Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. Přátelé a spojenci

15. 11. 2012

Skvělá beta: Marci :)

23. Přátelé a spojenci

 

„Odpoledne je dvouhodinovka se Snapem! Nemyslím, že ji dokážu přetrpět. Škoda, že jsem dojedl všechny svoje záškolácké zákusky“ zaúpěl Ron a nešťastně zíral na svůj oběd.

„Zajímalo by mě, co jsme komu udělali, že si zasluhujeme Snapea,“ souhlasil Harry sklesle.

Nejspíš zachránil před ohněm spoustu dětí, uvažovala Hermiona, ale nahlas prostě souhlasně zabručela a dál se věnovala talíři před sebou.

Od té doby, co spolu se Severusem začali pravidelně cvičit, její chuť k jídlu se v plné síle vrátila, i když po prvním měsíci vyzvědačství věřila, že je navždy pryč. Kdyby takto pokračovala, získá takové svaly a sílu, že bude muset všechny své školní hábity kouzlem zvětšit.

Po jejím zhroucení jí bylo tak trapně, že dva další večery neměla dost odvahy, aby se Severusovi podívala do očí. Avšak on její chování prostě ignoroval a zdálo se, že na vše, co se ten den stalo, zapomněl. Místo toho ji vedl cvičení za cvičením, dokud její tělo nebylo pokryto potem a celé nebolelo. 

Od poslední sobotní noci trénovali každý večer několik hodin, a zatímco Hermiona mlčky proklínala svého sadistického učitele, on ji bombardoval otázkami, které se týkaly silných a slabých stránek každého Smrtijeda, kterého znala.

„Dolohov,“ zakřičel na ni, zatímco sprintovala po chodech nahoru a dolů, nahoru a dolů a říkala si: dýchej sakra.

„Velkej chlap. Příliš velkej,“ supěla, „není moc rychlý nebo pohyblivý. A je nejistý kolem žen. Nerad jim ubližuje.“

„Belatrix.“

„Lehkovážná. Protože je blázen, ale také proto, že se zdá mít Blackovské rysy. Dychtí způsobit bolest a nehledí při tom na množství. Opravdu Severusi, proč musím takhle běhat nahoru a dolů? To je absurdní…“

„Malfoy?“

Zastavila se, zvedla hlavu a zírala do Severusových očí. Nebylo v nich nic, žádná lítost, žádný hněv, a to jí dalo sílu k odpovědi.

„Jeho chtíč,“ zašeptala hlasem chladným a nezaujatým, „a já.“

„Hermiono? Hermiono? Sníš?“

Na to zvedla hlavu a uvědomila si, že už nejméně pět minut nehybně sedí u nebelvírského stolu, zatímco vzpomínala na události předchozího večera.

„Jsem v pohodě,“ odpověděla rychle na Ronův ustaraný výraz, „jen vzpomínka.“

Harry po ní střelil pohledem a ona spatřila v jeho očích strach. Od té doby, co spolu dlouze mluvili u krbu, k ní byl ochranářský a pozoroval ji, asi hledaje stopy smutku a stresu. Bylo to od něj milé, opravdu, ale když sledoval každý její pohyb, jen jí ztěžoval práci.

Potom najednou na sobě ucítila další pár očí, vypalující jí svou intenzitou do zad díru. Dala si na čas, a poté se mírně otočila, dokud nespatřila učitelský stůl. Tam byl, dívaje se na ni, jako na každého jiného, chladně a bez výrazu, avšak ona ho znala dost dobře, aby viděla z jeho očí vyzařovat obavy.

Severus Snape, pro většinu lidí bezcitný jak kámen, nebyl chladný ani v nejmenším. Byl jen neuvěřitelně opatrný ohledně toho, co cítil. Věděla, že ji pozoruje od té doby, co toto jejich podivné spojenectví začalo a neustále hledá známky bolesti, aniž by to někdy zmínil.  A i když se jí nelíbilo být takto zkoumána, chtěla, aby věděl, že je v pořádku.

A tak se na něj zamračila. Úsměv samozřejmě nepřicházel v úvahu, avšak on věděl, že udělala narážku a musel potlačit úšklebek, když uplynuly pouze sekundy od okamžiku, kdy se jejich oči setkaly. Hluboké zamračení se objevilo na jeho tváři, než se otočil zpět na McGonagallovou a znovu zcela ignoroval nebelvírský stůl.

