Jdi na obsah Jdi na menu
 


28. Mrzimorské tajemství

21. 3. 2013

Kapitolu obetovala moje pravá ruka :) marci 

 

28. Mrzimorské tajemství

 

Další dny neměl ani jeden z nich potřebu mluvit o minulých událostech a vrátili se k jejich prázdninové rutině, jako kdyby se ten večer a ráno poté nikdy nestaly.

Ale i tak Severus cítil změny v jejich vztahu, tak jemné, že by si jich cizí člověk stěží všiml, a přesto změnily jeho i Hermionu mnohem hlouběji, než cokoli jiného, co kdy Severus znal.

Svým způsobem to bylo stejně zvláštní, jako kdyby přestal pro Hermionu existovat, nebo přinejmenším přestal být samostatnou lidskou bytostí. Kde dříve tolerovala jeho přítomnost, stále napůl vědomě sledujíc každý jeho pohyb, všímajíc si jeho postavení v pokoji ve vztahu k ní, nespouštějíc nikdy úplně své ochrany, tam ho nyní akceptovala s úsměvem a jen se ponořila zpátky do svého světa myšlenek a slov.

Mohl hrubě okomentovat nejnovější domácí úkol a přidat ho na svou katastrofickou hromadu, přecházet po místnosti, nebo dokonce prosmýknout se kolem jejího křesla bez jakékoliv reakce z její strany. Občas pro ně připravila čaj a položila šálek na jeho stůl, to vše beze slov. A někdy večer vzhlédl a našel ji spát zkroucenou v jejím oblíbeném křesle, knihu zapomenutou na klíně. Pak ji obvykle vzal do náruče a odnesl nahoru do jejího pokoje, a ona se ani nepohnula, jako by to nebyl jiný člověk, který se jí dotkl, ale část jejího vlastního těla, která byla v té době vzhůru.

Poprvé vůbec viděl Hermionu úplně odpočatou, což z ní udělalo jinou osobu. Znovu byly změny sotva patrné, ačkoli to bylo spíše šokující pro něj, setkávat se s člověkem, jehož humor je ještě černější a sušší než ten jeho. Ale teprve teď, když diskutovali o teoretických problémech a její ruce divoce gestikulovaly a oči se drze leskly, viděl, že dříve nebyla nikdy sama sebou, ne se svými přáteli, ne ve třídě, a dokonce ani s ním během posledních měsíců.

Jako kdyby neutuchající vůle najít si čas, potěšit, uspokojit, jednoduše zmizela a zanechala po sobě osobu stejně svéhlavou a sarkastickou, jako byl on. Osobu, která byla nestydatě geniální a občas otřesně arogantní.

Nesmírně si to užíval. A když viděl vrásky na její tváři, jak se ztrácejí, a jak nový plamen vzkvétá v jejích očích, věděl, že se ona cítí stejně.

K záležitosti s Luciusem Malfoyem se nevraceli a jediným náznakem, že se Hermiona zabývá svými vzpomínkami, byla skutečnost, že se jejich trénink a jeho intenzita zdvojnásobila. Trávili teď hodiny v posilovně, dokud dokonce i Severus vyčerpáním nepopadal dech.

Dvacátého osmého prosince ho Hermiona poprvé řízla.  Šokovaně sledovala, jak se červená čára na jeho hrudi rychle rozšiřuje, ale Severus ji zastavil dřív, než by mohla dát průchod svým omluvám.

„Skvělou věcí na tom být čarodějem, Hermiono,“ řekl jí, když si s nacvičenou lehkostí vyléčil ránu, „je to, že můžeš trénovat tak tvrdě a nebezpečně, jak chceš. Není toho mnoho, co neumím vyléčit, a ty potřebuješ zkušenosti se skutečnými zraněními – způsobovat je jiným a přijmout je. Trénink teorie ti nepomůže, až budeš čelit někomu, koho musíš zabít, nebo být zabita jím.“

„Jestli hodláš začít s projevem ´Nestarej se o jiné´, pak přestaň, Severusi, slyšela jsem ho dost často,“ odpověděla Hermiona ostře. „Zabila jsem a byla jsem blízko k tomu být zabita více než desetkrát.“

„Já vím. Ale zabila jsi instinktivně? Tak rychle, že jsi o tom nestačila přemýšlet? Nebo jsi váhala a ptala se sama sebe, jestli není jiná možnost, dávajíc tak své oběti šanci vycouvat?“

Její oči se rozšířily a ruka s nožem klesla k jejímu boku. „Kým žádáš, abych se stala, Severusi?“ zašeptala.

