Jdi na obsah Jdi na menu
 


54. Úžas a strach

10. 11. 2015

Beta alias moje pravá ruka - Marci :)

54. Úžas a strach

Neopovažuj se omdlít dřív, než opustíš školu!  říkala si Hermiona přísně, zatímco kráčela, nebo spíš klopýtala temnými tunely hluboko v útrobách hradu. Severus nebo nějaký jiný člen Řádu by ji ochotně doprovodil k přemisťovacímu bodu, ale ona potřebovala být sama, zaprvé aby naplánovala strategii a zadruhé aby vytvořila ve své mysli důvěryhodný soubor vzpomínek.

Voldemort bude vskutku hodně zaujatý.

První část byla snadná, rozhodně jednodušší, než procházení bradavických pozemků s myslí a tělem napůl mimo z vyčerpání. Jen velmi silný povzbuzující lektvar, který jí Severus podal, ji držel na nohou a při smyslech, ale v době, kdy se dostala k dutému stromu, kde byl ukryt její neviditelný plášť, již měla přidaný uvěřitelný konec do své série vzpomínek.

Vkročila za ochrany školy, zhluboka se nadechla a přemístila se.

Nebylo těžké kráčet a pohybovat se bez elegance, kterou obvykle předváděla v chodbách Voldemortova ústředí. Míjela Smrtijedy, kteří na ni vrhali podivné pohledy, podrážděni jejím zdánlivě opileckým chováním a stavem jejích vlasů a obličeje. Zkontrolovala svůj vzhled dole u stromu v přivolaném zrcadle a přidala další sadu modřin a pro jistotu trochu špíny.

Čím víc se blížila k Voldemortově trůnnímu sálu, tím víc byly podzemní chodby přeplněné. Dnes večer nebyla žádná pravidelná schůzka Vnitřního či vnějšího kruhu, avšak postupem času narůstal počet Smrtijedů, kteří dávali přednost bydlení na Voldemortově temném panství. V posledních měsících ona a Severus pracovali na odhalení identity co nejvíce z nich, aniž by riskovali Hermionino postavení. Samozřejmě také přemýšleli o jejich odstranění, ale i když mohli získat znalosti o jejich totožnosti ze Severusovy paměti nebo z cizích zdrojů, určení místa pobytu Smrtijedů bylo trošku těžší a povědomí o takové informaci všude křičelo 'špion.'

Jakmile byla totožnost Smrtijeda otevřeně oznámena, nebo nepřímo předána do rukou novin - Hermiona nikdy zcela nedocenila tu ženskou Holoubkovou - jeho nebo její majetek byl zabaven, jejich jména a tváře zveřejněny po celé Británii. Pohodlý život čistokrevných se najednou změnil ve dvacetičtyřhodinový lov, z bývalého lovce se stala celostátní kořist.

Poté, co se i poslední člen rodiny či přítel distancoval od jejich podpory - a to v těchto dnech činili velmi rychle - život zde se zdál mnohem atraktivnější. Život v podzemí pevnosti s šíleným pánem se zdál malou cenou za klidný osmihodinový spánek.

Hermiona zde měla také vlastní pokoj, samozřejmě, jako všichni řádní členové Vnitřního kruhu, ale ona jej používala pouze k uskladnění několika náhradních kousků oblečení a hábitů nebo občas k chvilkovému odpočinku, když zábava byla příliš namáhavá, než aby se po ní mohla hned přemístit. Ale obvykle zde omezovala svůj pobyt na minimum.

Hermiona byla jen ráda, že jí škola poskytovala vhodnou výmluvu, aby se od toho chlapeckého tábora mohla většinou držet co nejdál.

Jsem uprostřed chlapců a chystám se jim ukrást jejich oblíbenou hračku, pomyslela si, zatímco na sobě cítila pohledy Smrtijedů, některé chlípné, jiné podrážděné. Pár jí kývlo na pozdrav nebo lehce sklopilo hlavy, ale Hermiona si všimla, že se nechovají tak uctivě jako před dvěma dny. V jejich očích ji její stav zjevného vyčerpání činil slabou, snadnou kořistí pro Voldemortův hněv, a oni nechtěli být vidět při podporování mudlovské šmejdky v případě, že její krátká kariéra mezi nimi dnes večer skončí.

I když by měli vědět, že Smrtijedi mají vynikající paměť. Pokud by někdy upadla ve Voldemortovu nemilost, její známí stoupenci by se do týdne ocitli bez moci.

Ale to se dnes nestane. Dnes večer bude riskovat, a jednat, a vyhraje. Po dnešku bude její postavení mezi Smrtijedy nezpochybnitelné a s trochou štěstí se jim v hlavách začnou rojit tiché otázky, pochybnosti, proč Pán zla ve svém kruhu chrání mudlovskou šmejdku před čistokrevnými.

Malé dotazy, které by mohly přivést horu k Mohamedovi.

