Jdi na obsah Jdi na menu
 


46. Čas letí

9. 7. 2014

 Beta: vždy rychlá Marci :)

 

46. Čas letí

 

Teď, když už měl Řád plán a bylo dáno místo a čas, ke kterému se mohli upínat, věci se změnily.

Znovu se setkali v neděli odpoledne o dva dny později, aby probrali nejlepší postup příprav, a celou tu dobu si měřili Hermionu ostražitým zrakem. Tentokrát byla velmi zamlklá, protože prodiskutovala všechny své návrhy se Severusem a Harrym předem. Pokud promluvila, bylo to nízkým, klidným hlasem zralé profesionálky, přičemž se dívala lidem přímo do očí, odmítajíc je nechat uniknout; ale každému, kdo ji znal, bylo zřejmé, že se hluboce stáhla do sebe.

Byl to Moody, kdo zdůraznil význam dodatečného tréninku soubojů zvláště pro ty, kdo byli venku v drsných podmínkách. Dokonce se nabídl, že sám trénink převezme, možná s pomocí Remuse, který s radostí souhlasil.

Také mimořádná setkání byla lehce schválena. Kdokoli měl čas nebo si přál ostatním něco sdělit, měl teď každý večer v osm příležitost. Paní Weasleyová navrhla na sobotu odpoledne jedno povinné delší setkání, které by umožnilo seznámit se s informacemi a poskytlo těm, kteří se nezúčastnili každý den, šanci držet s ostatními krok. Také bylo odsouhlaseno, že se vybraní členové vnějšího kruhu budou účastnit schůzek a že Řád představí užšímu kruhu další členy.

Všichni byli překvapeni, když Severus jmenoval Freda a George Weasleyovy jako svou první volbu, a zatímco Bill a Artur se zdáli být docela spokojení, jejich matka očividně ani trochu. Avšak nejhlasitěji argumentoval pro jejich zařazení Potter, a zda to byl šok z toho, že se Snape a Harry Potter na něčem shodli, nebo jeho skutečné argumenty, Řád s tím nakonec souhlasil.

Začala padat jména dalších kandidátů, mezi nimiž byli i profesoři Kratiknot a Vektorová a léčitelka Hannah Jonesová, která patřila do vnějšího kruhu již mnoho let. Remus Lupin navrhl, že by se studenti jako Ginny Weasleyová, Neville Longbottom a Lenka Láskorádová, kteří už do vnějšího kruhu patřili, měli přinejmenším zúčastnit tréninku soubojů, který bude pořádán.

Byli koneckonců již dost ohroženi informacemi, které měli, a když se tréninky budou tak jako tak konat, není žádný důvod je nenaučit správnému boji.

Molly Weasleyové se tento nápad ani trochu nelíbil a nepřestala si stěžovat až do chvíle, kdy jí Tonksová řekla, že její děti vyrostou bez ohledu na to, co udělá. Vše, co mohou učinit je, že zajistí, aby skutečně dospělosti dosáhli. Paní Weasleyová se potom dost uklidnila.

Celkem vzato bylo setkání pro Severuse naprosto úspěšné. V průběhu tří hodin se mu podařilo přimět Řád ke všem změnám a vylepšením, které považoval za nejnutnější. Podrobnosti samozřejmě budou následovat, ale za tohle jedno odpoledne se Řád přeměnil z pasivního politického shromáždění na válečnou radu. A každé rozhodnutí, které dnes večer prošlo, by nejen mohlo zlepšit jejich šance na přežití, ale i dovést tento dlouhověký konflikt konečně do konce.

Ale i když byl více než spokojen s výsledkem večera, nemohl Severus zapomenout, jak bylo tohoto úspěchu dosaženo a za jakou cenu. Kdykoliv měl volnou chvíli, jeho oči spočinuly na Hermioně, hrdé, silné Hermioně, která v pátek večer předvedla životní výkon a donutila každého uhnout pohledem, jen aby se pak v bezpečí jeho komnat zhroutila do třesoucího a chvějícího se klubíčka.

Oba, Potter a Draco zaklepali na jejich tapisérii o několik minut později, žádajíce o vstup, a Severus je s radostí pustil dovnitř s vírou, že přítomnost přátel, těch, kteří ji přijali takovou, jaká je, jí může pomoci. Ale i když se dala dohromady, mluvila s nimi a dokonce se smála, očividně se její pocity nezměnily.

A když si vzpomněl, jak se na ni členové Řádu dívali, zatímco opouštěli místnost, když si vzpomněl na výraz znechucení na Moodyho tváři ve chvíli, kdy ji ten starý bystrozor nazval Smrtijedem, pochopil, proč tak tvrdě bojovala za svou anonymitu, anonymitu, která byla teď nenávratně ztracena.

Během druhého dlouhého setkání užšího kruhu pohár jeho trpělivosti více než jednou málem přetekl. Nebylo to tak, že by se na ni prostě nedívali – oni od ní odvrátili zrak i srdce. Když se zmiňovali o informacích získaných od ní, dívali se na Severuse, ne na jejich hlavní špionku, a když Severus požádal o její komentář či potvrzení, sklopili své hlavy a silně se soustředili na povrch stolu.

A jak se zdálo, tak to vše přijala. Když už chtěl vybuchnout, zasyčet, ušklíbnout se na ně a uspořádat dramatický výstup, prostě na ně pohlédla se smutným pochopením v očích, což v Severusovi evokovalo naléhavou chuť všechny proklít, každého jednoho z nich, do zapomnění, protože zranili jeho Hermionu.

Ale proti její vůli nemohl nic dělat, a když se jí potom zeptal, proč jim sakra umožnila s ní takhle zacházet, jen se usmála a řekla mu, že 'potřebují čas'.

Poté, co ji v neděli večer pozoroval, jak se vybíjí na své večeři a odpovídá na jeho komentáře jednoslabičnými nesmysly, rozhodl se, že má pravdu. Potřebovali čas. Všichni včetně jí samé. A tak jí v pondělí ráno oznámil, že by měla vynechat své zbytečné odpolední vyučování a přijít sem přesně v jednu hodinu, protože potřebovala být s ním.

Smaže ten rezignovaný úsměv z její tváře a přinutí ji znovu se smát, bez ohledu na to, jak moc si přeje tiše trpět.

Xxx

Odpolední slunce prosvítalo skrze velká okna posilovny a zanechávalo na Hermioniných vlasech a těle zlatavý nádech, zatímco bojovali.

Bylo potěšující ji sledovat. V těchto dnech spolu trávili tak málo času, že byla jen zřídka šance vidět Hermionu bez starostí nebo nervozity, která ji celý den provázela. Ale zatímco bojovala, stejně jako když jiné ženy tančily nebo se bavily v noci venku, vypadala, že zapomněla na vše kolem sebe.

Trvalo mu déle než obvykle dostat ji do tohoto stavu. Dokonce i potom, co skončili s rozcvičkou a začali s jednoduchými kopy a blokováním, bylo její čelo svraštělé starostmi. Ale stačilo výkopem téměř zasáhnout její nos, aby se zastavilo všechno to přemýšlení o světě mimo tuto posilovnu, a jakmile se sama soustředila na své tělo, s každým pohybem napětí a únava odtékaly pryč.

