Jdi na obsah Jdi na menu
 


41. Sladké šílenství

26. 11. 2013

Beta: Marci

41. Sladké šílenství

 

Nebyl to ten nejelegantnější polibek, jistě, ale v zoufalém způsobu, jakým přitiskla své rty k těm jeho, bylo něco, co se ho dotklo víc, než kdy cokoliv jiného.

Byl tak překvapený, že ztuhl, neschopen reagovat, dokud neucítil její jazyk přejíždět přes jeho rty. Pak ji popadl za ramena a odtrhl ji od sebe.

„Co to děláš,“ vykřikl a šok z toho, co se právě událo, jej tvrdě zasáhl. „Tohle je šílenství!“

„Ne, to není,“ nesouhlasila a její tmavě čokoládové oči se zalily slzami, kterým nedovolila skanout. „To je láska.“

„Ty mě nemůžeš milovat! To nejde!“ zařval ochraptělým hlasem, zatímco jeho prsty bezděky vyhledaly jeho rty, aby otestovaly skutečnost toho, co se přihodilo.

„Proč ne? Myslíš si, že toho nejsem schopna?“ zeptala se, ale pozvedla třesoucí se ruku, když se pokusil odpovědět. „Ne, prosím, vyslechni mě a pak mě můžeš vykázat ze svých pokojů a znovu se utápět v sebelítosti.“

„Nebudu tě poslouchat!“ zařval. „Ani jediné slovo! Tohle zašlo už příliš daleko! Ovládej se, proboha živého!“

„Láska není něco, co může člověk ovládat, Severusi,“ protestovala tiše, oči stále upřené na něj ve směsici něhy a strachu. „Chtěl jsi pravdu. Snažila jsem se to před tebou skrýt, ale ty mě teď znáš až příliš dobře.“ Povzdechla si. „Možná je dobře, že to konečně víš.“

„Vím co?“ zavrčel. „Že tvoje uvažování je ještě víc nefunkční, než jsem si myslel? Že ses zamilovala do ubohé trosky muže příliš slabého, aby se odplazil do postele? Že jsi obětovala svůj život pro lásku? Ty jsi na tohle příliš chytrá, Hermiono,“ jeho slova se cestou nějak proměnila v zoufalou prosbu. Nechtěl to vědět. Nechtěl vidět tyhle pocity v jejích očích! Bylo toho příliš!

„Ne,“ nesouhlasila tiše. „Je dobře, že teď víš, že je na hradě alespoň jedna osoba, která tě nepovažuje za pouhý nástroj k válce. Někdo, kdo v tobě vidí víc a to už delší dobu. Někdo, kdo tě miluje pro to, jaký opravdu jsi, a kdo vidí skrze tvé masky a přetvářky.“

„Jsi blázen, Hermiono! Pleteš si lítost s láskou! Nemůžu uvěřit, že jsi pro tohle zahodila svůj život!“

„Nezahodila jsem svůj život, a dokážu rozeznat rozdíl mezi láskou a soucitem dost dobře,“ odpověděla, teď sama křičíc. „Jsi tak navyklý uvažovat o sobě jako o zrůdě, že si nedokážeš ani představit, že by se do tebe mohl někdo zamilovat!“

„Jsem… jsem tvůj učitel,“ namítl, zatímco na něj malý hlásek v jeho hlavě ječel, že by neměl ani vést tenhle rozhovor. Neměl také vypít tři sklenky ohnivé whisky. Ale od té chvíle, kdy Weasley vrazil do  jeho kanceláře, ztratil veškeré zdání kontroly a zdá se, že jeho smysl pro realitu se teď také vytrácel. Stále cítil její horké rty na svých. „Mohl bych být tvůj otec! Není na mně nic, co bys vůbec mohla chtít…“

„Já se rozhodnu, co chci, děkuji pěkně,“ odsekla, tváře zčervenalé hněvem. „Nejsem jedna z těch bláznivě zamilovaných školaček, snících o románku se svým profesorem. Nikdy jsem nebyla! A rozhodně netrpím syndromem Florence Nightingalové.[1] Přemýšlím o svých rozhodnutích dost pečlivě, i když tomu nemusíš věřit!“

„Pokud bys o tom přemýšlela dost, nedovolila bys svojí nebelvírské sentimentalitě, aby tě absolutně ovládla,“ zavrčel, věda zároveň, jak nespravedlivě se chová. Ale byl raněn, raněn tak moc, a touha, kterou v něm její polibek probudil, to pro něj nečinila snazší. „A tohle všechno jsi držela schované, zatímco jsem si myslel, že si věříme! Takhle jsi to plánovala? Udržet tajemství, dokud ti nebudu příliš blízký, abych reagoval logicky? Co chceš, abych teď udělal? Mám si kleknout na kolena a vyznat ti svou věčnou lásku?“

„Seru na tebe, Snape,“ zaječela a on viděl, že zasáhl místo, kde ji to bolelo. Ale Severus byl v tomhle vždycky dobrý, jeho jazyk byl impozantní zbraní. „Nikdy jsem neplánovala dění minulých měsíců, a snažila jsem se od tebe držet tak dlouho, jak jen to šlo! Nikdy jsem nechtěla, abys to zjistil, a rozhodně jsem nepředpokládala, že se staneme přátelé! Je to jen…“

Odmlčela se, rozechvěle se nadechujíc, a když pokračovala, všechen hněv z jejího hlasu zmizel, nezanechávaje nic, než bolest a upřímnost. „Jsi ten nejlepší muž, jakého jsem kdy poznala. Jsi odvážný, geniální, lstivý a – svým způsobem, který nedokážu vysvětlit – úžasně přitažlivý. Té první noci jsem věděla, že umíráš, a když jsem přišla na to, že jsi lepší… prostě jsem chtěla, abys žil. Chtěla jsem vědět, že existuješ na téhle zemi a znovu si užíváš svého života, bez ohledu na to, co se mi stane. Pořád si myslím, že si to nesčetněkrát zasloužíš. A ničeho nelituji.“

 Nevěděl co na to říct. Její oči naplněné slzami zanechávaly planoucí stopu na jeho tváři, a on se před ní chtěl schovat. Co by měl udělat? Proboha, co mohl dělat?

Když byl svědkem vzpomínek z její myslánky, myslel si, že se vůči němu cítila jako k týranému domácímu skřítkovi nebo zbloudilému zvířátku, a ta myšlenka jej ponížila.