Dostala se k velkým železným dveřím od trůnního sálu, zdobeného všude hady - pokud šlo o design interiéru, Voldemort určitě postrádal styl - a otevřela je. Setrvačnost ji přivedla do místnosti na nejistých nohách, a jakmile ucítila, že jí vypovídají službu, následovala je a zhroutila se na kamenné podlaze v neuspořádanou hromádku oblečení, končetin a vlasů.

Téměř okamžitě přilákala veškerou pozornost.

Za normálních okolností by zůstala ve stínech o něco déle, sledujíc a ukládajíc si do paměti nové Smrtijedy, prohlížela by si skupinky aliancí nově vzniklých nebo čerstvě rozpuštěných, dodržovala hierarchii v místnosti a naslouchala rozhovorům. Ale dnes večer byla scéna její.

„Odpusťte mi, můj pane,“ zanaříkala dost nahlas, aby utichl i ten poslední hovor. Rychle, protože věděli, že pán nerad čeká, Smrtijedi uvolnili cestu mezi ní a trůnem. Cítila jeho rudé, ďábelské oči na své zlomené postavě a přivítala je.

„Takové narušení se těžko odpouští, mudlovská šmejdko. Co se děje?“

Jako kdybys měl dnes večer něco lepšího na práci, pomyslela si v oddělném koutku své mysli, zatímco její vědomí zvedlo její tvář k jeho očím a třes se rozšířil po celém jejím těle.

„Odpusťte mi mou zbabělost, můj pane. Přišla jsem přijmout svůj trest. Můj život je váš, můj pane, pokud si ho žádáte.“

Tohle byla ta nejsložitější část jejího plánu. Pokud byla jeho nálada špatná, nebude čekat na kladení otázek. Prostě ji potrestá hned teď a ona si nebyla jistá, zda by v tuto chvíli přežila další kolo kleteb.

Ale jak se zdálo, měla i nadále štěstí. Voldemort se zamračil, téměř komický výraz na jeho hadím obličeji, a natáhl svou dlouhou bílou ruku, aby ji k sobě přivolal.

„Pojď sem, Hermiono,“ nařídil a ona se plazila po podlaze směrem k němu, bolestně dychtivě i bolestně pomalu. Jen část z toho byla hraná. Měla pravdu, když říkala Severusovi, že nebude schopna znovu vstát. Teď, když se její tělo dotýkalo podlahy, odmítalo jít dál, ale ona prostě přenesla tento střet do svého vzhledu.

Spatřila Luciuse, který jako obvykle stál po boku svého pána, jak od ní znechuceně odvrátil svůj zrak. Takže vypadala strašně. Výborně.

„Odpusťte mi, můj pane, zklamala jsem Vás! Vezměte si můj život a smažte mou vinu,“ blábolila s nyní již dobře vyčištěnou cestičkou kolem její smrtijedské postavy a přidala trochu chvění na rty. Voldemort nebyl typ pro štěněcí oči, ale upřímné zoufalství a strach na něj vždy dobře zabíralo.

Musíš jen vědět, co muži chtějí.

Blábolení a vzlyky, přemýšlela, dokud toho nebude mít dost a přímo se jí nezeptá. Nenáviděl přiznání neznalosti, ale tohle bude fungovat k její spokojenosti pouze tehdy, pokud on převezme iniciativu jako první.

Ne moc dlouho, pomyslela si a jakoby na potvrzení svých úvah uslyšela nad hlavou jeho chladný hlas.

„Pokoušíš moji trpělivost, mudlovská šmejdko,“ zasyčel. „Podívej se mi do očí a řekni mi, o čem to mluvíš.“

Hlava jí vystřelila vzhůru, jako by dostala políček, a mezi Smrtijedy se začal rozléhat šepot. Jak se zdálo, bláto a modřiny navíc byl dobrý nápad.

„Ale...“ vykoktala a údivem rozšířila oči. „O mužích, které jste poslal mě zabít, o Bolstringovi, Karsevovi a ostatních. Odpusťte mi, že jsem Vás znovu zklamala, můj pane!“

Síla vstupu do její mysli jí zvrátila hlavu, a znovu ležela na zemi, nohy roztažené a s krví tekoucí jí z nosu od tlaku v hlavě. Byl nemilosrdný, aniž by se obtěžoval s jakoukoliv jemností, když se zmocnil její mysli a vzpomínek.

Pak ucítila ve své hlavě mrazit jeho vědomí, stejný pocit, jako když se člověk setká s nečekaným. Ještě jednou prozkoumal její vzpomínku, kterou vytvořila před méně než půl hodinou, opatrně a velmi pečlivě. Cítila jeho narůstající hněv, který vařil její kůži a krev, až se jí chtělo křičet.

Stáhl se zpátky do svého těla. A když k němu znovu vzhlédla, její rty i tělo se znovu chvělo a ona ze strachu couvla. Nikdy neviděla na jeho tváři takový vztek.

„Neposlal jsem ty muže. Jednali proti mým přáním a rozkazům,“ zašeptal. Nepotřeboval kouzlo, aby se jeho hlas roznesl po místnosti.