„Víš o tom, že máš právě stejný pohled jako Snape?“ zeptal se Ron a ona se na něj ušklíbla, což způsobilo, že si Harry posměšně odfrkl.

„Nestraš, Hermiono,“ zakňoural Ron a ona se natáhla, aby ho z legrace praštila, když jí tupá bolest v paži připomněla, že toho za poslední dny udělala příliš mnoho. Musela potlačit sten a vymrštila se z místa.  

„Pojďte,“ napomenula je, „pozdní příchod neudělá lektvary na přežití o nic snazší.“

„Tak, Hermiono,“ zeptal se Harry, když pomalu sestupovali směrem ke sklepení, „už víš, kde budeš letos trávit Vánoce? Půjdeš s námi do Doupěte?“

Bože chraň, Vánoce! Malé šťastné děti okolo stromečku, příliš mnoho jídla a zbytečné dárky!

„Ještě jsem o tom nepřemýšlela… asi navštívím své rodiče,“ odpověděla a naslouchala jejich vzrušenému žvatlání během cesty do sklepení, zatímco se jí hlavou míhaly hrůzostrašné obrazy.

Molly Weasleyová neustále se jí dotýkající a objímající ji, když ona jen stěží zvládá dotyk Snapea. Sdílení pokoje s Ginny, nikdy ani chvilka soukromí. Nucení se podílet na hrách kluků s neustálým strachem, že se její rukáv vyhrne a odhalí Znamení zla…

Avšak z představy pobytu v domě jejích rodičů jí taky naskakovala husí kůže. Místo bylo úplně prázdné, její rodiče vše vzali do úkrytu a bylo nemožné bezpečně ochránit dům. A zůstat v Bradavicích bylo taky vyloučeno – Ron a Harry by nikdy nepochopili, proč dala přednost osamělému hradu před šťastným hlukem jejich domova.

Celkem vzato se jí docela ulevilo, když do místnosti vtrhl Snape a ukončil debatu jeho vlastním jedinečným způsobem, a to utišením celé třídy pohledem svých černých očí.

I když nikdo kromě Nevilla nebyl vyděšený, respekt k jejich temnému učiteli lektvarů se do nich za ta léta hluboce vryl a jeho hodiny nebyly nikdy rušeny obvyklým šepotem a lenošením, které doprovázelo formule nebo dějiny čar a kouzel.

„Strávíte tuto i další hodinu výrobou jednoduchého odhalovacího lektvaru,“ řekl jim a ukázal hůlkou na černou tabuli, kde se pomalu objevil návod. „Tento lektvar vám pomůže určit složky jiného lektvaru. Je poměrně snadné ho uvařit, ale velmi obtížné ho použít. Má někdo představu proč?“

Hermionina ruka vystřelila ze zvyku do vzduchu, avšak Snape si jí nevšímal a skenoval třídu, jako kdyby nikdo na jeho otázku nezareagoval. Byla to jejich stará hra, která by nikdy nebyla úplná bez její perfektní odpovědi a nějaké formy urážky od něj. Samozřejmě, konečně se zdálo, že si všiml její ruky a s falešným podrážděním na ni kývl.

„Tak tedy vy, slečno Grangerová, když nikdo jiný v této třídě nemá více mozku než tlustočerv. Ale prosím, ušetřete nás dlouhé citace z učebnice, slečno Grangerová; všichni víme, že jste s ní strávila večer.“

Studenti se zahihňali, a to nejen zmijozelští. Dokonce i Parvati s Levandulí na ni vrhly poťouchlý pohled. Vedle sebe cítila Harryho a Ronův hněv. Dostat se do křížku se Severusem byla větší zábava, než s kýmkoliv jiným.

„Zajisté, pane profesore,“ odpověděla, věnujíc mu svůj nejsladší úsměv, zatímco on se na ni mračil, a pak se pustila do vysvětlování tak dlouhého, jak jen dokázala.

Jako by se mu její oči snažily naznačit: Řekl sis o to, teď si to užij, a on musel potlačit ironický úsměv.

Unavená z Hermionina monologu o nebezpečích a přínosech odhalovacího lektvaru, se třída bez dalšího prodlení zaměřila na vaření lektvaru. Jen Harry vrhal naštvané pohledy na někoho, koho nedokázala rozeznat.

