Jdi na obsah Jdi na menu
 


48. Spojení myslí

11. 11. 2014

Beta: jako vždy skvělá Marci :)

48. Spojení myslí

 

Jak Hermiona předpovídala, nemohla se toho večera zúčastnit porady Řádu. Během posledních tří měsíců se Voldemortova volání rozšířila z nepravidelných setkání, využívaných hlavně k posmívání a mučení nové mudlovské šmejdky ve svém středu, na četnost, která ji nutila účastnit se téměř každého shromáždění Vnitřního kruhu.

I když to znamenalo být na nohou třikrát, čtyřikrát týdně, přičemž každý případ jí zvýšil adrenalin a lehce víc unavil, samotná setkání byla podstatně méně zatěžující. Samozřejmě byla trestána – ani nečekala nic jiného, když její Znamení zla začalo pálit – ale tyto tresty nebyly o nic moc horší než to, co musel strpět každý člen Vnitřního kruhu.

Největším nebezpečím však zdaleka nebyl Voldemort, ale ostatní Smrtijedi, kteří na ni žárlili a byli agresivní, snažíce se ji znovu a znovu ze zálohy před či po setkáních přepadnout, naučit ji 'kde je její skutečné místo'. Ale Hermiona teď měla mezi Smrtijedy dost silné postavení. Měla své vlastní stoupence – dva či tři nové členy, kteří by si u ní rádi šplhli, aby se dostali k Voldemortovi, ale zároveň byli snadno zmanipulovatelní k tomu, aby informovali Pána zla o akcích jeho následovníků zaměřených vůči Pánovu mazlíčkovi, mudlovské šmejdce.

Netřeba dodávat, že On nebyl potěšen, a rovněž Vnitřní kruh, když musel následně trpět pod jeho reakcemi.

Dokonce i Lucius Malfoy byl v její blízkosti v posledních dnech opatrný. Samozřejmě, že si ji přivolával, a ona stejně samozřejmě následovala jeho pozvání. Byl koneckonců Voldemortovou pravou rukou a ani ve svých snech by se neodvážila jej naštvat, dokud její život závisel na jeho dobré vůli. Ale zdálo se, že Voldemort stanovil jakési neviditelné hranice, kam až s ní může Malfoy zajít, hranice, které se ani Lucius neodvážil překročit.

A tak ji mohl bít, nebo najít jiný způsob, jak jí ublížit, ale nikdy ne v takovém množství, které by jí skutečně ohrozilo. Jako podivné se jevilo to, že nejhorší na setkáních v těchto dnech byly věci, které byla nucena dělat, nikoliv to, co se dělo jí. A poprvé ve svém životě si Hermiona uvědomila, že je možné si představit, jak někdo může takhle žít; stačilo jen strávit celé dny zapomínáním toho, co jste učinili v noci, a přibarvováním si sítě iluzí kolem těchto skrytých hrůz, dokud jste neuvěřili ve vznešenost a spravedlnost svých důvodů.

Ale přesto každá buňka jejího těla toužila po dni, kdy tohle vše skončí, a ona každou chvíli strávila prací pro tento den a jejich vítězství.

Když se té noci vrátila do jejich komnat, Severus byl stále vzhůru. Vzhlédl na znamení toho, že vzal na vědomí její přítomnost, a věnoval jí vřelý úsměv, čímž jasně řekl, jak moc se mu ulevilo, že ji vidí bezpečně zpátky. Pak ale obrátil svoji pozornost zpět na knihu, kterou četl, věda moc dobře, že jako první je po setkání na řadě sprcha a převlečení.

Po svém návratu do knihovny zjistila, že na ni čeká konvice čerstvě připraveného čaje a hromada vdolků. Byly ještě teplé. Zřejmě zůstala vzhůru i Jane a rozhodla se pro ně připravit půlnoční občerstvení. Ne že by si Hermiona stěžovala na ten malý přepych, který měla Jane sklony jim tu a tam věnovat.  

„Jak se cítíš?“ zeptal se jí nyní Severus a ona k němu přistoupila s úsměvem.

„Ach, hrozně,“ zavtipkovala. „Mám pocit, že moje kosti váží metrák. Musela jsem asi něco chytit. Hned zítra ještě před snídaní navštívím ošetřovnu.“

Pomalu mu sáhla na zátylek, užívajíc si pocitu jeho jemných vlasů mezi konečky prstů. Sklonila se k němu a políbila jej, jemně a pozvolna. On se do polibku opřel, aby jej po pár sekundách přerušil.

„To bys neměla dělat,“ řekl jí vážně. „Nebo bych mohl chytit tvoji nemoc, a kdo by ti pak připravoval kuřecí polévku?“

„Upřímně doufám, že nebudu nucena jíst něco takového,“ odpověděla.

V odpověď se Severusův výraz proměnil ve vyloženě ďábelský. „Možná ne kuřecí polévku,“ protáhl. „Ale v kondici, v jaké se brzy ocitneš, budeš potřebovat poměrně velké množství lektvarů. A kdopak jiný by ti je měl podávat, než dlouholetý Mister lektvarů?“

V předstíraném šoku nechala Hermiona záměrně poklesnout svou čelist. „A já si myslela, že naše nová učitelka lektvarů, “ zaskučela. „Má mnohem milejší povahu a jsem si jistá, že její lektvary budou chutnat po jahodách.“

„Tím by zahanbila celou naši profesi,“ zavrčel Snape. „Uvařit chutný lektvar. Vzpomínám si, že je něco v přísaze o stálém plnění požadovaných standardů ohavnosti, a to jak v chování, tak ve vaření.“

Hermiona si povzdechla. „Věřím, že by svět bez Mistrů lektvarů byl lepším místem.“

Teď byl zase Severus na řadě, aby předstíral šok, a tak sevřel ruku na srdci s melodramatickým výrazem. „Hluboce jste mě zranila, má paní,“ vykřikl tragicky.

Znovu k němu sklonila hlavu a jemně ho políbila na čelo.

„Ach, ale pro mě jsi a vždy budeš můj Mistr špionů,“ zašeptala a její dech mu lehce dráždil čelo. Když pak potěšeně zavřel oči, zasmála se.

„Myslím, že se mi líbí, když jsi nemocná,“ zašeptal zpět a jeho hlas jako by ji pohladil dolů po páteři. „Jsi tak mnohem víc zvládnutelná.“

„Mnohem, mnohem víc,“ souhlasila, opřela si čelo o jeho a zavřela oči, aby si tak plně vychutnala vzácný okamžik klidu.

