Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. Zabydlení

16. 4. 2012

Kapitolu obetovala: marci   

 

6. Zabydlení 

Hermiona mlčky následovala Severuse dolů po tmavých a stále opuštěných chodbách Bradavic.  Dokonce i na schodech bylo vidět, že se na nich už usadila noc. Když míjeli odbočku, která vedla do nebelvírské věže, zastavila se a přiměla ho tak, aby se otočil s nesouhlasně sevřenými rty. 

„Mám-li strávit příští týdny ve vašich komnatách, budu potřebovat pár z mých věcí,“ podotkla.

„Domácí skřítkové vám je donesou,“ zavrčel na ni.

Severus očekával, že se s ním bude hádat, ale ona jen prostě přikývla a  znovu se k němu připojila. Ulevilo se mu, že zůstala klidná a dál s ním nebojovala.

Cítil se vyčerpaný. Nic nezbylo ze síly, kterou měl ráno, nic ze štěstí a spokojenosti, které ho naplňovaly. Teď už věděl, jaká cena byla zaplacena za jeho svobodu. Život studentky. Budoucnost jedné chytré hlavy, kterou během svého působení v Bradavicích učil. Nevinnost dívky.

A ona už nevinná není. Má v sobě mazanost a bezohlednost mistra špiona, vůli obětovat vše, pokud jí to stojí v cestě. Skrývá svou práci ve stínech, používá Draca a Brumbála, a dokonce i jeho, jako loutkář používá své výtvory.

V tomto ohledu byla velmi podobná Smrtijedům, sdílejíc jejich odhodlání využít cokoliv k dosažení svého cíle. Velmi podobná jemu, nebo spíše jeho mladšímu já v dřívějších časech.

Ale i když rozuměl ambicím Voldemortových stoupenců, jejich ideálům a aroganci, i když konečně chápal své vlastní slepé hledání moci a vědění, nemohl pochopit Hermionu Grangerovou.

Co ji pohání? Co ji přimělo zničit svůj vlastní život a být tak zatraceně klidnou, jako by odevzdala své tělo a duši ďáblovi? Cožpak to všechno není pro ni nic víc, než prohraná šachová partie?

Bude to muset zjistit, rozhodl se, zatímco sestupovali do sklepení, ale ne dnes v noci.

Vstoupil do učebny lektvarů a Hermiona se vlekla poslušně za ním. Přivedl ji až ke dveřím do své kanceláře a přiléhajících komnat.

„Černá krev,“ zašeptal a cítil, jak se ochrany stáhly. Pozoroval ji  koutkem oka. K jeho podráždění, vypadala spíš pobaveně, než cokoli jiného.

Vymýšlel takováto melodramatická hesla především proto, aby šokoval své více než zvědavé studenty, jejich naštvané rodiče a otravné, nudné členy personálu. Studenti se klepali strachy a právě kvůli nim přiživoval zvěsti o svém upírském charakteru, který pečlivě budoval v průběhu let.

Ona však jen zvedla obočí a usmála se. Nesnesitelná holka!

Dveře se otevřely a on ji vedl skrz studenou, tmavou a prázdnou kancelář do komnat, které rovněž nevypadaly moc přívětivě. Obrovské knihovny, plné zaprášených a otrhaných svazků, stály podél zdi u oken, holá kamenná podlaha a nezapálený krb jen umocňovaly přirozený chlad sklepení. Jediným místem k sezení v jeho obývacím pokoji byla stará pohovka, čalouněná nějakou ošuntělou černou látkou, která velice podezřele připomínala psí srst. Na podstavci u protější stěny stála jedna bíle zářící lebka, osvětlená dvěma černými svícemi.    

Aniž by ztrácela čas rozhlížením se kolem sebe, posadila se na pohovku a urovnala si svůj hábit.

„Kde bych měla být ubytována,“ zeptala se neutrálně. „Jistě tady máte někde ložnici?“

Ani se nerozhlédla! To zde nebylo nic, co by na tu dívku zapůsobilo? I Minerva byla ohromená, když vstoupila poprvé do jeho pokoje, a jen velmi rychlé vysvětlení jí zabránilo, aby okamžitě neopustila jeho společnost. 

Ale Hermiona zřejmě nic jiného od svého učitele lektvarů nečekala. Ta myšlenka ho štvala, a to ho popudilo ještě víc.

