Jdi na obsah Jdi na menu
 


42. Loajálnost

30. 12. 2013

 Beta: Marci

42. Loajálnost

 

Bylo pondělí a Hermiona seděla na hodině obrany proti černé magii, nechávajíc proud Remusových slov procházet skrze ni bez jakéhokoliv zájmu. Občas zvedla ruku a řekla: 'Protego' nebo 'Hůl z jasanu, sklidit v noci během novoluní' a přijala body za své odpovědi s oslnivým úsměvem, ale ve skutečnosti neposlouchala.

Naučila se všechny typy štítových kouzel v pátém ročníku, jako přípravu pro BA a své NKÚ, a jak se jednou něco naučila, bylo pro ni těžké to znova zapomenout.

Takže místo soustředění se na teorie o za sebou se překrývajících, vícenásobných či vrstevnatých štítech, přemýšlela o posledním dni a mnohem víc o poslední noci.

Severus ji neprosil, aby spala v jeho pokoji, asi ji nechtěl nutit do něčeho, na co nebyla připravená. Ale když vstal ze svého křesla a oznámil, že jde spát, následovala jej nahoru po schodech.

„Počkej na mě,“ řekla mu s nervózním úsměvem a zmizela do svého pokoje.

Když pak vstoupila do jeho ložnice ve svém obvyklém pyžamu, trochu rozpačitá, protože se v tomhle oděvu cítila hrozně mladě, právě vycházel ze své koupelny, na sobě nic, jen černé široké bavlněné spodky, a jí to vzalo dech.

Nemusela si vyčarovat zrcadlo, aby věděla, že se znovu dost červená. Čert aby to vzal, opravdu s tím musí přestat, a to brzy.

Vzhlédl, uviděl ji, jak na něj zírá, a k její nesmírné spokojenosti se jeho líce zbarvily jemným nádechem červené.

Mám tě, pomyslela si, ale byla příliš zaujatá situací, jejich blízkostí a chvěním v celém svém těle, než aby to komentovala nahlas.

„Vždycky spím takhle,“ řekl, jako by se chtěl omluvit. „Ale můžu si obléct košili, pokud ti to vadí…“

„Byla bych hrozně zklamaná, kdybys to udělal,“ odpověděla s malým, odvážným úsměvem, a když se taky usmál, zlomilo se mezi nimi napětí a nezanechalo nic, než pohodlí a teplo.

Pomalu, oči upřené na jeho tvář, kráčela k němu, dokud nemohla natáhnout ruku a dotknout se jeho hrudi. On ji objal a přitáhl si ji blíž, něžně, uctivě. Věděla, že může ustoupit z tohohle objetí v okamžiku, kdy by chtěla, a byla vděčná za tichý způsob, jakým se o ni staral. Zaklonila hlavu, a když se jejich oči setkaly, odstranila všechny překážky ve své mysli a nechala své pocity a myšlenky, své štěstí a lásku zaplavit jej.

Trochu se zachvěl, sevřel svýma rukama její pas a odpověděl jí proudem emocí, které byly tak mocné, tak silné, že její ruce samy vyhledaly jeho vlasy, přitahujíce si jeho hlavu k sobě. Pak jej políbila a trvalo dlouho, než usnuli.

„Hermiono,“ zašeptal Harry po jejím boku a ona se vynořila ze svých vzpomínek, právě včas, aby si všimla, že je Remus volal na praktické cvičení.

Následujíc Harryho odešla od jejich stolu do středu místnosti, kde se už shromažďovaly ostatní dvojice.

„Je s tebou všechno v pořádku?“ zeptal se Harry, když na ni vrhl omračující paprsek a ona jej pak snadno zablokovala štítovým kouzlem, u kterého si po chvíli všimla, že bylo mnohem pokročilejší, než je celou hodinu Remus učil. Ale naštěstí ona byla Hermiona, vševědka, a každý věděl, že strávila letní prázdniny učením učebnic nazpaměť, takže malá chybička nemohla vadit.

„Ano,“ odpověděla s úsměvem a Harry odrazil její omračující kouzlo vlastním štítem. „Jen mám o čem přemýšlet.“

„Dokážu si to představit,“ přikývl a přistoupil o kousek blíž, jako by se bavili o taktice. Zahlédla Remuse, jak se na ně chvíli dívá, pak se však usmál a obrátil svou pozornost k Padmě a Levanduli.

Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit své divoce bijící srdce. Dobrá tedy. Musí jim to dnes říct.

Xxx

Harry byl nervózní. Samozřejmě to mohlo být pokládáno za zlepšení oproti naprosté panice, kterou prve cítil, když Hermiona vyrazila ze svého pokoje a zmizela po zbytek dne bůhví kam.

Tehdy, po vstřebání prvního šoku a ujištění se, že infarkt v jeho mladém věku je více než nepravděpodobný, vyhnal Rona z Hermioniných komnat, aniž by se obtěžoval laskavostí, a ignoroval jeho zřejmou potřebu si s někým promluvit.

Rázně mu řekl, aby počkal ve společenské místnosti, a pak se obrátil k práci na Hermioniných komnatách. Trvalo mu to skoro hodinu, ale když skončil, poprvé vděčný tetě Petúnii za nucené zkušenosti v oblasti domácího úklidu, pokoj se vrátil alespoň ke zdání svého bývalého pohodlí a krásy. Harry věděl, že jej nemůže uvést do původního stavu, ale nechtěl, aby se Hermiona vrátila do toho zmatku, co Ron způsobil.

Když se však vrátil do společenské místnosti, bylo to právě ve chvíli, kdy Ron utrpěl další ránu pěstí, zasazenou tentokrát rozzuřenou Ginny Weasleyovou.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal!“ ječela, zatímco Harry spěšně zkontroloval prostor před výskytem nepřátelských uší. Naštěstí zde nenašel nikoho, kromě jich tří.

„Jak jsi takhle mohl zradit její důvěru, ty blábolivý idiote? A jak ses mohl odvážit mě takhle využít? Nejspíš si teď myslí, že jsem v tom jela s tebou!“

„Ona ví, že s tím nemáš nic společného, Ginny,“ odpověděl Harry místo Rona, který svíral svou tvář a reptal si něco nesrozumitelného pod vousy. „Prosím, buď opatrná, co říkáš – nevíš, kdo nás může slyšet.“

„Správně,“ odpověděla Ginny, její obličej stále červený hněvem. „Myslím, že je čas na pěkně dlouhou společnou procházku, Rone!“

A bez dalšího pohledu na Harryho odvlekla svého bratra ven z nebelvírské věže. Harry necítil potřebu je následovat.