Její tvář byla upřímná a plna výrazu, její zuby odhalené v tichém smíchu naplněném radostí a vzrušením. Doslova s ním tančila, zářící nože a pohybující těla v neskutečně rychlých záblescích.

Severus zjistil, že je těžké ji v těchto dnech porazit částečně proto, že její pokrok v umění boje byl tak rychlý, že by teď lehce předčila každého v Řádu a dokonce i některé soupeře z těch nejlepších bojovníků, se kterými kdy cvičil.

Ale nebyla to jen její zručnost, která jej více než jednou toto odpoledne ohrozila a přinutila jej, aby se tvrdě soustředil na spletité tempo magie a ostří, které Hermiona používala. Byla to její naprosto ryzí krása, její radost, která jako by kolem ní vyzařovala a která ochromila jeho dech i mysl pokaždé, když na ni pohlédl.

Jak mu to Minerva říkala? Poblázněný? Nikdy by to na veřejnosti nepřiznal, ale tady, v téhle místnosti pravdy a schopností, shledával tento termín nanejvýš výstižný.

Toho hvězdného odpoledne nad ním zvítězila, vůbec poprvé, a když se její nůž dotkl jeho krku, její tělo se přitisklo k jeho zádům, postavila se na špičky a lehce se k němu naklonila. Cítil její dech lechtající jemnou kůži jeho ucha. Pak mu lehce položila své rty na krk a slízla jeho pot.

Zasténal. „Je zakázáno mučit vězně, Hermiono,“ zašeptal a její smích tak blízko jeho kůže ho přinutil znovu zaúpět.

„Vážně?“ zašeptala a jeho záda odshora dolů pokryla husí kůže. „Pak se obávám, že tě budu muset propustit, Severusi.“

Její jazyk ještě jednou přejel po jeho krku, zatímco odtahovala ostří. Když od něj ustoupila, zdálo se, jako by svět náhle ztratil část ze své barvy. Severus zavřel oči, zhluboka se nadechl, aby získal alespoň zčásti zpět svou kontrolu, a pak se k ní obrátil.

Přešla k vysokým stropním oknům a posadila se na jednu z židlí, které zde Draco s Potterem umístili. Její pohled se upřel na planoucí linii obzoru, pak nepřítomně rozevřela svou sponu a prsty pročísla vlasy.

Severus zjistil, že z ní nedokáže spustit oči. Její mokrá kůže se v odpoledním světle třpytila a vlasy splétaly kolem její hlavy svatozář. Z tohoto obrazu ho zabolelo u srdce.

 

„'Loď, v které seděla, jak v trůnu skvoucím,

na vodách plála: zad byl kuté zlato;

z purpuru plachty vůní dýchaly,

že větry láskou k nim se rozstonaly.

Ona stářím nevadne,

její věčná rozmanitost návykem neovšední.

Jiné ženy pokrmem chtivost přesycují,

ona ukojením jen nové hlady budí.'[I1] 

 

odcitoval, dívaje se na ni tmavýma planoucíma očima.

Pustila své vlasy, otočila se a hravě se na něj usmála.

„'Židle, v níž seděla, jak lesknoucí se trůn

zářila na mramoru, kde zrcadlo

na sloupech zdobených vinnými hrozny,

z nichž vykukoval zlatý Kupido,'“

odcitovala mu zpět.

„'Pod světlem ohně, pod kartáčem, na jejích vlasech

vyskakovaly ohnivé body,

vyzařovaly v slova, potom se prudce zklidnily.

Myslím na to, že jsem v krysí uličce,

kde mrtví nechali své kosti.'[I2] 

Nikdy bych si nepomyslela, že upřednostníš Shakespeara před T.S. Eliotem, Severusi!“

Posměšně se zamračil, přistoupil k ní a vtáhl ji do objetí: „To je to, v co jsi mě změnila, zatracená ženská,“ postěžoval si, „v beznadějného romantika bez citu pro moderní poezii. Příště začnu vyřezávat tvé jméno do stromů okolo Bradavic.“

„To ti zakazuju,“ škádlila ho. „Líbí se mi ty stromy víc, než moje jméno![I3] 

Opřela se o něj, tvář položenou na jeho hrudi, a zavřela oči. Minuty ubíhaly, zatímco stál a držel ji, oči upřené na její skloněnou hlavu a na znovu uvolněnou linii jejích ramen. Pak popotáhla, její nos sebou rozkošně zacukal a ústa se zkřivila.

„Myslím, že je čas na sprchu,“ oznámila suše. „Urychleně.“

Oba dva ochotně následovali její radu, ale když se k němu znovu připojila v knihovně, připravena si sednout na jejich oblíbenou pohovku, vzal ji za ruku a vedl ji do kuchyně.

„Co se děje?“ zeptala se. „Chce nás Jane vidět?“

S úsměvem zavrtěl hlavou. „Jane tady dnes není,“ odpověděl. „Ale stejně by mě jenom rušila.“

„Tak co chystáš?“ zeptala se se směsicí zvědavosti a nejistoty v očích.

„Dnes večer jsem se rozhodl ti umožnit vychutnat si jednu z mnoha výhod, které přináší láska Mistra lektvarů,“ řekl ji smrtelně vážným tónem.

„Cože,“ zeptala se pobaveně. „Skryl jsi tady snad nápoj lásky nebo lahvičku tekutého štěstí?“

„Něco lepšího,“ odpověděl a nafoukl hrudník do pompézního popletalovského držení těla. „Dnes večer, Hermiono, pro tebe uvařím.“

Její zvonivý smích společně se sluncem zaplnil kuchyň, ale když přešel k pánvím a hrncům a vybral si těžký hrnec, vypadala očividně překvapeně. Usmál se, přistoupil k ní a doprovodil ji k židli u okna.

„Čaj nebo džus, zatímco budeš čekat?“ zeptal se.

„Severusi, myslíš to vážně?“ ptala se zpět, oči mírně vytřeštěné, když otevřel spíž a začal se v ní přehrabovat. „Myslím tím, že jsem nikdy neměla ani potuchy, že umíš vařit!“

„Je spousta věcí, které o mně ještě nevíte, slečno Grangerová,“ odvětil hravě. „A Mistři lektvarů jsou v kouzelnickém světě nejlepší kuchaři. Ze zásady. Čaj nebo džus?“

„Řekla bych, že džus,“ odpověděla trochu zmatená. „Já… Ale máme na tohle čas? Za méně než dvě hodiny je setkání Řádu!“

„Jsem také velmi výkonný kuchař,“ oznámil nabubřele. „A navíc ti zatracení idioti na nás můžou několik minut počkat. Vyplýtvali už hodně našeho času svojí hloupostí.“

„To není pravda, Severusi,“ nesouhlasila, její hlas najednou smutný. „Já to chápu. Potřebují jen čas. Hodně jsem je šokovala.“

„Nepotřebují čas, ale pořádný výprask,“ odpověděl tónem, který nenechával žádný prostor diskuzím, pak přešel ke krbu a přelil zlatavou tekutinu z malého hrnce do hrnku. „Tady,“ řekl a podal jí ho. „Horký jablečný džus se skořicí. Prostý, ale skvělý.“

Dotkl se krátce její tváře něžným pohlazením, které zjemnilo její rysy a uvolnilo ramena. Severus stále nemohl uvěřit tomu, jak ochotně reagovala na jeho dotek, jak moc se zdálo, že to pro ni znamená. Ale teď nebyl čas na intimnosti a vážné rozhovory, nýbrž chvíle na hašteření, sarkasmus a suchý blahosklonný humor, který by dostatečně obrnil její záda, aby vydržela dnešní zasedání Řádu.