„Tady nezůstaneme, slečno Grangerová,“ odsekl zpátky. „Takže byste se mohla přestat povalovat na mém nábytku a klást mi stupidní otázky.“

To ji překvapilo. Znovu se zvedla a zkoumala troje dveře, které byly umístěny na vzdáleném konci místnosti. Ale místo toho, aby otevřel některé z nich, přešel Severus k jedinému kusu nábytku, který vykazoval alespoň stopu krásy a útěchy – špinavému gobelínu tmavých barev , který zobrazoval vchod starobylé budovy, možná chrámu, s obrovskými sloupy vztyčenými po levé i pravé straně složitě vyřezávaných dveří.

Severus se zamračil při pohledu na naprostý zmatek v Hermioniných očích.

„Okouzlující, jak si myslíte, že bych žil v pokoji s tak depresivní sešlostí. Měla byste o mě mít lepší mínění, než že bych mohl trávit svůj čas v pokoji s minimální ochrannou. Umístění mých pravých komnat je jedním z nejlépe střežených tajemství na tomto hradě. Jen Albus, Minerva a Remus Lupin o něm vědí a jen Lupin je schopný vstoupit bez mého přímého svolení. Znalost hesla vám nepomůže, protože magie je vázána na moje oko a ruku. Jsem přesvědčen, že mudlové používají obdobnou techniku, aby chránili svůj nejcennější majetek. Ve skutečnosti jsou moje ochrany založeny na konceptu mudlů a neznám jiného čaroděje, který by je používal. Stručně řečeno, slečno Grangerová, nebudete mít žádnou možnost, jak opustit mé pokoje bez mého přímého svolení.“

Obrátil se ke gobelínu, položil obě dlaně na pilíře a upřel oči na místo zcela nerozlišitelné od zbytku vyobrazení.

„Nymfy odcestovaly,“ zašeptal a ostrý nádech vedle něj mu prozradil, že slečna Grangerová pochopila narážku. Nikdy by v ní nehledal čtenáře poezie.

Vchodové dveře chrámu najednou začaly zářit. Jejich silueta vystupovala z tmavé struktury a získávala punc pravosti, dokud zbytek gobelínu nevypadal jako dekorace kolem skutečných dveří.

Severus se natáhl a otočil klikou. S posměšným úsměvem, který  jakoby v sobě nesl náznak pýchy, jí pokynul, aby šla dál.

„Toto, slečno Grangerová, je místo, kde opravdu žiji.“

Na chvíli zalilo Hermionu teplé světlo, pak prošla dveřmi do místnosti, která ji přinutila úžasem vykřiknout.

Tohle, usoudila během mžiknutí oka, byl ráj.

Ještě nikdy neviděla na jednom místě tolik krásných knih, tak útulný a dokonale zorganizovaný pokoj. Knihovny pokrývající každý centimetr zdi, sahající od vysokého stropu až k podlaze, která byla pokrytá kobercem tak huňatým, že byla v pokušení vyzout si boty a ponořit do něj prsty u nohou. V přední části u velkého okna umístil Snape obrovský stůl z růžového dřeva, který byl obsypán různými předměty, dopisy a napůl rozvinutými pergameny. Pohovka a vysoká křesla stojící opodál ji vyzývaly, aby se stulila do klubíčka a strávila hodiny a hodiny čtením, výzkumem a zapomněla na svět venku.

Hermioně poklesla ramena, záda ztrácela něco ze své vzpřímenosti. Poprvé od doby, kdy ji Snape a Draco konfrontovali, možná poprvé od doby, kdy to všechno začalo, se cítila uvolněně. Bylo to místo, kde bude v bezpečí. Tlusté zdi a ochrany udrží zlo zvenčí a dostatečně naučí umlčet temnotu uvnitř ní.

Vždycky tušila, že někde hluboko uvnitř musí být profesor Snape požitkářem.  Všichni milovníci knih byli takoví. Trochu ji ale vyděsilo, že žil v komnatách jejích snů, že kdyby měla dost peněz, zvolila by si pokoje, které by vypadaly velice podobně, jako ty Severuse Snapea. Nějakým způsobem to však dávalo dokonalý smysl.

„Moje knihovna,“ poznamenal hedvábným, chladným hlasem. Ona však vycítila jeho neklid. Pravděpodobně nedovolil mnoha lidem sem chodit a nejméně ze všech studentům.

„Je nádherná,“ zašeptala, stále okouzlena teplými barvami, září svíček dopadající na kožené hřbety a vůní starých knih, které ji obklopovaly. „A k vám se dokonale hodí.“

Její slova ho překvapila a ona vycítila jeho rostoucí podráždění.