Ten však netrval dlouho. Jedna z tapisérií zlatě zazářila a ozvalo se klepání upozorňující je, že někdo žádá o vstup. Severus vzal jemně do dlaní Hermioninu tvář, palcem jí lehce pohladil čelist, pak přerušil kontakt, vstal a kráčel k řadě gobelínů. Způsob, jakým šel, jí jasně ukazoval jeho nechuť k narušení této chvilky, a ona si povzdechla, vracejíc se k pohovce a nalévajíc si šálek čaje.

Severus přistoupil, aby otevřel magické dveře, a o chvíli později ze zlatavého průchodu vyšel ředitel.

„Severusi, mám informace, o které jsi žádal,“ začal Brumbál, ale pak se zarazil, když spatřil Hermionu sedět tiše u krbu v knihovně.

„Dobrý večer slečno Grangerová,“ řekl, a ona na pozdrav přikývla a usmála se. „Doufám, že je vám dnes večer dobře?  Během schůze jste nám chyběla.“

„Dobře, děkuji, pane řediteli. I když bych vás zřejmě měla informovat, že zítra kvůli Remusově učebnímu plánu chytnu nebezpečný virus,“ odpověděla.

„Ach, ano, čichači,“ odvětil ředitel s úsměvem. „Remus mi o tom již řekl. Soudím, že už máte připravenou odpovídající chorobu a že příštích pár dnů zůstanete v těchto pokojích?“

Přikývla. „Pracovali jsme v hodině na lektvaru, který používá peří, tak jsem myslela, že havraní neštovice budou vhodné,“ řekla mu. Havraní neštovice jsou velmi nepříjemné, avšak nikoliv nebezpečné. Je to kouzelnické onemocnění způsobené alergickou reakcí na elementární magii obsaženou v náhodném havraním pírku; oběti pak raší černé trsy peří po celém těle a celý proces je doprovázen horečkou a silnými bolestmi hlavy. Také hlas bývá postižen a mění se v ošklivé skřehotání. Obvykle trvá tři až pět dnů, než příznaky vymizí, a dokonce i madame Pomfreyová by nenutila primusku běhat jen tak kolem s černým peřím narostlým v obličeji.

„Geniální, má drahá,“ řekl jí ředitel s jedním ze svých laskavých úsměvů.

„Děkuji, pane profesore,“ odpověděla a pak si vyměnila se Severusem krátký pohled.

„Měla bych odejít, abyste mohli pracovat?“ zeptala se. Byla to jen zdvořilostní otázka; Severus ji stejně o tématu zevrubně poinformuje, ale jak všichni v místnosti věděli, byl Brumbál stále vůdcem Řádu a Severus jejich Mistr špionů, a obě pozice si vyžadovaly respekt.

„Ach ne, má drahá, to není nutné. Jen jsem chtěl předat tyto dokumenty a položit jednu otázku, která se týká stejně tak vás, jako i Severuse; vás možná víc.“

Hermioně spadlo srdce do kalhot. Věděla o čem je tu řeč.

„Nechtěl byste se posadit a vzít si šálek čaje, řediteli?“ otázala se, pamatujíc na dobré vychování.

„Nějakou jinou noc, má drahá,“ odmítl spokojeně. „Očekávám pozdní rozhovor skrze krb, který nesmím zmeškat.“

Severus jí beze slova svěřil výsadu být paní jeho domu a ani se neobtěžoval skrýt svou nechuť nad danou situací.

„Předpokládám, že jde o Weasleyovic kluka, že Albusi?“ zeptal se a byl odměněn přikývnutím.

„Takže s vámi mluvil. Tolik mi řekl,“ prohlásil Brumbál a Hermiona si se Severusem vyměnila krátký pobavený pohled. Samozřejmě, že ředitel přesně věděl, s kým Ron mluvil, ještě před tím, než sem vešel. To prostě nebylo v jeho povaze nevědět, a mysl tak jasná a nechráněná jako ta Ronova se  duševně hodně podobala úrovni vřešťana. Člověk musí věnovat zvláštní pozornost tomu, aby jeho myšlenky nebyly odposlouchávány.

„Dnes večer mě kontaktoval a požádal o přijetí do Řádu. V případě, že s tím vy dva a Harry budete souhlasit, nevidím v tom žádný problém. Jediná otázka, která zbývá, je jak moc pana Weasleyho zapojit.“

Hermiona pomalu přikývla, oceňujíc nepřímo vyjádřenou otázku, ačkoli nevypadala, že by se chystala k odpovědi. Část z ní mu chtěla říct, že by Ronova činnost měla být omezena jen na samotný trénink, nebo jednou týdně na účast na schůzi Řádu, ale větší část z ní měla dost rozumu.

„Slečno Grangerová?“ zeptal se Brumbál jemně, domýšleje si možná její vnitřní boj, ale neschopen jej rozluštit. Jestli Ron byl vřešťan, tak ona byla truhla, zamčená a zajištěná, nenaznačující pranic o svém obsahu.

Cítila na sobě Severusův pohled a bylo to jeho tiché povzbuzení, které ji přivedlo k rozhodnutí.

„Věřím, že je na Řádu, aby o tom rozhodl, řediteli,“ odpověděla nakonec. „Můj vztah s Ronem je v této chvíli možná… obtížný, ale to nemá s naší prací co dělat. Měl by být navrhnut a představen Řádu jako všichni ostatní.“

Zvedla hlavu a viděla Severusovo souhlasné přikývnutí, akceptující její rozhodnutí.

„Jsem rád, že to říkáte, má milá,“ zněl ředitel úlevně. „Samozřejmě bych respektoval vaše přání, ale pan Weasley bude cenným přírůstkem do našich řad. A možná časem dospějete k…“

Věnovala mu jeden pohled, jeden jediný, ale i tak stačil, aby ho umlčel. Ten pohled vykreslil linii, kterou by se neměl odvážit překročit. Nezasahujte, říkal mu, a Brumbál nebyl považován za nejmoudřejšího čaroděje v tomto věku jen tak pro nic za nic. Poznal nebezpečí, když ho viděl, a najednou si vzpomněl, co mu před mnoha měsíci řekla Minerva v jeho kanceláři.

A mě by zajímalo, jestli se jí za pár let vyrovnáš ty.

„Pak věřím, že je to vše,“ řekl trochu slabším hlasem. „Měl bych raději jít, nebo nakonec propásnu svůj rozhovor.“

Na pozdrav kývl na Hermionu, jejíž oči neprozrazovaly žádné známky emocí, stejně jako její gesta, pak se otočil k Severusovi a předal mu dokumenty, které stále držel v rukách.

