Jdi na obsah Jdi na menu
 


40. Láska láskou není…

15. 11. 2013

Dalších deset kapitol za námi :) Doufám, že si tuhle užijete tak jako já a slibuju, že se 41 pokusím přeložit co nejdřív, sama jsem byla nedočkavá, co se bude dít dál ;) 

Úžasná beta: Marci

 

40. Láska láskou není…

 

Ne, neznám nic, co překážet by mělo

svazku dvou duší. Láska láskou není,

když zradou trestá zrádné křehké tělo

a změnu tím, že sama se hned mění.

Ne, láska je jak maják, pevný bod,

hvězda, co vede bárky zbloudilé

po pustých pláních rozbouřených vod ­

znáš její výšku, cenu její ne.

Že láska musí Času otročit,

po mladé tváři že je brzo veta?

S proměnou Času nemění se cit

a vydrží až do skonání světa.

       Že kážu bludy? Důkaz že jsem sám?

       Nepsal jsem snad? A nebyl milován?

 

Shakespeare, Sonet 116 (překlad M. Hilský)

Xxx

Hermiona se usmívala, když procházela vstupní bránou Bradavic, tváře načervenalé ze studeného větru. Zamávala Ginny, která mířila na famfrpálové hřiště na nějaký trénink před setměním, a pro jednou nevypadala jako nic víc než školačka bez jakýchkoliv starostí.

Harry na ni čekal na nádvoří u vyschlé fontány. Když uviděl její příchod, cítil, jak v něm roste strach a obavy. Nevěděl, jak bude reagovat na odhalení, která hodlal učinit.

Sakra, nebyl si ani jist, jak se má cítit ohledně toho, co mu po dlouhém přemlouvání a pár dobře zvolených hrozbách Ron řekl.

Zdálo se, že jeho bývalý nejlepší kamarád se rozhodl jednat. A výsledkem byl zmatek. Jako obvykle v případě, kdy Nebelvíři přestanou myslet a začnou činit, zašeptal hlas v koutku jeho mysli a bylo zbytečné předstírat, že to neznělo jako Draco.

Ačkoli Ron určitě předvedl některé své dosud neznámé zmijozelské vlastnosti tím, že se vloupal do Hermionina pokoje, odstranil ochrany s pomocí nějakého nespecifikovaného vynálezu dvojčat, vstoupil do její myslánky a konfrontoval Snapea nejodpornějším možným způsobem s jejím obsahem.

Dva životy a jeden pokoj ponořený do naprostého chaosu. Docela působivý rekord na jedno odpoledne.

Zajímalo by mě, proč tam tu myslánku skrývala, pomyslel si Harry, zatímco sledoval svou kamarádku, jak k němu jde pružným krokem, a proč ochrany proti Ronovi a jeho malým magickým pomocníkům nevydržely? Myslel jsem, že pomáhala s ochranou Ústředí! Neměla by být schopná se vytáhnout s něčím lepším?

Ale obviňovat Hermionu za zmatek, ve kterém se teď nacházeli, nebylo spravedlivé, to věděl. Ona tím bude trpět mnohem víc než kdokoliv jiný, snad kromě Snapea. A musel jí to každou minutou říct.

Když spatřila jeho tvář, strach vyrytý v každé jeho vrásce, její úsměv zmizel. Její vždy ostražité špionské já bylo v okamžiku zpět.

„Co se děje, Harry,“ zeptala se, prohlížejíc si oblast kolem dobře vyškoleným pohledem. „Útok? Nebo má Brumbál…“

„Radši pojď se mnou, Hermiono,“ přerušil ji vážnějším hlasem, než delší dobu slýchávala. „Neměli bychom o tom mluvit tady, venku.“

Přikývla, přijímajíc tohle jako nezbytné opatření, ačkoli to nijak nesnížilo její ostražitost.

„Nikdo není zraněn, nemusíš se bát,“ řekl jí, když ihned spěchala ke vchodu. Ačkoli to není tak úplně pravda. Nevím, jak se teď Snape cítí.

Nasměroval ji k nebelvírským prostorám, rád za každou minutu, kdy jí to nemusí říct, ale zároveň nechtěl nic jiného, než to ze sebe dostat. Pohnula se směrem ke svému primuskému pokoji, ale on zavrtěl hlavou a vedl ji přes otvor v portrétu do společenské místnosti.

„Vezmeme to oklikou a vyzvedneme Rona,“ řekl jí a viděl, jak se její vrásky na tváři prohloubily. Nemluvila s Ronem od té pohromy v Zapovězeném lese, a pokud byl do toho zapojen on, její ztuhlé tělo mu řeklo, že to nemůže být dobré.

Jakou pravdu měla.

Prošli portrétem do společenské místnosti, která byla naštěstí ještě téměř prázdná. Jen pár prváků a druháků sedělo v malých skupinkách u oken. Harry zahlédl Ronovu zrzavou hlavu položenou na okraji toho, co kdysi bývalo jejich oblíbenou pohovkou.

Oni tři zde trávívali odpoledne povídáním, studováním nebo plánováním jedné z jejich mnoha pletich, každý spokojený se svými známými rolemi. Najednou zasáhl Harryho omračující silou pocit ztráty a on automaticky zvedl ruku k hrudi, jako kdyby najednou cítil krev, která musela unikat z takové rány.

Trio se rozpadlo a členové tohoto nezlomitelného svazku, záchranného lana, které jim nesčetněkrát zabránilo v pádu přes okraj, jeho přátelé se k němu chovali jako k cizinci: jeden vstoupil do světa tak odlišného a vzdáleného, že Harry přestal doufat ve snahu ho pochopit, druhý se hnal rychle pryč od všeho, čeho si vážili a v co věřili. 

Nevěděl, jak je zastavit, jak zůstat v blízkosti obou, aniž by byl rozpolcen.

„Rone,“ zavolal a v jeho hlase nebyla ani stopa po vřelosti. „Hermionin pokoj.“

Zrzavá hlava se prudce otočila a po chvíli tichého váhání vyskočil Ron z pohovky a šel k nim.

