Jdi na obsah Jdi na menu
 


39. Důvěra a zrada

29. 10. 2013

 Beta: Marci

39. Důvěra a zrada

 

Příštího rána ji od eseje do formulí vytáhlo zaklepání.

Spala v Severusových komnatách, ale brzy ráno se vrátila do svého pokoje primusky. Víkendy byly pro studenty nejvhodnější čas, aby se na ni obrátili se svými problémy, a ačkoli sama sebe v těchto dnech sotva považovala za studenta, nemluvě o primusce, byla to role, kterou musela dokonale hrát, aby sebe i Řád udržela od podezření.

Podezření… Její mysl se vrátila k událostem minulé noci, zatímco automaticky kontrolovala své ochrany a naslouchala kouzlům odhalujícím narušení. Jestli nebyl před jejími dveřmi někdo tak úplně přátelský, chtěla to vědět dřív, než otevře.

Včerejší noci docela překvapila Voldemortovy hlídky, když se prohnala kolem nich s Macnairovým vznášejícím se tělem za sebou. Neměla na sobě ani obvyklý černý plášť ani nově přidělenou masku a její tváře byly červené šokem a úsilím informovat svého Pána tak rychle, jak jen to je možné.

Předala mrtvolu a své vzpomínky jako důkaz, že její podezření se potvrdila. Když Pán zla skončil se svým výslechem, na shromáždění Smrtijedů padlo ticho, a když se  na ně všechny uvolnil jeho hněv, bylo to strašné.

Ona vyvázla relativně bez úhony, avšak oči jejích kolegů Smrtijedů jí neslibovaly nic dobrého. Přesto byl večer úspěšný. Voldemort ji nyní považoval za jedinou, které mezi svými stoupenci může absolutně věřit. Ona jediná objevila tohle spiknutí a měla odvahu ho informovat. Ona jediná byla k němu loajální.

Svým způsobem to bylo hrozně zábavné. A učinilo to většinu z Vnitřního kruhu pro příští dva dny nepoužitelnou, jelikož Voldemort jim ukázal, jak málo ho potěšili, a Hermiona byla přinucena se na to dívat.

Dávajíc přednost tomu si na tuhle konkrétní část večera nevzpomínat, rychle vstala a přešla ke dveřím propojujícím její komnaty s nebelvírskou společenskou místnosti. Když otevřela, pozdravila ji Ginnyina nervózní tvář. Místnost za ní byla prázdná.

„Ahoj,“ řekla zrzka. „Já… tedy… chtěla jsem se zeptat, jestli bys se mnou nechtěla strávit nějaký čas v Prasinkách… je prasinková sobota, víš, a já jsem si myslela, že možná potřebuješ nějaké volno…“

Ano, potřebovala volno. Ve skutečnosti si Hermiona opravdu nedokázala vzpomenout, kdy naposledy šla do Prasinek, ale měla tolik práce. Se Severusem probírala strategii až do pozdních nočních hodin, přičemž byli přerušeni jen krátkou návštěvou McGonagallové, která se zajímala o Justina a jeho rodiče, a oni si na dnes večer naplánovali další schůzku. Chtěl s ní projít jeho plány pro Řád a Draco chtěl prodiskutovat způsob, jak podstrčit do svých dopisů otci falešné informace, a pak tu také byly domácí úkoly…

Ale na Ginnyině tváři byl zvláštní výraz, směsice nervozity a odhodlání.

„Proč bys chtěla, abych šla s tebou?“ zeptala se; už dávno se naučila, že jediným způsobem, jak dostat z Ginny informace, je otevřenost. „Tvůj bratr nemůže ani vystát být se mnou v jednom pokoji.“

Ginny zrudla. „On je takový blbec,“ řekla tiše. „Poslouchej, Hermiono, kdybychom věděli, za co bojuješ, nikdy bychom tě tak nezahnali do úzkých. Uvědomila jsem si, jak hloupí jsme byli. Brumbál a Snape nám všechno vysvětlili a já nemůžu uvěřit tomu, že se Ron stále k tobě takhle chová!“

„Hádám, že většina lidí ano,“ odpověděla Hermiona, nenamáhajíc se skrýt svoji únavu. „Neville skoro omdlí pokaždé, když se na mě podívá. Remus Lupin mě už ve svých hodinách nežádá o názorné ukázky a Lenka přestala v mé přítomnosti mluvit úplně. Jen na mě zírá, jako kdybych byla, světe div se, muchloklk nebo něco takového. A kdo by je vinil? Nejsem ten člověk, co si mysleli, že jsem. Svým způsobem jsem je zradila.“

„To jsou kraviny,“ odpověděla Ginny klidně. „Ale vím, že se ti to občas svým způsobem takhle jeví.“

„Jak to?“ naklonila se Hermiona dopředu s náhlým zájmem. Myslela si, že to bylo jen jedno z těch Weasleyovských gest, přátelský pokus o překonání vlastních předsudků, které od samého začátku odsuzovala. Ale často zapomínala, že se Ginny v jistém smyslu od svých bratrů hodně lišila, a dokonce i od své matky.

„Protože jsem to cítila stejně,“ řekla Ginny, její hlas a postoj napjatý. „Potom, co mě Raddle posedl. Věděla jsem, že jsem neměla na vybranou a všichni ostatní to věděli taky. Teoreticky. Přesto kolem mě celé léto chodili po špičkách, přiváděli mě k šílenství a kontrolovali každý můj pohyb. A jedinou věcí, kterou jsem chtěla, byl někdo, kdo by nepředstíral, že jsem se nezměnila. Jako ty, když jsme se vrátili do školy,“ usmála se Ginny. „No, přiváděla jsi mě svými otázkami také k šílenství, ale alespoň jsem měla někoho, s kým si promluvit, kdo nepropadl pláči ve chvíli, kdy jsem se o tom zmínila. Tak, chceš jít do Prasinek?“

Hermiona otevřela ústa, a zase je zavřela, uvažujíc o tom, co právě slyšela. Vždycky věděla, že Ginny je chytřejší než její bratři, ale tohle bylo velmi působivé.

Takže přikývla. Pomalu.

„Ano, Ginny,“ řekla. „Moc ráda půjdu. Jen chvilku počkej, než si vezmu svůj plášť.“

„Taky si dojdu pro svůj,“ usmála se Ginny. „Za minutku se vrátím!“

Zatímco se Hermiona obrátila ke svému šatníku, aby vyndala teplý venkovní plášť, nechala dveře otevřené. Bude to skvělý den, rozhodla se, a bude se bavit.