Jen se na ni ušklíbl, protože teď už věděl, že bude pochopen. „Výkonnou osobou,“ odpověděl.

A místo toho, aby ustoupila, stáhla se k obvyklým gestům, které používala předtím, jen zvedla bradu, setkala se přímo s jeho pohledem a s úsměvem přikývla.

Avšak i když se zdálo, že se vypořádala se vzpomínkou na Luciuse po svém, vlastním tichým způsobem, Severus zjistil, že jeho problém nenechal na pokoji. Netoužil ji někdy znovu takhle vidět, krvácející, napůl v bezvědomí a plnou bolesti, a netušil, jak zabránit Luciusovi, aby ji přivolal a znovu zraňoval.

Přesto čekal až do Silvestra, doufaje, že Hermiona nadhodí téma dříve než on. Ale večer ubíhal a ona dosud ignorovala jeho náznaky, vyhýbajíc se pokusům o obrácení rozhovoru k něčemu, co souviselo se špionáží, zdánlivě se nesoustředíc na nic jiného, než na jejich večeři.

„Musíme ho zastavit. Nemůžeš takhle pokračovat,“ poznamenal nakonec během dezertu.

„Já vím,“ odpověděla Hermiona klidně, využívajíc nyní jeho náhlé změny tématu. „A mám plán. Ale potřebuju nějaký čas, abych se připravila,“ uvedla a pokračovala s velkým zájmem a soustředěním v jedení čokoládové zmrzliny.

„Co když čas nemáme?“ zeptal se Severus, přemýšleje, proč vypadá tak klidně.

Povzdechla si a položila lžíci vedle své misky.

„V tuto chvíli toho hluboce lituje,“ vysvětlila. „Stejně jako vždy, když překročí hranici. Ty víš, jak daleko může někdy Lucius Malfoy zajít, on mě opravdu miluje. A bojí se, že mě ztratí. Takže kdykoliv mu přeskočí a udělá něco tak hloupého jako… dá se pak na pokání. Poslal mi šperky, ty jsou vždy dobrým znamením, že se o nic další týdny nepokusí. Než ho znovu posednou jeho nebezpečné touhy, problém vyřeším. Slibuju, Severusi.“

Tři věci přišly Severusovi na mysl, když se setkal s jejím pohledem a mlčky přikývl. Zaprvé mluvila o Luciusových násilných útocích, jako kdyby byly otravnou rutinou, něco, co znala nazpaměť, i když to nenáviděla. Uvažoval, kolik šperků má primuska uloženo ve svém pokoji, darovaných jako odškodné od jejího mučitele.

Zadruhé, že mu neřekla nic o svém plánu. Ať už byl jakýkoliv, evidentně ho nebyla ochotna informovat, a že normálně by to stačilo, aby u něj vyvolala podezření.

A zatřetí, tohle byla Hermiona, které méně než před týdnem přísahal, že bude věřit. A kupodivu neměl potřebu se jí ptát nebo testovat plán, o kterém mluvila. Pokud si byla Hermiona jistá jeho úspěchem, tak on taky.

Takže místo aby byl svým normálním podezřívavým já, jen zvedl hlavu a zamračil se. „Nikdy jsem nedostal žádné šperky, od nikoho,“ postěžoval si, napodobujíc uražené dítě.

V odpověď se usmála. „To asi proto, že nejdou moc dohromady s tvým hábitem. Ale pokud chceš, můžu ti půjčit některé z mých rubínů a můžeš je vyzkoušet na tvé první hodině lektvarů.“

Uchechtla se při představě Severuse ozdobeného náhrdelníkem z rubínů a červenými stuhami ve vlasech, jak stojí před sedmými ročníky, avšak řečený Mistr lektvarů náhle povstal s panovačným výrazem.

