Jdi na obsah Jdi na menu
 


50. Východ Kansasu

19. 3. 2015

Beta: jako vždy skvělá Marci :)

 

50. Východ Kansasu

 

„Hermiono?“ nesl se Severusův hlas komnatami.

„Tady nahoře,“ zvolala a o chvilku později zaslechla, jak stoupá po schodech. Povzdechla si, na okamžik zavřela oči a opřela hlavu o hranu vany.

Severus měl v těchto posledních dnech podivnou náladu, a to od té doby, co zabili jeho špiona a ona krátce nato 'napravila' Rona.

Nebyla si jista, která z těchto dvou událostí zapříčinila jeho podrážděné, lépe řečeno chladné chování. I když mu přesně pověděla, jak malou část vzpomínek Ron viděl – nebyla tak hloupá, aby mu ukazovala ty části přijetí, kde se nacházela přímo ona, jen nějaké náhodné mučení mudlů a v krátkosti seslání Cruciatu – Severus stále nebyl jejím rozhodnutím nadšen.

Ať už to byla vzpomínka na to, jak napadl její mysl, nebo jen prostá žárlivost, že sdílela něco tak intimního jako mentální kontakt se zrzkem, připomínal to v posledních dnech tak často, až se jej naštvaně zeptala, zda už jejímu úsudku déle nevěří.

To ho umlčelo, ale nezměnilo to podivné napětí, které se v posledních dnech skrývalo za každým jeho pohybem.

Znovu otevřela oči, až když ho slyšela vstoupit otevřenými dveřmi do koupelny.

„Dobré odpoledne, lásko,“ pozdravila jej. „Jaký jsi měl den?“

Na to se usmál, ale byl to strojený úsměv, a ona si nemohla nevšimnout, že když se usazoval na okraj vany, vybral si místo u její hlavy, aby mu nemohla vidět do tváře.

„Strašně nudný,“ protáhl. „Měl jsem schůzku s několika bystrozory, a pak jsem se stavil ve Walhalle.“

„Jak se má Freya?“ zeptala se a opět zavřela oči, když ucítila jeho prsty jemně se dotýkat jejího čela, masírovat napětí z  hlavy pryč.

„Jako obvykle, pracovně,“ odpověděl Severus s úsměvem skrytým za jeho slovy, a Hermiona se v odpověď usmála. S Freyou se setkala jednou, obě v přestrojení samozřejmě, aby si vyměnily nouzové kódy, které jim umožňovaly se navzájem poznat, kdyby to bylo potřeba. Okamžitě si druhou ženu oblíbila.

„Co jsi dnes dělala ty?“

Hermiona se zasmála. „Opravdu se zajímáš o moje hodiny formulí a věštění?“ zeptala se zpět. „Nebo bych ti spíš měla vylíčit nudné podrobnosti z mého setkání s Harrym a Dracem? Vypracovali jsme plán na zhoršení Harryho nálady, včetně záchvatu vzteku před ředitelovou kanceláří příští úterý. Avšak nejzábavnější byly Dracovy návrhy, jak vtančí do srdce naší nové profesorky lektvarů. Při jeho způsobech bych se nedivila, kdyby ho nejen vzala jako učedníka, ale také se do něj zamilovala a dělala mu návrhy.“

„To by pak někteří lidé začali uvažovat nad tím, jestli tohle místo není stejně prokleté jako to na obranu,“ poznamenal Snape a náznak pobavení přidal do jeho hlasu vřelost. „Vzdát se práce a zamilovat se do studenta. To není moc lákavá perspektiva.“

Místo odpovědi se Hermiona natáhla a hravě ho plácla přes ruku.

„Jestliže shledáváš myšlenku na mě tak málo lákavou, pak bych měla možná opustit svoji lázeň a uchýlit se do bezpečí svých šatů,“ řekla s úšklebkem.

Ale on se nepřidal k jejich obvyklému hravému hašteření. Místo toho vstal a opustil koupelnu, jako by očekával, že jej bude vzápětí následovat.

Na to se zamračila. Něco určitě nebylo v pořádku, a ona měla pocit, že bouřka, ke které se v posledních pár dnech nad jejich hlavami schylovalo, konečně vypukne.

Rychlými a přesnými pohyby si umyla a opláchla vlasy, pak vstala, a pěna a voda stékaly po jejím těle jako malé potůčky s tančícími kousíčky ledu a sněhu.

Mávnutím ruky si vysušila tělo a vlasy, ale přesto si ještě vybrala ručník a omotala si jej kolem sebe, užívajíc si jeho teplo a svěží vůni.

Severus na ni skutečně čekal na místě, které nazývali jejím pokojem, i když zde v posledních týdnech trávila málo času. Její oblečení, knihy a školní potřeby – alespoň ty, které neroznesla dole po knihovně, když studovala – byly zde, pečlivě srovnané na policích, stole a v její velké skříni. Ale většinu denního času setrvávala dole a noci trávila v Severusově pokoji, oddávajíc se spánku po jeho boku s jeho rukama obtočenýma kolem sebe.

Nemohla říct, že jí chybí život samotářky.

V tuto chvíli však Severus seděl v jejím křesle u krbu a nevypadal, že by kolem ní chtěl v blízké budoucnosti ovinout své paže. Jeho ústa rámoval tvrdý výraz, který jej dělal chladnějším a méně přístupným, než byla zvyklá.

Přesto se usmála, když kolem něj procházela ke své skříni. Oba se již dávno naučili přijímat nálady toho druhého, a když dnes večer nemohl vystát něžnosti, ona ho nebude nutit.

„Mimochodem, Draco a Harry se mě ptali, proč se nikdy neúčastním soubojů,“ řekla mu, zatímco otevírala dveře od skříně a kriticky zkoumala své oblečení. Jakýkoliv cizinec, který by nahlédl dovnitř, by si pravděpodobně pomyslel, že patří přinejmenším třem různým ženám, a až tak by se nemýlil.