Když ho Harry opouštěl, byl v útočné náladě, a byla to agresivita, která se rýsovala na jeho těle i nyní a která byla jeho hnací silou, zatímco se blížil ke dveřím do primusčiných pokojů. Ale jakmile se přiblížil k Hermioně, všechna síla a hněv z jeho těla vytekly a když se před nimi zastavil, s krví podlitýma očima upřenýma na ni a se rty stisklými k sobě do tichého proužku, nevyzařovalo z něj nic než smutek, beznadějné zoufalství, které Harry cítil taky, od doby kdy slyšel o jeho zradě.

Vida své pocity odrážet se v přítelových očích, Harry pocítil, jak mu srdce poskočilo. Možná zde byla pro ně pořád naděje.

Mlčky Hermioně naznačil, aby otevřela své dveře a vstoupila první, pak popadl Rona za loket a prošel za ní.

Pohled, který se mu naskytl, ho zasáhl jako stříkanec ledové vody.

Harry byl připraven zvládnout situaci tak klidně, jak jen to bude možné, měl v plánu usadit Hermionu do křesla, pokud možno připravit nějaký čaj a pak jí vše vysvětlit, takže by udržel bolest a utrpení na minimu.

Ale nebyl připraven na stav jejího pokoje.

Nedokázal potlačit šokovaný povzdech, který se mu vytvořil v krku, ale dříve, než mohl tímto zvukem upozornit prváky a druháky, se Hermiona otočila, zavřela za nimi dveře a jedním plynulým pohybem je zamkla.

V pohybu se však nezastavila. Bez jediného zaváhání pokračovala v otočce, dokud její ruka nenašla Rona a nesevřela se pevně kolem jeho krku. Napadla ho bez varování, stejně jako po Vánocích, když se jí dotkl, aniž by na to byla připravená, ale tentokrát neměla zraněnou nohu a nezmocnila se jí panika.

Byla rozzuřená.

„Co jsi dělal v mém pokoji a proč?“ zasyčela, tlačíc nebránícího se Rona na dveře, které ani ne před vteřinou zavřela. Nic v její tváři neukazovalo, co musí právě teď cítit.

Pomalu Harry přejel pohledem po svém okolí. Převrácená křesla, jejich čalounění roztrhaná a nohy ulomené. Postel plná peří a rozpárané látky. Koberec a nástěnné závěsy zmačkané na jedné hromadě, odhalující tak studené kamenné zdi a podlahu. Její knihy ležely otevřené na podlaze, hřbetem nahoru, jako obrysy zvířat příliš slabých, než aby dosáhly úkrytu. Popel z krbu byl rozptýlený jako šedý film na vrcholu vší té zkázy, působící dojmem mrtvé vrstvy prachu.

Jak se zdálo, Ron se se zdrženlivostí neobtěžoval. Chtěl její tajemství a brutálně jej vyrval z jejího pokoje, přičemž při svém konání pošpinil vše, co si vybudovala, a zničil vše, co dělalo z tohoto místa její domov.

Harry měl pocit, že se rozpláče.

Bublající zvuky jej nakonec donutily se znovu otočit k příčině této zkázy a k její oběti. Ron stále nepromluvil ani slovo, ale barva jeho tváře se rychle změnila z červené na modrou a Hermiona, zdálo se, nejevila ochotu v dohledné době uvolnit své dusivé sevření.

Harry si uvědomil, že se nestará o to, co se s Ronem stane, ne tady a teď, v tomhle kdysi krásném pokoji, který padl za oběť jeho kruté žárlivosti, ale i tak k nim pomalu přešel a opatrně položil dlaň na Hermioninu železnou ruku.

Neřekl nic, věda, že žádné slovo by k jejímu uklidnění nyní nestačilo, ale po chvíli ucítil, jak se její ruka uvolnila, natáhla a nakonec otevřela.

Ron se sesunul na zem a lapal po dechu.

„Je mi to líto, Hermiono,“ řekl Harry, bolestně si vědom, jak prázdně tato slova vyzněla. „Nevěděl jsem, jak pokoj vypadá. Chtěl jsem nás jen dostat někam do bezpečí, než si promluvíme.“

Nejevila žádné známky, že by slyšela či rozuměla jeho slovům. Její tiché, chladné oči těkaly z jejích rozházených knih k pokleslé postavě Rona, který se držel za krk a vdechoval vzduch rychlými, hlubokými doušky.

„Co se stalo,“ zeptala se znovu, ale slova zněla spíš jako příkaz směrem k Harrymu, tak tvrdá a neústupná, že zjistil, že je těžké jim odolat.

Stále mlčky přešel k jednomu z křesel, narovnal jej a opravil mávnutím hůlky. Zopakoval ještě jednou své gesto a pokynul Hermioně.

„Posaď se, prosím,“ řekl tiše. „Obávám se, že to bude dlouhý rozhovor a radši by ses na něj měla posadit.“

Na okamžik se zdálo, že chce odmítnout, ale pak v jejích očích něco zajiskřilo a ona pomalu přikývla. Přešla k jednomu z křesel, zcela ignorujíc Rona, který pořád ležel na zemi jako odložená loutka, a posadila se s takovým vzhledem vnějšího klidu, že by ještě před měsícem mohla Harryho zmást.

„Nuže, předpokládám, že tohle nemá nic společného s Voldemortem,“ řekla a Harry přikývl.

„Zatímco jsi dnes odpoledne mluvila s Ginny, Ron využil příležitosti a proklouznul skrytý pod mým neviditelným pláštěm do tvého pokoje,“ vysvětlil Harry. Vzápětí si mohl okamžitě všimnout, jak její tvář dostala tmavší odstín a obočí se stáhlo k sobě jako blížící se bouře. „Nevěděl jsem o tom a ani Ginny ne,“ dodal rychle. „Ron ji viděl klepat na tvoje dveře a zkusil to.“

Její oči znovu přelétly k Ronovi a Harry mohl téměř cítit ledovou stopu jejího pohledu, který plál napříč místnosti.

„Proč,“ bylo jediné, co řekla, opět spíše jako příkaz než otázku.