„Do posilovny, drzá ženská,“ nařídil. „Náležitě tě potrestám. Budu se muset bránit smíchu během výuky prvních ročníků. To si žádá nože!“

Hermiona mu vyhověla, s hranou poslušností se uklonila a vydala se na další dvě hodiny kopat, rozdávat rány a řezat.

Xxx

Věděla, že by zde měl být, a že ji bude očekávat dříve, než projde chrličem, avšak když vstoupila do jeho pracovny a našla ho, jak sedí za svým stolem, šálek čaje v ruce a oči šíleně jiskřící, nemohla se ubránit malému uzlíku nervozity v žaludku.

Možná to bylo jeho pověstí vševědoucího, téměř všemocného čaroděje, snad vyloženě pro jeho stáří, ale kdykoliv Hermiona navštívila Brumbála, bála se, že se její odvaha rozplyne.

Na tomto plánu toho záviselo víc, než jen zkrocení Luciuse Malfoye, a ona si nebyla jistá, jak ředitel na její návrh zareaguje. Přes jeho výstřední pověst a jeho přátelské-ale-pomatené chování nebyl jen mocným čarodějem, ale také skvělým generálem a politikem. Lidé jako Albus Brumbál se nechtěli pustit moci nebo kontroly. Toužili po obojím.

Vše, v co mohla doufat, bylo, že její argumenty budou mít dostatečnou váhu a že Brumbál skutečně věří Severusovi tak moc, jak vždy tvrdil. A pak, v což mlčky doufala, že ředitel začal pociťovat svůj věk a touží po malé úlevě.

„Řediteli,“ pozdravila jej s úsměvem na rtech. „Jsem ráda, že jste si na mě našel čas.“

„Ach, slečno Grangerová, potěšení je na mé straně.“

Neviděli se skoro měsíc; Severus převzal její ohlašovací povinnosti, a výraz v ředitelově tváři jí řekl, že je příjemně překvapen změnami, kterými prošla.

Skoro viděla svůj obraz zrcadlící se v jeho očích: silnější, lehce svalnatější tělo, které ztratilo trochu ze své ztuhlosti, tvář, která kdysi byla studená jak led, nyní uvolněnou a zcela sebevědomou, kůži znovu zářící a zdravou, oči bez známek zarudnutí a únavy, opět sršící energií.

Nekonečně ji dráždilo, že ředitel ví, kdo za tím vším je. Nějak chtěla Severuse a jejich přátelství udržet v tajnosti, stejně jako události během zábav. Kdykoli pomyslela na čas, který strávili spolu, cítila jakousi starostlivost tak intenzivní, že ji to pokaždé překvapilo. Byla její, ta tichá svatyně, kterou si postavili, byla jejich, a nikdo ji neměl spatřit.

Cítila jeho pohled sahající do jejího vědomí, tak jemně, že kdyby sama nebyla odborníkem na nitrobranu, nevšimla by si toho, a pečlivě směrovala jeho sondující mysl k několika neškodným mentálním obrazům, zcela nesouvisejícím s předměty jeho zájmu. V duchu se ušklíbla. Ředitel doteď používal tuhle formu špionáže natolik, že si ani neuvědomil, jak marné to u ní je. Ale kým byla ona, aby brala tomu muži jeho iluze.

„Vypadáte dobře, má milá,“ podotkl Brumbál, jako kdyby před chvílí naslouchal jejím myšlenkám. Ale Hermionu, která přesně věděla, že ve výsledku neviděl nic a jistě ani žádnou věc související se Severusem, nemohl více oklamat svými triky, byť byly sotva patrné, a tak se jen tajemně usmála a přešla k jednomu křeslu, které stálo před hořícím krbem.

„Mohu si sednout, pane řediteli? Věřím, že to bude na dýl.“

„Jistěže, dítě, promiňte mi mou zapomnětlivost,“ reagoval okamžitě Brumbál, přičaroval ještě jeden šálek pro ni a připojil se k ní u krbu.