Její zpráva, později té noci, jej našla bdělého ve společenské místnosti, nervózně přecházejícího a přemýšlejícího, zda by měl informovat Remuse, Brumbála či někoho jiného. Trochu ho to uklidnilo, ale ne dost, aby usnul, a Draco, jediný člověk, se kterým o tomhle všem mohl mluvit, byl bezpečně ukrytý ve zmijozelské koleji. Harry neměl odvahu mu tam poslat dopis. Byl koneckonců Nebelvír a Nebelvíři nepíšou Zmijozelům, protože nemůžou usnout.

Když dnes ráno nebyla ve Velké síni na snídani, začal se znovu strachovat, ale její přítomnost na obraně proti černé magii, i když byla myšlenkami jinde, ho zcela uklidnila. Nezdála se být nešťastná, vyčerpaná nebo jakkoli smutná; ve skutečnosti viděl malý úsměv, který se jí znovu a znovu vytvářel na rtech, kdykoli se přestala soustředit na své okolí.

Takže, zřejmě to šlo dobře. Ale Harry hořel touhou po vysvětlení a ze způsobu, jakým na ně Draco vrhal pohledy, vyčetl, že si i on všiml něčeho podivného.

Procvičování štítových kouzel jim dalo možnost k mluvení, ale on už se naučil dost, aby věděl, že to zde není bezpečné. Každý by je mohl odposlouchávat, na místnost mohla být umístěna kouzla a méně než před týdnem jej Draco šokoval informací, že ve Zmijozelu je více než jeden člověk, který dokáže odečítat ze rtů. Ve skutečnosti to byl pro ně velmi populární koníček.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se přesto a v odpověď se mu dostalo úsměvu a přikývnutí. Přistoupil k ní blíž, ale zdálo se, že to jaksi zvyšuje její nervozitu.

„Musím vám něco důležitého říct. Tobě a Dracovi,“ oznámila najednou úsečně, jako by to byla ta nejnaléhavější zpráva na světě.

„Má to jaksi co dělat s Ronovou poslední blbostí?“ zeptal se Harry se snahou, aby to nevyznělo příliš zvědavě. Neřekla mu nic o svém střetu se Snapem a nevrátila se do svého pokoje dřív, než v pondělí brzy ráno. Věděl to, protože to opakovaně kontroloval.

„Svým způsobem,“ odpověděla vyhýbavě. „Nemůžu tady o tom mluvit. Ale sejdeme se spolu s Dracem v posilovně před obědem.  Řeknu mu, aby tam byl taky.“

Zbytek hodiny proběhl převážně normálně. Ronovi se podařilo srazit Nevilla omračujícím paprskem a Neville, jakmile byl oslaben, odpověděl lechtacím kouzlem.

Věštění se táhlo, a i když byl Firenze mnohem lepší učitel než Trelawneyová, Harry se musel držet, aby frustrovaně neklel. Draco ani Hermiona tento předmět nenavštěvovali, a tak se přistihl, že sám bloumá po sklepení poté, co zvonek konečně ukončil dlouhé vyprávění o Venuši a jejím vlivu na Mars.

Rychle pronesl heslo, které mu Snape poskytl ('delikátnost') a vyrazil po schodech do posilovny. V čase, kdy dorazil ke dveřím a sundal si boty, už sípal, ale věděl, že Hermiona bude potřebovat o pár minut navíc, než opustí hodinu starodávných run, a chtěl mít možnost informovat Draca o všem, co se o víkendu stalo.

„Co se to sakra děje,“ zeptal se Draco místo pozdravu ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. „Myslím, že Hermiona zešílela! Polovinu času se směje jako idiot a zírá do prázdna, druhou polovinu se zadrhává a hrozí, že udělá chybu. Co se stalo v tom vašem nebelvírském doupěti minulý víkend?“

Aniž by Harry ztrácel čas výmluvami a zdlouhavými vysvětlováními, řekl Dracovi vše, věda, že Zmijozel porozumí jeho myšlenkovým pochodům.  Jen doufal, že to nebude přehánět s urážkami na Nebelvír. Dnes neměl náladu na obranu své koleje.

Ale místo hněvu, který očekával, se v momentě, kdy skončil, po Dracově tváři rozlil široký úsměv.

„Takže se celý víkend nevrátila?“ zeptal se znovu, a když Harry přikývl, jeho úsměv se rozšířil ještě víc.

„Pak se domnívám, že vím, co ten hloupý úsměv a to zírání znamená.“

Harry se zamračil při snaze následovat zmijozelovu změť myšlenek. Když na to přišel, jeho oči se překvapením rozšířily, a to i přes jeho slib zachovat si vždy svou tvář tak hladkou, jak jen to bude možné.

„Myslíš, že se to konečně stalo?“ zeptal se, napůl se strachem, napůl radostně.

Draco si jen odfrkl. „Tvůj drahý Weasley je odděleně shodil do emočního chaosu, ona k němu běžela se zoufalým přáním se s ním smířit. Zmizeli z povrchu zemského více než na den a když se znovu objevili, ona vypadala jako dívka po svém prvním polibku a on jako znovuzrozený člověk. Potkal jsem ho dnes ráno při své cestě na obranu proti černé magii a ani si mě nevšiml.“

Od chvíle, kdy Harry zjistil, co Hermiona k Snapeovi cítí, o tom nemluvili. Zdálo se to být pro oba nevyhnutelné, a ačkoli Harrymu stále bylo trochu nevolno při představě Hermiony líbající Snapea, nebylo pro něj těžké akceptovat jejich vzájemnou lásku.

Koneckonců viděl Snapeovo chování k ní, něžnost a starostlivost, kterou projevoval, a slyšel ji o něm hovořit. Nemluvě o tom, že se v těchto dnech chovala mnohem víc jako Snape než Nebelvírka, kterou kdysi byla.

„Proč je potom nervózní?“ zeptal se Harry a uvědomil si odpověď hned, jakmile dokončil větu. „Kvůli nám,“ dodal zamyšleně.