Úlevou slabě zakňourala a výraz jejího obličeje se náhle uvolnil. Pro ty, co ji pozorovali, to muselo vypadat jako by ve vteřině omládla, přeměnila se v neškodnou, bezmocnou, malou školačku, což tak dobře fungovalo na Popletala i mnoho dalších.

„Takže mnou nejste zklamán, můj pane?“ zašeptala. „Nechtěl jste můj život jako trest?“

„Ne, nechtěl.“ Vzduch se s jeho hněvem prudce ochladil a ona znovu zakňourala, i když samozřejmě věděla, že není namířen na ní. „Pojď sem mazlíčku.“

Nemotorně se plazila nahoru po schodech k trůnu. On natáhl ruku a položil ji na její hlavu.

„Jsem na tebe pyšný, Hermiono. Bránila ses se zlomyslností skutečného Smrtijeda a i když jsi čekala, že dnes v noci zemřeš, vrátila ses, abys dostála mým příkazům. To je skutečná loajalita a kuráž.“

Zachází se mnou jako s dítětem, pomyslela si při jeho otcovském, neobvykle vřelém tónu. Snaží se mě utěšit, abych se cítila v bezpečí. Uvidíme, zda ho dokážeme přimět jít ještě dál.

Vzlykla, nahlas, jako by ji jeho slova zbavila posledního kousíčku sebeovládání, a přitiskla svou hlavu k jeho ruce a tělo k noze jako malý pes, kterého všichni ostatní zranili.

A nemyslitelné se stalo.

Voldemort, Pán zla a nepřítel mudlovských šmejdů, vrah tisíců lidí, zvedl lem svého hábitu a přehodil ho kolem ní - znamení ochrany pro celý svět.

Stala se malou, malou jako dítě, dokud z jeho hábitu nevyčnívala jen její hlava s jeho drápy. Otevřela oči do oceánu šokovaných tváří.

„Bolstringu, Deanstone, Mulhannone, vystupte,“ přikázal Voldemort, jeho tón opět chladný, ale Hermiona cítila jeho ruku, jak hladí její vlasy. Ze všech sil si představila, že vedle ní sedí Severus, a ta myšlenka jí dala sílu, aby se k jeho noze přitiskla ještě blíž. Pomalu nechala chvění svého těla odeznívat, jako by ji jeho přítomnost uklidňovala.

„Luciusi,“ řekl. „Přiveď mi Karseva, Askarona a Mellinga. Přiveď je hned, a dej si pozor, ať neuniknou.“

Lucius beze slova sklonil hlavu a i když jeho obličej prakticky křičel zvědavostí, ustoupil od trůnu.

„Moji myslánku, Darrene,“ přikázal Pán zla, a další muž v černém rouchu zmizel ze zírajícího kruhu. Dav se postupně rozestoupil pro Bolstringa, Deanstona i  Mulhannona a Hermiona se znovu začala třást, jako by ji pohled na její trýznitele k smrti vyděsil.

Voldemort pozoroval tři muže v tichosti, chladnýma očima, zcela jistě zuřivě prozkoumával jejich mozky, jak hledal motivy, známky zrady a slabosti. Pravděpodobně toho najde spoustu, pomyslela si Hermiona rozzlobeně. Muži natolik hloupí, aby se chvástali a hráli si před zabitím, byli jistě také dostatečně hloupí, aby mezi sebou kritizovali svého pána.

Darren se vrátil za méně než pět minut, i když pro skupinu shromážděnou v trůnním sále se to zdálo být věčností, s myslánkou plovoucí za ním. Teprve když ji opatrně umístil na podstavec před Voldmortovým trůnem, Pán zla vstal a promluvil.

„Dnes odpoledne byla moje vůle a moje plány zásadním způsobem narušeny, a skutečnost je tím horší, že je známa identita těch, kteří mi vzdorovali.“

Následova ticho. Hermiona viděla Mulhannona se lehce zachvět - samozřejmě věděl, co přijde, a přesto nebyl schopen vymyslet bezpečný způsob, jak z toho ven. Není divu, jelikož v tomhle ohledu nebyla žádná šance. Nikdo z těch mužů dnešní noc nepřežije a z její pozice blízko Voldemortova kolena Hermiona viděla v jejich tvářích uvědomění tohoto faktu.

To ji naplnilo hluboce zakořeněným uspokojením.

„Mulhannon, Bolstring, Deanston,“ Voldemort se odmlčel a najednou se dveře trůnního sálu otevřely a ukázaly Luciuse Malfoye s dalšími třemi muži na cestě. Voldemort musel vycítit Luciusův příchod, pomyslela si Hermiona, jinak by načasování nebylo tak perfektní. Ale takhle to mělo kýžený efekt.

„Karsev, Askaron, Melling,“ znovu se odmlčel a svým ledovým pohledem přejel přes jejich tváře a nyní nebyl Mulhannon jediný, kdo se chvěl. „Požádal bych vás, abyste se ospravedlnili, kdybych již neviděl vaše duše a slabost, která je zkazila. Ale protože jsem viděl a soudil, považuji za moudré, aby moji skuteční následovníci spatřili vaši zradu.“

S tím pozvedl hůlku ke svému spánku a vytáhl dlouhý, stříbrný řetěz vzpomínek, který navedl do myslánky. Znovu máchl hůlkou a zjevilo se deset přízračných postav Smrtijedů, šest odsouzenců mezi nimi, čekajících mlčky na malé mýtině.