„Hledal něco, co by vysvětlilo tvoje rozhodnutí a tvé chování,“ odpověděl Harry pomalu a děsil se toho, co bude následovat. „A obávám se, že našel, co chtěl.“

V jednu chvíli seděla Hermiona v křesle s výrazem naprostého klidu, v další byla na nohou a přešla pokoj se zdviženou hůlkou k části zdi nad svou hlavou. Jedno švihnutí a šedý kámen zmizel, aby uvolnil pohled na malý výklenek, který skrýval. Velmi prázdný výklenek.

Hermiona ztuhla. Ruka jí klesla a prsty, najednou bez síly, ztratily svůj pevný stisk na její hůlce, která spadla na zem s tlumeným žuchnutím. Ale Hermioniny oči se stále nemohly odtrhnout od prázdného prostoru, které její kouzlo odhalilo.

„Ne,“ zašeptala, ale vyznělo to v nastalém tichu kolem nich až nepřirozeně hlasitě. „Ne.“

Pak, dříve než mohl Harry zareagovat, dříve než se dokonce mohl zvednout ze svého křesla, vrhla se najednou na Rona s jedním ze svých třpytivých nožů v ruce, připravená udeřit vší silou, kterou měla.

„Hermiono,“ zařval Harry v náhlé panice, zatímco hlásek v  zadní části jeho hlavy úlevně mumlal: ještě že je tento pokoj zvukotěsný. „Přemýšlej, než uděláš nějakou hloupost!“

Přesto zvedla nůž ještě výš, oči upřené na hororově bledou Ronovu tvář.

„Hermiono!“

Možná že k ní dorazila naléhavost v Harryho hlase, nebo možná přišla k rozumu, avšak mohl teď vidět její hlavu pohnout se kousek stranou; ani na chvíli neztratila fňukajícího Rona ze zřetele, ale stále tím gestem ukazovala ochotu mluvit. Harry se s úlevou uvolnil.

„On je prolhaný, zlodějský, zrádný bastard, Harry,“ řekla Hermiona hlasem podivně prázdným a bez života. „Dej mi jediný důvod, proč ho nezabít.“

Pomalu, teď když věděl, že poslouchá, s náhle doznívajícím pocitem paniky, Harry přešel pokoj a znovu položil dlaň na její rameno. Věděl, že pro ni není žádný soupeř, že by jej lehce mohla odhodit přes místnost, ale i tak stále držel svou hůlku připevněnou v pouzdře a jeho druhá ruka mu volně visela po boku.

„Protože nejsi zabiják, Hermiono,“ řekl jemně a po chvíli dodal sušším tónem. „A měli bychom hroznou práci se skrytím těla před paní Weasleyovou.“

S jemným, sotva znatelným zachvěním pod její kůží se jí svaly uvolnily. Bylo to něco, co Harrymu spíš připomínalo zvíře než lidskou bytost, něco, co jej znovu naučilo, jak moc se Hermiona změnila. Ale hlavně mu to řeklo, že je po hrozícím nebezpečí.

Ron přežije den, i když si Harry upřímně řečeno nebyl jistý, jestli si to zaslouží.

Hermiona znovu rychle vstala a odstoupila od Ronova těla; její nůž zmizel stejným záhadným způsobem, jako se objevil.  Překřížila kolem svého těla ruce, jako by se bránila před zimou, a najednou vypadala mnohem mladší.

Přešel k jejímu boku a znovu k ní natáhl ruku, ačkoli si nebyl jistý, jak ji utěšit, ale ona se od jeho doteku vzdálila, a tak nechal svou ruku klesnout zpět. Zhluboka se nadechl a vzduch jím projel jako vlna a spláchl napětí z jeho těla.

To nejhorší skončilo. Teď by si snad mohli sednout a promluvit si.

Ale Hermiona nevypadala na to, že by byla ochotná se posadit nebo se dokonce pohnout ze svého místa před prázdným úkrytem.

„Co udělal s myslánkou,“ zeptala se nakonec a Harryho dech se toho dne opět bolestně zadrhl v krku.

Zdá se, že se dostali z bláta do louže.

Neexistoval žádný lehký způsob, jak tohle říct, uvědomil si a obě jeho ruce se v bezmocném hněvu zaťaly v pěst. Radši to teda zkrátit.

„Dal ji Snapeovi, Hermiono, a přinutil ho podívat se na její obsah,“ odpověděl a pak spěchal postavit se mezi ní a Rona pro případ nového útoku.

Ale k očekávané reakci nedošlo.

Dlouhou chvíli stála Hermiona zcela nehybně, ani jeden svalový záškub, ani jeden pohyb končetiny. Pak se začala trochu třást jako list ve větru. Harry otevřel pusu, aby se jí zeptal, co se děje, když najednou klopýtla, a narazivši zády na sloupek postele, sklouzla na zem, kolena jednoduše složená pod sebou.

„Ne,“ zašeptala znovu a zdálo se, jako by ji najednou opustila nějaká nejmenovaná síla, zanechajíc její tělo slabé a její hlas křehký. „Ne Severusovi.“

Přitáhla si nohy k sobě, dokud se nedotýkaly její hrudi, a položila si hlavu na kolena.

„Je mi to tak líto, Hermiono…“ začal zase Harry, ale ona na něj nereagovala a její trápení umlčelo všechny omluvy nebo vysvětlení, které ho napadly.

Dlouhou dobu tak zůstala, jen její lopatky se mírně pohybovaly, dost dlouho na to, aby Ron získal zpět svůj dech a nejistě se opět vyšplhal na nohy. Otevřel ústa, aby promluvil, ale Harry na něj zlostně pohlédl a položil svůj ukazováček na rty.

Dokonce i Ron, zdá se, pochopil, že není vhodná chvíle přerušit to, čím Hermiona právě procházela.

„Věděla jsem, že na to nakonec přijde,“ zašeptala konečně, stále s položenou hlavou. „Jen… jsem mu to chtěla říct sama.“

„Že ses stala špionem, abys ho zachránila? Protože jsi ho tu noc viděla zraněného?“ odvážil se zeptat Harry, i když jeho hlas jasně vyjadřoval, že nemusí na jeho otázky odpovídat.

