Jdi na obsah Jdi na menu
 


49. A den je noc

3. 12. 2014

Beta: jako vždy skvělá Marci :)

49. A den je noc

 

„Draco,“ vykřikl veselý hlas a dotyčný chlapec sebou nervózně škubl.

„Tady je…“

„Náš osobní reformovaný Zmijozel…“

„Hned vedle našeho osobního zachránce světa!“

„Řekni mi znovu, proč se stali členy,“ zašeptal Draco Harrymu skrz zaťaté zuby a Harry se v odpověď zasmál.

„Nejsou zas tak špatní, jakmile se vzdáš své důstojnosti a přijmeš je jako přírodní katastrofu,“ řekl svému příteli, jehož bolestný výraz mu prozradil, jak málo útěchy mu to přináší.

Weasleyovic dvojčata elegantně kroužila kolem své oběti a nyní se pohybovala směrem k nim, když najednou Draco vystřelil z pohovky a namířil si to k velkému oválnému stolu, společně s Harrym, kterého vlekl za sebou.

„Severusi,“ zvolal lehce zoufale a Harry si nemohl pomoct a v duchu zakoulel očima. Z bláta… pomyslel si.

„Ano?“ zeptal se Mistr špionů, který právě opustil svou kancelář, vyloženě bez nadšení. „Co se děje, Draco?“

„Ehm, Harry a já jsme si s vámi chtěli promluvit o jakési… záležitosti,“ improvizoval Draco divoce a vrhl pohled přes rameno.

Snapeovy oči se obrátily na Weasleyovy, Harryho a Draca, a po chvíli by Harry přísahal, že se jeho rty pobaveně zachvěly.

„Výborně,“ souhlasil ochotně. „Pojďte do mého kabinetu. Máme ještě deset minut, než začne schůze.“

Stále vláčeje Harryho za sebou jako nějakou loutku Draco prakticky běžel do Snapeova kabinetu a úlevně si oddechl, když za nimi jejich bývalý učitel zavřel dveře.

„A teď: chtěli jste se mnou opravdu o něčem mluvit?“ zeptal se Snape a jeho rty sebou nyní více než viditelně škubaly. „Nebo je tohle nějaký méně rafinovaný plán, jak se zbavit červených hlav?“

Jako by si teprve teď uvědomil, jak moc polevil ve své ostražitosti, se Draco narovnal a ihned obnovil svůj postoj znuděného aristokrata. Tentokrát sebou škubly i Harryho rty.

„Ve skutečnosti je tu něco s poměrně větším významem,“ oznámil Zmijozel. „S Harrym jsme diskutovali o Hermionině plánu a myslíme si, že jsme přišli na řešení jedné z možných slabin.“

Okamžitě se na ně zaměřila veškerá Snapeova pozornost a Harry se musel držet, aby se pod tak intenzivním temným pohledem nevrtěl.

„Jaká slabina?“ otázal se Snape.

Harrymu se ze sebe podařilo dostat jen jakési nesrozumitelné blábolení, ale naštěstí Zmijozel po jeho boku byl vůči Snapeově auře imunní.

„Pokud vím, tak Hermiona chtěla Voldemortovi přednést plán v okamžiku, kdy ve smrtijedských řadách postoupí dostatečně vysoko?“ zeptal se Draco a Snape netrpělivě přikývl.

„No Harry a já jsme přemýšleli, jestli by to nemohlo vzbudit podezření – proč to nenavrhla dříve a proč vybrala Tintagel namísto, řekněme, nějakého bodu blíže k Weasleyovým či Bradavicím. Ale pokud bude její plán odpovědí na něco, jestliže přednese svůj návrh jako reakci na cosi, co Voldemort zjistí…“

Tohle bylo pro Draca typické. Stáli tu v kabinetu Mistra špionů, vedle Snapea, ve kterém narůstala podrážděnost a jehož netrpělivost kolem nich vířila jako neviditelný oblak, a Draco si prostě nemohl pomoct, aby si nehrál na divadelníka. Normálně by ho Harry nechal dovyprávět příběh jeho tempem, ale byl si příliš naléhavě vědom Řádu na druhé straně místnosti a setkání, které se chystalo začít, a tak ho přerušil.

„Proroctví,“ řekl tiše a Draco se nafoukl jako herec, kterého právě vytlačili z pódia. „Mysleli jsme, že pokud by tu věštbu někdo zmanipuloval tak, aby mě podle ní bylo možné zabít jen během jedné ze starodávných nocí a pouze na jednom z prastarých míst, a kdyby Hermiona mohla onu falešnou věštbu předat Voldemortovi, její plán by byl prostě řešením problému Pána zla. Nikdo by se ho neodvážil zpochybnit.“

Něco ve Snapeových očích se změnilo a Harry za boha nemohl říct, co.

„A jak by Hermiona mohla vůbec kdy doufat, že vás během jedné takové noci dostane z hradu, pokud byste věděl, že jste takto zranitelný, Pottere?“

Harry zíral. Snapeova otázka byla jen otázkou! Nikoli skrytou hrozbou pronesenou zlověstným tónem, jako jeho obvyklé 'Co si myslíte, že děláte?', když se další z Harryho lektvarů nevydařil. Tentokrát skutečně vypadal, jako by ho odpověď zajímala.

„Pokud mě Hermiona přesvědčí, abych jí ukázal svou paměť v myslánce nebo tak něco,“ odpověděl po chvíli přemýšlení. „Nemohla by ji tam pak pozměnit nebo tu část prostě vystřihnout, takže bych neznal nebezpečí?“

Znovu na něj Snape hleděl s nečitelným výrazem, a až bolestivé sevření na hrudi Harryho upozornilo, že zadržuje dech. V těch několika měsících od Nového roku Snape stoupl v jeho mínění a Harry najednou pochopil, že chce, aby jej tento člověk respektoval, možná si ho dokonce oblíbil, stejně jako si přál, aby o něm v současnosti smýšlel dobře Draco.

Když si pomyslím, že jsem jej ani ne před půl rokem nazýval umaštěným mizerou!

Nakonec Snape přikývl. „Váš nápad má smysl,“ souhlasil a Harry pocítil na hrudi rostoucí pýchu. Tohle byla největší poklona, jakou mu kdy Snape složil.

Snape je ještě chvíli pozoroval, jeho nečitelné oči spočívaly nejprve na Dracovi, a vzápětí podstatně déle na Harrym.

 „Výborně,“ oznámil pak. „Připravte podrobný plán akce a pozměněný text věštby. Buďte připraveni jej na konci příštího týdne předložit užšímu kruhu.“

„Cože, my?“ zeptal se Harry, zmítaje se mezi naprostou hrdostí a hrůzou při pomyšlení, že tohle bude vysvětlovat bandě lidí, kteří jsou o mnohem starší než on.

Snape se ušklíbl. „Ano, samozřejmě,“ potvrdil. „Koneckonců je to váš nápad, ne?“

Ještě vteřinu upíral pohled na Harryho, pak se ale obrátil na Draca. „Nějaké novinky ohledně vašeho učňovství?“ zeptal se a Draco se v odpověď usmál.

„Dostáváme se do toho,“ řekl svému bývalému vedoucímu koleje. „Chovám se směrem k ní co nejlépe a dvakrát jsem za ní zašel pro dodatečné informace k probírané látce. Zmínil jsem své soukromé studium a ona byla více než zaujata. Pokud vím, Brumbál si s ní chce za dva týdny promluvit.“

Snape přikývl. „Výborně. Měli bychom…“

Pištění ptáka jej přerušilo. Dvěma rychlými kroky stál Snape u okna, které trhnutím otevřel. Trvalo mu jen chvíli získat zprávu, přečetl si ji a vykročil ven z místnosti s  hábitem vlajícím za sebou. Nechal dveře dokořán, čímž jasně naznačil své očekávání, že chlapci opustí jeho kancelář, ale znovu se na ně už nepodíval.