„Hlavně kvůli tobě, předpokládám,“ usmál se Draco. „Možná se bojí, že by se mohly probudit tvé staré předsudky, nebo že bys taky mohl zničit její pokoj, protože jsi objevil náhlou lásku k ní? “

„Ale, běž se vycpat, Draco,“ řekl Harry podrážděně. „Není to příjemná zkušenost, když jeden z tvých přátel zradí toho druhého!“

„Zvlášť s veškerou vaší vírou v nebelvírské mravy,“ souhlasil Draco trochu tlumeně. Harry byl překvapen zjištěním, že v tomhle komentáři nebyla skrytá žádná urážka. „My Zmijozelové si nikdy plně nevěříme, ale pro tebe to musí být úplná rána do obličeje.“

„Kdo tu mluví o ranách?“ vyptával se Hermionin hlas ze vchodu a obě hlavy se k ní otočily.

„Jen jsem říkal Dracovi, jak jsi uhladila Ronův zevnějšek,“ odpověděl Harry po sotva vteřinovém zaváhání. Rozhodně se v tomhle zlepšoval. „A jak skvělý pohled to byl! Dokonce lepší, než když si ve třeťáku uhodila Draca! Víš co?“ Jeho tvář byla najednou plná obav. „Právě jsem si uvědomil, že jsem teď jediný z tvých přátel, koho jsi nikdy neudeřila. Doufám, že nic neplánuješ!“

„Velmi zábavné,“ odpověděla Hermiona a přešla k nim, zatímco Draco začal rozhořčeně vysvětlovat, jak traumatický zážitek ten úder byl.

„Myslela jsem, že tě to učiní dobrým,“ nesouhlasila Hermiona škádlivě, ale oba chlapci viděli, že v tom prohlášení nebylo její srdce.

„Nejsme tu proto, abychom mluvili o věcech, které mě učiní dobrým, ne?“ řekl Draco povýšeně. „Protože jestli ano, mám někde připravený seznam…“

Předstíral, že hledá po kapsách, ale Hermiona už se dovtípila.

„Dobře,“ řekla, přecházejíc nervózně po místnosti. „Víte, že jste moji nejlepší přátelé, a že jsem před vámi nikdy nic nedržela v tajnosti, pokud jsem se tomu mohla vyhnout… Musím dopředu říct, že to nebylo plánované, a kdybych to věděla dřív, byla bych…“

Draco s Harrym si vyměnili pobavený pohled.

„Ano? Nechápu, co tím myslíš, Hermiono,“ zeptal se Harry sladce a byl odměněn frustrovaným zasténáním.

„To, co jsem vám chtěla říct,“ pokračovala, „je, že já… že Severus… Dobře, že jsme se v sobotu pohádali a pak… Bohové, opravdu nevím jak to říct…“

„Nech mě to udělat za tebe, pokud je to tak těžké,“ nabídl Draco jemně. „Byla jsi roky zamilovaná do Severuse a on si v sobotu konečně uvědomil, že cítí to samé. Odehrála se mezi vámi velká bitva, políbili jste se a nedokázali od sebe odtrhnout ruce po zbytek víkendu. Trvalo vám to dost dlouho.“

Hermiona byla tak šokovaná, že si kluci nemohli pomoct a samolibě se usmáli. Dosedla tvrdě na podlahu, postrádajíc veškerou svou obvyklou eleganci.

„Bylo to tak zřejmé?“ zeptala se tiše. K Harryho radosti spatřil na její tváři rodící se obrovský ruměnec. Od čtvrtého ročníku ji neviděl se červenat.

„Ne tak docela,“ odpověděl Draco velkoryse, stále s tím širokým úsměvem. „Ale já jsem zmijozelský princ a Harry usilovně pracuje na tom, aby se stal mým asistentem, viď, Harry?“

Harry začal vážně přikyvovat, ale když viděl ohromený výraz na Hermionině tváři, nemohl si pomoct a dal se do smíchu.

Draco si jen povzdechl. „Nikdy z něj neuděláme Zmijozela,“ poznamenal smutně, čímž způsobil, že se Harry rozesmál ještě víc.

Hermiona se na ně jen podívala, oči doširoka rozevřené, a Harryho napadlo, že ji takhle zmatenou neviděl více než rok.

Pak se koutky jejích úst stočily a její oči pobaveně potemněly. „Vytvořila jsem monstrum,“ podotkla posměšně.

„Ne, to je moje monstrum,“ namítl Draco pobouřeně, zatímco se Harry zhluboka nadechl, aby se znovu uklidnil.

„I když mi lichotí, že o mě vy dva bojujete,“ řekl, „myslím, že je důležité zdůraznit, že jsem zcela svoje vlastní monstrum.“

„Ach, ale tohle je krása zmijozelského způsobu života, Harry,“ škádlil ho Draco. „Přinutíme tě udělat přesně to, co chceme, celou dobu tě nechajíce věřit, že to byl tvůj nápad!“

„A víš co je nebelvírský způsob života, Draco?“ zeptal se Harry výhružně. „Pokud máme pocit, že se někdo pokouší o vtípky, prostě jdem a zbijem ho.“

Draco si vyměnil s Hermionou nevěřícný pohled a ona pokrčila rameny. „Jo, to vždycky funguje. Dokonce i s Voldemortem,“ podotkla suše.

„No, většinou,“ připustil Harry.

„Pak se opravdu těším, až tě uvidím zmlátit Řád, když nebudou Chlapci, který přežil po vůli,“ řekl Draco.

„Řád?“ zeptala se Hermiona a lehce nadzvedla obočí, aby propůjčila své otázce váhu.

„Víš, že vypadáš strašně jako Snape, když tohle děláš,“ řekl Harry mile a rozesmál se, když k tomu přidala ještě zamračení.

„Chci Draca v Řádu,“ odpověděl po chvíli, kdy pozvednuté obočí neklesalo. „Pracuje na naší straně více než rok, a opravdu si myslím, že potřebujeme přestat s tou protizmijozelskou atmosférou.“

Draco si odfrkl. „To je od tebe velkorysé.“

„Byl bych opatrný, Draco, nebo bych si mohl vzpomenout na některé z tvých předsudků,“ varoval ho Harry, ale jeho oči byly upřeny na Hermionu, která si kousala rty, jako vždycky, když přemýšlela.

