Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. Vítej na palubě

29. 11. 2012

Kapitolu obetovala: marci 

 

 

24. Vítej na palubě

 

Za pět minut osm zaklepal Draco na dveře kanceláře profesora lektvarů a v okamžiku byl vpuštěn dovnitř.

Snape ho přivítal ostrým kývnutím a stejně jako v den, kdy Draco navštívil Hermionu, ho vedl skrze temné a strohé komnaty ke kouzelnému gobelínu.

Tentokrát měl Draco příležitost, aby se porozhlédl kolem a to, co spatřil, mu vykouzlilo na rtech úsměv. Mezi zmijozelskými se šířilo mnoho zvěstí o jejich vedoucím koleje. Některé zahrnovaly zvláštní informace o jeho upírské povaze, některé dokonce tvrdily, že si dává studenty k večeři.

Nikoho nepřekvapilo, když bylo odhaleno jeho smrtijedské pozadí, jen špionská část je vyděsila.

Tyto falešné komnaty dokonale seděly k jeho ponurému charakteru. Ale přesto krásné a přepychové pokoje, do kterých vstoupili nyní, Draca tak úplně nepřekvapily.

Navzdory jejich respektu, nebo dokonce úctě, většina zmijozelských věděla, že jejich pohrdavý profesor má stránku, se kterou se žádná jiná kolej nikdy nesetkala. Nerozmazloval je, ale kdykoli se nějaký Zmijozel propadl do hlubokého zoufalství, ze kterého mu žádný student nemohl pomoci, vyhledal profesora Snapea, někdy ze své vlastní vůle, někdy přemluven ostatními.

Nikdo nikdy nemluvil o tom, co se v jeho temné kanceláři stalo, ale profesor nějak našel řešení pro jakýkoliv problém a žádný student nezůstal bez útěchy.

„Hermiona byla povolána a já nevím, kdy se vrátí,“ řekl mu teď Snape a pokynul Dracovi, aby se posadil někde v knihovně.

„Ona je na zábavě, pane?“ zeptal se Draco, pomalu klesaje na pohovku.

„Jistě,“ odpověděl prostě Snape, ignorujíc obavy ve svém hlase, „ale my nebudeme zahálet, zatímco na ni budeme čekat. Co vám řekla o kouzle, které provedeme?“

„Nic moc,“ pokrčil rameny Draco, „neměli jsme čas na delší konverzaci. Jen to, že mne a ji to udrží od nebezpečí odhalení, kdyby mě někdo vyslýchal.“

„To je asi souhrn, ale přesto by možná bylo lepší podrobnější vysvětlení.“ Draco zíral. To se jeho vedoucí koleje usmál?

„Nemáte chuť na čaj, Draco?“

Neměl, upřímně by dal raději přednost kávě, ale to by asi nebyl nejlepší způsob, jak začít tento rozhovor. Koneckonců musí přežít tohle setkání do doby, než se Hermiona vrátí. Takže přikývl na znamení díků a přijal hrníček.

Popíjeje horkou tekutinu, nakrčil co nejlépe svůj nos v proslulém Malfoyovském hraném znechucení – chutnala hrozně. Nějakým způsobem Snape nevypadal oklamaně a ušklíbl se tak temně, jako by rozdával tresty. Takže ten muž má smysl pro humor? Pokud to tedy skutečně byl úšklebek.

Snape přistoupil ke stolu, který přetékal pergameny a knihami, opatrně vytáhl list a podal ho Dracovi.

Prohlížeje si stránku, která byla plná Hermionina rukopisu, Draco vyvalil oči úžasem nad naprostou složitostí kouzla, o které se budou pokoušet.  

Snape mu odpověděl na jeho tázavý pohled dalším prudkým kývnutím, obdobným, jako jeho dřívější pozdrav.

„Nebude to snadné,“ řekl, „ale společně s Hermionou otestuji každý krok. Buďte si jist, že vaše mysl k žádné újmě nepřijde.“

„O to nejde,“ rychle vysvětlil Draco, „já jsem jen… překvapený, jak složité to je. Nikdy dřív jsem neviděl kouzlo kombinující tak mnoho různých prvků.“

Snape přikývl. „Ani já ne.“

Dracův zmatek byl asi jasně čitelný v jeho tváři, protože mu Snape věnoval jeden ze svých otravných domýšlivých úšklebků a pokračoval:

„I když se o tom nikdy nikdo jiný kromě vás, mě a jí nedozví, tohle kouzlo vymyslela Hermiona. Ona provedla výzkum, plánovala a dělala velmi pečlivě pokusy, aby vytvořila tuto množnost, jak vás udržet v bezpečí, a předpokládám, že tohle kouzlo najde uplatnění u mnohých členů Řádu ve chvíli, kdy ho představím Brumbálovi. “

„To vymyslela Hermiona?“ zeptal se Draco s úžasem v hlase. „Měl jsem na mysli, že vím, že je chytrá, ale tohle… Proč chcete udržet v tajnosti, že to vynalezla?“

„Podívejte se na vaši reakci,“ odpověděl prostě Snape, „a vy dobře víte, čeho je schopná. Chcete, aby se Řád najednou začal ptát, co jí pomohlo stvořit takové kouzlo? Nebo proč ví dost o černé magii, aby to svedla? “

„Černá magie?“

Najednou Draco znervózněl.