Rychle poklepala na Waterhouseův plakát, aby Severusovi řekla, kam šla a kdy se vrátí. Pracovali na lepším způsobu komunikace, ale čas na vše s výjimkou špionážní práce a boje se v průběhu posledních týdnů zkrátil. Severus měl teď jiné věci na práci, než trávit večery na pohovce, číst si a diskutovat.

Samozřejmě tomu rozuměla, pomyslela si, zatímco si zapnula svůj plášť a sháněla se po rukavicích, jenže jí tak strašně chyběl. Každá hodina bez Severuse přinesla nové záležitosti, o kterých mu chtěla říct, věci, které s ním doufala probrat.

Na druhou stranu každou hodinu s ním se cítila spokojená a v pořádku.

Krátce ucítila závan studeného vzduchu a otočila se s hůlkou v ruce, kontrolujíc dveře a odposlouchávací kouzla, ale nic zde nebylo, a tak se vrátila k hledání svých rukavic.

Možná to bylo tím, že se s ním cítila sama sebou, napadlo ji. Mohla být tak rychlá a inteligentní, jak jen chtěla, bez obav z obvyklých podrážděných reakcí. Mohla být slabá a on by ji zachytil dřív, než by spadla. Nebo mohla být silná, chladná a nemilosrdná, aniž by se musela starat o to, zda to pochopí nebo se zachová jako idiot, který má pocit nadřazenosti.

Ve svém životě hrál tolik rolí, byl tolika věcmi, že masky a hraní byly v jeho přítomnosti bezvýznamné. Neměla jinou možnost, než mu říct, co si opravdu myslí, žádnou šanci skrýt se za malé lži a manipulace, něco, co ji dělalo šťastnější, než si kdy dokázala představit.

Ve stejnou chvíli ji to vyděsilo k smrti. Protože, a dokonce i jejím uším to znělo tak šíleně, její lži byly jedinou věcí, která činila jejich vztah možným, jediné stabilní základy pro absolutní důvěru, kterou navázali. Nikdy se nesmí dozvědět úplnou pravdu, nebo bude všechno pryč.

A ona věděla, jak snadno by to mohlo skončit. Jen její lži chránily tohle spojenectví, jen tenká ocelová bariéra, kterou mezi nimi vystavěla, tak jemná, že si jí až do teď nevšiml. Ale bylo těžké udržet si svá tajemství, tak těžké, a pokaždé, když se na ni podíval, když s ní mluvil tím neuvěřitelným sametovým a teplým hlasem, se to stávalo ještě obtížnější.

Tolikrát byla v pokušení to vypustit, říct mu vše o pravých důvodech svého špiónství. Jeho stará otázka 'proč', na kterou se jí zeptal o mnoho měsíců dřív, se jí teď zjevovala v mysli každý den a potřeba konečně ji zodpovědět rostla a rostla.

Ale ona nemohla, protože ho teď znala až příliš dobře. Nebyl by schopen žít s pravdou. Smrtelně by ho to ranilo a všechno, co se mezi nimi rozvinulo, tahle podivná, úžasná věc, kterou nazývali přátelstvím, by skončila.

Možná, pomyslela si ve chvíli smutné jasnozřivosti, to takhle bylo lepší. Vhodnější se tolik nevídat, držet jej v nezbytné vzdálenosti od jejího klamání, u práce. Bolelo na to dokonce i pomyslet, ale jiná možnost bolela ještě víc. A Hermiona Grangerová byla vždycky jedna z těch, co se svého rozhodnutí drželi.

Takže si oblékla červenozlatou nebelvírskou šálu, vyšla ze svého pokoje a zavřela za sebou dveře.

Ginny na ni čekala ve společenské místnosti a opravdu šťastně se usmívala, když ji uviděla. Třeba bude dobré nepřipoutávat celou svou mysl a bytí k Severusovi, pomyslela si Hermiona, zatímco opouštěly nebelvírskou věž za neutuchajícího živého klábosení. Trávit čas s lidmi jejího věku bylo rozhodně bezpečnější.

Protože oni ti nerozumí tak jako Severus, našeptával jí hlas v mysli, ale ona ho tvrdě ignorovala. Dnes se bude bavit.

Když se obě dívky dostaly do vstupní síně, už se smály, a když vyšly na čerstvý jarní vzduch, byla si Hermiona jistá, že to bude přesně to, co potřebovala. Ginny, zdá se, ochotně souhlasila.

Ani jedna z nich se nepodívala k oknu jejího pokoje, a tak si ani jedna nevšimla stínu, který je z bezpečí závěsů pozoroval. Jeho oči sledovaly jejich postavy, jak mizí směrem do Prasinek, pak ustoupil do místnosti se strašlivým, ponurným úsměvem na rtech.

Xxx

Poprvé v tomto týdnu seděl Severus ve své kanceláři sousedící s učebnou lektvarů. Opravdu měl lepší věci, na které by se měl zaměřit, pomyslel si, zatímco pomalu upil ze svého čaje. Ještě toho bylo potřeba hodně udělat, než se Ústředí bude i byť jen trochu podobat jeho představě efektivního pracovního prostoru.

Pokaždé, když se příliš naštval, řekl Albusovi, že tohle vše není jeho, Severusova práce, ale ředitelova, a že on v tomhle doupěti zmatku od nynějška nehne ani prstem. Ale Albus, ten nesnesitelný starý chlap, jen zářil, usmíval se a nabízel citrónový bonbon a Severus pokračoval v práci dřív, než si stačil uvědomit, co to dělá.

Byl jen rád, že přestěhovali Ústředí do Bradavic. Grimmauldovo náměstí bylo naprosto neúnosné.

Při současném uspořádání věcí jeho soukromý život – něco, co objevil teprve nedávno  - hodně trpěl.

Remus stále ještě nepřekonal svou vlastní hloupost a choval se v jeho přítomnosti, jako by byl Severus nebezpečné zvíře, což bylo vtipné vzhledem k tomu, v co se každý úplněk měnil.

Nepil s Minervou čaj už více jak týden, a tak mohl strávit nějaký čas s Hermionou, samozřejmě, i když měl sklon během minulého týdne jejich soukromý čas spíše krátit, ze strachu, co by s ním mohl přílišný kontakt udělat.