Mlčky usrkávala čaj a zkoumala starce svým pohledem. Jeho vlastní metoda, kterou používal při zpovídání jiných, se teď obrátila proti němu. Jako první prolomil ticho.

„Co vás sem dnes večer přivádí, slečno Grangerová?“ zeptal se s laskavým úsměvem, aby zmírnil dopad otázky. „Samozřejmě jsem vždy rád, když vás vidím a nabídnu vám tolik podpory, kolik jen můžu…“

Hermiona se v odpověď usmála a položila svůj šálek stranou.

„Je to dobré znamení, když jste přešel rovnou k věci, pane řediteli?“ zeptala se jemně, ale za chvilku mávla nad otázkou rukou, když se zdálo, že to vzal vážně.

„To je jedno. Přišla jsem sem, abych vám předložila návrh, pane řediteli. Na šachovnici je hráč, který až příliš dlouho nebyl zapojen do hry a já věřím, že budeme potřebovat jeho schopnosti ještě dřív, než skončí zima…“

Její vysvětlení zabralo trochu času. Ředitel byl docela schopný vidět klady a zápory, které z toho pro něj plynou. A z malého tajuplného úsměvu, který hrál na jeho rtech, usoudila, že klady převládají.

„Je si ten hráč vědom, že se změní jeho role, slečno Grangerová?“ zeptal se nakonec, a ona zavrtěla s pobaveným úsměvem hlavou, z čehož měl dojem, že se právě navzájem podělili o vtip.

„Znáte ho, řediteli,“ odpověděla a spatřila záblesk spokojenosti v jeho očích. Nebylo mu třeba říkat, že jeho znalosti byly, ve skutečnosti, velmi omezené. „On by nikdy nepřijal tuto pozici, kdybych jej požádala předem. Nepovažuje se za vhodnou osobu. Ale já vím, že jí je. A my ho potřebujeme spojit s naší věcí v této válce. Nemůžeme dovolit, aby jeho talent přišel vniveč.“

Vím, jak toužíš po nějaké činnosti, Severusi, pomyslela si, a tohle je přesně to pravé!

Rozhovor pokračoval po nějakou dobu dál, Hermiona předkládala rady a vyhýbala se ředitelovým otázkám, které na ni chrlil z nečekaných směrů, zatímco po celou dobu se usmívali a popíjeli čaj, jako kdyby to byla zdvořilá konverzace s Jane Austenovou a ne strategické jednání mezi velitelem armády a jeho hlavním špionem.

Pak se Hermiona omluvila se zmínkou všech domácích úkolů, které měla ještě dokončit a Brumbál se s ní rozloučil jedním ze svých zářivých úsměvů. Když opustila prostor před chrličem, který Brumbálovi pravděpodobně oznamoval každý návštěvníkův pohyb dřív, než vstoupil do jeho kanceláře, úlevně vydechla. To šlo dobře. Pokud bude mít štěstí, Severus už jistě zuřivě čeká na její návrat a chystá se požadovat odpovědi, zda to vše byl její nápad.

Ale její kroky nesměřovaly zatím do sklepení. Místo toho vytáhla neviditelný plášť, přehodila si ho kolem ramen a vyrazila do vstupní haly a k velkým dveřím. Teď jen musela proniknout do Bradavic.

Xxx

Soumrak zatemnil bradavické zdi, když Hermiona dosáhla svého cíle. Poté, co obkroužila vnější zdivo, se zastavila přímo pod obrovským oknem, které přerušovalo jednolitou kamennou plochu vysoko nad její hlavou. Věděla, že patří mrzimorské společenské místnosti tak jistě, jako znala jejich vstup uvnitř školy. Nakonec být primuskou mělo své výhody.

Zvažovala vstup do společenské místnosti přes normální vchod, ale věděla, že asi dvacet Mrzimorů se rozhodlo přes Vánoce zůstat, a i během večeře byla pravděpodobnost, že někdo sedící u krbu bude dost bdělý. A také neexistoval žádný způsob, jak by si nevšimli, že se portrét sám od sebe otevřel.