Snape si znovu povzdechl, svíraje kořen svého nosu mezi ukazováčky. „Pojďme to probrat, co říkáte?“ navrhl a Draco souhlasně přikývl.

Podrobné informace o kouzle však nezastavily Dracovu nervozitu. Jeho první dojem byl správný – bylo to neuvěřitelně složité.

Nejprve začnou s nějakým podivným rituálem, který Hermiona našla v jednom starověkém svazku.

„Kdysi to bylo léčebné kouzlo,“ vysvětloval Snape. „V podstatě souhlasíte s tím, aby měl určitý počet lidí volný přístup do vaší mysli, což jim umožní upravit některé části vašeho mozku.“

„Upravit… můj mozek?“ zeptal se Draco a usilovně se snažil, aby v jeho hlase nebyla znát panika.

„Ano,“ potvrdil Snape a věnoval mu dlouhý zkoumavý pohled. „Rituál byl vynalezen pro dřívější psychologické léčby v kouzelnické historii. My jej použijeme k výběru určitých oblastí vašeho mozku, které následně připojíme k aktivovanému paměťovému kouzlu. Samozřejmě bychom to mohli udělat bez vašeho pozvání, ale to by bylo bolestivé pro obě strany a ještě nebezpečnější.“

Správně. Draco se zhluboka, rozechvěle nadechl. Takže upraví jeho mozek. Věděl to po celou dobu, ale vysvětlení od jeho zachmuřeného profesora neuvolnilo ten těsný uzel úzkosti v jeho břiše.

„Další krok tvoří dva lektvary, které si musíte vzít,“ pokračoval Snape, obkreslujíc návod na pergamenu svými prsty, „a které jsem vařil a testoval já sám. Jsou založeny na mudlovské léčivé metodě. V zásadě první sleduje všechny stopy “nebezpečných znalostí“ ve vaší mysli, jako je vaše spojitost s Hermionou, znalosti o Řádu a mně, jednání s Brumbálem a skutečné pocity týkající se vaší rodiny a Pána zla. Lektvar najde tuto znalost a označí si ji, či spíše její umístění ve vaší mysli. Druhý lektvar udělá to samé se všemi vlastnostmi vašeho “dřívějšího charakteru“, nebo, jak to Hermiona během našeho výzkumu označila, s vaším “bastardským egem“.“

Usmál se, jako by si tím připomněl soukromý vtip. Draco zjistit, že si jen těžko dokáže představit tohoto temného muže, jak žertuje a hašteří se s jeho Hermionou, nebo dokonce s ní společně pracuje. Ale právě v té chvíli se o to upřímně nestaral. Jeho prioritami bylo spíš označení a změna jeho mozku a musel se hodně přemáhat, aby nesložil svoji slabou hlavu do svých dlaní.

„Potom,“ pokračoval Snape, „začneme s prací.“

Draco polknul. Ten muž upřímně vypadal, že si to všechno užívá.

„S… prací?“ zeptal se nejistě.

„Budeme hledat všechny nebezpečné znalosti a spojíme je s naším paměťovým kouzlem. Pokud se spustí, ani vy, ani nikdo jiný, dokonce ani Pán zla, nebude mít přístup k těmto oblastem vaší mysli. Ty prostě ukončí veškerou činnost a tím zdánlivě přestanou existovat. Pak použijeme druhý lektvar, abychom pro vás vybudovali osobnost, soubor charakteristických znaků, přesvědčení a názorů, které jsou stejně ortodoxní jako to, co si Pán zla přeje. Tuto osobnost také připojíme k paměťovému kouzlu, takže kdykoliv dojde ke spuštění, tato osobnost zakročí a převezme kontrolu nad vašimi činy. Rozumíte tomu dosud?“

„Myslím, že ano,“ přikývl Draco. „Takže souhrnně, chcete vyměnit moji pravou osobnost za masku, kterou ani Pán zla neprohlédne. Zároveň zapomenu na vše, co by ohrozilo mě, vás, Hermionu a Řád, správně? Ale jak se to spustí, a jak…“ tohle se týkalo ošidné části věci, která mu dělala opravdu starosti, „jak dostanu své vzpomínky zpátky, když nebezpečí pomine?“

„To je na tom to nejlepší,“ řekl Snape spokojeně a Draco měl najednou vizi obrovské kočky, která spokojeně přede sledujíc svou kořist. „Hermiona vymyslela zcela nové využití pro paměťové kouzlo. Normálně se používá bezprostředně, kdykoliv je to třeba. To samozřejmě není moc použitelné pro nás. Místo toho tedy našla způsob, jak spojit kouzlo s klíčovými slovy, zvláštními okolnostmi a úrovní stresu.“

Odmlčel se, ale Draco se na něj podíval s žádostí o další vysvětlení.