„Těžké,“ řekla nakonec. „Bude těžké toho dosáhnout.“

„Nezníš šťastně,“ řekl Harry. „Myslel jsem, že chceš Draca v Řádu taky.“

„Samozřejmě, že ho chci v Řádu. To, co nechci, je riskovat jejich naprosté odmítnutí, protože jsme na to šli špatně,“ odpověděla  Hermiona netrpělivě. „Máš vůbec ponětí, jak daleko do historie sahá nepřátelství mezi Weasleyovými a Malfoyovými? Pokud vím, celé generace blonďáků a zrzků využívaly svůj čas v Bradavicích k vzájemnému nemilosrdnému tyranizování. Moody stále tvrdí, že jeho předčasný odchod do důchodu byl způsoben nějakým Luciusovým trikem, který na něj sehrál. A náš vlastní postoj, pokud jde o Draca, byl prohlašován příliš často a příliš nahlas, než aby byl jen tak zapomenut. Nemůžeme se chovat, jako kdyby všechny tyhle problémy neexistovaly.“

„Ale oni jsou na straně dobra,“ protestoval Harry a viděl, jak Draco zakoulel očima. „Musejí být ochotni překonat předsudky! Měli by být rádi, že je Draco ochoten se k nim připojit!“

„Ano, oni jsou ti 'dobří', Harry,“ odpověděla Hermiona pomalu. „Toť důvod, proč během setkání Řádu nemučíme čistokrevné. Ale nepleť si být hodný s 'bezchybným'. Předsudky nejsou dobré nebo špatné, všechno je jen o lidech. Otázkou je, zda se jimi budeme řídit.“

Mávla hůlkou a na dvě vteřiny se objevily ve vzduchu hodiny. „Vraťme se, nebo přijdeme pozdě na další hodinu,“ navrhla a zvedla se elegantně z podlahy.

„Ano, matko,“ odpověděl Draco, načež dodal falešně vážným tónem: „Víš, jestli to jsou Smrtijedi, kdo ti dali všechnu tu moudrost nad rámec tvého věku, opravdu bychom měli učinit členství povinné.“

„Ach, jdi se vycpat,“ řekla Hermiona a usmála se na Harryho, zřejmě čekajíc na jeho reakci. Ale Harry se zdál být uzavřený a zamyšlený a zůstal tak až dokud různé vyučovací předměty nerozdělily jejich cestu do tříd.

Xxx

Pro Remusovu mysl byly porady hroznou věcí, vynalezenou bohy k mučení ubohých učitelů obrany proti černé magii.

Jako obvykle se odpolední pondělní schůze vlekla jako čajový dýchánek s celou bandou starších příbuzných, a jej se chystal dost rychle přepadnout spánek, když Albus konečně dokončil poslední téma dnešního programu.

„Teď, než se všichni vrátíme ke své práci,“ řekl a úroveň pozornosti v místnosti s vědomím blížícího se konce jejich utrpení okamžitě vzrostla, „rád bych přednesl poslední oznámení. Obávám se, že je velmi závažné a nikomu z nás se nebude líbit.“

Odmlčel se a Remus viděl, že každá tvář je upřena na ředitele. Nikdy neprobíhala žádná závažná oznámení během porad. Alespoň ne v době, kdy byl Remus učitelem v Bradavicích.

„Je mou smutnou povinností vás informovat, že včera večer rezignoval Severus na svůj post učitele lektvarů. Náhradníci již byli prodiskutováni, avšak nepředvídatelný vývoj mu po konci tohoto týdne nedovolí učit.“

Albus by toho možná řekl víc, ale každé slovo, které mohlo být vyřčeno, by bylo ztraceno v šumu, který nastal, jakmile všichni oznámení porozuměli. Hagrid na protest křičel, profesorka Prýtová se dožadovala velmi pronikavým hlasem vysvětlení a Kratiknot se držel okraje stolu vší silou, potom co v šoku převrátil svou hromádku knih a nemohl získat zpět rovnováhu.

Jen Minerva McGonagallová byla naprosto zticha, sledujíc všeobecný rozruch s podivným malým úsměvem na rtech.

A Severus Snape, muž, který způsobil všechen tenhle zmatek, se uvolněně opíral o svou židli, jeho tvář prostá výrazu, ruce složené před sebou.

Remus nikdy znovu nebude tvrdit, že učitelské porady jsou nudné.  Zjistil, že zírá na všechny své kolegy s rostoucím úžasem, bezradný, jak interpretovat tohle rozhodnutí. Bylo něco, co dříve slyšel, co by to mohlo vysvětlit? Cokoliv, co se odehrálo během setkání Řádu? Byl Severus nucen skrýt se? Ale útok na jeho život, ona otrava, proběhl už před několika měsíci, a žádné známky dalšího nebezpečí nebyly vidět! Nebo snad ano?

Ale Severus se Remusovi nejevil stresovaný, ani nebyl naštvaný nebo ustaraný. Ve skutečnosti si vlkodlak po rychlém zavětření všiml, že vypadal mnohem spokojenější, než kdy dřív. V jeho výrazu bylo něco šťastného, něco velmi spokojeného v jeho pachu, co Remus nedokázal identifikovat.

To vše do sebe nezapadalo.

„Ale proč,“ vykřikl Remus. „Proč teď, když konečně můžeš učit jakkoli chceš?“

Učitelé, kteří slyšeli jejich nejdůležitější otázku konečně jasně vyjádřenou, zmlkli.

Na okamžik se zdálo, jako by se Severus nehodlal obtěžovat s odpovědí, ale pak roztáhl své prsty, naklonil se mírně dopředu a pozvedl obočí.

„Moje důvody jsou osobní,“ odpověděl tím, co Remus nazýval tónem jeho posledního slova. Za normálních okolností by teď byla diskuse u konce, avšak přetrvávající zvědavost v okolí pobídla Remuse, aby pokračoval.

„Ale jaké důvody bys mohl mít?“

Pomalu Severus přelétl svým zrakem přes ohromené tváře, které byly shromážděny kolem stolu. Malý pobavený úsměv zkřivil jeho rty nahoru, a najednou si byl Remus jistý, že dnes nic nezjistí.

„Osobní,“ odpověděl, a Remus viděl Minervu skrýt chichot za zdviženou rukou.

