Jdi na obsah Jdi na menu
 


36. Nový směr

16. 9. 2013

Kapitolu obetovala Marci :) 

 

36. Nový směr

Dny přešly v týdny, zatímco se Severus dostával do své role řádového Mistra špionů. Nikdy neměl přehnané sklony navštěvovat schůzky užšího kruhu Řádu, a ani se nikdy nedozvěděl víc o Albusových zdrojích, krom klepů a zvěstí. Teď ale, když Albus rozšířil jeho působnost na všechny dostupné informace a poskytl mu plný přístup k síti Řádu, zcela upřímně se divil, jak mohli tak dlouho přežít.

Albus možná mohl být nejmocnějším a nejchytřejším kouzelníkem tohoto a minulého století, ale jeho organizační schopnosti byly na stupnici hned za neexistujícími a jeho představa o řádné dokumentaci byla spojena příliš úzce s jeho dokonalou pamětí. Zapisování věcí, dle něj, bylo pro ostatní.

Takže trávili hodiny v jeho nově přidělené kanceláři, Severus kladl otázky a Albus na ně odpovídal svým unikátním nepřímým způsobem. Navrhl mapy, diagramy a nouzové protokoly, ve snaze vnést do zmatečné Brumbálovy korespondence řád, a probíral se hromadami dokumentů, které zaplňovaly kufr za kufrem.

Bylo toho třeba hodně udělat, a netýkalo se to výhradně jen špiónství a služebních záležitostí. Většina činnosti členů se zaměřovala na praktické aspekty práce – sbírání informací, získávání nových spojenců, sledování smrtijedských aktivit a udržování ministra na uzdě. Mistrovi lektvarů trvalo možná nejdéle naučit je, že 'shromáždit co nejvíce informací, jak můžete, a pak je divoce smíchat dohromady' není způsob, jak organizovat odpor. Rozdělit klíčové od nepodstatného, kombinovat fakta tak, že se mohou objevit vzorce a dovést vše tohle do podoby, která dovolí ostatním členům Řádu zhodnotit to ve své vlastní práci – všechny tyto kroky, tak základní pro vědecký výzkum či výzkum jakéhokoliv druhu, většině z nich nikdy nepřišly na mysl.

I kdyby si někteří byli vědomi nedostatků svých metod, postrádali čas nebo odhodlání je změnit. Jak věci stály, nikdo neprotestoval, když se Snape podíval na to, čeho v posledních měsících dosáhli či nedosáhli, vybuchnul a pustil se do práce.

Schůzky Řádu potřebovaly být restrukturalizovány a musely se založit efektivnější způsoby komunikace, a i když nové prostory Řádu v Bradavicích mnohé věci usnadnily, přispěly ke stresu potřebou vymalování, plánování a zavádění přijatelného systému oddělení, hesel a bezpečnostních systémů.

Některé dny, kdy seděl shrbený nad dokumenty tak dlouho, že jej začala bolet ramena, měl pocit, jako by neměl kdy se nadechnout. Dokonce i jeho čas vyhrazený na Hermionu se zkrátil na bojovou praxi a setkání ohledně strategie, kdy se snažila naučit víc, než kdy byl ochoten Harry Potter, o základních znalostech politiky, práci Řádu a umění klamu. Avšak stejně ji nemohl přibrat na pomoc, protože její role zůstala tajemstvím dokonce i mezi užším kruhem Řádu a nemohl by vysvětlit její přítomnost v jejich sídle, když i Harry Potter stále čekal na své oficiální uvedení do Fénixova řádu.

Hermiona.

Raději o ní v těchto dnech příliš důvěrně nepřemýšlel. Navenek se mezi nimi nic nezměnilo, ale jako kdyby urážky Ronalda Weasleyho, vržené na ně v zápalu boje, zničily něco příliš křehkého, než aby to šlo pojmenovat.

Možná to byla nevinnost.

Předtím nikdy nezpochybňoval jejich úzký kontakt, a to jak tělesný, tak spojení jejich myslí. V prvé řadě to byla dívka, která potřebovala pomoc, oběť nepojmenovatelné krutosti. Když se na něj obrátila jako na partnera, přijal ji pro její brilantní mysl a schopné tělo, a byla pro něj stejně asexuální osobou, jako Albus či Minerva.

A pak se z nich stali přátelé. Rodina. Něco tak blízkého, že hledání příhodného výrazu bylo marné. Něco, co zdaleka překonalo veškerou důvěrnost, kterou kdy s jinou osobou sdílel, dokonce i kratší či delší vztahy, které v průběhu let s ženami měl.

Každý den s ní mu o ní poodhalil něco nového a následně i o něm samém, neboť objevil pocity a vracející se myšlenky, které považoval za ztracené a mrtvé již před mnoha lety. City, které v něm vyvolala Hermiona. Péče. Něha. Přání chránit. Láska.

A místo aby setrval v bezpečné vzdálenosti, skočil do toho po hlavě.

Nikdy dokonce ani nepřemýšlel o jejich přirozeném způsobu dotýkání, přijetí či sdílení jejich oblíbené pohovky během klidných večerů. Jak snadno mu s ní tyto projevy náklonnosti, kterými vždy opovrhoval, vyklouzly z úst. Jak pusté a chladné se mu zdály jeho komnaty bez ní.

Jak harmonicky se jejich těla cítila, když bojovali; jako ladný tanec mezi rovnocennými partnery.

Ale teď, když Weasleyho slova spustila nějaké skryté části jeho mysli, vzpomněl si na pocit, když jí kartáčoval a zaplétal její vlasy, nebo jak je hladil, když měla bolesti. Vzpomněl si na sladkou vůni jejího dechu a čistou vůni jejího potu, která jej zaplavila, když spolu zápasili. Její dobře stavěné tělo, tak blízko tomu jeho, že mohl cítit její teplo.

Jemný dotek její kůže, když jeho ruce klouzaly po jejích stehnech, aby odstranil dýky. Její oslnivý úsměv, nečekaný a ohromující, který ji změnil znenadání na krásnou.