„Dobrou noc, Severusi,“ řekl a v odpověď se mu dostalo trochu posměšného úsměvu.

„Sladké sny, Albusi,“ popřál mu jeho Mistr špionů, přičemž výraz v jeho tváři zračil směsici pobavení a lehkého varování, které ředitel opravdu nepotřeboval. Jestli zajdeš příliš daleko, říkal, budeš mít co dělat se mnou.

Jakmile se ředitel vrátil přes tapisérii a usadil se za svůj stůl, zjistil, že si vroucně přeje, aby nikdy nemusel překročit jakoukoliv mez, kterou mu slečna Grangerová a Severus nastaví.

Jejich nepřátelé budou vskutku litovat.

xXx

Jak Draco procházel chladnými a tichými chodbami sklepení, přičemž pozorně naslouchal jakémukoliv zvuku a na každém druhém kroku kontroloval prostor za sebou, napadlo ho, zda jej nakonec také ovládne dědičné šílenství jeho rodu.

 Věděl, že je mimo dosah, že by měl být ve své koleji v bezpečí a zdravý, předstírající, že je dobrým malým Zmijozelem, a to zejména po zprávách, které dnes večer přinesl Brumbálovi.

Krást se za noci ze společenské místnosti a vykračovat si to sklepením na cestě k soukromé tělocvičně nejnenáviděnějšího zrádce, čísla tři na Voldemortově seznamu k zabití, byl v tuto chvíli asi ten nejhorší nápad, ale on si prostě nemohl pomoci.

Nemohl spát, nemohl se uvolnit a rozhodně dnes v noci nemohl nic předstírat, ne s dopisem, který před několika hodinami dostal a který tak nevinně ležel na ředitelově stole. Dopisem, který měl určit jeho budoucnost, jednu či druhou cestu.

Podíval se ještě jednou za sebe, a jakmile spatřil chodbu tak prázdnou, jak jen mohla být, vrhl Draco pod rouškou svého pláště celou řadu detekčních a bezprostřední blízkost čehokoli odhalujících kouzel; když byl s výsledky spokojen, přitiskl ruku na staré dřevěné dveře před sebou.

Až když překročil práh a zase za sebou dveře zavřel a zamkl je, dokázal se uvolnit. Jeho hlava se s hlasitým žuchnutím setkala se surovým povrchem dřeva, jak zavřel oči a zhluboka vydechl.

Bože, v jaké bryndě to byl. A neměl vůbec tušení co s tím. Vážně zvažoval, že zavolá Hermionu, nebo že stráví noc na ústředí Řádu, ale i myšlenka na to, že by musel vysvětlovat, setkat se s jiným člověkem, byla pro něj nyní přespříliš.

Tohle bylo přesně to, co teď potřeboval. Místo, kam nikdo jiný nevstoupí, kde byl v bezpečí před zvědavýma očima, kde mohl stáhnout masky a pak je zase řádně nasadit, pevné a dostatečně silné, aby dokázal čelit všemu, co v příštích dnech přijde.

Pomalu se vydal na svou dlouhou cestu po schodech nahoru, v mysli nadávaje tomu, kdo zkonstruoval tohle stupidní točité schodiště a rozhodl se neusnadnit cestu pomocí trošky té magie. Vztek ho vedl dál, a když konečně dorazil ke dveřím tělocvičny, lapal již po dechu a pod vousy si mumlal nadávky.

Pak vyzul své boty bez obvyklé péče, kterou jinak věnoval všem částem svého zevnějšku, otevřel trhnutím dveře a vrazil do místnosti, jen aby zamrzl hned po prvním kroku.

Tělocvična nebyla prázdná. Nebyl tak sám, jak si myslel.

Na tatami žíněnkách seděl mladý, poměrně dobře známý černovlasý kouzelník s hůlkou pevně namířenou na Dracovu hruď.

Dracovi chvíli trvalo, než znovu našel svůj hlas, avšak jeho masky potřebovaly mnohem méně času, aby vklouzly zpět na své místo.

„Pottere. Neměl bys být takhle v noci ve své útulné koleji?“ zeptal se hlasem mnohem chladnějším, než obvykle.

Každému jinému by se při tomto tónu naježily vlasy hrůzou, nebo by mu odpověděl otázkou tak ostrou, jako byla jeho vlastní, což by Draca přimělo přejít od nepatrné agresivity k plně útočnému režimu.

Ale věřte nevěřte, Harry Potter udělal jedinou věc, tak podivnou a neočekávanou, že Draca zcela rozhodil.

„Ano, vím, že bych měl,“ přiznal Nebelvír bez špetky zaváhání; zřejmě si vůbec nevšímal Dracova tónu. „Ale jsem nervózní ohledně zítřka.“

To Draca naprosto zmátlo. Čekal podrážděnost, ne otevřenou důvěru.

„Zítřka?“ zeptal se, ne až tak výřečně jako obyčejně.

Harry přikývl, stále nevědomý toho, že je s Dracem něco v nepořádku. „Zítřka. Až budou Ron a ostatní představeni užšímu kruhu,“ vysvětlil.

Chvíli na něj Draco jen zíral. Úplně na to zapomněl, jak byl posledních pár dní trochu myšlenkami jinde.

„Ach, ten zítřek,“ zopakoval nevýrazně a vzdal se veškerých pokusů o důstojnost, když tvrdě dosedl na podložku.

„Draco?“ V jeho zorném poli se objevila Harryho tvář plná obav, ale ani směšný pohled na nebelvírského zlatého chlapce plazícího se směrem k němu jako batole nemohl dnes večer Draca pobavit. „Co je s tebou?“

„Nic. Jsem v pohodě,“ odpálkoval automaticky Draco otázku. „Chceš mi říct, že máš strach jít spát?“

I v matném světle pochodní viděl Draco, jak se Harry rozpaky červená. Musíme co nejrychleji začít s kontrolou krevního oběhu, udělal si v duchu poznámku, zatímco čekal na Harryho odpověď.

„Vím, je to hloupé,“ řekl tiše Nebelvír. „Ale nejdřív jsem měl noční můru o Ronovi, který obvinil Hermionu a Snapea, že spolu spí a vyzradil celý obsah myslánky. Pak o tom, jak Snape zabil Rona, což se proměnilo v noční můru o Hermioně zabíjející Rona, a pak se mi zdálo o jejich společném ukrývání jeho těla. Potom už jsem nemohl spát.“

„Rušná noc,“ poznamenal Draco suše a viděl, jak Harry unaveně přikývl.