Ačkoli jeho disciplína by mu nedovolila si to přiznat, postrádal ji víc, než kdy jakoukoliv lidskou bytost. Její nepřítomnost jej trhala s téměř fyzickou bolestí a on byl více než jednou v silném pokušení opustit tohle cvičení v omezování sebe samého a připravit pro ně v jeho komnatách časnou večeři.

Ale byla to tradice, že hlava Zmijozelu seděla v sobotu odpoledne hodinku či dvě ve své kanceláři, čekajíc na ty ze své koleje, kteří by mohli vyhledat pomoc tehdy, kdy by je nikdo jiný neviděl. Každý to věděl. Severus tak činil posledních deset let. A nepřeruší tenhle zvyk jen proto, že má na práci lepší věci.

Tento zvyk byl také důvodem, proč nejevil známky překvapení, když uslyšel někoho, jak otvírá dveře od třídy s poměrně větším množstvím síly, než bylo nutné. Zvládání hněvu bylo něco, co se všichni zmijozelští brzy naučili, ale někdy toho bylo příliš mnoho. Sám ten pocit důvěrně znal.

Ale mírná zvědavost nad identitou jeho hosta se změnila v obrovskou podrážděnost, když cosi narazilo do jeho dveří od kanceláře.

„Dále,“ zvolal ve snaze nesoudit, dokud nevěděl, kdo byl venku, ale když se dveře konečně otevřely s takovou silou, až třískly o zeď, student před ním nebyl Zmijozel.

Byl to Ronald Weasley.

„Je to tvoje vina, ty hajzle!“ zařval Nebelvír, jeho tvář temně rudá, kontrastující opravdu příšerně s jeho vlasy. Držel něco v náručí, skryté před pohledy pod svým pláštěm, a Severus uvolnil svoji hůlku z pouzdra. Kluk byl natolik hloupý, aby napadl učitele, a právě teď se zdálo, že ze sebe dostává hněv.

No, Severusovi nevadilo udělit tomu spratkovi lekci. To on zranil Hermionu.

„Pane Weasley, i když jsem docela zvyklý být zdrojem veškerého vašeho utrpení, byl byste tak laskav a poučil mě, co způsobilo tento výbuch?“ zeptal se líným tónem, věda velmi dobře, že nic nevyprovokuje Nebelvíra tak jistě, jako emocionální chlad a arogance.

„Zjistil jsem, proč začala dělat špiona, ty zmetku,“ zavyl Ron a jeho tvář zčervenala ještě víc. „A je to tvoje vina!“

„Teď vážně,“ odpověděl Severus hedvábným hlasem. „Jestli chcete, abych uvěřil, že Vám Hermiona podala takovou informaci, musím vás zklamat. Spíš si myslím, že by vám v těchto dnech nesvěřila ani znalosti o úkolech na příští týden.“

„Starám se o ni mnohem víc, než jsi ty kdy dokázal, Snape,“ zavrčel. „A ona brzy zjistí, kdo jsou její opravdoví přátelé. Ty jsi ji jen dohnal k šílenství!“

„Ano, tedy,“ ušklíbl se Severus. „Jestli to je všechno, co jste mi chtěl říct, musím vám sdělit, že to již dávno ztratilo zábavnou povahu věci. Odejděte, nebo vás nechám po zbytek roku drhnout kotlíky.“

Najednou se Weasley usmál. Bylo to tak nečekané, že Severus zaváhal a jeho vlastní úšklebek ztrácel na své intenzitě. Nějakým podivným způsobem vypadal najednou ten spratek mnohem starší, vypočítavější. Přinejmenším to bylo znepokojující.

„Nemyslím, že chceš, abych odešel, Snape,“ řekl. „Ty by sis nenechal ujít, co tu mám.“ A s přílišně dramatickým gestem odhodil plášť z toho, co nesl v náručí.

Ze Severusovy tváře se vytratila všechna barva a oběhl stůl dřív, než jeho mozek dohnal zbytek těla. „Kde jste to vzal?“ vykřikl, ale slova vyzněla spíš jako šepot.

„Z jejího primuského pokoje,“ odpověděl Weasley, na tváři stále přišpendlený onen šílený úsměv. „Vnikl jsem do něj, když odešla do Prasinek. Schovala to dobře, ale já nejsem nejmladší z šesti synů pro nic za nic, Snape.“

Severus úsečně zavrtěl hlavou, jeho oči stále upřeny na to, co skrýval Weasleyho plášť. 

Myslánka.

„Ta nemůže být její,“ protestoval s úlevou, že se jeho hlas vrátil k vyrovnané sametovosti, kterou tolik let rozvíjel. „Nikdy by nenechala důkaz v tak špatně zabezpečené místnosti. Vy jste špatný lhář, Weasley a měl byste okamžitě odejít. Doneste myslánku zpět, komukoli jste ji ukradl, dřív, než vás z téhle školy vyloučím!“

„Ach ne, ty zmetku, ty mi nebudeš vyhrožovat!“ odpověděl Ron stále s tím stejným úsměvem. „A je její. Samozřejmě že ji mohla skrýt jen ve svém primuském pokoji – nemohla riskovat a nechat ji povalovat někde, kde bys ji mohl najít! Zdá se, že ti nevěřila tolik, jak předstírala, co?“

Najednou jeho úsměv zmizel, nahrazen nenávistí tak krutou, že spálila z Weasleyho tváře všechny ostatní emoce. „Je jistě její. A já v ní byl, Snape. Vím teď všechno, každý malý útržek, který před tebou skryla. Ty bastarde!“

Něco v jeho očích Snapeovi řeklo, že ten kluk nelhal. Nemohl by. Jemný dotek nitrozpytu smetl poslední kousky pochybností. Každé slovo bylo pravdivé a s tímhle vědomím zachvátil Snapea vztek, který s sebou vzal veškerou kontrolu a uvážení.