Byl si až příliš dobře vědom její možné přítomnosti ve vedlejší místnosti, kdykoliv ležel ve tmě, čekaje na spánek, který se mu celé hodiny vyhýbal, až příliš dobře vnímal její tělo, když bojovali, nebo mluvili a svoji psychickou reakci na to.

A on proklínal svou slabost.

Tohle bylo špatné, tak špatné, že by se těmito cestami neměl ani ubírat.

Ne protože byla o polovinu mladší nebo studentka – takové myšlenky jej ani nenapadly, zatímco se snažil vyhnat ji ze své mysli. Nebyla dítě, žádný studentík, a jemu se zdála být starší, vyspělejší, než mnohé ženy v jejím věku.

Ale byla už tak těžce zraněna, tak opakovaně, že mužská touha pro ni nemohla být ničím jiným, než hrozbou.

Vzpomněl si, jak sebou na začátku jejich spojenectví při každém kontaktu cukla; její tělo nebylo pro ni ničím, jen cizincem, nástrojem, který si zvykla používat ve svůj prospěch. Trvalo jim měsíce, než navázali tento stupeň důvěry, a měsíce trvalo jí, než se s ním cítila v bezpečí, než uvěřila, že se za jeho dotekem neskrývá žádný utajený význam. A s ohledem na ní mu tento… úhel pohledu… připadal jako zrada.

Nenáviděla by jej, kdyby zjistila, že byl dalším – jak to Weasley tak výstižně nazval? – nadrženým starým Smrtijedem bažícím po jejím těle, zatímco ona si snažila udržet zdravý rozum.

A i v případě, že část z ní nebyla nenávratně zničena,  kdo by věřil, že by mohl přitahovat krásnou mladou ženu jako je ona, ženu, kterou... Ne. Nemůže si dovolit takové myšlenky. Dokonce ani v bezpečí noci, skrytý před všemi pohledy ve své ložnici.

Takže se ponořil mezi tuny pergamenů, zaměstnávaje svou mysl a tělo, až měl stěží sílu zalézt do postele, a soustředil se, aby všechno své myšlení držel stranou od svých pocitů k ní, ukrýval své zakázané myšlenky za silnými mentálními štíty a nutil své bloudící oči dívat se jinam, jen ne na její tělo.

A tiše se modlil, aby si nevšimla ničeho nepatřičného.

Xxx

Únor se ohlásil sprškou deště a sněhu, zmáčel zemi, až z ní bylo bláto a změnil strop ve Velké síni na bouřkově šedý.

Hermiona si toho nevšimla. Ani se nepřipojila ke vzdechům a stížnostem těch, kteří se cítili na hradě uvězněni; měla s nimi málo co do činění s výjimkou školy, natož aby se v těchto pochmurných a neúrodných povánočních dnech na něco těšila.

Pro ni byly rušnější, než kdy dřív v jejím životě, a když se po půlnoci doploužila do své postele, usnula hned, jak se její hlava dotkla polštáře, často se divíc, kde vzala energii, dostatek sil a motivace, aby prošla těmito dny, které se zdály být nekonečné. 

Tentokrát tu byl Harry. Byl zaseklý do svého rozhodnutí ohledně vstupu do Řádu, což bylo s obrovským nadšením přijato jak Brumbálem tak McGonagallovou. Ale jeho prvotní nadšení, že konečně objevil tu správnou věc, kterou má udělat, se příliš brzy vytratilo a jeho první náhodné rozhovory s Brumbálem jej zanechaly zmateného a frustrovaného. Jeho znalosti o taktice, politice a obecné struktuře kouzelnické společnosti, které musel pochopit, byly prakticky mizivé.

Co věděl o fungování Starostolce či ústavy? O právech bystrozorů nebo odboru záhad? I kouzelnická etiketa a rodové linie velkých čistokrevných rodin byly pro něj velkou neznámou. Nakonec pochopil, proč Hermiona trávila posledních šest let svého života nepřetržitým studiem, snažíc se pochopit tento krásný nový svět, do kterého byli vrženi.

A byla to ona, ke komu se obrátil o pomoc.

Poskytla četbu, historii a hodiny etikety a řekla mu vše o Řádu – dobře, ne všechno, pokud měla být upřímná, ale rozhodně vše, co musel znát. Avšak byly to jednoduché věci, které ji dováděly k šílenství. Jak ho kupříkladu měla naučit, že nemůže číst své nově nalezené zdroje na veřejnosti? Jak mu vysvětlit, že jeho nový nádech odhodlání, který měl ve tváři, byl špatný nápad? Že jí neměl projevovat přílišnou něžnost a péči, zatímco je ostatní oči mohly vidět?

Pozorovala a studovala lidskou komunikaci od té doby, co dokázala myslet, a až teď, když sledovala, jak se Harry snaží na veřejnosti udržet přijatelnou tvář, si uvědomila, jak snadno dosáhla k herectví, a za druhé, jak moc přirozené pro ni bylo lhaní a předstíraní. Hrála svou roli dlouho předtím, než se změnila v 'Hermionu - špionku', a zdálo se jí téměř nemožné naučit někoho to, co dělala automaticky.

„Nechceme jen před možnými špiony skrýt věci, my si také přejeme vysílat určité dojmy,“ vysvětlovala už poněkolikáté, zatímco seděla s Harrym ve svém pokoji primusky. „Tvůj veřejný odstup od Rona je dobrou věcí, ale my nechceme, abys působil sebejistě či spokojeně. Nechráněný a nervózní jsou ta správná slova. Povím Voldemortovi, že jsem se k tobě dostala blíž a že zmenšuju tvé naděje na vítězství. Musíš ten dojem odrážet, nebo to nebude fungovat. Přemítej, odcházej, kousej si nehty, odmítej se ostatním podívat do očí…“

„Snažím se,“ protestoval Harry, jeho tvář jako otevřená kniha plná emocí. „Ale nejde mi to přirozeně a ve chvíli, kdy se na tyhle věci plně nesoustředím, maska spadne. Nevím, jak…“

Nedokázala potlačit frustrovaný povzdech. „A já nevím, jak tě to naučit,“ přiznala tiše. „Nikdy jsem sama o těchto věcech nepoučovala, a nevím, kdo… kromě… To by mohlo být řešení…“

Najednou se její oči rozsvítily a její tváře se zbarvily. Rychle načmárala krátkou zprávu na nějaký pergamen s ohnutými rohy a poslala ho po sově, kterou si koupila v létě.