„To znamená, Draco, že vás jakýkoli Zmijozel může uprostřed Velké síně obvinit z toho, že se přátelíte s “mudlorozenou“, nebo profesorka McGonagallová může požadovat, abyste jí “všechno“ řekl, a nic se nestane. Můžete být nesmírně nervózní nebo mít strach, a nic se nestane. Můžete se procházet po chodbách Malfoyovského panství nebo dokonce na ústředí Pána zla, a nic se nestane. Ale když se ocitnete ve velmi stresující situaci, v přítomnosti Smrtijedů nebo Pána zla, a budete obviněn z toho, že jste přítel mudlorozené, nebo se vás zeptají, co všechno víte, paměťové kouzlo se okamžitě spustí, takže získáte perfektní charakter k řešení takové situace. A tento charakter vám zůstane, dokud jedna z vámi pověřených osob kouzlo nezvrátí. Rozuměl jste? “

Pomalu, se suchými ústy a myslí plnou zmatku a úžasu, Draco přikývl. Nevěděl, že se taková věc dá vůbec provést. A Snapeův hlas a řeč jeho těla mu řekly, že ani Snape takové možnosti nevěřil, přinejmenším ne předtím, než mu ji Hermiona předvedla.

 Že si dala tu námahu, aby ho udržela v bezpečí, tolik úsilí, aby mu umožnila znovu se setkávat…

„Kdo budou ty “pověřené osoby“?“ zeptal se nakonec, nejsa ochoten odhalit před Snapem své myšlenky a pocity.

„Hermiona, logicky,“ odpověděl Snape, „a já bych také doporučoval ředitele. Existuje určité zaklínadlo, společně s upevňujícím rituálem, které dá potřebnou schopnost jakékoliv osobě, kterou si vyberete. Určete alespoň dvě osoby. Pokud by všichni pověření zvrácením kouzla zemřeli, nebudete mít možnost získat své staré já zpět.“

„Mohl… mohl byste být jednou z těch osob, pane?“ zeptal se Draco váhavě.

„Jistě, a bude mi potěšením, Draco,“ odpověděl Snape s nečitelným výrazem. Pak vrhl pohled k velkým hodinám. Bylo už tři čtvrtě na devět a Hermiona se dosud nevrátila.

Draco pocítil, jak se k němu vrací stará nervozita, dusivý strach, který ho přepadl, kdykoli byla povolána a on o tom věděl.

„Nebojíte se o ní, pane?“ zeptal se tiše, pátraje ve Snapeových tmavých očích po kapce útěchy.

„Jistěže ne,“ odpověděl Snape rázně, chladně a bez emocí svým hedvábným hlasem, ale v jeho očích se zrcadlila jiskřička, která to popírala, „Hermiona je docela schopná to zvládnout sama. Je koneckonců špion.“

„Měl jste jiný názor, když jste se to poprvé dozvěděl. Byl jste přesvědčen, že nemá šanci a že dlouho nepřežije,“ vyslovil Draco své obavy.

Probodl ho Snapeův pohled, rvoucí jeho masku na cucky, dokud před ním nebyly Dracovy starosti obnažené a naservírované jako na talíři. Jenom Hermiona se na něj takto dívala a jenom ona ho nikdy nesoudila. Zdálo se, že temný Mistr lektvarů a jeho jediný přítel měli víc společného, než si kdy myslel.

„Stačí, když řeknu,“ prolomil nakonec ticho Snape, „že jsem… se mezitím o Hermioně naučil jednu nebo dvě věci. Bude v pořádku, Draco. Věřte mi.“

A ke svému překvapení Draco zjistil, že věří.

Xxx

Bylo půl desáté, když se Hermiona konečně vrátila. Snape nabídl Dracovi sendviče, nebo spíše mu je vnutil se slovy, že bude potřebovat “každičký kousíček síly.“

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla, svlékajíc si plášť a odesílajíc jej pohybem hůlky do jejího pokoje, „ale potkala jsem na zpáteční cestě do hradu Hagrida a musela jsem předstírat, že jsem ho hledala.“

Podívala se na ně omluvně, ale Draco vycítil, že toho bylo víc, co se stalo, než jen její pozdní příchod.

Měl pravdu. Snape došel k ní se ztuhlým a vzteklým držením těla.

