Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. Jizvy

5. 2. 2013

 

Kapitolu obetovala: marci 

 

 

27. Jizvy

 

Milá Hermiono,

moc ti děkuji za tvoje dárky, jsou skvělé! Miluju mini-lotroskop a celý čas ho mám kolem krku. Mimochodem, prokázal už svoji užitečnost: Fred s Georgem se k nám chtěli nepozorovaně připlížit, ale lotroskop zařval tak hlasitě, že málem dostali infarkt. No, půl hodiny potom jsem nic neslyšel, ale kromě téhle nevýhody se mi nesmírně líbí.

Upřímně, nedokážu zcela pochopit, proč jsi dala Ronovi ty knihy o psychologii. Myslím, že jsou dost nudné, ale Ron mi říká, že ti za ně a za dny šťastně strávené jejich čtením děkuje, takže ses zřejmě trefila. Zmeškal jsem snad něco?

A teď, včera se stala nejpodivnější věc, tomu nebudeš věřit, Hermiono! Hádej, kdo mi napsal? Justin Finch-Fletchley! Řekl mi všechno o svých naprosto nudných Vánocích, a potom se mě zeptal, jestli bychom se nemohli někde přes vánoční svátky sejít. Navrhl mudlovskou část Londýna!

No nemysli si, že jsem z jeho dopisu nadšenej, protože dokonce i kdybych ti neslíbil, že nebudu dělat nic nebezpečného, tak se s Justinem nesetkám ani za nic. Málem jsem nad jeho dopisem usnul! Tak jsem mu odepsal tak krátce, jak to jen šlo a řekl mu, že ne, že na to nebudeme mít čas.

Není to úplně divný? Fred tvrdil, že se do mě Justin zamiloval, načež jsem ho praštil svým koštětem, ale teďka se na mě Ron všude dívá štěněcím pohledem a říká mi, jak jsem chudákovi Justinovi zlomil srdce. Opravdu je čas se vrátit do Bradavic! (Až na to, že se tam s Justinem potkám, fuj!)

Každopádně doufám, že se ti o Vánocích daří a že nemáš žádné problémy. Pozdravuj ode mě tvoje rodiče (pokud si myslíš, že budou rádi) a nedělej si moc starosti. Uvidíme se za týden!

Měj se,

Harry

xXx

Tichého zimního rána, zatímco Hermiona spala, se chladné světlo za jejími víčky změnilo ve zlaté, a na Severusově hrudi se šířilo teplo její tváře.

Její sny, jak se v těchto dnech stávalo, měly často rudý odstín, ale tentokrát nebyly plné křiku, naštvané červené z čerstvě prolité krve nebo tmavšího odstínu, spojovaného s panikou a násilím, ale naplňovala je tmavá, teplá barva dobrého vína, které ji pevně drželo ve vřelém objetí.

Ani se nebála lehkého snového doteku a necítila potřebu utíkat. Poprvé po měsících Hermioniny sny tišily její bolest a strach, místo aby je podněcovaly. Dala si se vstáváním na čas, těšíc se z pocitu bezpečí, který se na ni v noci nějak usadil a nyní zahříval celé její tělo jako měkká přikrývka.

Pomalu, s příjemným mravenčením, se vrátilo její povědomí. Nechtěla se vzbudit, nebo pohnout, ani myslet. Místo toho se protáhla, divíc se trochu bolesti svých svalů, zatímco každá buňka jejího těla si užívala pocitu jistoty.

Dokud se však neprobudila a nesetkala se s černýma očima, které na ni zvědavě pohlížely.

V mžiku, bez jakékoliv vědomé myšlenky, vyskočila z postele a byla znovu na nohou v nejvzdálenějším rohu místnosti, s nožem v jedné ruce a hůlkou v druhé.

Proboha. Severus. Spal v mé posteli. Ležela jsem v jeho náruči! Co se to včera dělo?

Snažila se vzpomenout na události minulé noci, ale v její hlavě byl jen zmatek, útržky bolesti, strachu a krve, křiku a zoufalství, a pak… teplé ruce, které se jí dotkly, široký hrudník, o který se opřela, prsty, které ji hladily po vlasech…

Při vzpomínání ztuhla. Něco se včera pokazilo. Něco ho přimělo překročit neviditelné hranice, které mezi nimi vystavěla, narušit soukromý prostor, který bránila, i když se sblížili. A ať už byl důvod jakýkoliv, ani trochu se jí to nelíbilo.