Najednou se mezi nimi s hlasitým prásk objevila Hermiona, na sobě oblečení, které nosila běžně na setkání Smrtijedů. Výraz na její tváři, když kolem sebe spatřila ty muže, byl naprosto ohromený.

Takže takhle vypadám překvapeně, pomyslela si, zatímco sledovala samu sebe, jak dva z nich s divokým zavrčením zabila ještě před tím, než jeden mužů namířil na její nechráněná záda zlomyslnou kletbu a Karsev jí vyrazil z ruky hůlku. O další důvod navíc, proč se nikdy nenechat překvapit.

Hermiona sebou trhla, když byla svědkem ošklivé rány drtící její lícní kost. Zvenčí útok vypadal daleko hůř, zvlášť teď, když adrenalin a strach již netlumil její vnímání bolesti. Ani si neuvědomovala, že jejich systematické ničení jejího těla trvalo tak dlouho. Zdálo se, že minuty pro ni byly vteřinami, dokud nakonec nenašla způsob, jak uniknout.

Nemohla si pomoci, ale cítila se pyšná, když sledovala samu sebe natáhnout levou, nezraněnou ruku a vyslat dvě smrtící kletby za sebe, čímž vyřídila ty dva muže, kteří ji povalili na zem. Kradla se dozadu, oči zaměřené na ostatní útočníky, kteří zdá se ze šoku upadli na chvíli do nečinnosti. Dřív než se jim podařilo sebrat se a znovu po ní jít, dostala se na okraj protipřemisťovací bariéry, ledabyle vztyčené blízko místa, kde ji chytili, a přemístila se.

Očekávala, že přízračné obrazy zmizí, ale zřejmě se Voldemort rozhodl svým Smrtijedům ukázat, jak se jí podařilo přežít po útoku takového rozsahu. Možná to byl tichý způsob, jak ji pochválit.

Ne že by dnes po jeho projevu potřebovala další chválu.

Ale přesto viděla hrůzu na tvářích Smrtijedů, když sledovali, jak se přemístila na okraj bradavických ochran - ne samozřejmě na její skutečný bod zjevení, to by potenciálním nepřátelům neprozradila - a pila jeden lektvar za druhým ze svých skrytých zásob.

Úžas bojující se strachem se zračil na jejich tvářích, když viděli, jak si krutě narovnala zlomenou ruku a léčila se, zatímco z jejích ran prýštila krev a špinila zem. Hermiona polkla. Sestavila tu scénu ze starých vzpomínek pořízených v temném období, dřív než se Severus rozhodl jí pomoci, a divoké odhodlání jejího mladšího já vyděsilo i ji samotnou. Teď teprve viděla, jak Severus obměkčil její mysl, jak ji odvrátil od toho, aby zhořkla, a tvrdě ji vrátil do života lidské bytosti. Najednou byla naplněna láskou tak hlubokou, že skryla obličej do Voldemortova pláště, obávajíc se, že si povšimnou jejích emocí i přes tlusté štíty nitrobrany.

Nezachytila tak vzpomínku na ztrátu vědomí, ležení ve zmačkané, zkrvavené hromádce u stromu, než se po nějaké době znovu probrala - Voldemort zřejmě tuhle část zrychlil, jinak by ji sledovali hodiny – a po očištění a doléčení se přemístila zpět do jeho pevnosti, na tváři ochotu přijmout jakýkoli trest, který jí uloží. 

„Tohle vše,“ řekl Voldemort chladně, když vzpomínka skončila, „tohle vše potom, co jsem výslovně přikázal, aby Hermioně nebylo ubližováno. Neposlechli jste mě. Zaseli jste nesváry v této skupině. Napadli jste kolegyni, tu, která byla v mé přízni výš než vy.“

Tentokrát viděla reakci nejen na tvářích šesti odsouzených mužů. I když nikdo neznal realitu, mohli si všimnout, jak si ji Voldemort oblíbil; jejich předsudky je však držely stranou od uvědomění, že se z mudlovské šmejdky mezi nimi stala královnou. Ale nyní to viděli a ani trochu se jim to nelíbilo.

„Takže,“ pokračoval Pán zla, „rozhodl jsem se neurčit váš trest sám. Zaseli jste mezi nás neshody a harmonie musí být obnovena. Tudíž přenechávám vaše životy Hermioně, aby s nimi naložila, jak uzná za vhodné.“

Hermiona uvažovala, jestli prostě neviděl šok, který jeho slova v místnosti způsobila, nebo pokud jej spatřil a ignoroval ho, co to znamená pro jeho velení. Šel dál, než v co dnes večer doufala, dal jí tak obrovskou moc, která předčila dokonce i Luciusovu. Dal jí moc nad muži pod jeho vlastním vedením. Nabídl jí životy čistokrevných.