Ale tohle bylo mnohem horší.

Ona se do něj tiše zamilovala, byla svědkem jeho chvíle slabosti, a to jí otevřelo oči jeho pravé identitě. Nebo v co věřila, že je jeho pravá identita.

Odvážný? Přitažlivý? Dobrý člověk? Úplný nesmysl, všechno z toho! On byl odporně výbušný, nenávistný bastard a jen její obětování jej změnilo v to, čím je dnes.

Obětování, které by jí nikdy nedovolil. Lepší starý umaštěný šmejd mrtvý u Voldemortových nohou, než tahle poloviční existence, kterou na sebe naložila.

A nejhorší myšlenkou bylo, že to všechno dělala pro něj. Všechna ta bolest a ponížení, mučení, šílenství a znásilnění. Vše pro něj. Takže si mohl užívat to, co z jeho života zbylo.

Nějaký Bůh měl opravdu zvrácený smysl pro humor. Severus se chtěl smát.

Ale stále se na něj dívala, oči rozzářené nadějí a touhou, jako kdyby zde bylo něco, co by jí mohl dát, cokoli, co by napravilo neštěstí, které způsobil.

Nechtěl nic víc, než vyrvat tyhle krásné hnědé oči, vyhnat ji ze svých komnat a zapomenout, že kdy existovala. Chtěl vrátit čas zpět do té noci ve své učebně lektvarů, zastavit vše z toho, co se stalo.

Ale věděl, že je to beznadějné přání. Všechno, co mohl dělat, bylo zachránit ji od další bolesti. Nikdy nemohl být mužem, kterého si zaslouží. Lepší skončit to rychle a tvrdě a otevřít jí oči.

„Nemyslím si, že bychom měli v téhle diskusi pokračovat,“ řekl chladně a viděl její tvář v reakci na jeho slova zblednout. „Jak jsem říkal, tohle je šílenství. Možná bychom spolu měli přestat tak úzce spolupracovat. Požádám Albuse, aby…“

„Ne,“ přerušila jej. „Ne, nedělej nám to, Severusi. Prosím.  Dokážu pochopit, pokud mě nechceš. Dokonce i pomyšlení na něco takového se ti musí zdát směšné, to teď vidím. Nemusíš nic vysvětlovat, prostě o tom nikdy znovu nebudeme mluvit. Ale prosím tě, Severusi,“ šeptala nyní její slova zoufalou prosbu, „prosím, neodstrkuj mě takhle. Vím, že bys nikdy nemohl milovat někoho, jako jsem já, ale nepředstírej, že mezi námi nic není, nezahazuj naše přátelství…“

Nemohl si pomoci, ale zatímco mluvila, zvedl k ní hlavu a spatřil, že její tváře jsou stále rudé hněvem, její rty tmavě červené od toho, jak se ztrápeně kousla, a její hnědé oči obrovské. Na tváři měla stopy slz.

Jak si mohla myslet, že ji nechce? Jak to, že neví, čím se pro něj stala?

Byla tak krásná.

Bez vědomé myšlenky, aniž by věděl, co dělá, překonal vzdálenost mezi nimi a přitáhl si ji do náruče. Jejich rty se znovu spojily a ona se ho dotkla naléhavě, svojí touhou odrážejíc tu jeho.

Severus přerušil polibek po chvíli, která se mu zdála být věčností. Oba těžce oddechovali, když vzal do dlaní její hlavu a otočil jí tvář tak, že se svými rty téměř dotýkal jejího ucha.

„Ale já tě miluji, Hermiono,“ zašeptal, všechna logika a strategie zapomenuty, a on cítil, jak překvapeně ztuhla. „A jak by ne? Nevíš, jak jsi úžasná? Jak jsi naprosto krásná? Týdny mě přivádíš k šílenství, nedokážu myslet na nic jiného, než na tebe!“

Zachvěla se a slepě otočila hlavu, dokud se jejich rty znovu nesetkaly. „Severusi,“ zašeptala mezi polibky, rukama ho chytila za vlasy a stáhla jeho hlavu k sobě. „Severusi!“

Bez sebemenšího přerušení jejich spojení ji Severus zvedl do náruče, odnesl k pohovce u krbu, kterou přeměnil v postel, a položil ji na ni, aniž by spustil oči z její tváře.

„Můžeš to zastavit, kdykoliv budeš chtít,“ zašeptal, ale její jedinou reakcí bylo, že jej ovinula pažemi a stáhla ho k sobě. Jeho ruce se vrhly na její tvář a krk, zatímco se jejich polibky prohloubily, jejich jazyky se dotýkaly a odtahovaly, a on zasténal, když ucítil, jak na ni jeho tělo reaguje.

Najednou ztuhla, s povzdechem přerušila jejich polibky, a on se okamžitě odtáhl, dávaje jí prostor, který potřebovala. Posadil se, připraven opustit lůžko, ale její ruka se natáhla po jeho rukávu a trhla jím.

„Ne, neodcházej,“ zašeptala. „Prosím. Severusi, já…“

Sklonil se nad ní tak, aby se jeho oči setkaly s jejími. Teprve teď mohl vidět, že je bledá a její tělo se chvěje, jako by mrzla, a on sám sebe proklínal, že si toho nevšiml dřív.

Jeho doteky jí byly příjemné už celé měsíce a on ji od Vánoc nikdy neviděl tak nejistou a zranitelnou. Ale věděl, jaké pocity v ní jeho touha musí vyvolávat, jaké obrazy jí musí připomínat. Jakou bolest.

„Chápu,“ řekl jemně. „Nikdy nebudeme dělat nic, co nechceš.“

„Ne,“ zašeptala. „Ne, nechápeš… Severusi… bojím se.“

„Proč?“ Věděl, nebo si myslel, že ví, ale ona mu to potřebovala říct sama.