Najednou se důvěra, kterou mu věnovala, stala pro ni nebezpečím, a vědomí jeho těsné blízkosti jen zesílilo sevření kolem její hůlky. Co se s ní, pro pána krále, dělo?

Severus si s uznáním všiml, že den předtím očividně sladila přenášecí funkci nože se svou myslí. Nehýbal se, čekajíc, až se sama zorientuje. Ale sekundy se změnily v minuty a ona stále stála s přimhouřenýma očima plnýma podezření a nožem směřujícím k němu.

„To jsem já, Hermiono,“ vyslovil nakonec Severus, když si uvědomil, že se neuvolní. „Jsi v bezpečí.“

Pokud možno se její postoj ještě víc napjal a ve vzduchu se výrazně vznášela nedůvěra.

„Já vím, že jsi to ty. To je zřejmé,“ odpověděla vzteklým hlasem. „Co nevím, je to, co děláš v mé zakrvácené posteli!“

 Severus si povzdechl. Nepamatovala si to. Nebo přinejmenším nechtěla. To bude obtížné.

„Promiň,“ řekl jí tiše. „Vím, jak rozčilující tohle pro tebe musí být. Ale byla jsi včera večer velmi neklidná, tak zoufalá a vyděšená, a já jsem ti kvůli tvým ranám nemohl dovolit trhat a házet sebou ve spánku. Zdálo se, že tě moje přítomnost uklidňuje, tak jsem…“

Zčervenala při pomyšlení, že ji jeho přítomnost uklidnila, že se víc uvolnila v jeho náruči, než sama, ale pak k ní dozněl zbytek věty, a z tváře jí zmizela veškerá barva.

„Co se včera stalo? Co jsem ti řekla?“ zeptala se hlasem napjatým hněvem a strachem.

„Copak si nevzpomínáš?“ odvětil.

Přes její tvář se mihla bolest a stisk jejího nože zesílil natolik, až jí zbělely klouby. 

„Odpověz mi,“ zašeptala, skoro zavrčela. „Co se stalo?“

Najednou se zdálo, že poslední dva měsíce se nestaly, že je znovu na odvykačce a nestará se o nic, než o bariéry mezi nimi, soustředíc se na udržení svého tajemství, na zajištění odstupu.

V její tváři a očích nebyla ani špetka důvěry, ani stopa po jejich dřívější blízkosti. Snažil se dostat k její mysli, poslat jí konejšivé myšlenky plné klidu a přátelství, jako včera večer, avšak jeho mysl narazila na zeď z oceli. Její myšlenky i tělo bylo pro něj uzavřené. Stáhla do svého soukromého světa, a i když nemohl pochopit, proč vztekle sevřela rty a její tvář ztuhla, věděl, že to s ní musí probrat, pokud ji nechce tady a teď ztratit.

 „Někdy kolem poledne ses setkala s Luciusem. Když ses vrátila, bylo už pozdě. Znásilnil tě a pořezal tvoje vnitřnosti nožem,“ začal líčit včerejší události pečlivě neutrálním tónem hlasu.

Věděl, jak bolestivé to pro ni bude a jak nesnáší ukazovat ve svém stavu před ním svou slabost, tak uhnul pohledem a pokračoval klidným a pomalým hlasem, aby všechno pochopila.

„Nejdřív jsi mě nepoznala, avšak podařilo se mi tě přesvědčit, že potřebuješ pomoc. Odnesl jsem tě po schodech nahoru do tvé postele. Byla jsi v šoku a na chvíli jsem si myslel, že to nezvládneš. Abych tě udržel vzhůru, nechal jsem tě vyjmenovávat přísady receptů, a když jsi byla mimo riziko, napsal jsem Dracovi dopis, aby se nebál. V té době jsi byla v zajetí poměrně zlé noční můry a nejlepší způsob, jak tě udržet klidnou, bylo ve spánku tě držet. Usnul jsem taky, někdy během noci a probudil se jen pár chvilek před tebou.“

Dokonce i potom co skončil, setrvával v bezpečné vzdálenosti od ní s pohledem zaměřeným na knihovnu. Slyšel její rychlý dech plný strachu, jako by se snažila překonat nějaký šok. Téměř neslyšitelný vzlyk unikl přes její pevně sevřené rty a on věděl, že si právě vzpomněla a snaží se vypořádat s bolestí a událostmi minulého večera.