To byl důvod, proč se rozhodla pro okno; díky Merlinovi, že mrzimorští neobývají tak rádi věž jako nebelvírští. Znova si přetáhla neviditelný plášť, upevňujíc ho tak, aby nesklouzl, a zakouzlila nadnášející kouzlo na svá chodidla. Když se dostala dost vysoko, vkročila na parapet a zamžourala skrze sklo. Ve společenské místnosti byli tři lidé, dva chlapci, kteří se soustředili na šachy a jeden, který si četl v rohu.  

Dávajíc pozor, aby je udržela ve svém periferním vidění, vložila levou ruku do kapsy a vytáhla dlouhý stříbrný vlas, který sebrala na Brumbálově stole. Jedním prstem v rukavici jej přitiskla na rám okna, zatímco pravou rukou si zamířila hůlku na krk.

„Vox mutatis,“ zašeptala. Pak zvýšila hlas a vyslovila dvě slova. „Otevři se,“ řekla hlasem ředitele, a neviditelná ochranná mříž se potichu stáhla. Okno teď bylo přístupné.

Hermiona ukončila kouzlo a vydechla v tiché úlevě. Nebyla si úplně jistá, že to bude fungovat, ale “Dějiny Bradavic“ ji naučily mnohým užitečným věcem, rozhodně více, než se kdy byli Harry a Ron schopni naučit z Pobertova plánku. Jednou z nich byla skutečnost, že ředitel Bradavic mohl vyžadovat vstup do každé místnosti na hradě a že mu byl poskytován na základě síly jeho hlasu a kůže. Doufala, že vlasy postačí a zdálo se, že bradavické ochrany nebyly tak doladěné, jak se každý chlubil. Řekne o tom Severusovi, ale až poté, co dokončí svůj úkol.

Zašeptala další kouzlo a poryv větru rozrazil okna dokořán. Zatímco mrzimorští překvapeně vzhlédli, ona použila vítr jako krytí, aby vklouzla do společenské místnosti. A když se pak jeden z nich dostal k zavření okna, byla už na schodech vedoucích k chlapeckým ložnicím.

Dveře do ložnice sedmého ročníku byly nepatrně pootevřené a Hermiona děkovala chlapcům za jejich nedbalost. Pomalu je otevřela a byla odměněna pohledem na poměrně neuklizenou místnost, obývanou jen tlustou starou ropuchou.

Prohrabovala se věcmi na nočním stolku a trvalo jí méně než minutu, než našla svůj cíl. Postel a skříň Justina Finch-Fletchleyho.

Harry si možná myslel, že se Justin snaží jen o přátelství nebo je do něj zamilovaný, ale Hermiona nevěřila v jeho nevinu moc dlouho. Justin se na Harryho díval poměrně často. A dělal si poznámky. Nikdo si nedělá poznámky, když chce být vaším přítelem. Člověk si dělá poznámky, protože si chce něco zapamatovat, nebo podat někomu zprávu.

A Justin napsal Harrymu. Harry a Ron to mohli přehlédnout, ale Hermiona si uvědomila, co Justin chystá ve chvíli, kdy obdržela dopis od svého přítele. Justin se chtěl s Harrym setkat v mudlovské části Londýna, daleko od Weasleyových, bystrozorů nebo kohokoliv, kdo by na Harryho dohlédl.

Otázkou jen bylo proč.

Justin se nepřipojil ke Smrtijedům sám od sebe – ona by věděla o druhém Smrtijedovi v Bradavicích. Ale pro někoho vyzvídal, a pokud si vyložila změny ve Vnitřním kruhu správně, tak to byl buď Macnair nebo Houseman. Oba si v poslední době získali hodně chvály od Pána a oběma byla poskytnuta soukromá slyšení více než jednou.