Jen přikývla. „Řečeno bez obalu, ale v podstatě jsi to shrnul,“ souhlasila, ačkoli něco v jejích očích mu řeklo, že stále v sobě cosi zadržovala, možná kousíček pravdy, nebo nějaký hlubší důvod, který se i teď snažila schovat za zřejmá fakta.

„Ale proč jsi mu to neřekla dřív?“ zeptal se, doufaje, že nepřekročil nějakou neviditelnou hranici.

Hermiona se začala zvedat, dokud se celá neopřela o sloupek postele. Mezitím se její tváři pomalu vracela barva. Její oči byly suché, i když podlité krví, jako kdyby si je silně mnula, a bylo zde něco neuvěřitelně vyčerpávajícího na jejím výrazu. Harry si všiml, že její rty byly tmavě, krvavě červené, jako by se do nich silně kousla.

„Severus je hrdý muž,“ zazněl její hlas jako šustění zvadlých větviček. „Muž, který se cítí být zodpovědný za všechno možné i nemožné. Věděla jsem, že by mi nikdy neodpustil to, co on nazývá 'čistou nebelvírskou hloupostí' a také že by si nikdy neodpustil sobě za to, že se stal příčinou mojí bolesti a utrpení. Dokonce i teď, po těch všech měsících spojenectví, se bojím, že mi neodpustí. Což je asi přesně to, v co Ron doufal, když mu předával myslánku.“

Zlostně na Rona pohlédla, ale postrádalo to její obvyklou zuřivost, na jejíž spalující intenzitu si Harry již zvykl, a opět si uvědomil, jak otřesená a vyděšená ve skutečnosti musela být. Zatracený Ron.

Ale místo toho, aby se za to, co udělal, zahanbeně přikrčil nebo alespoň sklonil pohled, aby se skryl před tím jejím, se Ron napřímil a poprvé od chvíle, kdy vstoupili, promluvil.

„Možná si to neuvědomuješ, po tom, co se ti stalo, Hermiono,“ řekl, jeho hlas mnohem vážnější a upřímnější než kdykoliv dřív. „Ale já jsem to udělal jen pro tebe. Jsem tvůj přítel, Hermiono, a někdy, když nevíme, co činíme, se naši přátelé musí rozhodnout za nás, co…“

„Seru na tebe, Rone!“ zavrčela Hermiona a ať už to byla nefalšovaná zuřivost v její tváři nebo vulgarita, která se jí tak nepodobala, Ron najednou sklapl.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mi tohle udělal!“ pokračovala, zvedajíc se ze své přikrčené polohy tak náhle, že Harry instinktivně couvl. „Máš vůbec představu, co jsi svojí blbostí riskoval? Nevím, jak to napravím, nemůžu… “ Hermiona se roztřásla… „Musím jít okamžitě za ním, možná bych ho mohla přesvědčit že…“

Přelétla už místnost a trhla dveřmi, když Ron napůl zařval, napůl za ní zašeptal:

„Miluju tě, Hermiono!“

Ztuhla. Trvalo jí věčnost, než se k němu otočila, celou věčnost, než se setkala s jeho tváří, s obrovskýma prosebnýma očima, které na ni hleděly.

„Co?“ zasyčela.

„Miluju tě,“ zašeptal. „Chtěl jsem ti to říct už měsíce! Koupil jsem ti ten náhrdelník k Vánocům a myslel jsem, že ti to napoví. Ksakru, dokonce jsem ti koupil prsten a týdny ho nosil s sebou! Nepotřebuješ toho starýho umaštěnýho zmetka, Hermiono! Máš mě, a Harryho, a Nebelvíry!“

S tlumeným povzdechem se Hermiona zhroutila do křesla, zírajíc na bílé zdi svého pokoje s posttraumatickým výrazem.

„Chceš mi říct, Rone,“ zeptala se a její hlas postrádal veškeré emoce, „že jsi tohle všechno udělal – terorizoval mě, znepřátelil si Harryho a celý Řád, vloupal se do mého pokoje, abys ukradl myslánku a ukázal její obsah Severusovi – že jsi tohle vše udělal v nějaké snaze mě získat zpět?“

Ron statečně přikývl a malý úsměv se na jeho tváři rozšířil jako naděje, která se v něm znova probudila. Konečně porozuměla.

„Protože tě miluju,“ zopakoval.

Se zlostným zasyčením vstala a znovu začala přecházet po pokoji, s tělem vyzařujícím napětí jako panter ve své kleci.

„A ty si vážně myslíš, že tím něco omluvíš, Rone? Myslíš si, že máš právo kontrolovat moje rozhodnutí nebo porušit mé soukromí prostě proto, že jsi ke mně něco pocítil? Je tohle způsob, jak mi ukázat, že mě miluješ, tím že mi ublížíš a urazíš mě všemi možnými způsoby?“

Malý úsměv zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval. „Ale to je… já jen chtěl…“ začal, ale ona se otočila a upřela na něj své planoucí oči dřív, než mohl vyjádřit, co chtěl.

„Není žádné 'jen' v tom, co jsi učinil, Rone,“ řekla tiše a jako by v důsledku jejích slov pokoj náhle potemněl. „Nikdy se nesnaž omluvit. Pokud jde o mě, tohle…“ ukázala na pokoj kolem sebe a z jejích slov odkapával odpor, „ti sebralo moji poslední důvěru a pochopení. Upřímně řečeno ti to sebralo jakýkoliv respekt, který jsem k tobě kdy měla. Neublížil jsi dnes večer jen mně, ale také někomu, kdo je mi velmi blízký, a měl jsi velké štěstí, že byl Harry poblíž a že nejsem zmijozelská děvka, jak jsi mě nazval, neboť jinak bys byl teď u mých nohou mrtvý. A nikdy se nesnaž znovu se mnou promluvit, nebo si to rozmyslím.“

Otočila se k odchodu, aniž by vzala na vědomí Harryho přítomnost. Ale Weasleyové nikdy nebyli rodinou, která by přijímala dobrou radu lehce, a i když Harry zjistil, že je těžké uvěřit, že by někdo, i Ron v jedné ze svých nálad, mohl být tak hloupý, vzdorný hlas zrzka popřel tuto víru.