Dal jí čas. Teprve když znovu promluvila, opět na ni pohlédl a viděl slzy smáčející její obličej, výraz tak ztracený a bolestivý, že se chtěl znovu vrhnout k ní a vzít ji do náruče. Ale ona navzdory všemu zvedla bradu, oči lesknoucí se vztekem.

„Ty jsi mě umyl,“ zašeptala obviňujícím tónem, který si nedokázal vyložit. „A kartáčoval moje vlasy.“

Opatrně přikývl. V té chvíli se to zdálo jako nejlepší věc, ale možná teď ona cítí, že narušil její prostor.

„Potřebovala jsi tak zoufale očistu, Hermiono. Dokonce ses pokusila osprchovat, ačkoli ses kvůli ztrátě krve stále nemohla pohnout. Byl to jediný způsob, jak ti pomoci. Vím, jak moc pro tebe upravení potom znamená.“

Takže on ví, jo? křičela na ni její mysl. Samozřejmě, že to ví. Byl nejchytřejším člověkem, se kterým se kdy setkala, a ona mu dala dostatek příležitosti k nastudování jejích zvyků, názorů, potřeb. Není toho moc, co do teď neví.

Zoufalství zahalilo její mysl a ona cítila, jak se jí v ústech hromadí hořká chuť paniky. Teď si na všechno vzpomněla. Jak ji držel, jak se jí ptal, jestli mu věří, jak se o ni staral, a jak se ona uvolnila při jeho doteku, dovolila mu, aby úplně převzal kontrolu. Jak mu dokázala svěřit nejen svůj život, ale i to, co se s ní stalo, i když stud vypaloval dutou jámu do její duše.  

Co to udělala!

Všechno tohle se nemělo stát! Nečekala, že se s ním tak sblíží! Jak může udržet svá tajemství, když je na něm tak závislá? Jak může být ve střehu, když ji učinil takhle slabou? Když ji přiměl, aby se o něj opřela, aby mu bezvýhradně věřila?

Jak mohla dovolit, aby se to tak dlouho dělo? Když věděla, že riskuje nejen svoji budoucnost, ale také jeho štěstí! Proč ho nezastavila dřív, než se k ní přiblížil?

Protože i teď, chvilku potom, co si uvědomila, že je v nebezpečí, se chtěla zabořit do jeho náruče, sdílet s ním svou bolest a cítit jeho teplo.

K čertu se vším, jsem kvůli němu slabá! Měla jsem vědět, že se to stane!

„Slíbil jsi, že to neuděláš!“ zašeptala.

„Neudělám co?“ zmatek zahalil jeho mysl. Slíbil jí, že se jí nedotkne? Na takový rozhovor si nemohl vzpomenout a hluboké výčitky v jejím hlase a její tváři způsobily, že se cítil nervózně, jako by se dopustil vážného trestného činu a ani si toho nevšiml.

„Žádné rozmazlování. Žádné sblížení ani podobná péče.“

Podrážděně si povzdechl, konečně vstal z postele a snažil se k ní dojít. Na sobě měl spánkem pomačkaný hábit ze včerejška a ona by se normálně díky takovému zjevu na svého mistra lektvarů usmála. Teď se však její hůlka k němu přiblížila v tiché hrozbě, aby zůstal tam, kde je.

„Snažíš se mi říct, že tohle celé je o mém včerejším chování?“ zeptal se s nevírou v hlase. „Že jsem se o tebe staral? Že jsem měl o tebe obavy a jednal s tebou jako s lidskou bytostí, ne jako s věcí?“

To přece nemůže myslet vážně! Nelitoval ji! Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji zachránil, protože se bez ní už nemohl obejít. Svým způsobem to bylo stejně instinktivní a sobecké jednání, jaké dělal už roky. Ale jaksi pochyboval, že by právě teď chtěla o těchto poznatcích slyšet.

„Bylo by lepší, kdyby ses ke mně choval jako k věci, Severusi,“ odpověděla hořce. „Lepší, než jednat se mnou takto, lepší než mě litovat.“

„Proboha, ženská, tady nejde o lítost!“ zařval nakonec, když už mu došla trpělivost. „Jde o to dát ti to, co potřebuješ a zabránit, aby ses zbláznila!“

„Já od tebe nic nepotřebuju!“

„Nebuď směšná! To vím lépe.“

„Ne, nevíš!“ vykřikla. „Nemáš ponětí, jaké to je, všechna ta bolest a zranění, ostuda a strach! A je to tvoje vina!“

Při jejích posledních slovech zbledl a ona netušila, jestli to bylo díky šoku, nebo stoupajícím vztekem, avšak byla příliš myšlenkami jinde, než aby se o to teď starala.