Školní hábity a uniformy, zavěšené úhledně vedle džínů, světle modrých, růžových a bílých svetrů a halenek, představovaly obraz mudlorozené školačky, která nemá valný zájem o oblečení nebo něco zdobnějšího, ale která se přesto snaží.

Rozhodně se nehodily k sukním, kalhotám a topům uprostřed skříně, které oplývaly teplými hliněnými tóny hnědé, červené nebo zlaté. Vypadaly dospěle, elegantně, ale také promyšleně, a očividně patřily ženě, která ví, co chce. Tyto šaty nosila jen v soukromí jejich komnat, nebo občas během schůzí užšího kruhu Řádu.

„A co jsi jim odpověděla?“

Zamračila se a přešla k pravé straně, kde čekaly na inspekci její 'pracovní' oděvy. Skutečnost, že Severusovi trvalo tak dlouho, než se zeptal, buď znamenala, že ji neposlouchal, nebo se nijak zvlášť o rozhovor nezajímal.

„Usmála jsem se a řekla jim, že jsi v tomhle ohledu hodně žárlivý.“

Sehnula se, otevřela svoji pravou zásuvku se spodním prádlem a zvolila tmavě červené kalhotky a podprsenku. Stále čekajíc na reakci na svá slova, pohybem zápěstí odeslala ručník zpátky do koupelny a začala se oblékat.

„Byla jsi povolána?“ zeptal se neutrálně. Cítila jeho pohled spočívající na podprsence v její ruce a zvažující její pozici v blízkosti svůdných šatů s hlubokým výstřihem, krátkých sukní a průhledných blůzek.

„Ještě ne. Ale je to otázka hodin.“ Otočila napůl hlavu a podívala se na něj, ale on se neusmál. To byla dosud jedna z věcí, které činila její vztah se Severusem tak zvláštním – skládal jí komplimenty a flirtoval s ní jako každý jiný muž, ale nikdy, nikdy ne, když měla na sobě svůdné, odhalující spodní prádlo, jako právě teď.

Upravení krajek, ozdob a podvazků si vyžádalo svůj čas. Přiléhavou minisukni a odhalující halenku nosila jako masku, jako kostým podtrhující její roli. Ty patřily do světa Smrtijedů. Bavlněné kalhotky a praktické podprsenky, trička a kalhoty, to byla pravá Hermiona, Hermiona, které se on dotýkal.

„Sukni nebo šaty?“ zeptala se stejně neutrálním tónem jako on.

„Sukni spolu s červenou halenkou,“ odpověděl a ona přikývla. Právě to, co by si vybrala sama.

Cítila se být nervózní a strašně nejistá, když se měla takhle poprvé oblékat v jeho přítomnosti, bála se, že se k ní přiblíží a ona od něj bude muset ustoupit. Ale naštěstí chápal, že to není nic jiného, než uniforma, nic co by ho mělo přitahovat, jen styl oblékání, který Smrtijedi od ženy očekávají.

A Severus si držel odstup. Dával jí tak prostor k neutrální atmosféře, kterou potřebovala. Za to mu byla stále ještě vděčná.

„Lucius se zmínil, že dnes večer bude setkání,“ pokračovala, zatímco si natahovala sukni přes nohy až k bokům. „A jak jsem byla varována, nebudou tolerovat školačku.“

„Soudím, že se tedy nebudeš účastnit obvyklého setkání tupohlavců, že?“

Hermiona se zamračila, když si zapínala blůzku. 'Setkání tupohlavců' bylo jedním z mnoha milých popisů, které Severus v posledních měsících používal v souvislosti se setkáními  Vnitřního kruhu, ale dnes jeho hlas postrádal hravost, která obvykle tyhle urážky doprovázela. Zněl tvrdě, krutě a agresivně a ona přemýšlela, co způsobilo tuhle pochmurnou náladu.

„Nemyslím si,“ odpověděla. „Tedy pokud povolání přijde pozdě.“

„To je dobře,“ řekl stejně krutým tónem a posadil se na postel. „Pak aspoň jeden z nás nebude dnes večer ztrácet čas.“

Její zamračený výraz se ještě prohloubil a celá se k němu otočila. „Tato setkání nejsou ztrátou času, Severusi, ty to víš mnohem lépe, než kdokoliv jiný,“ vyčetla mu tiše. „Co je to s tebou?“

Zachmuřil se a zkroutil tvář do ošklivé grimasy. „Možná že už mě omrzelo zabývat se blázny den za dnem. Možná mi je špatně z lidí, kteří se dostávají do problémů, protože ignorují mé rady. Možná…“

Obrátila oči v sloup. Znovu už ne. Dále pronese svou řeč o zbytečném nitrozpytu nebo o její zcela nelogické touze chtít o všem informovat Pottera, či o schopnosti Tonksové ignorovat vše, co jí přímo tančilo pod nosem. Následovala by slušná hromada kousavých poznámek o špionech jako Malý John, kteří prostě nedodrželi své umístění a v důsledku se sami zabili, nebo o členech užšího kruhu, kteří měli tak málo sebeovládání, že to až bolelo.

Upřímně řečeno, slyšela toho v posledních dnech už dost.

„Severusi Snape,“ řekla panovačně. „Buď se mnou budeš mluvit, jako bych měla mozek, a řekneš mi, v čem tkví problém, nebo se můžeš chovat jako můj bývalý Mistr lektvarů, šklebící se, každého shazující, a ten nejpovýšenější mizera, jakého jsem vůbec kdy viděla. Ale pokud zvolíš druhou variantu, prosím, nečiň tak v mém pokoji. Jdi a týrej nějaké členy Řádu! “

Na chvíli si skutečně myslela, že odejde. Už byl na nohou a vzdaloval se od její postele a na jeho tváři se stále rýsovala vzteklá vráska, kterou tak dobře znala, když najednou jeho ramena poklesla a on se zastavil, jako by ztratil veškerou energii k pohybu.