„Stále se snažíš být milá, i když tě bolí celé tělo? Jsi nenapravitelná, Hermiono,“ vynadal jí. „Kolikrát jsem ti říkal…“

„... nestarej se tolik o jiné, já vím, Severusi,“ dokončila za něj větu Hermiona. „Ale já na tom nejsem tak špatně, opravdu.“

Draco se snažil pochopit, o čem to Snape vlastně mluví. Hermiona vypadala skvěle, její tváře zčervenaly ze studeného venkovního větru a její oči zářily štěstím.  Bylo zřejmé, že se jí během zábavy vůbec nic zlého nestalo.

Ale Snape se na ni díval netrpělivě, jako by očekával, až něco udělá.

„Nech toho,“ nařídil nakonec, když bylo zjevné, že mu nechce vyhovět, a k Dracovu překvapení přes Hermioninu tvář i tělo najednou přeběhlo zachvění a ona pokrčila rameny, jako kdyby si nevšimla druhé slupky.

Draco si nemohl pomoct a zalapal po dechu, zatímco zíral na Hermionu, která před ním teď stála. Její oči byly unavené, s červenými kruhy, její spodní ret byl kolem ošklivé rány nateklý; vypadala jako by prošla tvrdým bitím. Na spodní části její levé tváře se táhl šrám, který i teď silně krvácel, slepoval jí vlasy a barvil celou levou stranu její tváře do ruda.

„Kouzlo krásy,“ řekla Dracovi, zdánlivě si nevšímajíc rány znetvořující její obličej, „někdy jej zapomenu zrušit.“

„Ty jsi šla k Hagridovi s tímhle?“ zeptal se nevěřícně.

Pohla rukou v gestu, kterým jako by chtěla smést jeho šok: „Vypadá to hůř, než jaké to je, Draco. Je to jen škrábnutí.“

„Přesto potřebuje ošetřit,“ přerušil ji Severusův hedvábný hlas. Mlčky natáhl ukazováček a gestem ji přizval, a Hermiona mu beze slova vyhověla, zvedajíc hlavu, aby se mohl k jejím ranám dostat snadněji.

Rychlými, ale opatrnými pohyby hůlky a rukou vyčistil Severus ránu a uzavřel ji.

Když skončili, Draco očekával, že se od sebe vzdálí a otočil se směrem k pohovce, připraven nabídnout Hermioně trochu čaje, ale oni se nepohnuli.

Draco s úžasem sledoval jejich upřené pohledy, které se, jak se zdálo, do sebe vpíjely. Byla to zvláštně důvěrná chvíle. Hermionina hlava byla lehce zakloněná, rty mírně otevřené, jedna její ruka umístěná na Snapeově rameni. Starší muž na ni shlížel tmavýma zářícíma očima, s tváří bez výrazu, až na malý sval kolem jeho úst, který sebou nepravidelně škubal, jako by reagoval na nějaké podivné myšlenky.

Vypadali spíš jak dva milenci zmrazení v okamžiku před polibkem, než párek špionů, a Draco se cítil jako vetřelec. K jeho překvapení, neshledával tu myšlenku vůbec odpudivou. Ale Snape by nikdy… je jeho studentkou, pomyslel si.

Jeho zmatek jen vzrostl, když bez předcházejícího pohybu nebo zvuku Snape náhle přikývl a ukončil oční kontakt.

„Dej si čaj a sprchu,“ řekl jí a přesunul se ke krbu, „podám řediteli zprávu.“

„Děkuji ti, Severusi,“ odpověděla, a černě oděná postava zmizela v krbu.

Hermiona si úlevně povzdechla a konečně se obrátila zpět k Dracovi, jehož tvář musela zobrazovat jeho zmatek, protože se na něj usmála, posadila se na pohovku a poklepala dlaní na místo vedle sebe.

Nalila si čaj, opřela se a otočila hlavu směrem k němu; její oči byly unavené, ale plné vřelosti.

„Je fajn tě tady konečně mít,“ řekla. „Vycházel jsi se Severusem dobře?“

Bylo zvláštní, slyšet ji mluvit tak přirozeně o muži, kterého ještě nedávno tak vášnivě nenáviděla, a to zejména po tom podivném představení doteků a pohledů, kterého byl právě svědkem.

„Docela ano,“ odpověděl, pozoruje své ruce, „a zdá se, že vy dva si spolu taky dobře rozumíte.“

Zamračila se na něj, nejistá si skrytým významem jeho slov. Pak, když se jejich pohledy setkaly, jí to došlo. K jeho překvapení se jen usmála a položila ruku na jeho rameno.

„Á tak,“ zasmála se, „neuvědomila jsem si, jak to musí vypadat. Není to, jak si myslíš, Draco!“

„Nechápej mě špatně,“ přerušil ji kvapem, „mně to nevadí, Hermiono, opravdu ne.“

„Přišli jsme na způsob, jak komunikovat prostřednictvím nitrozpytu,“ pokračovala ve vysvětlování, ignorujíc jeho námitky, „je to mnohem rychlejší a dokonce efektivnější než myslánka. Poslala jsem mu důležité informace shromážděné z dneška a on je teď předává řediteli.“

„Aha. V pořádku,“ odpověděl Draco, upadaje do ticha. Ale to není v pořádku, pomyslel si. Bylo toho víc, čeho si všiml, než jen dlouhé zamrzlé pohledy, které si vyměňovali. Způsob, jakým se ji Snape dotkl a jak se k ní choval. Nikdy neviděl Mistra lektvarů tak lidského, tak nechráněného.

