Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. Hořkosladké jmelí - část II.

23. 12. 2012

Kapitolu obetovala: marci 

 

26. Hořkosladké jmelí - část II.

VAROVÁNÍ: Tato kapitola patří k těm temnějším!

 

Když se vrátil ze setkání zaměstnanců, reptaje nad ztrátou svého času, byla už pryč. Pomalu přešel k jejímu křeslu, kde si navykla nechávat pro něj své vzkazy.

Na sedadle ležel nažloutlý pergamen. Bylo na něm jejím úhledným rukopisem napsané jediné slovo.

„Lucius.“

Porušil slib. Počítali s tím, že i Smrtijedi chtějí mít nerušené Vánoce. Nicméně neuvážili dopad harmonických rodinných Vánoc na Luciuse. 

Severus si ani nechtěl představovat, v jaké náladě bude Lucius, až se setká s Hermionou. Jeho arogantní, chladná manželka Narcisa ho nenáviděla a ignorovala od té doby, co jim ztratil jejich místo ve společnosti svým odsouzením za smrtijedství. Jeho syn, i když se snažil, postrádal ono zvláštní nadšení, které Smrtijed potřebuje stejně samozřejmě, jako dobrého krejčího.

Projela jím vlna strachu a paniky při náhlém pomyšlení, že o ni přijde. Co když Lucius ztratí nervy? Co když…

Vzpamatuj se!

Zaťal zuby, zpomalil dech a vyhnal paniku ze svého těla. Odmítl dokonce přemýšlet o důsledcích tohoto možného útoku. Nezapomněl na své vlastní stěžejní lekce a přednášky, které během posledních týdnů vtloukal do Hermiony znovu a znovu.

Nestarej se o jiné lidi. Ne natolik, aby tě to rušilo při práci. Dělej svou práci a nemysli na nic jiného. Pokud neexistuje nic, co můžeš udělat, přestaň se bát. Zvaž, co můžeš udělat místo toho.

Nikdy pro něj nebylo těžké věřit v tuto mantru, držet se jí. Udržet všechny na uzdě, odehnat je svým kousavým sarkasmem a arogancí nebylo obtížné.

Nechápal, proč Hermiona odmítala tuto lekci. Až dosud. Nebylo zapotřebí nic víc, než pomyšlení na její smrt, aby…

Ubohé. Přestaň fňukat a pusť se do práce.

A tak se přiměl k činnosti, neschopen potlačit vzpomínku na velmi podobné odpoledne téměř před dvěma měsíci, kdy se o Hermionu bál a snažil se nemít strach.

Tentokrát si udržoval odstup od poezie.

Nastavil ochrany svých komnat, aby mu oznámily chvíli, kdy vejde do jeho kanceláře a šel o dvě patra výše do své laboratoře, kde začal sekat, připravovat a vařit, jako kdyby na tom závisel osud světa. 

Plynuly hodiny. Všiml si, že světlo venku slábne a rozsvítil lampy, odmítaje udělat si přestávku, nebo zaváhat ve svém soustředění, jako by ji tahle práce nějak mohla ušetřit zranění.

Vstupní alarm ho probral. Vzhlédl a uviděl, že zatímco pracoval, venku padla tma. Sestoupil po točitém schodišti a spatřil její mihotající se postavu, jak prochází skrz gobelín. 

Vypadala hrozně, oblečení neupravené a vlasy rozcuchané. Avšak její oči, ty ho vyděsily. Obrovské a tmavé jako tunely do hlubin, takový výraz bezduchého strachu v nich viděl jen jednou, během její první halucinace. Plály v kontrastu s kůží tak bílou, že byla skoro průsvitná. 

„Sakra,“ zašeptal. Rychle zkrátil vzdálenost mezi nimi a snažil se ji odvést k pohovce. Couvla před jeho dotekem.

„Nemohla jsem vyjít schody k nebelvírské věži,“ vysvětlovala s hysterickým zajíkáním, „snažila jsem se, ale moc to bolelo. Tak jsem přišla sem. Potřebuji jen sprchu a svou postel a bolest přestane. Je mi líto, že vás vyrušuju, nebudu…“

„Udělala jsi dobře, že jsi sem přišla,“ přerušil ji a žasl, proč cítila potřebu se tak omlouvat. „Co se stalo?“

„Nic,“ zašeptala se sklopenýma očima.

