Jdi na obsah Jdi na menu
 


44. Odhalení

22. 1. 2014

 Beta: Marci

 

44. Odhalení

Poprvé po mnoha letech vyšlo slunce v pondělní školní ráno bez Severuse. Vzbudil se, když Hermionino teplé tělo zmizelo od jeho boku, jako vždy okamžitě zpozorněl, ale když se k němu vrátila, jemně ho políbila na čelo a řekla mu, aby se ještě prospal, vděčně jí vyhověl.

Podruhé byl probuzen vůní teplého černého čaje a jemným zaklepáním na dveře. Bylo osm hodin.

Byl to zvláštní pocit, pomalu se posadit na posteli, shrnout kolem sebe deky a polštáře a sáhnout po ranním čaji, zatímco před méně než hodinou začalo vyučování. Bez něj.

Víkend strávil úklidem svých osobních věcí z kanceláře i učebny, překvapen tím, kolik jich během roku nashromáždil, a rád, že byl vždy posedlý svou soukromou laboratoří. V opačném případě by to byla nemožná práce.

Jeho náhrada, mladá žena jménem Kathryn Rosen, dorazila v sobotu odpoledne, a stala se během posledních dvou dnů jeho druhou hlavní starostí. Byl to samozřejmě on, kdo ji Albusovi doporučil. Před několika lety se s ní setkal na jedné konferenci a podařilo se mu s ní navázat nepříliš častou korespondenci. Byla skvělou lektvaristkou, i když její výzkumné schopnosti postrádaly určitou intuici. Byli ji schopni přemluvit, aby převzala vyučování jen proto, že se právě vzdala dobře placené práce ve společnosti pro léčivé lektvary, ale stále si nemohl pomoci a musel uvažovat nad tím, jak taková přátelská, mírně nervózní žena zvládne vést jeho hodiny lektvarů.

Povzdechl si a pomalu usrkl čaje. To už víc nebyla jeho starost. Zrušil své falešné komnaty a nařídil domácím skřítkům, aby je důkladně vyčistili a znovu vymalovali. Také stáhl magický gobelín a nabídl jej Hermioně do jejího pokoje primusky.

Samozřejmě byla nadšená. Gobelín jí umožňoval vždy slyšet toho, kdo klepal na její dveře. Mohla tak být se Severusem neustále, používajíc své staré komnaty jen jako jakousi vstupní halu do jeho prostor a přitom být nadále dostupná pro kohokoliv, kdo si s ní přál mluvit.

Způsob, jakým si prohlížela své pokoje, když znovu pověsili tapisérii a aktivovali ji, s nádechem znechucení a napětí, mu řekl, že už zde nikdy nechtěla trávit víc času, než musela.

Rozloučení se Zmijozelem jej bolelo nejvíce.

Část své koleje ztratil dávno předtím, to vždycky věděl, a odhalení jeho postavení dvojitého agenta je odcizilo ještě víc. Truchlil za ně, stejně jako za Theodora Notta, a když v úterý večer vstoupil do společenské místnosti a pověděl jim o své rezignaci, řekli jen málo a brzy odešli.

Ale reakce zbytku jej překvapila. Zmijozelský úsměv měl obvykle větší váhu, než vyznání lásky od Nebelvíra (přirozeně kromě Hermiony) a on nečekal tolik emocí.

Když jim to řekl, třetí a druhé ročníky se rozbrečely.

A k jeho šoku se na ně starší neušklíbali, ani jim neřekli, aby přestali 'fňukat jako Nebelvíři', ale utěšovali je nejlépe, jak uměli, a pak se k němu otočili s obavami a smutkem v očích. Měli mnoho otázek, ale ani jednu o jeho nahrazení coby vedoucího koleje nebo o jejich budoucí pozici v Bradavicích, které očekával. Ptali se na jeho budoucnost, na jeho důvody.

Jeden šesťák, kterého před pár lety zachránil před násilnickými rodiči, byl dokonce tak smělý, že vykročil vpřed a řekl mu velmi tichým hlasem, že 'celá kolej ho bude postrádat'.

Nevěděl, jak má reagovat na tolik emocí z jeho normálně chladné koleje. Ale dal všem do jednoho tu výsadu, že mu můžou poslat sovu s jejich problémy, a to jak soukromými tak školními, a slíbil, že 'na ně bude dávat pozor'.

Když se vracel do svých komnat, měl nejisté nohy a pověděl Hermioně o večerních událostech s takovou nevírou v hlase, že ji to rozesmálo. Ale byl to spíš uslzený smích a ona se na něj zahleděla s takovou hrdostí v očích, hrdostí, že dokáže inspirovat své studenty a připoutat si je tak blízko k sobě, že se cítil na svých nohách nesvůj úplně z jiného důvodu.

O několik dní později mu přišel dárek, držák na hůlku vyrobený z leštěné slonoviny s nádhernými stříbrnými intarziemi[1]. Nebyl u toho žádný dopis ani poznámka, ale Draco jim později řekl, že se kolej zuřivě dohadovala o tom, co mu darovat.  Tento dar, pro který se nakonec rozhodli, byl dokonalý: jednoduchý, drahý a nádherný.