„Navíc minulý týden to nebyl jediný případ, kdy se chovali, jako by měli místo mozku rozinky. Už jsem ti někdy vyprávěl, jak Řád reagoval během první války, když zjistili, že je Remus vlkodlak?“

A tak se pustil do dlouhého příběhu o chování Řádu okolo Remuse, zatímco připravoval jejich brzkou večeři. Rozhodl se pro šafránové rizoto s mořskými plody, jednak proto, že zabralo málo času na přípravu, a také protože věděl, jak moc Hermiona miluje krevety a kraby – poněkud nebritskou chuť, která byla málokdy v pokrmech podávaných ve Velké síni uspokojována.

Poté co podrobně popsal jak Minerva, tehdy poměrně mladá a na hony vzdálená svému staršímu neposkvrněnému já, pištěla velmi nedůstojným způsobem pokaždé, když šel Remus kolem ní, a jak sotva vystudovaný Mrzimor, který nebyl nikdy dobrý v obraně, začal nosit po kapsách česnek vždy, když šel na schůzi, se Hermiona usmála.

V momentě, kdy jí povyprávěl o tom, jak Remus začal nosit zvonečky, aby nezpůsoboval žádná další nervová zhroucení, byl odměněn prvním Hermioniným smíchem. Pak přešel k jiným příběhům o drobných blbostech a pokrytectvích Řádu v průběhu let, a v době, kdy byly jeho přípravy u konce, zmizela z její tváře poslední stopa smutku a hořkosti.

Večeře byla výborná, jak ji Severus informovoval bez špetky skromnosti, a Hermiona pobaveně souhlasila.

Zatímco jedli, Severus ji vtáhl do vášnivé diskuse o rozdílech mezi asijskou a italskou rýží a jeden překonával druhého nesmyslnými argumenty. Severus nikdy nepoznal nikoho, kdo by měl tak rád předstírané hádky, a ani Hermiona ne.

A když ji nakonec vyzval k hádání anagramů, bezstarostná radost na její tváři se téměř podobala jejím pocitům během odpoledního souboje.

Aniž by to věděl, hrál Severus roli, kterou Hermiona znala nazpaměť z uplynulých let s Harrym a Ronem. Pokaždé když byla něčím příliš posedlá, hašteřili se, chovali se jako blázni, nebo na ni upírali psí oči tak dlouho, dokud se všechny starosti nespláchly v záplavě smíchu a přátelství.

Pravda, Severusův způsob, jak ji zbavit jejích starostí byl hodně odlišný – ve chvíli, kdy se Harry a Ron chovali jako blázni, on sršel vtipem, v momentě, kdy vyváděli hlouposti, on překypoval sarkasmem a v případě, kdy se oddávali divokým spekulacím (často o samotném Severusovi, ale o tom mu neřekla), měl v zásobě vzpomínky z více než dvacetileté zkušenosti s lidmi, o kterých mluvil.

Ale pocit, že se o vás někdo stará, že jste ve středu něčí pozornosti a důvod, proč je někdo ochoten dělat si sám ze sebe legraci, byl stejný. Se Severusem, který normálně nejevil žádné tendence k pošetilostem, to bylo ještě výraznější.

A zatímco mu naslouchala, smála se a odrážela jeho přesvědčivé komentáře chválou svých vlastních, uvědomila si, jak moc času uběhlo od doby, kdy se k ní někdo jiný choval obdobně jako Severus. Toto uvědomění zabolelo, ale jen na chvíli. Pak se znovu uvolnila, soustředíc se na skvělé jídlo, které pro ni Severus připravil, a cítila štěstí kypějící jí v krku jako to nejjemnější šampaňské.

Xxx

Toho brzkého pondělního večera byl Harry první, kdo přišel na ústředí a usadil se s učebnicí pokročilých kouzel na jednu z pohovek. Začal se učit kdykoliv a kdekoliv našel možnost, a dokonce i vtipy a poznámky jeho spolužáků z Nebelvíru, když jej zastihli u snídaně s nosem zabořeným do knihy, ho už nerušily.

On a Draco měli dnes večer v plánu se sejít v obývací části ústředí, jak si navykli, když měli oba před schůzemi čas. To co Draco nazval jejich 'lekcemi' a Harry svými 'mučivými setkáními' se stále samozřejmě odehrávalo ve Snapeově soukromé tělocvičně, jelikož ani Draco ani Harry si nepřáli nechat Řád byť jen zahlédnout, co tam dělají.

Vidět Chlapce, který přežil klopýtat přes překážky a zároveň se snažit udržet knihu na hlavě v rovnováze, nebo slyšet ho přednášet dvacet nejstarších a největších kouzelnických rodin, zatímco Draco úpěl a stěžoval si na jeho nebelvírskou hloupost, by ohrozilo jeho autoritu, tím si byl Harry docela jistý.

Ale jiné věci, které dělali, mluvení o škole a jejich spolužácích, analyzování obranných mechanizmů Bradavic nebo plánování jejich další veřejné hádky, byly přesně ty druhy záležitostí, které měl Řád vidět. Nebo alespoň to Draco a Hermiona říkali. Pověděli mu, že by jim měli ukázat, jak se stará, že těžce pracuje a je schopný jednat strategicky.

Harry si o nich myslel, že přehání. Zdálo se, že ostatní členové užšího kruhu, kteří přicházeli dříve, si jich ani nevšímali. Ale když jednou vzhlédl od diskuse nad článkem z Denního věštce, našel na sobě spočívat Moodyho pichlavý, rychlý zrak a jindy, když se otočil od pozorování knihovny, si uvědomil, že se dívá přímo do očí Tonksové a Pastorka, kteří jej oba sledovali s podivně hodnotícím výrazem.

Harryho první reakcí byla podrážděnost, ale poté se u něj zabydlela nervozita. On sám byl překvapený tím, jak napjatě se cítí - koneckonců lidé na něj zírali velkou část jeho života v kouzelnickém světě. Vyžádalo si to jedno ze soukromých setkání s Dracem, než pochopil, proč se potí a cítí se rozpačitě pokaždé, když se na něj takhle jeden z členů Řádu podívá.

„Samozřejmě, že tě sledují,“ řekl mu Draco, když mu Harry popsal tyto podivné pohledy. „Jsi jediný, kdo může porazit Voldemorta. V každé bitvě, ve které budeme možná bojovat, budeš ústředním článkem, možná i vůdcem. Přemýšlejí, zda na to budeš mít, nebo zda jsi jen zjizvenec, který měl kdysi štěstí.“

Harry samozřejmě odpověděl na zjizvence 'fretko', ale byla to spíš vlažná automatická odpověď. Vůdce? Jak sakra může vést? A kdo by kdy souhlasil s tím, že ho povede do bitvy?  Dokonce i jen samotná myšlenka na to byla ubohá.