Jemně se dotkl její brady, nutíc jí zvednout tvář a setkat se s jeho pohledem. Z jejího hrdla uniklo zakňučení a v jejím pohledu spatřil chaotický tanec šílenství.

Klopýtla stranou: „Nic. Vůbec nic…“ utichl její hlas jako šustění suchého listí.  

„Nelži mi, Hermiono,“ napomenul ji jemně. „Jsi zraněná? Krvácíš někde?“

 Přikývla se skloněnou hlavou. Jeho srdce při pohledu na ni bolelo.

„Ublížil ti Lucius?“

Další přikývnutí, tak nepatrné, že jej skoro přehlédl.

Povzdechl si. „Zanesu tě nahoru a podívám se na tebe,“ řekl, obtočil jednu ruku kolem jejích ramen a natáhl se po jejích nohou.

„Ne!“

Její výkřik mu trhal uši, a jak se zběsile snažila vyhnout jeho doteku, klopýtla a padla na kolena.

„Nedotýkej se mě! Neubližuj mi! Prosím, budu hodná!“

Zděšení ho sevřelo ve svých rukách. Znovu ho opustila, zavřená ve svém vlastním soukromém pekle bez vstupu. Proboha, co jí ten zasraný bastard Lucius udělal?

Klesl na kolena vedle ní a snažil se setkat s jejím pohledem, aby ji uklidnil, ale ona se na něj nedívala a její pohyby byly čím dál víc panickými.  Takhle si moc nepomůže, po celou dobu bledne, její gesta se blíží k těm opileckým. Ztratila spoustu krve a oni nemají čas na záchvat paniky.

„Hermiono Grangerová,“ zasyčel a zuřivý vztek nad tím, co jí provedli, změnil jeho hlas v ledově chladný, „podíváš se teď na mě. Zvedni hlavu, zatraceně! Podívej se na mě!“

Pomalu sklonila ruce sepjaté před svým obličejem. Váhavě zvedla pohled z klína, kde se před ním ukryla.

„Já nejsem Lucius Malfoy, Hermiono!“ její vystrašený drobný obličej sebou trhl, ale on vyslovoval svá slova pečlivě a přesně. Potřebovala porozumět.

„Podívej se na mě! Kdo jsem?“

Její oči pátraly po známém. Zvedla třesoucí se ruku k jeho tváři, ale než se ho stačila dotknout, cukla s ní pryč, jako by se spálila.

„S… Severusi?“

„Správně. Já jsem Severus Snape,“ řekl, pátraje v jejích očích a odesílaje jí přes jejich spojení klid. „Já ti neublížím, Hermiono. Ošetřím tvoje rány. Můžeš mi dovolit se tě dotknout.“

„Ne… ne,“ protestovala slabě, „neměl by ses mě dotýkat. Jsem špinavá! Proboha, jsem tak špinavá, nikdy znovu nebudu čistá. Ty nevíš, co mi udělal, co jsem udělala…“

Zachvěla se a zavřela oči, jako kdyby bojovala se vzpomínkami.

„Přestaň se odsuzovat, Hermiono!“ nařídil přísně. „Udělala jsi svou práci. Já udělám to samé. A teď tě odnesu nahoru, zatímco ty mi přesně řekneš, kde jsi zraněná.“

„Nemůžu…“

„Hermiono, věříš mi?“

Věděl, že touhle otázkou riskuje. Pokud mu dosud úplně nevěřila, dá se na další ústup. Ale on měl teď opravdu strach. Viděl, že se přední strana její sukně zbarvuje krví a její nevyzpytatelné chování vypovídalo o tom, že je v těžkém šoku.

„Věříš mi?“

„Ano… ano.“

Zaplavila ho úleva. „Pak mi dovol se o tebe postarat, Hermiono. Vezmu tě teď nahoru. Neublížím ti.“

Celé její tělo ztuhlo, když se jí dotkl, ale ani se nehnula, aby ho zastavila, a on ji vzal do náruče.