„Co se děje?“ zašeptala nakonec směrem k němu. „Raději by ses měl soustředit na lektvar – je velmi pokročilý!“

„To Justin Finch-Fletchley,“ zašeptal Harry zpátky, „pořád mě pozoruje – naskakuje mi z toho husí kůže! Nemůžu se takhle soustředit!“

Věděla přesně, jak Harry reaguje na pozornost, a proto sledovala směr jeho pohledu a podrážděně si povzdechla. Byl tam Justin, díval se na ně koutkem oka a snažil se vypadat nenápadně, ale to se mu moc nedařilo.

„Víš proč?“

Harry jen zavrtěl hlavou: „Vyber si,“ poznamenal hořce, „i když jsem v posledních měsících dostal méně výhružek smrtí, než jsem zvyklý.“

Ron měl pravdu, pomyslela si Hermiona, sledujíc svého přítele, jak se vrátil k vaření; Harry byl skutečně frustrovaný a hodně se bál. Všímajíc si jeho napjatých ramenou, uvažovala, kdy mu nakonec přeskočí a udělá nějakou opravdovou blbost. Upřímně doufala, že se tak nestane příliš brzy.

Hermiona strávila zbytek hodiny vařením a pozorováním Justina, i když si toho nikdo nevšiml. Jenom Severus po ní vrhl tázavý pohled, jen další připomínka toho, jak důkladně ji tento muž pozoroval.

 

Co to ksakru Justin dělá? Píše si poznámky?

Před rokem by pravděpodobně nad tím zakroutila hlavou a ignorovala to, ale její svět se od té doby změnil a nad tím, co by kdysi považovala za pouze trochu nepříjemné, se teď musela zamyslet jako nad možnou hrozbou. Ale… Justin? Nikdy se nezdál zvláště bystrý nebo inteligentní a myšlenka spojení tohoto Mrzimora s Voldemortem jí připadala směšná.

Nevydržel by s Pánem zla ani minutu.

Pořád ještě přemýšlela o podivném Justinově chování, když odcházela z učebny lektvarů a mířila zpátky do společenské místnosti. Doufala, že dnes bude mít možnost si promluvit s Dracem, ale Ron a Harry se u ní teď drželi příliš blízko, když už zase byli “nejlepší přátelé“. Bude mu muset poslat sovu, jakmile to půjde…

„Podívejme se,“ zavrčel za nimi chladný hlas, „hororový tým je zase spolu.“

Otočili se a spatřili na chodbě stát Draca Malfoye, samotného, jako obvykle v těchto dnech, ale s hromadou Zmijozelů za zády, kteří se ušklíbali a tlačili jej kupředu.

„A to jsem si myslel, že jsi konečně využil příležitost, jak tu šmejdku setřást, Pottere. Ale tvůj vkus je stejně špatný, jako vždy.“

„Odprejskni Malfoyi,“ odpověděl Ron unaveně. Byli až moc zvyklí na Malfoyovo vykřikování, aby se o něj teď starali, a po pátém ročníku se zdálo, že Malfoy ztratil svou jedovatost. Ani Harry dál nereagoval na jeho posměšky. Právě proto byli nebelvírští chlapci tak překvapení, když Hermiona, běžně hlas rozumu kdykoli se jednalo o Draca, najednou zčervenala hněvem a vyrazila k němu s vytasenou hůlkou.

Přišpendlila ho ke zdi za méně než sekundu, hůlku na jeho krku; blonďákovy oči byly rozšířeny téměř komickým zobrazením šoku a strachu.

„Já ti předvedu, co šmejdka dokáže, Malfoyi,“ zasyčela, a pak, když její tělo zakrylo zmijozelským i nebelvírským výhled, se její tvář uvolnila, „třeba vyvinout kouzlo, které nás udrží v bezpečí. V pátek večer ve Snapeových komnatách, Draco. V osm hodin.“

„Konečně,“ usmál se, „už se mi stýskalo,“ a pak ještě jednou zařval: „Nesahej na mě, ty špinavá mudlovská šmejdko! Neopovažuj se na mě vztáhnout ruku nebo ti…“

„Co?“ ušklíbla se. „Moje hůlka míří na tvůj krk, Malfoyi. Nemyslím si, že jsi v pozici, aby…“

„Co se to tady děje?“

Hedvábný hlas měl na jednotlivé studenty kolem Draca a Hermiony zvláštní účinek. Ztuhli, tváře zkroucené v různých projevech od viny ke zděšení, a ne zrovna malá část z nich se snažila nenápadně zmizet pryč. Snape dorazil.

Nebylo to v plánu, ale bylo to pořád lepší, než přítomnost jiného učitele. Hermiona si s Dracem vyměnila krátký úsměv, a pak se otočila k černě oděnému rozzlobenému Mistru lektvarů, který byl zrovna v plně bastardském režimu.