A Hermiona… nedůvěřovala tak snadno a nesnášela doteky. To se o ní už naučil. Ale způsob, jakým se opřela o jeho ruce, způsob, jakým mu nastavila svou tvář…

„Nechám tě chvíli o samotě, Draco,“ oznámila najednou Hermiona, „potřebuju se osprchovat a převléknout. Sněz něco. Potřebuješ…“

„Každý kousíček síly. Já vím, Hermiono,“ usmál se Draco, „Snape už do mě narval náklad sendvičů.“

„Dobrá. Vrátím se brzy.“

Věrna svým slovům se Hermiona vrátila ani ne za dvacet minut. Sotva se posadila, když zvláštní tapisérie v rohu místnosti začala zářit a Snape jí prošel.

„Krbové spojení je jednosměrné,“ odpověděla Hermiona na Dracův tázavý pohled, „takže se musel vrátit delší cestou.“

„Ředitel vás pozdravuje,“ informoval je Snape, pak upřel oči na Hermionu.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat dnes v noci? Nejsi moc unavená?“ zeptal se.

„Ano, jistě. Zvládnu to.“ Hermiona se na něj usmála.

Mohl se zeptat mě, jestli jsem připraven, pomyslel si Draco neochotně. Koneckonců je to moje paměť, s kterou si hodlají zahrávat.

Jako kdyby ho slyšela, se k němu teď Hermiona otočila.

„Jak ti je, Draco?“ zeptala se jemně. „Jsi si jistý, že tím chceš projít? Nemusíš, víš to?“

Na okamžik chtěl z toho vycouvat. Vždycky nenáviděl, když jím manipulovali, když byly jeho nejsoukromější myšlenky odkryty. Ale pak si vzpomněl na všechnu tu práci, kterou prodělali, aby udrželi jeho a Hermionu v bezpečí, a naplnilo ho odhodlání.

„Pojďme na to,“ řekl jim.

První část kouzla se zdála být podivně nezáživná po celém tom nervovém očekávání. Hermiona a Snape kolem něj obcházeli v kruhu, drželi svíčky jako nějaký folklórní slet čarodějnic a odříkávali k němu otázky, na které měl odpovídat rituálním “Staniž se“.

Byl to lektvar, co ho opravdu vyděsilo. Sotva do sebe hodil první, když jeho hlavu napadla pronikavá bodavá bolest. Zařval a padl na kolena, držíc si hlavu v dlaních.

Chladivé prsty jej vrátily z prázdnoty, kde zřejmě existoval jen on a bolest. Hermiona se před ním shýbla, hladíc ho po vlasech a šeptajíc mu uklidňující slova.

„Za chvíli to bude,“ zašeptala, „a ten druhý není tak špatný. Nebojuj s tím.“

„Jak tohle víš,“ řekl přidušeně; bolest se skrz něj bez ustání prořezávala jako nějaká zdivočelá sekačka.

„Protože jsem si ho vzala, hlupáčku“ odpověděla láskyplně, „a jsem pořád tady, ne?“

„Dej mi teda ten druhý,“ zachraptěl, „ať už to máme za sebou.“

Vypil druhý lektvar, nedovoluje sám sobě myslet na bolest, která se za chvíli zdvojnásobí. Ale to se nestalo. Bolest se nezvýšila a on po minutě cítil, že zase může dýchat.

„Bohové,“ postěžoval si, „mohla jsi mě varovat, Hermiono!“

Usmála se na něj, ale on tušil, že její myšlenky jsou na hony vzdáleny. Pak ji Snape vzal za loket a vedl ji pryč z pohovky k oknu, kde ji nechal tiše stát, zlatý stín uprostřed noční tmy.

„Musí se připravit,“ přešel k němu Snape zpět a hlas snížil do šepotu, „teď to bude obtížné.“

„Ale… neuděláte to vy?“ zajíkal se Draco. „Myslím tím… že jste starší a mnohem zkušenější, ne?“

„Hermiona zvládá umění nitrozpytu stejně dobře jako já. Někdy si říkám, jestli mě i nepředčí. Navíc ona vás zná lépe než já. Proto vykoná hlavní práci a já jí pomůžu,“ vysvětlil prostě Snape.

Draco na něj jen zíral. Tohle byl Snape, proboha! Muž, který se cítil být nadřazený všem. Který si udržoval svoji aroganci dokonce i před Pánem zla! A on zacházel s Hermionou jako s rovným, věřil, že je lépe připravena pro těžkou práci, než on?