„Ale je to jen Snape,“ zamumlal, víc jako přání zachovat si svou důstojnost, než se hádat. Ale měl to vědět lépe.

Její pěst zasáhla prudce ze strany jeho hlavu a on nemohl potlačit vyjeknutí bolesti. Na rozdíl od jejich třetího ročníku, kdy zatínala bolestí svou ruku poté, co uhodila Draca, teď se ani nezdálo, že by nějakou bolest cítila.

Jen přistoupila ještě blíž, dokud se její nos téměř nedotýkal po dechu lapajícího Rona a nejvražednějším tónem, který od ní Harry nikdy neslyšel, zašeptala: „Neopovažuj se používat jeho jméno! A nepokoušej moji trpělivost!“

„Ale Hermiono…“

„Ty, Weasley, nestojíš ani za to, abys mu olízl boty,“ zavrčela s doběla rozžhaveným vztekem v hlase. „Uraž ho znovu a já ti vyrvu srdce a nakrmím s ním Chloupka.“

A bez dalšího slova vyrazila z pokoje a její hábit za ní vlál jako křídla havrana.

Xxx

Seděl ve tmě, když přišla, jen mihotavé plameny krbu osvětlovaly jeho tvář. Láhev whisky stála z poloviny prázdná po jeho boku.

Málokdy ve svém životě se uchyloval k pití, ale tohle byl jeden z těch případů, kdy i alkohol byl vítaným prostředkem, jak zastavit třas rukou a srdce.

Celé hodiny se mu znovu a znovu přehrával konec vzpomínky z myslánky.

Weasley už byl pryč, když se vynořil zpět, ale Severus jej stejně nechtěl vidět; všechna jeho síla se zaměřila na jediný cíl: dostat sebe a myslánku do bezpečí svých komnat, kde se mohl skrýt před světem.

Chtěl zalézt do hluboké díry vedle temných bytostí, ke kterým patřil a nikdy víc se neobjevit.

Byla to lež, všechno.

Ukradený život, založený na bezpráví a obětování nevinnosti. Považoval ho za dar milosti, daný muži, který ztratil veškerou naději, ale se znalostí o jeho původu se stal dar břemenem, které pro něj bylo těžké nést.

Neměl na něj právo. Nechtěl jej.

Skrze tuhle duševní mlhu plnou bolesti a zoufalství pronikla jen jedna myšlenka: Musí jí čelit znovu a to brzy. Ona se o tomhle dozví, a pokud je přinejmenším část, v kterou věřil, pravdivá, musí ho vyhledat a vysvětlit mu to.

Nechtěl ji vidět. Měl strach z hanby, která by spálila jeho samotné srdce na popel, ale ještě víc se bál hněvu, hrozné agrese, kterou cítil, že v něm roste. Ostře by ji nadal, pokud by se s ním pokusila promluvit, to věděl jistě, a tím by se pro ně vše ještě víc zhoršilo.

Ale i tak věděl, že nakonec přijde, a přestože na něj jeho instinkty křičely, co má udělat, nemohl se přinutit jít k tapisérii a zrušit její právo vstoupit do jeho komnat. Znamenalo by to vyhodit ji ze svého života jednou provždy a to nemohl učinit, ani teď ne.

Nevzhlédl, když vstoupila, ale její vůně ho okamžitě obklopila a on ji nemusel vidět, aby věděl, jak vypadá: krásná jako vždy, celá nesvá a nervózní jako vždy, když se musela vypořádat s emocionálními záležitostmi. Svou bradu nese zřejmě vzdorně zvednutou.

„Severusi,“ zavolala, avšak on nezvedl hlavu ze svých dlaní, v kterých spočívala.

„Severusi. Mluv se mnou, prosím,“ slyšel bolest v jejích slovech a obavy.

„Ne,“ odmítl hlasem trochu nesrozumitelným z vyčerpání a pití whisky. „Jdi pryč.“

Couvla, jako kdyby ji jeho odpověď zasáhla, a on si na chvíli myslel, že se otočí a uteče před jeho přítomností. Nebyl si jist, zda jej tahle myšlenka uvolnila. Ale pak si to rozmyslela a pomalu šla směrem k němu.

„Harry mi řekl, co se stalo,“ řekla tiše.

„Ach,“ odpověděl trpce. „Takže to už prošlo celou nebelvírskou věží. Informovala jsi také Řád?“

„Severusi, prosím.“

„Jdi pryč.“

Slyšel její povzdechnutí. Cítil, jak se zmítá mezi dvěma konfliktními přáními. Na jednu stranu se chtěl do ní pustit, použít všechen svůj vztek a bolest, kterou cítil, proti ní, zranit ji tak moc, jako vzpomínka v myslánce zranila jeho. Na druhou stranu však nechtěl nic jiného, než se před ní schovat, nikdy nespatřit její tvář. Byla živým důkazem jeho viny, definitivní známkou toho, že nikdy nebyl osvobozen ze své temné minulosti.

Byla důvodem toho, že v posledních měsících přežil a vrátil se ke zdání normální lidské bytosti. Ona byla tou nejkrásnější věcí, která se mu kdy přihodila, jeho zachránce, jeho světlo.

V tomhle okamžiku ji hluboce nenáviděl.

„Schovala jsem tyhle vzpomínky pečlivě, Severusi,“ pokračovala, když bylo jasné, že on nepromluví. „Za žádných okolností jsem nechtěla, aby je někdo viděl! A přísahám, že jsem měla v úmyslu ti to říct! Jen se nikdy nezdál být ten správný čas…“

„Nemohla jsi je skrýt moc dobře, když je dokázal najít i ten idiot Weasley. Nebo jsi mu snad ukázala cestu, chtěla jsi, aby to vyšlo najevo, ale byla jsi příliš zbabělá, než abys je ukázala sama?“

„Nebuď takový, Severusi,“ prosila, a on věděl, jak teď její tvář vypadá, její velké, prosebné oči, její sevřená čelist bojující s nutkáním se rozplakat.