„Řekni mi, co se stalo, Hermiono. Je mi líto, drahá, já vím, je to těžké, ale musím vědět, co ti udělal.“

Normálně neschvaloval žádné důvěrnosti a myšlenka oslovovat někoho „drahá“ by ho ještě před měsícem pobouřila. Ale nemohl zapomenout na odvahu, s kterou se mu před celou věčností vzpírala v Albusově kanceláři, nemohl zapomenout na její bolest, když ji zradil. Zlatou zář jejích očí, když pozvedla své nože v odlescích plamenů. Prázdnotu, jakou byly naplněny její oči teď.

Odnesl ji po točitém schodišti, cítíc na své bílé košili, jak se její ústa otvírají, ale pouze útržky dosáhly k jeho sluchu.

„… tak se stydím…“

„Není důvod se přede mnou stydět. Dělal jsem mnohem horší věci. A nikomu to neřeknu. Prosím.“

„Nasměroval mě do malého domku,“ začala poslušně, a Severus si všiml, jak usilovně se musí přemáhat, aby získala kontrolu nad svými emocemi, které na ni útočily. „Znásilnil mě jednou. Dvakrát. A pak…“

Plakala, vzlykajíc tiše do jeho černého hábitu, zatímco se snažila skrýt bolest ve svém hlase, avšak on jí cítil až do morku kostí.

„A pak vzal nůž a on… on…“

Věděl, co Lucius rád dělá s noži. Viděl to. Vánoce jej musely napružit, a tak si to vybil na ní. Jeho sevření kolem její malé postavy zesílilo, jak v něm vzrostl vroucí vztek.

„Tady ti neublíží, Hermiono,“ zašeptal do jejích uší, „nikdo ti teď neublíží. Nedovolím to. Slibuji. Věříš mi?“

„Řekl, že si mě označil,“ zašeptala zpět do jeho ramene, „řekl, že mu teď patřím. Jsem teď jeho osobní děvka. Řekl, že přijde a najde mě, pokud budu zlobit.“

„On lže, Hermiono. On lže.“

Proboha, jak si přál, aby ten bastard byl teď tady. Bez váhání by ho vykuchal. Zabil by ho za to, co udělal jeho…

„Pokud sem přijde, Hermiono, já ho zabiju. Přísahám, že ho zabiju. Věříš mi?“

Těžkla v jeho náruči jako mrtvé tělo a strach odvál horký vztek pryč. „Mluv semnou, Hermiono! Neusínej. Věříš mi?“

Odpověď, sotva slyšitelná. A nemotorný náznak pohybu v jeho náručí. „Ano…“

„To je dobře. Mluv dál, drahá. Jak dlouho je to od doby, kdy ti to udělal? Jak ses vrátila?“

Dostal se teď ke dveřím jejího pokoje. Zamumlal kouzlo a s ránou je otevřel, překročil práh a položil ji na postel, opatrně a jemně. Pospíchal do skříně, kde měla lektvary a obvazy a nechal jí otevřenou.

„Jak dlouho, Hermiono? Mluv se mnou!“

Oblečení zašustilo, jak se na posteli pohnula, tvář bělejší než povlečení.

„Dvacet minut… půl hodiny… byla jsem v bezvědomí… Když jsem se probrala, byl pryč…“

Zvolil dokrvovací lektvar. Něco proti bolesti. Ale neodvážil se jí dát lektvar na spaní, nebo něco, co by ji úplně zbavilo bolesti. Musela cítit, co se děje s jejím tělem, aby jej v případě potřeby mohla upozornit.

Cítil, jak temnota zaplavuje jeho duši. Intenzivní, zuřivé myšlenky… ale snažil se je zatlačit zpět. Později. Teď ho potřebuje. Nemůže ji zklamat a honit se místo toho za svými démony. On ji musí zachránit.

„Je pryč, Hermiono. Už je pryč. Vypij tohle. Pomůže ti to.“

Byla příliš slabá, aby zvedla hlavu, ale on jí pomohl, a tak své lektvary poslušně vypila.