Nějak nevěděl, jestli má být rád nebo se má bát.

Chvíli stáli mlčky; Draco žasl nad podivným zjevením noci, Snape se ztratil ve svých vlastních myšlenkách.

Pak ucítil Draco pod bradou ruku zvedající jeho tvář, a jeho oči se setkaly s těma Hermioninýma.

„Jsi připraven?“ zašeptala a on přikývl, nedůvěřuje svému hlasu.

Vypadala jinak, všiml si, starší, silnější. Mocná. Vyzařovala sílu jako svítící maják v temnotě noci. To byla jeho poslední myšlenka, než se ponořila do jeho mysli.

Cítil ji uvnitř sebe, zkoumající, dotýkající se, její myšlenky jako hřejivé dlaně, které ho utěšovaly a držely. A tak si dovolil padat, poddat se těmto rukám a cítil, jak se jeho vědomí ztrácí. V určitém okamžiku si ve své mysli všiml zvláštní, jiné přítomnosti, chladnějších doteků a vědecké přesnosti. Ale to ho nebolelo a stále vnímal uklidňující Hermionino teplo.

Pak, nevěděl, kolik času uplynulo, ale bylo po všem.

Jeho tvář značila úlevu a on se zapotácel dozadu. Silné ruce ho zachytily a spustily jej do křesla. Vzhlédl a spatřil před sebou stojícího Snapea, jehož tmavé oči si ho kriticky měřily. Za ním Hermiona klesla na kolena, tvář plnou vyčerpání.

„Jsem v pořádku,“ chtěl říct, ale slova z něj vyšla jako zaskřehotání, sotva srozumitelná.

Mlčky mu Snape podal šálek nyní již studeného čaje a on ho hodil do sebe, nevšímaje si hořké chuti.

„Hermiono?“ zašeptal, ale odpověděl mu Snape, aniž by z něj spustil oči.

„Je jí dobře,“ ujistil ho. „Jak se cítíte?“

„Fajn. Jen… mě trochu bolí hlava. Funguje to?“

„To budeme muset zjistit,“ řekl Snape tajemně a otočil se, aby pomohl Hermioně na nohy. Přitiskla se chvíli k němu, když se její nohy pod ní podlomily, pak sebrala sílu a sama se postavila. Snape ji odvedl k pohovce a ona se do ní s úlevou zabořila.

„Severus a já jsme teď tvoji strážci paměti, Draco,“ řekla nakonec, věnujíc mu unavený úsměv. „Myslím, že to šlo docela dobře, ale pro jistotu musíme kouzlo vyzkoušet. Chceš to udělat jindy? Musíš být unavený.“

Můžu být unavený, pomyslel si Draco, zkoumaje její tvář, ale ty vypadáš jako smrtka.

„Dnes,“ odpověděl, „pokud to máš v úmyslu.“

„Bude zde jen sedět a pít svůj čaj,“ skočil jim do řeči Snape, „já udělám svoji práci. Ale nejprve si, myslím, všichni potřebujeme dát pauzu.“

Jen co to řekl, vyšel z místnosti, pravděpodobně připravit více toho neslavného nápoje, který nazýval čajem.

Dracovy myšlenky stále vířily a jeho hlava bolela jako čert, takže necítil potřebu mluvit. Jeden pohled na Hermionu mu řekl, že sdílí jeho pocity, a tak seděli mlčky, hlavy zakloněné na opěrkách, oči zavřené.

Probudil se, když mu byl do ruky vtisknut šálek horkého nápoje. K jeho radosti se k němu táhla vůně kávy. Otevřel své oči k velmi nesnapeovskému úsměvu a zjistil, že usmát se zpět je snadné. Tento muž byl doslova v jeho hlavě. Nebylo třeba před ním předstírat.

„Nastavili jsme celou řadu klíčových slov, která budou spouštěčem, pokud se budou krýt s určitým prostředím nebo úrovní stresu,“ vysvětlila Hermiona  ze svého místa na pohovce. Její hlas byl chraplavý a artikulace méně jasná, než byl zvyklý.

„Existuje jen jedna věc, která aktivuje paměťové kouzlo okamžitě, a to pokus vstoupit do tvé mysli prostřednictvím nitrozpytu, Veritaséra nebo Imperia. Chceš-li otestovat, jestli to funguje, Severus se přesně o to teď pokusí. Nebojuj, nebude to bolet.“

Příliš unaven, aby se hádal, Draco jen otočil hlavu a zjistil, že jeho oči jsou náhle spoutány těmi Snapeovými. Zdálo se, že jejich temnota ho obklopuje a cítil, že padá…

Hermiona se cítila hrozně, celé její tělo bolelo a vše, co právě teď chtěla, bylo povolení usnout, ale vzrušení jí udržovalo vzhůru. Tak tvrdě na tom pracovali! Co když udělala chybu?