„Jaký,“ vyštěkl zpět. „Nevěřící ti víc, protože jsem zjistil, že jsi mě po tom všem, čím jsme spolu prošli, zradila? Už dál ne dost důvěřivý, jelikož ten blbec Weasley dokázal vniknout do pokoje hlavní špionky a ukradl jí její nejcennější tajemství?“

„Víš, že útočné aktivní ochrany nejsou ve studentských ubytovacích prostorách možné,“ odpověděla klidně, ačkoli zaslechl v jejím hlase bolest. „A všechno ostatní by bylo jako kouřový signál. Do mého pokoje chodí učitelé i pokročilí studenti, nemůžu riskovat, že si někdo všimne tak silných ochranných kouzel…“

„Potom, proč jsi ji neskryla ve svém pokoji tady?“

Na to se odmlčela a on doufal, že to prostě vzdá a odejde, že je oba ušetří veškeré té bolesti, která bude následovat jeho otázku. Ale ona nikdy nebyla tou, která by si vybrala snazší cestu.

„Na to znáš odpověď, Severusi,“ řekla klidně po dlouhé chvíli, její hlas stále silný, ale podtržený mírným třasem, kterého si dokázal všimnout jen on.

„Ano,“ zasyčel. „Protože jsi chtěla přede mnou skrýt své tajemství. Protože jsi mi raději lhala, manipulovala se mnou, jako bychom nebyli… jako kdybych nebyl…“

Dobře věděl, jak žalostně zní. Činil si nárok na něco, co nikdy neslíbila, vybízel k přátelství, které nevzniklo z její vůle, ale proti. Avšak nedokázal vymanévrovat bolest ze své mysli, všeobjímající bolest, kterou mu způsobila.

Začal věřit v posledních měsících tolika věcem, připoutal části svého života jen k ní. A teď ona nebyla tou ženou, kterou si byl jist, že zná. Ale pokud se k němu chovala cize, jak by mohl vůbec někdy doufat, že se sám se sebou smíří? Jak by ji mohl milovat, když ji ani nezná.

„To není pravda,“ protestovala, třas v jejím hlase nabíral na intenzitě. „Opravdu jsem ti to chtěla říct, ale vím, jaký jsi člověk, Severusi! Znám tě příliš dobře, než abych doufala, že přijmeš možnost být zachráněn nebo osvobozen! Jednou jsi mi řekl, že si sama sobě nedopřeji potěšení mého života, protože jsem si nemyslela, že si to zasloužím, ale to samé platí i pro tebe! Myslíš si, že si nezasloužíš tento svůj nový život a ty bys nesnášel sebe i mě za to, co jsem udělala! Stejně jako mě nenávidíš teď…“

„Nemůžu uvěřit, že jsi tímhle prošla,“ zašeptal. „Podle čeho jsi ksakru usuzovala, že bych chtěl tvoji oběť? Proč jsi mě prostě nenechala samotného? Vypořádal jsem se s tím nesčetněkrát předtím, proč jsi musela být taková všetečka a zasahovat do věcí, u kterých jsi nemohla vůbec doufat, že jim porozumíš?“

„Také jsi nedokázal stát opodál,“ poznamenala tiše, „když jsi to o mně zjistil. Také jsi cítil povinnost zasáhnout.“

„Jsem tvůj učitel!“ zařval a v jeho hlase bylo znát napětí. „Byl jsem a jsem za tebe zodpovědný! Jsem o dvacet let starší a ty jsi jen holčička, co obětovala svůj život pro mastného starce…“

„Přestaň mluvit o obětech, Severusi,“ přerušila jej a její tvář byla teď stará a unavená. „Neudělala jsem to pro tebe samotného. Udělala jsem to pro celý Řád a ty jsi byl návnada, která mi umožnila uspět.“

„Ale proč?“ zařval Severus. „Měl jsem se sám dobře! Proč ses musela vměšovat?“

„Věděla jsem, že bys to nemohl dělat dlouho, když jsem tě viděla tam ležet na studené podlaze,“ odpověděla, stále odmítajíc přistoupit na jeho naštvaný tón. „Můj výzkum to jen potvrdil, a já…“

„Výzkum?“ napůl zařval, napůl zavzlykal, když vyskočil ze svého křesla směrem k ní. Byl si příliš dobře vědom, že jeho hlas má blízko ke kritickému bodu, že se chová jako hysterický teenager, ale to už pro něj nebylo podstatné. Ne tváří v tvář pohromě, která se kolem něj rozprostřela. „Ty jsi mě zatraceně zkoumala?“

„Nejen tebe,“ odpověděla klidně, jako kdyby položil otázku ve třídě, a její tvář se uzavřela do lhostejné masky. „Zabývala jsem se Cruciatem a jeho následnými účinky, obecnými dějinami špionáže a délkou života Smrtijedů. Zjistila jsem si vše o lektvarech, které jsi bral, a porovnala jsem tvoje chování s psychologickými studiemi o obětech neustálého mučení. Všechny mé poznatky ukazovaly na tvoji nevyhnutelnou smrt. S tím jsem se nemohla smířit.“

„Ale proč ty, Hermiono? Proč jsi musela obětovat sebe tak hloupě skvělým způsobem? Proč jsi nepředala své informace Brumbálovi a nenechala ho jednat? Proč…“

„Nemohla jsem si být jistá, že Brumbál zareaguje způsobem, kterým jsem chtěla, a věděla jsem dost dobře, že Řád nemá nikoho jiného s tvými schopnostmi. Strávila jsem několik týdnů trénováním sebe samé a rozhodla jsem se, že mám nezbytné vlohy. Bylo to jen logické rozhodnutí, potom…“

„Tohle nemá nic společného s logikou,“ protestoval s pulzující bolestí v hlavě. „Vůbec nic!“

„Právě naopak,“ nesouhlasila, jako by to byla vědecká diskuse. „Poté co jsem vzala v úvahu všechno, co jsem o situaci věděla, se stalo vcelku jasné, že to je jediný způsob. A já jsem věděla, jak tvoje mysl tou dobou pracovala. Věděla jsem, že bys neviděl důvod.  Proto jsem našla způsob, jak zajistit tvoji bezpečnost, a to i proti tvojí vůli. A ukázalo se, že moje data byla správná. Podařilo se mi přežít a ty sis pro sebe našel nový život, přesně jak mi moje studie o tobě řekla.“