Severus si nemohl pomoci, ale musel nyní, když se díval na to malé umělecké dílo, nacházející se už napořád na jeho nočním stolku, souhlasit. Byla to Hermiona, kdo jej tam umístil a kdo mu řekl, aby byl pyšný, ne smutný. Avšak pohled v jejích očích mu prozradil, jak provinile se cítí za to, že ho sebrala jeho koleji, vědouc, jak moc jej potřebují.

Jeho čaj byl už chladný, když se mu myšlenky vrátily zpět do přítomnosti. Máš toho hodně na práci! řekl si naštvaně a rychle vstal, osprchoval se a oblékl si obvyklé černé kalhoty a bílou košili. Venkovní plášť nechal viset ve skříni.

Byl minulostí, kterou už nechtěl. Žádný student už mu nebude blízký. Sestoupil po schodech a vešel do kuchyně, zahodil stranou myšlenku na snídani a uvařil si místo toho další konvici čaje.

Byla tu další věc patřící k minulosti – snídaně ve Velké síni, uprostřed chaosu studentů a učitelů. Nic co by postrádal, zato jiné věci…

Naštvaný sám na sebe, pokrčením ramen odehnal myšlenku pryč a místo toho se soustředil na svou práci. Připravoval seznam členů z vnějšího kruhu, kteří by mohli být užiteční při boji, a tudíž by jim měla být nabídnuta možnost účastnit se dalšího strategického zasedání, stejně jako bojového výcviku. Ústředí Řádu zahrnovalo tělocvičnu, kterou mohli použít pro souboje a praktikování různých etap jejich plánu, ale potřebovali více lidí, než by v užším kruhu mohli nalézt, a ti museli být vybráni podle svých bojových dovedností. Dost pochyboval, že by Molly Weasleyová nebo Dedalus Kopál mohli být příliš nápomocní během bitvy proti Smrtijedům.

Fred a George Weasleyovi však ano. Na chvíli se zamyslel, a pak přidal jejich jména na seznam a naškrábal k nim dodatečný komentář. Taky by je možná mohli nabrat na pomoc s přípravou. Pokud si vzpomínal na žerty, se kterými se během let vytasili, pravděpodobně věděli o maskování a klamání mnohem víc, než kdy jejich učitelé.

Měli by také brzy zahájit jednání s bystrozorským ústředím. Jak Hermiona po své malé konfrontaci s Popletalem předpověděla, téměř o týden později se s nimi bystrozoři spojili. První kontakt byl nejistý a více než trochu paranoidní, ale vztah se zlepšoval, dokonce víc poté, co Tonksová otevřeně odhalila své členství.

Severus na ni samozřejmě za tu hloupost řval, ale ona ho prostě ignorovala a řekla jim, že všichni její kámoši v oddělení reagovali se zájmem a souhlasem. Severus si byl jistý, že se do jejich řad brzy připojí další bystrozoři.  

Ráno a poledne přešlo rychle, zatímco pracoval, jenom s malou přestávkou na zahřátí se nějakou polévkou, kterou pro něj v troubě nechala Jane. Hermiona se vrátila z vyučování dřív, než čekal.

„Slyšela jsem o tvé náhradě jen to nejlepší,“ pozdravila ho vesele. „Nebelvírští ji už nenávidí a havraspárští pozitivně komentovali její schopnosti. A ačkoli mrzimorští jsou rádi, že není tak 'děsivá' jako ty, všem je jasné, že není ani z poloviny tak impozantní jako bývalý Mistr lektvarů.“

Ušklíbla se a on k ní přešel s úsměvem na rtech, chytil ji do náruče a umlčel ji svým vlastním, jedinečným způsobem.

„A jsem teď méně zajímavý pro vás, když už nejsem déle váš učitel, slečno Grangerová?“ zeptal se.

„Hm, rozhodně,“ odpověděla vážně. „Obávám se, že tohle budeme muset hodně cvičit, než budu… to bude tak… uspokojující.“ Naklonila provokativně hlavu a on odpověděl s předstíraným zraněným výrazem. Prázdný pocit v žaludku a nejistota ohledně jeho rozhodnutí v okamžiku zmizela.

Strávili hodinu v tělocvičně, která byla znovu zcela jejich, když teď byli Harry i Draco členy Řádu, a oni mohli používat místnosti tam k čemukoli chtěli, pak se vrátili do jeho pokojů dát si sprchu a převléct se.

Během jejich cvičení rozhovor nabral mnohem vážnější tón, a i když se Hermiona snažila téma jednou či dvakrát změnit, Severus se k tomu vrátil ve chvíli, kdy usedali k brzké večeři.

„Ale co když nepřijmou plán od anonymního zdroje?“ zeptal se znovu.