„Nemáš ponětí,“ souhlasil.

„Tak co je tvým největším strachem: že Weasley zraní Hermionu, nebo že Hermiona zabije Weasleyho?“

Harry si povzdechl. „To není jen tohle. Poslední týden přemýšlím o tom, jak bude Řád reagovat, až se to o ní a Snapeovi dozví. Tento vztah, jakkoli šíleně to zní, je jedinou ryzí věcí, kterou má, a já mám hrozný strach z toho, co se stane, kdyby jim ho někdo vzal.“

„To je věc, kterou taky nechci vidět,“ souhlasil Draco tiše. „Vzpomínáš si na říjen a listopad, kdy se tvářila, že ti ukousne hlavu pokaždé, když ses na ni špatně podíval? Každým dnem jsem očekával, že uslyším o její smrti. A teď, i navzdory tomu čím vším musela projít, vypadá mnohem spokojeněji, než kdy dřív. Stejně tak Severus.“

„Zdá se, že jsou spolu šťastní,“ zašeptal Harry. „A přesto by mě zajímalo – jak mohou být šťastní uprostřed toho všeho? Jak se dokážou vypořádat se vším tím šílenstvím a utajováním?“ zasmál se suše a posměšně zároveň. „Sakra, já ani nedokážu pochopit, proč se Snapem žije. Vím, že se milují, ale je těžké tomu věřit.“

Draco se usmál. „Jeho mysl je vlastně mou knihovnou,“ řekl tónem, z kterého bylo jasné, že citoval. „A kdykoli se mi otevírá, pronikne ke mně štěstí.“[IS1] 

„Co?“ zeptal se Harry.

„To mi řekla, když jsem jí před několika týdny položil stejnou otázku. Myslím si, že je to z nějaké mudlovské knihy.“

Harry si odfrkl. „Vzhledem k těm metaforám považuju za obtížné uvěřit, že by to Hermiona vytvořila sama.“

Pak se mezi nimi rozhostilo přátelské ticho, takové, jaké dokázali vytvořit jen dobří přátelé, a Draco na okamžik pocítil překvapení nad tím, jak snadná v těchto dnech byla přítomnost s Harrym, jak přirozený byl rozhovor a sdílení myšlenek, které je napadaly, i když před čtyřmi měsíci by spolu nevydrželi v jedné místnosti déle než pět minut. 

„Takže jaká je tvoje výmluva pro tvoji přítomnost zde dnes večer?“ zeptal se nakonec Harry. „Špatný den se zmijozelskými?“

Draco věděl, že mu Harry podal vysvětlení, které potřeboval, na stříbrném podnose, že může jen přikývnout a vyhýbavě zabručet a všechno by bylo v pořádku. Ale když otevřel pusu k souhlasu, uvědomil si ke svému naprostému úžasu, že chce vlastně Harrymu říct pravdu, svěřit se mu s neštěstím, ve které se dnes večer jeho život proměnil.

A to bylo důvodem, proč místo toho, aby mu pověděl nějaký malý zábavný příběh o hlouposti Crabbea a Goyla, si zhluboka povzdechl a upřel pohled do Harryho očí s výrazem, který odhalil mnohem víc ze skutečných pocitů, než byl zvyklý.

„Hermiona mě zničila,“ řekl. „Sedím si tu uprostřed noci s Nebelvírem v nezakreslitelném pokoji a místo toho, abych plánoval jak se tě zbavit, jsem vlastně v pokušení mluvit o svých problémech.“

„Blbečku,“ odpověděl Harry vlídně a Draco se zasmál. Ke svému překvapení zjistil, že pocit těžkosti z jeho ramen spadl. Pořád se děsil budoucnosti, ale už to nebyl ten vše svírající pocit.

„Dostal jsem dnes večer dopis od otce,“ začal s vysvětlováním a lehce si přitom třel spánky. „Rozhodl se, že je konečně čas.“

„Čas na co?“ zeptal se Harry, ale skryté napětí v jeho hlase Dracovi řeklo, že ve skutečnosti měl velmi přesnou představu o tom, co by mělo přijít.

„Abych konečně posloužil naší věci. Čekal s mým uvedením, protože nechtěl riskovat mé odhalení, ale v momentě, kdy vystuduju a vrátím se domů, mě odvede tam, kde má Voldemort svoje doupě, abych byl označen a vycvičen jako pes.“

Slyšel ve svém vlastním hlase hořkost a tvrdost a zjistil, že se tyto pocity odráží také v Harryho tváři.

„Do prdele,“ bylo jediné, co jeho přítel v odpověď řekl. „Neexistuje způsob, jak to odsunout?“

Draco jen zavrtěl hlavou.

„Čeká na tento okamžik od chvíle, kdy jsem se narodil,“ prohlásil a ztišil hlas do šepotu. „Není žádný způsob, jak by mě mohl pustit z háčku. A to mě přivádí pouze ke dvěma rozhodnutím.“

Zhluboka se nadechl. S nikým o tomhle nemluvil a říkat to nahlas to činilo konečně reálným.

„Můžu buď přijmout Znamení zla a pokusit se přežít do Halloweenu, nebo musím odříznout veškeré vazby s rodinou a přiznat svou loajalitu k tvé straně války.“

Těžce polkl. „Vím, že to zní bláznivě, ale být dědicem Malfoyova rodu byla ta nejdůležitější věc v mém životě od doby, co jsem začal myslet. Pokud odmítnu následovat cestu mého otce, vydědí mě. Nebudu nic.“

Krátký okamžik chtěl naříkat a vztekat se nad nespravedlivostí toho všeho. Pak si však vzpomněl, kdo před ním sedí – chlapec, který přišel o rodiče dřív, než je mohl poznat, kvůli proroctví, stejnému proroctví, které jej samého nutilo k boji proti nejďábelštějšímu čaroději, jakého tento svět kdy poznal. Cítil se zahanbeně.

„Omlouvám se,“ zašeptal a z jeho obvyklé pýchy a arogance nezůstalo nic. „Vím, že je to žalostné. Ale přerušit tyhle vazby je jediná věc, kterou můžu udělat, a bolí mě o tom jen přemýšlet.“

Žádná odpověď nepřišla, a když Draco pátravě vzhlédl do Harryho tváře, spatřil přítelovo hluboké zamyšlení.

„Možná ne,“ odpověděl nakonec Nebelvír.