Draco musel na jeho tváři vidět rostoucí paniku, jelikož obrátil oči v sloup stejně jako vždy, když se Harry choval 'obzvláště nebelvírsky'.

„Nedělej z komára velblouda,“ řekl. „Koneckonců od chvíle, kdy jsi vstoupil do školy, jsi vedl svou malou radostnou skupinku idiotů.“

„Oni nejsou idioti,“ protestoval Harry.

„Ne,“ souhlasil Draco s předstíranou ohleduplností. „Jednou z nich je Hermiona, tvůj lasičák se počítá spíše jako přírodní katastrofa a ta Láskorádovic holka není idiot, ale naprostý šílenec. Přesto si je vedl do bitvy na oddělení záhad a vyhráli jste proti Smrtijedům z Vnitřního kruhu.“

„Mluvíš o době, kdy jsem všechny své přátele dostal do nemocnice a svého kmotra přivedl na smrt jen kvůli jednomu špatnému rozhodnutí, které jsem učinil, Draco,“ odpověděl Harry unaveně. Opravdu nechtěl přemýšlet o svém pátém ročníku, ale jak se zdálo, Draco ještě nezamýšlel nechat téma plavat.

„Přesně,“ odpověděl Zmijozel vážně.

„Co?“

„To je to, co vůdce dělá, Pottere. Rozhoduje, dává příkazy, které ostatní lidé následují. Někdy jsou správné, jindy ne. Ale někdo tu práci dělat musí a ten někdo musí mít oboje - znalost a schopnost rozhodovat a sílu nést zodpovědnost za svá rozhodnutí.“

„Ty nevíš, o čem mluvíš, Draco,“ odvětil Harry. Cítil se tak vyčerpaně. Dokonce jen z pomyšlení na to, jak tenkrát jeho přátelé pod jeho vedením vklopýtali do bitvy, kde mohli jen prohrát, mu nahánělo husí kůži.  A z představy, že by byl nucen to udělat znovu, vést lidi, které má rád, lidi, kteří ho naučili všechno, co věděl o boji – z toho se mu chtělo stočit do klubíčka a naříkat.

„Já že nevím, o čem mluvím?“ zeptal se Draco a něco v jeho hlase způsobilo, že k němu Harry vzhlédl. Zjistil, že tvář jeho přítele se najednou změnila, byla tvrdší a chladnější než ta, na kterou byl zvyklý. „Mluvíš tady o Malfoyově dědici, Pottere, o osobě, jejíž otec je Voldemortova pravá ruka. Byl jsem trénován, abych převzal jeho práci dřív, než jsem uměl chodit. Musel jsem se chovat podle svého postavení dřív, než ty ses naučil číst. A znal jsem důsledky selhání dlouho předtím, než jsi ty opustil ten svůj žalostný přístěnek!“

Někde v průběhu proslovu se jeho slova změnila na chladná a šedé oči potemněly, jako kdyby je zaplavila zimní bouře.  Harry si nemohl pomoci, ale zíral. Neviděl takového Draca už měsíce – vzdorného, neosobního a každým coulem zmijozelského prince.

Ale na rozdíl od dřívějších dob, kdy Draco nosil tuto tvář v jeho přítomnosti, Harry teď věděl o co se jedná – o neproniknutelnou masku vztyčenou proti utrpení, strachu a bolesti.

Sklonil zahanbeně hlavu.

„Omlouvám se, Draco,“ řekl. „Nemyslel jsem. Měl jsem to vědět.“

Slyšel povzdech a cítil, jak jde Draco přes pokoj směrem k němu.

„Nebelvíři,“ slyšel svého přítele říct rezignovaně. „Copak jsem ti neříkal, že se nikdy nemáš omlouvat? Jak dlouho ti bude trvat, než se naučíš tak jednoduchý princip?“

Ale i když slova dávala najevo jen frustraci, ruka, která na okamžik spočinula na jeho rameni, mu prozradila, že mu bylo odpuštěno.

Při téhle vzpomínce se Harry, s hlavou stále skloněnou nad knihou, usmál.

„Nekřeň se takhle, Pottere, k tobě se to nehodí,“ zamumlal Draco od řady gobelínů.

„Zase na mě zíráš, Draco?“ odpověděl Harry lehce. „Nemůžu si pomoct, ale musím se podivovat, jestli nemáš nic jiného na práci.“

„Myslíš kromě mučení Nebelvírů a dráždění členů Řádu? Pro co jiného zde stojí za to žít?“ zeptal se Draco, přešel k němu a s tlumeným povzdechem se zhroutil na pohovku.

Pro Harryho bylo potěšující spatřit, že Draco začal upouštět od ztuhlého držení těla a dokonalého chování. První člen Řádu, který vstoupil, ho samozřejmě opět nalezl vzpřímeně sedícího, se zády dokonale rovnými, avšak po celou dobu, co byli sami, se Draco choval na svůj věk skoro normálně. Skoro.

„Ale, ale, nebuď špatný chlapec, Draco,“ odpověděl Harry sladce, neschopen zabránit úsměvu šířícímu se po jeho tváři. „Náhodou jsem včera procházel místností, když jsi mluvil s paní Weasleyovou a nemohl jsem si pomoct, ale zaslechl jsem, co ti říkala…“

Draco zaúpěl a sevřel na hrudi polštář, jako by hledal ochranu.

„Řekla mi, že jsem příliš hubený,“ svěřil se Harrymu šeptem a oči se mu při tom komicky rozšířily jako malému dítěti, které má strach z bouřky. „Prohlásila, že mě přiměje víc jíst!“

Harry se zahihňal. „Pokud si nedáš dobrý pozor, brzy budeš přijat do rodiny Weasleyových,“ poznamenal radostně, což způsobilo, že Draco znovu zasténal a bouchnul se polštářem do čela.

„Skandál!“ zanaříkal.

„Opatrně, Draco,“ protestoval nyní Harry s úsměvem vyloženě cynickým. „Nebo by si lidé mohli myslet, že jsi možná někde hluboko uvnitř opravdu milý člověk, někdo, kdo je hoden Nebelvíru.“

Toto prohlášení způsobilo, že se Draco otočil a bouchnul svou hlavou o kraj pohovky. Účinek byl však poněkud zničen, když se Zmijozel narovnal a okamžitě použil obě ruce, aby si zpátky uhladil vlasy a odstranil předpokládané zmačkání na svém hábitu. Harry se uchechtl. Draco byl neuvěřitelně ješitný.

„Bylo to nevyhnutelné,“ řekl nakonec Draco poraženeckým hlasem. „Jsem stěží schopen udržet svou důstojnost v tvé přítomnosti. A teď, když nejsem nejčerstvější skandál v Řádu, lidé prostě zapomenou na moji nebezpečnost a zlý původ a budou se mnou zacházet jako s tvými blbými přáteli,“ pokrčil rameny.