„Proč by neměli? Vždy můžeme předstírat, že jste ho vymysleli ty nebo Brumbál.“

„Nebuď hloupá, Hermiono, to se k tobě nehodí,“ odpověděl vážně. „Někdo musí věrohodným způsobem předložit plán Voldemortovi. Bez tvé účasti, nebo spíš hlavního špiona, je celá myšlenka k ničemu.“

„Nenávidím ten titul,“ řekla tiše. „Proč musí vždy vybrat něco velkého a dramatického? Špiónství je samo o sobě dost špatné!“

„Hermiono.“

„Ano, já vím,“ povzdechla si. „Načasování je všechno, jen ne ideální. Všichni si budou pamatovat můj malý výbuch z minulého týdne, ačkoli jsem se ujistila, že jsem se všem dopisem omluvila. Kéž bychom mohli s představením plánu pár dalších týdnů počkat.“

„Nemůžeme,“ odpověděl prostě. „Máme sotva sedm měsíců do Halloweenu a Řád potřebuje čas se přizpůsobit, změnit, trénovat. Nemůžeme to na ně vybalit pár týdnů předem. Jsou teď civilisty. To, co budeme potřebovat tam venku na Tintagelu, jsou válečníci.“

„A co kdybychom odhalili jen kus plánu? Části zahrnující mě bychom mohli přidat později…“

„Nemůžeš věčně skrývat, kým opravdu jsi, Hermiono,“ varoval ji, ale jeho hlas byl vřelý a starostlivý. „Vše, o čem přemýšlíš, jen prodlužuje klam. A čím déle budeme čekat, tím víc upevníme dojem 'neškodné Hermiony' v jejich myslích, a tím těžší pak pro ně bude tě přijmout.“

„Já vím,“ souhlasila unaveně. „A čas, kdy to budou muset vědět, přijde. Ale ne teď, Severusi. Ještě ne. Tolik se toho v současnosti děje. Mám málo síly nazbyt. A Řád na tohle zvláštní odhalení nebude reagovat nejlépe. Dokud se budu moct vyhnout konfrontaci, budu mlčet. A žádám tě, abys mlčel taky.“

„Víš, že bych nikdy nešel proti tvému rozhodnutí,“ odpověděl tiše a lehce se dotkl její tváře. „Ale měla by ses připravit. Až je Albus a Potter informují o plánu, budou chtít odpovědi. A nevěřím, že by přijali riskantní plán z neznámého zdroje. Moody je nespokojený od té doby, co byl hlavní špion poprvé zmíněn, a je pravděpodobné, že to využije jako šanci k tvému odhalení.“

„Pokud je vytasení pravdy o mně přesvědčí o plánu, odhalím se,“ řekla a naklonila se k jeho doteku, oči únavou přivřené. „Ale pouze tehdy. Jen doufám…“

Pištivý zvuk je přerušil. Jejich hlavy se otočily a oba současně vstali, aby přešli k řadě magických gobelínů, jednomu vedoucímu do ústředí Řádu, jednomu do bezpečného domu v blízkosti Londýna a jednomu do Hermionina pokoje v nebelvírské věži. Byl to ten poslední, který zlatě zářil a vydával ten strašný zvuk.

„Sova,“ řekla Hermiona s rukou již položenou na gobelínu a upřela na něj své oči. „Já se o to postarám. 'Ó růže, to ten červ!'[2]“ oznámila do Severusova smíchu a prošla skrz.

Ale když se o chvíli později vrátila, její nálada se úplně změnila.

„Dnes večer bude hýření,“ řekla mu, svírajíc v pěsti dopis jako červa, kterého nechce pustit. „A… Lucius mi napsal, že se se mnou předtím chce sejít.“

Severus, sedící ve svém oblíbeném křesle, se napřímil, zatímco Hermiona jen stála uprostřed místnosti, bez hnutí, oči upřené na něj s nečitelným výrazem.

„Chápu,“ řekl nakonec, jeho ústa najednou suchá a hlas ochraptělý. „Kdy budeš muset odejít?“

„Brzy.“ Na chvíli zaváhala, pak však přešla ke krbu a mlčky nalila whisky do křišťálové sklenice.

„Neměla bys…“ začal, ale ona jej s náznakem úsměvu přerušila.

„Já vím,“ odpověděla. „To je pro tebe.“

Přešla místnost, až dokud nestála po jeho levici, a podala mu sklenku, levou rukou stále svírajíc onen dopis.

Vzal si whisky, ale místo toho, aby ji zvedl ke rtům, natáhl ruku a dotkl se její paže ve snaze vyjádřit důvěru a sílu, i když nic z toho necítil.

„Věděli jsme, že se to stane,“ řekl tiše a cítil její rozechvělé přikývnutí.

Vzhlédl a podíval se jí do očí, ale poprvé po týdnech našel vchod do její mysli zatarasený ocelovými zdmi. Jeho zmatek musel být na jeho tváři znát, protože si najednou sedla proti němu na pohovku a upřela na něj smutný pohled.

„Promiň, Severusi,“ řekla. „Ale nechci, abys viděl, co tam teď je. Věř mi, je to pro nás oba lepší.“

Tentokrát to byl on, kdo roztřeseně přikývl, proklínaje sám sebe za slabost, kterou cítil, za ztuhlou tíhu svého těla a únavu, která nad ním visela jako mrak.