„Co?“

„Možná tyto vazby přerušit nemusíš, alespoň ne před Halloweenem,“ odpověděl Harry, jehož mysl byla očividně stále upřená na jakýkoliv plán stvořený v jeho hlavě.

„To je nesmysl, Harry,“ řekl Draco ostře; nechtěl se poddat naději, která začínala narůstat v jeho hrdle. „Jak můj otec tak Voldemort mě chtějí označit a nikdy ode mě nepřijmou ne!“

„Nikoliv jen tak nějaké ne,“ odpověděl Harry a najednou se v jeho tváři objevilo vzrušení. „Ale možná dokonce lepší variantu, jakýsi způsob, který tě pro ně učiní užitečnějším, mnohem prospěšnějším, než kdy jaký Smrtijed byl!“

„Jako co?“ zeptal se Draco skepticky.

„Jako… asistent profesora, zůstávající v Bradavicích poté, co my všichni oficiálně odejdeme,“ navrhl Harry po chvíli zamyšlení. „To by odůvodnilo tvůj pobyt zde a ty bys mohl tvrdit, že jako bývalý Zmijozel budeš pod pečlivějším dohledem, takže nebudou moci riskovat tvoje označení. Jsem si jist, že potom, co Hermiona absolvuje, budou na hradě potřebovat dalšího špiona a mohli by se spokojit s tebou, pokud s takovým návrhem přijdeš.“

„Ale jak bych mohl někdy některého z profesorů na hradě přesvědčit, aby mě vzal jako učně? Všichni znají oddanost mého otce a v posledních letech bylo zřejmé, jak loajální jsou oni k Brumbálovi…“

„Ale ne naše nová profesorka lektvarů,“ namítl Harry. „Ona je dosud neutrální a oficiálně neví o tom, že jsi Smrtijed ve výcviku. Jsi vynikající v lektvarech, a pokud s ní Brumbál promluví…“

„Pottere,“ přerušil Draco tok myšlenek svého přítele odhodlaným hlasem. „Jsem si naprosto jist, že budu litovat, ale nemůžu si pomoct a musím uznat, že jsi naprosto geniální. Tohle by mohlo skutečně fungovat.“

A když objal svá kolena, konečně u něj převládla úleva a naděje a on šeptem zopakoval: „Tohle by mohlo skutečně fungovat!“

xXx

„Neměla by tu být taky Hermiona?“ zeptal se Ron, jakmile se usadil na své místo, zcela zjevně znepokojen tím, že se mu jeho bývalá kamarádka stále vyhýbá.

Bylo sobotní odpoledne a Ron, Fred, George, léčitelka Hestie Jonesová, profesor Kratiknot a profesorka Vektorová byli právě představeni Řádu. Bylo zde pár napjatých momentů, zejména když Draco vešel do místnosti a způsobil, že dvojčata Weasleyova tasila své hůlky a profesor Kratiknot poněkud nedůstojně zapištěl, ale jinak šlo vše dobře a v Řádu nyní lehce převládala dlouhá řada červených hlav usazených naproti Harrymu kolem zvětšeného stolu.

 Jeho otázka byla první věcí, kterou Ron řekl, kromě poděkování za své přijetí, které přímo navázalo na Brumbálovo oficiální zahájení schůze. A stejně jako téměř vše, co v těchto dnech Ron řekl či udělal, to bylo velmi předčasné.

Místo odpovědi mu Snape věnoval tak smrtelně zlostný pohled, že se až zdálo, jak se Ron pod jeho zdrcujícím žárem zmenšuje. Otočil se, jen aby se setkal s neméně jedovatým Dracovým pohledem, a sklonil hlavu.

Byl to ředitel, který mu nakonec odpověděl. „Ano, za normálních okolností by se zúčastnila tohoto setkání,“ souhlasil klidně. „Ale byla odvolána pryč.“

„Odvolána?“ zeptal se Fred nebo George, Harry si nikdy nebyl tak úplně jistý totožností dvojčat. „Kým?“

„Kam?“ dodalo druhé dvojče, a aniž by na sebe pohlédli, dořekli jedním hlasem: „A proč?“

Tentokrát Snapeův zničující pohled zahrnul všechno Weasleyovic potomstvo, včetně Billa, který učinil gesto, jako by chtěl říct, že on je zcela nevinen.

„Jsme na tomto setkání pouze pět minut,“ začal Snape chladně, pohrdání kapající z každého jeho slova, „a už nám tu předkládáte víc než dostatečný důkaz vaší nezralosti. Mohli bychom prostě předstírat, že jste už prošli každým kouskem pubertálního třeštění a můžete tudíž své mozky používat k tomu, k čemu byly stvořeny?“

„Ale my je k tomu používáme,“ namítl jeden z nich.

„To je přesně ta…“

„… věc…“

„… kterou jsme chtěli udělat:“

„Potěšit a pobavit své…“

„… kolegy kouzelníky.“

„A teď, co Hermiona?“

Tohle byla jedna z věcí, kterou na dvojčatech Harry vždy nejvíc obdivoval – dovedli vtipkovat kolem dokola, úplně změnit téma a přivést každého kolem sebe k nepříčetnosti, aniž by zapomněli, o čem původně mluvili.

Ačkoliv nyní by byl raději, kdyby se Snapeovi podařilo jejich pozornost odvrátit.

Byl to Brumbál, kdo odpověděl na otázku, pravděpodobně s vědomím, že by Snape na dvojčata nereagoval moc dobře. Harry si v posledních týdnech všiml, že kdykoliv byla Hermiona venku z hradu, jejich Mistr špionů byl tak trochu napjatý, nezaznamenatelně na vědomé úrovni, ale očividně, jakmile si Harry spojil souvislosti.

Když byla Hermiona pryč, Snapeovy reakce byly trochu prudší, jeho odpovědi mírně ostřejší a jeho nálada poněkud horší. I když byl Harry v posledních měsících u Snapea svědkem větší vlídnosti, než kdy jindy, byla jasně vyhrazena jen Hermioně a bez ní ho všechny lidské jemnosti zase opouštěly.

„Jak si jistě uvědomujete, máme v Řádu pouze dvě oficiální funkce – vůdce, což plním já, a Mistra špionů, kterého zastává Severus Snape,“ začal ředitel svůj krátký úvod do struktury užšího kruhu. „V současné době však uvažujeme o vytvoření funkce třetí, a to koordinátora mezi užším a vnějším kruhem, ačkoli kromě toho se všichni v Řádu považují za rovné, mají právo na stejné informace a musí být pružní s ohledem na své úkoly. Vždy však zde existují určité oblasti, na které se daní členové soustředí.“

„Váš otec,“ ukázal na Artura Weasleyho. „Je našima očima a ušima na ministerstvu, stejně jako Tonksová u bystrozorů. Draco nás informuje o všem, co se týče názorů a plánů mnohem víc… tradičních čistokrevných.“ Tento popis vyvolal u Artura Weasleyho smích a u Draca pozdvižené obočí.