„Bláznivý kluku!“ zahřměl. „Jak jsi mohl byť jen uvažovat o porušení její důvěry takovým způsobem? Za tohle ti nikdy neodpustí a ani já ne!“

„Já jsem nic neporušil!“ zaječel Weasley. „Jsi to ty, kdo se jí dotkl takovým způsobem a chováš se k ní, jako by byla tvoje! Pokud se pokusím pomoci příteli, není na tom nic špatného! A já jí pomůžu! Teď, když vím, co ji přivedlo k tomu šílenství, bude snadné jí ukázat, jaký slizký hajzl opravdu jsi!“

„Nevím, co si myslíte, že jste viděl, ale každopádně mi dáte myslánku a já sem dolů zavolám ředitele! Jen doufám, že mu to nebude trvat příliš dlouho, nebo toho z vás zde nemusí zbýt dost, co by se dalo vyloučit!“

„Bolí to, zjistit, že ti lhala, že?“ zeptal se Weasley a na jeho tvář se vrátil šílený úsměv. „Ale bude to bolet mnohem víc, jakmile uvidíš, co skryla!“

„Ihned odevzdejte myslánku,“ přikázal Severus hlasem stěží krotícím řev a přiblížil se k Weasleymu.

„Chyť ji, pokud můžeš!“ A s tím na něj Ronald Weasley kamennou mísu vší silou hodil.

Snapeovi se ji podařilo zachytit, i když jen tak tak. Ale nemohl myslet ještě na vlastnost obsahu, a i když přitiskl myslánku bezpečně na hruď, nedokázal zabránit v pohybu stříbrné kapalině.

Zasáhla ho přímo do obličeje a ve chvíli, kdy ucítil chladné mokro, se propadl přes závoj mlh do minulosti.

Poslední věc, kterou viděl předtím, než jej pohltily vzpomínky, byla tvář Ronalda Weasleyho, zkřivená v grimasu nenávisti a pobavení.

Když se mlha kolem něj rozpustila, zjistil, že stojí v bradavické vstupní síni, obklopen temnotou.

Severus se chtěl znovu stáhnout, opustit vzpomínku v okamžiku, kdy se jeho nohy dotkly studeného hladkého kamene, ale něco ho donutilo zůstat.

Odejdu, zařval hlas v jeho mysli, nezradím takhle její důvěru – ne znovu.

Ale jakkoli bylo žalostné nechat se přelstít od toho idiota Weasleyho, zřejmě se tak stalo. Kapalina se rozšířila po jeho tváři, neposkytujíc mu možnost jako v myslánce se od ní vzdálit. Kontakt mezi ním a Hermioninou vzpomínkou nemohl být přerušen dřív, než celá skončí. A on v ní uvízl.

Tichý zvuk kroků jej donutil se otočit. Byla tam, plížíc se po bradavických chodbách v přízemí, zřejmě na cestě zpět z pozdního studia v knihovně.

Hermiona. Ale ne ta, kterou znal. Tahle Hermiona byla mladší, prefektský odznak na hrudi dosud nebyl nahrazen jejím znakem primusky. Tedy pátý nebo šestý ročník. Její vlasy byly kratší a její postoj méně kontrolovaný a elegantní, více jako normální školačky. Teprve teď, když viděl její dřívější já, si Severus uvědomil, jak moc se během posledního roku změnila.

Nejvýraznější rozdíly však byly na její tváři. Pryč byly vrásky plné zamyšlení a zármutku, které by nepatrně vyostřily její rysy a učinily ji mnohem starší. Její oči postrádaly lesk vědění a sarkasmu, světlo hořkého pobavení nad tím, jak je všechno předvídatelné. Tato dívka ještě nepochopila, co hýbe světem, ještě se nepodívala do očí ďábla. Nepohrávala si s temnotou a nepodmaňovala si ji.

Byla to jen obyčejná studentka, i když snad chytřejší než ostatní. Avšak ještě to nebyl ten leštěný diamant, ke kterému dosahovala jeho láska.

Proklínaje sám sebe si Severus náhle uvědomil, že tu stojí uprostřed vstupní haly, přikován nekonečnou chvíli na místě, a pozoruje Hermionu v němém úžasu, aniž by se víc snažil dostat ven.

Znovu se vrhl proti neviditelné překážce, která jej lapila, jen aby byl vytržen ze své koncentrace, když se vzpomínka-Hermiona najednou sehnula, kriticky před sebou zkoumajíc něco na hladce leštěném pískovci.

Aniž by si byl vědom, že se pohnul, stál nyní Severus vedle ní a pozoroval ji.

Byla to krev. Jen pár kapek, ale nebylo zde žádných pochyb o podstatě látky a z Hermioniny tváře, náhle napjaté a nervózní, vyčetl, že také poznala onu červenou tekutinu.

Ale teprve když se pohnula dopředu, si uvědomil, že je to vlastně víc než jen pár kapek. Byla to cestička, a zdálo se, že ona ji byla rozhodnutá následovat.

„Nebuď hloupá, děvče,“ zasyčel, věda dost dobře, že ho nemohla slyšet. „Tenhle hrad je v noci nebezpečný, to ses nic za ta léta nenaučila?“

Přemýšlivý výraz v její tváři, když se rozhlédla ještě jednou a její oči přelétávaly od paty schodiště ke krvavé cestě, mu řekl, že uvažovala o stejných myšlenkách. Ale zjevně to byly mnohem méně strašné časy nebo doba, kdy se ještě Hermiona nedozvěděla o bezedných hlubinách nebezpečí, které číhaly dokonce i v Bradavicích.

Místo toho, aby se na patě otočila a informovala učitele, se Hermiona vydala po stopě.

A Severus, který se už ani nesnažil bránit tahu vzpomínky, zjistil, že ji následuje.

Xxx

Harry se stočil ve svém oblíbeném křesle před obrovským krbem, užívaje si ticho společenské místnosti během prasinkového dne, když se otevřel portrét. Vzhlédl a uviděl Rona, jak leze skrz, tvář upřenou k zemi a pohyby neohrabané a nervózní.

Harry si tiše povzdechl a chtěl se obrátit zpět k ohni, když mu vnitřní hlas řekl, že něco není v pořádku. Ať už to byly lekce řeči těla, které do něj minulý týden Draco vtloukal, nebo jeho vlastní znalost obvyklého Ronova chování a nálad, které zapříčily toto neobvyklé vědění, to Harry nedokázal říct, ale rozhodl se, že poslechnout své vnitřnosti bylo vždycky moudré, a tak se posadil rovně, maje tak na Rona dobrý výhled.

Jeho bývalý kamarád si ani nevšiml, že je teď předmětem kritického zkoumání. Přecházel po společenské místnosti, mumlal si cosi pro sebe a jeho ramena sebou škubala v podivném vzoru, který Harry nedokázal pojmenovat.

Najednou si začal Harry dělat starosti, protože, bez ohledu na důvod, byl Ron očividně tak rozrušený, že to přesahovalo i jeho normální citový chaos.