„Pojďme,“ oznámila pak. „Počká na nás ve sklepení a my jej nechceme nechat čekat příliš dlouho.“

Po cestě dolů, bezpečně schovaná pod neviditelným Harryho pláštěm, který v těchto dnech všude nosil s sebou, neodpověděla ani na jednu jeho otázku. Harry měl skličující pocit v žaludku a strašnou předtuchu, že z toho nejmenovaného se vyklube Snape. Ale když konečně sundali plášť a zahnuli za roh, přivítala je světle blond kštice a aristokratické rysy, uhlazené do arogantní masky.

„Grangerová. Pottere. Dvě koťata ztracená v hadím doupěti,“ pozdravil je chladně. „Dávejte si pozor, abyste našli cestu zpět.“

„Malfoyi,“ zasyčela útočně Hermiona a protáhla se kolem něj.

Zcela zmatený, ale dostatečně moudrý, aby teď tiše kopíroval její chování, ji Harry následoval, přičemž nevěnoval Malfoyovi ani letmý pohled. Všiml si, že Hermiona provedla nějaké kouzlo, kryté před pohledy jejím hábitem. Zahnuli za další roh a neslyšeli za sebou nic, jen klapot Malfoyových bot a jeho tiché poznámky o 'mudlovské šmejdce a zjizvenci, kteří si hledají místo k muchlování.'

Teprve když dorazili ke starým dřevěným dveřím, které vypadaly podivně nemístně ve velkolepém gotickém sklepení, obrátila se na Zmijozela.

„Vše je čisté,“ oznámila a rychle ho objala. „Děkuji ti, že jsi přišel, Draco.“

„Rádo se stalo,“ odpověděl a věnoval Harrymu jeden ze svých typických úšklebků. I když postrádal obvyklé pohrdání a nenávist a Harry si trochu šokovaně uvědomil, že vypadal překvapivě v pohodě.

Naštěstí byly jeho myšlenky rozptýleny z této znepokojivé skutečnosti, když se Hermiona otočila zpět ke starým dveřím a položila na ně své dlaně. Zašeptajíc něco nesrozumitelného, sáhla po klice a otočila s ní. Dveře se bezhlučně otevřely.

„Pojďte dál,“ řekla čekajícím chlapcům a gestem ruky je pozvala dovnitř.

„Kde to jsme, Hermiono?“ zeptal se Harry se stoupající frustrací. Zatímco stará Hermiona až příliš ráda informovala své přátele o jakémkoliv souvisejícím či nesouvisejícím tématu, tato nová si zřejmě rozvinula smysl pro tajemství a dramatické efekty.

Není o tom pochyb, vzhledem ke společnosti, ve které se zdržuje, přemýšlel Harry a vzpomněl si na Snapeův vlající hábit a Dracovu zálibu v rozmáchlých gestech.

I teď odpověděla na jeho dotaz jen úsměvem a krátkým 'Uvidíš', a rychle vystoupala po točivém schodišti, které se ukázalo být poměrně delší a namáhavější, než by Harry chtěl.

Ale to, co viděl, když se konečně dostali na vrchol, jej okamžitě nechalo zapomenout na všechno jeho vyčerpání.

„Tělocvična,“ šeptl, nevědomky odrážeje Hermionin výraz překvapení po jejím prvním vstupu.

„Jasně,“ odpověděla a znovu se usmála. „Severusova soukromá. Takže se ničeho nedotýkejte a držte se dál od skříní. Jsou tam některá odporná překvapení.“

S rozhodnutím pro teď ignorovat otázku proč, ksakru, Snape potřebuje soukromou tělocvičnu, se Harry zhluboka nadechl, aby zopakoval ještě jednou své otázky, ale Draco jej předběhl.

„Působivé,“ poznamenal s nonšalancí někoho, kdo definitivně měl svou vlastní tělocvičnou po většinu života. „Ale proč jsme tady. Co je to za problém, který jsi zmínila ve svém dopise?“

Hermiona jen zvedla ruku a natáhla ji směrem k Harrymu.

„Jeho tvář,“ odpověděla suše. „Nemůžu jej přivést k tomu, aby se přestal prozrazovat.“

Harry viděl, jak Draco bojoval s velkou chutí k naprostému souhlasu, že Harryho tvář byla problémem po celou řadu let, ale pak se blonďák viditelně ovládl. „Co tím přesně myslíš,“ zeptal se místo toho neutrálně.

„Tohle,“ odpověděla Hermiona. „Podívej se blíž, ano?“ A pak se obrátila k Harrymu: „Snaž se udržet kamennou tvář, Harry. Snaž se neukázat vůbec žádnou reakci, ano?“

Přikývl, nejistý, kam toto povede a poněkud nešťastný důkladnou kontrolou Draca Malfoye, kterou mu ten skvělý princ spratek věnoval.

„Tak mi řekni, Harry,“ pokračovala Hermiona odměřeně, „jak dlouho se vykrádáš do Chroptící chýše, abys byl sám sebou?“

Harry si prostě nemohl pomoct. Jeho čelist najednou poklesla a z  úst mu unikl nepochopitelný bublavý zvuk. Cítil, jak se jeho oči rozšířily a jeho tváře zčervenaly, a viděl, jak se na čele Draca Malfoye zračí jeho vlastní frustrace.

„Myslím, že rozumím,“ zamumlal blonďák, hlas silně nasáklý pobavením. „Nebelvíři.“

Jestliže Harry očekával, že Hermiona bude protestovat, mýlil se. Ona jen prostě zvedla obočí a vážně přikývla. „Vskutku,“ zopakovala. „Ani náhodou nemůžeme přidat našim plánům další grády, dokud bude takový.“

„Co jsi s ním zkoušela?“ zeptal se teď Draco, krouže kolem Harryho, jako kdyby byl kůň na prodej.