„Zajímalo by mě, proč se mnou vůbec ztrácíš čas,“ řekl pomalu, mrzutě. A i když málokdo by jeho prohlášení porozuměl, ona přesně věděla, co se za jeho slovy skrývá; tichá prosba. A pak k němu přešla, jemně uchopila jeho ruku a odvedla ho k posteli.

„Asi šílenství,“ odpověděla zlehka, jeho ruku však nepustila. „Nebo možná miluji náladové staré muže se smyslem pro humor ostrým jako břitva. Týká se tohle Malého Johna?“

Dlouhou chvíli mlčel, jen nakrčené obočí vypovídalo o tom, že hluboce přemýšlí ve snaze odpovědět tak správně, jak jen to bude možné. Pochopitelně to byla obtížná otázka, soudě podle času, který byl potřeba na nalezení uspokojivé odpovědi.

„Ne výlučně,“ řekl nakonec s přetrvávajícím zamračením. „Malý John jen dal tvář něčemu, co se právě dožaduje pozornosti. Nejsem si jist, co to je. Ne zcela.“

Hermiona se najednou cítila rozpolcená mezi naprostou potřebou slíbat tyhle vrásky plné starostí pryč a ostrou kritikou jeho sebelítosti, ale on ani jedno v tuhle chvíli nepotřeboval.

„Něco, co se týká tebe nebo lidí v tvé blízkosti?“ zeptala se místo toho.

Dlouho mlčel, dost dlouho, aby ji začalo zajímat, zda jí někdy vůbec odpoví, ale aspoň se nechal usadit na postel vedle ní.

„Obojí,“ zaváhal. „Možná ani jedno. Není to nic, co bych mohl určit, spíše obecná podrážděnost.“

„Takové pocity se v tobě rozvinou pokaždé, když se cítíš zodpovědný za něčí riskantní nebo hloupé jednání,“ poznamenala, neobtěžujíc se s vysvětlováním, že její jednání vůči Ronovi nebylo nic takového. To on věděl sám.

„Není divu, že se to proměnilo v permanentní stav,“ souhlasil reptavě. „Stěží se vyskytne den, aniž by ze sebe někdo v mém okolí nedělal blázna.“

„Fakt, který by ti měl dostatečně objasnit, jak je tvoje chování k ničemu,“ řekla Hermiona jemně a položila mu ruku na záda. Zaznamenala, jak je napjatý, a mírně se proto natočila tak, aby se snadno dostala k jeho ramenům, a začala je pomalu masírovat. „Lidé se budou chovat tak, jak chtějí, aniž by se starali o to, co si o tom myslíš. Budou se rozhodovat bez ohledu na tvůj souhlas a ty nemůžeš udělat nic, abys to změnil.“

„Pak by mě zajímalo, proč je potřeba Mistr špionů,“ prakticky zavrčel. „Jaký má smysl vyvíjet postupy a protokoly, přenášedla a kouzla, když se lidé prostě rozhodnou sledovat někoho do Obrtlé ulice a nechat si urvat hlavu?“

„Takže jde o Malého Johna?“

„Ne víc než o Baldura, který vklopýtal přímo do malého setkání Smrtijedů, kde mu málem roztříštili lebku, nebo o Draca, který otravuje s tím, jak moc chce špehovat svého otce, nebo o směšnou bandu Nebelvírů, která s námi trénuje v upřímné víře, že mohou přežít bitvu o vteřinu déle…“ Náhle se zarazil, možná při vědomí, jak hlasitě a naštvaně jeho hlas zní.

Mlčky čekala, než bude pokračovat, ale on jen pokrčil rameny, jako by to nestálo za řeč. Mohla by uvěřit řeči jeho těla, předvádějící necitelnost tak dokonale jako obvykle, ale ona ho znala až příliš dobře.

„Není to tak dávno, co mi někdo řekl, že taková je válka a že oběti jsou nevyhnutelné, bez ohledu na to, jak tvrdě bojujeme,“ prohlásila tiše.

„Je rozdíl mezi rozhodnutím, že riziko stojí za výsledek, pokud se to týká tvého života, a pokud života ostatních,“ odpověděl pořád drsným hlasem. „Riskovat své odhalení nebyl pro mě nikdy problém. Ale obětovat ostatní pro větší dobro – Albus toho může být schopen s tím svým dědečkovským úsměvem a s malým smutným zajiskřením v očích, ale to nebyl nikdy můj případ.“

Hermiona si povzdechla. Když takhle otevřeně kritizoval Albuse, musel se opravdu cítit mizerně. A vzhledem k tomu jak často v posledních dnech prošli různými variantami tohoto rozhovoru, její soucitné naslouchání mu nepomáhalo. Možná že je čas na změnu taktiky.

Vrhla po něm napůl zvědavý úsměv, kterého si ani nevšiml, příliš ponořený ve svých starostech. V duchu přikývla. Bylo určitě na čase ho z toho dostat.

„Je až s podivem, jak podobný jsi Harrymu, Severusi,“ protáhla s vědomím, že pokud existuje na světě něco, co spolehlivě odvede jeho pozornost od chmurných myšlenek, tak to byl právě takovýto komentář.

A samozřejmě měla pravdu.

Jeho hlava se s němým rozhořčením zvedla a vyžádalo si to několik pokusů, než zformuloval naštvaný protest.

„To nejsem,“ vykřikl, a ona si nemohla pomoct, ale musela se uchechtnout. „Jak, u všech všudy, duševně příčetný člověk, jako jsi ty, může přijít na tak chybný závěr, je mimo mé chápání, ale budu považovat za docela potěšující, pokud mě teď přestaneš urážet!“

Její chichot se změnil v naprostý smích.