Když takto vytvořil všeobecný zmatek a podrážděnost, Severus vstal a řekl pár slov o tom, jak je bude všechny postrádat, ale že si určitě v příštích dnech najde na většinu čas, aby jim řekl osobně sbohem. Byl by to pěkný krátký proslov, nebýt toho, že jeho rty neopustil úsměv. A samozřejmě nebýt Minervy, která se nepřestala chichotat.

Jakmile Albus oznámil konec porady, Severus se náhle zvedl a opustil sborovnu. Mávnuv své rozloučení na zbytek stolu, Remus jej spěšně následoval. 

„Severusi,“ zavolal potom. „Na slovíčko, pokud ti to nevadí…“

„Tady ne,“ odpověděl Severus, aniž by zpomalil. „Nikdy jsem nepotkal tak hlučnou bandu lidí jako tuhle. Doprovoď mě do mých pokojů, jestli nemáš nic proti.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Remus a šli mlčky dolů do sklepení, do učebny lektvarů a Severusových pokojů. Zadržel dech, když procházel tapisérií – netěšil se na tenhle rozhovor. Bylo nemožné hodnotit Severusovo smýšlení podle jeho zevnějšku. Možná byl stále rozzuřený, a pokud ano, Remus mohl jen přiznat, že má na to právo.

Remus potichu zkoumal knihovnu kolem sebe, vzpomínaje na poslední chvíli, kdy tu byl a na odhalení, která té noci následovaly.

Severus mu dal čas. Jako vždy před každým jejich vědeckým setkáním, zmizel do kuchyně, bez pochyby připravit další konev svého milovaného kořeněného čaje.

Remus se usadil na pohovku a věnoval místu ještě jeden rychlý pohled. Něco se změnilo, něco co opravdu nedokázal zařadit.

Kde dřív atmosféra tohoto místa vždy dýchala Severusem a jen jím, tam nyní, jak vidno, přetrvávala ve vzduchu nová přítomnost a chuť místnosti, jemnější dotek barev a tepla.

Nemohl na to přijít, ale jak zíral na druhý stůl umístěný vedle Severusova starého, uvědomil si, že to musí být Hermiona.

„Severusi,“ řekl, když se druhý muž vrátil do knihovny s černou třpytící se konvičkou čaje v ruce. „Ohledně tvé rezignace…“

„Osobní důvody, Remusi,“ přerušil ho Severus, stále s tím malým podivným úsměvem. „I když musím přiznat, že možnost pracovat pro Řád na plný úvazek v tom hraje hlavní roli.“

„Ach,“ odpověděl Remus s tušením, že toho je mnohem víc, co se děje, ale znal Severuse příliš dobře, než aby doufal v další osvětlení. „Dobře tedy. Ale opravdu doufám, že mi to jednoho dne řekneš.“

Severus se zasmál, posadil se do svého obvyklého křesla a překřížil nohy.

„Tak mi pověz, Remusi, byl tenhle výslech jediným důvodem, proč jsi chtěl se mnou mluvit?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl rychle a třel si nervózně dlaně.  „Ve skutečnosti se to týká… lednové situace ve tvých komnatách,“ odmlčel se a zhluboka se nadechl, aniž by se podíval Severusovi do očí. „Chtěl jsem se omluvit. Celou tu věc jsem nezvládl. Špatně jsem tě odhadl, riskoval při tom Hermionino blaho, nevěřil jsem řediteli a zavlekl Harryho a Rona do scény, které neměli být svědky. Byl jsem nesmírně hloupý.“

„Poberta, který se mi omlouvá,“ řekl Severus pomalu, sametově. „Black se určitě otáčí v hrobě,“ znovu se zasmál a pak zvážněl. „Zapomeň na to. I když musím uznat jistou… impulzivnost z tvé strany, tvé jednání bylo opodstatněné a choval ses jako učitel, nebo v podstatě jak by každý člověk se smyslem pro odpovědnost měl.“

„Jsem rád, že to říkáš, Severusi,“ prohlásil Remus s úlevou skrytou za svými slovy, ale stále ještě ne zcela ochoten věc přejít. „Ale to by znamenalo to učinit příliš snadným. Měl jsem vzít v úvahu tvoji pozici bývalého špiona. Měl jsem alespoň informovat ředitele, předtím než jsem přemístil Hermionu na ošetřovnu. Mohl jsem zničit její krytí!“

„Bez ohledu na okolnosti,“ nesouhlasil Severus, „tvojí hlavní povinností jsou děti. Mohl jsem se zbláznit, nebo být vydírán, nebo pod kletbou Imperius, navzdory tomu, že to všechno znáš. I když bych z toho raději vynechal Pottera a Weasleyho, tvoje reakce byla správná. A vůbec to bylo opomenutí, tvoje povolení vstupu do mých komnat. Pokud se tady někdo mýlil, byl jsem to já.“

„Ale já jsem měl…“ pokusil se Remus znova vysvětlit.

„Hm, nesmysl,“ odsekl Snape. „Pokud chceš splatit svou neexistující vinu, pomoz mi s výzkumem! Dlouho jsem nestudoval naše poznámky, ale dostal jsem před několika dny inspiraci, která by měla vyřešit problém imunity proti lektvaru…“

A mávnutím ruky vyčistil stůl před sebou a přivolal si záplavu knih a pergamenů, čímž účinně utišil Remusovy protesty prací.

Byli do ní zabraní více než hodinu, když se komnatou rozlehla série krátkých úderů.

„Hermiona,“ řekl Severus Remusovi, aniž by se obtěžoval vstát od jejich práce, když gobelín zlatě zazářil. 

A přesně podle jeho slov se o chvíli později vynořila skrz světlo štíhlá silueta Hermiony Grangerové.

„Ráda tě vidím, Remusi,“ pozdravila ho mile, zatímco poslala mávnutím dominantní ruky svou tašku na křeslo. „Skvělá hodina dneska.“

Remus si nemohl pomoci a musel se na ni usmát. „Ne, že bys to potřebovala, Hermiono,“ dobíral si ji. „Viděl jsem, že jsi v půlce docela živě diskutovala s Harrym.“

To přitáhlo Snapeovu pozornost a zvýšil svůj hlas, i když jeho oči zůstaly přilepeny na deníky.

„Rozhodl se,“ prohlásil klidně a Hermiona přikývla.

„Konečně,“ souhlasila.