„Ale pořád je tady,“ protestovala slabě, „pořád cítím jeho ruce, jak mi ubližují, jeho prsty žhnoucí na mé kůži,“ najednou zvrátila hlavu dozadu a v bolestech zakřičela, „jeho ruce jsou všude kolem mě! Bože, to pálí!“

Ztrácel ji. Lektvar nezabíral dost rychle, a jestli nevyvázne teď, nebude pro ni už návratu. Musela vydržet, jen pár minut, dokud ji neuzdraví.

„Hermiono,“ žádná reakce, „HERMIONO! Sakra, holka, odpověz!“

Jejím tělem prošel záchvěv. Použil svou hůlku, aby odstranil její plášť a školní uniformu, odhalujíc spodní prádlo, které bylo nasáklé krví.

„Hermiono!“

Zakouzlil nad jejím břichem diagnostické kouzlo, i když tušil, co očekávat. Avšak přesto se mu z potvrzení udělalo špatně.

„Slečno Grangerová! Složky balzámu na spáleniny! Přestaňte polehávat a ihned mi odpovězte!“

Jeho ostrý učitelský hlas ji dostal z jejího omámení. Často mu takový tón pomáhal při výuce a Hermiona teď zamumlala přísady, které mohla přednášet ve snech.

„Základem je aloe a včelí vosk,“ zasténala.

„Správně, rychleji, slečno Grangerová, nemám celou noc,“ zavrčel, zatímco prováděl léčivá kouzla a zoufale se modlil, aby nebylo příliš pozdě.  Vnitřní krvácení způsobilo, že její břicho oteklo a povlečení bylo zvlhlé karmínovým odstínem.

„Drcené listy zimního květu… výtažek z mořských řas… eukalyptus…“

To mu dalo pět minut, aby vyléčil roztrhané tělo a žíly, zranění způsobená Luciusovým nožem, a celý čas poslouchal Hermionin slabý hlas, který recitoval recept na mast přesněji, než kterýkoliv z jejích vrstevníků v nejlepší kondici. Chtěl křičet, výt bolestí a zoufalstvím, ale držel svůj hlas ostrý a pod kontrolou. Jeho ruce pracovaly v pevném rytmu mistra lektvarů, zatímco beznaděj zatemňovala jeho mysl.

Pak, asi po čtvrt hodině, mu kouzla potvrdila, že může doufat. Bude žít. Lektvary zapůsobily a její tvář nabyla opět barvy. Do jejích očí se pomalu vracel pojem o realitě.

Severus si připomněl, že by měl dýchat. Jeho nos byl naplněný odpudivých pachem krve, potu a bolesti, a tak přešel k oknu a otevřel ho. Studený vzduch pomohl pomalu překonat poslední kousíčky paniky v jeho hlavě a on mávnutím hůlky očistil ji i postel od stop blízkého úniku.

Pomalu, náhle se cítíc jako starý, unavený muž, přešel ke krbu a zapálil oheň. Pak přemístil křeslo vedle postele a zabořil se do něj. Cítil nejistou úlevu.

Bude žít.

Přemohla ho slabost a uchopil svou unavenou hlavu do dlaní. Měli štěstí, ale nebezpečí nebylo úplně zažehnáno. Hledaje hluboké zdroje sil, kterého ho tolik let držely na nohou, když byl špion, se znovu narovnal a kriticky zkoumal její tvář.

„Hermiono.“

Její oči zůstaly zavřené, zatímco s ní nemluvil. Teď se opět pomalu otevřely a on spatřil její boj. Jak těžká byla její víčka, jak svůdný by byl spánek. Nicméně bojovala s nebezpečnými hlubinami odvážně a tvrdohlavě.

„Slyšíš mě, Hermiono? Víš, kde jsi?“

Zalapala po dechu a on spatřil její zápas se šokem, který ji ovládal. Pomocí bolesti však znovu získala nad svým tělem kontrolu. Její oči se vyjasnily a vrátila se do nich jiskra uvědomění.