„Všechno, co mě napadlo,“ odpověděla Hermiona. „Ne že by toho bylo moc, rozuměj. Nikdy jsem se nehnala přes typ učení, který jsi absolvoval ty, a vše, co vím o předstírání, se u mě přirozeně vyvinulo v průběhu let…“

„Je tohle nepřímá žádost, jak jej naučit čistokrevné kázni?“ zeptal se Draco a teď už hrozilo, že jeho pobavení překypí v záplavě vydatného smíchu.

Hermiona se usmála. „Proměň ho v Malfoye, pokud to dokážeš,“ vyzvala ho.

„Promiňte!“ Harry zjistil, že konečně může zahýbat jazykem. „Mohli byste vy dva prosím o mně přestat mluvit, jako kdybych neexistoval? Co když nechci tuhle drahocennou 'čistokrevnou kázeň'?“

„Ty se to potřebuješ naučit, Harry,“ odpověděla Hermiona a její úsměv zmizel jako pára nad hrncem. „Skrývat své emoce a myšlenky je jedna z nejzákladnějších lekcí, které ti mohu poskytnout. Kouzla a zaklínadla můžou ochránit tvoji mysl před vniknutím, ale pokud si tvoji nepřátelé budou moci přečíst své odpovědi ve tvých očích, nikdy nepřežiješ. A umění přežít je to, co se musíš naučit. A je to také přesně to, co se čistokrevné děti, stejně jako Draco, učí od svých prvních vědomých momentů dál. Jejich ovládání musí být perfektní, jejich disciplína bezchybná a jejich chování vždy, vždy nad hranicí norem.  Zvlášť když jejich otcem je bastard jako Lucius Malfoy.“

Neobrátila se na Draca ani po něm nestřelila omluvným pohledem za urážku jeho otce, a ke svému překvapení Harry viděl, že Draco v ponurém ujištění přikyvuje.

V jeden okamžik se zdálo, že se Harryho mozek přehřál, jak se snažil vyrovnat se změnami své situace. Ještě před dvěma týdny byl poněkud deprimovaným školákem s talentem k nezbednostem a s jasnou představou o svých nepřátelích: Voldemortovi s jeho Smrtijedy a Zmijozely. Teď zjistil, že jeho nejlepší kamarádka patří k jedné kategorii, a byl přinucen vstoupit do místnosti s jedním z druhé, doufaje, že se od něj naučí umění klamu.

Pro tento okamžik si přál, aby byl starý Harry zpět, ten, který by protestoval, křičel a byl obecně příliš spravedlivý pro své vlastní dobro. Pak se však jeho oči setkaly s Dracovými a ačkoli Zmijozelova tvář měla jako vždy chladnou masku, viděl v nich nejistotu, přetrvávající těsně pod povrchem a odrážející jeho vlastní pocit. A přikývl.

„Ale nečekejte, že půjdu a budu týrat Nebelvíry,“ varoval je, vida, jak se stejný úsměv rozlil jak na Hermionině, tak Dracově tváři.

„Tahle touha se vyvine přirozeně s časem,“ odpověděl Draco a Harry by přísahal, že koutkem oka spatřil Hermionino přikývnutí.

„Dobrá tedy,“ prohlásila najednou. „Zeptám se Severuse, jestli by pro vás tuhle oblast nemohl vyčistit. Jen ji nezapomeňte používat jen odpoledne. Jak oba víte, nemá rád lidi, kteří se mu staví do cesty.“

Tiše je po jednom objala a Harry znovu žasl nad naprostou absurditou situace. Zde byli, dva zapřisáhlí nepřátelé od dětství, spojení dohromady jednou ženou, kterou oba měli rádi. Chtějící, aby to fungovalo, a to jen kvůli ní.

Byla skoro už u dveří k točivému schodišti, když se jí to Harry rozhodl oplatit zpátky, alespoň trochu, kvůli celému dni plnému zmatku.

„Než odejdeš, řekni mi, Hermiono,“ zavolal za ní a ona se k nim ochotně obrátila zpět, „od kdy jsi přestala nosit pušapky, které jsi vyplňovala toaleťákem?“

Doufal v reakci, jakoukoliv na její tváři, která by ji podvedla a zmírnila jeho frustraci, ale i když Draco vybuchl náhlým záchvatem smíchu, její tvář zůstala hladká jako nečitelná krajina. Ani sval se jí nepohnul. Dokonce ani nemrkla.

Teprve když mu předvedla svoji dokonalou sebekontrolu, usmála se a na souhlas přikývla.

„Dobře, Harry,“ řekla s pobaveným pohledem na Draca, který se stále prohýbal smíchy. „Zcela správně. Ale zdaleka ne dost, abys mě dostal. To se taky naučíš od Draca, doufám.“

A s tím je zanechala ve Snapeově soukromé tělocvičně, Nebelvíra a Zmijozela, pozorující se navzájem, jako kdyby ten druhý trpěl nějakou nakažlivou nemocí.

Xxx

Avšak seznámení Harryho s jeho zmijozelskou stránkou nebyl její jediný problém. Školní práce pro ni byla ničím, zejména když před týdnem Severus a profesorka McGonagallová přestali přijímat její eseje s tím, že je stejně daleko za úrovní ročníku a že udělá lépe, pokud se bude soustředit na mnohem důležitější věci. Ale pouhá nutnost její přítomnosti na hodinách jí sebrala čas, který zoufale potřebovala v jiných oblastech.

Čím více se jí dařilo posilovat svou pozici u Voldemorta a Vnitřního kruhu, tím větší byly její šance, že bude povolána. Její znamení teď pálilo více než jednou týdně, a ačkoli se její malý trik dovedl postarat o nebezpečnější aspekty jejího vztahu s Luciusem, stále tu byl Macnair, který ji zradil na ministerstvu i za cenu možného odhalení totožnosti všech členů Vnitřního kruhu a Justin, který mu byl viditelně vydán na milost a nemilost.

Ona a Severus se ještě nedohodli na tom, co udělat, a v hloubi duše Hermiona věděla, že zde je jediné možné řešení tohoto problému. Ale stále proti němu bojovala, kvůli myšlence na plánování a provedení vraždy, dokonce i když šlo o Smrtijeda tak odpudivého, jako byl Macnair, z kterého ji mrazilo.