„Já… já… nevím, jestli to dokážu dělat… běžným způsobem,“ odvrátila od něj tvář, ale stále se držela jeho rukávu, její prsty se skoro dotýkaly jeho kůže. „Nevím, jestli je uvnitř mě něco víc, než bolest a strach a krutost. Když jsi mě zrovna teď líbal, když jsem cítila tvoje tělo vedle sebe, vzpomněla jsem si na jeho ruce. Cítím se tak pošpiněná…“

„Umím si představit, že to vyvolává takové pocity,“ odpověděl pomalu, zkoušeje porozumět, kolik toho ztratila, co všechno byla nucena dělat, a nechtěl nic jiného, než ji vzít do náruče a přinutit bolest odejít, ale věděl, že ona právě teď nedokáže snést jeho dotek. „Každá myšlenka na radost a potěšení musí být pohřbená pod tím, co ti Malfoy a ostatní udělali. Zřejmě si ani nemůžeš vzpomenout, jaké to je dělat to správně, milovat se s někým a být milována. Ale věř mi, vzpomínky se vrátí a my máme všechen čas na světě.“

Znovu se zachvěla a  on ke svému naprostému úžasu spatřil, jak se začala červenat.

„Ne, Severusi, to není to, co jsem se ti pokoušela sdělit,“ řekla mu, zoufale toužící, aby pochopil. „Myslela jsem tím, že jsem nikdy… nikdy jsem to nedělala správně. A ani nevím, jestli to zvládnu – možná nejsem schopná… možná ty věci, které se mnou Lucius dělal, jsou to jediné, k čemu jsem dobrá…“

Zasáhl jej šok. „Chceš mi říct, že jsi neměla žádnou zkušenost předtím, než jsi svedla Malfoye? Ale to není možné.“

„Tedy, přečetla jsem knihu či dvě a zajistila jsem si nějaké mudlovské filmy a časopisy,“ odpověděla velmi slabým hlasem. „Viktor mě jednou políbil. Ale to bylo všechno, a nebylo to moc úchvatné.“

Snape cítil, jak jeho tělo zchladlo, zatímco od ní odvrátil svou tvář, nevěda, jak na tohle reagovat.

Další věc, kterou si od ní vzal, aniž by o tom věděl. Ryzost prvního doteku, potěšení z prvního spojení s jinou bytostí. Cítil se velmi trapně.

„Ale ty jsi věděla, co se stane,“ řekl nevýrazným a monotónním hlasem. „Proč sis nenašla milence? Jen poznat, jaké to je dřív, než jsi šla s ním.“

„Nikdo tu nebyl,“ odpověděla pomalu. „Jen Draco věděl, co jsem chtěla udělat a on je pro mě, stejně jako Harry a Ron, jako bratr. Mohla jsem si někoho najít, samozřejmě, ale…“ Pak k němu vzhlédla, její oči tmavé a bezedné. „Chtěla jsem jen tebe,“ řekla. „Každý jiný muž by pro mě byl tak špatný jako Malfoy,“ pokrčila rameny. „A stejně jsem na takovéhle věci neměla čas.“

Jeho srdce se sevřelo nad obrazem Hermiony sedící ve společenské místnosti, tiše přemýšlející, zda si sehnat milence a poté se rozhodující, že práce na ochranných štítech její mysli je mnohem důležitější. Kráčející do náruče Luciuse Malfoye bez jasného povědomí, co očekávat, a nacházející s ním jen bolest, nenávist a stud.

„Pak jsi panna,“ zašeptal šokovaný tím zjištěním.

Odfrkla si. „To sotva,“ řekla. „Ve skutečnosti si nedokážu vzpomenout na jedinou část svého těla, která by si tenhle popis zasloužila.“

„Já můžu,“ odpověděl prostě. „Tvoje mysl a duše, Hermiono. Nikdy jsi nezažila skutečnou vášeň, jen zvrácený, perverzní stín toho, jaké by to mělo být. Nikdy si necítila dotek, který by sis mohla užít.“

„Ale nevím, jestli můžu,“ zašeptala, její hlas se zlomil. „Možná jsem zvrácená taky…“

„Ty můžeš milovat, Hermiono,“ přerušil ji pevně a pak se usmál, když viděl její překvapení. „A věř mi, je docela snadné tě milovat. Nejsi vůbec zvrácená. A pokud se ukáže, že si nedokážeš užít sex po tom, co se ti stalo, nebude mi na tom záležet.“

Pomalu, s nadějí, nejistá, že by mohla věřit jeho slovům, k němu vzhlédla.

„Ty bys ses s tím dokázal smířit?“ zeptala se šeptem.

Povzdechl si a pomalu ji objal, dokud její hlava nespočinula na jeho hrudi a jejich těla nesplynula.

„Hermiono,“ řekl jemně její jméno jako pohlazení, které ji rozechvělo. „Můžu strávit svůj život jen držením tě v náručí jako teď a budu se cítit obdařený nade vší představivost. Jsi to ty, co chci a já tě miluji pro to, jaká jsi. Přijmu cokoli a vše za právo být s tebou.“

Cítil, jak se znovu zachvěla, zatímco otočila svou hlavu tak, že mohla skrýt tvář do měkké látky jeho košile. Pomalu se její ruka natáhla po jeho obličeji. Nehýbal se, zatímco zkoumala jeho kůži, dotýkala se jeho vlasů, nosu a nakonec uchopila jeho tvář, palcem přejíždějíc jemně přes jeho spodní ret.

„Děkuji ti,“ zašeptala a něco v jejím hlase mu řeklo, že pláče. „Miluji tě.“

„Spi, nejdražší,“ řekl jí. „Dnes v noci tě ochráním.“

A tak spala, utěšená jeho teplem a jemným tlakem jeho paží kolem svého těla.

Xxx

Znenadání se vzbudila a na chvíli ji zaplavila panika, jak ucítila teplo, zřejmě z mužského těla tak blízko sebe. Ale téměř okamžitě se jí vrátily vzpomínky na večer a snažila se nepohnout, nevydat žádný zvuk.

„Tohle je Severus,“ říkala si znovu a znovu. „Tohle je Severus Snape, muž, kterého miluješ, a nic se ti nemůže stát. On ti nikdy neublíží.“

Pomalu se ten nepřekonatelný pocit paniky a potřeba uprchnout vytrácely.  Svit měsíce proudil skrze velká okna, osvětluje jeho tvář svým bledým, bílým světlem.  Ve spánku vypadal mladší, uvolněný a klidný, jak ho viděla jen zřídka kdy.

Dokonce i teď, schovaná v jeho náručí, zjistila, že je těžké uvěřit tomu, co se jen před pár hodinami stalo. Opravdu jí řekl, že ji miluje? Opravdu se políbili? Lehce se dotkla svých rtů a znovu prožívala tu chvíli, kdy ji vzal do náruče a jeho ústa se dotkla těch jejích, když jí nesl na postel.  Rozhodla se nemyslet na reakci, kterou v ní krátce poté vyvolal.