„Severusi,“ zašeptala stejně jako před dvaceti minutami, což se zdálo být celá věčnost.

Vřele se na ni usmál. To bylo něco, co mu teď šlo lehčeji, ačkoli se nikdy ve svém životě moc nesmál.

„Jak se cítíš?“ zeptal se pomalu.

„Cí… cítím se prochladlá… a špinavá.“

„Ztratila jsi hodně krve. Chlad by měl za několik minut ustoupit. Uvolni se a zhluboka dýchej.“

Ale chlad se nezdál být její jedinou starostí.

„… sprcha…“ zaskřehotala.

A i přes svou naprostou slabost se začala nutit do vzpřímené polohy. Teprve malý sten, který unikl přes její zaťaté zuby, vymrštil ohromeného Severuse k akci.

„Nesmíš se hýbat,“ řekl a jemně ji znovu zatlačil do polštářů. „Uzdravil jsem tvoje rány, ale tvoje tělo je stále citlivé. Každý pohyb by ti znovu mohl ublížit.“

Jeho slova jako by jí připomněla, co se stalo, protože se napjala a pokusila se stočit do ochranného klubíčka.

„Opatrně, Hermiono,“ musel ji znovu zastavit. „Nehýbej se.“

Přesto natáhla ruce, chvějíc se slabostí, a začala si třít kůži, nahoru a dolů, nahoru a dolů, v žalostné snaze očistit samu sebe od vzpomínek. Použil čistící kouzlo, zatímco ji uzdravoval, ale zjevně to nestačilo. Musela se zbavit doteků toho bastarda, špíny, kterou na ni přenesl.

Vzpomněl si na ty noci, kdy se surově drhnul pod sprchou ve snaze zbavit se pocitu rukou, bolesti, tváří, které jej prosily o milost…

„… sprcha…“

Nevěděl, zda to byl dobrý nápad. Nepotřebovala teď na sobě ještě další ruce, ale byl to jediný způsob, jak jí pomoci se očistit, který mohl vymyslet.

Vykouzlil lavor s teplou vodou a houbou a poklekl vedle jejího lůžka.

„Uklidni se, Hermiono,“ řekl jí. „Já ti pomůžu smýt jeho ruce.“

Sykla, když se jí dotkla houba, její poplašené oči těkaly směrem k jeho tváři.

Nechal veškeré štíty kolem své mysli spadnout, ujišťujíc se, že jí předkládá všechny své záměry a zejména jeho přání pomoci. Posílal uklidňující myšlenky plné čistoty, tepla a klidu prostřednictvím jejich spojení, to vše po celou dobu, co nehnul s houbou ani o píď.

Konečně se pod jeho dotekem uvolnila a on znovu žasl nad důvěrou, kterou mu věnovala.

Jeho pohyby byly pomalé, jak ji umýval, a postaral se, aby vynechal všechna místa, která by jí mohla vyděsit, připomenout dotek toho druhého. Když ji levitoval ve vzduchu, aby jí umyl záda, prošel jí záchvěv.

„… jak špatné…“

„Moc špatné,“ odpověděl, znaje ji příliš dobře, aby jí lhal. „Málem tě zabil. Pokud by to trvalo jen o minutu déle, bylo by už pozdě.“

Zachvěla se a zavřela oči, skrývajíc se před světem kolem ní. Spatřil její stáhnutí do ulity a sotva slyšel její unavený šepot.

„… škoda…“

„To neříkej, Hermiono. Jsem rád, že ses vrátila včas.“

Když skončil s mytím, začala se třást, a on rychle vysušil její tělo kouzlem. Mávnutím hůlky ji pak oblékl do čistého pyžama. Na chvíli zaváhal, ale poté se rozhodl provést Hermionu celou očistnou kůrou. Přivolal si z koupelny kartáč na vlasy, podepřel její hlavu opatrně polštáři a začal pročesávat její kadeře.

Nikdy předtím nekartáčoval ženské vlasy. Bylo uklidňující projíždět kartáčem po těchto silných, hedvábných kadeřích, které nebyly už delší dobu tak absolutně huňaté. Viděl, že Hermiona zavřela oči a z její tváře se pomalu vytrácely linie bolesti.