O tom přemýšlela, sedíc v Severusově knihovně a popíjejíc čaj, když přišel od Brumbála dopis, oznamující jí, že ona a Harry dnes večer budou uvedeni do Řádu.

Z ničeho nic znervózněla. Samozřejmě věděla, jak se chovat, se Severusem vypracovali strategii týdny předtím, avšak tihle muži a ženy nebyli v užším kruhu pro nic za nic. Všichni z nich měli výjimečné vlohy, a ačkoli znala Brumbála, McGonagallovou, Severuse a Remuse, kteří byli na její straně, bylo toho tolik, co se mohlo pokazit.

Rozhodli se proti odhalení její skutečné práce, i kdyby jen proto, aby udrželi Molly Weasleyovou od pobouřené exploze, a Hermiona doufala, že to tak zůstane, jak jen to bude možné. Avšak žádalo si to rozvážné počínání nejen z její strany, ale stejně tak od ostatních. Zejména od Severuse, avšak od něj očekávala ohromné užití si jejich škádlení. Nezapomněla na jeho nadšené hraní během fingované otravy.

Shromáždila věci, které potřebovala, do své obnošené školní tašky a odletaxovala se zpátky do svého pokoje primusky právě včas, aby zaslechla zaklepání na dveře, což musel být Harry. Když otevřela spojovací dveře do společenské místnosti, našla ho nervózního, ale tvářícího se klidně. Zřejmě lekce s Dracem nesly ovoce.

Mávla na něj, aby šel dovnitř a zavřela tiše dveře předtím, než jej objala. Už dříve se ptal Rona, jestli si přeje přidat se k nim a k Řádu, ale nedostalo se mu ničeho jiného, než naštvaného zavrčení, hořkého komentáře o jeho 'nových přátelích' a otočení se k němu zády. Hermiona věděla, jak moc Ronovo chování Harryho zraňuje, ale pokaždé, kdy se sama pokusila Ronovi přiblížit, byla reakce mnohem horší.

Možná by bylo nejlepší nechat jej na chvíli podusit. Nakonec mu trvalo týdny, než si uvědomil, jak stupidní byl jeho hněv během Turnaje tří kouzelníků. Doufala, že Ron změní názor a pokud ne, tak se nedá nic dělat.

Přesně ve tři čtvrtě na šest opustili její pokoj a šli dolů po velkých schodech, aby potkali Brumbála na jejich patře, jak bylo naplánováno. Zdvořile je pozdravil s jeho všudypřítomným zamrkáním, avšak z jeho chování bylo patrné, že byl myšlenkami jinde a možná měl i trochu obavy. Nejen Hermioninu  tajnou identitu bylo třeba vzít v úvahu, ale i Harryho chování v přední linii Řádu.

Koneckonců, to Harry byl jejich zachráncem a nebylo pro něj vhodné projevit neznalost či chybějící zralost. Hermiona jen doufala, že byl dobře připraven a že její plán bude sloužit k odvrácení pozornosti od Chlapce, který přežil, co nejvíce to bude možné.

Následovali Brumbála dolů ke vchodu do Velké síně, kde zabočili doleva do zřídka kdy používané chodby. Po řadě prudkých zatáček se zastavili před další špinavou starou tapisérií, hodně podobné kouzelnému vstupu do Severusových komnat.

„Při tomhle tempu si na ně zvyknu hodně brzo,“ zašeptal Harry Hermioně a viděl v odezvě její úsměv. Na okamžik našla jeho ruku, skrytou v záhybech školních hábitů a pevně ji stiskla. Odpověděl jejímu stisknutí, doufaje, že tak vyjádří pocit jistoty. Cítil se překvapivě klidně a dobře připraven, a ačkoli měl často chuť s tím seknout, věděl, že za to může poděkovat Dracovi.

„Připraveni, moji drazí?“ optal se Brumbál a když přikývli, umístil obě ruce na tapisérii a zamumlal: 'Nevyberu si heslo spojené se sladkostmi.'

Když začal gobelín zářit zlatým světlem, obrátil se na Harryho a Hermionu a usmál se. „Severus má na starosti ochranný systém oddělení. Tohle bylo heslo, které nastavil pro mě, i když nemám ponětí proč.“

Nenamáhajíce se skrýt své pobavení Harry a Hermiona následovali ředitele skrze zlaté světlo.

Místnost, do které vešli, vzala Harrymu dech. Byla obrovská, s vysokým, podivně zakouzleným stropem a barevnými koberečky na naleštěné kamenné podlaze. Zdálo se, že byla rozdělena na obývací prostor, kde byly pohovky a křesla, které tvořily malé skupinky, a zdi lemované knihovnami a další oblast, která představovala mnohem formálnější, vážnou atmosféru. Této části pokoje dominoval obrovský oválný stůl a nejméně čtyřicet židlí kolem. Harry si všiml několika dveří otevřených do dalších místností a řady nástěnných závěsů podobných tomu, kterým vstoupili.

Obrátil se k Hermioně a spatřil přehnaný výraz radosti a překvapení na její tváři; nebylo pochyb o tom, že tohle místo skýtalo množství textů. Ale měla pravdu o svém dojmu, pomyslel si; v ostrém kontrastu k zaneřáděné kuchyni na Grimmauldově náměstí tato místnost dýchala mocí a autoritou, vyzývajíc své účastníky k setrvání, plánování a debatování.

Byla taky lépe zorganizována, nemohl se ubránit myšlence.

„Vítejte v sídle Fénixova řádu!“ přerušil Brumbál jeho myšlenky. Harry zvedl svůj zrak na starcovu tvář a nemohl se ubránit úsměvu – Brumbálova pýcha nad tímto místem byla na jeho obličeji jasně patrná.