„Domnívám se, že vám nepřísluší, abyste to posuzovala, slečno Grangerová. A já ani nechci být vámi analyzován.“

Musí to vypadat jako invaze, uvědomila si najednou. Zůstanu zde, já ze všech studentů. Nesnesitelná vševědka v jeho soukromých komnatách.

„Velmi oceňuji vaši pomoc, profesore,“ odpověděla tiše, „a slibuji, že nebudu zneužívat vaší důvěry.“

„To není o důvěře, slečno Grangerová,“ řekl Snape ledově. „Ředitel mi tento úkol nařídil a já se budu řídit jeho přáním. Nebelvírská přecitlivělost není na místě. Doufám, že nezačnete vzlykat, nebo fňukat nebo to, co obvykle dívky ve vašem věku dělají.“

Tohle jí přivedlo zpátky do reality. Na vteřinu zapomněla, že muž, kterému čelí, není Severus Snape, špičkový vědec a vášnivý čtenář, ale profesor Snape, sarkastický parchant.

Jeho maskování bylo na svém místě a on nesnášel její přítomnost každou minutou čím dál tím více. Nebyl jejím přítelem a nebyla zde v bezpečí. Bude potřebovat každý kousíček síly a vůle, aby přežila. Snad neprozradí příliš z toho, co musí zůstat v tajnosti

„Já určitě ne, profesore,“ její maskování vklouzlo také pevně na své místo a ona se soustředila na úkol. „Kdybyste mi teď ukázal můj pokoj.“

Příliš pozdě vycítil trhliny v její obraně. Teprve když se znovu stáhla a jakýkoli náznak emocí zmizel z její tváře, uvědomil si, že se mu na okamžik otevřela.

Zatracený hlupáku, nadával sám sobě, mohl jsi ji úplně pochopit.

„Můžete si půjčit každou knihu, kterou byste si chtěla přečíst,“ vyjádřil se v naději, že oživí její zájem, ale bylo příliš pozdě.

Jeho náhlá laskavost ji překvapila, ale byla v pozici, kdy by ji knihy mohly akorát odvést od jejího úkolu.

„Děkuji vám,“ odmítla. „Ale mám dost školní práce.“

Čekal, ale to bylo vše, co teď řekla. Znenadání ji přemohla vlna únavy a zanechala ji slabou a v depresi. Nechtěla nic jiného, než horkou sprchu a teplou postel, aby zapomněla na hrůzy, které ji čekají v příštích týdnech.

Navzdory tomu, co si Snape zřejmě myslel, nebrala používání Bezeztrátového lektvaru na lehkou váhu.  Důkladně si ho prozkoumala a dobře věděla, co znamená odvykací léčba v této fázi. Horečka, krev a možná šílenství. Pokud bude mít štěstí. Pokud ne, může ji to zabít.

Už by to nevydržela dělat déle na vlastně pěst. To zjistila, když ji byli Snape a Draco schopní zaskočit. Byla neopatrná a výsledné chyby by ji mohly zabít dříve, než by byla ochotná riskovat.

Potřebovala to zoufale ukončit. Ještě pár měsíců a bylo by po všem, Voldemort by byl poražen a Harry, Draco a všichni ostatní by zase mohli v klidu žít, jak si zaslouží.

Myslí ji probleskla vzpomínka na siluetu muže, krčícího se ve tmě na podlaze, s vyděšeným obličejem, bílým ze ztráty krve a hlasem, třesoucím se strachy…

Její mlčení Snapea znervózňovalo, uvědomila si najednou, ale on čekal, než znovu promluví.

„Můj pokoj?“ zeptala se ještě jednou, nestarajíc se, jak hrubě zní její hlas.

„Tudy,“ vedl ji k točivému schodišti, které bylo umístěno v jednom rohu místnosti.

Když došli do dalšího patra, vysvětlil jí rozmístění jeho komnat: „Jak jste mohla vidět, moje knihovna je v přízemí. V dalším patře jsou mé soukromé pokoje a pokoje pro hosty, které budete obývat během celého trvání této situace. V druhém patře jsou mé laboratoře a pracovna. Do toho patra nebudete vstupovat. Knihovna, váš pokoj a koupelna jsou vám k dispozici, ale nebudu plýtvat cennými lektvary a přísadami pro legraci malé holky.“

Byl nepříjemný schválně, nebo se prostě jen držel svých letitých hašteřících zvyků? Bylo jí to upřímně jedno, její úleva zdaleka převažovala nad podrážděním, když jí ukázal místnost, ve které stráví příští týdny. Zeptal se ji zdvořile, jestli ještě něco nepotřebuje a pak odešel.