„Rone?“ zeptal se, zvedl se z křesla a pomalu k němu přešel. Byl připraven ustoupit v případě, že by Ron nejevil žádné známky ochoty s ním mluvit, ale druhý Nebelvír prostě pokračoval v přecházení, zády k Harrymu, s divoce škubajícími se rameny.

„Rone, co je to s tebou? Něco s tvojí rodinou, Rone?“

Pomalu Harry natáhl ruku a položil ji na Ronovo rameno. Avšak v okamžiku, kdy zrzek ucítil kontakt, se prudce otočil a Harry, šokován náhlým pohybem i pohledem, který se mu naskytl, zavrávoral.

Ronova tvář byla pokrytá slzami, jeho oči červené a oteklé, ale jeho rty byly zkroucené do divokého úsměvu, karikatury dřívějšího uvolněného úsměvu jeho přítele. Vypadal jako šílenec, jako jeden z těch ztřeštěných lidí, kteří představovali padouchy v bratrancových komiksech.

„Rone,“ zašeptal. „Co se stalo?“

Teprve teď se zdálo, že ho Ron poznal.

„Harry,“ zvolal a jeho úsměv se ještě víc rozšířil, až to vypadalo, jako by jeho tvář byla rozdělena na dvě poloviny. „Kamaráde, není třeba si dělat starosti, všechno jsem vyřešil! Už brzy se k nám vrátí a ten hajzl jí nikdy víc neublíží.“

„Jen se uklidni, Rone,“ řekl Harry a snažil se vzpomenout si, jak ho Hermiona uklidňovala po některých z jeho vizí. „Všechno bude v pořádku.“

„Ano,“ vykřikl šťastně Ron a popadl Harryho hrubě za ruku. „Ano, přesně tak! Všechno bude v pořádku. Už teď za to platí, ten umaštěný Zmijozel.“

Harry ztuhl. „O čem to mluvíš, Rone,“ zeptal se pomalu a snažil se zatlačit zpět obláček paniky, který hrozil, že jej obklopí. „Co jsi udělal?“

„Na všechno jsem přišel,“ vykřikl Ron. „Použil jsem tvůj neviditelný plášť, když Ginny stála v jejích dveřích, a získal jsem její myslánku; ukázala mi a řekla vše, co jsem musel vědět. Nikdy jí znovu neublíží, ten starý Smrtijed!“

Prsty příliš studenými na atmosféru v pokoji Harry vypáčil svá ramena z Ronových rukou.  A teď to byl on, kdo popadl svého přítele a nutil jej, aby se mu podíval do očí.

„Rone,“ řekl chladným hlasem neukazujícím nic z ohromného strachu, který cítil. „Co jsi to kurva udělal?“

Xxx

Šli dolů po schodech, mladá prefektka a její učitel, dolů do sklepení, a krvavá cesta se rozšiřovala, kapky byly nahrazeny cákanci, jak byl kámen mokřejší a více slizký, a pochodní podél stěn ubývalo a ubývalo.    

Poslouchaje její trhavé, nepravidelné dýchání si Severus uvědomil, že Hermiona, jeho nebojácná Hermiona byla vyděšená. Ale ne, tahle tvář nepatřila jeho Hermioně, byly to rysy mladší, mnohem nevinnější dívky, které si teprve provrtávaly cestičku k podobě současné ženy, jako strom v rozkvětu ke svému plně vzrostlému, staršímu já v celé jeho listové kráse.

Kdy ji, mimochodem, začal nazývat 'svou Hermionou'?

Po čase, který připadal Severusovi jako věčnost, se Hermiona konečně zastavila. Byl tak hluboce zamyšlený, že si nevšiml cesty, kterou přišli, ani nepoznal dveře, před kterými se zastavila. Teprve když je Hermiona opatrně otevřela a vstoupila do tiché, tmavé místnosti, si uvědomil, kde jsou.

A ono uvědomění ho zasáhlo plnou silou.

„Ne,“ zašeptal, panika zaplavila jeho tělo a zmrazila ho na místě.

Nebyl nejmladším Mistrem lektvarů a bradavickým profesorem svého století pro nic za nic. Měl impozantní mysl, schopnou analyzovat každý náznak a záhadu a ve chvíli, kdy poznal učebnu lektvarů, do sebe všechno zapadlo.

„Ne, prosím, ať se mýlím! To nemůže být pravda! Obrať se, Hermiono, v tomto případě se obrať!“

Její neústupné odhodlání nevydat své motivy pro obrácení k špionství, zrada jeho pozice u Voldemorta, její otevřené nepřátelství vůči němu. Její nervozita v jeho přítomnosti v těch prvních hrozných týdnech odvykání. Její mentální bariéry falešných představ a jediný spoře osvětlený obraz, který tenkrát viděl jen vteřinu před tím, než byl vyhozen z její mysli.

Silueta muže, krčícího se v temnotě na zemi, vyděšená tvář, bílá ze ztráty krve, a hlas třesoucí se strachy…

Tentýž obraz tady, teď, odehrávající se uprostřed noci ve skoro opuštěné místnosti lektvarů. Jeho vlastní silueta, když ležel na podlaze ve své třídě, příliš slabý, aby přešel krátkou vzdálenost ke dveřím od své kanceláře, naprosto bezmocný, napůl v bezvědomí a šílený strachy.

„Kdo je tam?“ slyšel sám sebe křičet chraptivým, panickým hlasem někoho, kdo čeká smrt. „Kdo je…“

Dokázal si vzpomenout na tu noc. Pán zla ho málem zabil, a on potom příštího rána nevěděl, jak se dostal do svých komnat. Nemohl si na nic vzpomenout, jen na mlhavý sen o bílé tváři a jemných rukou, které otřely krev z jeho tváře…

Mylně ji považoval za sen a nikdy o tom znovu nepřemýšlel.

A teď se tahle nejasná vzpomínka ukázala být zkázou o polovinu mladší dívky. Kéž by se odplazil pár metrů, kéž by zmizel, než přišla, kéž by dveře od kanceláře byly bezpečně uzavřeny před jejím vyšetřováním…

„Otoč se a na všechno zapomeň!“ prosil znovu, hlas zlomený šokem a bolestí, i když věděl, že ho nemůže slyšet. „Prostě si mě nevšímej, zvládl jsem to sám i dřív! Opusť tohle místo!“

Ale už se to stalo, a Hermiona se neobrátila, dřepla si vedle pokleslé postavy a její vlasy se rozprostřely po nich obou jako hedvábný závěs.