Ale potřebovala pro to důkaz a také chtěla vědět, proč Justin zradil své vrstevníky. Takže vrhla na ropuchu bezhůlkové uspávací kouzlo, které nebylo možné vysledovat zpět k ní, nastavila ochrany na schodech do ložnice, které ji v okamžiku varují pro případ, že někdo vstoupí na schodiště a zavřela dveře jemným šťouchnutím chodidla; nechtěla se ničeho dotknout, aby její magický podpis nemohl být nalezen na čemkoliv v místnosti.

Pak se vrátila k Justinově posteli a nočnímu stolku a zastavila se, pečlivě si zapamatovávajíc celkovou pozici jeho věcí.

Vzal si toho velmi málo na vánoční prázdniny, skutečnost, o které spíše spekulovala. Kdekoliv trávil tyto týdny, s kýmkoliv se setkal, jeho věci byly více v bezpečí za zdmi Bradavic, než kdy jindy. Kompletní přítomnost oblečení, knih a osobních serepetiček jen posílila její podezření. Neměl zabaleno jako někdo, kdo šel domů. Nechal vše cenné za sebou.

V důsledku toho si vytáhla rukavice, které byly speciálně zastíněné proti proniknutí stop její vlastní magie z kůže, a popadla pyžamo, které leželo úhledně složené na jeho posteli; myšlenka na Harryho a Rona ji rozesmála. Co by si pomysleli, kdyby ji takhle viděli? Ron by prohlásil, že tohle její porušování školních pravidel není možné a Harry by v úžasu zíral.

Oba hluboce věřili v její schopnost získat jakoukoliv informaci z knihovny nebo upravit jejich studijní plány barevnými kódy. Ale tohle – prohledávání špionových osobních věcí a vyhýbání se několika kouzelnickým pastem, které nastavil, aby ochránil své soukromí, zřejmě s pomocí někoho jiného, pro koho pracoval – tohle by se jim zdálo jako svět na míle vzdálený od Hermioniny obvyklé pozice v triu.

Ale Hermiona věděla, že v tom nebyl žádný rozdíl. Udržování informací v paměti a sledování, jak se spojují do celku, bylo to, na čem opravdu záleželo, ať už jste vyzvídali, plánovali bitvu nebo jen psali komplikovanou esej. Sama se cvičila v zapamatování každé narážky, každičkého kousku informace z psaného textu, a teď soustředila veškerou koncentraci své precizně vysoustružené mysli, aby toho byla schopná u Justinových věcí.

Nebylo zde ani stopy po větším množství poznámek, které si dělal během posledních pár týdnů školy, ale našla několik svitků pergamenu s odtrženými okraji a několik poznámkových bloků, ze kterých někdo vytrhal pár stránek.

Mnoho z krabic a kufrů, které sloužily Justinovi k ukládání více osobnějších věcí, byly zakódovány jeho osobním magickým podpisem, dovolujíc jen někomu s identickou magií, jako měl Justin, otevřít je (a protože Justin neměl dvojče, nikdo takový na světě nebyl). Ale její dřívější pátrání v jeho oblečení přineslo ovoce. Nechal zde své rukavice a Hermiona je nejdřív obrátila na ruby, než si je natáhla přes své vlastní. Rukavice měly právě dost z Justinovy tělesné vůně a magie, že to ošálilo pasti a povolilo jí krabice otevřít.

Nebyly zde žádné dopisy od jeho rodičů. Zvláštní. Tak dlouho, jak znala Justina, mu přicházel balíček nebo dopis od jeho rodičů přinejmenším jednou týdně. Justin byl jedináček a jeho matka ho ze srdce milovala. Ale poslední dopis byl tři měsíce starý. A jak Hermiona prohledávala jeho korespondenci, vytvořila se jí v mysli představa o tom, co se stalo.

Ale nenašla žádný důkaz. Trvalo jí půl hodiny přezkoumat jeho věci a dát je zpět v přesném pořádku, jak je našla. Zkontrolovala jeho kufr a noční stolek, hledajíc skryté zásuvky nebo přihrádky, ale nic nenalezla.

Jako další se zaměřila na stěny okolo jeho postele, na její čelo a poté, co zvedla matraci dalším bezhůlkovým kouzlem, na postel samotnou. Zase nic.