„Dobře, jsi jistě mnohem výmluvnější než on,“ poznamenala.

„Ujišťuju tě, že recitování seznamu schopností, které ovládám 'mnohem' lépe než Potter, by trvalo hodiny!“

„Ale ne pokud jde o tvůj zcela iracionální pocit zodpovědnosti.“

„Potter je všechno, jen ne zodpovědný.“

„Nemluvila jsem o jeho činech. Vaše podobnost spočívá v oblasti citu, Severusi. Jako ty, ani on si nemůže pomoct a cítí se být zodpovědný za každého člověka kolem sebe, který se zranil, byl zabit nebo trpěl nějakým jiným způsobem ze strany Pána zla. Jako by to byl on, kdo rozhoduje o životech druhých. Jako bychom šli na Odbor záhad, protože nám to nařídil.“

„Copak ne?“ zavrčel sarkasticky, stále odmítaje uznat náznak v jejich rozhovoru a jeho význam pro něj.

„Ne. Chtěl jít sám,“ odpověděla netrpělivě. „Ale to je vedlejší! I kdybychom ho následovali, protože to po nás chtěl, stále by to bylo naše rozhodnutí! Stejně jako moje rozhodnutí být špionem, Ronovo a Harryho rozhodnutí bojovat s Pánem zla a rozhodnutí Malého Johna sledovat podezřelého do Obrtlé ulice.

Lidé nepřestávají mít rozum, jen protože následují něčí rozkazy.  A ty nejsi Pán zla, který nutí své Smrtijedy do boje.  Každý, kdo je ve spojení s Řádem má na výběr, Severusi. A i když si Harry často myslí něco jiného, lidé nebojují proti Voldemortovi a neumírají kvůli Chlapci, který přežil. Mají své vlastní důvody. No, většinou je tu jediná věc, kterou mohu udělat, aby to Harry viděl jasněji.“

„A to je co?“ zeptal se Severus s tázavým pohledem, ačkoli pořád předstíral, že tento rozhovor nemá pro něj nejmenší význam.

Usmála se. „Říkám mu, že pokud by to byla něčí chyba, tak rozhodně moje. Koneckonců jsem to byla já, kdo ve druhém ročníku vypátral baziliška, použil obraceč času ve třeťáku a pomohl mu projít dostatečně rychle skrz labyrint ve čtvrtém roce. Nemluvě o tom, že to byl můj nápad založit BA, nebo to, že jsem byla tou, kdo použil Kráturu jako návnadu. Jo a teď, když tak nad tím přemýšlím, nezpůsobila jsem, že ti Albus nabídl práci Mistra špionů? Zdá se, jako by všechno byla vždy moje chyba!“

Pomalu se Severus začal usmívat a odpovědí mu byl její široký úsměv.

„A co ti na to Potter odpovídá?“ zeptal se.

„Že jsem hrozně sofistikovaná a že se se mnou tedy nemůže logicky bavit,“ odvětila šťastně. „Ale aspoň se usměje.“

A Severus se v odpověď pousmál, čímž proti své vůli jednou provždy předvedl svou podobnost s Harrym Potterem.

xXx

Nemůžu uvěřit tomu, že má opravdu rád všechno tohle podlézání, pomyslela si Hermiona, zatímco padla na kolena a plazila se směrem k Voldemortovi. Zavolání přišlo ve skutečnosti mnohem později, než očekávala, a její čas pro osamělé setkání s Pánem zla a jeho pravou rukou nastal až kolem půlnoci. Unudím se k smrti!

Když se přiblížila a s posvátnou úctou políbila paži, která k ní byla napřažená, rychle svou mysl zaměřila na ortodoxní víru, která se od Smrtijeda očekávala.

„Můj pane,“ zašeptala, úcta a strach spolu v jejím hlase sváděly boj.

Teprve když stáhl ruku, aniž by se to obešlo bez velkorysého poplácání po její hlavě, napůl se otočila a pozdravila Luciuse Malfoye s další úklonou.

„Pane Malfoyi,“ řekla uctivě.

„Co je to za krev na tvé tváři, mazlíčku?“ zeptal se náhle Pán zla. „Jsi zraněná?“

„To nic není, můj pane,“ odpověděla rychle a její ruka se přiblížila k roztrženému rtu, jako by to chtěla skrýt.

„Kdo to udělal?“ zasyčel Voldemort a ona se pod jeho hněvem silně zachvěla. Věděla, že to v tuto chvíli nebylo mířeno přímo na ni, ale nikdy nebylo na škodu ukázat v jeho přítomnosti strach. Ale zůstala zticha.

 „Potkala jsi jiné mé služebníky při cestě sem?“ Lehce přikývla a slyšela další vzteklé zasyčení.

Pán zla neměl rád, když ji jeho Vnitřní kruh mučil bez jeho příkazu – projevil svoji vůli dost jasně. Samozřejmě roztržený ret nebyl od Smrtijedů, ti se dost rychle naučili ublížit jí tak, aby to nebylo vidět. Avšak ona se s nimi na své cestě sem skutečně potkala, a jestli bylo její obličejové zranění důsledkem nárazu do zdi, no, ona jen odpověděla na jeho otázku a neměla v úmyslu svého pána opravovat.

V duchu se usmála.

„Tato záležitost bude potrestána,“ oznámil nyní Pán zla, a ona zahlédla po své levé straně Luciuse ponuře přikývnout. Nelíbilo se mu, když jí ubližovali jiní – raději to dělal sám.

Podivný soubor strážných andělů, které zde mám, pomyslela si.