Nic nesmí narušit tuhle chvíli. Ani její pochyby, zda bylo správné říct mu konečně vše. Stalo se a jeho reakce předčila všechny její naděje.

Bylo zvláštní si představit, že k ní cítí to samé; uvědomila si, že vlastně skrýval stejné tajemství a trpěl stejnou mlčenlivostí bez jakéhokoliv jejího povšimnutí.  Ale ona zatlačovala tyhle pocity co nejdál od své vědomé mysli, nutíc je skrýt se do nejtemnější části jejího vědomí, aby se ujistila, že jí jazyk nikdy nezradí, že její oči na něm nikdy nespočinou s tím zvláštním výrazem něhy příliš dlouho, aby všechno zahodily.

Dávno se již smířila s myšlenkou, že se nikdy z téhle klece nedostanou, a jen duševní zmatek posledního dne, hrůza z jeho ztráty a nucená otevřenost je přivedly zpět do popředí její mysli.

V duchu se zasmála. Svým způsobem musela za to poděkovat Ronovi. Říct mu to bude pravděpodobně nejsnazší způsob, jak ho zabít.

Ron byl další věcí, o které se rozhodla nepřemýšlet, ne dnes v noci, ne v Severusově náruči. Bylo zde toho tolik, co se kolem nich dělo, že čas od času bylo těžké udržet v mysli všechny nitky. Co se týče Rona, nebyla dost opatrná.  Zapomněla, že i když je Ron citově vyvinutý jako tlustočerv, je stále schopný náhlých činů plných velikosti, brilantnosti a bezohlednosti.

Měla by se s ním vypořádat. Ale ne dnes v noci.

Přesto existovalo něco v zadní části její hlavy, co jí našeptávalo, říkalo, že na něco zapomněla. Samozřejmě, Harry! Určitě si teď dělá velké starosti! Musí mu říct, že je všechno v pořádku.

Pomalu vyklouzla z postele, docela pyšná, když její tiché pohyby Severuse nevzbudily. Přivolala si hůlku z místa, kde ji dříve ten večer položila, pak otevřela okno a povolala jednu ze školních sov.

Sebrala list nepoužitého pergamenu a naškrábala vzkaz.

Vše je v pořádku, napsala rychle. Můžeš se přestat strachovat. Běž spát, Harry. A snaž se nezabít Rona.

Srolovala vzkaz a uvázala ho kolem nohy hnědé sovy, která se neslyšně objevila na sedátku u okna. Každé další vysvětlení muselo prostě trochu počkat, rozhodla se.

Posílajíc sovu pryč a zavírajíc rychle okno, noci byly stále ještě chladné, Hermiona přicupitala zpět k pohovce. Oheň už skoro vyhasl a tak na skomírající uhlíky odlevitovala pár polínek. To by do rána mělo udržet teplo.

Ještě jednou se otočila a podívala se na něj. Pořád měl na sobě svoji košili a kalhoty, všimla si, zatímco ona měla stále svoji sukni, halenku a venkovní plášť. Po chvilce váhání odložila plášť a sukni, sundala si ponožky a rozepnula si první dva knoflíčky u halenky. Bylo to pro ni takhle pohodlnější a Severus už viděl mnohem víc z jejího těla.

Uvažovala o tom, jak asi zareaguje, až se vzbudí. Věděla dost dobře, jak moc nesnáší ztrátu kontroly. Měl dokonce sklon od ní ustoupit, když se tak stalo, dávaje přednost vypořádání se se svými pocity sám. 

Co když bude litovat toho, co řekl a udělal? Co když s ní nebude chtít mít nic společného, až zjistí, co se stalo? Ta děsivá myšlenka ji přivedla zpátky do jeho náruče, a ona je oba tiše přikryla dekami, upravujíc jeho paže kolem sebe a tulíc se k němu.

Nenechá ho odejít, rozhodla se náhle. Bojovala za každičký jednotlivý krok na jejich společné cestě, od první noci v Brumbálově kanceláři, přes hrozné, strašné období odvykání, po první návrh jejich spojenectví a jejich pomalou narůstající důvěru. 

Tentokrát se nebude bránit tomu, co možná budoucnost jí a Severusi Snapeovi přinese. Vrhne se do toho, držíc se každého okamžiku, který budou moci sdílet, bez ohledu na cenu.

 Věděla, že to bude bolet. On byl komplikovaný muž a její postavení se také nedalo nazvat snadným. Nechtěla myslet na to, co tomu řeknou Harry a Draco, jak se zachová Řád, až zjistí, co se stalo mezi jejich Mistrem špionů a hlavní špionkou. Ne že by věděli, že je ona špion. Ale to byl problém pro jiný den.

Vzala ho za ruku a opatrně propletla své prsty s jeho.

Tohle bylo její. Její štěstí, jakkoli malé a krátké by mohlo být. Nedovolí nikomu, aby jí ho vzal.

Tiše zamumlal ze spánku a ona cítila, jak se jí po tváři rozlil malý spokojený úsměv. Tak takové to bylo, spát spolu. Spát v náručí své lásky.

Byla si docela jistá, že si na to dokáže zvyknout.

Xxx

Probudil se s pocitem teplého těla přitisknutého na sobě. Vlasy, které voněly sluncem a květinami, jej lechtaly na nose, a tak pomalu otevřel oči, neodvažuje se věřit tomu, co cítil.

Byla tam, schoulená v jeho náručí, její nohy omotané kolem něj a její tvář spočívající na jeho hrudi. Pokojně spící.

Zavřel znovu oči, když se mu v hrudi zvedl proud emocí, způsobující mu naléhavou potřebu plakat a smát se zároveň. Nedělal nic, jen sundal svou levou ruku z jejího pasu a jemně jí odhrnul vlasy tak, aby mohl vidět na její tvář.

Hermiona. Jeho Hermiona.

Vzrostla v něm vlna něhy a byl ohromen silou toho, co prožíval. Pokud by ho poslední týdny nepřesvědčily o jeho pocitech, tento jediný okamžik by mu řekl vše, co potřeboval vědět. Držel ženu, kterou miloval, v náručí, a ona mu věřila natolik, že mu dovolila dotknout se jí ve spánku.

Musel udělat něco, čím ji vzbudil, nebo možná cítila jeho pohyby, protože najednou otevřela oči. Setkala se s jeho pohledem a její tvář se v nečekané panice odvrátila.