„Moje matka mě takto česala, když jsem byla malá,“ zašeptala slábnoucím hlasem.  

Po chvíli uvažování se rozhodl pro jednoduchý cop. Vypadal trošku zkrouceně, ale docela obstojně na to, že to byl jeho první pokus. Opatrně jí znovu upravil polštáře a přikryl ji dekou. Myslel si, že usnula, ale když se zvedl z křesla, její víčka se opět zachvěla a otevřela.

„Děkuji, Severusi.“

„Rádo se stalo, Hermiono. Pokus se teď usnout. Nenechám tě samotnou.“

Povzdechla si a on čekal, dokud se její oči opět nezavřely a její rty mírně ve spánku nepootevřely. Pak přešel ke stolu. Byla tu jedna věc, kterou musel ještě předtím, než padne únavou, udělat.

Draco pravděpodobně věděl, kam jeho otec šel. Musí být teď obavami bez sebe. Severus si přivolal pergamen a brk a rychle naškrábal dopis studentským rukopisem, ne moc úhledným.

 

Milý Draco,

lvice, kterou jsi mi poslal, je skvělá! Cestou utrpěla, ale teď, když jsem ji trochu poupravil, bude v pořádku. Udržím ji v bezpečí.

Pěkné Vánoce! Uvidíme se znovu v Bradavicích.

S pozdravem

Elrond

 

Jeho sova se o dopis postarala a on za ní zavřel okno, když uslyšel zašustění povlečení. Otočil se a zjistil, že Hermiona ještě spí. Ale všechen klid ji opustil. Rukama drásala povlečení, zuby měla pevně zaťaté a záda prohnutá v křeči; byla polapena v tiché agónii.

Jeho staří přátelé, noční můry, znovu přišly. A z jejího výrazu usoudil, že tu hodlaly zůstat.

Bez přemýšlení ho nohy nesly k boku její postele, vzal její studenou, ochablou ruku do své, pamatujíc si, jak ji jeho přítomnost už jednou uklidnila.

Ať už vzpomínky byly příliš silné, nebo že byla příliš daleko, aby se k ní dotek ruky dostal, neklidný pohyb neustal.

Zamračil se. Křeče bylo potřeba zastavit, nebo si znovu otevře sotva zahojené rány. Ale on ji nechtěl probudit. Potřebovala spánek.  

A tak tichá půlnoc Bradavic zastihla Mistra lektvarů, jak si u postele studentky sundává boty a hábit. Opatrně ji zvedl z polštářů a vlezl si za ni.

Byl tak nehorázně mimo svoji obvyklou roli, zatímco ji držel na své hrudi, že i Albus by se zadusil svým citronovým dropsem.

Avšak její pohyby ustaly. Noční můry ustupovaly, aniž by se vzbudila, a ona se opřela o dotyk a útěchu teplého těla, které jí podpíralo.

Malý úsměv, unavený a vyčerpaný i ve spánku, ozdobil její rty, a on se usmál také, přičemž se mu v hrudi rozlilo zvláštní teplo, zatímco sledoval spánek Hermiony Grangerové.

Čekal, že se bude cítit nesvůj v této těsné blízkosti, protože nesnášel jakýkoli kontakt. Nebyl zvyklý na doteky a každý, kdo v minulosti napadl jeho osobní prostor, hořce litoval.

Ale tohle bylo jiné. Tohle byla Hermiona.

A jak jeho pohled prodléval na její znovu klidné tváři, uvědomění ho tak silně udeřilo, že pouze kázeň špiona ho mohla zastavit od fyzické reakce.

Nějak, během těchto týdnů rozmluv, výzkumů a boje, se pro něj stala něčím víc než jen důležitou součástí hry, dokonce víc než spojencem nebo přítelem.

Stala se středem jeho života.

Nevěděl, jak k tomu došlo, jak se ta vlasatá vševědka o dvacet let mladší než on vplížila do jeho mysli a srdce, aby tam zůstala.