Většina Řádu už dorazila a všechny oči zvědavě sledovaly Mistra špionů, který kráčel, ne, pospíchal ke krbu, nad kterým viselo ozdobné zrcadlo. Teprve když se Snape dotkl řady květin a bobulí zdobících rám a zašeptal kouzlo, které Harry nedokázal rozeznat, uvědomil si, že zrcadlo bylo ve skutečnosti další způsob komunikace.

„Robine,“ řekl ostře. „Co se stalo?“

Pomalu se Harry přesunul ke Snapeovi a zrcadlu a koutkem oka si všiml, že ostatní členové Řádu učinili totéž. Natáhl se, aby rozpoznal, kdo je v zrcadle, ale i když si stoupl na špičky, jediné co viděl, byla mlhavá, zcela neidentifikovatelná silueta.

„Mistře,“ odpověděl nakřáplý hlas ze zrcadla. „Obávám se, že mám špatné zprávy. Zjistili jsme, že Malý John odešel.“

„Malý John?“ zeptal se Snape a jeho hlas byl najednou chladný a bez výrazu jako ledovec, připomínající Harrymu něco, co nedokázal popsat. „Kde?“

„Nottingham. Moc toho nevím. Freya byla ta, kdo ho našel, a ona mě jen kontaktovala, aby mi řekla, že odešel a že má jeho kufřík. Jsou teď ve Walhalle, ukrytí, dokud nezíská to, co potřebujeme. Omlouvám se, Mistře.“

„Udělal jsi dobře, Robine,“ odpověděl Snape, stále bez náznaku emocí. „Informuj zbojníky a Severní božstvo. A zkontaktuj mě, jakmile budeš vědět víc.“

Stín v zrcadle přikývl a Snape se znovu dotkl řady květin a bobulí, jeho pohyby rychlé a přesné. Ani se nepohnul, když se spojení přerušilo. Jen zíral do zrcadla, jako by mu mohlo odhalit svá tajemství, levou ruku položenou na okraji krbové římsy a pravou na jemně tvarovaném poupěti.

„Severusi?“ zeptal se nakonec Brumbál, když bylo jasné, že se k nim jejich Mistr špionů z vlastní vůle neotočí. „O čem byla ta zpráva?“

Nyní se Snape otočil a Harry se musel přinutit, aby před jeho pohledem neuhnul. Zdálo se, jako by z jeho tváře zmizel veškerý život, jen mírný úšklebek mu spočíval na rtech.

„Jeden z mých špionů byl dnes odpoledne nalezen mrtvý, Albusi,“ odpověděl arogantním, pomalým hlasem, na který si během těch let při lektvarech Harry zvykl. „Jinému špionovi se podařilo zajistit jeho tělo s kódovanými poznámkami a přenesl jej do chráněného domu číslo sedm. Toť vše co vím.“

„Špion?“ zeptal se Harry, krk najednou stažený úzkostí. Remus byl tady a Hermionu už tohle odpoledne viděl. Ale Tonksová se zatím neobjevila a on věděl, že pro ně dělá špiona mezi bystrozory. „Který špion? Známe ho?“

„Ne, Pottere,“ odpověděl Snape a jeho úšklebek ještě zesílil, zatímco přešel ke svému místu u stolu a posadil se. Byl jediný. Zbytek Řádu se shlukl do malých skupinek po celém obývacím pokoji a pozorně Snapea sledoval. „V této válce je zapojeno mnoho lidí, o kterých nikdy nebudete vědět. Malý John byl jedním z nich a nyní je mrtvý; na jeho identitě záleží teď ještě méně, než předtím. Můžeme nyní začít schůzi? Mám před sebou nabitý večer.“

Harry a Remus, který stál po jeho levici, si vyměnili dlouhý pochybovačný pohled. I když v těchto dnech mohl podle Remusova názoru Snape těžko udělat něco špatně, očividně si myslel, a stejně tak i Harry, že jeho nedostatečná reakce byla podivná.

„Je mi to líto, Severusi,“ řekl nakonec Remus a pomalu přešel směrem ke Snapeovi, jednu ruku nataženou jakoby v útěše. „Musíš být touto ztrátou zdrcený. Můžu si jen představovat, jak se asi cítíš…“

„Jako obvykle svou představivost přeceňuješ, Remusi,“ zavrčel Snape hlasem tak tvrdě kousavým, že od něj Remus bezděčně couvl, zvedaje ruku k obličeji, jako by se chtěl chránit.

„Není zde vůbec žádný důvod pro to být zdrcený. Ani pro lelkování, takže mohli bychom se pohnout, prosím?“

Ale Remus se jako správný Nebelvír nevzdával, a Harry viděl po své pravici, jak Draco podrážděně protočil oči. Pokud se s tím chtěl Snape vypořádat sám, mohl Harry jasně přečíst v přítelově tváři, tak to bylo v pořádku. Lepší než když štěkal.

„Severusi, vím, že jsi na sebe naštvaný, ale věř mi, to není tvoje chyba. Nemohl si nic udělat…“

„Budu se cítit výrazně lépe, pokud si necháš své ubohé pokusy o psychologii pro sebe, Lupine,“ zasyčel Snape a kdesi v průběhu jeho řeči se slova změnila na zlobu. „Nemáš vůbec tušení, čeho bych byl schopen, kdybych chtěl…“

A je po všem, pomyslel si Harry. Znal ten tón. Teď byl Snape nasranej. Oficiálně.

V učebně lektvarů tento stav obvykle znamenal, že je zle, a z výrazů členů Řádu kolem sebe se užší kruh v tomto ohledu příliš od šestého ročníku majícího lektvary nelišil. Remus zmlkl, ale ten okamžik si vybrali Kratiknot a Brumbál, aby Snapea uklidnili. Harry jim mohl říct, aby se neobtěžovali. Dokonce i Draco jen sklonil hlavu a tiše vřel, když jejich učitel vypadal takhle.

Vzhledem k tomu, že atmosféra v místnosti klesla až na bod mrazu, Harry ustoupil k protější zdi, kde visela řada tapisérií. To byl také důvod, proč si jen on všiml, když jedna z nich začala zlatavě zářit a Hermiona vstoupila do místnosti.

Uštědřila mu krátký úsměv, ale její hnědé oči se ve vteřině věnovaly scéně a výraz v nich potemněl.

„Co se stalo?“ zeptala se Harryho, zatímco Snape právě uštědřil kousavou poznámku Kratiknotovi, který ucukl, jako by ho udeřil.

„Dostali jsme zprávu, že jeden z našich špionů byl dnes odpoledne zabit. Když se na Snapea pokusil Remus promluvit, přepnul se do plně bastardského režimu.“

„Který špion,“ Hermionin hlas byl chladný a bezvýrazný stejně jako Snapeův před pár minutami, když byl tázán, a Harry si najednou uvědomil, proč mu jeho tón připadal povědomý. Byl to ten samý chlad, který negativně ovlivnil Hermioninu tvář a slova tehdy na mýtině, potom co zabila Theodora Notta.

„Malý John,“ odpověděl.

„Tedy jeden ze zbojníků,“ pomyslela si Hermiona nahlas. „Tento týden byli nasazeni na Obrtlé ulici. Byl to Robin, který to ohlásil?“

„Ano, i když ho nalezl někdo jiný jménem Freya.“

„Zvláštní. Co dělalo Severní božstvo v této oblasti? Říkal něco dalšího?“

„Jen to, že vzala Malého Johna do Walhally. Co ta krycí jména znamenají, Hermiono?“

Ale  Hermiona se nezdála mít náladu odpovídat na jakékoliv dotazy. Soustředila se na Snapea, který teď skončil s Kratiknotem a otočil se k McGonagallové.