„Remus Lupin je naším kontaktem s vlkodlaky, jakož i Hagrid, který patří do vnějšího kruhu a který řídí komunikaci s obry. A slečna Grangerová,“ Brumbál na chvíli zaváhal, nejsa si jist, jak tohle vyjádřit, ale pak, asi vzhledem k tomu, že jedná s Nebelvíry, se rozhodl pro otevřený přístup. „Slečna Grangerová je naším špionem v řadách smrtijedského Vnitřního kruhu.“

Harry uslyšel po své pravici pisklavý zvuk a otočil svou hlavu právě včas, aby zahlédl profesora Kratiknota téměř svaleného ze židle, jak jej zachraňuje pomocná ruka profesorky McGonagallové.

„Slečna Grangerová,“ zeptal se drobný profesor, zjevně nevěřící svým uším. „Špion?“

Po své levici naopak Harry viděl Snapea zakoulet očima, očividně s rezignovaným odporem. „Ano, špion ve Vnitřním kruhu, více než šest měsíců. Ano, máme na to důkaz, ne, nemůžeme ji zastavit a ona je rozhodně kompetentní k práci, kterou dělá. Věřím, že to by mělo zodpovědět všechny otázky, na které byste mohli pomyslet.“

Nečekal tak dlouho, aby dal někomu šanci na protest, nýbrž pokračoval hlasem, který nezanechával prostor pro cokoli jako odlišné názory. „A ujišťuji vás, že o tom dále nebudeme diskutovat. Máme mnohem důležitější věci na práci, než přizpůsobovat se vaší honbě po senzacích.“

To umlčelo Kratiknota stejně účinně jako Vektorovou, která už otevírala ústa, aby vyjádřila svou vlastní nedůvěru. Pak je však znovu hlasitě zavřela.

Weasleyovic dvojčata však nebyla známá smyslem pro takt nebo přijímáním pravidel, a zatímco se na ně Snape díval s rostoucím přáním zmrzačit, mučit a zabít velmi dobře zřetelným ve svých očích, oni zírali na Brumbála, jako by jim nečekaně předložil novou hračku.

 „Hermiona…“ začal jeden.

„… je špionem…“

„… mezi Smrtijedy?“ zeptali se a Brumbál přikývl; očividně očekával nějakou šokovanou reakci, nezapomínaje, jak se s touto skutečností vypořádal jejich mladší bratr.

Ale on neznal Weasleyovic dvojčata tak dobře jako Harry, který si nemohl pomoci, ale musel se zeširoka usmát, když viděl výraz v jejich tvářích. Jestli se nemýlil, Hermiona by se ve chvíli, kdy by se objevila, ocitla pod palbou otázek, ale ne jak něco udělala či proč.

Harry očekával otázky mnohem praktičtější povahy, například co zjistila o nejlepších maskovacích kouzlech, jak Voldemort chrání své sídlo před odposlouchávacími zaklínadly a jaká zařízení jako skutečný špion pro svou práci potřebuje. Zřejmě by vymysleli celou řadu nových produktů a tyranizovali ji jejich zkoušením.

Ale samozřejmě Brumbál neznal tak dobře komplikované a poněkud děsivé cesty, kterými se myšlenky dvojčat ubíraly, což bylo důvodem, proč ho široké šťastné úsměvy rozdělující jejich tváře na polovinu zcela překvapily.

„Hustý!“ prohlásili oba bratři šťastně a to byl pro tuto chvíli konec tématu.

xXx

Ale dnes toto nebyla poslední příležitost, kdy měla Hermionina práce zaměstnávat mysl Řádu.

Byl večer a už skoro končili se svým shromážděním, které bylo efektivní a plně prošpikované spoustou do očí bijících sarkastických komentářů ze strany Snapea k Ronovi, dokud se Nebelvír nepřikrčil pokaždé, kdykoliv se zrak jeho bývalého profesora pohnul jeho směrem, když vtom se náhle jeden z gobelínů rozzářil a Hermiona spěchající skrze něj zakopla a málem spadla.

„Severusi!“ vykřikla a on byl v okamžiku po jejím boku, podpíral ji a pozvedal její hlavu svýma rukama, jako ho často viděli v posledních měsících dělat.   

Harry věděl, jak naléhavě Hermiona po smrtijedských zábavách potřebuje Snapeovu sílu, ale nemohl si pomoci a pomyslel si, že je jejich spolupráce podivná.

I když jí Snape držel vzpřímenou a jeho oči se potápěly do jejích, nebyla v jeho doteku žádná útěcha a jeho tvář a pohled byly bez emocí stejně jako Hermioniny.

Vypadali… tak nehybně, nečinně zamrzlí v okamžiku, a Harry vážně pochyboval, že by tahle pozice mohla Hermionu utěšit.

Najednou se kouzlo zlomilo a jejich Mistr špionů se pustil do akce.

„Za pár minut bude chráněný dům číslo čtyři pod útokem,“ vyštěkl, zatímco Hermiona klesla do křesla, oči únavou zavřené, hlava odpočívající na rohu čalounění. Dřív, než si mohli jeho informaci přebrat, byl už u krbu a zahájil spojení s chráněným domem.

Za normálních okolností by to byl legrační pohled: Snape na kolenou, hlavu strčenou v zelených plamenech, ze kterých k nim doléhaly slabé ozvěny jeho křičícího hlasu pátrajícího po Mundungusi Fletcherovi, až na to, že byl Harry celou situací příliš zmatený, než aby tuto chvíli ocenil. Dokonce i Weasleyovic dvojčata, jak si nemohl nevšimnout, hleděla od Snapea k Hermioně s překvapeným výrazem místo humoru.

„Mundungusi,“ slyšel Harry Snapea zařvat. „Vím, že jsi tam, tak zvedni tu svoji prdel ke krbu, nebo tě to bude stát celý tvůj žalostně krátký život!“

Zatímco Snape mluvil s Dungem hrubým tónem, který na drobného zloděje nejlépe zabíral, a uděloval mu přesné příkazy, aby si sbalil věci a použil jejich nouzové přenášedlo pro přesun na Grimmauldovo náměstí, Hermiona nevypadala, že by si vůbec všímala toho, co se kolem ní děje. Většina členů Řádu byla zaskočená jejím příchodem a zprávami, které Snape křičel do místnosti, takže teď přecházeli sem a tam a dychtivě sledovali kouzelné mapy na stropě, jako by z nich mohli vyčíst odpověď na to, co se děje, nebo pouze zírali na viditelnou část Snapeova těla.