„Ne.“

Místo odchodu obrátila tichou postavu na záda a odhalila tak tvář zbavenou všech barev, černé vlasy slepené jeho vlastní krví.

„Ach můj Bože, profesore, co se vám stalo?“

Zvedla nyní svou hlavu a vykulenýma, vyděšenýma očima se snažila skenovat temnotu kolem sebe. Dokázal v ní teď dost dobře číst, aby věděl, co si myslela. Byl zraněný a bezmocný a musel se dostat do bezpečí svých komnat, kde jej nikdo nebude hledat. On potřeboval její pomoc.

„U všech svatých, Hermiono, kolikrát jsem ti říkal, aby ses tolik nestarala o druhé?“ zařval vypěněným hlasem. „Jak často jsem tě varoval, že tě to činí zranitelnou?“

Ale vzpomněl si, jak mu vždycky věnovala ten zvláštní, smutný pohled, když pronášel tuhle řeč, jak se jednoho dne ptala, jestli tím myslel, aby obrátila svou péči na aktivní sílu místo pasivní starosti, a ta ironie jej přinutila křičet bolestí a zoufalstvím.

Tohle pro ni nebyla nová lekce. Už se to naučila předtím. Tady, v temnotě sklepení  se zhroucenou postavou jejího profesora po svém boku.

„Profesore, slyšíte mě?“ Váhavě natáhla mladá dívka ruku na tvář svého protějšku a byla odměněna prudkou, zděšenou pěstí, která ji udeřila na tvář a poslala ji k zemi, kde vykřikla otřesená bolestí.

„Au… to bolí, profesore!“

Ale bolest ji nepřiměla cuknout, tentokrát ne, a ani nesčetněkrát poté, když riskovala svůj život, aby jej ochránila.

Takže se přisunula zpět k jeho boku, opatrně se vyhnula jeho škubajícím rukám a po chvilce bezmocného zírání jemně odhrnula vlasy z jeho tváře. Byl to dotek školačky, plachý a trochu nemotorný.

Dobře si byla vědoma toho, že právě nesčetněkrát překročila meze, že on byl učitel, na kterého neměla právo sahat. Ale byl také muž postrádající utěšení a vřelost, a Snapeovy tváře hořely studem, když viděl ve vzpomínce sám sebe, jak se lačně naklání k jejímu doteku.

Pokleslá postava zasténala bolestí, když se její ruka otřela o krvácející ránu na jeho tváři a konejšila ho jemným pohlazením svého palce.

„To je v pořádku, pane profesore. Všechno bude v pořádku. Jdu sehnat pomoc. Profesor Brumbál by měl…“

„Ne!“ vykřikl jeho mladší protějšek bolestí, oči náhle beznadějně panicky bílé. „Ne Brumbála… prosím… nemusí…“

„Ale vy potřebujete pomoc, profesore! Jste vážně zraněn a já toho o těchto věcech nevím dost…“

„Prosím…“

V jeho hlase se rozprostírala bezmocnost a zrcadlila se i na jeho tváři. Ona nebyla na tohle připravená, ještě se nenaučila myslet chladně a klidně uprostřed zmatku. Byl to jen střípek jeho Hermiony, kterou se stala a která potom prošla ohněm a žárem. Kvůli němu.  

„Co tedy chcete, abych udělala, profesore? Nemůžu vás nechat ležet na zemi takto…“

„Moje… komnaty…“

„Ach, ovšem. Dobrá tedy, dovolte mi vás opatrně přesunout…“

Ochromeně sledoval, jak vznesla jeho tělo do vzduchu a prolomila heslo na dveřích od jeho kanceláře jedním ze svých důmyslných malých kouzel.

Následoval ji do svých falešných komnat a slyšel její udivený výkřik bez sebemenších známek spokojenosti. Samozřejmě, že na tyhle komnaty nereagovala, když jí je ukazoval. Už tady byla předtím. Jen jeho skutečné komnaty ji překvapily.

Ona se už dostala hlouběji do temnoty jeho srdce, než by si kdy dokázal představit.

„Profesore,“ zvolala teď jemně, položila jej opatrně na pohovku a osvětlila jeho komnaty mávnutím hůlky. „Profesore Snape, co můžu udělat, abych vám pomohla? Jsou zde nějaké lektvary, které si musíte vzít?“

S jedním záškubem pozvedl svou ruku a jeho prst směřoval na malou skříňku nad holým krbem. Spěšně přešla vzdálenost a trhla jejími dvířky, odhalujíc tak řadu malých lahviček.

Ztěžka oddechovala a Severus si všiml, že teď stojí na okraji paniky.

„Tohle je šílenství,“ zašeptala si sama pro sebe, zatímco její třesoucí se ruce vybíraly lahvičku po lahvičce. „Co tady vůbec dělám? Měla bych sehnat učitele, nebo madame Pomfreyovou, proboha!“

Severus ji k téhle myšlence nabádal, ale ona se už otočila zpátky k jeho krvácejícímu, škubajícímu tělu s úctyhodnou sbírkou lektvarů v náručí.

Klekla si vedle něj a kriticky zkoumala své nálezy. Pouze mírné rozšíření jejích očí řeklo Severusovi, že poznala, co spočívalo na jejím klíně. Mlčky mu podala Dokrvovací lektvar a jeden proti křečím, Uklidňující lektvar, kterého bylo dost i pro slona. Jen když její ruce uchopily poslední lahvičku, zaváhala.

„To je opravdu silný lektvar, profesore,“ zašeptala a ruce se jí třásly. „Jste si jist, že si jej musíte vzít?“

Neviditelný, ale po jejím boku, se Severus nemohl ubránit odfrknutí. Takže vždy byla obdařená tímhle talentem pro diplomatické vyjadřování. Opravdu silný vůbec tenhle léčivý lektvar nevystihovalo. Zlepšující nebo smrtelný byl mnohem výstižnější popis. Učil o něm šesté ročníky, dodávaje svým nejvíce nezapomenutelným hlasem, že si jej mají vzít jen za extrémně mimořádných událostí a to pouze jednou v průběhu roku. V opačném případě by mohl mít smrtelné následky, a to v pravém slova smyslu.

Samozřejmě nedodal, že jej sám používá pravidelně.