„Ty říkáš, že je to moje vina?“ zeptal se nebezpečně nízkým, sametovým hlasem. „Malfoy tě znásilnil a rozřezal na kousíčky a ty mi to dáváš za vinu?“

Znovu se rozbrečela, ale nezdálo se, že si toho vůbec všimla.

„Všechno bylo v pořádku, než ses objevil!“ zaječela, nestarajíc se, že její hlas zní hystericky a zlomeně. „Dělala jsem svou práci a ani trochu to nebolelo! Přijala jsem, že je to můj životní úděl! Byla jsem jen kamenem a ocelí a moje skutečné já bylo schované příliš daleko, než aby se ho dotkly Luciusovy nože! Vůbec nic jsem necítila!“

Teď si na ni vzpomněl, na ten ostudný den v knihovně, když se podruhé ponořil do její mysli a ona vypadala jako ledová královna s diamantovým třpytem, jako mrtvá věc, příliš krásná a tvrdá, aby žila, nedotknutelná. Pamatoval si její oči, dva tmavé tunely bez života, bez lidskosti, beze strachu. Žádná bolest.

„To nemůžeš myslet vážně!“ zašeptal… „Málem jsi při tom zemřela! Nezbývaly ti už skoro žádné síly a nikdo si toho nevšiml. Neříkej mi, že to bylo lepší, než když je o tebe postaráno, protože tomu nevěřím!“

Bylo to lepší,“ pořád křičela, hněv a zoufalství se zrcadlily v jejích očích. „Přijala jsem to, vzdala se. A pak přijdeš ty a dáš mi zpět vše, pro co stojí žít, a staráš se a… chápeš…“ její hlas se vytratil do šepotu, zatímco mluvila, a jen jeho dobře vyškolený sluch teď rozeznával jednotlivá slova, když se otočila zády k němu, oči upřené na krb.

„A teď jsou zde znovu na povrchu věci, pro které má smysl žít. Radost a sebeúcta a… naděje. Něco, co může Lucius ničit. Něco, co by smrtijedská děvka neměla mít.“

A najednou, s oslepujícím zábleskem bolesti a smutku, porozuměl.

„Zasloužíš si všechny tyto věci, Hermiono,“ zašeptal. „Nemusíš se trestat za to, co děláš. Ty nejsi věc!“

„Nemáš ponětí, co jsem, Snape.“

Způsob, jakým vyslovila jeho jméno, ho zabolel víc, než cokoliv, co na něj chrlila během jejich slovní přestřelky. Aniž by si toho všiml, couvl od ní.

„Musíme si o tom promluvit, Hermiono,“ řekl a snažil se držet hlas na uzdě, ale spíš to znělo jako zoufalá prosba, kterou pronesl té noci v Albusově kanceláři. „Nemůžeš odejít takhle! Musíme to probrat!“

„Můžu si dělat, co chci,“ odpověděla chladně a on spatřil masku, kterou ve své přítomnosti dlouho neviděl, sklouznout zpět na své místo. „Dohodli jsme se na tom po přijetí spojenectví. Půjdu teď do svého pokoje. Nevím, jestli se vrátím. Prosím, odstraň krbové spojení poté, co odejdu a máš také mé svolení zrušit můj přístup do tvých komnat. Hezký den.“

Severus věděl, že přesně to slíbil, a část z něj to také chtěla splnit, nechat ji odejít a nikdy znovu neporušit její důvěru. Ale také věděl, že kdyby ji teď pustil, nějaká její část se nenávratně ztratí. Nedovolí nikomu, aby se k ní znovu přiblížil.

A to nemohl připustit. Nemohl ji nechat skončit stejně jako on. Takže mávnutím hůlky zavřel dveře a ustupoval doleva, dokud nestál mezi ní a krbem, zpříma na ni hledíc.

„Co to děláš?“ zasyčela, její hůlka sledovala každý jeho pohyb.