Možná něco schoval ve společenské místnosti – ale to jí zdálo nepravděpodobné. Pokud mrzimorští byli jako nebelvírští, nic soukromého nebylo před nimi v bezpečí. A ve škole plné teenagerů strkajících do všeho nos jste nemohli skrýt věc až tak dobře, aby ji nenašli.

Ale kde? Vzal si důkaz nakonec s sebou?

Odhalení se objevilo, jakmile ustoupila od postele, aby ji celou přezkoumala ještě jednou a její zrak padl na sloupky postele. Masivní dřevěné sloupky. Nebo přinejmenším vyhlížely masivně. Jeden z nich na pravé straně lůžka byl dutý, což zjistila po pár vteřinách klepání a porovnávání zvuků.

Nemohla odhalit otevírání, ale když pomalu přejela rukou v rukavici přes leštěné dřevo, objevila se trhlina, ne více než vlásek velká. Použila jeden ze svých nožů, které teď nosila s sebou všude, kudy chodila, bezpečně ukryté v pouzdrech připevněných na stehnech, aby trhlinu víc otevřela, dávajíc přitom pozor, aby nepoškrábala dřevěný povrch.

Co jsi to skryl před zraky jiných, Justine, pomyslela si, když seslala sérii odhalovacích kouzel na otvor, Co způsobilo, že jsi zradil svůj svět?

Vztek uvnitř ní rostl, zatímco prolamovala kletby a bezpečnostní kouzla, které Justin použil k ochraně svého tajemství; zlost na nebezpečí pastí, které umístil okolo všeho, na chlapce, který si byl ochoten vybrat lehčí způsob za zády ostatních, avšak když nakonec dala ruku do díry a získala dva snímky, které byly uvnitř ukryty, její hněv v mžiku utichl.

Jeho matka. Doprovázená dvěma maskovanými Smrtijedy, její zelené oči divoké, hrudník zvedající se s panickým lapáním po dechu a hrozný strach, vědomí toho, co ji čeká, lemující každičký kousíček její tváře.

Jeho otec. S okázalým monoklem, ruce svázané za zády, ale stále bojující proti mužům, kteří ho drželi. Nic než obavy v jeho očích, nic než láska k jeho rodině a zoufalství.

A u obou obrázků tučné písmo tvořící jednoduchou větu: „Udělej, co ti řekneme, Justine, a možná přežijí.“

Znala ten rukopis. Severus ji trénoval v rozeznávání písma každého jednotlivého Smrtijeda. Tohle byl Macnair. A on měl Justinovy rodiče.

Xxx

Severus si nebyl jist, proč ho Albus žádal o jeho společnost během odpoledního čaje, ale byl více než ochoten jít. Bylo načase představit Hermionin paměťový spouštěč a jiné nápady, na které přišli během vánočních prázdnin. Neformální schůzka u čaje a sušenek byla perfektní příležitostí, jak to vše řediteli předložit.

Takže byl celkem překvapen, když místo uvolněné atmosféry, kterou čekal, našel ředitele pevně usazeného za svým stolem.

„Albusi,“ pozdravil ho s mírným kývnutím hlavy.

„Severusi! Děkuji, že sis udělal čas. Prosím, posaď se, můj chlapče.“

Severus se zamračil. To “můj chlapče“ nemohlo věštit nic dobrého. Dle jeho zkušeností obvykle následovala spousta nechtěných rad nebo ještě hůř, vážný výslech ohledně jeho duševního stavu. Samozřejmě ředitel by to nikdy takto nepojmenoval; nazýval to rozmluvami o “přátelství“ a způsobu, jakým všichni musí držet pohromadě v těžkých dobách, avšak v minulosti všechny tyhle velké věty mohly být obvykle shrnuty do jedné, hlavní otázky: „Můžeš pokračovat dál, aniž by ses zhroutil, můj chlapče?“

Posadil se do nabízeného křesla beze stop úsměvu, tvář nečitelná kamenná maska.  Cokoliv na něj bude chtít Albus hodit, bude to muset udělat po zlém. Severus už dávno přestal takové rozhovory řediteli ulehčovat.