„Tomu nevěřím,“ zašeptal Snape, klesaje zpět do svého křesla a dotýkaje se svého čela, jako by chtěl vyzkoušet, jestli je vzhůru či v nějaké horečkou způsobené halucinaci. „Studovala jsi mě jako zatracenou krysu!“

„Jako potenciální slabý článek,“ nesouhlasila a její hlas byl teď klinicky chladný. „Jako někoho, kdo by zničil vše, pro co Řád pracoval, protože je příliš pyšný, než aby přiznal slabost, příliš tvrdohlavý, než aby si řekl o pomoc. Krátce řečeno jako pošetilce.“

Některá jeho část po jejích slovech zakřičela bolestí. Takže nebyl víc než číslo v jejích výpočtech? Dokonce ani někdo, koho by litovala nebo považovala za hodného žít? Chtěl se do ní znovu pustit, jeho ostrý jazyk formuloval slova a věty, které by jí zanechaly zdrcenou u jeho nohou, ale zarazil se a silou, o které nevěděl, že ji má, vyhnal obláček hněvu ze své mysli. A místo toho přemýšlel.

To prostě nedávalo smysl. Dokázal si vzpomenout na její chování v té vzpomínce, vybavit si její přísahu k němu, to ano. Pamatoval si každý okamžik jejich společně stráveného času, její starost o jiné, její čestnost, její přání chránit.

Vzpomínka z její myslánky a její vysvětlení prostě nesedělo, stejně jako dávno neseděly její mentální obrazy a noční můry.

Pořád před ním něco skrývala.

„Ach ne, ty to neděláš pro sebe, Hermiono,“ řekl a náhlé sebeovládání v jeho hlase ji šokovalo takovým způsobem, že to nemohla skrýt. „Snažíš se schovat za masku Ledové královny, abys přede mnou ochránila své tajemství. Znám tě teď příliš dobře, abych to připustil.“

Začala protestovat, její tvář v mihotání plamene bledla, ale on se nezastavil, nedal jí čas na uklidnění. „Byly tu tisíce věcí, které jsi mohla místo toho udělat, počínaje informováním ředitele o tom, co jsi zjistila. Moje reakce tě jistě informovala o tom, že o mých zraněních nevěděl. Ujistil by se, abych lépe odpočíval, aby o mě bylo lépe postaráno. Místo toho sis vybrala zcela nelogickou cestu obětování se. Neříkej mi, že to bylo něco, co jsi učinila pro větší dobro kouzelníků, Hermiono! Tohle bylo osobní.“

Znal ji teď příliš dobře, uvědomil si. Stejně jako viděl skrz její masku klidného chladu, mohl nyní vidět vzrůstající paniku za jejíma očima. Měl jen pár vteřin, než přijde s novým vysvětlením, jen okamžik, než se mu znovu uzavře. Jedinou šanci zjistit pravdu.

„Prosím, Hermiono,“ zašeptal, jeho hlas hedvábně hladký. „Řekni mi pravdu. Jestli pro tebe naše přátelství znamenalo něco víc, než jen výhodnou dohodu, jestli jsi o mně někdy smýšlela jako o něčem víc, než jen o figurce, musíš mi to říct. Potřebuji pravdu.“

Odvrátila pohled, jako by ji její oči mohly zradit, kdyby na něj zůstaly upřeny. Všiml si, že byla lehce udýchaná, jako zvíře zahnané do kouta, ale že od něj stále ještě neutekla, ačkoli její svaly byly napjaté jako pro mohutný skok. Pořád si nebyla jistá, co udělat.

„Musím vědět, zda mám pokračovat v tomhle životě, který jsi mi dala,“ zašeptal znovu. „Proč ses obětovala… kvůli mně?“

I tak na chvíli zaváhala, nejsouc si jistá, jak na tuhle otázku odpovědět, a on už otevíral ústa, aby promluvil, když dospěla k rozhodnutí.

„Kvůli tomuhle,“ zašeptala, překonala dvěma rychlými kroky vzdálenost mezi nimi a přitiskla ústa na jeho rty. 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zrádce milující

(sisi, 21. 10. 2015 14:19)

Ten Ron to teda pořádně:---- Fuj.Hanba jemu. To co si myslel že cítí,nebyla láska, ale setkávám se s tím překvapivě často, je to sebeláska, smrtelný hřích. Za ni byl potupen například známý Jidáš Iškariotský, ten, který tolik miloval představu Ježíše Nazaretského v normálním světě, (možná jdu proti dogmatům církve,myslím,že chtěl být s Ježíšem živým, ne s ním s hlavou v oblacích) že jej udal římským. Ron už to asi sotva unesl, no měl se poradit se staršími bratry a otcem, jak balit holku,jako je Hermiona.I když možná měl spíš víc hovořit s mamkou a Ginny,aby věděl,jak se chovat k děvčatům vůbec. Tím nevyvracím,že je pořád takovej - idiot je použité slovo?

Fíha

(Eily, 16. 11. 2013 11:24)

Krásná emotivní kapitola. Snad se trochu vyčistil vzduch, jak mezi triem tak mezi Severusem a Hermionou. Ron má divnou definici lásky. Prakticky všechno zradil, protože byl zaslepený nějakou sobeckou formou citu, kterému se snad ani láska říkat nedá. Jeho chování se mi tak naprosto příčí, že si nedokážu představit, že by se s ním Hermiona v budoucnu dokázala normálně bavit. Odpustit mu možná, ale důvěra se budu odznova pěkně blbě.
Harry s Dracovým hláskem v hlavě :) Roztomilé.
Díky moc za novou kapitolu a budu se těšit na další :)

Re: Fíha

(MagicLady, 18. 11. 2013 15:00)

Pomalu ano. Ron je takový blbec, no škoda o něm mluvit. Taky moc nevěřím, že by byli zase přáteli. Díky za komentík :)

Re: Fíha

(Hmmm, 25. 11. 2013 15:38)

Ja by som povedala že on si zmýlil lásku s egoistickou túžbou vlastniť . Chce Hermionu pre seba a že to jej nevyhovuje mu akosi uniká . Myslím že by si mal požičať Harryho okuliare , zaslepenec jeden ...