Krátkou, děsivou chvíli se bál, že si na minulou noc nevzpomene, jako si nepamatovala vánoční ráno, a že všechno bude pryč.

Ale pak se její tvář uvolnila a ona zívla, protahujíc se jako kočka.

„Dobré ráno,“ řekl a sklonil k ní svou hlavu, nejsa si jist, zda se ji může odvážit políbit. Rozhodla za něj, a když se jejich rty znovu setkaly, bylo to tak skvělé, jako včerejšího večera.

„Musím vypadat hrozně,“ zašeptala a on se v odpověď zasmál.

„Nikdy, Hermiono,“ pošeptal zpátky a znovu se jeho hrdlo sevřelo, když si spokojeně povzdechla nad použitím svého jména.

„Bála jsem se, že to byl jen sen,“ řekla hlasem stále zastřeným spánkem.

„Já taky,“ přiznal tiše.

Na chvíli ztichli, ale pro Severuse se tohle ticho lišilo od všeho, co dřív znal; bohatší, teplejší, mnohem klidnější.

„Je to dobrý pocit spát ovinutá tvými pažemi,“ řekla mu po chvíli a její oči spočívaly na jeho tváři s výrazem někoho, komu bylo konečně umožněno sledovat milovanou osobu, jak dlouho chce.

Tiše se uchechtl. „Nechci vědět, jak se řečené paže budou cítit, jakmile s nimi pokusím pohnout, ale můžu ti jen vrátit kompliment. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem tak dlouho tak dobře spal.“

Zavřela na okamžik oči, jako by překonávala náhlý pocit, a když je znovu otevřela, na jejích řasách ulpěly slzy.

„Nemáš ponětí, jak dobré je slyšet tvůj smích,“ zašeptala. „Myslela jsem, že jsem tě včera navždy ztratila.“

Vrátil se v myšlenkách zpět k událostem včerejšího dne. Trápení a bolest tu byly stále, uvědomil si, skryté mimo dosah v jeho mysli. Vrátí se, ale ony nebyly ničím proti ženě po jeho boku.

„Bylo to o chlup,“ odpověděl a pak se najednou zlomyslně usmál. „Ale podařilo se ti mě přesvědčit o výhodách rozšířeného vztahu.“

„Dobře řečeno,“ usmála se. „Pak jsem ráda, že jsem byla tak přesvědčivá.“

Jeho úsměv se vytratil, když ji pozoroval. „Nicméně tu jsou problémy,“ pokračoval. Chtěla se od něj odtáhnout, ale on ji jemně přidržel na své hrudi, dávaje jí šanci uniknout, kdyby chtěla, ale zároveň jí ukazoval, jak moc si přeje, aby zůstala tam, kde je.

„Já vím,“ zašeptala po chvíli. „Ve skutečnosti mnohem víc, než dokážu spočítat.“

„Ne, ne tak moc,“ nesouhlasil. „Většina lidí se o tomhle nikdy nesmí dozvědět, stejně jako většina lidí neví, že jsi špionem. Řád nemá právo zasahovat do osobních životů a jsem si jistý, že Draco a Potter to po troše reptání také přijmou. “

„Zní to jednoduše, když to říkáš,“ odvětila překvapeně a vzhlédla k němu. „Pak co je tvým problémem?“

„Jsem tvůj učitel,“ odpověděl klidně a cítil na své hrudi její pobavené odfrknutí.

„Teď doopravdy, Severusi, tohle je směšné!“ protestovala. „To nemůžeš myslet vážně!“

„Bohužel, můžu.“

Ztuhla a tentokrát se od něj opravdu odtáhla.

„Nevěřím ti,“ řekla. „Žili a bojovali jsme spolu měsíce! Tohle nemůže být najednou problémem jen proto, že jsme se jednou nebo dvakrát políbili!“

Povzdechl si. „Přemýšlel jsem o tomhle delší dobu, Hermiono. Vlastně od doby, kdy jsem si všiml svých citů k tobě. Dokonce jsem zkontroloval školní pravidla. A i když tam není nic, co zakazuje přátelský kontakt, blízký vztah mezi studentem a učitelem, 'romantický vztah', vede k automatickému vyhození dotyčného učitele a za jistých okolností také studenta. Nemůžu přivést Albuse do situace, kdy si bude muset vybrat mezi záležitostmi potřebnými pro Řád a věcmi důležitými pro školu.“

Odvrátila se od něj, hlavu skloněnou. „Chápu,“ řekla tiše. „Znovu Albus Brumbál.“

Na okamžik byl v pokušení udržet napětí o trochu déle, jen aby viděl, jak zareaguje, ale věděl, jak zranitelná právě teď je, a on by jí nikdy neublížil. 

„Proto jsem se rozhodl,“ pokračoval a sledoval přitom její ztuhlá záda láskyplným pohledem, „rezignovat dnes večer na svůj post bradavického učitele.“

Šokovaná se k němu otočila. „Řekni to znovu,“ zašeptala. „Pověz mi znova, že sis vybral mě před učením.“

„Bylo to to nejjednodušší rozhodnutí v mém životě,“ řekl jí prostě a byl náhle přepaden záplavou kudrnatých hnědých vlasů a hebkým tělem, které jej zcela pokrylo.

Dlouze a silně ho políbila a on zjistil, že si to nesmírně užívá, a přemýšlel, kdy ji dožene její bystrá mysl.

Polibek se najednou přerušil. Takže teď to pochopila.

„Jsi zlomyslný, opravdu zlomyslný člověk,“ zašeptala mu do ucha a náhle se na něj obkročmo posadila. Severus zjistil, že si to užívá ještě víc.

„Nevím, co tím myslíš,“ prohlásil nevinně a byl odměněn rozhořčeným zabručením.

„A tohle rozhodnutí náhodou nemá nic společného s tím, že chceš víc času na Řád, Severusi? Brumbál ti nikdy nedovolí rezignovat, ne uprostřed roku, ale takto tě nemůže zastavit, že ne?“

„Taková myšlenka mě nikdy nenapadla,“ protestoval s širokým úsměvem.

„Takže jak jsem se obávala,“ poznamenala předstíraným smutným tónem. „Hříšník bez pomyšlení na pokání. Opravdu, zcela šokující.“

Rychle se překulil a znovu ji objal; ignoroval přitom mírné chvění svých protestujících svalů a žasl nad tím, že mu bylo dovoleno ji takhle držet, že mu věřila natolik, aby vydržela v takovém těsném tělesném kontaktu.