„Zlepšení našeho starého ústředí, musím říct,“ pokračoval Brumbál, dotkl se Harryho ramene a vedl jeho pohled ke třem velkým krbům, které byly umístěny vedle sebe na jednom konci místnosti. „Tyto tři krby spojují v letaxové síti různá místa. Jsou zajištěny speciálním systémem obvodů, které vytvořil Severus. Nemám ponětí, jak přesně to funguje, ale zaručuje, že jen členové Řádu můžou projít dovnitř a ven. Jeden spojuje vnitřní bradavickou letaxovou síť, jeden vede do našich zabezpečených domů a poslední je jedinou cestou, která je připojena k široké kouzelnické síti.“

Pak ukázal na dveře, kterých si Harry všiml již předtím a na nástěnné závěsy. „Dveře vedou do několika kanceláří, jedny do mojí a druhé k našemu drahému Mistrovi špionů. Magické tapisérie jsou připojeny do soukromých komnat nemála členů Řádu, včetně těch Severusových, mojí ředitelny a Doupěte. Strop je zakouzlen, aby ukazoval mapu Velké Británie, na které jsou zobrazeny naše zabezpečené domy, stejně jako nemovitosti známých Smrtijedů a oblasti nedávných smrtijedských aktivit. Dnes večer vás naučím kouzla, jak si přiblížit každou zónu, kterou chcete.“

Harry si nemohl pomoct, aby nezalapal po dechu, zatímco se obrátil na obrovskou mapu, která se táhla nad jeho hlavou. Vše vypadalo tak… prakticky, tak dobře uspořádáno a zorganizováno. Zcela odlišné od toho, co si myslel o Řádu v pátém ročníku. Vypadalo to, že někde po cestě se parta inteligentních jedinců změnila v profesionální organizaci.

Hermiona zírala taky, ale zahlcení její samotné tváře emocemi prozradilo Harrymu, že tohle bylo více představením, než čímkoli jiným. A když se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha, suché pobavení v jejím hlase mu jeho podezření potvrdilo. „Líbí se ti změny, které provedl Severus?“ zeptala se ho.

„Je to skvělé,“ odpověděl se zatajeným dechem, zapomenuv na okamžik, že to byl jeho nenáviděný Mistr lektvarů, koho chválí.

Setkání nemělo začít dřív než v půl sedmé, a Hermiona s Harrym si dali na čas s prozkoumáním jejich nového 'druhého domova', jak to Brumbál vyjádřil. Při postupném zdravení členů, kteří vstupovali do místnosti jeden po druhém, se Harry brzy ocitl v divoké debatě mezi Remusem Lupinem a Pošukem Moodym.  Překvapilo jej, jak snadno se zdálo, že zapadl, že jej přijali bez výslechu, a jen doufal, že zbytek večera poběží tak hladce, jako tyto první minuty.

Hermiona si však sotva vyhradila pohled směrem k mužům a ženám, kteří procházeli krby, dveřmi a tapisériemi. Její oči se zahnízdily u knih a ruce jí viditelně svrběly touhou dotknout se některých starších svazků.

Harry věděl, že má v plánu skrýt svou identitu špiona a rozuměl, že se snaží hrát vševědku, jak nejlépe to šlo, ale pořád byl podrážděný z toho, že zdánlivě ignorovala všechny kolem nich. Stáhl se od skupiny, která jej obklopovala, a stoupl si vedle ní s úmyslem přemluvit ji, aby se odpoutala od knih, když něco v místnosti změnilo atmosféru.

„Slečno Grangerová,“ zavrčel najednou chladný hlas a oba se obrátili, aby se setkali s rozzlobeným pohledem Mistra lektvarů. Očividně právě vstoupil jedněmi dveřmi a Harry si nemohl pomoci, ale všiml si, že ostatní je pozorně sledovali. „Laskavě se zdržte dotýkání všeho, co vidíte. Některé z těchto knih jsou příliš cenné na to, aby je znesvětily ulepené ruce teenagerů.“

Vypadá, jako by ji nenáviděl, pomyslel si šokovaně Harry, ale když se otočil, aby viděl, jak se s tím Hermiona vypořádá, našel v její tváři velmi podobný výraz, jenže jí se podařilo, aby vypadal jako dětinská tvrdohlavost. Na co si to ti dva hrajou?

Všiml si překvapených a rozčilených pohledů na tvářích členů Řádu. Jen Remus a McGonagallová, zdá se, stěží skrývali své pobavení. Ti, kteří sledovali Harryho od doby, kdy vstoupil do místnosti, se teď obrátili směrem ke konfliktu mezi Hermionou Grangerovou a jejich Mistrem špionů.

Posilují její roli neškodné vševědky, uvědomil si, a zároveň odpoutávají všeobecnou pozornost ode mě.

„Bohužel můj vliv nebyl dostatečný, aby vás dva držel v dostatečné vzdálenosti od tohoto ústředí,“ pokračoval Snape, pohled stále upřen na Hermionu. „Takže pro tuto chvíli budu muset vaši přítomnost snést. Ale pokud mě někdy budete znovu obtěžovat svým vševědným postojem či položíte ruce na dokumenty, které nejsou určeny pro zvědavé holčičky, já osobně vás vyhodím z těchto komnat, je to jasné?“

Jejich pohledy se setkaly, když se Hermioniny rty začaly třást.

Jak se cítíš, má drahá, zeptaly se jí jeho chladné, posměšné oči vřele, a zatímco ona poručila svým tvářím rozpačitý ruměnec, poslala mu úsměv.

 Docela dobře, Severusi. Trochu snad nadšená. Ale soudě podle ohromených tváří kolem nás tu bude hodně legrace. 

„Naprosto, pane,“ zašeptala, a on prudce přikývl.

Upřímně doufám, že ano, odpověděl a ukončil spojení, vykročiv ke svému místu na konci stolu naproti řediteli.

Dle instrukcí Hermiona a Harry zůstali stát, zatímco členové Řádu zaujímali svá místa a Brumbál začal zasedání.

„Dnes mám tu čest vám představit dva nové kandidáty do užšího kruhu,“ prohlásil poté, co se všichni usadili. „Všichni je znáte, a tak zkrátím formality. Kdo souhlasí s udělením plného členství Hermioně Grangerové?“

Většina rukou se zvedla do vzduchu bez váhání. Jen Pošuk Moody a Molly Weasleyová si dali na čas. Starý bystrozor byl nejvíce důrazný ve svém přesvědčení, že 'malé holky nemají v bitvě místo', a paní Weasleyová by pokud možno držela každého mladšího třiceti let mimo zasedání.