„Slečno Grangerová,“ zasyčel, a někteří z Nebelvírů se pod jeho ledově jízlivým hlasem podvědomě přikrčili, „laskavě uvolněte pana Malfoye. Okamžitě!“

Poslechla, zpomalila svůj pohyb do té míry, aby vypadal neochotně, a Draco od ní okamžitě couvl, jako by ze strachu.

„Byla to Malfoyova chyba, profesore,“ řekl nervózně Ron, „vyprovokoval ji!“

V koutku mysli Hermiona obrátila podrážděně oči v sloup. Jako kdyby tohle někdy Severuse zadrželo od toho, aby nám dával tresty!

Zvětšovala odstup od Malfoye a, míjejíc  Severuse, vrhla na něj bezvýrazný pohled.

Ačkoli tentokrát by byl trest v pátek večer užitečný.

Spatřila, jak se jeho oči na vteřinu z nějakého důvodu, který nemohla rozluštit, rozšířily, a pak se otočil k Dracovi.

„Trest pro vás oba,“ vyštěkl, „v pátek večer v mé kanceláři. Teď si běžte všichni po svých – tohle není cirkus. Půjdete se mnou, Grangerová.“

Harry a Ron se na ni podívali se zděšeným soucitem a na její tváři se mihl slabý úsměv, jako by hrála odvážnou hru v přední linii. Ačkoli se divila, proč Severus chtěl, aby ho doprovázela. Koneckonců se dnes večer setkají, ne?

Byla to náhoda, že si pro trest vybral pátek?

„Skutečně se to docela hodí, Severusi,“ řekla Hermiona, jakmile dorazili do jeho kanceláře a zavřeli za sebou dveře. „Řekla jsem Dracovi, že bychom v pátek použili paměťové kouzlo, takže můžeme jen…“

„Udělej to znovu,“ požádal hlasem plným vzrušením, kterého si u něj nikdy dřív nevšimla.

„Co?“ zeptala se poněkud bezradně.

„Podívej se mi do očí a soustřeď se na jednu myšlenku. Chci vědět… možná ji dokážu znovu přečíst.“

„Co myslíš tím znovu?“

Ignoroval její otázku a netrpělivě jí přikývl, aby pokračovala; Hermiona vzdychla, věděla už, že se s ním nemá hádat, když má takovou náladu.

Snažíš se říct, že dovedeš číst moje myšlenky, pomyslela si místo toho, dívajíc se na něho a promítajíc otázku vší silou do popředí své mysli, kde obvykle uchovávala malé množství neškodných rodinných snímků, uspokojujících oči všech zvědavých nitrozpytců kolem.

Tentokrát bylo jeho překvapení méně patrné než předtím. To ji ovšem neudrželo od skákání do vzduchu, když najednou jeho oči přestaly být bezednými černými studnami, které tak dobře znala. Zdálo se, že se v malém prostoru mezi jeho zorničkami a mentálními štíty objevila zlatá planoucí písmena.

Vypadá to, že ano, Hermiono, a to docela snadno.

„To je nemožné,“ zašeptala, stále hledíc do jeho očí a planoucího nápisu. „Nikdy jsem o tom neslyšela!“

„Ani já ne,“ projednou Severusův hlas ztratil svou hedvábnou kontrolu a byl vzrušením chraplavý, „ale nitrozpytci mají tendenci být velmi uzavřenými osobami. Možná je to tím, že se ještě nikdo nepokusil zprávu poslat.“

„Zajímalo by mě…“ začala Hermiona, ale pak přestala používat svoji pusu. Místo toho poslala svou myšlenku k němu, nepromítala ji však ve své mysli, ale v té jeho a zjistila, že je to stejně snadné.

To je perfektní! To nám pomůže svobodně komunikovat bez ohledu na to, kdo je okolo!

Je to velmi praktické, pomyslel si zpět, a ona cítila jeho spokojenost obklopující ji jako předení velké kočky. Ten pocit ji zaplavil a ona si najednou všimla, jak blízko u něj stojí. Cítila jeho vůni a viděla povrch jeho oblečení a vlasy, které nebyly v těchto dnech mastné. Jeho ústa byla…

Možná bychom to měli zkusit na dálku, navrhla a doufala, že její duševní štíty budou pracovat i během tohoto způsobu komunikace, protože právě nedokázala udržet svoji mysl od nevhodných vět.