„Vaše starostlivost mě ohromuje, můj pane,“ zašeptala a viděla jeho tvář změnit se do něčeho, co by se dalo u jiného muže nazvat úsměvem.

„Jaké jsou novinky z hradu, mazlíčku?“ zeptal se jí teď slizký hlas, a jelikož věděla, že formální část jejího předvedení skončila, zvedla Hermiona horní část těla, i když stále zůstala na kolenou před jeho trůnem. Nyní budou probírat práci.

„Potter je den ode dne vzteklejší, můj pane,“ začala a zkroutila přitom své rty do lstivého úšklebku. „Brumbál mu zakázal opustit hrad za jakýchkoli okolností a já nevynechávám jedinou příležitost, abych mu připomněla, jak malé šance proti vám má, můj pane. Takže tráví svůj čas obavami z vás a vztekem na ředitele.“

„A tak to má být, že, Luciusi,“ zeptal se Pán zla, spokojenost přetékající z jeho slov jako kyselý sliz.

„Zcela jistě, můj pane,“ souhlasil Lucius klidně a nespustil z ní oči.

„Také jsem usilovala o usmíření s tím Weasleyovic pitomcem,“ pokračovala Hermiona najednou chladně a s odporem, když si promítala svůj vztek vůči Ronovi do popředí své mysli. Věděla, že Voldemort jí čte myšlenky a probírá se všemi vzpomínkami z posledních dnů, zatímco mluvila. Už to nebyl náznak nedůvěry – dělal to s každým svým služebníkem s nonšalantní krutostí člověka likvidujícího hmyz. Respekt k jiným čarodějům bylo něco, o čem Voldemort nikdy neslyšel.

„Ronald je z té nebelvírské spodiny stále nejlehkovážnější, a jakmile opět získá Potterovu důvěru, Potter stráví ještě méně času přípravou na zbytečný pokus o boj proti vám, můj pane.“

„Dobře, dobře, moje malá Hermiono. A co zrádce?“

„Co jsem zjistila, můj pane, tak stále žije na hradě, i když nebyl žádným studentem spatřen – alespoň ne těmi z Nebelvíru, Havraspáru či Mrzimoru.“

Už věděla, že lepší je se neptat, zda mu Zmijozelové podali zprávu o Severusově pobytu – jakékoliv otázky z její strany by byly následovány rychlým a tvrdým trestem, a o to příliš zájem neměla.

„Ale Potter mi říkal, že jednou odpoledne potkal Snapea v Brumbálově kanceláři, když si tam šel stěžovat na své domácí vězení,“ ušklíbla se, ukazujíc až příliš jasně, co si myslí o Harryho pošetilosti. „Potterova nenávist ke zrádci se zdvojnásobila a já do ní každý den přikládám. I když si ho už netroufám oslovit přímo – při té otravě mě málem chytili, jak víte, můj pane – Potterova nedůvěra se teď rozšířila na celou Weasleyho rodinu a ačkoli víme, jak hloupí tihle špinaví milovníci mudlů jsou, mezi členy Řádu mají velký respekt. Velmi brzy se dá očekávat konflikt mezi Potterovými následovníky a jím, takže Snape bude osamocený.“

„Další důkaz Brumbálovy pošetilosti,“ protáhl Lucius, jeho chladná hezká tvářička bez výrazu, až na malý úšklebek podobný jejímu. „Naslouchat tak ubohým žebrákům.“

„Jen blázni ho následují,“ souhlasila a její oči se upřely k Voldemortovi, jako by se za svou upřímnost bála hněvu Pána zla. „Každý, kdo má oči, musí vidět slávu vaší vlády, můj pane.“

„Mluvila si o Řádu, mazlíčku,“ řekl Pán zla, ignorujíc poznámku ve prospěch jejích informací. Její pán nebyl žádný hlupák, ačkoli jeho pýcha ho oslepila při mnohých příležitostech.

„Už ses konečně stala jeho členem?“

Dřív než by dokonce mohla přemýšlet o adekvátní reakci, její tělo se už přikrčilo, čelo přitisknuté k chladnému kameni trůnního sálu, s tichým přiznáním svého nezdaru. Byl to čistý reflex a na okamžik jí projel neklid při pomyšlení, že bytí méně než rok Smrtijedem ji změnilo v tak zbabělou, bojácnou věc.

Pak poděkovala svému tělu za tak rychlou reakci.  Pán zla si takových věcí všímal. Reflexivní strach a úcta ji mohly zachránit od větší bolesti mnohem víc než jakékoliv dobře formulované věty.

„Ne, můj pane,“ zašeptala. S  tváří stále blízko kameni mohla skoro ochutnat vybroušenou atmosféru této podzemní komnaty, její vlhký, mírně vydýchaný vzduch a chladnou podivnou vlhkost černého mramoru pod ní.

„Snažila jsem se, můj pane. Mluvila jsem s Potterem znovu a znovu. Požadoval naše začlenění u Brumbála už třikrát a má v plánu ho opět navštívit příští týden. Ale ten lstivý mizera je neoblomný.“

Nikdy  se nevyžívala v nazývání ředitele bláznem nebo senilním idiotem, jako mnoho ostatních Smrtijedů. Znala jej lépe a Voldemort také. Podcenění nepřítele může být to poslední, co uděláte, lekce, kterou ji naučil sám Lucius, a tak jen mluvila o Brumbálovi, Snapeovi a mnoha dalších členech Řádu s nenávistným respektem.

„Zdá se, že nám nedovolí podílet se, dokud neukončíme školu. Řekla jsem Potterovi, že to je jen další Brumbálův pokus, jak ho zmanipulovat, a ten hlupák mi uvěřil, ale není zde žádná možnost, jak bych vstoupila do Řádu bez podezření. Moody je stále po čertech paranoidní.“

Zarazila se dřív, než mohla začít blábolit, což by prokazovalo nedostatek disciplíny. Pán zla nenáviděl tyhle nedostatky a obvykle dal zcela jasně najevo, co si o nich myslí. Ale ani ukázněnost ji teď nezachrání od trestu za její selhání.