Na vteřinu byla v pokušení jeho nabídku přijmout.

Ale pak ji politické instinkty uvrhly zpět, a ona v pokorném gestu zavrtěla hlavou a vzhlédla k němu s obličejem zářícím láskou a fanatismem.

„Zaskočil jste mě, můj pane,“ zašeptala. „Ale zapomněla bych na své místo, kdybych přijala tento dar. Možná mě zranili, můj pane, ale také se vzepřeli vaší vůli. Ve srovnání s tím je čin namířený proti mně malý.“

Viděla, že se mu její odpověď líbí, i když obvykle očekával, že jeho poskoci přijmou radostně jeho dary, které tak málo rozdával. Ale teď bylo na místě ukázat mu, že myšlenky na její vlastní velikost a moc ji nezmění. Že je stále v první řadě její pán a ona jeho služka.

„Pak tedy jejich smrt,“ oznámil líně, a skupina Smrtijedů sebou hromadně trhla, jako by opravdu nevěřili skutečnosti, že zabije šest z nich za jejich přestupek proti mudlovské šmejdce. 

„Crucio.“

Hermiona sledovala, jak sebou škubají a svíjejí se na zemi pod různými bolestivými kletbami, bez sebemenší kapky soucitu. Tohle vám vynese hloupost ve světě temnoty a stínů. Prošla ohněm, bolest ji dostala až k Voldemortovým kolenům a nyní byl triumf na dosah. Jak by mohla litovat čistokrevné, kteří v první řadě přišli s touhle hrou krutosti a bolesti? Jen proto, že hrála lépe, než oni kdy doufali?

Bylo to překvapivě rychlé. Zřejmě tentokrát Voldemortův vztek převážil nad jeho touhou působit bolest a jakmile se Hermiona podívala dolů na zohavená těla u svých nohou, musela přiznat, že je ráda. Ulevilo se jí, že je po nich, a byla spokojená, že vykonala pomstu, ale nikdo si nezasloužil být mučen celé hodiny.

Stále se opírala o Voldemortova kolena, a Pán zla nesundal ruku z její hlavy, zatímco trestal její útočníky. Nyní na ni pohlédl s velkorysým výrazem.

„Teď, když bylo spravedlnosti učiněno zadost,“ řekl, „měla by ses vrátit do školy. Potřebuješ si odpočinout a nechceme zadávat Potterovi záminku k tomu, aby se ptal, co se ti stalo, že?“

„Ne, můj pane,“ zašeptala vždy povolná mudlovská šmejdka. „Děkuji za vaši laskavost.“

„To nic nebylo,“ odpověděl skoro až laskavým tónem. „Běž.“

Uvolnila se od jeho kolena, odplazila se pryč a pomalu se postavila, když byla blízko východu z trůnního sálu. V tomto okamžiku bylo velmi důležité neukázat žádnou aroganci ani hrdost, nebo se na ni čistokrevní vrhnou jako horda furií.

Její unavená mysl byla zahalena mlžným oparem, zatímco šla k místu přemístění, ale bylo to uspokojení, které činilo její končetiny těžké. Byla téměř u vchodu do silně střežené místnosti, když za sebou ucítila něčí přítomnost. A podle zvuků kroků a stop vůně, která dovála až k jejímu nosu, se nejednalo o jen tak ledajakou přítomnost.

„Luciusi,“ pozdravila ho tiše a zpomalila krok, aby ji mohl dohnat, ale to, co opravdu chtěla říct, bylo Teď ne!

„Hermiono,“ odpověděl vážně, vzal ji za loket a opatrně ji vedl dál. „Je ti natolik dobře, aby ses přemístila sama?“

Za štíty své nitrobrany se lekla. Nečekala tuhle otázku, spíš příkaz, aby ho následovala do jeho pokojů nebo něco horšího.

„Ano, děkuji ti,“ odpověděla tiše. „Zvládnu to.“

„Chtěl jsem ti jen říct, Hermiono,“ pokračoval po krátké odmlce, „že kdyby někdy znovu k něčemu takovému došlo a potřebovala jsi pomoc, můžeš přijít za mnou, v jakémkoliv případě.“

Tentokrát dala popud svým impulzům a překvapeně vzhlédla, setkala se s jeho pohledem a pozorně si všímala toho, co vyčte z jeho tváře.

Viděla posedlost, starosti a pocit, který jí uvnitř způsobil chvění a svíjení. Po všech těch zkušenostech s Luciusovými podivnými náladami by od něj nikdy vůči sobě nečekala něhu.

Ale pak pomyslela na Severuse, jak ji tu noc nesl v náručí, a znovu se na Luciuse podívala, s očima plnýma lásky a vděčnosti.

„Děkuju,“ zašeptala. „Co bych si bez tebe počala.“ Takže po tom všem tě ovládám, Luciusi. Pojďme se podívat, jak toho můžeme využít.

Krátce ho objala, nejistá, jak se má vypořád s něžným Luciusem, pak s malým přikývnutím ustoupila a vklouzla do místnosti určené k přemisťování. Jeho oči byly upřené do jejích, dokud s hlasitým prásk nezmizela.