Co to kurva s tebou je, Grangerová? zavrčela na sebe, než se vrátila zpátky k úkolu. Ale přesto jí podivná důvěrnost jeho myšlenek v její mysli, které teď nebyly násilné, způsobila mrazení po zádech, takže musela sebrat veškerou svoji sebekontrolu, aby se neotočila a neutekla z učebny.

Xxx

Strávili večer ve společenské místnosti, Ron a Harry soucítili s Hermionou, která přišla s poměrně příšerným příběhem o Snapeově vzteku.

„Nemůžu uvěřit, že pořád nadržuje té fretce,“ řekl Ron naštvaně.

„Nadržuje každému před Hermionou,“ zamumlal temně Harry.

„Ale musíte uznat, že jsem na něj tentokrát zaútočila,“ nemohla si odpustit Hermiona. „A jak nádherný pocit to byl!“

Usmála se a rozhovor se brzy změnil v radostné líčení vzpomínek, jak Dracovi celá léta zatápěli.

Hermioniny myšlenky se však stočily zpátky k jejím Vánocům. Podivné sny jí stále udržovaly vzhůru a ani trochu nepomohlo, že se začaly objevovat vánoční ozdoby všude, kudy chodila.

 V momentě, kdy dorazili do učebny lektvarů na druhou dvouhodinovku, byla nevrlá a musela zadržet několik poněkud kousavých poznámek na Ronovu a Harryho adresu.

Snape vtrhl do místnosti a než se usadil ke stolu, prostě jen ukázal na tabuli. Jejich oči se setkaly a ona se na něj ušklíbla.

Dobré ráno, pomyslela si a on jí poslal úsměv. Byl to jeden z nepodivnějších pocitů, které kdy zažila. Jako teplé, zlaté slunce vycházející v její mysli, až od něj musela odvrátit zrak, aby skryla své pocity. Musí něco udělat proti podivným vedlejším účinkům jejich telepatické řeči, a to brzy!

Avšak nová schopnost jim umožňovala vést rozhovor, zatímco třída pracovala.

Přemýšlel jsem, co plánujete dělat o Vánocích, pomyslel si a kontroloval Nevillův kotlík se svým typickým úšklebkem.

Říkáte to slovo, jako by to byl virus.

A není?

Poslala mu odfrknutí a spatřila, že se ohýbá nad Malfoyovým kotlíkem, aby skryl smích.

Rozhovor na minutu přestal, když nadával zmijozelským za pomalou práci, pak se jejich pohledy znovu setkaly.

Vánoce, Hermiono?

Podrážděně si vzdychla. Bože, proč se mě najednou na to všichni ptají? poslala mu a on jí vrátil obrovský stříbrný otazník.

Místo odpovědi mu předala vzpomínku na Harryho a Ronovo pozvání do Doupěte, spolu s malým balíčkem svých obav. Tiše doufala, že bude mít nápad, jak zabránit jakékoli z těchto nepříjemných možností.

Dlouho mlčel, svůj pohled mimo ni, zatímco ona předstírala, že se soustředí na až moc snadný lektvar.

Nakonec se na ni znovu podíval a ona se ponořila do jeho černých očí. Mohli bychom využít čas ke cvičení, víš?

Hermiona cítila, jako by se její srdce na vteřinu zastavilo. Projednou zapomněla na všechno předstírání a dívala se na něj otevřeně.

Máš na mysli…

Zamračil se, ale v jeho myšlenkách byl náznak nervozity. Asi se ti to nebude líbit. Nejsem dobrý v těchto příjemně sentimentálních věcech…

Usmála se na černou, strach nahánějící postavu, která se nad studenty tyčila jako temné stvoření noci a poslala mu myšlenku teplou jako objetí.

Ano, Severusi. Ráda s tebou strávím Vánoce!

 

 

Těším se na komentáře :)

MagicLady

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: perfektné!!!

(MagicLady, 15. 11. 2012 19:56)

Děkuji za komentík, taky raději čtu dopřeložené povídky, ale někdy je téma tak skvělé, že se neubráním a nakouknu i do těch rozdělaných :) Záhul to teda byl, hlavně ze začátku, ještě že mě jen tak něco nerozhází :) Jojo, se Severusem a Hermi se to vyvíjí dobře :)

Jak by řekla Hermiona: Kurva

(Solzo, 15. 11. 2012 18:40)

Tak nejsem první škoda

Re: Jak by řekla Hermiona: Kurva

(arkama, 15. 11. 2012 19:02)

:))