„V jedné věci jsem byl vážný, Hermiono,“ řekl jí upřímně a viděl její oči zúžit se radostí, kterou nedokázal pojmenovat. „Vzdal bych se čehokoliv a všeho, abych byl s tebou. Tenhle můj život je zcela tvůj. Miluji tě.“

„Bohové,“ zasténala. „Máš vůbec představu, co se mnou tvůj hlas poslední měsíce dělal?“

Uličnicky se usmál. „Pověz mi o tom,“ navrhl svým nejbohatším, nejsametovějším tónem a ona znovu zasténala.

Jak den plynul, pořád se dotýkali, jako by se navzájem ujišťovali, že to nebyl sen, že ten druhý je stále tu, stále ochoten se podělit o objetí nebo krátký polibek, kdykoliv se naskytla příležitost.

A ta se naskytla často, tuto jarní neděli.

Jane se dostala do obýváku někdy kolem poledne, a i když ti dva proměnili postel zpět na pohovku, jediný pohled jejích bystrých šedých oček, zdá se, stačil, aby jí řekl vše, co potřebovala vědět, a na její tváři se rozlil široký úsměv. 

„Konečně,“ oznámila s hlubokým uspokojením. „Připravím dnes něco slavnostního – vypadá to, že máte důvod k oslavě!“

Hermiona znovu zčervenala – něco, co dělala celé dopoledne, a Snape zjistil, že jí to činí nesnesitelně atraktivní.  Což je další důvod k polibku, rozhodl se spontánně a ona zrudla ještě víc.

„Nemůžu uvěřit, že to dělám,“ zamumlala rozpačitě s ohněm ve tvářích. „To je tak hloupé.“

„Chápu,“ škádlil ji nemilosrdně. „Říkal jsem ti, že jsi panna.“

A ona na něj místo odpovědi vyplázla jazyk.

Xxx

Nechtěl odejít na setkání s Albusem a Minervou, opravdu ne, vzhledem k tomu, že alternativou byl klidný večer s Hermionou, ale čím dřív to udělá, tím líp.

Kráčel po chodbách Bradavic pomalu, snažil se obrátit své myšlenky od Hermiony k blížící se povinnosti.

Samozřejmě to nefungovalo. Pořád se cítil jako v bublině plné úžasu a štěstí, jeho mysl si neustále přehrávala události minulého večera a lehce bizarního, třebaže rajského dne.  Ale i když mu tyhle obrazy tančily před očima a naplňovaly ho chaosem emocí, nedokázal sevřít své myšlenky kolem toho, co se stalo. Bylo toho tolik, příliš čerstvé, aby bylo vše zcela pochopeno.

Před Hermionou nikdy nezažil nic podobného, neudělal krok dřív, než si to úplně promyslel, nikdy se nerozhodl, aniž by vše řešil a dvakrát změřil.

Teď měl pocit, jako by šel ve snu. Každý krok se mu zdál logický, každé rozhodnutí naprosto přirozené. Co udělal, bylo správné, to věděl bez jediné pochyby. A tohle poznání pro něj bylo absolutně nové.

Kdybych byl schopen vytvořit tenhle pocit pomocí lektvaru, mohl bych s lidmi manipulovat mnohem snadněji a elegantněji, než pomocí Imperia. Cítili by se dokonce spokojeně, pomyslel si na chvíli, ale pak se jeho mysl vrátila k obrazu Hermiony spící v jeho náručí, a on na lektvar zapomněl.

Bylo dobře, že ho nepotkali žádní studenti, zatímco kráčel do ředitelny. Usmíval se tak silně, že hrozilo, že jeho hlava každou minutou pukne.

Teprve když se dostal za poslední roh své cesty, stále skrytý před chrličem, soustředil se natolik, aby vyhladil svou tvář do obvyklé masky bezvýrazného kamene.

Už na něj čekali, když vstoupil do ředitelovy pracovny.

„Severusi, můj milý,“ pozdravil ho Albus vřele, avšak jeho ramena prozrazovala mírnou nervozitu. „Jaká naléhavá záležitost tě k nám přivádí tento nedělní večer? Něco ohledně příštího setkání Řádu?“

„Ne, Albusi,“ odpověděl Snape klidně. „Nejsem zde ve funkci tvého Mistra špionů, ale jako bradavický učitel.“

Brumbál se lehce uvolnil. „V čem je potom problém, Severusi? Další stížnost na Nebelvír?“

„Já opravdu doufám, že ne!“ komentovala to Minerva ze svého místa u okna. „Docela jsem si zvykla na mír.“

Neříkaje ani slovo, Severus vytáhl ze svého hábitu svitek pergamenu a podal jej Albusovi, který rozlomil pečeť a rychle prošel text.

Zbledl a nechal pergamen klesnout na svůj stůl.

„Co to má znamenat, Severusi?“ zeptal se, ignorujíc Minervino gesto vyzývající jej k předání pergamenu.

„Věřím, že význam je zcela jasný, řediteli,“ odpověděl Severus nevýrazně. „Ve skutečnosti by nemohl být jasnější.“

„Ale… to nemůžeš myslet vážně, drahý chlapče,“ protestoval Albus, mávnuv chabě pergamenem. Ze svého místa u okna zřejmě Minerva ztratila trpělivost, protože prostě zvedla hůlku a pergamen si přivolala, přečetla ho stejně rychle, a pak s nečitelným výrazem vzhlédla.