„Kdy?“

„V pátek.“

Snape konečně zvedl hlavu. „Pak bychom měli začít s plánováním,“ řekl jen tak, a zatímco Hermiona ještě jednou na souhlas přikývla, Remus se marně snažil zjistit, o čem tenhle rozhovor byl.

„Čokoládu?“ zeptala se pak Hermiona stejně ležérním tónem.

„Nebelvíři,“ odvětil prostě Snape, oči obrácené k nebi. „Vždy oznamují zřejmé.“

Hermiona se usmála. „Myslela jsem si to. Mohu ti nabídnout muffin, Remusi? Jediná příchuť, o které jsem si jistá, že máme, je čokoládová, protože Severus nic jiného nejí, ten předpojatý Zmijozel. “

„Čokoláda zní dobře,“ souhlasil Remus, stále se snahou překonat svou mírnou zmatenost nad rychlou účinností jejich soukromého kódu. „Děkuji ti, Hermiono.“

„Nemáš zač a koneckonců jsem je nedělala,“ odpověděla a zmizela do kuchyně.

„Co to mělo všechno znamenat?“ zeptal se Remus slabě, a Severus, který už se ponořil mezi jejich poznámky o výzkumu, překvapeně vzhlédl. „Co? Ach, tak.“

Jeho zrak opět padl na pergamen, zatímco předkládal své vysvětlení rychlým, mírně znuděným tónem. „Nevím, zda jsi informován o tom, že Draco Malfoy a Potter spolupracují.“

Remus na znamení, že ano, přikývl, ale jak Severus skenoval stránky před sebou, tohle jeho gesto nebylo zachyceno.

„Už nějakou dobu jsme očekávali, že bude požadovat Dracovo zařazení do Řádu, a z toho, co mi Draco dnes odpoledne řekl, to vypadá, že se konečně rozhodl. Za čtyři dny má v úmyslu Draca uvést.“

„V pátek,“ dodal Remus, jemuž ten krátký rozhovor dával konečně smysl. „Ale Řád jej nikdy nepřijme!“

„To je důvod, proč musíme dnes večer začít s plánováním,“ řekl Severus netrpělivě, jak klaply dveře od kuchyně a vrátila se Hermiona.

„Jane mi řekla, že jsi dost nejedl, Severusi,“ pověděla přísně, zatímco odlevitovala talíř s čokoládovými muffiny směrem k Mistrovi špionů, který jej, aniž by se tím směrem podíval, chytil.

Remusovi se ulevilo, že jemu jeho talíř předala normálně, než se posadila na pohovku a soustředila se na své vlastní muffiny.

„Chce, abych se ujistila, že sníš alespoň dvě jídla denně.“

„Tenhle domácí skřítek bude moje smrt,“ zabručel Severus, konečně vzhlédl od svých deníků a zaměřil svůj zrak na ni.

„Nikoliv,“ odpověděla Hermiona s úsměvem. „Tu čest si oficiálně vyhrazuju pro sebe.“

„Podívejme se, kdo to mluví,“ řekl jí. „Taky jsi vynechala oběd.“

Hermiona se ani neptala, jak to ví, když také chyběl ve Velké síni.

„Já jsem mladá,“ poukázala. „Můžu si to dovolit. Ty však…“

Bez změny svého výrazu bolestné trpělivosti po ní Severus hodil čokoládový muffin, který chytila jednou rukou.

Remus ucítil potřebu se štípnout. Z této zvláštní směsi jiskřivosti a sehranosti dvojice mu opravdu naskakovala husí kůže. Cítil se podivně nepatřičně, zatímco je sledoval, a nebylo tomu poprvé, co uvažoval o pravé povaze jejich vztahu. Pokud to bylo jen přátelství, bylo mnohem důvěrnější, než kdy viděl.

I Pobertové byli ve srovnání s tímhle jen volně spojeni. Zdálo se, že tihle dva nebyli zcela oddělenými osobami, ale jedinci, kteří sdíleli nějaký druh permanentního spojení, které jim umožňovalo chápat toho druhého a reagovat na něj téměř instinktivně.

„Děkuji ti,“ řekla Hermiona šťastně a položila muffin na svůj talíř. „Nemusím teď aspoň vstávat a jít pro další.“

„Celou dobu to bylo mým záměrem,“ odpověděl Snape.

„Ach, ano,“ hádala se, zvedajíc se z pohovky a míříc ke křeslu, kolem něhož byl postaven malý plot z knih. „Zapomněla jsem, že Zmijozelové vždycky plánují deset tahů dopředu. Vadilo by vám, kdybych pracovala tady?“ zeptala se pak mužů s již otevřenou taškou na kolenou.

„Proto jsi Nebelvír,“ vrátil jí to Severus. „My zmijozelští nikdy na nic nezapomeneme. Jen pokud si necháš pro sebe průběžné komentáře. Remus se potřebuje soustředit.“

Remusovi trvalo chvilku, než si uvědomil, že ta druhá část byla odpověď na Hermioninu otázku.

„Dobře, pojďme si promluvit o pracovních zvycích,“ poznamenala falešně zraněným tónem, zatímco otvírala obrovský svazek. „Především miluju způsob, jakým velmi hlasitě a plynule urážíš Nebelvíry, kdykoli hodnotíš jejich eseje.“

„Kdybys je musela známkovat, nebyla bys dlouho zticha ani ty,“ odsekl.

Hermiona otevřela pusu, aby se přela, ale pak ji znova zavřela. „Asi máš pravdu,“ přiznala otevřeně. „Ale stejně nemluvím tak moc, když pracuju.“

Severus se jen ušklíbl a obdržel stejný úsměv zpět, dřív než Hermiona sklonila hlavu nad knihou a rolí pergamenu.

Čas nad poznámkami, které vypracovali během jejich výzkumu v loňském roce, rychle ubíhal a hodina na večeři přišla a zase odešla, aniž by si toho Remus všiml. Slyšel, jak si Hermiona znovu a znovu pro sebe mumlá, ale slova byla příliš potichu, než aby byla srozumitelná.

Zjistil, že si práci se Severusem znovu nesmírně užívá. Prostě zapomněl, jak pekelně geniální ten muž je; jeho mysl skákala z jedné skutečnosti ke druhé, intuitivně přecházejíc k závěrům, které by Remusovi zabraly hodiny práce.