„Musíš se odtamtud hned dostat! Nech tam všechno, co nevypadá příliš nově nebo podezřele a pohni. Za pár minut se to tam bude hemžit Smrtijedy!“

Protože krbové spojení ústředí bylo pouze jednosměrné, nemohl skrz něj Dung projít. Ale Grimmauldovo náměstí, nyní po přestěhování ústředí do Bradavic chráněný dům číslo jedna, bylo stále pod ochranou silných kouzel a umožňovalo obousměrné připojení, které bylo odemknuto pouze pro členy Řádu. Podle bezpečnostních postupů, které Snape určil ihned, jakmile se stal Mistrem špionů, se měl Dung přemístit právě tam, aby se ukryl až do doby, dokud nebudou odstraněna případná stopující kouzla či jiné nebezpečí.

„Nestarám se o tvoje ukradené věci, Mundungusi!“ bylo znovu slyšet Snapea. „Prostě spusť Utajovací kouzlo a vypadni odtamtud, nebo si zasloužíš každý Cruciatus, který na tebe vrhnou. Hned!“

Harry určitě viděl, jak paní Weasleyová na místě nadskočila, když byl poslední příkaz zařván tak hlasitě, že dolehl až k jejich uším, ale zdálo se, že hlučnost měla zamýšlený účinek, protože jen o chvíli později Snape stáhl hlavu, vzal do ruky další hrst letaxu a ponořil se znovu do krbu.

Utajovací kouzlo, vzpomínal Harry trochu omámeně, zatímco sledoval Snapea, jak nejasným tónem popohání Dunga, pak prověřuje ostatní chráněné domy a říká jejich obyvatelům, aby se až do odvolání ukryli, a znova se spojuje s domem číslo čtyři pro ujištění, že Dung opravdu odešel, bylo další malé důvtipné kouzlo, které Snape a Hermiona vymysleli.

Použití takového kouzla zanechávalo jakékoliv prostředí ve stavu zanedbanosti a opuštěnosti a měnilo každý obydlený dům v místo plné nedotčeného prachu a zkázy. Jakmile Smrtijedi dorazí do chráněného domu, nenajdou nic jiného, než staré opuštěné ruiny, které budou vypadat, že nebyly již několik let použity.

Když Harry zjistil, kolik toho Snape změnil a zlepšil od převzetí funkce Mistra špionů, cítil se zpočátku naštvaný. Zdálo se mu naprosto přirozené, že by již měly existovat protokoly upravující požadavky bezpečnosti a mimořádné situace a člověk nemusel být génius, aby pochopil, že nejdůležitější ochranou jejich práce bylo utajení. Ale jako většina kouzelníků, Brumbál prostě neoplýval systematičností. Nikdy v tom nebyl příliš dobrý, navzdory jeho schopnosti vás překvapit svým množstvím znalostí.

Možná si stav věcí opravdu žádal špiona, aby je naučil utajování a mazanosti, osobu, která automaticky zahlazovala každou stopu a zkontrolovala všechny dveře, jakmile vstoupila do místnosti, aby přeměnila Řád v profesionální organizaci. Ať už byl důvod jakýkoliv, Harry byl docela rád, že se Snape o tyhle věci staral. A samozřejmě i o Hermionu.

Méně než za pět minut poté, co Hermiona vklopýtala skrze gobelín, byl chráněný dům číslo čtyři opuštěn, jeho obyvatel zabezpečen a spojení krbu odpojeno. Snape se pohyboval tak rychle a účinně, že až ve chvíli, kdy skončil, pochopili konečně členové situaci. Nyní, stejně náhle jako se hnal do efektivní akce, ho všechno napětí opustilo a on přešel k Hermioně.

„Šálek čaje?“ zeptal se jemně a ona přikývla, aniž by otevřela oči.

„Dostal se pryč?“ zeptala se.

„Ano. I když si naříkal nad věcmi, které musel opustit. Dům vypadá zcela nepoužívaný. Chceš mi předat podrobnosti hned, nebo to může počkat na později?“

„Myslím, že teď to bude lepší. Možná jsem vynechala něco nezbytného.“

A opět Hermiona otevřela oči a upřela je do Severusových. Znovu se zahalili do ticha, jako by oba opustili svá těla a hovořili na úrovni, které nikdo z ostatních nebyl schopen dosáhnout.

Pak se stejně náhle jako předtím jejich spojení přerušilo a Snape přešel ke krbové římse, kde nalil šálek čaje, přidal dvě lžičky cukru a podal jej Hermioně, která vše s povděkem převzala.

„Tisíckrát jsem mu říkal, aby nepoužíval sovy,“ poznamenal naštvaně.

„Samozřejmě že ano,“ odpověděla klidně, upíjejíc svůj čaj se zjevným potěšením. „Ale pro tebe je to přirozené.“

„Mohl by někdo vysvětlit, co to mělo všechno znamenat?“ zeptal se Bill Weasley se sotva skrytým podrážděním.

Nikdo se neodvážil vydat ani hlásku a dokonce se zdálo, že i s Brumbálem tento nepochopitelný výjev vážně zamával, ale teď, když bylo ticho přerušeno, Harry slyšel několik hlasů opakovat Billovu žádost.

„Hermiona podala hlášení a já reagoval na informaci, kterou mi předala,“ odpověděl Snape, zjevně nejsa ochoten vysvětlovat jejich podivnou komunikaci.

„Nevšiml jsem si něčeho jako zprávy,“ protestoval Remus, a znovu spolu Hermiona a Snape sdíleli jeden ze svých prapodivně tichých pohledů.

„Bude to lepší,“ řekla nakonec, jako by pokračovala v předkládání argumentů. „Nic jiného by nepřijali.“

„Jsi si jistá?“ zeptal se Snape a jeho tmavé oči kriticky zkoumaly její tvář.

Unaveně přikývla. „Měj tu čest, prosím. Potřebuju chvilku klidu a další šálek čaje.“

„O čem to tu vy dva proboha mluvíte?“ Tonksová zjevně ztrácela trpělivost. „Objevili jste telepatické schopnosti, nebo co?“

Snape se pousmál, když se od nich Hermiona odvrátila, ignorujíc zcela celý Řád, jako by v místnosti byla sama. „Trefa, milá Tonksová,“ odpověděl a kdyby Harry nebyl úplně zmatený, odfrkl by si nad Zmijozelovou schopností proměnit každou situaci na melodramatickou scénu.