„Co mu Remus řekl?“

„Myslím, že jen to, že musí být zdrcený a že to nebyla jeho chyba.“

Něco v Hermionině výrazu zpřísnělo.

„Jak hloupé od Remuse, že to řekl,“ zasyčela.

„Proč? Chtěl jen pomoct.“

Věnovala Harrymu krátký pohled a její tvář jasně říkala, jak málo si o tomhle argumentu myslí.

„Severus naverboval Malého Johna osobně. Samozřejmě, že je to jeho vina, že zemřel, alespoň z  dlouhodobého hlediska.“

Harry na ni šokovaně zíral, nevěda, zda je jeho údiv způsoben jejím podivným komentářem nebo skutečností, že poprvé v životě cítil nutkání skutečně hovořit ve prospěch Snapea. Ale dříve než mohl porozumět své podivné reakci, známý hlas rozhodl jeho dilema za něj.

„Šeptat si v rohu jako první ročníky,“ ušklíbl se Snape ze svého místa u oválného stolu. „Domníval jsem se, že jste se při vstupu do tohoto kruhu zavázal ke zralosti, Pottere. Vždy jsem si myslel, že ji postrádáte.“

„Ale, ale, Severusi, jen proto, že tě nelituji a nenaříkám nad tebou, není třeba se chovat jako mrzutý čtvrťák,“ protáhla Hermiona v odpověď, dost nahlas, aby to každý v pokoji slyšel a místnost zamrzla.

Kromě Moodyho a možná Brumbála, každý člen užšího kruhu někdy schytal přinejmenším část Snapeova hněvu. A všichni znali jen jednu užitečnou metodu k přežití, když vypustil ze řetězu svoji kousavou výmluvnost: přikrčit se, počkat tiše, až bouře pomine, a běžet do úkrytu tak rychle, jak jen je to možné.

Každý pokus postavit se Snapeovi, když zuřil, byl odměněn naprostou porážkou, nebo něčím horším. A teď, když Snapeova nálada klesla na úroveň, kterou neznali ani jeho staří kolegové, Hermiona přešla plně do útoku.

Budou mít štěstí, jestli to přežije.

„Ach Hermiono,“ zapředl Snape hlasem, který Harry slyšel jen jednou ve třetím ročníku, když Snapeova hůlka mířila na Siriusův krk. „Neříkej mi, že nemáš čím přispět, jelikož jsem si už tak zvykl na tvé plýtvání mým časem!“

Každý sebou trhl. Všichni věděli, jak důležitý se v posledních měsících Snape pro Hermionu stal a Harry byl silně v pokušení Mistra lektvarů za tuhle odpornost proklít. Nečestné jednání se s tímto nedalo srovnat.

Avšak Hermiona se jen usmála, krutým úsměvem, který odhalil velmi výhružně její špičáky.

„Ale já bych se tě neodvážila překvapit, Severusi,“ zavrněla zpět a Harry si byl jist, že od ní nikdy takový tón neslyšel, ani když vyhrožovala Ronovi zabitím. „Všichni přece víme, jak špatně snášíš, když někdo zpochybňuje tvou všezahrnující předpojatost!“

„Milé děti,“ začal ředitel prosebně, ale dvě vztyčené ruce jej okamžitě umlčely. Harry by byl překvapen a snad se i bavil tímto novým výjevem jejich podobnosti, kdyby nebyl příliš šokován krutostí, s níž se Hermiona a Snape rozeštvávali.

„Nejsi ani dost stará, abys pochopila rozdíl mezi předpojatostí a faktem, Hermiono,“ pokračoval Snape, jako by k přerušení nikdy nedošlo. „Neměla bys jít zpátky za svými hračkami a nechat skutečné problémy svým nadřízeným?“

„Nevidím zde žádné nadřízené, jen někoho, kdo se utápí v sebelítosti a je příliš vyšinutý, než aby si přiznal, že není dokonalý,“ odsekla.

„Nečekám, že mudlovská šmejdka pochopí takový pojem, jako je kouzelnická čest!“ zavrčel Snape a jejich obecenstvo sebou trhlo.

„Vstupujeme na známou půdu, že Severusi?“ vysmívala se mu hlasem ostrým jako břitva. „Postrádáš v těchto dnech své staré kámoše? Možná ti nakonec není tak líto, že zabili tvého špiona?“

„Slečno Grangerová,“ zvolal šokovaný hlas profesorky McGonagallové přes celou místnost. „Co to, proboha, do vás vjelo?“

„Jen ji znovu ovládla její dobře známá nebelvírská hloupost, Minervo,“ zasyčel Snape. „A jsem překvapen, jak dlouho jste dokázala předstírat inteligenci, děvče. Téměř jste zmátla i mě!“

Najednou bylo Harrymu Snapea líto. Jestliže se on sám naučil za ty roky s Hermionou jednu věc, tak jím byl právě fakt, že nikdy nesmíte urazit její inteligenci. Cokoliv jiného jste mohli přežít, ale pokud jste se i jen zmínili o nedostatku v tomto směru, měli jste štěstí, když jste vyvázli živí. Dle Harryho názoru se Snape právě přepočítal.

Hermiona také k němu právě ladně a s elegancí velké rozzlobené kočky připlula a shromážděný Řád zadržel dech.  Ron a Draco, kteří od ní již dříve schytali brutální zásah, sebou s preventivním soucitem trhli. Ale místo toho, aby svého Mistra špionů uhodila, se Hermiona zastavila přímo před ním, naklonila k němu obličej a zkoumala ho s povytaženým obočím.

„Lepší?“ zeptala se. A jakmile tiše přikývl, její agresivita z ní spadla jako odhozený plášť. „Rádo se stalo,“ řekla Snapeovi a on se na ni, k naprostému úžasu Řádu, radostně usmál, chytil její ruku do své a bez jediného slova na ni vtiskl polibek.

„Tak pojďme začít,“ navrhla a rozhlédla se kolem, vzpomenouc si na členy Řádu, kteří byli roztroušeni po celé místnosti v tichém úžasu. „Nuže? Na co zíráte? Máme schůzi.“

Po jejích slovech se zdálo, že alespoň Albus se dostal z omámeného vytržení, vraceje se ke svému obvyklému šťastnému já. Zatímco pobíhal kolem a vyčarovával čaj a horkou čokoládu pro všechny, zbytek z nich tiše zaujal svá místa.

„Byla bys tak ochotná a vysvětlila mi teď, co se tu stalo?“ požádal Harry svou kamarádku, když dosedla do křesla vedle něj. „Takhle agresivní jsem tě viděl jen jednou nebo dvakrát, a to vždy z lepších důvodů, než byla Snapeova špatná nálada.“

„Zoufale se zkoušel naštvat,“ řekla prostě. „A protože jsem nechtěla, aby si na vás v příštích dvou hodinách brousil svůj jazyk, dokud by se nepřivedl k zuřivosti, kterou potřeboval, rozhodla jsem se to udělat sama. Je to mnohem rychlejší způsob.“

„Proč se potřebuje rozzuřit?“

Hermiona se k němu otočila. Úsměv, který jí přelétl přes rty, byl ironický, posměšný a tak trochu smutný zároveň.