„Nedovolím ti takhle zmizet, Hermiono,“ odpověděl klidně, náhle tak jistý, jako kdyby mezi nimi ke slovní přestřelce nikdy nedošlo. „Ať už chceš potom dělat cokoliv, musíme si o tom promluvit.“

„Nechci o tom mluvit!“ vykřikla. „Měli jsme dohodu! Žádné mluvení, když nebudu chtít, žádné hýčkání a žádný soucit! Právě teď chci odejít a nikdy víc s tebou nemluvit!“

„Ale to musíš, Hermiono. Pokud chceš přežít jako celý člověk, ne jako zahořklý stín kdysi živé existence, stud a vina musí přestat. “

„Co když je mi to jedno, jak přežiju?“

„Pak přijmu tvoje rozhodnutí.“

„Tak takhle vypadá rovnocenné spojenectví s tebou? Bez toho se mohu obejít, děkuju.“

Komentář, tak jak ho myslela, pálil, avšak přesto neustoupil.

„Člověk nemůže být spojencem kamene, nebo přítelem mrtvoly,“ řekl jí vyrovnaně. „A to je to, čím se stáváš, Hermiono. To je to, čím jsem byl mnoho let. Mrtvý pro svět. Chci, aby ses podívala za své jizvy a viděla svůj život, Hermiono!“

Zasmála se smíchem tak starým a hořkým, až ho zabolelo u srdce.

„Co ty víš o jizvách,“ zašeptala.

„To samé co ty,“ odpověděl stejně tiše a v okamžiku dospěl k rozhodnutí. Roztrhl svoji košili. Ustoupila od něj, její zvednutá hůlka se jí v ruce třásla, avšak on se ani nehnul, aby se k ní přiblížil. Místo toho košili pomalu shrnul. 

„Nejsi jediná, koho zranili,“ zašeptal a obrátil se k ní zády.

Neslyšel žádný pláč, žádné zalapání po dechu, jen lehce hlasitější nadechnutí, avšak věděl, co vidí – obraz protínajících se jizev, některé bílé a téměř vybledlé věkem, některé ještě červené a ošklivé i po letech léčení.

Neotočil se k ní, ale cítil, že její oči těkají po jeho zádech, po bílých čarách, které si vyřezaly cestičky do jeho kůže.

„Začalo to se mnou brzy,“ řekl jí tiše, stále odvrácen, a v jeho hlase se i teď zrcadlila stará hořkost. „Od doby, co jsem dokázal myslet, mě a moji matku otec bil a oficiálně si tak upevňoval svoji autoritu, ale ty dobře víš, proč lidé bijí děti.

Bradavice nebyly o moc lepší; co se týče slavných Pobertů, ti si mě vybrali za svou oblíbenou hračku. Ve vzpomínce, které byl tvůj přítel Harry svědkem v mé myslánce, jsem se vznášel ve vzduchu vzhůru nohama s odhaleným krásným spodním prádlem před celou školou. A oni mně dělali mnohem horší věci během těch let.“

Zatímco mluvil, slyšel, jak za ním šustí oblečení a věděl, že se Hermiona pomalu k němu přibližuje. Dokázal si představit její tvář, šokovaný výraz, když si vzpomněla, co na něj křičela, prosící ho, aby přestal se svým příběhem, ale to on ignoroval. Tohle bylo příliš důležité.

„V té době mě to táhlo k Pánovi zla a jen můj vztek mě přiměl přetrvat, moje arogance, moje zoufalá víra ve vlastní inteligenci. Pouze má mysl ze mě mohla udělat osobu hodnou bytí, jen má genialita mohla ospravedlnit mou existenci. A tuhle pýchu použil Pán zla, aby mě k sobě nalákal. Tenhle vztek na všechny, co mi ublížili. Před týdny ses mě ptala, proč to byl u mě vztek, a já ti neodpověděl. Nech mě tak učinit teď: Jen vztek a arogance mi daly sílu, abych přežil každý den svého života, navzdory jejich posměchu, nenávisti, bolesti, kterou mě působili. A Pán zla vzal můj hněv a točil jím tak dlouho, až už jsem neviděl, co je správné nebo špatné, až vše, co jsem mohl dělat, bylo podněcovat svoji nenávist.“

Jeho hlas byl teď chraptivý a vzpomínky způsobily, že chtěl utéct, skrýt se sám před sebou. Ale on nemohl. Musel sdělení dotáhnout do konce.