„Profesore?“ jeho vzpomínkové já jí neodpovědělo, a tak to tvrdohlavá Nebelvírka zkusila znovu. „Opravdu si to musíte vzít?“

Roztřesené přikývnutí byla jediná reakce, které se jí dostalo. Povzdechla si, její prsty přejely po hladké lahvičce. Pak, bez nejmenšího zaváhání, ji odzátkovala a podržela mu ji u úst.

„Opravdu doufám, že tohle bylo správné rozhodnutí,“ zašeptala si sama pro sebe. „Zabití profesora by se v životopise moc dobře nevyjímalo.“

Severus si znovu odfrkl, ale jeho pobavení bylo přerušeno, když Hermiona začala z jeho těla opatrně odstraňovat hábit.

„Co to sakra…,“ protestoval, avšak byl přerušen jejím náhlým zasyčením. Dotkla se jeho pravé nohy a na její ruce se objevila krev.

Použila svou hůlku, aby roztrhla kalhoty na jeho noze na dva kusy, její pohyby byly efektivní, i když panický výraz v jejích očích ještě vzrostl.  Takže tohle byla krizová Grangerová, dívka, která následovala své přátele z jedné praštěné situace do druhé, plně si uvědomujíc, jak nebezpečné to všechno je. 

Na rozdíl od svých přátel, kteří byli obdařeni nekonečnou hromadou nevzdělanosti, Hermiona vždycky věděla, co dělá. Věděla to i nyní. Byla tímhle vším zoufale přetížená, to dokázal vyčíst z její tváře, jejího těla, ze všech těch malých gest, která už tak dobře znal. A přesto si tím prošla.

„Dobrá,“ zašeptala, osvobozujíc nohu z černé látky a odhalujíc tak hlubokou ošklivou ránu. „Madame Pomfreyová mi ukázala, jak na to, ne? Ach, nemůžu uvěřit, že jsem tak hloupá, že tohle dělám! To je noha profesora Snapea, prokristapána… Nemysli na to, Hermiono. Jen si představ, že tohle je test…“

Severus zjistil, že je obtížné si představit test, který by vyžadoval takové okolnosti, ale jí ta představa, zdá se, teď pomohla.

„Vyléčím teď vaši nohu, profesore,“ oznámila, její hlas se udržel jen tak tak, aby neprozradil její obavy. „Doufám, že to nebude bolet, ale jsem v tomhle poněkud nová… jste si jistý, že nechcete, abych sehnala pomoc?“

On sebou škubl, ale samozřejmě že se to rozhodla vykládat v jeho prospěch a počítala to za přikývnutí.

Navzdory strachu vykonala kouzlo nad její obvyklé standardy. Pak začala čistit ránu, jeho tvář a ruce, a dokonce zaměřila všeobecné diagnostické kouzlo na zbytek jeho těla, ačkoli ještě neměla odvahu ho víc odstrojit. Severus byl rád, že tak neučinila.

Jakmile si prohlédla výsledky svého kouzla, něco na její tváři se změnilo. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že její panika se změnila v naprostou zuřivost, tak divoký vztek, který u ní viděl málokdy.

„U všech svatých! Co si sakra Brumbál myslí, že vás to nechá dělat bez jakékoliv pomoci? Mohl jste dnes večer umřít!“

Severus chtěl nesouhlasit. Tohle byla stěží nejhorší situace, ve které kdy byl, a dřív se mu rozhodně dařilo to řešit samotnému. Ale jí by se jistě taková odpověď nelíbila. Způsob, jakým její tvář potemněla, mu řekl, že její myšlenky se ubíraly stejným směrem, že přemýšlí, jak často byl takhle zraněn, jak často se odplazil v temnotě noci zpátky do svých komnat.

„Tohle není život, profesore,“ zašeptala. „Nemůžu uvěřit, že vám tohle dělají! Nestarají se snad? Udělal jste toho už tolik a tohle je způsob, jak vám to splácí?“

Bylo nevyhnutelné, že došla k tomuto závěru, pomyslel si odevzdaně. Reagovala hodně stejným způsobem jako on, když se dozvěděl o její špionáži. Viděl přelétnout popření, vztek a obavy přes její tvář, zatímco sledovala jeho škubající se, krvácející tělo, kus masa k ničemu, něco stěží lidského.

Zůstala zticha, dokud neusnul, a když sebou začal mlátit náporem svých nočních můr, položila mu svou bílou, chladnou ruku na čelo, aby ho uklidnila. Znovu se nevědomky opřel o ten dotek, lehce zanaříkal a ten malý zvuk stačil, aby jí postrčil přes hranu.

Začala plakat, tiše a bez hnutí, jediné znamení její bolesti byly dvě zářící vlhké stopy na tváři. Byl to šok, samozřejmě, výsledek zdrcujícího zážitku, ale Severus ji viděl tolikrát, aby věděl, že to byl ve skutečnosti příznak mnohem nebezpečnějšího stavu mysli.

Hermiona se rozhodla a tohle byl jediný projev smutku, který si kdy dovolila.

„Udržím vás v bezpečí, profesore,“ zašeptala do tmy, hlas protkaný železnou rozhodností. „Zastavím to bez ohledu na to, co to bude stát. Nikdy víc jim nedovolím vám ublížit.“

Její hnědé oči vypalovaly planoucí cestu do tmavé noci, zatímco stála a dohlížela na něj, když se zmítal a obracel ve svých nočních můrách. V černých útrobách noci byl Severus svědkem konce její nevinnosti a zrození nového hrozného odhodlání.

Mnoho vzpomínek následovalo tuhle první, vzpomínky, jak ho pozoruje, poslouchá rozhovory s členy Řádu, plíží se v noci do knihovny se učit a vyhledává tmavá místa v okolí Obrtlé ulice. Ale byla to tahle vzpomínka, která s ním celou dobu zůstala.

Vzpomínka na mladou, nevinnou tvář, která se brzy změní na chladnou masku ledové královny. Odhodlanost a zoufalství v jejích očích, zatímco hleděla do tmy jeho pustých komnat, jako lilie uprostřed pouště z černého písku.

A poprvé za celá ta léta profesor Severus Snape plakal. Plakal nad ztracenou budoucností dívky a nad svojí vlastní duší, neboť opět zničil to, co miloval.

 

Moc se těším na vaše komentáře ;)

M.

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

och boze...