„Přemýšlel jsi někdy, co ho pohání?“ zašeptala. „Setkal ses s Voldemortem. Existuje jen málo věcí, které se mohou postavit proti čisté hrůze Pána zla. Opravdový hněv je jednou z nich.“

Harry se na ni ohromeně podíval, ale na její tváři neviděl nic, než upřímnost a trochu smutku. „Chceš mi říct, že to je… to, proč je takový? Protože potřebuje vztek, aby mohl pokračovat v boji?“

„Proč kladeš větší důraz na spravedlnost, než na opatrnost, Harry?“ zašeptala Hermiona a její poznámka byla zjemněná úsměvem, který jí hrál na rtech. „Proč Brumbál tak touží po sladkostech, jasných barvách a všem, co dělá svět trochu hezčím? A proč Remus nabízí každému laskavost, i když ví, že mu to přinese jenom bolest? Všichni máme své prostředky, jak se s tím vyrovnat.“

„Ano, dobře, to jsem věděl,“ zamumlal Harry a cítil se velmi hloupě. „Ale vždycky jsem si myslel, že Snape se tak chová, protože je mizera.“

„Ach, to je další důvod,“ souhlasila Hermiona vesele. „Největší mizera ze všech. Není na něj radost pohledět?“ povzdechla si spokojeně a Harry se upřeně soustředil na své boty, nejsa si jist, zda má být v šoku či pobaven.

Podivným a lehce pokrouceným zmijozelským způsobem, uvědomil si šokovaně, byli Hermiona a Snape spolu docela sladcí.

Xxx

Posilovna Řádu, která se nacházela o patro výš nad ústředím, byla obrovská, sluncem zalitá místnost, pětkrát větší než soukromá tělocvična, kterou používali Draco a Harry. Stejně jako na ústředí, i sem byl vstup jen přes několik gobelínů, aby bylo zajištěno, že ti, kteří s nimi trénovali, jako pár studentů ze šestého a sedmého ročníku nebo vybraní členové vnějšího kruhu, nebudou mít přístup na ústředí a k informacím tam uloženým.

Naproti gobelínu, kterým právě prošli Draco, Harry a Hermiona, bylo postaveno pódium pro souboje, které se co do velikosti a šíře lišilo od toho jediného, které Harry viděl – a používal – ve druhém ročníku. V levém rohu místnosti bylo poskládáno několik stolů, které přetékaly souborem map, diagramů a dalších věcí, které Harry nedokázal rozpoznat. Napravo byl velký prostor označený jasně červenými čárami na podlaze.

Hermiona už mu řekla, že linie značí ochrany na vysoké úrovni, které drží ostatní návštěvníky v místnosti v bezpečí od všeho, co by bylo vypáleno neverbálně, samozřejmě kromě Nepromíjitelných. Vyslovila to slovo tak lehce a klidně, že si Harry se zachvěním uvědomil, s jakou jistotou očekává, že během jejich tréninků budou sesílány i Nepromíjitelné kletby.

Když prošli, byli uvítáni pohledem na Remuse, Moodyho, Brumbála a Snapea, stojící vedle sebe, jako kdyby imitovali uvítací výbor, a Harry si nemohl pomoct, ale musel si pomyslet, že teď čelí čtyřem z pěti nejnebezpečnějších lidí v současnosti žijících v Bradavicích, s pátou – Hermionou – stojící po jeho boku. Při této myšlence mu přeběhl po zádech mráz, ale zvláštním způsobem se mu také ulevilo při vědomí, že těchto pět lidí stojí na jeho straně, že bude bojovat po jejich boku.

Tohle bylo mnohem lepší než skupinka, se kterou se v pátém ročníku vřítil na ministerstvo. Tak mnohem lepší.

Jeden po druhém členové užšího kruhu vstoupili do tělocvičny a o krátkou chvíli později zazářila další tapisérie a vešli bradavičtí studenti, kteří patřili do vnějšího kruhu. Harry si všiml, že Ron byl mezi nimi, a pokrčil rameny. Pokud se jeho bývalý kamarád cítil lépe mezi Nevillem a Ginny než mezi Dracem a Hermionou, nechal ho být. Věci už se brzy stanou ještě obtížnější.

„Tak dobrá,“ oznámil Moody hrubě, když byla skupina kompletní. „Tohle je naše cvičební místnost, kde vás budeme připravovat na válku. Tady se budete potit, proklínat a krvácet, dokud Remus, Severus a já nerozhodneme, že jste pro válku způsobilí. Zde budete…“

Harry uslyšel po své levici zasténat Tonksovou. „Prosím tě, Moody,“ zvolala. „Nepřednášej nám tu celou řeč bystrozorské přípravky! Drž se důležitých částí!“

Místo odpovědi se Moody jen ďábelsky usmál a Harry zahlédl několik studentů kolem sebe zblednout. Neville slyšitelně polkl a Ginny prudce tasila svou hůlku. Ale jak vidno, nejen studenti byli nervózní. Mnoho členů užšího kruhu bojovalo a přežilo první válku, avšak pro mnohé z nich to už byly roky od posledního skutečného souboje. Harry zahlédl, jak si Molly Weasleyová pohrává se sponou, která držela její vlasy, a jak pan Weasley vtáhl břicho, a musel skrýt úsměv. 

„No ještě uvidíme, co je důležité, Tonksová,“ zavrčel Moody a Tonksová se pobaveně zasmála. Nuže, měla to snadné, nemohl se Harry ubránit myšlence, koneckonců dokončila bystrozorský výcvik. On však nevěděl nic o soubojích, kromě své lekce černé magie a jedné mizerné zkušenosti z druhého ročníku.

„Ale než začneme,“ převzal slovo Remus a Harrymu se ulevilo, že místo Moodyho chraplavého vrčení může poslouchat otevřený a přátelský vlkodlakův hlas, „dovolte mi, abych vás seznámil s místností.“

Usmál se takovým způsobem, že bylo jasné, jak je na tělocvičnu pyšný, a Harry zjistil, že je snadné se usmívat zpátky.  

„Tělocvičnu jsme zaštítili,“ začal Remus, „a nastavili ochrany tak, že žádná známka kouzel, které se zde budou provádět, neunikne ven. Mimo to Severus vyvinul kouzlo, které vymaže všechny záznamy o temných kletbách z vašich hůlek. Můžete tady svobodně cvičit vše, včetně Nepromíjitelných.“

Harry slyšel šepot Tonksové a Pastorka. Pro bystrozora byla existence takového kouzla šokující zprávou, a znovu byl Harry rád, že Snape patří na jejich stranu.

„Jak vidíte, rozdělili jsme místnost do třech hlavních zón. Pódium pro souboje není samozřejmě třeba vysvětlovat. Zde budeme pochopitelně využívat náš čas ke zdokonalení našich soubojových dovedností, ale pro jakýkoliv jiný druh bojové praxe jsme navrhli toto,“ ukázal na plochu označenou červenými čarami.

„Žádné vržené kouzlo neopustí tuto oblast a místnost může být přizpůsobena, aby imitovala různá prostředí, včetně naší bojové scény v Tintagelu.“

Tentokrát vypukl šepot mezi studenty, protože bitva u Tintagelu byla pro ně celkem novinka.

„Levá část místnosti bude věnována strategii. Ti, kteří se budou zabývat plánováním naší taktiky nebo tací, kteří budou přesvědčeni, že už nepotřebují další trénink, zde budou trávit čas diskuzí o našich možnostech a nejlepším postupu. Nějaké otázky?“

Po chvilce Remus přikývl a informoval je, že utvoří různé skupiny. Ti, kteří chtěli bojovat a trénovat sami, mohli využít pódium dle svých představ, ti, kteří se chtěli soustředit na fyzický trénink, měli jít s Moodym, a zájemci o základnější cvičení, měli následovat jeho.

Podle očekávání se studenti okamžitě nahrnuli k Remusovi, očividně rádi, že se dosud nemusejí vypořádávat s krví a potem u Moodyho.