Věděli, že se to stane. Ale oba se to rozhodli ignorovat, doufali, že toho nějak budou ušetřeni. Jejich láska minulý týden byla jako sen, balón bezpečí a štěstí. Věděl, že nakonec praskne. Ale neměl ponětí, jak moc to bude bolet, až skutečnost, ta ostrá jehla, zničí jejich sen. Jak obnažený a bezmocný se bude cítit.

Lucius Malfoy si ji žádal, a ona jako poslušný otrok, kterým byla, k němu přijde, aby ji využil a zneužil. Hněv v něm rostl, ale na její tváři neviděl nic, než tichou rezignaci a vzrůstající obavy, a ten pohled mu dal sílu pohřbít svůj hněv pod vrstvami klidu.

„To je v pořádku, lásko,“ řekl jí a dokonce se mu nějak podařilo vykouzlit na rtech malý úsměv. „Neboj se o mě. Budu na tebe čekat, až se vrátíš, a nic se nezmění. Jen si dávej pozor.“

Viděl, že mu nevěří, ne doopravdy, ale přesto přikývla.

„Miluji tě, Severusi,“ zašeptala. Ale nedotkla se ho, když vstala, aby sešla po točitých schodech, a když se po pár minutách vrátila, kolem ní vlál její černý smrtijedský hábit a neviditelný plášť měla připravený k přehození; neřekla nic, jen mu věnovala dlouhý, nečitelný pohled, než opustila jeho komnaty skrze gobelín.

Udržoval svou tvář bezvýraznou, tělo uvolněné dokud její silueta nezmizela. Teprve pak se změnil. Tvář se mu zkroutila do úšklebku plného nenávisti a bolesti, popadl křišťálovou sklenku a mrštil s ní proti krbu, kde se rozpadla na tisíc kousků ostrých jako jehly.

„Proklínám tě, Luciusi Malfoyi,“ zařval do ticha. „Čert tě vem!“

Xxx

Byla skoro půlnoc, když se vrátila, a on ležel ve své posteli, oči doširoka otevřené, zíraje do tmy.

Slyšel otevřít se dveře od jejího pokoje a o pár minut později sprchu. Její očista trvala dlouho a on byl víc než jednou v pokušení jít do jejího pokoje a sledovat ji, ale ovládl se. Potřebovala čas.

Když konečně tiše zaklepala a otevřela jeho dveře, měla na sobě svoje pyžamo, vlasy spletené, oči obrovské a unavené. Viděl stopy modřiny na její levé tváři, ale jinak se zdála být v pořádku. 

Všiml si, že stále stojí mezi dveřmi, jako by nevěděla, co udělat, a tak tiše poklepal matraci po své levici a ona k němu stále mlčky přešla. Vida, jak leze na postel, se také posadil, dokud nebyli proti sobě a jejich tváře se téměř nedotýkaly.

„Jak se cítíš, lásko?“ zašeptal nakonec, hlas hedvábný a něžný, a ona v odpověď zavřela oči, jako by najednou byla zaplavena emocemi.

„Unavená,“ řekla nakonec. „Unavená a smutná. Zabili dnes večer tři ženy.“

„Ukážeš mi to?“ zeptal se. Její oči se místo odpovědi prudce otevřely a upřeně zkoumaly jeho tvář.

„Nebylo tam nic důležitého…“ začala, ale on zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zašeptal, vzal do svých dlaní její tvář a na prstech cítil vlhkost. „Nesnaž se mě chránit. Zvládnu to. Nesnaž se to skrývat. Nestyď se.“

Uzavřel s ní pohled, jeho ruce stále hladily její tvář, a on pomalu cítil, že ocelové zdi, chránící její mysl, padají. Pak zaváhala, a on čekal v popředí její mysli, dokud neucítil, že je připravena.

Když skončili, jeho oči plály nad jejími neprolitými slzami.

„Miluji tě,“ řekl jí pevně a místo odpovědi viděl její chvění. „A cokoliv se stane, budeš pro mě překrásná. Jsi ta nejčistší bytost, kterou znám.“

Pomalu, bez nečekaných pohybů si lehl zpátky na postel a natáhl ruku tak, že přikryl polštář po své levici. Pomalu ho následovala, její tělo napjaté a oči doširoka rozevřené, dokud se její hlava nedotkla jeho paže.

Nehýbal se, jen zíral do tmy, jako během mnoha hodin bez ní. Po tom, co se zdálo být věčností, si všiml, že se uvolnila. Pomalu přesunul její tělo blíž k sobě a ona obrátila svou hlavu na bok, opírajíc tvář o jeho biceps. Stále čekal, nemluvil, nehýbal se a po půl hodině tichého dýchání ležela proti němu stočená do klubíčka, odpočívajíc, jak si její tělo vzpomnělo na jejich blízkost, zatímco vzpomínky na Luciuse Malfoye zmizely v temných jeskyních její mysli.

Teprve pak přitáhl ruku, aby ji objal, zatímco mávnutím druhé ruky je přikryl dekou.