Usnula ihned, jak svou hlavou spadla na polštář, příliš unavená dokonce i na pronásledování nočními můrami, které byly jejími obvyklými společníky.

***

„Zajímalo by mě, co dostalo tu fretku,“ zašeptal Ron zvědavě.

Snídaně probíhala potichu, ztlumená záležitostí dnešního rána. A Ron se zdál rozzuřený pro cokoliv, co by ho mohlo odvádět od zpráv o Hermioniných rodičích.

McGonagallová je dnes ráno našla čekat na jejich kamarádku v nebelvírské společenské místnosti a potom, co je zavedla do její osobní kanceláře, jim vysvětlila vše o útoku a potřebě paní a pana Grangerových jít do úkrytu.

Samozřejmě, že Ron a Harry mohli pochopit, proč se Hermiona rozhodla, že je bude doprovázet. I když Ron nemohl odolat, aby se nevyjádřil k tomu, jak je šokovaný, že Hermiona brala svoje školní povinnosti na lehkou váhu.

Byli však mírně zklamaní, že si Hermiona nenašla ani čas, aby jim to sama řekla. Ne že by to přiznali před McGonagallovou…

„Co je s ním?“ zeptal se Harry bez skutečného zájmu. Hermiona byla v posledních měsících zvláštní. Její obavy o rodiče by mohly vysvětlit její chování, ale Harry nemohl pochopit, proč by s ním o tom nemluvila, ze všech lidí zrovna s ním ne. Věděl, jaké to je přijít o rodiče, strachovat se o své blízké, když jsou v ohrožení. Co ji tak vzdálilo?

„Vypadá, jako by raději tu kaši zničil, než aby jedl. Opravdu není tak špatná, nebo jo? Tipuju, že mu chybí obletující houf domácích skřítků jeho tatínka, co?“

Harry zvedl hlavu a podíval se k zmijozelskému stolu. Ron měl pravdu. Místo dělání si srandy s jeho idiotskými kamarádíčky, zíral Draco na svou kaši, jako by se nemohl rozhodnout, jestli ji má zničit nebo se nad ní rozbrečet.

Nevěnoval Dracovi za poslední rok přílišnou pozornost. Boj na ministerstvu a následné zatčení mnoha vysoce postavených Smrtijedů zmijozelské umlčelo. Samozřejmě, že  Malfoy, Crabbe, Goyle a mnozí další záhadně zmizeli z Azkabanu jen pouhé tři týdny na to. Nicméně Brumbál věří, že ani Popletal nehledá Malfoye příliš usilovně a všechna pouta s ministerstvem byla oficiálně zpřetrhána.

Bez vlivného tatíčka kolem, který by ho mohl dostat z každé prekérní situace, vystřízlivěl Draco velmi rychle. Teď, když o tom Harry tak přemýšlel – dlouho ho neviděl po boku s jeho gorilami, Crabbem a Goylem. A také si nepamatoval v posledních měsících na žádné útoky ani urážky z jeho strany.

Změnili jsme se, pomyslel si Harry, ne jenom já nebo Hermiona, ale také Draco. Válka se blíží a my nevíme, kdo vyhraje. Sakra, my ani nevíme, jestli se dočkáme příštího roku.

Ale samozřejmě, zatímco Harry a Řád bojují za svobodu a spravedlnost, Draco se brzy připojí ke svému otci a smrtijedským zábavám.

„Pravděpodobně si představuje, jak zabije svého prvního mudlorozeného,“ zašeptal Harry zpět, jen aby zmrazil poslední kousky rozhovoru kolem něj. Vrátili se zpátky do tiché nálady.

Draco neposlouchal vzrušený rozhovor o famfrpálu kolem něj. V noci dobře nespal. Vlastně ve skutečnosti nespal vůbec. Pokaždé, když zavřel oči, viděl Hermioninu tvář, její oči, tak tmavé oproti její bledé pleti a plné výčitek.

 Udělal to pro ni, nicméně to byla zrada a on nikdy nezapomene na její zraněný pohled, když zašeptala slova: „I ty, Brute.“

Zklamal ji. Měl najít jinou cestu a měl z toho alespoň vynechat Snapea.