„Ale on nezastavil bolest. On ji násobil, ihned, když jsem neposlechl. Když jsem mu nevyhověl, choval se ke mně jako k věci, kterou jsem hluboko uvnitř sebe věřil, že jsem. A já se ho držel jen proto, že jen on mohl tyto pocity poslat pryč. Jen on mě mohl zachránit přede mnou samotným. A když mě potrestal, nebo když mě později Albus poslal zpátky ho špehovat, nebránil jsem se. Tak nějak jsem věděl, jako teď ty, že si zasloužím vše, co mi mohou udělat, že nejsem hoden života bez bolesti.

A vzdálil jsem se od toho, co bylo pro mě dobré. Stal jsem se zahořklým tvrdým kamenem. Stal jsem se Severusem Snapem, mizerou a deprimujícím mistrem lektvarů. A byl jsem jím až do velmi nedávné doby; někdo mě však osvobodil z temného vězení mé mysli tím, že mě vyhnal z místa mého ponížení.“

Ticho. Mezi nimi se rozprostíral oceán ticha, tak nekonečný, že se na chvíli bál, že už dávno odešla, že ho nechala blábolit o jeho minulosti, samotného, tak jak to měl rád. Ale pak uslyšel její dech, rychlý a mělký, a její vůně dosáhla jeho nosu. Stála přímo za ním, a on jasným a klidným hlasem uzavřel domácí lekci. 

„Takže, Hermiono, po tom, co o mně víš, myslíš si, že jsem bezcenný? Myslíš si, že jsem zkažený a že si zasloužím to, co mi svět udělal? Řekni mi, věříš, že mě to změnilo ve věc?“

Její hlas se třásl šokem, když odpovídala, zoufalým popřením jeho otázky. „Ne… to by mě nikdy nenapadlo…“

Najednou se k ní otočil a setkal se s jejíma doširoka rozevřenýma očima, uslzenou tváří s výrazem pobouřeného hněvu.

„Tak jak si troufáš to tvrdit o sobě? Nikdy jsi neudělala nic špatného a na rozdíl ode mě, ty sis vybrala cestu záchrany lidí, které miluješ. Jak můžeš být horší než já, když jsi nespáchala ani polovinu zločinů co já?“

„Ale já…“

„Ale ty co? Uděláme z toho snad soutěž? Kdo udělal horší věci ve svém životě? Měl bych ti říct něco víc o nádherných zážitcích svého života? Chceš vědět, jaké to je zabít dítě příliš mladé, než aby mohlo volat o pomoc? Kam až chceš zajít, Hermiono?“

Viděl, jak lapá po slovech, kterými by se sama mohla obvinit, a jak se zadrhla. Vzal jí všechny výmluvy a výčitky, které ji strašily během bezpočtu bezesných nocí, všechny ty hrozné výjevy, které zářily před jejíma očima. Protože on byl horší. A přesto ho respektovala. 

„Já se tak stydím,“ zašeptala nakonec a on spatřil v jejích očích, že se konečně dostala k jádru věci a byla ochotna to s ním sdílet. „Když se podívám do očí mé rodiny, mých přátel, dokonce i do Brumbálových, stydím se. Vím, co považují za špatné a co za dobré, vím, jaký je jejich život. A já do něj nemůžu zapadnout. Viděla jsem věci, dělala jsem věci, ze kterých by se jim hrůzou ježily chlupy. Jak se můžu znovu setkat s rodiči, jak se můžu podívat do očí svých přátel, když vím, co si o mně ve skutečnosti myslí? Když vím, že patřím do světa, ke kterému se mohou jen otočit zády? Zahodila jsem vše, v co jsem kdysi věřila, a není nic, co by mohlo vyplnit tu prázdnotu. Nic než hanba.“

Věděl, co má na mysli a prostřednictvím jejich očního kontaktu jí poslal pochopení a porozumění. Nikdy si nevybrala cestu arogance. Snažila se přizpůsobit, zeslabit svou zářnost, nechat je, aby brali její inteligenci jako pošetilost, její žízeň po znalostech jako nějakou poněkud legrační povahovou vlastnost. Když mě nepřijali předtím, říkaly mu její oči, zatímco se obávaly jeho odpovědi, jak mohu doufat, že k nim budu patřit teď?

„Ty víš, že pro tohle není řešení, ne?“

Zeptal se jemně a ona odpověděla malým přikývnutím. „Ti, kdo se tyčí nad zbytkem, budou vždy sami, a lidé nikdy nepřijmou to, co se liší. My oba jsme se to dozvěděli v tvrdé škole života. Pokud nemůžeš být hrdá na to, co jsi, nikdy se nepřestaneš takhle cítit. Ale pokud nemůžeš přemoci hanbu,“ pokračoval, zhluboka se nadechl a znovu se jejich pohledy setkaly.