„Zvládneme to,“ zašeptal do tmy a cítil její teplo na svém těle. „Nikdy to nebude snadné. Ale my to dokážeme.“

Xxx

„Máme plán,“ oznámil Brumbál další páteční večer.

„No, to rád slyším,“ odpověděl Bill, který se vrátil ze služební cesty pro Gringottovy před dvěma dny a usedl zpět na své místo. Ostatní nedokázali potlačit smích, ale vážnost hlasu jejich vůdce a držení těla způsobily, že zábava rychle utichla.

„Co je to za plán?“ zeptal se nakonec Remus poté, co bylo jasné, že Brumbál nebude pokračovat.  Věděl, samozřejmě, co přijde, ale jeho častým úkolem bylo prolomit v obtížných situacích ledy, nebo položit první otázku, a vypadalo by podezřele, kdyby toho najednou nechal.

Všechny oči byly upřeny na Brumbála, který seděl v čele stolu, naproti Snapeovi.

Ale byl to Harry, kdo odpověděl.

„Plán, jak se jednou provždy zbavit Voldemorta,“ řekl, odhodlání a autorita změnily jeho hlas na chladný. „Převzít vedení v tomhle boji a zabít jej pokud možno s co nejmenším nebezpečím.“

Viděl šířící se překvapení v očích užšího kruhu. Ti, kteří věděli celou dobu, co se chystá říct, to spolu perfektně hráli. Zejména Hermiona, která se, než zasedání Řádu začalo, ještě jednou všem dokola omluvila, na něj teď hleděla s naprostým zmatkem.

Harry věděl, jak nervózní ohledně dnešního večera byla. Strávili spolu v posledních dnech hodně času, on, Brumbál, Snape a Hermiona, a on si všiml, jak se nimrá ve svém jídle, a kruhy pod očima prozrazovaly, jak málo spala.

Nic z toho nebylo samozřejmě vidět, teď, když na sobě měla masku neškodné školačky. Ale on to přesto věděl.

Byla to ona, kdo navrhl jeho, aby se ujal vedení. Bylo by jen vhodné, aby chlapec, který zůstal naživu oznámil plán k ukončení této války, řekla mu, a z toho, co teď viděl v upřených pohledech na jeho osobu, usoudil, že měla nejspíš pravdu. Přesto se cítil v centru pozornosti těchto lidí nepříjemně a byl hodně rád, že se slova znovu ujal ředitel, jak se na tom dohodli během jedné z jejich schůzek.

Spěšně, jako nejdůležitější osoba u stolu, s nimi promluvil o Voldemortových silných a slabých stránkách. Pak přikročil k vysvětlení jejich plánu, krok za krokem, pomocí kouzelného stropu v zasedací místnosti ukázal nejprve drsnou krajinu Tintagelu, pak různé výsledky testů a diagramy. Dokonce předložil jeden z magických šperků, se kterými Snape a Hermiona přišli, určených k zahalení magického podpisu a nabídl jej každému, kdo si to přál, k prozkoumání.

Harry si všiml, že zahrnul každý použitelný komentář a návrh, s kterým během večeře minulý týden přišli, stejně jako některé detaily, o kterých ještě nikdy neslyšel. Celkem vzato, celá věc zněla působivě, bezpečně a profesionálně. I když by tomu dřív, než byl o tom teď přesvědčen, nevěřil.

Zdálo se, že s ním mnozí členové Řádu souhlasili, neboť zde bylo kolem stolu hodně přemýšlivých přikývnutí. Nakonec bylo ticho přerušeno.

„Kdo to vymyslel?“ zeptala se Tonksová s úžasem v hlase. „Kdo k čertu měl takový nápad? A proč jsme o tom neslyšeli dřív?“

Místo odpovědi si Brumbál vyměnil krátký pohled se Snapem. To se zdálo být vším, co Moody potřeboval vědět.

„Byl to hlavní špion, že?“ zeptal se a v důsledku jeho otázky všechny zvuky ve velké místnosti utichly.

„Ano,“ přikývl Brumbál. „Nápad pochází od našeho hlavního špiona, ale můžu vás ujistit, že Severus i já jsme celý plán prošli a můžeme potvrdit každý jeho aspekt.  Vazebný obřad existuje, a oba jsme byli v Tintagelu, abychom ověřili vlastní magii. Náš špion nyní dosáhl takové úrovně důvěry, která mu umožňuje představit nápad Voldemortovi bez nebezpečí, že by mu nevěřil, a Harry je ochoten účastnit se toho stejně jako slečna Grangerová. Plán je prostý.“

„Plán stojí a padá s lidmi, které jej uskutečňují,“ slyšel ze svého místa Harry Billův šepot.

„To je důvod, proč začneme plánovat a trénovat teď, pokud se Řád shodne na tomto plánu akce,“ navázal Snape plynule. „Nenecháme nic náhodě nebo štěstí. A pokud v průběhu plánování zjistíme, že jsme něco špatně vypočítali, nic nebude bránit tomu, abychom s tím přestali.“

Tady to máte, pomyslel si Harry spokojeně. On sám nemohl vymyslet jedinou otázku či pochyby, které by mluvily proti jejich plánu. Otázka hlavního špiona byla vyslovena a řešena, a kdyby se něco pokazilo, mohli vždy vycouvat. Nyní je na řadě jejich přikývnutí a schválení, a pak mohou začít pracovat.