„Ano, protože nyní mají někoho jiného, kdo je pro ně nebezpečný a zlý,“ souhlasil Harry tiše a všechen humor z jeho hlasu rázem zmizel.

Draco s vážnou tváří přikývl a pootevřel ústa, jako by chtěl souhlasit. Avšak najednou Harry spatřil, že se na něm cosi změnilo, narovnaná ramena, téměř nepozorovatelně přimhouřené oči.

„Co si myslíš o zprávách o Gringottových?“ zeptal se a aniž by se Harry otočil, věděl, že vešel další člen Řádu.

Xxx

Jejich rozhovor se držel výhradně nevýrazných politických témat a zdánlivě se soustředili jeden na druhého, zatímco koutky očí pátrali po Hermioně a Snapeovi. Ale i když prostor překypoval překvapujícím množstvím lidí, vezmeme-li v úvahu, že byl pondělní večer a většina z nich zde trávila celé víkendy, Mistr špionů a hlavní špion mezi nimi nebyli.

Bylo již po osmé a atmosféra v místnosti se změnila na jeden stěží potlačovaný nervový uzlíček, když gobelín připojený ke Snapeovým komnatám zlatavě zazářil a oni prošli, jako první Snape, pak Hermiona v těsném závěsu.

Účinek byl okamžitý.

Rozhovory v místnosti neutichly ani se nezměnil tón, ale zatímco se muži a ženy z užšího kruhu bavili, všem bylo jasné, že se navzájem neposlouchají. Všechna jejich pozornost byla totiž upřena na Hermionu.

Když oba vstoupili, její tvář byla uvolněná a na rtech jí hrál malý úsměv. Avšak když ji teď Harry s Dracem pozorovali, viděli její rovná ramena, ztuhlý postoj a oči ztrácející veškerý výraz.

Ať už Snape udělal k jejímu uvolnění cokoliv, Harry si pomyslel, že to nebylo dost, aby to odolalo kolektivnímu nesouhlasu Řádu. Už viděl její ústup do bezpečí jejího vnitřního úkrytu, masky zapadávající zpět na místo.

Pak jejím směrem otočil hlavu Snape, lehce se k ní naklonil a cosi jí pošeptal. Harry napjal uši a domníval se, že zaslechl něco o vlkodlacích a zvoncích. Byl si jistý, že se přeslechl, když vtom se do Hermioniny tváře vloudil úsměv.

Touché[I4] ,“ slyšel její odpověď, a to znovu silným uvolněným hlasem, nikoliv křehkým tónem staré ženy, který u ní slýchával v posledních dnech.

Jako by Draco slyšel jeho myšlenky, naklonil se i on k Harrymu.

„Neuvěřitelné, jak dobře ji zná,“ pošeptal mu. „Takový efekt by mně trval hodiny.“

Harry přikývl. „Mně taky,“ přiznal. „Ale stejně jsem nikdy nebyl dobrý v říkání správných věcí v ten pravý čas.“

Draco se uchechtl. „První pravdivá věc, která byla dnes řečena. Ačkoliv musím připustit, že…“

Jeho oči potemněly. Jeho nedokončená věta byla vystřídána mlčením. Ale Harry, soustředící se na tu samou věc, která odpoutala Dracovu pozornost, si toho ani nevšiml.

Pošuk Moody si to vykračoval přímo k Hermioně. A vzhledem k tomu, jak dopadlo jejich poslední střetnutí, nemohla to být ani teď dobrá věc.

„Slečno Grangerová,“ začal bývalý bystrozor a Harry viděl Hermioninu očividnou přípravu. Věděl, že z jeho strany očekávala pomstu – jak mu mnohokrát řekla. Avšak nyní nebyl ten správný okamžik, ne, když se poprvé v těchto dnech uvolnila. Harry se tajně modlil, aby tato konfrontace nevedla k další ošklivé scéně mezi ní a Řádem.

Ale ať už si Hermiona myslela cokoliv, nebo se čehokoliv obávala, když se otočila ke starému bystrozorovi, její tvář neprozrazovala nic než klidné očekávání.

„Pane Moody,“ odpověděla na pozdrav, skláníc mírně hlavu, aby ukázala respekt.

Náhle, v podivně neohrabaném pohybu, natáhl Moody svou pravou ruku a Harryho zrak zahlédl Hermionu, napjatou a očekávající útok.

Ale ten nepřišel. Místo toho ji Moody nabídl ruku a Hermiona ji po chvilce váhání přijala.

„Má úcta,“ zavrčel Moody svým obvyklým hlasem a i když to znělo trochu drsněji než obvykle, změna byla sotva patrná. Potřásl párkrát Hermioninou rukou nahoru a dolů, zase ji pustil a lehce se předklonil, zkoumaje zblízka její tvář.

„I když není nic, co bych nenáviděl stejně jako špionáž a tajnůstkaření, poznám bojovníka, když ho mám před sebou. A vy, mladá dámo, jste válečník. Vaše schopnosti vyžadují respekt. A omlouvám se za své chování. Je dobré, že chráníte naše záda.“

Domluvil, otočil se a vrátil se zpět na své místo, nedávaje nikomu šanci reagovat na jeho slova.

Zatímco sledoval svoji přítelkyni, poprvé v životě se Harry přistihl, že si vroucně přeje, aby tu byl Colin Creevey. Výraz na Hermionině tváři totiž přímo volal po snímku.

Byla tak zmatená, tak zaskočená, že si Harry nemohl pomoct a pobaveně se zahihňal. Její oči kmitly k němu, stále doširoka rozevřené, a on pusou naznačil 'neustálá ostražitost'. Naštvané zúžení jejích očí způsobilo, že se znovu zahihňal.

Ale Dracův loket ho efektivně umlčel a zároveň mu připomenul, že nejsou sami. Pomalu Harryho oči opustily Hermionu. Snape, jak si nemohl nevšimnout, se tvářil neuvěřitelně samolibě, stejným stylem jako vždy, když nějaký Zmijozel správně uvařil těžký lektvar.

Zbytek Řádu však vypadal ještě víc na rozpacích než Hermiona, a víc než pár z nich se tvářilo poněkud zahanbeně.

Což je jen dobře, pomyslel si Harry vážně. Moody ji napadl, a přesto má jako jediný dost odvahy, aby ji přijal. Měli by se stydět.

Poslal naštvaný pohled směrem k Pastorkovi, který odvrátil oči. A to si pamatuji, že jsem byl všemi tak ohromený, když jsem je poprvé potkal. Dospělost opravdu ztrácí své kouzlo, když se z vás stane samostatná bytost.

Ale i když Harrymu bylo jasné, že někteří z nich začínají přehodnocovat svoje chování k Hermioně po tom, co učinil Moody, nikdo z nich nepřistoupil, aby gesto zopakoval. Jen Bill a Tonksová poslali směrem k ní omluvné úsměvy a bylo jim odpovězeno lehkým kývnutím a pousmáním.