Její zjevení a cesta k hradu se nesla v duchu truimfu a přes své vyčerpání šla vzpřímeně a rychle. Což vybledlo, jakmile prošla gobelínem. Ale tam na ni čekal Severus a ten ji teď ochrání. Konečně mohla vypnout.

xXx

Jeho paže ji zachytily, jen co vklopýtala skrze gobelín. Držel ji opatrně v náručí, odmítaje poddat se úlevě, která jím proplula jako povodeň přinášející vyčerpání a únavu. Nejprve ji musí dostat do bezpečí a ujistit se, že mezitím, co byla pryč, se jí nic špatného nestalo.

Očima skenoval její tvář a tělo, pozorně hledal známky zranění a jeho uši se věnovaly tomu, co jim šeptala, než zavřela oči a zdánlivě usnula; záznam bude vyvolán později, ale teď se celé jeho vědomí soustředilo na její teplé, živé, dýchající tělo, které držel ve svém náručí. 

Bez jediného pohledu, bez jediného slova Severus prošel tapisérií, která spojovala jeho komnaty s ústředím.

Nezastavil se ani v knihovně, natož aby setřásl svůj venkovní plášť nebo upozornil Jane. Kdyby zaznamenala to, co se stalo, byla by již na ústředí, dožadujíce se činů a odpovědí. Pravděpodobně by nenechala Hermionu znovu odejít.

Když se dostal až ke své ložnici, pohybem zápěstí vrhl ohřívací kouzlo a připravil deky. Pak se zarazil.

Sklonil hlavu k jejím vlasům a pomalu vdechoval její jedinečnou vůni, ani v nejmenším oslabenou bolestí, krví a mnoha čistícími kouzly.

Byla zpátky. Zpět ve sféře jeho odpovědnosti. Teď ji mohl udržet v bezpečí. A také že udrží.

„Severusi,“ zaslechl po chvíli Hermionin unavený hlas. „Už mě můžeš pustit. Není třeba mě nosit po celý zbytek noci.“

Přikývl, zapomínaje, že ona nemůže jeho gesto ve tmě pokoje vidět, ale nějak se k ní z jeho těla muselo přenést, protože natáhla ruku a dotkla se jeho tváře, pohladila ji klidnými prsty.

„Jsem zpátky,“ zašeptala, jako by přesně věděla, co právě teď cítí. Zřejmě ano.

„Jsem v bezpečí, Severusi. Dostál jsi svému slibu a já teď zase dodržím ten svůj a nechám tě vyléčit mě a odpočinu si.“ Zasmála se, a i když se jednalo o chraplavý a unavený zvuk, on dokázal pod vrstvami únavy rozeznat její nádherný, vřelý hlas. „Ale nejdřív mě musíš položit na postel, víš?“

„Ano,“ odpověděl a bolest v jeho hlase odrážela její. Ale přesto se stále nehýbal, dokud ho lehce nezatahala za rukáv, říkajíc mu tak beze slov, aby ji nechal jít. Teprve pak jí dovolil si lehnout.

„Chceš se osprchovat?“ zeptal se.

„Neudržela bych se moc dlouho na nohou,“ odpověděla tiše a uchopila ho za ruku. „Ale přeju si být čistá... Severusi... mohl bys mě znovu umýt jako na Vánoce?“

Jeden kousek jeho mysli věděl, co Hermiona dělá, když přikývl a přivolal si houbu a lavor naplněný teplou vodou. Docela rychle překonala šok. I když to znělo šíleně, neřekl Řádu nic než pravdu, když neuvažoval o útoku jako pouze o 'fyzickém'. Bolest a strach ji už déle drtit nedokázaly. Bude mít noční můry, ale v její mysli se večer změnil na triumf, divoký hon po útočnících, kteří ji nechali zvítězit. Čím víc to bylo bolestivé, tím byla odměna sladší.

Věděla, že hlavní cenu zaplatil on, který ji chtěl udržet chráněnou, a přesto ji nechal jít do nebezpečí, který ji miloval a nechal ji potulovat se mezi těmi, kteří ji nenáviděli, zatímco v tichosti čekal v tmavém koutku své mysli.

Cítil, jak se mu ruce lehce třesou, když mokrá houba pomalu klouzala po její kůži. S tichým potěšením zavřela oči, ukazujíc mu svou důvěru a lásku, aniž by jej drtila.

Po celý večer držel své emoce pod zámkem, staral se, aby přes to vše byl funkční. Nyní však cítil, jak se u něj zabydluje šok a jen její pozornost, její teplo uchovávalo chlad mimo dosah jeho údů.