„Krátce poté, co jsme Hermiona a já začali spolupracovat, jsme náhodou zjistili, že pro dva vysoce schopné nitrozpytce je možné přenášet a přijímat myšlenky, obrazy a i dokonce celé řetězce vzpomínek. Člověk si na to musí zvyknout, ale s trochou tréninku se to stává tím nejúčinnějším způsobem, jak sdílet informace, se kterým jsem se kdy setkal.“

Najednou Harry litoval, že přestal v pátém ročníku brát lekce nitrobrany.

„Chcete říct, že spolu můžete mluvit v mysli?“ zeptal se, neskrývaje svůj obdiv, a Snape přikývl.

„Ačkoli potřebujeme vizuální či fyzický kontakt,“ dodal klidně. „Kromě toho jsme však dosud nezjistili žádné omezení.“

Soudě z jejich výrazů, polovina členů užšího kruhu umírala touhou se ptát, komentovat či diskutovat o tomto novém objevu. Ale jako obvykle dvojčata byla rychlejší než kdokoliv jiný, a opět Harry zjistil, že je těžké předvídat jejich reakci.

„Takže si klidně můžete potichu povídat, aniž by si toho někdo všiml?“ zeptal se jeden z nich a Snape přikývl, očividně s touhou téma opustit.

„Dokonce i když jste na druhém konci místnosti? Bez povšimnutí?“ Další přikývnutí doprovázené hlubokým pohledem.

„Bomba!“ dodal druhý a oba, znovu perfektně sladění, pronesli otázku, kterou očekával jedině Harry: „Můžete nás to naučit?“

 


Poznámka:  [IS1]Úryvek z Villette (Nemilovaná) od Charlotte Bronte, překlad vlastní. 

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Alex

(, 29. 12. 2014 18:39)

Uz se tesime na dalsi kapitolu, dockame se jeste tento rok?? :)

Re: Alex

(MagicLady, 29. 12. 2014 20:30)

Ahoj, jestli myslíš 49, tak ta už je vydaná (najdeš ji na úvodní straně), co se týče 50. tak tu do konce roku určitě nestihnu, musím nejdřív dodělat 3. kapitolu Burn.

:-)

(mami, 22. 11. 2014 21:50)

Bomba, čo viac dodať. Dvojíčky sú synchronizovaná katastrófa.

Re: :-)

(MagicLady, 22. 11. 2014 23:29)

Synchronizovaná katastrofa - to je dobrý :D Díky za komentík.

Originál

(Ema, 22. 11. 2014 13:20)

Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jestli by jste mi neřekli, kde bych tuto knihu našla v originále? Je to hrozně napínavé, takže nechci čekat na český překlad, byla bych ráda, kdyby mi někdo poradil :)

Re: Originál

(MagicLady, 22. 11. 2014 23:28)

Ahoj, odkaz je v úvodu k povídce (sekce Snamione).

:-)

(scully, 15. 11. 2014 14:45)

Super kapitolka. Hermiona se Severusem opět skvělý,pobavilo mě jak se jich Brumbál bojí. Dvojčata byly senzační,doufám,že se s nimi budeme setkávat trochu více.Moc děkuju za kapitolku a těším se na další díl

Re: :-)

(MagicLady, 16. 11. 2014 22:29)

Taky doufám, rozhodně v příští kapitole budou :) Díky za komentík.

:)

(Luisa, 12. 11. 2014 19:38)

Díky za další dílek:), opět pobavil a potěšil. Jestli si dobře vzpomínám k téhle kapitole byla bonusovka o vztahu Harryho a Draca. Ovšem je už dost dávno, co jsem ji četla. Netrpělivě očekávám další:)

Re: :)

(marci, 13. 11. 2014 10:39)

Bohusovka o vztahu Draco / Harry je až mezi kapitolami 68 -70. Pokud tedy myslíš tu, co já :) Už jí mám přeloženou, ve vhodné chvíli ji Magic Lady podsunu :)
Děkuji za komentík!

Re: Re: :)

(MagicLady, 13. 11. 2014 13:40)

Co to moje oči nevidí, mazaný plán! :D Ale samo se těším, až mi ji nenápadně podstrčíš ;)

Re: :)

(MagicLady, 13. 11. 2014 13:35)

Tak jsem se včera večer dívala na fanfiction a jak píše marci, bonus je až mezi 68-70 a pak ještě jeden před 75 kapitolou. Díky za komentík :)

:)

(Tessie, 12. 11. 2014 22:42)

Bomba! :D

Dvojčat jsou parádní. S špioni taky, je hezký vidět jak spolu Hermiona a Snape dokáží vycházet i před ostatními. Děkuji za překlad. Budu se těšit na další kapitolku. :)

Re: :)

(MagicLady, 13. 11. 2014 13:31)

To ano, ti tam vyloženě chyběli :D Díky.

Děkuji!!!

(belko, 12. 11. 2014 21:54)

Děkuji za skvělý překlad a za neskutečnou rychlost překladu při tak dlouhé kapitolce!
Toto je krásná povídka, těším se na další dílek!

Re: Děkuji!!!

(MagicLady, 13. 11. 2014 13:30)

Díky za komentík :)

Díky

(Lupina, 12. 11. 2014 12:15)

Moc děkuji za překlad další skvělé kapitoly. Autorka umí krásně vykreslit vztahy a vzájemné komunikace lidí - od Harryho s Dracem, přes dvojčata s ostatními lidmi, až po Hermionu se Severusem. A Brumbál, který se bojí Severuse s Hermionou taky stál za to. Super.

Re: Díky

(MagicLady, 12. 11. 2014 19:35)

To ano, já zase obdivuju ten rozsah postav, se kterými pracuje, to já bych už dávno zapomněla, kdo, kde a co dělal :D Díky za komentík.

48

(Andy, 12. 11. 2014 8:08)

Skvělé....!!! dvojčata tomu dávaj :D ale nejlepší je stejně hermiona se severusem.... prostě number one :-) díky za rychlej překlad :-) fakt jsi nám všem udělala radost

Re: 48

(MagicLady, 12. 11. 2014 19:31)

Zas jednou přeložit kapitolu v pěkném tempu není na škodu, i já měla radost, že jsem to tak hezky stihla :D Díky.