„Jsem zklamán, mudlovská šmejdko,“ oznámil Voldemort líně a Hermiona se připravovala na bolestivý zásah. K jejímu překvapení žádný nepřišel. „Ale možná je to jen proto, že od tebe očekávám tak velké věci,“ pokračoval a ona nemohla uvěřit svému štěstí.

On ji nepotrestá? Kdyby někdy potřebovala důkaz o tom, jak moc stoupla od noci, kdy ji přijali, bylo by to tohle. Dovolil jí dokončit hlášení bez úhony.  Nechal její selhání bez trestu.

 „Vaše štědrost nezná meze, můj pane,“ vydechla, opatrně, aby otevřeně neukázala úlevu a překvapení. Nabídl jí svou ruku a ona ji uchopila, láskyplně líbajíc jeho dlaň.  

„Počkej, až uvidíš pohoštění, které jsem dnes večer pro své věrné služebníky připravil, děvče,“ odpověděl a vyměnil si vědoucí pohled s Luciusem Malfoyem. „Věřím, že tohle bude noc, kterou si budeme pamatovat.“

Vzhlédla k němu, oči rozšířené a zbožňující, rty zčásti pootevřené, jako by s obdivem, a viděla, že se usmívá temným, nadšeným úsměvem, z kterého se jí najednou dělalo špatně.

„Nedokážu čekat, můj pane,“ zašeptala, a jeho úsměv se rozšířil.

„Nebudeš muset, mazlíčku,“ zapředl a kývl na Luciuse, který s úklonou odstoupil od trůnu a rychle opustil komnatu; jeho kroky se ve tmě kolem nich rozléhaly.

„Vstaň, Hermiono,“ přikázal Pán zla ve chvíli, kdy se dveře znovu otevřely a členové Vnitřního kruhu proudili dovnitř. Vstala pomalu, ústa stále přitisknutá k jeho dlani, vzhlížejíc k němu, očekávajíc další instrukce.

Ona jediná viděla, jak náhle zmizel úsměv z jeho tváře, nahrazen něčím chladnějším a ještě temnějším.

„A pamatuj, mudlovská šmejdko,“ zasyčel. „Byl jsem dnes velmi shovívavý, ale pokud mě tvoje práce nebude uspokojovat, mohla bys být příští zábavou, kterou pro své vojáky přichystám. Teď se otoč a podívej, co jsem vám přinesl.“

Pokorně přikývla, pustila jeho ruku, jako by se vzdávala něčeho příliš vzácného, a otočila se.

Sotva potlačila výkřik, když viděla to, co do místnosti přilevitoval Lucius Malfoy.

Dobrotiví bohové, ne, tohle mi nedělejte, modlila se, ale když vstoupila do kruhu Smrtijedů, masku nasazenou na stejně tak chladné a bezvýrazné tváři, neváhala. Ani když bylo na ní, aby tasila hůlku.

xXx

Severus pracoval v hlavní místnosti na velitelství a právě upravoval současné mapy a taktické diagramy podle jejich nejnovějších informací, když se gobelín připojený k jeho soukromým komnatám zlatavě rozzářil.

Rychle dokončil kouzla, a pak přešel k magickým dveřím právě když Hermiona prošla. Byl rád, že se vrátila. Od včerejšího večera, kdy odešla na další smrtijedské setkání, uplynulo téměř dvacet hodin.

S výjimkou krátkého setkání užšího kruhu strávili poslední večer spolu, sami, a když přišlo zavolání, viděl její obavy vepsané v každé linii jejího těla, jak posbírala své oblečení a masku a odešla z jeho komnat.

Voldemort byl stále více a více posedlý svými bouřlivými oslavami a počet jeho obětí, mudlovských i mudlorozených, rostl rychleji než dřív. Bylo pravdou, že Hermioniny tresty byly méně kruté, než na počátku její smrtijedské kariéry, ale věci, které byla nucena dělat a vidět, ji stále znovu a znovu přiváděly na okraj.  

Jeho ustaraný pohled se přes ni přehnal, zatímco ona si rovnala oblečení. Zdálo se, že vyvázla bez úhony, bez viditelného zranění, ale něco s ní nebylo v pořádku, cítil to v kostech.

Snažil se ji pozdravit jejich tichým vnitřním jazykem, ale narazil jen na šedou třpytící se ocelovou zeď.  Její mysl pro něj byla stále uzavřená, což znamenalo, že ji něco trápí příliš, než aby snížila ochrany.

„Neinformovala jsi mě, že ses vrátila,“ řekl tiše a překonal vzdálenost mezi nimi dvěma dlouhými kroky. Nebylo to obvinění, pouze jednoduché, klidné konstatování faktu.

„Ne,“ souhlasila. „Nebyly tu žádné důležité zprávy, ani jsem nepotřebovala pomoc, takže jsem si jen dala sprchu a trochu si odpočinula.“

Nemusel jí říkat, že byl obavami bez sebe, nebo že by se mu ulevilo, kdyby měl tušení o jejím návratu. Tohle vše ona věděla. Když ho neinformovala, měla pro to nejspíš dobrý důvod.

„Sprchu?“ zeptal se místo toho a odpovědí mu byla nepatrně se třesoucí ramena. Viděl, že nejedla, ani nespala. Vypadala unaveně a bledě, jako by jí k jejímu obvyklému vzhledu něco chybělo. Její mysl se zdála být obrácená do sebe, stravujíc sama sebe zevnitř, a Severus skoro mohl cítit její vinu.

Pomalu zvedl ruce a něžně uchopil její tvář, zakláněje ji, dokud se jejich pohledy nestřetly.