Ve vzduchu se chvíli vznášelo podráždění, když Hermiona odstoupila od svých spolužáků a bez váhání si to zamířila ke strategické skupině po jejich levici, kde se s úsměvy a přikývnutím přivítala s Brumbálem, Snapem, Tonksovou a Pastorkem.

„Jak to, že je tamhle s dospělými?“ zašeptal Neville Ginny, která protočila oči.

„Copak si nepamatuješ, co udělala v lese, Neville?“ šeptla zpět a Neville znovu polkl. „Po tom, co jsme viděli, nevěřím, že potřebuje tohle 'základní cvičení', na kterém budeme pracovat, nebo snad ano?“

Byl to Draco, kdo vyvolal další podrážděné pohledy, když se letmo usmál na Harryho a odešel ke skupince pokročilých, shromážděných kolem pódia. Bill, Fred a George, kteří se rovněž přidali k této skupině, vypadali, že ho pošlou zpátky, ale McGonagallová tiše přešla k Dracovi, pozdravila se s ním přikývnutím a požádala jeho spolubojovníky o první souboj.

Harry si nemohl pomoct, ale musel se usmát, když viděl blonďatého Zmijozela a nezlomné Nebelvíry stát bok po boku, což mimochodem způsobilo, že teď Weasleyovi zmateně hleděli na svou bývalou kolejní ředitelku.

„Ach, je příliš dobrý, než aby trénoval s námi, co?“ zabručel Ron po jeho pravici a Harry se s povzdechem otočil. Tohle začínalo být naprosto otravné

„Ano Rone, je,“ odpověděl jednoduše a byl odměněn dalším zmateným pohledem, tentokrát z jeho vlastní skupinky. „Je Zmijozel, proboha, syn Luciuse Malfoye. Trénoval temnou a útočnou magii roky. Mohl by zřejmě s každým z nás vytřít podlahu.“

„Takže on používá temnou magii, jo?“ zeptal se Ron vítězoslavně. „Věděl jsem to!“

„Tak jako Hermiona nebo Snape,“ odpověděl Harry. „Po pravdě řečeno také jako Remus. A pokud se ti nelíbí, s kým se přátelím, Rone, můžeš odejít!“

Skutečnost, že považoval za svoje přátele Zmijozely, způsobila další vydatnou dávku šokovaných pohledů a šepotu, ale Harry je prostě ignoroval a následoval Remuse do pravého rohu místnosti.

Trénink byl přesně takový, jak jim Remus řekl: základní. Pro Harryho a ostatní, kteří nepřetržitě skoro dva roky navštěvovali BA lekce, se útočení a blokování, uhýbání a zaštítění stalo železnou košilí a Remus byl příjemně překvapen jejich schopnostmi; tak příjemně, že se po půlhodině kouzlení rozhodl vynechat velkou část tréninkového plánu, aby jim v každém ohledu ještě ukázal, co postrádají.

Přesto i Ginny a Lenka, které byly o rok mladší než ostatní, držely snadno krok, dokud jejich učitel obrany nezvolal konec tréninku. Utíraje si pot z čela Harry zastrčil hůlku a zvedl hlavu, aby se podíval kolem sebe.

Skupina, která se rozhodla pro fyzické školení, vypadala, k Haryho ohromné spokojenosti, mnohem hůř než studenti kolem něj. Většina z nich byla zpocená a lapala po dechu, jak je Moody ve vymezeném prostoru znovu a znovu honil a nutil je uhýbat, házet sebou na podlahu a rychle vstávat v choreografii, kterou znal jen on. Hestie Jonesová tomu snadno stačila, ale červené tváře paní Weasleyové a její namáhavý dech až příliš jasně ukazovaly, co si o těchto cvičeních myslí.

Soupeřící skupinka uprostřed místnosti byla stále zaneprázdněna. Zdálo se, že zahájili souboje dvojic, kdy profesorka McGonagallová a Draco čelili Weasleyovým dvojčatům. Bylo téměř nemožné držet krok s těmi dvěma, s jejich prazvláštní schopností předvídat pohyby ostatních, ale podle Harryho názoru to jeho kolejní vedoucí a přítel zvládali obdivuhodně.

Na druhém konci tělocvičny se Hermiona a Snape krčili nad velkým kusem pergamenu, kriticky zkoumajíce některé detaily, které Harry nemohl rozeznat. Nicméně to, co zahlédl, byl výraz upřímného respektu a zájmu na tvářích těch, kteří stáli kolem nich a naslouchali jejich vysvětlování. Při tomto pohledu zalil jeho žaludek pocit štěstí.

Nakonec možná nebude tak zlé, až to o nich Řád zjistí. Smířili se s představou Snapea a jí jako týmu a nic ostatního opravdu nebyla jejich věc. Pohled se mu zatoulal k funící a sípající paní Weasleyové a jeho jistota se vypařila.

Raději to neriskovat.

Remus zatleskal a Harry vrátil pozornost ke své skupince.

„Všichni jste si dneska večer vedli velmi dobře,“ oznámil jejich učitel a Harry koutkem oka zahlédl, jak se všichni ostatní dmou pýchou, zrcadlíce přesně Harryho pocity. „Dost dobře, ve skutečnosti, takže si na příštím setkání vyzkoušíte ovládání pokročilých útočných kouzel. Ale dnes je toho už dost,“ zastavil jejich zklamané protesty zdviženou rukou. „Máte třicet minut do zákazu vycházení, abyste se dostali do svých kolejí, a raději vám doporučuji neriskovat překročení pravidel,“ usmál se. „Koneckonců je v téhle místnosti spousta učitelů.“

Jako by si najednou vzpomněli na všechny lidi kolem, studenti rychle přikývli a odešli z chráněné oblasti. Harry následoval své přátele přímo k tapisérii, ale samozřejmě jeho večer nebyl ještě u konce.

„Rone, Harry,“ zavolal za nimi Remus. „Mohli byste tu na chvíli zůstat?“

Harry spatřil v Ronově tváři vzrušení, nadšení z vědomí, že mu bylo dovoleno zůstat, zatímco ostatní studenti byli posláni pryč. Ovšem skutečnosti, že nyní sestoupil z pódia i Draco a připojil se k nim, jako by to bylo samo sebou, se nepatrně podařilo ztlumit jeho nadšení.

Harry však cítil vnitřní neklid, který se dral napovrch. Ať už zůstali kvůli čemukoliv, nemůže to být nic dobrého. Pocit jen zesílil, když jeden po druhém členové Řádu zastavili výcvik a odešli skrze různé gobelíny, dokud nezůstali jen on, Draco, Ron, Hermiona, Remus, Moody, Snape a Brumbál.

Tohle rozhodně nebylo dobré. Harry to cítil v kostech.

Remus naznačil Ronovi a Harrymu, aby ho následovali, a přešel k další části chráněné oblasti.  Harry neviděl nic, co by naznačilo důvod, proč jsou tu, nic, než tři velké krabice u okna.

Risknul pohled na Hermionu a viděl ji stále pohrouženou do diskuse se Snapem, Brumbálem a Moodym, který se připojil ke skupině kolem strategického stolu, když teď všichni účastníci jeho výcviku byli pryč.

Harry se otočil zpět na Remuse a zjistil, že jeho učitel obrany zřejmě hledá slova. Ach ne, pomyslel si Harry, definitivně se mu tohle nelíbilo.

„Proč jsi chtěl, abychom zůstali, Remusi?“ zeptal se tiše, ačkoli se zároveň děsil odpovědi, která přijde.

Remus si povzdechl a pročísl si netrpělivým gestem vlasy dozadu.