Avšak podcenil vynalézavost Řádu. Byla to Molly Weasleyová, kdo zahájil křížovou palbu s kritikou pro ni až příliš typickou.

„Tento záměr je nepřijatelný, Albusi,“ řekla rozhodně. „Znamenalo by to použít děti jako návnadu, a já takovou věc nedovolím! Harry riskoval svůj život příliš často! Nebudu se účastnit na plánu, který jeho a Hermionu vystaví nebezpečí!“

„Jsme plnoletí, paní Weasleyová,“ připomněl jí Harry jemně. Nemluvě o tom, že sedíme přímo před vámi, zatímco o nás mluvíte. „A stejně jsme zapojeni. Voldemort je tam venku, aby mě dostal, a Hermiona je mudlorozená. Pokud jsme ochotni vzít na sebe takové riziko, měla byste nám umožnit učinit vlastní rozhodnutí.“

„Jakmile vystudujeme Bradavice,“ dodala Hermiona svým hláskem školačky, „nebudeme v bezpečí tak jako tak.“

„Ale jak můžeme vědět, že tento špion ve skutečnosti neplánuje je tam nalákat a pak unést? Jednou už se to stalo, během turnaje, a já znovu nechci vidět Harryho v takovém nebezpečí!“

Turnaj. Harry najednou cítil zimu, když si vzpomněl na trhnutí za jeho pupkem. Jednu chvilku slyšel chladný, syčivý hlas volající 'Zabij zbytečného!', ale pak ucítil Hermioninu ruku, jak se dotkla jeho paže, a ten pocit ho katapultoval zpět do reality.

„Tahle situace je jiná,“ odpověděl silným hlasem. „Budeme připraveni a budeme přesně vědět, co dělat. Přijdeme tam jako první a nepoužijeme nic, čeho by se dotýkali Smrtijedi. Můžeme dokonce nosit nouzová přenášedla, takže můžeme snadno uniknout, pokud se něco nezdaří.“

„Ukázali jste nám ten zakrývací šperk,“ řekl teď Moody, který více či méně ignoroval Harryho slova. Teď přijde autorita srovnatelná s chlapcem, který zůstal naživu, pomyslel si odevzdaně. „Jak si můžete být jisti, že ten špion na Tintagelu nezakryje magii dřív? Pak by mohl Voldemort dorazit, ovládnout své plné síly a zabít nás všechny dřív, než bychom dokonce měli čas si toho všimnout!“

„Nebo kdyby si všiml nedostatku elementární magie,“ dodala Tonksová, tentokrát stejně paranoidní jako Moody. „Pokud by věděl, že na něj číháme, mohl by snadno místo proměnit na smrtelnou past. Nebo neposlat nic jiného, než omračující bombu a všechny nás uspat.“

„Drazí přátelé, mohu vás znovu ujistit, že náš špion je naprosto důvěryhodný! Nikdy by nás Voldemortovi nezradil! Můžu jen zopakovat…“

Zatímco se Brumbál snažil uklidnit napětí, které se v místnosti vytvořilo, Harry šokovaně hleděl kolem stolu. Jak rychle se ovzduší změnilo! Před pěti minutami si byl naprosto jistý jejich úspěchem! A teď se více a více hlasů připojovalo k vlně nedůvěry, nenechávajíce profesorce McGonagallové, řediteli či Remusovi žádný prostor k argumentaci.

Nakonec pochopil, proč byla Hermiona tak nervózní. Otočil k ní hlavu a viděl její klidné, bezvýrazné oči upřené na jejich Mistra špionů, který se opíral o křeslo a absolutně ignoroval zmatek kolem sebe. Zatímco ji pozoroval, všiml si, jak se její ramena poraženě svěsila a jeho oči ustaraně zúžily.

A uvědomil si, že se oba pro dnešek vzdali veškeré naděje.

Dokonce i Brumbál, od přírody optimista, vypadal, že v bouři, která se kolem něj vytvořila, slábne.

„Jako váš přítel,“ začal znovu, s takovým množstvím autority v hlase, že i vášnivá debata mezi paní Weasleyovou a Remusem utichla, „a jako ten, který vedl tento Řád nejen proti prvnímu Voldemortovu povstání, ale už proti Grindelwaldovi před mnoha lety, jako starý muž s řadou zkušeností a velkými nadějemi do budoucnosti, vás ještě jednou žádám: Přijmete tento plán? Máte mé slovo, že je to bezpečné, máte mé slovo, že každý informovaný člověk je důvěryhodný. Přísahám na svou magii a duši, že to není spiknutí, jak nás zradit a že o tom Voldemort nic neví.“

Odmlčel se, zhluboka se nadechl a nechal své staré moudré oči bloumat napříč stolem.