Paní Weasleyová však vypadala ještě víc dopáleně, než dříve, pravděpodobně nechápajíc, jak se muž jako Moody může takovým způsobem omlouvat dívce. Z této strany povane více problémů, pomyslel si Harry. Nejspíš nebude respektovat žádného z nás, dokud nám nebude přes třicet.

Stále ještě přemýšlel a dělal si starosti kvůli paní Weasleyové, když profesor Brumbál zahájil schůzi radostným pozdravem všem, kdo byli ochotni se zúčastnit. Setkání mělo být spíše krátké, přirozeně. Setkali se teprve včera a většina členů ještě měla práci, která vyžadovala čas a pozornost. Nebylo toho dokončeno mnoho, avšak pořád zde byly věci, o kterých se dala podat zpráva.

Brumbál mluvil s jejich možnými kandidáty do užšího kruhu a všichni ochotně souhlasili. Remus si vzal na starost rozhovor s Ginny, Nevillem a Lenkou, a i když Neville po nabídce mimořádného obranného tréninku smrtelně zbledl, všichni byli dychtiví se ho zúčastnit.

Nicméně byl to Snape, který využil své ráno nejlépe, jak uměl, a poprvé Harry přemýšlel, zda Hermiona byla opravdu jediným důvodem, proč přestal učit. Jako jediný se mohl ve dne v noci plně soustředit na práci Řádu a využil to málo, co zbylo z jejich víkendu a pondělního rána nejen k vývoji map a nejaktuálnějších taktických diagramů, ale také k tvorbě vzorců tak složitých, že je Harry i většina ostatních lidí ani náznakem nechápala.

Pokud Harry mohl říct, Snape nashromáždil každičkou špetičku informací o smrtijedských útocích zahrnující počty zúčastněných Smrtijedů, zbraně, umístění a počet mudlů, mudlorozených nebo jiných kouzelníků, kteří byli zraněni, zmrzačeni, přivedeni k šílenství či zabiti.

Dokonce i z myšlenky na procházení takovýchto informací se dělalo Harrymu zle.

Snape pak všechno stlačil do dlouhé řady čísel a run podle pravidel věštění z čísel vyvinutého kouzelníky z devatenáctého století – nebo tak si to alespoň Harry myslel, protože od té chvíle se jeho chápání stalo jaksi mlhavým – přidávaje runu používanou k vytvoření vzorů a k lepšímu objasnění, stejně jako aritmetické logaritmy. Výsledná formule jim měla říct víc o Voldemortově útočných vzorcích.

Nebo tak něco.

Harry viděl, že Draco, který seděl naproti němu, úplně přestal Snapea vnímat. Pro zbytek Řádu vyhlížel jistě jako pozorný a velmi zaujatý, avšak v očích měl vzdálený lesk, který Harrymu prozradil, že vůbec neposlouchá.

Jen pár lidem se dařilo lépe než jim. Oči Tonksové byly zamlžené a pan Weasley vypadal nepatrně omámeně. Profesorka McGonagallová se zdála být více než trochu naštvaná nad samolibým Snapeovým úsměvem, který se mu usadil na tváři a který naznačoval, že ví, že ho nikdo není schopen sledovat. Brumbál vyhlížel tak šťastně a klidně jako vždy, ale Harry si všiml hromady citrónových bonbonů, které ředitel v posledních deseti minutách spořádal, a s takovým množstvím cukru bylo zřejmě nemožné vypadat jinak.

Hermiona, sedící po Harryho levici, se soustředila na pergamen zaplněný čísly a runami, ke kterým si narychlo dělala poznámky. Harry ji rezignovaně podezíral, že rozumí každému slovu.

„A teď,“ shrnul Snape mírně znuděným tónem a Harry si všiml, že se několik lidí kolem stolu narovnalo. Zjevně doufali, že už teď jejich Mistr špionů skončil s detaily a představí jim praktické řešení. „Pokud jsem správně interpretoval existující data, můžeme předpokládat, že Grimshawova formule musí být násobena Norralovým logaritmem číslo tři pod vlivem vzdušné čáry. To by nám mělo dát vzorec útoku…“

„Obávám se, že to není úplně správně, Severusi,“ přerušila ho s klidem Hermiona, aniž by zvedla hlavu od svého pergamenu.

Rázem propukla v Řádu nervozita a Harry viděl mnoho z členů na svých židlích neklidně poposednout. To nebyl způsob, jak věci obvykle probíhaly. Normálně by Snape dokončil svou zprávu, ostatní by mu poblahopřáli k jeho práci, aniž by toho příliš pochopili, a vše by bylo perfektní.

Nikdo nepovažoval za možné Snapea kritizovat. Něco takového přijímal s krajní nelibostí. Ale Hermiona podle všeho ignorovala staré vzorce chování.

„Udělal jsi chybu, když jsi spojil runy do své zestručněné formule případů, vidíš? Musíš začít s Longariusovou runou a teprve potom můžeš přidávat čísla.“

Co? O čem to sakra mluví? ptal se Harry sám sebe. Jeden pohled na Draca byl zodpovězen malým pohybem hlavy. Zmijozel zřejmě také neměl tušení, co chce Hermiona říct, a to měl poslední tři roky starodávné runy.

Snape se zarazil, podíval se na svůj vlastní pergamen a krátce jej studoval.

Harry si také všiml, že na druhém konci stolu Tonksová nervózně polkla. Studovala pod Snapem a stejně jako Harry věděla, jak se chová, když jej někdo opravuje. Pravděpodobně se teď začne každou vteřinou ušklíbat a mračit…

Avšak opět byli překvapeni.

„Máš pravdu,“ odpověděl Snape prostě, přeškrtl údaj ve svém vzorci a pak dodal: „Jaké by si tedy použila nejvhodnější číselné koordináty? Nejsem si jistý, zda bychom neměli jako první použít Longariusovy nebo Heymannovy.“

„Řekla bych, že Heymannovy,“ odpověděla Hermiona po chvíli a ani si nevšimla, že na ni nyní zírá celá místnost. Ani ona ani Snape od začátku své diskuse ani jednou nevzhlédli. „Ale nejsem si jistá, jaký účinek na ně bude mít Norrallův logaritmus. Možná bys měl přidat omezující runu, pro jistotu, nebo by to bylo v rozporu s konečným výsledkem?“

Snape pokrčil rameny. „Tvůj odhad je asi stejně lepší, než ten můj. Co myslíš, Albusi?“

Konečně vzhlédl a jeho oči se setkaly s řadou němých tváří. Dokonce i ředitel byl ohromen.

„Co?“ zeptal se Snape s rychle rostoucím pocitem podrážděnosti. „Řekl jsem snad něco směšného, nebo proč se na mě takhle díváte?“

„Řekla ti, že jsi udělal chybu, Severusi,“ upozornil chabě ředitel.