„Dle plánu, na kterém pracujeme,“ začal vysvětlování, „budou naše ozbrojené složky rozděleny do tří skupin. Jedna bude skryta dole v Tintagelských jeskyních, další bude ukrytá pod přeměněnými kameny či neviditelnými plášti. Ale třetí skupina, jednoznačně ta nejmenší…“ odmlčel se, zjevně nevěda, jak to zformulovat.

„Třetí skupina na svých ramenou ponese celou tíhu prvního útoku a také se bude muset vypořádat s Voldemortem. Tato skupina se bude skládat z vás, Harry a Rone, a Hermiony. Budete muset přežít, dokud se do bitvy nezapojí Řád, a budete tak muset bojovat sami.“

Znovu se odmlčel, ale když ani Harry ani Ron neučinili žádný náznak, že by něco řekli, pokračoval. „A k tomu budete potřebovat Nepromíjitelné kletby, zejména smrtící kletbu. Pokud je nám známo, Avada Kedavra je jediná kletba, která Voldemortovi s jistotou uškodí. A proto tu dnes večer jste. Abyste sesílali smrtící kletbu, dokud se ji nenaučíte používat sebejistě.“

Věděl jsem, že budu tohle nenávidět.

Harry polkl a snažil se narovnat. Ta myšlenka se mu vůbec nelíbila, ne když třetí Nepromíjitelná kletba byla v jeho mysli vždy spojena s výkřiky jeho matky a ošklivou červenou jizvou, která z něj udělala celebritu.

Jak mohli očekávat, že ji použije? Jak mohl někdy někoho natolik nenávidět, aby ho dokázal takhle zabít? Zamířit na někoho svou hůlku a vypálit na něj zelené, smrtící světlo? A jestli se mu podaří kletbu seslat, jestli ji dobrovolně použije, nestane se tak jedním z nich, součástí lidí, které vždy nenáviděl?

Ale pokud je to jediný způsob jak Voldemorta zabít? zeptal se hlas v jeho mysli. Jestliže je to jediný způsob, jak ukončit tuhle válku?

Jeho oči vyhledaly Hermionu a našly ji stojící mezi muži kolem strategického stolu; jediná z nich zřetelně neposlouchala jejich rozhovor. Celá její bytost byla upřena na Harryho a v jejích očích si mohl přečíst, že o jeho pochybách ví. Že ví a že přijme jeho rozhodnutí, ať už bude jakékoliv.

Co jsi učinila, abys ukončila tuto válku? zeptal se jí bezhlesně a zcela ignoroval Rona po své levici a jeho napůl upřímné protesty. Jakou nevinnost jsi obětovala? Kolik lidí jsi zranila, kolik jsi zabila, abys mě ochránila?

A pak: Já jsem jediný, kdo to může s Voldemortem skoncovat. Jestli budu příliš přecitlivělý, než abych tohle udělal, příliš vnímavý, než abych zabil muže, který zničil většinu mého života, veškeré jejich společné úsilí, všechny oběti přijdou nazmar.

Stále neposlouchaje Rona ani Remuse, vytáhl hůlku, oči upřené na malou myšku, kterou jeho učitel obrany vyndal z jedné z krabic. Cítil hladké, leštěné dřevo ve své ruce. Cítil jeho uklidňující chlad a lehké ohnutí svých prstů kolem rukojeti.

Ve své mysli slyšel křik své matky, viděl Hermionu sápat se na zpanikařeného Rona, cítil vlastní zoufalství a strach, znovu ochutnal v ústech krev, když se kousl do rtu během několika dávek Cruciatu, které musel vydržet.

Pomalu pozvedl hůlku, jejímž cílem byla myš. Všechny zvuky kolem něj utichly.

Ale nevěděl, jak to udělat. Nepodařilo se mu ani prosté 'Crucio' v pátém roce, jak teď mohl vážně uvažovat o provedení smrtící kletby?

„Nenávist je jen jedna část, kterou si kouzlo žádá, Harry,“ zašeptal náhle hlas blízko jeho ucha. Draco. Vážný Draco, který jej naučil tolik věcí o kouzelnickém světě a o sobě. „Další součástí je odhodlaná touha to vidět. Ale obě části kouzla, a v tom je ten trik, se nemusí týkat oběti, na kterou ses zaměřil. Vezmi svou nenávist k Voldemortovi a svou ochotu ukončit tuhle válku. Zkombinuj je a nebudeš mít žádný problém kletbu seslat.“

Harry se ani nepohnul na znamení, že rozuměl, ale jeho oči se zúžily do štěrbin, dokud celé jeho bytí nebylo zaměřeno na vystrašenou myš, drženou na místě ochranami.

On… Ukončí… Tuhle… Válku.

„Avada Kedavra,“ uslyšel zašeptat hlas - ne, zasyčet - a předtím, než si stačil uvědomit, že tohle ledově chladné zasyčení vyšlo z jeho úst, zasáhlo myš zelené světlo.

Byla okamžitě mrtvá.

Na místnost padlo naprosté ticho, jak tam tak Harry stál s hůlkou dosud namířenou na mrtvého tvora, jeho obličej chladná a odhodlaná maska. Po chvíli, v níž se zdálo, že zamrzl i čas, Remus přerušil toto kouzlo tím, že přikročil k drobné mrtvolce a nechal ji hůlkou zmizet.

„To bylo na poprvé vynikající, Harry,“ řekl trochu chraplavým a nejistým hlasem a úsměv na jeho tváři se nezdál tak široký jako obvykle. „Proč si to neprocvičíš trochu víc, zatímco budu asistovat Ronovi? Draco, můžeš Harrymu pomoct?“

Draco přikývl. „Nikdy jsem si nemyslel, že to v tobě je, Nebelvíre,“ zašeptal do Harryho ucha, když kolem nich prošli Remus s Ronem.

„Ani já ne,“ šeptl Harry zpět. Zabil druhou myš, kterou Draco vytáhl z krabice. Třetí. Čtvrtou a pátou.

Po osmi myších se cítil nanic a špinavý po celém těle, ale byl si také jistý, že se mu podaří v jakékoliv situaci seslat kouzlo správně.

Dokázal to.

Ron byl však úplně jiný případ.

„Opravdu to musíš chtít, Rone,“ vysvětloval Remus trpělivě nejméně po desáté. „Jen slova na kletbu nestačí, ale odhodlání za nimi ano. Pokud nebudeš cítit dost nenávisti a odhodlání k zabití, nikdy to nebudeš schopen udělat.“

„Ale jak můžu nenávidět myš tak, abych ji chtěl zabít?“ zeptal se Ron nešťastně. „Myslím, že je docela roztomilá, ne?“

„Nemusíš konkrétně nenávidět toho, kdo stojí před tebou, i když s Voldemortem jako tvým jediným cílem by to neměl být problém,“ vysvětlil Remus trpělivě. „Ale musíš nasměrovat tyto pocity do kletby z centra jejich vzniku.“

Znovu Ron zvedl ruku a namířil svou hůlku na myš. Jeho ruka se napětím v těle třásla a tvář mu úsilím rudě zářila.

„Avada Kedavra,“ vykřikl, ale nic se nestalo.

„Avada Kedavra!“

Harry pokynul Dracovi, že nechce další myš z krabice, a přešel k místu, kde Ron marně křičel a mířil.

„Avada Kedavra!“

„Avada Kedavra!“

Myš nešťastně vypískla a Ron nechal svou hůlku klesnout. Vypadal, jako by s myší celkem souhlasil.