Páni!

(Jacomo, 20. 11. 2013 9:28)

Tahle povídka je s každou další kapitolou lepší a lepší čtení a ty jsi s každou další kapitolou lepší a lepší překladatelka. Ani jsem nedýchala. A teď horečně lapám po dechu a váhám, jestli zamířit k originálu nebo vydržet. Ale i když se neovládnu, můžeš si být jistá, že se vrátím sem. V tvém podání je to prostě radost číst.
Děkuju!

Re: Páni!

(MagicLady, 20. 11. 2013 20:29)

Já taky, nadechla jsem se až na konci :D No já to nevydržela a rozhodně se nebudu zlobit, pokud to nevydrží ještě někdo jiný :) Z mého pohledu je překlad lepší, rozhodně teď kapitolu vnímám víc ;) Děkuji za chválu :)

Bůh ti žehnej za překlad :)

(:), 19. 11. 2013 14:18)

Tisíceré díky za překlad. Je to báječné, užasné a extrémě nabité emocemi. Nemohu se dočkat dalšího překladu. Moc děkuju

Re: Bůh ti žehnej za překlad :)

(MagicLady, 20. 11. 2013 20:25)

:D Děkuji za komentík.

<3

(Barb, 16. 11. 2013 21:51)

Božínku! Pro mě, jakožto pro jízlivého člověka s romantickou dušičkou je tohle příběh jako stvořený. :) Proč jenom kapitoly nepřibývají každý den? Řečnická otázka, samozřejmě! :D Bylo to úžasné a zase jsme se posunuli v příběhu dál. Ta věc s Ronem mě nepřekvapila. Věděla jsem, že ji miluje, ale stejně to bylo hnusné. Strašně hnusné. Ale věřím, že náš pár se s tím vyrovná rychle a zase bude vše jako dřív, neli lepší :)

Re: <3

(MagicLady, 20. 11. 2013 20:22)

Jasně, plně ti rozumím, já to nevydržela a přečetla jsem si další kapitolu v originále :) Díky za komentík.

:)

(Luisa, 16. 11. 2013 21:56)

Hm, tak to byla mňamka:) Vypjaté emoce a slibný závěr.
Díky, díky a rychle další.

Re: :)

(MagicLady, 20. 11. 2013 20:17)

:D
Díky za komentík.

:-)

(scully, 17. 11. 2013 10:41)

Teda Ron může být rád,že to přežil. Tohle udělat Hermioně a ještě se ohánět jeho naprosto sobeckou láskou,vůbec bych se nedivila,kdyby mu to nikdy neodpustila. Harry je zlatíčko. Doufám,že se věci mezi Hermionou a Severusem zase srovnají,i když je Severus hrdý muž. A ten konec snad se ledy konečně pohnou a oba si uvědomí,co k sobě cítí. Páni ted jsme v polovině povídky a je čím dál lepší. Moc děkuji za překlad a budu se moc těšit na další část.

Re: :-)

(MagicLady, 20. 11. 2013 20:15)

Měl dost štěstí. Zajímavý, jak to hezky vyšlo na půlku. No snad tě potěší, že je jim věnována skoro celá kapitola ;) Díky za komentář.

Snažím se dýchat

(Slečna Grafoy, 17. 11. 2013 14:35)

Ronalde Bilius Weasley!!! Ty seš ale opravdu, opravdu debil!! Sakra! Že ho nezabila nebo alespoň pořádně neproklela.... Hermiona je hrozně složitý člověk, že je svým způsobem jednoduchá. Doufám že to se Severusem nějak zvládnou..

Re: Snažím se dýchat

(MagicLady, 20. 11. 2013 19:11)

No kdyby tam nebyl Harry, tak by to možná udělala. Si piš :D Díky za komentík.

Třaskavé

(Lupina, 17. 11. 2013 15:26)

Třaskavé to dneska bylo, jen co je pravda. Idiotský čin provedený z lásky umocněný na druhou. Vypjatá scéna v Hermionině pokoji jsem četla pomalu se zatajeným dechem. Pak jsem si říkala při scéně se Severusem, nemohla být takto chladně kalkulující, že by kvůli vidině Severusova selhání provedla něco takového. Nesedělo mi to. A taky že ne. :-) Ta poslední věta mnoho vyjasnila :-) Děkuji za skvělý překlad :-)

Re: Třaskavé

(MagicLady, 20. 11. 2013 19:09)

To teda, Ron je hrozný pako. Scéna Severuse a Hermi bude ještě pokračovat... :) Díky za komentík.

fúúúúha!

(arkama, 18. 11. 2013 14:27)

Och Merlin a všetci svätí!! A teraz ako z toho? Neuveriteľné tieto posledné dve kapitoly. To sú tie dejové zvraty, čo mám tak rada. Ak si to zhrniem, tak sa obaja ľúbia, už si to uvedomujú. Severus musí žiť s tou jej "záchrannou akciou" jeho osoby, musí znášať to, že ju Malfoy znásilňuje, a tak či tak sa jej musí snažiť pomáhať kvôli strane svetla, lebo by boli už naozaj v prdeli... Hermione na ňom záleží, ale stále robí Malfoyovu tú onú, tiež kvôli strane svetla a kvôli Severusovi... tak a teraz babo raď. Teším sa, ako toto bude ďalej, nemzslím, že to takýto jeden božtek spraví na pohodové spolunažívanie... no nič, som v očakávaní :D ďakujem za preklad a betovanie PS: ja byť na jej mieste, tak toho Rona zakilujem aj s jeho kecami "milujem ťa" !!!

Re: fúúúúha!

(MagicLady, 20. 11. 2013 19:03)

Taky mám radši když se něco převratného děje :) Shrnula si to dobře :) Nee, jeden polibek opravdu stačit nebude... Díky za komentík :)