„Vypadá to dokonale,“ zašeptal Severusův hlas, zatímco jeho oči stále zůstaly upřené na Draca, „dobrá práce, Hermiono.“

Zhluboka, ulehčeně se nadechla.

„Uvidíme, jak zareaguje, když ho uvolníš,“ odpověděla a Snape přikývl, přerušil oční kontakt a vycouval od ochablé Dracovi postavy.

Jak moudrý tah, protože vteřinu poté, co opustil jeho tělo, Draco vyskočil a vrhl se přesně na místo, kde ještě před okamžikem stál Snape.

„Kde to jsem?“ křičel, celé tělo v pozici obrany a vzteku, tvář s maskou chladného hněvu.

„Nevím, jak jsem se sem dostal, ale vy mě teď hned propustíte,“ zasyčel, oči jako ledová ocel, „pusťte mě, nebo za to zaplatíte.“

Najednou připomínal Hermioně tolik svého otce, že musela potlačit záchvěv strachu.

Severus si zřejmě všiml její tísně, přešel k pohovce a položil jí uklidňující ruku na rameno.

„Všechno je v pořádku, Draco,“ snažil se uklidnit agresivního chlapce, „přišel jsi sem, protože jsi potřeboval speciální lektvar, nevzpomínáš si?“

„Nic bych si nevzal od krvezrádce, jako jste vy, Snape,“ odplivl si Draco a znechucení zkroutilo jeho tvář do ošklivé masky. „A co tady dělá ta mudlovská děvka?“ jeho chladný pohled spočinul na Hermioně, která ucukla zpět do pohovky.

„Našla vás ležet v bezvědomí uprostřed vstupní haly, proboha,“ zahřměl najednou Severus, zapadaje plně do učitelského režimu. „Nezajímá vás, proč si nemůžete vzpomenout na poslední hodiny, vy pitomý kluku?“

Něco v postoji Draca se změnilo z plně bojového režimu na skrytou lstivost. Hermiona nevěděla, které chování bylo horší.

„Dobrá,“ vyštěkl zpátky, „dejte mi potom ten lektvar. Ale varuji vás: Jestli je tohle trik, můj otec…“

„Nejsem dostatečně šílený, abych křížil cestu s Pánem zla, nebo s vaším otcem,“ přerušil ho chladně Snape. „Podívám se na váš stav, než vás dám lektvar.“

Dokráčel k chlapci, zaklonil jeho hlavu s hrubým gestem a znovu se ponořil do Dracových očí.

Řetězce slov opouštěly jeho rty, nesrozumitelné každému, kromě Hermiony, Draca a samotného Severuse. Vybrali takovou kombinaci zvuků a slov, na kterou nemůže nikdy nikdo náhodou narazit.

V okamžiku, kdy se odmlčel, se Dracovo štíhlé tělo zachvělo a zkroutilo v křeči. Jeho oči byly doširoka rozevřené, prázdné a pohaslé, a jen Snapeovy podporující paže ho držely, aby nespadl.

Pak se jeho obličej začal škubat a oči mu pomalu znovu ožily. Opět prošla jeho tvář změnou a Hermiona žasla, jak moc se tyto dvě osoby, obývající jedno tělo, liší.

Ještě jednou mlčky vedl Snape Draca ke křeslu. Dracovi hořely tváře karmínově červenou a neodvažoval se na ně ani podívat.

„Probůh, omlouvám se, profesore, Hermiono,“ zašeptal nakonec, „nemůžu uvěřit, že jsem se tak choval!“

„Není třeba se omlouvat,“ usmála se Hermiona, i když se její vnitřnosti stále svíraly chladem, „choval ses přesně tak, jak jsem doufala.“

 

 

Jako vždy se těším na komentáře :) 

M.

1.gif

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Re: Re: Re: Re: :)

(MagicLady, 29. 11. 2012 20:55)

Já taky neporovnám, to by mi trval překlad měsíce a ne 14 dní :D Přeložím si to v googlu, kouknu na tu hatmatilku, pak si to přeložím po svém a když potom ještě nějaký slovíčko nevím, jdu do dalších slovníků :)

No ono Čechů taky není hodně, a extra spisovatelskej národ taky nejsme (doufám, že tady není nějakej literatomil :) takže má cizina obrovskou přesilu.