„Možná jsem hloupej nebo příliš slabej nebo tak něco, ale já prostě nedokážu nenávidět nikoho natolik, abych ho chtěl zabít!“ řekl nakonec naříkavým hlasem s nádechem stížnosti. „Ani Voldemorta! Myslím tím, že mě rodiče vždycky učili, že nenávist je špatná věc a že nic nikdy nemůže ospravedlnit něčí zabití! Není to tak snadné jít proti tomu, co se ti příčí!“

„Musíš,“ řekl tiše Harry. „Pokud nám chceš pomoct.“

„Já vám chci pomoct! Ale jak můžu změnit to, kým jsem? Jak můžu začít takhle nenávidět?“

„Velmi zvláštní, Weasley,“ protáhl Draco ze svého místa. Harry rozpoznal jeho tón, jeho typický zmijozelský úšklebek a uvědomil si, že se jeho přítel snaží Rona vyprovokovat. Nebylo tu nic, co mohlo rozčílit Weasleyho tak moc, jako dávka zmijozelské arogance. Harry jen doufal, že se Ron nerozhodne, že je had snazší cíl, než roztomilá myška.

„Podle způsobu, jakým zíráš na mě a na každého, kdo nesdílí tvůj tupý přístup k realitě, bych si myslel, že nenávist je tvoje přirozená emoce. Ale asi se u tebe probouzí jen, když ti je úplně k ničemu, že?“

Harry nasál do plic vzduch a čekal výbuch. Koutkem oka spatřil, jak Snape a Hermiona přistoupili blíž k nim a ulevilo se mu. Pokud se Ron rozhodne na Draca zaútočit, odzbrojí jej rychleji, než stihne kletbu dokončit.

Ale pro jednou v životě učinil Ron Weasley něco neočekávaného. Místo toho, aby se do Draca pustil, sklonil hůlku a podíval se na Zmijozela s klidnou tváří.

„Vím, o co se snažíš, Malfoyi,“ řekl tiše. „Ale je mi líto, že tě zklamu. To, co k tobě nebo k jiným zmetkům ve tvé koleji cítím, není nenávist. Je to vztek a v poslední době žárlivost,“ prudce zčervenal, avšak nepřestal povídat. „Ale není to nenávist. Upřímně nevím, jak ji mám cítit, přinejmenším ne tak silně, abych zvládl tuhle zatracenou kletbu.“

„Opravdu se chceš naučit nenávisti?“ zeptala se Hermiona klidně ze své pozice. Bylo to poprvé, co s ním od incidentu s její myslánku promluvila, a tak sebou trochu trhl, ale pak se k ní otočil a pomalu přikývl.

„Nechci tě nechat ve štychu. Harry mě po svém boku potřebuje, a pokud mu můžu pomoct ukončit tuhle bitvu, jsem ochoten udělat cokoliv, co je třeba.“

Hermiona si povzdechla a pomalu k nim přešla. Harry viděl záblesk ve Snapeových očích, který mu řekl, že Mistr špionů přesně ví, co má v plánu a že z toho není nadšený.

„Mohu ti pomoci, Rone,“ řekla mu. „Ale musíš si být absolutně jistý, že tohle chceš. Bude tě to stát kousek tvé nevinnosti.“

Ron otevřel pusu, aby prohlásil, že není nevinný už hodně dlouho, děkuji pěkně, ale něco v Hermioniných očích mu muselo říct, jak vážné toto je, a tak zase ústa zavřel a místo toho se dlouze a usilovně zamyslel.

„Ano,“ souhlasil nakonec. „Nemůžu vás nechat na mě čekat, a chodit okolo se šancí na týrání nebo něco takového není tak skvělá alternativa.“

„Hermiono,“ začal Snape, ale ona jen zavrtěla hlavou a věnovala mu pohled, který jej okamžitě umlčel.

„Dobře tedy,“ řekla Ronovi. „Jestli jsi si jistý…“

Přikývl a ona k němu přistoupila ještě blíž, vzala jeho obličej do svých rukou a naklonila jej směrem dolů, aby mu mohla hledět z očí do očí.

„Uvolni se,“ zašeptala. „Tohle bude hodně bolet.“

A pak vstoupila do jeho mysli, což bylo jasné každému, kdo někdy viděl nitrozpyt v akci.

Méně než za minutu po jejich kontaktu Ronova tvář zešedla a oči se mu doširoka rozšířily. Jeho tělo sebou začalo škubat.

Hermiona udržovala kontakt více než deset minut a Ron celou tu dobu vypadal jako na pokraji zhroucení. Harry přemýšlel, proč to trvá tak strašně dlouho, ale pak si uvědomil, že Hermiona dělá přesný opak toho, co obvykle se Snapem.

Místo stlačení vzpomínek do toku informací, tak malého a zhuštěného, jak jen to šlo, je nechala pomalu klouzat do Ronovy mysli, usnadňujíc mu tak vyrovnání se s nimi.

Přesto však Ron nevypadal, že by to dobře zvládal.

Pak ho Hermiona pustila.

Na okamžik se Ronovo tělo zakymácelo, když se vrátil do reality, jeho tvář hodně zelená a uši obscénně červené.

Harry k němu přikročil a natáhl ruku, aby ho uklidnil, ale Ron se vrhl od něj směrem na zem. Zvuk silného dávení zaplnil celou místnost, ve které konečně utichl veškerý hovor.

S výrazem příliš klidným, než aby byl přirozený, Hermiona vyčarovala vlhký hadřík a položila jej na Ronův krk.

„Snaž se dýchat zhluboka a klidně,“ řekla mu a nechala jeho zvratky zmizet. „Ten pocit za chvíli odezní.“

I když to tak zatím moc nevypadalo. Ronova těla se zmocnilo chvění, dokud se celé jeho tělo, stále se krčící na podlaze, silně netřáslo. Přesto se mu zvedal žaludek, a Harrymu chvíli trvalo, než si správně vyložil Ronova třesoucí se ramena. Jeho spolužák brečel a nevolnost se změnila v suché dávivé vzlyky.

„Proboha, Hermiono, nepřehnala jsi to trochu?“ zeptal se Draco a přistoupil s ustaranou tváří blíž. „Kolik týdnů jsi do něj nalila?“

Hermiona se pouze smutně usmála a přemístila hadřík na Ronově krku.

„Podala jsem mu jen část svého zasvěcení,“ řekla Dracovi a Harry se na ni nevěřícně podíval.

„Tohle s ním udělala vzpomínka na jeden večer?“ zeptal se a ukázal na třesoucího se Rona.

Hermiona přikývla. „Byla to dost drsná noc,“ přiznala. „Ale pokud mu to poskytne to, co potřebuje…“

Nakonec Ronovy křečovité záškuby a hrozné zvuky ustaly.

Když k ní vzhlédl, Harry si všiml v jeho očích nového výrazu.

„Omlouvám se, Hermiono,“ zašeptal chraplavě zrzek. „Nikdy jsem nevěděl… neudělal bych… proboha, promiň.“

Harry se k němu natáhl, ale Hermiona ho zastavila ostrým 'Nedotýkej se ho!' a stejně tak i Ron před Harryho rukou prudce ucukl.

„Bude mu nějaký čas trvat, než zase na svém těle snese dotek,“ řekla klidně Hermiona. Pak se na Rona podívala očima mnohem přátelštějšíma než v průběhu minulých několika týdnů.

„Chceš se osprchovat nebo si trochu odpočinout?“

Ron zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Chci znovu zkusit tu kletbu,“ zašeptal. „Mělo by to teď být snadné.“

Hermiona přikývla. „Myslela jsem si to.“

„Rone,“ řekl Harry, který ještě stále zcela nechápal, co se jeho příteli stalo. „Nemyslíš, že by byl lepší odpočinek?“

„Ne,“ odpověděl Ron dosud tím strašlivě mrtvolným hlasem. „Kletba.“

Zabil myš na první pokus, jeho zelené světlo bylo silnější a mnohem intenzivnější než Harryho. Ale když už se teď zdálo, že kletbu docela snadno ovládl, nezastavil se. Za půl hodiny zabil všechny myši a pavouky, tiše, aniž by jednou obrátil zrak od cvičného prostoru, dokud se opět nezačal chvět, tentokrát vyčerpáním.