„Miluji tě, Severusi,“ zašeptala. „Chci usnout a probudit se ve tvém náručí. Dnes v noci nechci nic jiného než klid. Nic jiného než nás dva.“

A tak zamumlal kouzlo, proměnil jejich oblečení v pyžama, vklouzl do postele vedle ní a objal ji; cítil její paže, jak se na oplátku ovinuly kolem jeho pasu. Položil si bradu k jejímu čelu a naslouchal drobným zvukům, které vydávala vždy při usínání, a nakonec si dovolil odpočinout s vědomím, že je tady, v bezpečí, že je - přinejmenším pro tuto noc - jeho.

xXx

Navštívili ji druhý den kolem poledního. Draco čekal s ostatními na ústředí do pozdních hodin - snažil se s Harrym pracovat na proroctví a neuvěřitelně selhával, zatímco jeho uši byly našpicované po jakémkoliv lidském zvuku, který by tapisérie mohly vydat, a jeho oči pátraly po zlatavé záři jejich magie.

Ale když se tak stalo, Severus stál před magickým vchodem dřív, než si toho Draco stihl všimnout.

Když Hermiona prošla tapisérií, nebo spíš vklopýtala, její pohyby nezřetelné jako by pro ni každý představoval hrozné úsilí, Severus ji zachytil a s jediným pohledem na její tvář, která se zdála být desetkrát starší a stěží lidská, ji zvedl do své náruče.

„Do postele,“ bylo jediné co řekl, když se ostatní kolem nich shromáždili v nejistém půlkruhu.

Draco ji viděl přikývnout, její oči už byly zavřené a hlava lehce nakloněná na stranu, jako by už napůl spala.

„Jsou mrtví. Pán zla zabil všech šest mužů přímo přede mnou,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Ale než se mohli zeptat na víc, či dokonce popřát jí dobrou noc, Snape ji bez jediného ohlédnutí odnesl skrze průchod do svých komnat.

Draco si nebyl jistý, co očekávat, když je Severusův vzkaz nakonec informoval, že je vzhůru a schopná je vidět - možná unavenou Hermionu pracující na nějakém úkolu nebo již vzchopeného hlavního špiona osnujícího tajné plány nebo pracujícího na svých bojových technikách, ale rozhodně ne toto - velmi ospalou, uvolněnou Hermionu ležící v posteli jako šestileté dítě, které čeká na svoji pohádku na dobrou noc.

Byl to obraz těžko slučitelný s ostrou osobností, kterou hrála jen předešlé noci, nebo obvyklé Hermioně, která byla vždycky zaneprázdněná a napjatá.

„Vypadáš dnes tak odlišně,“ vyhrkl Draco, když vše, co učinila na pozdrav, bylo pozvednutí hlavy a úsměv. Ani se nepokoušela zvednout se víc než jen do sedu, opírajíc se o polštáře.

„To proto, že máme dohodu,“ odpověděla Hermiona s malým unaveným úsměvem. „Nezasahuje, dokud práce není hotová, bez ohledu na to, co si o tom myslí, a jakmile jsem zpátky, nechám se sebou zacházet jako s poslušnou ovečkou.“ Odfrkla si, napůl podrážděně, napůl pobaveně. „Poskakoval kolem mě celé ráno. Ani si nemohu vzpomenout, při kolika věcech mě vodil za ručičku. Neodvážím se hnout ani prstem, i když bych mohla.“

„To ráda slyším, nerada bych tě přivazovala k posteli,“ ozval se zezadu trochu ostřejší hlas.

Draco si nemohl pomoci - nadskočil. Ta Severusova domácí skřítka je naprosto příšerná, vždycky se objeví, když ji člověk nejméně čeká, plná dobrých rad a kritiky. Domácí skřítkové by měli být zticha, poslušní a docela hloupí. Tahle... Jane prostě nebyla normální!

„Jane,“ pozdravil ji Harry docela zdvořile. Měl to snadné - nejen, že k němu od samotného počátku chovala sympatie, ale byl také jejím oblíbencem kvůli Dobbymu, který měl mimochodem stejný důvod jako ona, proč Dracem pohrdat.

„Pane Pottere. Jak příjemné vás zase vidět. Věřím, že tady naše malá hrdinka vám včera nahnala strach, že?“

Harry přikývl, očividně pobaven Hermioniným popisem. Ona sama však neudělala nic, jen se vesele usmála a požádala o další šálek čaje.

„A Malfoyův dědic,“ pozdravila skřítka Draca s podstatně menším nadšením.

Draco se pánovitě napřímil a věnoval jí svůj pohled. Zkopíroval ho od otce a vylepšil napodobením Severuse. I paní Weasleyová před ním couvala. Bohužel, Jane se zdála být imunní.

„Ne, ani to nezkoušejte,“ řekla a mávla rukou, jako by nestálo za to se na něj dívat. „Vytrpěla jsem si už dost, když jsem viděla vyrůstat Severuse. Zamračená mládež je ohavností přírody, přísahám.“

„Ach Jane, nech toho,“ zasténala Hermiona z postele. „Není to jeho vina, že byl vychován v předpojatého čistokrevného Zmijozela.“

„Děkuju pěkně,“ poznamenal Draco suše. „Teď se cítím rozhodně líp, Hermiono!“

„Není zač,“ odpověděla Hermiona mile. „A teď mi řekněte, zda paní Weasleyová zase vyvádí?“

„Naopak,“ pousmál se Draco. „Je teď samá omluva. Zřejmě si konečně uvědomila, že je mezi vámi víc než jen oční kontakt a že Snape opravdu ví, jak zvládnout šílenství, jaké představuješ.“

Zkušeně uhnul, když po něm Hermiona hodila polštář, ale tak jako tak šel mimo. Tento fakt mu řekl víc než cokoliv jiného, jak slabá je - normálně byla Hermiona expert co se týče házení věcí jeho směrem. Podle ustaraného výrazu, který jí věnoval, si toho musel všimnout i Harry.