Jediné, co věděl, bylo, že jeho slib chránit ji, jednou zajistit Řádu výhodu, dal jeho životu nový směr. A že bude ochraňovat ten malý zázrak, který právě spal v jeho náruči bez ohledu na to, co ji bude ohrožovat. Vlastním životem, pokud to bude nutné.

Bez jakýchkoliv postranních myšlenek ji jeho štíhlé prsty začaly hladit po vlasech, nechávajíce procházet jeho rukama silné kadeře. A tak, s Hermionou opřenou o svoji hruď, držíc ji v náručí, Severus Snape usnul.

 

Komentáře potěší :)

MagicLady

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mozek?

(sisi, 20. 10. 2015 18:43)

On usnul? No jasně,byl unavený,musel se postarat o uzdravení,ale když už se dostal tak blízko, tak prostě usnul? Čím ti chlapi přemýšlí? XD ( bez urážky pokud to nějaký chlap čte) :-)

ooOoo

(Nade, 27. 5. 2013 20:46)

Lucius je magor. Doufám, že zhyne bolestivou smrtí!

Re: ooOoo

(MagicLady, 27. 5. 2013 20:54)

Plně ti rozumím.

:)

(zuzule, 31. 12. 2012 18:34)

Ach bože, úplně mi šel mráz po zádech. Teď jen nevím, jestli byl od Severuse dobrý nápad takhle usnout...

Re: :)

(MagicLady, 1. 1. 2013 19:01)

Malinko si zaspoileruju. Byl i nebyl :)

Geniální

(kukajda, 28. 12. 2012 21:29)

Ale tohle bylo jiné. Tohle byla Hermiona.

To je prostě geniální! Jednoduché a přesto to vyjadřuje všechno! :) Tohle je jeden z mých nejoblíbenějších překladů a tahle kapitola to jenom potvrdila.

Re: Geniální

(MagicLady, 28. 12. 2012 22:09)

:D Plně ti rozumím, geniální to je. Jak jde vše krůček po krůčku a ta promyšlenost, ta je prostě skvělá :)

Severus

(arkama, 27. 12. 2012 15:54)

...nie, podla mna nevypadol z role! **Byl tak nehorázně mimo svoji obvyklou roli, zatímco ji držel na své hrudi, že i Albus by se zadusil svým citronovým dropsem. **
Presne takto by som si ho predstavovala aj v pokracovani od Rowly, keby ho nedala tak nechutne dole tou nasranou hadicou ! (to jej nezabudnem do smrti! )

Dik za tie preklady.

Re: Severus

(MagicLady, 28. 12. 2012 22:00)

O Rowle mě ani nemluv, takhle nehorázně odstranit moji oblíbenou postavu :/

:)

(Luisa, 25. 12. 2012 15:19)

I já děkuji za báječný dáreček. Rozbalování jsem odložila, o to víc si teď užívám. Vlasatá vševědka opět nezklamala a Mistr, no co dodat:) Doufám, že probuzení bude neméně dramatické.

Re: :)

(Janie, 25. 12. 2012 19:04)

Dovolím si malý spoiler, probuzení opravdu bude dramatické a nejsem si jistá, jestli ho všichni uvítají :)

Re: :)

(MagicLady, 25. 12. 2012 19:49)

Mistr ten byl úžasný, no na probuzení jsem už nakoukla a bude zajímavé :)

Ach

(Lupina, 24. 12. 2012 9:40)

Takže společný osud je spojuje, Severus snáší její přítomnost. Teď víc nemůžu komentovat, kapitola byla silná. Naštěstí nepopisovala, jak k těm zraněním Hermiona přišla. Budu si ji muset přečíst ještě jednou, protože rodinné povinnosti mi nedovolí se zaklidovat a kapitolu užít. Takže až později. Ale DĚKUJI za skvělý překlad. Díky.

Re: Ach

(MagicLady, 25. 12. 2012 11:14)

Právě kvůli tomu pěknému konci jsem kapitolu vydala jako vánoční dáreček :D

:)

(Janie, 24. 12. 2012 16:20)

Krásný vánoční dárek, moc děkuji :)

Re: :)

(MagicLady, 25. 12. 2012 11:12)

Nz :D