(arkama, 18. 11. 2013 8:10)

Zoberte niekde toho rysavca a zavrite na 10zamkov! To je taky blbec... Uzasny zvrat v pribehu, toto teda nuda nebude. Aj som mala takeho tusaka, ze to Hermionine rozhodnutie dat sa k DE, bolo zapricinene tym, ze videla dotyraneho Severusa... ani neviem, co mam napisat, uzasne. A ze Severus plakal znamena, ze Severs ma vyrazne kanonicke crty. Malokedy vo ff place, v kanone plakal... presne pre takuto situaciu. Normalne mam pocit, ze pisem bez zmyslu, taka som toho plna, takze uz len Dakujem! MagicLady:-)

Re: och boze...

(MagicLady, 18. 11. 2013 14:46)

:) Taky mě hrozně štve, vždycky když se tam vyskytne, tak mu v duchu nadávám. To opravdu nebude nuda, 41 je tak plná emocí... je radost něco takového překládat :) Já ti rozumím, taky mě to dostalo :) Díky za za další komentík.

Díky

(KattyV, 14. 11. 2013 10:13)

Milá MagicLady. Na tvůj web jsem narazila víceméně náhodou, když jsem usilovně hledala vhodné magiké místo ve velké Británii, které potebuji do své povídky a vyhledávač na mne vyplivnul Tintagel a Lvici. Takže jsem nejprve nakoukla do 20. kapitoly, kde se Tintagel vyskytuje a pak jsem začala zaujatě číst od začátku. Dost jsem si to užila a těším se na pokračování. A ano, Tintagel se patrně v mé povídce objeví i když v jiných souvislostech a jiné situaci než v této povídce. takže díky Tobě i autorce.

Re: Díky

(MagicLady, 15. 11. 2013 20:59)

Na 20. kapitolu si vzpomínám, ta byla na překlad těžší :) Tak to jsem ráda, že tě povídka zaujala. Myslím, že se nic nestane, když ho použiješ, je to dobrý místo. Díky za komentík.

omg

(pajka, 4. 11. 2013 20:31)

Sakra, přestaň reagovat na komentáře a radši překládej! Ne, to byl jen samozřejmě trapný pokus o vtip! SKVĚLÁ PRÁCE, ÚŽASNEJ PŘEKLAD, FANTASTICKÁ RYCHLOST. Moc si to užívám, tuhle povídku jsem přelouskala za 2 dny!!! (v podstatě jsem nedělala skoro nic jiného) a teď umírám nedočkavostí, jak na toho troubu Hermi zareaguje. A co chudák Severus, no může on mít aspoň někdy chvilku klidu a míru,bez duširvoucích výčitek? Ach jo, nemůžu se dočkat pokračování. Moc děkuju!

Re: omg

(MagicLady, 15. 11. 2013 20:55)

Děkuju :D Pokračování trvalo trošku dýl, ale už je tu :)

...

(Sally, 2. 11. 2013 17:11)

fňuk :C

Re: ...

(MagicLady, 2. 11. 2013 17:38)

Smutná kapitolka, pravda.

Ach Merline!

(Jacomo, 2. 11. 2013 17:26)

Rone, co jsi to provedl?! My jsme to všichni tak nějak tušili, co k tomu Hermionu vedlo, že. Ttedy až na našeho milého netopýra, ten je tu nevinný jak batole. A teď tohle. Severus bude zuřit. A hodně. A myslím, že tentokrát v tom s ním bude Harry zajedno. Ovšem, co s tím udělá Hermiona, až se to dozví, to snad já ani vědět nechci.
Děkuji za překlad a smekám, je to paráda.

Re: Ach Merline!

(MagicLady, 2. 11. 2013 17:30)

:) Jojo Severus bude zahlcen emocemi... Díky za komentík :)

Ach ne....

(Esuss, 1. 11. 2013 11:35)

neříkejte mi, že se zase bude za všechno obviňovat! Nemohl by někdo Rona doprovodit k Temnému pánovi?

Re: Ach ne....

(MagicLady, 2. 11. 2013 15:03)

To taky... :) Tak i když Rona v téhle povídce moc nemusím, myslím, že bohatě bude stačit to co přijde. Díky za komentík.

:)

(Luisa, 31. 10. 2013 20:10)

Už jsem úplně zapomněla jaké je Ron v téhle povídce pako, ještě že Ginny zachraňuje čest rodiny. Severus musel zase skousnout extra hořkou pilulku a Hermiona - ta to určitě rozčísne.
Díky za rychlý přídavek a určitě se těším na další expres:D

Re: :)

(MagicLady, 2. 11. 2013 14:49)

No ono to ráda autorka připomene :) Díky za komentík, pokusím se nezpomalit :D

ooooooo moc krasne

(candy, 31. 10. 2013 14:13)

Ooooo moc moc krasny preklad :) moc krasna poviedka. Chudak sevie, moc sa mi pacilo ako to Ron urobil - novinka s kt. som sa este nestretla. :) som zvedava ci ho z toho vytiahne Harry a ako sa po tomto bude k Hermi Sev spravat. Dakujem moc za krasny preklad, musi to byt vycerpavajuce. Diky moc.

Re: ooooooo moc krasne

(MagicLady, 2. 11. 2013 14:46)

Trošku zmijozelské na něj a to Hermioně zazlívá, že se s nima přátelí... :) Vyčerpávající ani ne, pokud si toho na jeden den nenechám na překlad hodně :) Díky za komentík.

tyjooo

(Sonick, 30. 10. 2013 11:13)

Tak vidím, že Ronovi definitivně přeskočilo...na ošetřovnu s ním! Ale kapitola to byla opravdu kouzelná...už se nemůžu dočkat pokračování, je to čím dál lepší :)

Re: tyjooo

(MagicLady, 1. 11. 2013 20:18)

Lvice má hold grády, tolik emocí co se v ní střídá, je prostě kouzelný :) Díky za komentík.

Och

(Lupina, 29. 10. 2013 22:58)

Tak toto byla silná kapitola. Vše vysvětlující. Teď je naprosto jasné, proč se stala Hermiona špionem. Ovšem Ronova pomsta je docela důmyslná. Tohle Hermiona jen tak nevydýchá. I když Ronald ta tom bude, jak věřím, podstatně hůř. Díky moc za skvělý překlad :-)

Re: Och

(MagicLady, 1. 11. 2013 20:14)

Ron to věru přepísk, ale uvedl kolečka do pohybu, takže se posuneme dál... Díky za komentík :)