jisté… reflexy.“

Odfrknul si. „Přesné. To by mohlo věci zjednodušit.“

„To bys musel být blázen, abys mě v tomto věku učil základy,“ souhlasila rychle, „ale proč se vůbec namáhat?“

„Protože moment překvapení je vždy nejlepší špionova zbraň,“ odpověděl. „Opravdoví kouzelníci jsou skoro vždy zaměřeni na svou magii jako zbraň. Dobrý kop nebo úder ve správnou chvíli může zvrátit každý boj. A můžeš se vrátit k těmto technikám, když je tvá magie vyčerpaná, když jí nechceš odhalit, nebo ji nelze použít. Nemůžu ani spočítat, kolikráte mi zachránily život.“

Na chvilku si představovala Severuse Snapea s jeho černým vířícím hábitem kolem něj, jak bojuje v souboji pomocí bojových umění, těch, co vídávala ve filmech, a nedokázala potlačit úsměv. Avšak obraz nebyl dost silný, aby ji svedl ze stopy.

„Asi máš pravdu,“ souhlasila zamyšleně. „Uhodila jsem… jednou Draca, ve třetím ročníku, zdál se naprosto otřesený. Opravdu šokovaný. Ne způsobem, jak by vypadal po prokletí nebo kouzle, ale jako by nemohl pochopit použití fyzické síly. Potom utekl,“ dodala s úsměvem.

„Nikdy mi o tom nepověděl,“ řekl Snape a rty mu škubaly při představě Dracova panického výrazu. „No tak mi ukaž, kolik ses toho od své tety naučila!“

Znala jen omezené množství blokujících úderů a kopů, ale ty ovládala docela dobře. A její reflexy – jak již ukázala – byly výborné. Celkem vzato výcvik neblaze proslulé tety, kterému byla podrobena, jí poskytl pohodlné základy pro vše, co by jí učil.

Jen její výdrž byla méně než uspokojující. Ať už to bylo díky poslednímu nočnímu zranění nebo z nedostatku pravidelného cvičení, po půl hodině jejich tréninku jí bilo srdce jako buben v rytmu jejích kopů a úderů.

O dalších deset minut zápasení později byla jasně vyčerpaná, její údery zeslábly, ale její hrdlo stále neopustil ani hlásek, jen občasné zasténání.

Když se jeho oči odpoutaly od svalů jejích ramen a břicha, které obvykle prozrazovaly soupeřův příští krok, zahlédl, jak po její tváři stékají slzy. 

Za normálních podmínek by se zastavil dlouho předtím, dávaje jí čas, aby nabrala dech a uklidnila své tělo, ale tohle nebyl běžný trénink. Její zhroucení bylo přesně to, v co doufal. Musela se dostat ven ze své ulity, sakra!

Boj byla šance nechat vše, co bylo pod přísnou kontrolou, sevřené uvnitř a přidušené, vyjít ven, nechat emoce projevit se. Ale i když měla tělo kluzké potem a každá její buňka na něj křičela vyčerpáním, udržovala svou kontrolu a její tvář neprozrazovala nic, jen napětí a vyčerpání.

Zvýšil tempo. No tak, Hermiono, pusť to ven, pomyslel si, zatímco se snažil o nízký kop směrem k jejímu boku, který zablokovala s větší silou, než bylo nutné, odvaž se.

„Jaký má tohle všechno smyl?“ vykřikla najednou a dala ránu, která by paralyzovala jeho levou ruku, kdyby jí neodklonil na pravou stranu. „Proč se ničím tady s tím, když nemůžu zachránit ani životy těch dětí? Co je to kurva se mnou?“

Mohl na to odpovědět, říct jí, že s ní nic není, že nemohla doufat, že zachrání všechny, že se jí koneckonců podařilo zachránit další dvě rodiny.

Ale mlčel. Ona tohle všechno přece věděla. Znala to hypoteticky, což však nebránilo vině, studu a vzteku vynořovat se a ničit její život. Musí to ze sebe dostat.

Takže jí přiměl, aby otestovala svou sílu hrubými ranami a kopy, nutil ji, aby setřásla tu přísnou kontrolu kolem sebe.

Její údery a kopy se staly nevyzpytatelnější a ztratily elegantní rytmus. Divoce kolem sebe mlátila, nestarajíc se o to, zda jsou její údery účinné, a on by jí mohl snadno zasáhnout. Místo toho ji nechal pokračovat a blokoval ji, když to bylo nutné.