„Přijmete tento plán, přátelé?“

„Ne.“

Ono slovo řízlo do ticha jako diamant do skla, tak chladné, tvrdé a bez prostoru pro dotazy či výklady. Byl to Moody, kdo ho vyslovil, ale jak Harry přesouval svůj pohled z tváře na tvář, ze člena Řádu na člena, viděl to slovo odrážet se v příliš mnoha obličejích, než aby to nechali projít.

„Nerad to říkám, Brumbále,“ pokračoval Moody, jeho hlas hrubý a hluboký, „ale tohle je příliš velké riziko, přijmout slovo cizince. Ty a Snape ho možná znáte a jste spokojení, ale dříve než budu riskovat naše životy a výsledek této války na základě jeho slova, chci tohoto hlavního špiona potkat. Chci se mu podívat do očí a vyzpovídat ho pod veritasérem.“

„Můžu vás ujistit, že hlavní špion má moji i Severusovu plnou důvěru,“ řekl Brumbál, ale i když se snažil vývoj zvrátit, Harry viděl v jeho očích, že ví, že to moc nepomohlo. Bylo příliš pozdě. Kostky byly vrženy. „Slepě bychom ho následovali, a s námi i vy, pokud byste ho znali.“

„Ale neznáme,“ odpověděl Moody. „A o tom to tady je, ne? Proč před námi tajíte jeho identitu? Všichni jsme věděli o Severusově špionáži a nic po celá ta léta neuniklo. Proč nám nevěříte ohledně tohoto špiona? Nebo je zde něco, co nechcete, abychom věděli? Je to někdo, jehož loajalitu bychom měli zpochybňovat?“

„Udělal pro naši věc víc, než kterýkoliv jiný člen tohoto užšího kruhu, snad kromě Pottera,“ převzal slovo Snape poprvé od začátku diskuse. Jeho hlas byl klidný a sametový, s téměř hypnotickým účinkem. Harry nevěděl, zda to byl nitrozpyt nebo jen dobré řečnické umění, ale cítil, že chce věřit všemu, co mu ten hlas řekl. „Jediná věc, kterou na oplátku žádá, je, že ho udržíme v utajení. Žádá snad ten dotyčný moc, když za nás každý den riskuje svůj život? Nemůžeme mu splnit toto jedno přání? Nebo snad Brumbálovo slovo pro vás není dost dobré?“

„Pokud by se jednalo jen o mě, tak bychom se o tom nebavili,“ zavrčel Moody. „Následoval bych vás oba, tebe a Brumbála, slepě až do samotného pekla. Ale tohle není jen o mně, nebo o nás. Tohle je možná poslední šance, kterou v téhle válce máme a – promiň, Albusi – i náš vážený vůdce se dřív mýlil. Dovolte mi uvést jen pár jmen: Quirrell, Lockhart, Barty Skrk Junior.“

„Má pravdu,“ souhlasil Artur Weasley váhavě a jeho tvář se zhroutila v grimasu, která jim všem řekla, jak těžké je pro něj kritizovat takhle své přátele, ale jak je přesto teď vážný. „Tohle rozhodnutí je příliš důležité, aby nebyla přijata všechna bezpečností opatření. Riskovali bychom vše, pokud bychom tak přesto učinili.“

„Nemluvě o dvou nevinných mladých životech,“ ozvala se paní Weasleyová.

„Je mi líto, Albusi,“ prohlásil Kingsley Pastorek, který byl známý tím, že přemýšlel dlouho a důkladně, než promluvil. Pokud se také rozhodl proti nim, neexistoval žádný způsob, jak docílit rovnováhy. V žádném případě ani jeden. „Ale myslím, že se všichni shodneme. Jestli nepoznáme toho hlavního špiona osobně, nebudeme o vašem plánu ani uvažovat.“

Zoufale se Harry snažil vymyslet cokoliv, nějaké spiknutí, které by stáhlo jejich požadavek, nějakou lest, která by odvedla jejich pozornost od hlavního špiona, ale dřív, než byla jeho mysl dostatečně čistá, aby našel jedinou myšlenku, ucítil ze strany závan vzduchu.

Hermiona vstala ze svého křesla. Její oči těkaly po místnosti, setkaly se se Severusovou a Albusovou tváří, a pak s Dracovou na druhém konci stolu. Cítil její nervozitu, ale když promluvila, její hlas byl pevný a klidný.

„Jsem to já,“ řekla a všechen zvuk v místnosti rázem utichl. „Já jsem hlavní špion.“

 



[1] Moje poznámka: ozdobné vykládání

[2] Autorská poznámka: Heslo do Hermionina pokoje:  'Ó růže, to ten červ' je citace z básně Williama Blakea 'The Sick Rose' a v tomto případě poukazuje na znesvěcení jejích pokojů Ronem. ODKAZ NA BÁSEŇ

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(mami, 4. 11. 2014 18:10)

Severus bol pre mnohých svojich možno jedinou skutočnou rodinou. Takže sa nečudujem, že ho svoje emócie dali najavo. Bude im chýbať, aj keď mu to určite takto okato neprejavia, a on ich bude schrániť ďalej tak ako to vždy robil. Hermiona si vybrala a rozhodla sa sama a teraz musí ísť ďalej. Avšak tie, aj keď krátke chvíle šťastia, ju budú držať nad vodou a hlavne Severus, ktorý ju vidí takú aká je ona sama, nie obraz či zdanie, ktoré vytvára. Budú to mať ťažké, ale verím, že sa cez to prenesú (ak to prežijú).
Nečakala som, že by Moody sadol na lep druhý krát za tak krátky čas. Hermiona bude musieť s pravdou von a to nebude vôbec pekné...