Jeho 'inspirace' potřebovala trochu pomoc, jistě, ale společně s temným kouzlem, které Remus objevil před několika lety v prastaré knize zaklínadel, ten nápad možná bude přece jen fungovat…

„Ach, zajímalo by mě, kdo nafoukl tvoje ego,“ vykřikl náhle naštvaný hlas z jeho levé strany a Remus, který se plně soustředil na své poznámky, sebou prudce trhl…

Severus zvedl hlavu od deníku, který psal, znovu se ušklíbl a přikývl směrem k Hermioně.

„Podívejme se, o čem jsem to mluvil,“ poznamenal a mávnutím dominantní ruky poslal vzduchem k Hermioně polštář, který ji zasáhl přímo do obličeje.

Ani se neobtěžovala vzhlédnout. Jedno švihnutí jejího zápěstí a těžká bichle z knihovny se řítila na Severuse, aby byla lehce zablokována. O půl vteřiny později Mistra lektvarů, který se povýšeně křenil, zasáhl s řádným plesknutím jiný polštář.

„Mám tě,“ řekla Hermiona, znějíc se sebou více než navýsost spokojeně.

Remus se musel znovu štípnout.

Xxx

O čtyři dny pečlivého plánování a klidných nocí později, Hermiona a Severus zaujali svá místa na zasedání Řádu, on na ní vrhaje znechucené pohledy, ona jakoby strachem sebou cukajíc. Čím blíž k sobě měli, tím zábavnější pro ně tahle malá nenávistná hra byla, a jak si Hermiona všimla, McGonagallová skrývala svůj úsměv kašlem.

Remus, kterému Severus pověděl o jejich 'vztahu' den předtím, měl zřejmě stále potíže s touto představou, ale dělal, co uměl, aby skryl svůj zmatek a rozpaky. Nicméně většina lidí kolem stolu byli svého času Nebelvíři a tudíž nebyli příliš citliví v oblasti řeči těla, takže si nikdo ani nevšiml způsobu, jakým se na ni dívá, a pak jak na Severuse.

Avšak tyto drobné výměny moc nepomohly odlehčit napětí, které v místnosti narostlo, a které ovlivňovalo dokonce i ty, kteří neznali jeho příčinu. Na výsledku dnešního večera toho hodně záviselo, mnohem víc než jen Dracovo členství v Řádu.

Dnes večer se jim ukáže, jak moc chce opravdu užší kruh upustit z tradic a dlouho držených přesvědčení (nebo spíše předsudků, opravila se Hermiona v duchu). Pokud nepřijmou Draca do Řádu, ani její plán se nedočká mezi nimi snadného souhlasu.

A jestli se jim nebude líbit náhlé odhalení Dracovy 'pravé identity' a charakter dvojitého agenta, nechtěla Hermiona ani pomyslet na to, jak budou reagovat na její špionáž.

Nesmí se také zapomenout na ztrátu důvěry a autority, kterou by tento krok Brumbála stál.

Hermiona, Draco a Harry strávili několik hodin nacvičováním Harryho žádosti, jak uvést Draca, dokud si její přítel nebyl absolutně jist, že všechno prostě dobře dopadne.  Draco však zůstal skeptický a Hermiona si nemohla pomoct, ale musela s ním souhlasit.

Brumbál, Remus a McGonagallová budou na jejich straně, samozřejmě, stejně jako Severus.

Ale pokud zbytek užšího kruhu, Artur a Molly Weasleyovi, Kingsley Pastorek, Tonsková a nejvýznamnější osoba - Moody nebudou souhlasit, nebude zde žádné představování. A Hermiona nevěřila, že by léta nedůvěry nejen k Dracovi, ale celé jeho rodině, mohla být smetena jen jedním proslovem, a to ani v případě, že jej přednese samotný Chlapec, který přežil.

Ale nicméně oni mohli reagovat, a Severus s Hermionou byli připraveni. Draco se dnes večer stane členem, buď přímo ze svobodné vůle Řádu, nebo díky něčemu malému, co si připravili; to nezáleželo na ní.

Vyhlížejíc pro celý svět jako poněkud znuděná školačka, si rozvázala svůj cop a, skrytá oponou svých vlasů, se podělila se Severusem o další pohled.

Draco čeká v Albusově kanceláři, pomyslel si Severus v její mysli. V tuto chvíli jej pravděpodobně přivádí ředitel k šílenství horkou čokoládou a mudlovskými sladkostmi. Přísahám, že se na nich stal ještě závislejší od té doby, co jsem mu o nás řekl.

Hermiona mu poslala úsměv, vzpomínajíc, jak před čtyřmi nocemi sdíleli svou frustraci týkající se obecně světa, poté co Remus odešel. Řekla mu o Harryho a Dracově reakci, která zrcadlila tu Minervy McGonagallové, a on se podrážděně zamračil.

„Jaký my jsme to párek špionů,“ řekl znechucen jejich nedostatkem schopnosti vnímat jemné rozdíly.

„Líbí se mi, jak říkáš 'my',“ bylo její jedinou odpovědí, a on se tomu hluboce zasmál, což způsobilo, že se znovu začala červenat.

Líbí se mi, jak myslíš 'my', řekla mu teď a ke svému překvapení se jí podařilo poslat mu přesnou imitaci duševního zrudnutí: červený opar rozpaků a tepla, který jej přinutil skrýt nevhodný zvuk za kašel.

Teď vážně, cítila jeho pobavení převalující se přes její myšlenky. Hermiono! Ne před Řádem!

A tak se znovu začervenala, ráda za záplavu vlasů, které ji ochraňovaly před pohledy. Opravdu s tím musela něco udělat. Možná kampaň za antiseverusovskou vnímavost. Mohli by se spolu vykoupat a on by jí hodiny četl Byrona… Ruměnec se prohloubil.

Soustřeď se! slyšela sama sebe a pak s pohledem na Severuse společně zaburáceli myšlenku: NEUSTÁLÁ OSTRAŽITOST! 

Brumbál byl posledním, kdo vstoupil na scénu. Všem pokynul, aby se usadili, a poté, co všichni našli svoje místo, a hluk se utišil, zůstali stát jen on a Harry.