„Rezignace?“ zeptala se. „Nevěděla jsem, že máš v plánu od nás odejít, Severusi?“

„Nemám,“ odpověděl upjatě. „Něco… se objevilo.“

„Ale co by tě mohlo přimět k tomuhle?“ vyptával se Albus, přivolal si pergamen zpět bez vědomé myšlenky a začal s ním znovu mávat. „Byl jsi s námi mnoho let, a poté, co se tvá… pozice u Voldemorta vloni změnila, jsem si byl jist, že ses radoval z možnosti trávit více času učením a výzkumem?“

„Rozhodně jsem se…  radoval, řediteli,“ řekl Severus a vložil do Albusova slova lehký nádech sarkasmu, aby ukázal, jak nevhodný se mu ten popis zdál. „Ale jak se teď věci mají, není už pro mě déle možné zůstat učitelem v Bradavicích. Budu samozřejmě pokračovat ve své práci pro Řád a zůstanu zde bydlet, pokud to bude možné, ale moje další aktivity v této škole se zastaví. Je mi velmi líto, že tě musím postavit před zaměstnanecký problém v tak krátké době, ale mohu jmenovat několik více než dostatečně kvalifikovaných náhradníků, kteří by byli ochotni převzít výuku i v polovině roku.“

Tohle vysvětlení však jen přispělo k dalšímu ředitelovu zmatení. „Ale ty nemůžeš prostě přestat učit, Severusi! Potřebuji tě ve škole! My…“

„Je mi hrozně líto, Albusi,“ přerušil ho Severus klidně, ale jasně. „Toto rozhodnutí není otevřené debatě.“

„Ale proč, můj drahý chlapče? Proč tak náhle? Proč si to my všichni nemůžeme týden či dva promyslet a pak se společně rozhodnout?“

„Mám osobní důvody, které nedovolují takové zpoždění.“

Tak. Teď se zeptá znovu a on bude muset odpovědět. Severus se připravil na odhalení, které se chystal učinit. Nemohl to držet před Albusem ani Minervou dlouho, tím si byli oba, Hermiona i on, jisti. Byl rád, že bylo na něm, aby pochopili - Hermiona by neměla sedět u tohohle výslechu - ale přesto se při pomyšlení na to děsil. Takovéto přiznání absolutně odporovalo jeho povaze.

Alespoň lepší, než se změnit v kokršpaněla, pomyslel si.[2]

Albus si povzdechl. Snažil se navázat s Minervou oční kontakt, ale její oči byly upřené na Severuse a skýtaly nečitelný výraz.

„Samozřejmě musím přijmout tvou rezignaci,“ řekl nakonec Albus, když bylo jasné, že nikdo jiný ticho neprolomí. „Ale po všech těch letech, co se známe, bych si rád myslel, že mi věříš natolik, abys mi přinejmenším poskytl vysvětlení svého rozhodnutí.“

Severus se zhluboka nadechl. Citové vydírání, samozřejmě. Tak to bylo s Albusem vždy, to nebo řeč o dobru lidstva. Ještě štěstí, že mu to měl stejně v plánu říct.

„Musíte-li to vědět, řediteli,“ odpověděl formálně, „chystám se vstoupit do fyzického vztahu se studentem, což je něco, co školní pravidla výslovně zakazují.“

Přijmi to, pomyslel si a musel skrýt zcela nevhodný úsměv nad ředitelovým zblednutím.

Albus těžce dosedl na svou židli. „Zopakuj to,“ požádal, zíraje na svého Mistra lektvarů jako kdyby úplně zešílel.

Severus zavřel oči. Takové ponížení! Byl v silném pokušení opustit pokoj se zavrčením a úšklebkem. Ale to by věci vůbec neusnadnilo. Mysli na Hermionu, čekající ve tvých komnatách, řekl si.

„Řekl jsem, že jsem se téměř sexuálně zapletl se studentem ženského pohlaví,“ zopakoval tak trpělivě, jak mohl. „Myslím, že jsi to slyšel již poprvé.“

Severus čekal na výbuch zprava, který jistě přijde. Věděl, jak ochranářská Minerva byla, zejména ke studentkám.

Ale ona jen pobaveně zafuněla nad ředitelovým pokračujícím šokem.

„Snaží se ti říct, že se zamiloval do Hermiony Grangerové, Albusi,“ vysvětlila suše. „Konečně. Už jsem se skoro vzdala naděje.“ 

Jak byl Albus předtím bledý, nyní se jeho odstín změnil na nepříjemně růžový. „Slečna Grangerová… a ty… Severusi?“ zašeptal a Severus přikývl.

„Je to pravda,“ řekl prostě a vyšetřil si ostrý pohled pro Minervu. „I když bych vypustil slovo 'konečně'.“

Albus se zhluboka, trošku sípavě nadechl, vyčaroval si šálek horké čokolády a vyvolal celou řadu mudlovských sladkostí ze zásuvky, přičemž si strčil nejméně pět z nich do pusy. Alespoň dnes večer odpověděl na jednu ze Severusových dlouho skrytých otázek: Albus opravdu věřil v léčivý význam cukru. Fascinující.

„Musím říct, že mě překvapuješ, Severusi,“ odpověděl nakonec Albus. „Opravdu jsem to nečekal.“

„Což by mělo jednou provždy zažehnat poslední zvěsti o tvé vševědoucnosti, Albusi,“ prohlásila Minerva. „Bylo to naprosto zjevné pro každého, kdo má oči.“

Ignoruje provokaci, upřel Albus znovu svůj zrak na Severuse, modré hlubiny velmi znepokojené, velice vážné.

„Jsi si tím jistý, Severusi? “ zeptal se. „Hovoříme tu o hodně mladé ženě, ženě, která byla hluboce zraněna. Nejsi mužem bez komplikací, a i když by bylo pokrytecké mluvit o věkových rozdílech a skutečnosti, že byla před deseti minutami tvojí studentkou, měl by sis to velmi dobře promyslet, než začneš vztah.“

Minerva od okna opět zafuněla. „Upřímně pochybuju, že teď nad ním má kontrolu jeho hlava, Albusi. Byl týdny beznadějně poblázněný.“

„Děkuju ti za obhajobu mé důstojnosti tak propracovaným způsobem,“ zaúpěl Snape, pak zvedl ruku a promnul si čelo. „Bylo to na mně tak vidět?“

„Pro mě ano, ale taky tě dobře znám, můj milý,“ odpověděla, na okamžik zaváhala a pak položila jemně ruku na jeho koleno. „Jsem za tebe velmi šťastná.“

„Děkuji ti, Minervo,“ odpověděl a cítil, jak se uzel v jeho hrudi uvolnil. Až do téhle chvíle nevěděl, jak moc pro něj její respekt znamená.

„Jsi si tím jistý, Severusi?“ zeptal se znovu Albus. „Jsi si jistý, že děláš správnou věc?“

Severus si povzdechl, zavřel na chvíli oči a promnul si kořen nosu. Tady to máme: otázka, která jej samého znovu a znovu napadala.