„Ty už asi tušíš, že jsem tě dnes večer pozval za zvláštním účelem, Severusi,“ začal Albus po chvíli napjatého ticha.

Nikterak na to nereagoval, avšak uvnitř něj se probudil náznak zvědavosti. Za normálních okolností by Albus začal rozhovor jako je tento s velkým množstvím maličkostí okolo, ptal by se na jeho experimenty, jeho třídy, nebo jak si užil dovolenou. Nebyl tím, kdo jde rovnou k věci jako teď; tuto cestu volil jen v případech naléhavosti nebo velkého významu. Ostatně, ředitel si užíval svou roli výstředního starého čaroděje až příliš často.

„Věc se má tak,“ pokračoval Albus po chvilce čekání, „že jsem strávil prázdniny přemýšlením o Řádu a jeho reorganizaci.“

Tady přijde kousek “už nejsi víc potřeba“, pomyslel si Severus, ohromen vlastní hořkostí. Byl rád, že už nebyl špionem a pracovat s Hermionou bylo tou nejvíce obohacující věcí, ale teprve teď, zatímco seděl v kanceláři a pozoroval svého starého učitele, si to uvědomil: jak moc postrádal smysl svého života, šanci zaměstnat své schopnosti více, než dosti nepřímým udržováním Hermiony stranou od újmy.

Byl jsi Smrtijed, Severusi. A stále máš Znamení. Neočekávej od nich, že tě někdy přijmou jako rovnocenného. Neočekávej, že tě ocení za to, co jsi, řekl si pevně.

„Byla to především tvoje… změna role v Řádu, která zaměstnávala mou mysl, a otázka co s tebou, teď když je tvůj život špiona u konce,“ pokračoval ředitel, nedbaje tiché bitvy, která zuřila uvnitř Mistra lektvarů.

„Rozumím,“ odpověděl nakonec Severus, vyháněje všechen smutek a hořkost ze svého hlasu.

Ředitel to ocenil, jeho oči zajiskřily a byly plné nezbednosti.

„Prosím?“

„Chápu, že už nemůžu hrát ústřední roli v záležitostech Řádu,“ vysvětlil Snape. Tak vidíš, Albusi, udělal jsem to znova, pomyslel si. Usnadnil jsem ti práci. „Po tom, co jsem ztratil možnost špehovat, jsem především pro Řád přítěží. Nemohu vést vnější mise a můj vliv je velmi omezený. Pokud si přeješ, abych se stáhl z vnitřního kruhu, udělám to.“

Na to se Albus usmál a Severus zjistil, že jeho zlost uvnitř hrudi roste. Mohl by projevit alespoň hranou lítost, pomyslel si.

„Ne, můj chlapče,“ řekl teď Albus, naklonil se přes stůl a položil uklidňující ruku na Severusovo rameno. „Nemyslím si, že to chápeš. Po poradě s několika členy Řádu a opatrném zvažování jsem se rozhodl, že se staneš Mistrem špionů.“

Xxx

Autorčina poznámka: Nápad s rukavicí, kterou použila Hermiona, aby napodobila Justinovu ruku, nepochází z mé vlastní hlavy, ale byl vymyšlen skvělou Tamora Pierce, v jejím úžasném románu “Trickster´s Choise“ (měli byste si ho všichni přečíst, je to jedna z nejlepších fantasy, která kdy byla napsána!)

Překladatelčina poznámka: moc se těším na komentáře, s další a další kapitolou vždy jen žasnu, jak skvěle propracovaný příběh autorka má :)

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Aiden, 21. 3. 2013 22:52)

Díky moc za kapitolu ;)
Docela jsem koukala, jakej pokrok udělala Herm a Sev. Je vidět, že je Herm dobře trénovaná, když bez problémů zvládá i podobnou prohlídku. A Brumbál v akci taky nebyl špatnej. Těším se na pokračování :)

Re: :)

(MagicLady, 23. 3. 2013 11:13)

Díky za komentík, protože má dobrého učitele :)