„Proč všichni umírají?“ vykřikla nakonec žalostným hlasem, který sevřel jeho srdce, zjevně zapomínajíc, že je tu, a naslouchá. „Všichni mizí pryč a já to nemůžu zastavit! Oči těch dětí – mě spalují ve snech… Do háje!“

Z jejích úst unikl sten a její údery teď nebyly ničím jiným, než ranami naslepo.

Opatrně, něžně ji chytil za zápěstí a držel je. Přitáhl si ji blíž k sobě. Hluboce teď vzlykala, konečně si dovolujíc obyčejnou slabost jako je smutek, a pak – po krátkém zaváhání -  ji objaly Severusovy paže a ona se zhroutila do jeho náruče. 

 

Těším se na komentáře :)

MagicLady

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hřejivá náruč

(sisi, 20. 10. 2015 14:36)

a je to tu. "Konečně se zhroutila do jeho náruče." Moc práce mu to dalo, ale už ji má v náručí. Určitě zažívá nepoznaný pocit. Chudák Severus, jestlipak se to doví Jane?

Re: hřejivá náruč

(MagicLady, 25. 10. 2015 15:53)

To ano, hlavně, že to ze sebe dostala. Díky za komentík :)

ooOoo

(Nade, 27. 5. 2013 18:58)

Ověřený způsob, jak se zbavit stresu. Uvidíme, jestli to pomůže i v tomto případě. Zajímalo by mě, co myslel Severus tím, že Hermiona je pochodeň. Chce po ní, aby přestala stát v ústraní?

Re: ooOoo

(MagicLady, 27. 5. 2013 20:39)

Tou pochodní spíš myslel, že je jiná než ostatní, že značně vyčnívá z davu (to jsou ty mihotající svíčky).

:)

(zuzule, 19. 11. 2012 10:16)

Podařilo se, dostala to ze sebe ven. :) Taky bych šla někoho zmlátit... :D

Re: :)

(MagicLady, 19. 11. 2012 10:21)

Hlavně ne mě :D

:)

(Luisa, 12. 11. 2012 14:35)

Tak co, co? Opravdu čekáš až dám koment i sem? Lvice je moje srdeční záležitost, takže už nedočkavě vyhlížím další dílek:) Chápu, že vánoce se blíží, ale nemůžeš přece zanedbávat svoje dítko;)

Re: :)

(MagicLady, 12. 11. 2012 14:41)

Neboj, nezanedbávám, už mám 1/3 hotovou, do zítřka bych chtěla dorazit zbytek :)

Skvělé jako vždy

(Solzo, 2. 11. 2012 17:49)

Teda to je mluva Hermiono xD.
Posilovna v Bradavicích, no co je nutná, já si jí pro změnu přidal na G.n 12.
Hermiona se konečně zhroutila a možná zní na chvilku bude jen normální holka (alespoň do rána)

Díky

(Aiden, 2. 11. 2012 14:38)

V první řadě díky za překlad. Teď jsem si přečetla všechny kapitoly a nemůžu se dočkat pokračování ;)
No a kdybych náhodou neměla Severuse ráda, tak po týhle povídce by se to určitě změnilo. Je tu výborně popsanej jako mizera. Ale na rozdíl od Albuse má charakter. A Hermi se bude za chvíli představovat jako agentka 007 :)

Re: Díky

(MagicLady, 2. 11. 2012 14:53)

Agentka 007 - dobrý :D Díky za komentář :)

To bylo něco

(Lupina, 2. 11. 2012 12:41)

Takže po téhle kapitole mám mrazení úplně všude a není to chladem v místnosti. Neuvěřitelně mě vytáčí Albusova slepota, perfektní bylo vysvětlení Severusova neustálého vzteku. Trochu mě udivuje, že po dorostení kostí musela Hermi bojovat. Nějak si to nedokážu představit, ale budiž. Aspoň ze sebe dostala smutek a vztek a já nevím, co ještě. Severus je geniální. Mám ráda povídky, kdy je zmetek, ale z nějakého důvodu. A ukáže i jinou stránku své osobnosti. No prostě jsem si porochnila. Skvělý překlad. Díky. :-)

Re: To bylo něco

(MagicLady, 2. 11. 2012 12:50)

Jo Albuse toho radši neřeším :) Se musela přece rozpohybovat, berme to jako rehabilitaci :) Severus se mi líbí v téhle povídce čím dál tím víc, jak už jsem psala marci, nepřestává mě překvapovat. Díky za komentář :)