„Zcela upřímně, řediteli,“ odpověděl nakonec, „nemyslím si, že mám v tomhle moc na výběr. Hermiona se rozhodla, že mě bude mít, a ona to s nožem v těchto dnech umí moc dobře na to, abych s ní nesouhlasil,“ usmál se unaveně, když viděl, že chce Albus protestovat. „Ne, vážně, Albusi. Nemám na výběr. Je tou nejkrásnější věcí, která se v mém životě stala. Snažil jsem se tomuhle vývoji vyhnout tak dlouho, jak jsem mohl, ale teď se od ní nedokážu držet dál, i kdybych chtěl.“

Vzhlédl k řediteli a vida v očích staršího muže i nadále pochybnosti, rozhodl se pro další vysvětlení. Bylo docela snadné mluvit o svých pocitech, tento den ze všech dní.

„Ona mě, Albusi, činí celkem spokojeným takovým způsobem, který jsem nikdy dřív nepoznal. Pokud jí tento pocit mohu jen trochu oplatit, jsem ochoten vzdát se mnohem více věcí, než jen mého učitelského místa.“

Po tomto prohlášení nenásledovala žádná odpověď a část Severuse se v duchu radovala. Zdá se, že alespoň jednou v jeho životě se mu podařilo šokovat ředitele natolik, aby nebyl schopen slova.

Pak uslyšeli Minervin povzdech z jejího místa u okna.

„To bylo tak romantické,“ popotáhla, oči jí ve světle svíček podivně zářily. „Páni, nikdy by mě nenapadlo, že to v tobě je, Severusi, jinak bych si tě urvala pro sebe už před lety! “

 



[1] Jedná se o stav, kdy se u ošetřovatele/ky rozvinou romantické a/nebo sexuální pocity k jejímu/jeho pacientovi, i když kromě základní péče o něj dochází jen k nepatrné komunikaci či kontaktu. Pocity mohou zeslábnout, jakmile již pacient nepotřebuje péči, a to pokud se uzdraví či zemře.

[2] Shakespeare, Sen noci svatojánské. Jedna z hrdinek následuje svého milého do lesa a sama sebe pak prohlašuje za jeho kokršpaněla -> což znamená, že jej bude věrně následovat všude, kam půjde a že se nevzdá, i kdyby ji odkopl jako psa.

 


Moc se těším na vaše komentáře, v téhle kapitole se nádherně skloubilo napětí, romantika a humor. A stejně jako Jane a Minerva musím říct KONEČNĚ :) 

MagicLady

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Jo!

(MagicLady, 28. 11. 2013 8:56)

Tipuju, že se k problému Ron vrátí. Jojo, Minerva to tam pěkně rozčísla :D
Díky za komentík :)

:-D

(Barb, 26. 11. 2013 21:22)

Tak, právě sedím z stolem a usmívám je jako debil. Doufám že to za chvíli přejde. Ale než to přejde, napíšu komentář :D
Minerva je božská :D Kdyby nebyla o tolik starší než Severus, pochopila bych to. :D Bylo to krásné. Tady si ale přesně člověk může prohlédnout chlapský mozek. Nevrhne se a nevrhne do ničeho jako první a bude se skrývat tak dlouho, dokud se ženská nechopí otěží. :) Doufám že jejich vztah neskončí, než skončí celá povídka páč by to byla škoda. Ale dost se bojím toho, jak to ponese Ron. Ale když měl dost odvahy na takovou podlou zradu, tak to přežije. Řekla bych že Draco to vezme bez problémů a Harry to asi čeká. Jsem zvědavá na další kapitolu. Byla bych strašně ráda kdyby se tam zase objevilo nějaké setkání řádu a Hermiona se Severusem by zase hráli komedii. Tohle mě vždycky moc bavilo :D

Re: :-D

(MagicLady, 28. 11. 2013 8:47)

No pokud tě u toho nikdo neviděl, tak se nic neděje :D
Jo, konec se podařil :)
Tak toho se bojím taky, aby ze žárlivosti neproved nějakou další kravinu...
Draco a Harry jsou hned v další kapitole :)
Vždycky mě překvapují jasnovidecké schopnosti čtenářů ;)
Díky za komentík.

:-)

(scully, 26. 11. 2013 20:07)

Prostě nádhera! Úžasná kapitola. Ti dva si to konečně ujasnili svoje city. Severus krásně převezl Brumbála. Ten jeho výraz bych chtěla vidět. Skvělá byla Minerva,které se hezky podařilo překvapit Severuse. A romantický Severus nakonec nádhera.Jak já té Hermioně závidím. Moc děkuji za překlad a budu se těšit na další kapitolu

Re: :-)

(MagicLady, 28. 11. 2013 8:41)

To já taky, zaskočený Albus se moc často nevidí :) Díky za komentář :)

:-D

(Lupina, 26. 11. 2013 18:48)

Merline, zbožňuju Minervu. Její poslední slova jsou naprosto úchvatná!!! ...urvala by si ho pro sebe už před lety :-D :-D
Tak jo, už jsem se uklidnila. Mám ráda povídky, kde je Minerva Severusovi oporou. A zcela pomstychtivě jsem přivítala, jak to Severus Albusovi nandal. Ha! Není vševědoucí! :-)
A dostala mě tato věta: "Můžu strávit svůj život jen držením tě v náručí jako teď a budu se cítit obdařený nade vší představivost. " Nádhera. Jsem ráda, že ho Hermiona přemluvila.
Nádherná kapitola, děkuji za překlad, holky :-)

Re: :-D

(MagicLady, 28. 11. 2013 8:39)

Minerva boduje :D
Jojo zaskočený Albus byl supr, Severus ví, jak šokovat :)
Byl to ale nervák, na začátku jsem si myslela, že ji snad opravdu od sebe odežene, ale naštěstí to skončilo dobře :)
Díky za komentík :)

SUPER!

(pajka, 26. 11. 2013 18:21)

Wau, wau a ještě jednou wau! Skvělá kapitola, skvělý Severus! Konečně se to hnulo tím nejsprávnějším směrem, moje romantická dušička se tetelí blahem. Milý Rone, mockrát děkuji, ani netušíš, jak velkou službu jsi oběma udělal :-).
A ty milá MagicLady určitě tušíš, jak velkou službu děláš pro nás jazykové analfabety. Spolu s Adelaine (překládá Noci v zahradě Getsemanské) jste moje stálice a naprosté jedničky. Díky za překlad a moc se těším na další kapitolku!

Re: SUPER!

(MagicLady, 28. 11. 2013 8:33)

:D Jsem zvědavá, jak se bude tvářit až se to dozví. Díky za komentář :)