„Pak se styď před svou rodinou, pokud musíš. Styď se před svými spravedlivými malými přítelíčky, kteří zůstávají svatými jen proto, že jsou příliš hloupí, aby viděli, co se kolem nich děje. Nemohu tě bránit před pocitem méněcennosti a špinavosti v blízkosti těchto idiotů. Ale nikdy se tak nebudeš cítit u mě, slyšíš? Neprožila jsi nic, čím bych neprošel já. Neviděla jsi nic, co jsem neviděl já. Pokud jsem mohl přežít to, co jsem udělal, ty můžeš jistě přežít to, co bylo provedeno tobě. Slyšíš?“

Odmlčel se. Věděl, co nabízí, ale také věděl, co od ní žádá. Přijmout to, čím je, a přestat se před tím schovávat bylo tou nejtěžší věcí, kterou kdy musela vykonat. Jemu to trvalo více než třicet let.

Ale přesto doufal, z celého srdce, že najde sílu to udělat. Teď, když vše bylo řečeno a uděláno, by ji nechal odejít, kdyby chtěla. Ale nevěděl, co by dělal sám ve svých komnatách, sám bez povídání s ní, školení a škádlení jí.

Byl tak ztracen v děsivém obrazu, kdy Hermiona navždy opustila jeho přítomnost, že si všiml, jak blízko k němu přišla, až když se jemně dotkla jeho hrudi. Hrudi pokryté jizvami stejně jako jeho záda.

Nemohl potlačit povzdech, když její pravý ukazováček začal obkreslovat vybledlou bílou čáru táhnoucí se přes povrch jeho kůže.

Rozuměl tomu gestu, i když se mu nepodívala do očí.

Přijala to, co jí nabídl.

A když se jeho ruce přiblížily, pomalu, aby jí dal dostatek času uhnout před nechtěným dotykem, opřela se o něj, zavřela oči a objala ho kolem pasu stejně pevně, jako on ji kolem ramen.

Kdyby se necítili příliš vyčerpaní, aby o tom mohli přemýšlet, oba by se podivili nad bezpečím, které jim toto objetí poskytovalo, pocitem blízkosti, klidu, který existoval v kruhu jejich sevření. Domova.

Tam venku mohl být svět místem nebezpečí a bolesti, ale tady byli jen oni, dva špioni, oba zjizvení, oba chytřejší, než bylo zdrávo. Oba plni nejhlubší důvěry, kterou kdy cítili.

„A teď,“ promluvil konečně Severus hlasem, který zahřměl k jejím uším. „Myslím, že je čas na snídani.“

Moc a moc se těším na komentáře, nádherná kapitola :)

MagicLady

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ooOoo

(Nade, 27. 5. 2013 21:03)

Uf! Už jsem se lekla, že to Hermiona opravdu udělá a začnou znovu od začátku. Severus naštěstí zvládl i tohle. V některých případech je syrová upřímnost tím nejlepším lékem.

Uff ... konec?

(Fido, 19. 3. 2013 14:32)

no to je děs ... to bylo tak příjemné klepnout na tlačítko a jet od první kapitoly dál a najednou ... nic ... žádné tlačítko ...
uff

Mia je geniální, tvrdá a má cíl .... a platí za to krutou daň
Sev je Sev :)
super je Jane
a HP a Ron jako vždy na facku

... nějak nechápu, že se jí furt snaží zabít ?

Re: Uff ... konec?

(MagicLady, 19. 3. 2013 14:52)

Povídku stále překládám a je dlouhá, takže konec ještě rozhodně ne, ještě dneska, nejpozději zítra dokončím však 28. kapitolu, takže po obetování ji tady máte :)

Jestli myslíš Luciuse, tak se jí nesnaží zabít, další podrobnosti jsou v další kapitole :)

Re: Re: Uff ... konec?

(Fido, 20. 3. 2013 9:58)

konec rychlého čtení :)

úžasný překlad a moc za něj děkuju

no poku dněkoho rozřežu, že bez pomoci zemře, tak ho chci zabít nebo jsem blběj, že nevím co to může udělat ... je to sadista

Re: Re: Re: Uff ... konec?