„Pověz mi to,“ řekl tiše. Nebyl to rozkaz a ona od něj mohla kdykoli odejít, ale místo odmítání kontaktu se naklonila k jeho rukám. Její kůže byla na dotek chladná.

„Jmenovala se Dorotka,“ začala Hermiona po chvíli, hlas ochraptělý a plný neprolitých slz. „Malá mudlovská holčička, sotva pětiletá, zajatá spolu se svým otcem. Bála se, pochopitelně, kdo by taky ne, když je obklopen temně zahalenými postavami bez tváří, ale měla víru ve svých očích, hluboké přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Nepustila otcovu ruku.“

Zhluboka se nadechla, a její pravá ruka se po něm jakoby ze své vlastní vůle natáhla, otevřená dlaň spočinula na jeho hrudníku, tam, kde mohla cítit tlukot jeho srdce. Jako by se ujišťovala, že je stále naživu.

„Pak ho před jejíma vlastníma očima zabili. Ty víš, co dělají s těly,“ její hlas byl věcný a oči suché, ale on slyšel hlubokou bolest uvnitř ní, cítil ji pulzovat v jejích žilách. „Vůbec neplakala. Ani jednou nevykřikla. Jen stále držela svého otce za ruku, dokud tam nebylo nic, čeho by se mohla držet.“

Její dech ztěžkl v suchý vzlykot, který se jím prořezával jako bič. „A pořád měla tu neuvěřitelnou víru ve svých očích. Že vše nakonec dobře dopadne. Nějak. Tak krásné oči. Hnědé jako čokoláda a plné života.“

Zarazila se. Věděl, co přijde tak jistě, jako kdyby mu to řekla, ale vše, co udělal, bylo, že odtáhl jednu ruku z její tváře, objal její ramena a přitáhl si ji blíž, aby se ohřála a dostalo se jí útěchy.

„Lucius je vyrval. Vyrval její oči. Pak křičela, bála se, sama ve tmě a všude kolem ní bolest, kterou nemohla vidět přicházet. Byla tak krásné malé dítě.“

Hermiona se křečovitě zatřásla. Chvění narůstalo, dokud si ji nepřitáhl ještě blíž, obě ruce ovinuté kolem ní, a tiskl její tělo ke svému tak, aby mohla cítit jeho život, skutečnost kolem sebe, nutil ji vrátit se k němu z noční můry, ve které byla lapena.

„Co jsi udělala?“ zeptal se tiše, ačkoli stejně věděl vše.

„Zabila jsem ji,“ odpověděla šeptem do milosrdné tmy hábitu, jen tiché přiznání, které sotva zaslechl. „Když jsem byla na řadě, zakřičela jsem na ni a udeřila ji do tváře. Tvrdě. Dost tvrdě, abych jí zlomila vaz. Zemřela s pocitem mých znesvěcujících rukou.“

Sklonil hlavu a zjistil, že na něj její oči hledí, jako by čekaly na rozsudek. Pozvolna se mírně naklonil a políbil ji na čelo, pomalým, uklidňujícím polibkem, kterým jí řekl vše, co potřebovala.

„Udělala jsi správnou věc,“ řekl jí. „Udělal bych to samé.“

„Její jméno bylo Dorotka,“ zašeptala Hermiona do jeho hábitu. „Nebyla ani velká jako Jane a já jí zlomila vaz. Zabila jsem ji, Severusi!“

„Zasloužila si rychlou smrt. To byla jediná věc, kterou jsi jí mohla dát. Mír. A konec jejího utrpení.“

„Já vím,“ odpověděla. „Ale to neodežene bolest pryč.“

„Ne,“ souhlasil.

Dlouhou dobu mlčeli  a Hermiona stále tiskla své tělo k jeho, čerpajíc od něj teplo a život, zatímco jeho ruce uklidňujícími krouživými pohyby masírovaly její záda.

„Děkuji ti,“ řekla nakonec, a když se jí podíval do očí, ucítil, jak se ocelová zeď rozděluje a mizí.

Jak to, že vždycky víš, co potřebuji, Severusi, zeptala se tiše a on jí poslal vřelý úsměv, který objal její srdce a duši a znovu ji rozechvěl, tentokrát radostí.

Protože jsem tvojí součástí, Hermiono, odpověděl také tiše a ještě jednou se uctivě sklonil, aby zlehka políbil jemnou kůži jejího čela.

A v téže chvíli za sebou oba zaslechli zalapání po dechu a bez chvilky přemýšlení se prudce otočili s hůlkami a noži v rukou, dostatečně na šířku vzdáleni, takže se mohli volně pohybovat, ale zároveň se také krýt, jen aby se setkali s šokovanými tvářemi Remuse, Tonksové, Artura a Molly.

Sakra. Severus nedokázal říct, zda tato myšlenka pocházela od něj nebo od Hermiony.

xXx

Poznámka autorky: Název kapitoly odkazuje na romány 'Na východ od ráje' od Johna Steinbecka (mimochodem skvělé čtení) a 'Čaroděj ze země OZ' od Franka Bauma, ve kterém se malá dívka Dorotka přenese do světa kouzel.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Co to?

(Esusss, 16. 6. 2015 20:15)

jak se tem dostali? Jsem zmatená. Nevypadá to vůbec, ale vůbec dobře. Nemůžu se dočkat pokračování...

další kapitolka

(bam, 15. 6. 2015 17:53)

Ahoj, tak jak to vypadá s další kapitolkou? Už se těším.

A SAKRA !