„Jsi opravdu v pořádku?“ zeptal se váhavě. „Nechci tlačit na pilu, ale pořád si myslím, že nebylo moudré se tam včera vrátit.“

Hermiona si povzdechla a usrkla čaje. „Kdo zná Pána zla lépe, vy nebo já?“ zeptala se suše.

Harry se podíval, jako by se chtěl přít, ale pak se zřejmě rozhodl, že být někým připoután k náhrobku nedává člověku onen náhled, který Hermiona mínila.  

„Ale nebyla jsi v bezpečí!“

„Být v bezpečí a být špion se navzájem vylučuje, Harry,“ řekla Hermiona, čímž si vysloužila vyčítavý pohled od Jane. Zamručela, když skřítka najednou vytáhla polštář zpoza jejích zad a začala ho prudce natřepávat.

V duchu Draco přikývl. Domácí skřítka byla nebezpečná, vždycky to věděl. Ale aspoň se jí Hermionin přístup líbil tak málo, jako jemu.

Otočil hlavu k Harrymu a očima mu naznačil, že obav dnes už bylo dost. Znal Hermionu už nějaký čas a věděl, že svůj názor stejně nezmění.

„Takže přijdeš dneska večer na setkání?“ zeptal se Harry ve stěží skrytém pokusu o odvedení hovoru pryč od Voldemortových návyků.

„Ne,“ odpověděla vesele. „Severus prohlásil, že mě až do zítřka nepustí z postele. Ani on tam nebude.“

„Ale nemusíš naplánovat ten ples?“ zeptal se Draco. Byl trochu dotčený, že je nemůže doprovázet. Samozřejmě, bylo by více než divné, kdyby Brumbál na takovou akci přivedl syna známého Smrtijeda, už proto, že pozvání neochotně přijal Chlapec, který přežil.

Avšak i on se bavil prostřednictvím kritického zkoumání Harryho společenského oděvu, což doprovázel spoustou úšklebků a snobských komentářů, a ještě víc si to užíval, když učil Harryho tančit, tentokrát však opravdu tančit, ne to katastrofální pokulhávání a klopýtání, které předváděl během Vánočního plesu ve čtvrťáku.

Ale přesto doufal, že se o jejich plánech dozví předem. Prostě měl Hermionino plánování rád, a pokud se zcela nemýlil, tohle bude pamětihodná noc.

„Většina je hotová,“ odpověděla klidně a oči jí přitom zářily, jako by přesně věděla, na co myslí. Zřejmě ano. „Potřebuji jen pár informací o Dougallových preferencích a barevné výzdobě plesu.“

„Ale nežádá si to nějaký čas na přípravu?“ zakňoural Draco, přičemž věděl, že zní infantilně, ale bylo mu to jedno. I když se zdálo, že je uvolněná, jasně viděl linie vyčerpání kolem jejích očí a úst. Potřebovala každý šťastný okamžik, který jí mohli dát.

 „Uniforma a oblečení se může přeměnit zítra. Jsem čarodějka, víš,“ odpověděla samolibě, připomínajíc mu tak způsob, jakým smýšlel o mudlorozených.

Nakrčil nos s falešným odporem. „Sotva,“ posoudil nakonec a dostal za to od Harryho ránu do ramene.

„Stejně budeme mít odpoledne napilno s prezentací nového znění věštby,“ poznamenal Harry a Hermiona s náhlou zvědavostí vzhlédla.

„Skončili jste?“ zeptala se. „Jak jste pak naformulovali poslední větu?“

Draco se usmál. „To bys chtěla vědět?“ protáhl a vyměnil si s Harrym další pobavený pohled. „Ale obávám se, že tahle informace spadá do kategorie práce, a jak si nám právě řekla, musíš dnes ještě odpočívat. Takže pokud ti to nevadí, půjdeme teď dolů za Severusem a projednáme důležité věci, zatímco ty zůstaneš v posteli a budeš popíjet čaj...“

Její pobouřená tvář bylo to poslední, co viděl, než za sebou se spokojeným úsměvem zavřel dveře.

Hermiona byla v bezpečí, Harry se učil výmluvně žertovat a zítra budou prezentovat svůj první samostatný projekt Řádu.

Život byl skvělý.


 

I malej komentář potěší ;)

M. 

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Wow

(Oliheň, 10. 11. 2015 22:52)

Nemám slov! Naprosto úžasné o.o

Re: Wow

(MagicLady, 11. 11. 2015 9:06)

:D Díky za komentík.