„Ano,“ odpověděl Snape netrpělivě. „A má absolutní pravdu. Její chápání starověkých run je koneckonců lepší než to moje. Takže co, Albusi, způsobuje, že vypadáte jako žáby?“

„To jen, že když jsem ti v sedmém ročníku řekla, že nemůžu přečíst tvé instrukce, vyhrožoval jsi mi, že zmenšíš můj jazyk a použiješ ho místo scvrklofíků. Jen jsem řekla, že nemůžu přečíst tvůj rukopis,“ dodala Tonksová jako by nevěděla, zda má být pobavená nebo šokovaná. „A nikdy jsem tě dřív neslyšela přiznat chybu, přinejmenším ne bez množství křiku.“

„Opravdu jsi řekl, že jí zmenšíš jazyk? Musím si pro příště zapamatovat, že se dokážeš chovat jako pitomec,“ okomentovala to Hermiona s pobavenými jiskřičkami v očích. A přitom zcela ignorovala dusivý Remusův zvuk z levé strany. „Ty jsi opravdu strašlivý učitel, víš to?“

„Budu tě muset seznámit s tím, že inspirující hrůza je mnohem lepší popis,“ odvětil Severus zdánlivě rozhořčeně. „Takováhle postava stála hodně těžké práce.“

„A já si vždycky myslela, že ti to jde naprosto přirozeně,“ poznamenala Hermiona nevinně a pokoj opět zamrzl. Severus Snape neměl rád, když si z něj někdo dělal legraci. A to vůbec ne. Každý z nich to věděl. Jenom profesorka McGonagallová občas mohla, a ona ho znala od dětství.

Ale on se jen napůl upřímně zamračil na Hermionu, a trochu přesvědčivěji na zbytek Řádu.

„Velmi vtipné,“ řekl. „A teď, když jsme se všichni dostatečně nasmáli a smrtelně pošlapali mé ego, mohli bychom prosím pokračovat? Jaká že to byla runa, co jsi navrhovala?“

„Omezující runa 3,4,“ odpověděla Hermiona jako by se nic neobvyklého nestalo.

A pro ni to opravdu nebylo nic mimořádného, uvědomil si Harry, když si vzpomněl na chování, kterého byl mezi Snapem a jí během uplynulých týdnů svědkem. Byl to prostě okamžik, kdy přestali před užším kruhem předstírat, alespoň do určité míry.

Harry se rozhlédl a spatřil úžas ve tvářích kolem stolu. Pokud jim toto stačilo k tomu, aby začali panikařit, pomyslel si ostražitě, jak by reagovali na skutečnost, že jejich hlavní špion a Mistr špionů sdílejí komnaty - a, pokud Harry věděl, postel?

Xxx

„Harry,“ začal Ron, kousaje se nervózně do rtu. „Hodně jsem v posledních týdnech přemýšlel a já…“

Povzdechl si, odkašlal a začal znovu. „Strávil jsem poslední týdny tím, že jsem o svém chování přemýšlel a konečně jsem si uvědomil… to… že když se podívám na to, co jsem udělal objektivníma očima, musím říct, že to bylo špatné… To jen, že jsem se cítil tak sám, když vy dva jste byli pryč na setkáních Řádu a pak dokonce i Ginny a Neville na mě byli naštvaní… Ne, zapomeň, že jsem to řekl.“

Zhluboka se nadechl. „Myslím, že jsem byl tak trochu v šoku… Vždycky jsem si představoval společnou budoucnost pro nás všechny, po tom co porazíme Ty-víš-koho. A v té budoucnosti ty jsi byl živý a šťastný a Hermiona a já jsme byli… chci říct, že jsem si vždycky myslel, že ji znám lépe než kdokoliv jiný na světě, dokonce lépe než ty s tvými náladami a tajemstvím – promiň, ty víš, jak to myslím. A pak se ukáže, že zatímco já jsem pro 'nás' plánoval budoucnost,“ hořce se zasmál tomu slovu, „že všechen ten čas směřovala pryč ode mě.

Hádám, že jsem se cítil jako úplný blázen a chtěl jsem ten pocit odehnat.“

Najednou zastavil svůj projev a prohlížeje si s odporem svoji červenou tvář v zrcadle, zabručel: „Á, přestaň fňukat jako hlupák! Nemůžeš očekávat, že tě budou litovat. Jen se drž faktů.“

Znovu se zhluboka nadechl a narovnal se. „Všechno co chci říct je, že neočekávám, že mi odpustíte. Jen chci šanci na svou roli v tomhle boji. Nevím, jestli existuje v Řádu pro mě místo nebo zda mě vaše plány stále zahrnují, ale pokud ano, jsem ochoten udělat cokoliv k porážce Ty-víš-… Voldemorta.“

Zachvěl se.

„A také chci, abys věděl, že se omlouvám. Ne Snapeovi nebo té fretce… Draco Malfoyovi,“ opravil se a ještě víc zrudl. „Ale Hermioně… a tobě, protože jsem také zradil vaše přátelství. Pokusím se v budoucnu být lepší přítel, někdo, kdo si znovu zaslouží vaši důvěru.“

Zarazil se, přikývl, jako by byl spokojen s tím, čeho dosáhl a s dalším hlubokým nádechem se obrátil do jiného zrcadla, pár kroků nalevo. Srovnal si jednou rukou vlasy a druhou upravil školní hábit, nakonec otřel zpocené dlaně do černé látky hábitu.

„Hermiono. Chci jen, abys věděla, že se omlouvám…“ začal nacvičovat svoji druhou řeč.

 


 [I1]William Shakespeare – Antonius a Kleopatra, překlad: Josef Čejka

 [I2]T.S. Eliot – Pustá země: II. Hra v šachy, překlad Arnošt Vaněček

 [I3]Narážka na vyřezávání Hermionina jména do stromů je ze Shakespearova „Jak se vám líbí“, kde láskou nemocný muž dělá přesně to a je kritizován, protože ničí stromy.

 [I4] Výraz z francouzštiny, znamená zásah.


 

Těším se na komentáře :) M.

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dotaz

(Léňa, 19. 7. 2015 17:23)

Odkud zná profesorka McGonagalová profesora Snape

:)

(mami, 4. 11. 2014 18:41)

..škoda sa už stala a Hermiona už nebude tým čo bola, ale hádam to bude na niečo dobré a Voldy pôjde tatam...
Moody sa ukázal ako chlap (a to teda môže byť rád, že ním zostal) a uznal svoj omyl. Zvyšok prítomných sa prejavilo ako zbabelci, ktorí sa tvária, ale inak nie je z nich veľký úžitok. Molly, nuž jej predstava o živote má dosť ďaleko od reality, a na môj vkus až príliš veľká zaslepenosť a neschopnosť akceptovať realitu. (nuž Ron má byť po kom). Nemyslím, že by Hermiona tak rýchlo a ľahko odpustila Ronovi to čo spravil. (Môže byť rád, že prežil) Harry s Dracom prešli riadny kus cesty a na rozdiel od knihy tu dospievajú tak nejak reálnejšie.
Ešteže má Severusa, ktorý ju bezhranične obdivuje a miluje - ona to bude potrebovať. Tie stretnutia s Luciusom (chvála autorke, že nám to explicitne neopisuje) by bez jeho podpory asi neprežila. Skôr sa čudujem, že Hermiona nemá úplnú averziu k telesnému dotyku, aj keď asi v tejto oblasti tam veľa toho nie je... (ak vôbec)

Po roce a něco...