(Lady Voldemort , 10. 4. 2015 19:44)

táto poviedka je moja zatiaľ najobľúbenejšia a preklad je úžasný
- chudák Mia aj Dorotka (Mia má z toho už peknú banalitu a ten "vzať"čo sa vyvinul medzi Voldemortom a ňou je desivý a divní ,naozaj dobrí temný "anjeli strážny" )
- ten koniec je vážne dobrý (stavým sa že od Molly sa privejeešte veľa problémou )
Stala som sa na tejto poviedke pekne závislá prosím prekladaj ! a vopred ďakujem za ďalšiu kapitolku:)

ach

(Leylon, 10. 4. 2015 18:07)

Asi len jediná vec- a sakra. Toto bude este veselé... chudák Hermi. Nehovoriac o tej veci s Dorotkou... tak kruté

Hups

(bam, 29. 3. 2015 17:48)

Hups .....super kapitola....už jsem zvědavá na reakce všech zúčastněných.

Překlad

(Tessie, 28. 3. 2015 15:57)

Moc děkuji za další kapitolku. :)

:-)

(mami, 23. 3. 2015 22:57)

Zas bezchybne dokonalé čítaničko...áno, možno telenovela, ale aj Severus aj Hermiona môžu byť len ľuďmi a prejaviť svoje slabosti...a že budú poniektorí šokovaní...tak nech, nič ich do toho nie je, aj keď určite si budú myslieť opak.

Pomoc!

(Dhurga, 21. 3. 2015 20:15)

MagicLady, prosím, pomoc...Řekni že dál to už není taková "telenovela" !?Uražený ublížený Severus, který dělá "cavyky" i před Hermionou, dva nejlepší špioni "současnosti" a ani jeden z nich si nevšimne 4, čtyřech hlučných příchozích (já vím že si sdělovali extra krutý materiál a že to bylo intimní, ale 1.proč to nedělali ve svých pokojích, popřípadě 2. proč se "nezaply" jejich špionské reflexy, když tušili kde jsou). Nesedí mi to, ani trochu mi zápletka "a jejich vztah vyjde najevo" nesedí a nedává smysl....

Re: Pomoc!

(MagicLady, 22. 3. 2015 21:02)

To nevím, vždy čtu jen kapitolu napřed, takže teď tak vím, co bude v příští :) Já bych řekla, že to jsou prostě jen lidi a i ti maj své krizové dny. Hermiona byla dost otřesená tím dítětem a Severus byl zase zaneprázdněn tím, aby ji utěšil. Proč nebyli někde jinde, to je jasný z další kapitoly, autorka vyloženě chtěla, aby je přistihli. Je to hold taková zvláštní kapitola. Díky za komentík :)

Re: Pomoc!

(marci, 23. 3. 2015 8:41)

Tedy - na telenovelu, kde umučí otce malého dítěte a poté zabijí i ono dítě - na tu bych se dívat nemusela... A Severus, myslím, nebyl ani uražený, ani ublížený. Byl frustrovaný, že jím naverbovaní špióni nedbají pokynů a platí za to životem. To by asi rozhodilo každého... Dramat si užijeme ještě až dost, ale psychicky se připrav, že celý příběh skončí dobře :)

50

(Lenča, 22. 3. 2015 22:37)

Skvělé, že jsi přeložila další kapitolu :-) jsem to snad prožívala celé s ní, takže smutnej konec prozatím, ale z téhle povídky (oproti ostatním) na mě aspoň dýchá ta jejich souhra a čtenář chápe proč jsou spolu :-) přeloženo... :-) díky

Re: 50

(Lenča, 22. 3. 2015 22:38)

*perfektně přeloženo

:-)

(scully, 20. 3. 2015 10:53)

Ted když se už jejich vztah profláknul,jsem zvědavá,jak na to zareagují ostatní. Bylo mi moc líto Hermiony.Co všechno musí zvládnout u Voldemorta.Moc děkuju za krásný překlad

Re: :-)

(MagicLady, 20. 3. 2015 12:38)

Tak to mně taky, ale ještě, že má Severuse :) Díky za komentík :)

Oj

(Lupina, 19. 3. 2015 20:38)

Tak si nějak nemyslím, že by se těm čtyřem vyslechnuté nějak líbilo. A jsem moc zvědavá, jak na to zareagují. Tedy jestli jsem to pochopila dobře a oni nejsou šokovaní jen z té důvěrnosti mezi Hermionou a Severusem (nějak si nepamatuju, jestli už se jejich vztah ví). Díky moc za překlad, na pokračování se těším :-)

Re: Oj

(MagicLady, 19. 3. 2015 20:54)

Moc ne, hlavně jedna osoba bude netaktní, ale to v příští kapitole :) No já bych řekla, že jsou tady šokováni právě z těch důvěrností, o jejich vztahu ví jen některé osoby :) Díky za komentík :)

:-)

(dablinka, 19. 3. 2015 19:38)

Moc děkuji za další kapitolu... jen ten konec... ach jo... proč se v tom všichni tak vyžívají? :-D Zjišťuji že asi rozestupy mezi kapitolama jsou na mě moc velké... já měla za to že to o nich Rem ví... (to nebyla výtka... opravdu tě obdivuju jak všechno zvládáš a jsem ti za to vděčná a byla bych ti vdečná ikdyž by kapitola přibyla jen 1 za rok - ale doufám že to tak nebude :-) ) No každopádně ještě jednou moc děkuji a přeji hodně štěstí v práci, škole a nějakej ten čas na překládání, vážně jsem zvědavá jak takhle "nečekaná návštěva" dopadne :-)

Re: :-)

(MagicLady, 19. 3. 2015 20:49)

Mám takovej dojem, že o jejich vztahu z členů Řádu ví jen Brumbál, Minerva, Draco a Harry, takže šok je na místě :) Budu se snažit další kapitolu přeložit teď do neděle. Díky :)

:)

(Lady :), 19. 3. 2015 17:12)

Děkuji za překlad :)

Re: :)

(MagicLady, 19. 3. 2015 19:13)

Není zač :)