Ale oba nakonec vyhověli, a tak jen Snapeova ruka zůstala ležet na stole, bez pohnutí. Pohled, který jí věnoval, byl čistě jedovatý.

„Hermiona Grangerová se tímto přijímá do užšího kruhu,“ oznámil Brumbál a jeho modré oči se přátelsky zablýskly. „Prosím, posaďte se, má drahá.“

Hermiona přikývla a tisknouc svou školní tašku k hrudi, obešla stůl až k volným židlím, které byly k dispozici.

„Tak, kdo souhlasí s udělením plného členství Harrymu Potterovi?“ pokračoval Brumbál a tentokrát i Snape zvedl ruku bez váhání. Harry byl přijat a vybral si místo vedle Hermiony, rád, že dokázal před Řádem skrýt svou nervozitu.

A tak bez dalších formálností začalo setkání užšího kruhu.

Brumbál jim předem řekl, že každý člen Řádu jim ochotně odpoví na jejich otázky, až skončí hlavní setkání, takže se Harry prostě opřel a poslouchal, ochoten své dotazy nechat čekat. Avšak byl příjemně překvapen tím, kolik ho toho Hermiona v posledních několika týdnech naučila. Spojení, která dříve neviděl, se teď proměnila ve zcela jasná a dokonce byl schopen se k několika bodům vyjádřit. Dokonce viděl zdráhavý respekt na Moodyho tváři, když podotkl, že Popletalovy kroky proti magickým tvorům by mohly být využity pro navázání užšího kontaktu s Gringottovými a že Ludo Pytloun a jeho stále nejasná aféra se skřety by měla být považována za další pohon.

Kupodivu Snape dosáhl neslýchané úrovně zdvořilosti s Chlapcem, který přežil, kterého po většinu času ignoroval, ačkoli stále odpovídal na jeho otázky s chladným opovržením, na které byli oba zvyklí. Místo toho však hýřil celým svým pohrdáním na Hermionu.

Ta v průběhu schůze Řádu stěží zvedla hlavu od svého poznámkového bloku, do kterého bez přestávky čmárala bez pochyb téměř dokonalou slovní reprodukci zasedání. Začervenala se, když se Snape na ní ušklíbl a řekl jí, že každý cár papíru týkající se práce Řádu musí zůstat v těchto komnatách a že z dobrého důvodu používají automatický brk, ale přesto škrábala dál, jako by se mohla skrýt před jeho mračením a zvědavými upřenými pohledy ostatních členů.

Harry si všiml překvapení v mnoha tvářích, když setkání proběhlo bez jakéhokoliv jejího dotazu či nabídky komentáře. Většina, zejména Remus Lupin, možná čekala víc od 'nejchytřejší čarodějky jejího věku.' Zdálo se, že většina z nich, jak Harry četl v jejich očích, nevěřila, že tato pověst byla získána spravedlivě. Ve srovnání s Chlapcem, který přežil Hermiona Grangerová vybledla na ne tak zajímavou, příliš nadšenou školačku. Jistě se jednalo o dojem, kterým chtěla působit, pomyslel si Harry tiše.

„Jaké jsou zprávy od hlavního špiona?“ zeptala se nakonec Tonksová a většina členů Řádu se v zájmu předklonila.

Severus se ponuře usmál. „Francouzský Řád Jeanny d´Arc odmítl spolupráci s Voldemortem, a to díky našemu včasnému zásahu,“ oznámil a pokřiky a výkřiky radosti náhle zaplnily poradní místnost.

Když se znovu všichni utišili, Brumbál, který si zřejmě povšiml zmatených výrazů na Hermionině a Harryho tváři, se předklonil, aby to vysvětlil.

„Řád Jeanny d´Arc je skupina konzervativních čistokrevných kouzelníků nacházející se v Paříži. Jsou silní nejen kvůli jejich prominentním členům, ale také pro velký respekt francouzské veřejnosti, která jim fandí. Voldemort měl v plánu je kontaktovat v souvislosti s nabídkou dočasného spojenectví. Díky našemu hlavnímu špionovi jsme přišli na tyto plány včas, abychom s nimi seznámili Madame Maximu a delegaci francouzských kouzelníků, kterým se podařilo přesvědčit Řád o pošetilosti takového spojenectví. Není to první případ, kdy včasná informace od našeho špiona zabránila katastrofě. “

„Kdo je tímhle hlavním špionem?“ zeptal se Harry a jeho zmatek vysvětlením nezmizel. „A proč tu není sám, aby to oznámil?“

„Protože nemáme ponětí, kdo jím je, Pottere,“ odpověděl Moody a rozzlobený výraz na jeho tváři dával zcela jasně najevo, co si o této skutečnosti myslí. „Jen Brumbál a Snape znají jeho totožnost a oni nás neoblomně odmítají plně informovat, i když by to bylo jedinou přijatelnou věcí.“

My všichni jsme pouze smrtelníky, kterým je povoleno vědět jen, že před šesti měsíci kontaktoval Albuse, nabízeje mu informace z Vnitřního kruhu samotného Voldemorta, a že tyto informace pro nás byly neocenitelné,“ pokračoval Bill. „Ani nevím, kolika útokům se nám díky jeho varováním podařilo uniknout.“

„Ať je to kdokoli, je zatraceně skvělý,“ dodala Tonksová s posvátnou úctou v hlase.

Jak mu prolétlo hlavou pochopení, Harry se opřel v křesle. Tenhle hlavní špion, o kterém mluvili, byla Hermiona! Ona a Brumbál mu oba vysvětlili, jak důležitá její práce je, ale nikdy si nedovedl představit, že by mohla být pro Řád primárním zdrojem informací!

Chtěl se otočit, aby se setkal s jejím pohledem, ale než tak stihl učinit, ona poprvé oslovila Řád menším, dětským hláskem, než na jaký byl zvyklý.