(MagicLady, 20. 3. 2013 10:07)

S tím že je to sadista souhlasím, ale pozadí všeho je, že ji miluje, ale někdy mu přeskočí a přežene to - viz. vysvětlení v další kapitole :)

:-)

(Eňa, 20. 2. 2013 1:14)

Túto vecičku som kedysi rozčítala, no nejak som sa k nej už nedostala. A som rada, že som sa na to opäť vrhla. Je to až dokonalo nádherné. Temné, ale nádherné. Tá cesta, ktorou obaja prechádzajú... nenávisť, dohoda, priateľstvo, uvedomenie... Myslím, že Severusovi to už došlo... a pripúšťa si to. Hermiona je s tým myslím stotožnená, no absolútne si to pred sebou nehodlá pripustiť. V podstate asi iba čaká na nejaký vnútorný prelom. Každopádne... tá psychológia postáv je pre mňa slastná. Krásny preklad... naozaj úžasný. Už sa teším na pokračovanie, i keď nesľubujem, že budem vždy komentovať, posnažím sa. :-)

pecka

(bam, 15. 2. 2013 18:34)

Tak jsem přečetla celou povídku až sem a je to perfektní. Tvůj překlad je skvělý. Včera jsem tuto povídku náhodou našla a hned mě to vcuclo do děje. Už se těšim na pokráčko

Re: pecka

(MagicLady, 15. 2. 2013 18:49)

Ahojky, to mě těší, po zkouškovým (22.2.) se na to zase vrhnu :)

skvělý

(Catta, 6. 2. 2013 22:48)

Opravdu úžasně překládáš. Je to skvělá kapitola a těším se na další. Líbí se mi, jak k sobě stále nachází cestu a když si myslí, že cesta končí, znovu objeví nějakou skrytou zatáčku :). Sice jsem ze začátku nechápala Hermioniny emoce a pohnůtky, ale v průběhu jsem vše pochopila. Je až neuvěřitelné, že to autorka dokázala vymyslet. Děkuji za překlad :)

Re: skvělý

(MagicLady, 7. 2. 2013 21:01)

Jojo autorka to má dobře vymyšlený :) Děkuju za komentík :)

Nádhera

(Lupina, 6. 2. 2013 19:47)

Krása. Ano. Začátek byl deprimující, mě takové nevyrovnané emoce, lidé strašně dráždí. Chápu to, to jo. Ale dráždí. Hermiona prožívá peklo a chápu, že si neuvědomila, kolik toho mají se Severusem společné. A ten měl opravdu skvělý proslov. Při čtení této kapitoly jsem si je oba srovnávala s postavami v mém překladu. Tak strašně odlišní. U Hermiony je to jasné. Tady ve Lvici opravdu trpí a prochází tou nejdrsnější školou života. Oba Severusové ale mají stejný osud, a přesto jsou tak různě vykresleni. A oba je miluju. A ne, nejsem nestálá. Vážně :-) Skvěle přeložená kapitola. Četla se jedním dechem. Děkuji Ti mnohokrát. A už se těším na pokračování.

Re: Nádhera

(MagicLady, 6. 2. 2013 21:58)

Děkuju za komentář :) Jojo, Severus zářil. Skvělá to postava, kdyby bylo po mým, tak by měl v originále více prostoru :D

No.1 :))

(arkama, 6. 2. 2013 17:20)

Perfektný preklad.
Ešte to musím chvíľu vstrebať, vcelku drsná vec. Hermionine zúfalstvo je strašné, ešteže ho má.
Odporák sarkastický a aký vie byť milý keď treba. Takto presne si ho predstavujem.
PS: tiež by som mu pozrela tie jazvy na hrudi...xD

Re: No.1 :))

(MagicLady, 6. 2. 2013 18:45)

Děkuju :) takovýhle pěkný kapitoly se hrozně dobře překládaj :)
Jak na sebe nejdřív štěkali a pak skončej ve vzájemným objetí...
PS: hmm, já taky :D

Re: No.1 :))

(marci, 6. 2. 2013 21:34)

...já taky ;)

Juj

(peggy.kaja, 6. 2. 2013 16:52)

Wow, dost zajímavá kapitola.... Severus je mistrem psychologie... a Hermi po nějaké době odkrývá svou "lidskou stránku"...
Krásné, těším se na další

Re: Juj

(MagicLady, 6. 2. 2013 16:56)

Děkuji za komentář :)

Severus je chytrej v mnoha směrech a v týhle kapitole přímo zářil :D