Já si povídky vybírám podle tématu, komentářů a někdy podle toho, zda je dokončená, délka u mě nehraje roli, ale čím delší tím lepší, jak píšeš ty, dýl vydrží :)

Takovou učitelku bych chtěla zažít, to musela být v hodinách prča :D

To já zas jo, ale jen kratší věci a pak bych si ten překlad stejně upravila podle svýho, jako když jsem žádala autory o povolení, musíš je vždycky hned na začátku obměkčit tím, že se omlouváš za svoji angličtinu :D

Hurá :-)

(Lupina, 29. 11. 2012 19:00)

Paráda. Další kapitola. A já to zjistila na konci pracovní doby, kdy jsem musela stihnout autobus domů. Další by jel až za hodinu a uznáš, že 22km pěšky bych nedala. Tak jsem nedočetla. No a doma okamžitě zapínám comp, přičemž se mi začaly trousit děti se švagrovou a tchánem domů, takže jsem se jim musela věnovat, pak večeře. Ale teď je večerníček a já se konečně dostala ke komentování. Takže: Díky za další kapitolu. Úžasná, jako vždy. Teď už to vypadá, že se Severus s Hermi OPRAVDU sblížili. Sice zatím ne v tom romantickém smyslu, ale to, jak jí Severus věří, je úžasné. A to složité kouzlo. Draco Hermi musí hodně věřit. Přiznám se, já bych se před zásahem do paměti mnohem víc cukala. Jsem moc ráda, že teď už se autorka nevěnuje smrtijedím setkáním. Přiznám se, to jsem těžce rozdýchávala. Takže děkuji a těším se na pokračování. Samozřejmě, vůbec na Tebe nechci tlačit... Hihi. Děkuji.

Re: Hurá :-)

(marci, 29. 11. 2012 19:19)

Hm, no, ona ta smrtijedská setkání ještě budou a bude ještě hůř, než už bylo... Tak se obrň - tahle povídka za to určitě stojí. :)
(A nepovažuji za spoiler, když řeknu, že dopadne dobře! (Jinak bych z ní tak nadšená nebyla))
Jsem ráda, že se Ti kapitola líbila :)

Re: Re: Hurá :-)

(Lupina, 29. 11. 2012 19:27)

Připravím se. Já už myslela, že tyhle popisy pominuly. Ale když jsem zvládla Šťastné dny, tak snad i tohle :-)
Šťasné konce miluji :-)

Re: Re: Re: Hurá :-)

(marci, 29. 11. 2012 19:39)

Pro mne byly Šťastné dny horší. Tady jsou popisovány až následky a je jen na čtenáři, kolik si toho představí (já, bohužel, dost). U Šťastných dnů byl popsán i průběh mučení a Avery s břitvou měl potenciál mě strašit ve snech. Ale je fakt, že na jednu či dvě pasáže se ve Lvici ještě netěším... (A na další moc a moc!) :) Ježiš, já bych TAK ráda spoilerovala... no nic, mlčím, prchám :)

Re: Re: Re: Re: Hurá :-)

(Lupina, 29. 11. 2012 19:57)

Averyho mi nepřipomínej... Brrr. Ale nechat se znásilňovat je pro mě taky moc. No nic, věřím Ti, že stojí za to to vydržet. U Dní to bylo taky tak :-)

Re: Re: Re: Re: Hurá :-)

(MagicLady, 29. 11. 2012 20:09)

Tak pro mě jsou zatím taky ŠDVP horší, zatím mě to přijde víc brutální, ale uvidíme jestli na konci Lvice nezměním názor.

Re: Hurá :-)

(MagicLady, 29. 11. 2012 20:03)

No marci mě v komentání předstihla, nějak ten nápor nestíhám :D ale nestěžuju si. Uznávám, já bych nedala ani těch 5 km :D Co se týče Severuse a Hermi počkej si na Vánoční kapitoly - mucheche :D pěkně se nám to rozvíjí. Ohledně smrtijedů bych neříkala zatím hop, ještě nejsme u konce :) Další kapitola by mohla být i příští týden, když mě do toho nic nevleze ;)

Re: Re: Hurá :-)

(Lupina, 29. 11. 2012 20:08)

Tak žeň všechny od prahu, vypni telefon a překládej... :-D
Kdyby to tak šlo, co?

Vrařené Trio

(Solzo, 29. 11. 2012 17:19)

Chválit tě za povýdku nemá smysl, tak tě alespoň pochválím za brilantní překlad ve skvělém čase. Nevím jak ostatní, ale já si pořá nemůžu zvyknout na trio Hermiona Severus a Draco, dva zmijozelové na jednu Nebelvírku. Nepochubuju o tom že kdyby chtěla, tak je vypráská oba najenou. Njn ženská.

Re: Vrařené Trio

(MagicLady, 29. 11. 2012 17:33)

Správně, za překlad mě můžeš(musíš) chválit :D Mě to s tím triem ani nepřijde, asi to bude tím, že už jsem na postavy zvyklá z jiných povídek(snamione i dramione). No Hermionu není radno podceňovat, když vymyslela takový složitý kouzlo, může být schopna čehokoliv :)

Re: Re: Vrařené Trio

(Janie, 29. 11. 2012 17:48)

A i bude :D
Musela jsem si trošku zaspoilerovat :)

Re: Re: Re: Vrařené Trio

(MagicLady, 29. 11. 2012 20:06)

pšt, neprozrazuj :D