„Ale není tohle hrozně nebezpečné?“ zeptala se a trochu se zatřásla při tom pomyšlení.

Je opravdu skvělá herečka, pomyslel si Harry, zatímco sledoval její tvář, trochu bledou a zaplněnou starostí o toho ubohého, neznámého muže, který pro ně riskoval svůj život.

„Kdybych zde mohl odebírat body, učinil bych tak za hloupost této otázky, slečno Grangerová,“ zavrčel Snape. „Samozřejmě, že je to nebezpečné. Myslíte si snad, že vše co dělá, je pití čaje s Pánem zla?“

„Je to ta nejnebezpečnější věc, kterou si dokážeš představit, Hermiono, a nikdo z nás by ji pravděpodobně s úspěchem nezvládl,“ odpověděl Artur Weasley.

Remus, který seděl nalevo od Weasleyových, šokovaně na Hermionu zíral, oči vykulené v nevíře nad její chladnokrevností, a Harry se cítil podobně. Seděla si tu, klidně se ptajíc sama na sebe, jako by s tím neměla vůbec nic společného.

„Poté, co byl Severus prozrazen,“ pokračoval Artur, „jsme byli velmi znepokojeni tím, že náš poslední zdroj informací byl odříznut, a tomuhle novému špionovi jsme dlouho nevěřili. Nikdo mu nevěřil. Ale Severus nás tady ujistil, že náš nový neznámý je nejtalentovanějším špionem, s kterým se kdy setkal, možná schopnější než Severus sám, a tak jen doufáme, že uspěje tam, kde vše ostatní selhalo.“

„On nebo ona,“ poznamenala Tonksová. „Neznáme pohlaví, Arture.“

„Ach, ale určitě takovou věc nemůže dělat žena,“ protestovala Hermiona vyděšeně a vysloužila si za své úsilí dusivý zvuk z Remusovy strany.

„Mám pro dnešek docela dost vaší hlouposti, slečno Grangerová,“ zasyčel Snape. „Buďte hodná holčička a dělejte to, co dokážete nejlíp: pište si poznámky a buďte zticha!“

Znovu se Hermiona začervenala a sklopila svůj zrak na stůl, avšak Harry by přísahal, že viděl v temných hlubinách očí Mistra lektvarů pobavení.

Nevěděl, co jej mate víc – zda to, že tito dva oklamali celý úctyhodný Fénixův řád s neuvěřitelnou lehkostí, či že se tím evidentně nesmírně bavili.

 

Jako vždy se těším na Vaše komentáře ;) 

MagicLady

PS: Příští kapitola je ještě delší...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Luisa, 17. 9. 2013 16:52)

Hlavní štáb oslnil a divadelní představení pobavilo, kolik práce to asi dá těm co vědí, neprozradit:) A spojení Harryho a Draca přinese určitě taky ovoce. Fénixové se prostě začínají chystat k akci.
Moc děkuji za další porci.
Technická: být nemocnějším a nejchytřejším; bradavičkou letaxovou síť

Re: :)

(marci, 17. 9. 2013 17:35)

No vida! Sypu si popel na hlavu, díky za upozornění. A za komentář, pochopitelně :) Jsem ráda, že se Ti kapitola líbila!

Re: :)

(MagicLady, 18. 9. 2013 11:34)

Jen jestli to Harry s ním vydrží :) Díky za upozornění na chyby a komentář.

***

(arkama, 17. 9. 2013 12:01)

Chudák Severus. Prebúdzajú sa mu city k osobe opäť momentálne nevhodnej :) Hermionin nápad aby Draco učil Harryho bol super, to by malo zmysel, Heslo, ktoré Severus nastavil Albusovi ma pobavilo. Celý rád mi príde taký neorganizovaný, tak dúfam, že Harry, Hermiona a Severus tam nastavia nejaký systém. No a ich myšlienkové rozhovory nemajú chybu. Dík za kapitolku :D

Re: ***

(MagicLady, 18. 9. 2013 11:23)

Jo s heslem se Severus trefil a hlavně, jak Brumbál nevinně prohlásil, že neví proč :D Díky za komentík.

:)

(Eily, 17. 9. 2013 10:40)

Tohle byla nanejvýš povedená kapitola. Hermiona a Severus si dělají šprťouchlata z řádu. Ostatně představa Hermiony jako nevinné školačky mi nějak nejde na mysl, po to všem.
A Harryho lekce s Dracem? Vynikající nápad.
Překvapilo mě, jak byl řád neorganizovaný. Chudák Severus s tím musel mít šíleně práce. No jo, všechny ty velké mozky a k čemu je to dobré?
A muset učit Harryho všechno o kouzelnickém světě... tenhle aspekt mě nikdy nenapadl. Jako by se Hermiona na válku připravovala odjakživa a ona se jen snažila pochopit nový svět a zapadnout.
Skvělá kapitola, díky za ni :)

Re: :)

(MagicLady, 18. 9. 2013 11:18)

Mě taky ne, dost nezvyk, ale zahrála tu nevinnost dobře :) Jo Severus si mákl, Řád potřeboval zorganizovat jako sůl. Díky za komentík :)

Johanka z Arku

(Lupina, 16. 9. 2013 23:33)

Tak to je opravdu, že? Hermiona. Jen aby tak i neskončila... Celá kapitola byla skvělá. Harry s Dracem, heslo do centrály, soukromá zábava Severuse a Hermiony... Prostě skvělé. Díky moc za překlad :-)

Re: Johanka z Arku

(MagicLady, 17. 9. 2013 9:20)

Tak pokud bude stejně tak mazaná jako teď, tak to nehrozí :) Jo Severus a Hermiona se pěkně vyřádili, oni dva jsou nebezpečná dvojice :D Díky za komentík :)

.

(Dhurga, 17. 9. 2013 8:31)

Báječný příběh a velmi zdařilý překlad. Děkuji ti za tvůj čas a práci, kterou nad předkladem strávíš. Vybrala sis opravdu skvělou povídku. Velmi se bavím a užívám si to :)

Re: .

(MagicLady, 17. 9. 2013 9:16)

Díky za pochvalu :) Jsem ráda, že se ti Lvice líbí.