(Fido, 17. 8. 2014 1:44)

Tak jsem trochu neměl čas ... do rodiny přibyl prcek ... ale teď jsem si čas našel a dočetl těch 20 kapitol co jsem vynechal... komentář nechám až tady (promiň)
super ... autorka to má dobře vymyšlené
Rona bych vykastroval ... tohle se může množit jen s někým chytrým a ta o něj nemá zájem, takže zbytečné nádobíčko
hezky postoupila kruhem výš ... musí to být hrozné a jsem rád, že už nejsou takové ty děsivé popisy co vše za to platí ...
Sevík se o ní dobře stará a je škoda, že už neučí :)
Harry konečně dospěl a zmoudřel - aspoň že tak
Draco ho dobře učí ... chtěl bych nějaký ucelený popis co vše se učí, ale to asi nebude :(
no Moody dopadl ještě dobře :) ... a je chlap a to je dobře
Molly ... po kom ten Ron je :)
.......... no a spoust azábavných větiček a narážek, krásně se to čte a já děkuji za krásný překlad a těším se na další ... teď už snad u každé bez přestávek
díky

Ahoj :)

(mmm.., 11. 8. 2014 12:41)

Moc pěkné :3 Kdypak bude další! :)

:-)

(scully, 30. 7. 2014 19:34)

Skvělá kapitolka. Ten rozhovor o runách mezi Hermionou a Severusem a následná reakce řádu byl skvělý. Moc se mi líbilo Moodyho gesto. Jen škoda,že ostatní to ani nenapadlo. Ron se nám probudil,to jsem zvědavá,jestli bude mít odvahu to Hermioně říct do očí. Moc děkuju za překlad a budu se těšit na další díl

Božínku!

(Lenka, 23. 7. 2014 10:58)

Tahle kapitolka byla báječňoučká! :3 Kdy se můžeme těšit na pokračováníčko? :)

Skvelá

(:), 21. 7. 2014 12:27)

skvelá kapitola teším sa na ďalšiu.. :)

Re: Skvelá

(Meredith, 23. 7. 2014 10:56)

Nádhera!! <3 :) Kdypak bude další? :)

Spása!

(Barb, 16. 7. 2014 0:34)

Jak já jsem ráda, že se překlady zase vrátí do starých kolejí... ty rozhovory mezi Hermionou a Severusem na schůzích řádu, kde na ně všichni hledí jak na boží zjevení jsou úžasné :D Prý: Severusi, právě ti řekla, že jsi udělal chybu.... to mě dostalo :D
Nemyslím si, že Ronova omluva by jakkoli postačila k udobření, ale na druhou stranu každý si zaslouží druhou šanci... no však uvidíme :)

ÚŽASNÉ!

(pajka, 15. 7. 2014 19:37)

Moc díky za další kapitolku, předčila očekávání. Musím se připojit k ostatním, kteří opěvují Tvé překlady, jsou fakt skvělé. Tahle povídka patří vůbec k tomu nejlepšímu, co jsem z HP četla a je to hlavně díky Tvému překladu!
Dialog mezi Hermionou a Severusem o runách byl prostě špička! Úplně jsme se tetelila blahem při představě vyvaleného řádu! Toto bych chtěla vidět v reálu :-D!
Ještě jednou moc díky a prosím, nenech nás na další čekat tak dlouho :-(.

paráda!

(MaJaB, 15. 7. 2014 17:53)

jojo...část kdy Hermi rozumí a opraví Severusův výklad mi těžce připomněla moji účast na přednáškách statistiky, kdy jeden můj spolužák opravil profesora, že tam kdesi uprostřed naprosto nesrozumitelné čáranice má chybu - koukala na ně celá posluchárna :-)) ...úplně jako celý Řád...

a díky za pokračování, už mi to scházelo!

ach, finally

(Leylon, 15. 7. 2014 14:28)

Dakujem za krasnu kapitolu, som rada, ze si spat- toto mi tak chybalo! Strasne sa mi paci prekvitajuce priatelstvo meczi Dracom a Harrym - Draco nahradilRona fenomenalne. A to, ako Severus rozveseloval Hermionu... Doslova som sa roztapala stastim. A Moody a jeho gesto... Malo to v sebe velku silu. Odkazna na Shakespeara pobavil - tu hru som citala. No a Ron... Neviem, ale myslim si' ze v Harryho ociach sa uz Dracovi nevyrovna :-)
Este raz- dakujem

:)

(Luisa, 15. 7. 2014 12:01)

Moc děkuji za další kapitolu, konečně jsem se dostala ke čtení;) Ta konverzace je parádní a těším se na další. Ronovi bych moc šancí nedávala, pohnojil to mocně, takže se musí snažit.

Júú!

(Arinka, 9. 7. 2014 19:17)

Dokonalé, opravdu absolutně dokonalé. Popravdě by mi bylo i docela jedno, kdyby tahle kapitola byla příšerná (což vůbec není), protože konečně JE TADY a taky se nám trochu posouvá děj... :) Jenže je mnohem lepší, než jsem mohla doufat. Díky moc za překlad, líbí se mi, jak se to vyvíjí. Nejlepší je samozřejmě Brumbál s bonbóny a na konci Ron. Jedním slovem dokonalé! :))

Re: Júú!

(MagicLady, 14. 7. 2014 15:01)

Díky za komentík, mě se zas nejvíc líbil moment, jak Řád koukal jak vyvoraná myš na ty runy :D

:)

(Lenka, 9. 7. 2014 16:13)

Je to perfektní! všechny kapitolky mam stáhnuté v pc a těším se na další :)
máš báječný překlad! nikdy jsem nečetla lepší překlad:) je to jak kdyby si to opravdu psala ty! :) jak už jsem zmínila rozhodně se těším na další :)

Re: :)

(MagicLady, 14. 7. 2014 13:58)

Díky, těší mě, že se ti to tak líbí :)

:3!

(Alex, 11. 7. 2014 18:53)

V první řadě bych ti chtěla poděkovat... Za všechen ten čas, který do povídky vkládáš a za úsilí, které tě to stojí. Tvoje překlady jsou skvělé :3 (Byla jsem zvědavá, tak jsem se na ní podívala v Aj.. Když jsem to pak srovnávala s tvým překladem, musela jsem žasnout. Píšeš to opravdu nádherně, moje angličtinářka by z tebe měla radost :D +(Děláš jenom překlady, nebo i píšeš vlastní povídky? Moc ráda bych si nějakou tvou tvorbu přečetla)) Lvici čtu už asi po páté a nepřestává mě udivovat. Moc se těším na další kapitolu :)) A.

Díky

(Lupina, 10. 7. 2014 12:13)

Díky moc za další kapitolu. Harry a Draco jsou rozkošní, Severus s Hermionou taky. Líbí se mi Severusův pohled na Řád. A vůbec, byla to skvělá kapitola a jsem zvědavá, zda se Ron zvládne omluvit a zda to bude upřímné. Díky :-)

:)

(Tessie, 9. 7. 2014 22:17)

Supr kapitola. Líbila se mi Tonksová s tou její hláškou, prostě paráda. Je fajn, že konečně lidi z řádu mají možnost vidět Severuse i Hermionu v pravém světle. :) Těším se na další.