„Vítejte všichni na našem jednání užšího kruhu,“ oznámil Brumbál šťastně a členové si vyměnili mezi sebou pozdravy. „Dnes večer máme k projednání několik záležitostí, ale předtím, než řádně zahájím setkání, je tu k diskusi žádost o členství.“

Toto oznámení se setkalo s překvapenými pohledy osazenstva kolem stolu. Bylo všem jasné, že Harry a Hermiona vstoupí, i když to byl malý šok, že se k nim Ron nepřipojil. Ale nikdo neslyšel o nikom, kdo měl být brzy představen, a ve tvářích všech byly jasně čitelné spekulace o totožnosti uchazeče.

Hermiona se vytáhla se zmateným zamračením a tázavým pohledem směrem k Harrymu, zatímco Severusova tvář jako obvykle zůstávala bez výrazu.

„Kdo je to?“ zeptal se Moody, a jako by to bylo pobídnutí, otočil se Brumbál napůl dozadu k zavřeným dveřím od své kanceláře.

„Můžeš vstoupit,“ zvolal a jak všichni viděli, dveře se pomalu otevřely.

Někde naproti sobě slyšela Hermiona zalapání po dechu, ale ona se soustředila na Draca a na svůj vlastní nevěřícný výraz, plný šoku a vzrůstající paniky.

Draco vypadal odhodlaně, ale viditelně nervózně, zatímco pomalu vcházel do místnosti a zastavil se přesně na místě, kde předtím stál Harry i ona, když byli představováni.

Teď, Harry, pomyslela si zaníceně, zatímco jsou pod vlivem šoku!

A jako kdyby ji slyšel, nebo možná právě proto, že se jeho vlastní vnímání atmosféry a načasování během posledních týdnů zlepšilo, Harry se zhluboka nadechl a pak se postavil čelem ke zmatku, který se mohl změnit v rozhořčení.

„Jelikož je to moje právo jakožto řádného člena užšího kruhu,“ oznámil, „žádám vás, abyste udělili členství Draco Malfoyovi.“


 

Těším se na vaše komentáře :)

M.

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prosím

(Nelcas, 1. 3. 2017 21:10)

Nejlépe co jsem kdy četla.Prosim další díl prosím

Wow!

(Jacomo, 8. 1. 2014 13:41)

To je asi tak všechno, čeho jsem v tuhle chvíli schopná. Ještě k tomu přidávám poděkování za překlad a honem honem utíkám na další kapitolu :-)

Dneska je to tedy nářez

(Esuss, 8. 1. 2014 12:50)

tolik jsem toho po Novém roce nečekala. Ještě jsem nestihla vstát od počítače. Všechny moje oblíbené povídky dnes mají pokračování, a nejen jedno! Jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla je skoro všechny znovu přečíst od začátku. Díky, díky, díky.

Re: Dneska je to tedy nářez

(MagicLady, 8. 1. 2014 12:56)

To máš teda co dělat :D Díky za komentík a zlepšení nálady :)

a este nieco...

(Leylon, 2. 1. 2014 9:06)

A, samozrejme, ti taktiez prajem vsetko naj do noveho roka 2014, vela stastia, zdravia, uspechov a hlavne vela energie na prekladanie :-) :-)

Re: a este nieco...

(MagicLady, 2. 1. 2014 10:56)

Taky vše nej do nového roku ;)

každé slovo je sladšie a sladšie...

(Leylon, 1. 1. 2014 21:44)

len tak náhodou som sem zabehla, s malou dušičkou hľadajúca ďalšiu kapitolu - bingo! užívala som si každulinké slovo - najmä tie opisujúce vzťah Severusa a Hermiony. Dúfam, že takýchto vcelku pokojných kapitôl bude viac, tí dvaja sú spolu úžasní, fantastickí a mnoho ďalších oslavných prídavných mien. Proste neskutočné! Reakcia Harryho a Draca bola pekne usmievavá, pri tom, ako videl Remus náš pár v akcii som sa vyškeirala ako idiot. ďakujem za nádherný preklad nádhernej poviedky!
p.s. prehľada a prečítala osm toho o Sverusovi a Harrym vážne dosť - no nikde som nevidela lepšiu poviedku ako sú Happa days in the hell. Preto by som ti rada za ňu aj tu poďakovala :)

Re: každé slovo je sladšie a sladšie...

(MagicLady, 2. 1. 2014 10:54)

Úplně sehraná dvojka :D Remus byl pravda trošku vyvedený z míry a ještě i bude :) Díky za komentík.

PS: Povídku Happy Days in Hell má na svědomí Lupina, ne já ;)

:-)

(scully, 31. 12. 2013 17:34)

Ti dva teda pěkně vykolejili chudáka Remuse. Ten jen koukal. Líbí se mi jak se Harry a Draco sbližují a jak Ginny vynadala tomu pitomci Ronovi. Jsem moc zvědavá jak Řád zareaguje na přijetí Draca,asi to nepůjde moc lehce.Moc děkuji za překlad a přeji Ti všechno nejlepší do Nového roku a ať náš stále dost energie do překladu i příští rok.

Re: :-)

(MagicLady, 1. 1. 2014 12:36)

To jo, chudáček :) Pokračování bude skvělý koncert ;) Děkuji za komentík a taky přeju všechno nejlepší do nového roku :)

Krása

(Lupina, 31. 12. 2013 12:54)

Nejvíc se mi líbí laškování Hermiony, Harryho a Draca. A pak jak jsou naše hrdličky sehrané a šokují tím Remuse. Krásné to bylo. Moc děkuji za překlad :-)
A přeji vše nej do roku 2014.

Re: Krása

(MagicLady, 1. 1. 2014 12:32)

Mě zase spolupráce Harryho a Draca :) Díky za komentík a taky přeju v novém roce vše nejlepší :)

:)

(Eily, 30. 12. 2013 21:57)

Ledy se hnuly. Teď jsem zvědavá, jak se s tím ti tvrdohlavci vypořádají.
Zato špioni nějak povolují ve své ostražitosti.
Ronova procházka s Ginny by mě moc zajímala. Třeba mu do té jeho palice natloukla trochu rozumu.
Díky za překlad, MagicLady :)

Re: :)

(MagicLady, 1. 1. 2014 12:29)

Dost zajímavým způsobem. Ron teď na scéně pravděpodobně nebude. Díky za komentík.

...

(uja, 30. 12. 2013 21:37)

supeeer, už se mooc těším na pokračování :-) všechny předchozí kapitoly sem přečetla prakticky jedním dechem :-)

Re: ...

(MagicLady, 1. 1. 2014 12:18)

Díky za komentík, pokračování bude brzy :)