:-)

(scully, 23. 1. 2014 20:40)

Teda když se Severus loučil se svými hady,tak jsem měla slzy v očích. Už asi nikdy nebudou mít někoho tak skvělého jako Severus,aby za nimi vždy stál. Doufám,že Lucius na konci bude hodně a hodně trpět.Řád mě překvapil,že nesouhlasil s jejich plánem. Od Moodyho jsem to čekala,ale od Artura a Molly bych to nečekala. Strašně se těším na další kapitolu, jak se s Hermioniným přiznáním ostatní vypořádají,ale myslím si,že to Hermiona nebude mít vůbec lehké. Prosím prosím rychle další kapitolku. Moc děkuji za překlad

Re: :-)

(MagicLady, 24. 1. 2014 17:11)

Jojo jejich uvažování je překvapující, ale logické :) To věru nebude, díky za komentík :)

...

(Grafoy, 24. 1. 2014 16:55)

Asi se nenadechnu dokud nebude dalsi kapitola ♥♥

Re: ...

(MagicLady, 24. 1. 2014 17:09)

To radši nedělej, to bys nedýchala moc dlouho :)

Ach ne....

(Esuss, 24. 1. 2014 16:03)

ne teď! Kdo vymyslel tohle zakončení? Budu mít neklidné spaní, jak si budu představovat všechny možné i nemožné scénaře jejich určitě zcela "debilních" reakcí. Prosím, prosím, aspoň náznak????

Re: Ach ne....

(MagicLady, 24. 1. 2014 17:06)

Samozřejmě autorka :) Náznak dám, kapitola bude nabitá emocemi, Moody bude trošku prudit, ale nakonec plán projde :)

Uf

(Lupina, 23. 1. 2014 9:24)

Tak toto byla síla. Ten poklidný začátek, loučení se se Zmijozely. A pak postupně to nabíralo na napětí. Měla jsem strach, že nás autorka zahrne podrobnostmi se setkání s Luciusem, že se Hermiona vrátí napůl mrtvá, ale naštěstí ne. A setkání Řádu... V podstatě je pozitivní, že prokazují jistou míru inteligence a slepě Brumbálovi nevěří. Bohužel tím bylo vykoupeno Hermionino odhalení. A jak už jsem dřív psala, kvituji s povděkem, že se v této povídce závěrečná bitva plánuje.
Díky holky za překlad, byl skvělý :-)

Re: Uf

(MagicLady, 23. 1. 2014 12:19)

To ještě nic nebylo ;D Taky jsem si ohledně Luciuse oddychla :) Díky za komentík.

skvele

(candy, 23. 1. 2014 11:26)

:) cele stretnutie radu som si myslela ze im to uz konecne povie :D teraz mi je to luto pretoze sa neviem dockat toho chaosu - asi skor zo zaciatku vysmiatia kt. tam teraz nastane. neviem sa dockat. skvela kapitolka. :)
Dakujem moc za uzasny preklad. drzim palce vo vsetkom do coho sa pustis mimo prekladu :) pretoze toto je cas co travis navyse mimo svojho zivota a moc si to cenim.

Re: skvele

(MagicLady, 23. 1. 2014 12:16)

Tak jak sama říkala, pokud by nemusela, tak by jim to neřekla. Pokračování bude pekelně nabité emocemi ;) Díky za komentík a díky za povzbuzení :)

.:,

(Anylay, 22. 1. 2014 23:38)

Začiatok bol krásny a pokojný a mierny a pohodový . Slizolinčania príjemne prekvapili aj mňa . Celú to nádheru trochu kazil Lucius ale od toho tam je . A zlatým klincom bolo zasadnutie Fénixovho rádu . Bola som nervózna veľmi som si želala aby to prijali bez námietok . Ale myslím že sa dalo očakávať to čo sa stalo . Je v tom istá osudovosť . A posledné vety , chvíľa keď Hermiona vstala , to bolo naozaj úžasne dramatické . Aj ten náhly koniec sa dal očakávať ale na niečo také si nikdy nezvyknem a budem nahlas protestovať proti takým utnutiam deja . Ale stálo to za to a táto kapitola bola opäť raz skvelá .

Re: .:,

(MagicLady, 23. 1. 2014 12:11)

Ano, ano, bylo by divné, kdyby neměli námitky :) Na závěru jsem si dala zvlášť záležet ;D Chápu tě, taky cliffy nemám moc ráda, no pokusím se pokračování přidat, jakmile to jen půjde. Díky za komentář :)