Nakonec k němu znovu přistoupila Hermiona.

„To stačí,“ řekla mu. „Umíš to. Teď odpočinek a očista, a něco sněz.“

Pomalu otočil hlavu a nevěřícně se na ni podíval. Harrymu se jeho pohled jevil, jako by se jí tiše ptal, jak může tohle normálně dělat, každý den znovu a znovu, po tom, co viděl.

„Život jde dál, Rone,“ řekla mu Hermiona jemně. Pomalu zvedla svou ruku a položila ji na jeho ramena. Trhl sebou, ale ona se neodtáhla, a po jedné či dvou vteřinách se jeho svaly uvolnily.

„Vše se zlepší, za den či dva.“

„Je těžké tomu uvěřit,“ odpověděl chraptivě. „Nemyslím si, že bych někdy zapomněl…“

„Nikdy nezapomeneš,“ přerušila jej. „Ale naučíš se s tím žít, tak jako já.“

Najednou se smutně usmála. „To, co jsi viděl, se odehrálo před rokem, Rone. Od té doby se mi přihodily mnohem horší věci, a stále tu jsem.“

Na chvíli Ron vypadal, jako by chtěl něco namítnout. Ale pak si očividně uvědomil, s kým mluví, a znovu si Harry v jeho očích všiml stop podivných emocí, směsi úžasu, strachu a obdivu, než přikývl a sklonil hlavu.

„Vezmu ho na kolej,“ nabídl Harry a byl odměněn Hermioniným úsměvem.

„Postarej se o něj dobře,“ řekla tiše. „Bude to pro něj teď obtížné.“

Po zbytek týdne byli Harry a ostatní kluci ze sedmého ročníku buzeni Ronovými výkřiky, jak se ho zmocňovala jedna noční můra za druhou. Bylo to horší než Harryho pátý ročník, horší než to, co mu Ron řekl o Ginny poté, co ji ovládal Voldemort, a po třetí noci Harry Ronovi doporučil, aby si vzal z ošetřovny trochu bezesného spánku.

„Hermiona mi nějaký přinesla na první noc potom, co ona…“ odpověděl Ron, odvraceje svůj zrak.

„Pak proč sis ho nevzal?“ řekl Harry překvapeně, ale jeho přítel neodpověděl.

„Bylo to tak zlé?“ zeptal se Harry po chvíli a okamžitě se proklel za tak hloupou otázku.

Ron vzhlédl a hořce se usmál. Harry nikdy neviděl na kamarádově tváři tak cynický a mrtvolný výraz. Vypadal jako někdo úplně jiný.

„Horší,“ odpověděl chraptivě. „A nechci o tom mluvit.“

„Ne, chápu to,“ souhlasil Harry tiše. „Jen… kdyby sis chtěl s někým promluvit…“

Sledoval, jak Ronův úsměv získal trochu na životě. „Jistě,“ řekl. „Ale nemyslím si, že bych někdy chtěl.“

Harry čekal, ale Ron zůstal potichu s tváří nakloněnou na stranu, jako by naslouchal tichému šepotu.

Po další noci plné výkřiků ho Harry naučil tišící kouzlo, které sám používal v pátém a částečně i šestém ročníku.

xXx

A/N: Název kapitoly je opět z Macbetha.

Robin a Malý John samozřejmě odkazují na Robina Hooda a jeho veselou bandu zbojníků a Freya je germánská bohyně. Systém kódů, které používají špioni, bude vysvětlen v některé z dalších kapitol.

 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*touzim po dalsi

(Anne, 15. 3. 2015 0:34)

Boze tato povidka je neskutecne do detailu a kvalitne propracovana :) dokonce i beta opravuje na jednicku.. A ten tvuj preklad.. Ooo, asi jsem se zamilovala :D
Prelouskala jsem celou serii behem jednoho vcerejsiho odpoledne a uprimne doufam,ze nemas v hledacku momentalne nic dalsiho (Burn muze pockat O:)) a pustis se do dalsi kapitolky.. :3:3 prosiiiim O:)

úžas

(ladyVoldemort , 9. 3. 2015 1:44)

Jednoducho uzasne Mám rada desivu Hermionu aA ten koniec.
Kedy bude ďalšia kapitola? :-)

wow

(Leylon, 8. 3. 2015 8:10)

Úžasné. Týmto so Ron konečne zaslúžil trocha rešpektu... a trochu dospel. Dakujem za krásny preklad ;)

Ahoj :D

(Alex, 27. 2. 2015 16:41)

Ahoj. Tvůj překlad povídky je naprosto luxusní :3 Naposled jsem tu byla před vánocemi a bohužel není žádný další díl :/ Kdy asi bude další? :D :)

Paráda!

(pajka, 12. 12. 2014 16:10)

Scéna na schůzi mezi Severusem a Hermionou byla vážně luxusní. Nejvíc ze všeho na mě zapůsobilo to gesto - ten drobný polibek ruky.
Ronovo prozření, no, asi to bylo nutné. Někdy je rána do palice lepší než hodiny vysvětlování. Ráda bych řekla, že si to zasloužil, ale tohle si asi nezaslouží nikdo :-(. ML, vliký dík za novou kapitolku a moc se těším na další! Před Vánocemi už to sdi nestihneš, co? ;-)

:-)

(mami, 5. 12. 2014 17:35)

Od začiatku až po koniec jediným dychom. Je to smutné, ale nutné, žial sú vo vojne a každý sa š ňou vie vysporiadať inak.

:-)

(scully, 4. 12. 2014 9:23)

Teda ten začátek byl síla.Je vidět,že Hermiona Severuse opravdu zná a ví,jak mu pomoci. A Řád jen koukal. Jednu chvíli mi bylo Rona hodně líto,ted už nebude tak nevinný. Ale určitě ted bude Hermionu respektovat,když viděl,co všechno musela obětovat. Jsem zvědavá,jak Harry a Draco zvládnout vymyslet tu falešnou věštbu. Moc děkuju za krásnou kapitolku a moc se těším na další

Uf

(Lupina, 3. 12. 2014 21:12)

Tak po úžasném začátku, kdy celý Řád zíral na interakci mezi Severusem a Hermionou to přešlo do naprosto děsivé chvíle. Myslím, že Ron opravd ztratil něco ze své nevinnosti. A už nikdy nebude jako dřív. Děkuji. Bylo to skvělé.

:)

(Luisa, 3. 12. 2014 19:25)

Severus a Hermiona v bastard-módu opravdu sladké, no a Ronovo školení - velmi poučné a nezbytně nutné. Děkuji a netrpělivě vyhlížím další příděl:D

Re: :)

(MagicLady, 3. 12. 2014 21:11)

Jejich hádka na úrovni prostě nemá chybu :D Díky za komentík :)

Jéj!" :D

(Lucy, 3. 12. 2014 18:31)

To bylo tak luxusni!!! :3 Nemohla jsem uverit, ze je dalsi kapitola uz tady. Okamzite jsem se pustila so cteni a niceho nelituju! Je to skvela kapitola a moc se tesim na dalsi :)

Re: Jéj!" :D

(MagicLady, 3. 12. 2014 21:06)

Jojo, jen ten konec byl takovej vážnej, ale bohužel jsou ve válce, takže si tím projít musej. Díky za komentík :)