A ona je teď uvězněná ve sklepení s tím zlověstným, deprimujícím, starým mužem. Uzamčená, aby zakusila šílenství odvykacího období.

A byla to všechno jeho chyba.

Povzdechl si a zavřel oči, nestaraje se o pohledy, které se mu zabodávaly do zad. Zmijozelští si dávno přestali všímat jeho podivného chování. Věřili, že příčinou jeho proměny bylo otcovo zatčení.

A svým způsobem to byla pravda.

Teď si na to vzpomněl, až moc jasně, na tu noc, kdy se vrátili. Brumbál, Popletal, nebelvírští v bezvědomí a ten spratek Potter, který se naparoval, jako by mu to tady všechno patřilo. Slyšel zvěsti, že Potter pozdě v noci zničil Brumbálovu kancelář, což ho potěšilo. Ale samozřejmě, pro Pottera, blbou zjizvenou hlavu, z toho neplynuly žádné důsledky.

Potom se potkal s Popletalem v nějaké kanceláři, nemohl si vzpomenout, ve které to bylo, ale řekl mu o boji, o otcově “věrnosti špatné straně“, jak to nazval Popletal, a jeho chycení.

Ve škole se o tom mluvilo. Šeptali si za jeho zády, jejich hlasy plné jízlivosti a zloby.

„Kdo se směje teď, Malfoyi?“

„Páni, tvůj tatíček už nám nemůže rozkazovat, co?“

Ronald Weasley byl ze všech nejhorší, Potter byl příliš v depresi ze smrti svého ubohého zločineckého kmotra. Oplácel mu nazpátek každou úskočnou poznámku a urážku.

Nikdy předtím se Draco necítil tak bezmocný. Zranitelný, obyčejný, zrazený.

Unikal ze školy tak často, jak to bylo možné. Hledal útočiště u velkého jezera, kde sedával u starého jilmu, hodiny pozoroval vodu a přemýšlel, co se stalo s jeho životem, na který byl před pár týdny tak pyšný.

A to také bylo místo, kde ho našla, čtyři dny po boji na ministerstvu. Ten den právě opustila ošetřovnu a její zranění nebyla ještě úplně vyléčená.

Neviděl ji přicházet, jinak by odešel. Měl dost lidí, co se mu vysmívali a netoužil po tom, aby se Hermiona přidala do jejich řad.

Připlížila se k němu a on viditelně nadskočil, když zavolala jeho jméno. Další ponížení, kterého se uvnitř děsil.

„Draco?“

„Co chceš, Grangerová? Přišla jsi, abys dosáhla své pomsty na něčem, co zbylo? “

K jeho překvapení se vedle něj posadila, opřela se zády o prastarý strom a na chvíli tiše pozorovala vodu.

„Jen jsem ti přišla říct, že je mi to líto, Draco,“ řekla nakonec.

Tu noc oněměl úžasem. To musel být vtip! Jeho otec se jí pokusil zabít, urazil ji všemi dostupnými způsoby, a ona mu přišla říct, že je jí to líto?

„Promiň,“ odpověděl krátce. „To vůbec není sranda. Udělej to, proč jsi přišla a pak se vrať ke svým přátelům, milujícím mudlovské šmejdy.“

Ona však na jeho slova nereagovala.

„Vím, že jsi tu noc na ministerstvu ztratil zrovna tolik, jako Harry, Draco. A pravděpodobně si myslíš, že to nikoho nezajímá. Ale mě ano.“

„Nemluvíš tady s Potterem, Grangerová,“ zavrčel s takovou hořkostí v hlase, která ho až děsila. „Já jsem jeden z těch zlých.“

„Ne, nejsi!“ zněla naštvaně. „Co tvůj otec udělal nebo ne, není tvoje chyba. Choval ses tak, jak jsi byl naučen a to taky není tvoje chyba.“

„Nikdy sis nepomyslela, že tohle je to, čím chci být? Už jsem svoji stranu zvolil dávno a můj otec s tím nemá nic společného! Potter tohle ví. Nepotřebuji nebelvírskou dýmku míru.“

Hermiona si povzdechla a vzhlédla k jeho vzdorovitým očím. Její pohled ho probodl, prolomil jeho obranu a obnažil před ní celou jeho bolest. Kupodivu to nebyl tak špatný pocit. Svým způsobem byla úleva vědět, že na škole existuje někdo, koho nemohl oklamat.

„Ach, ale potřebuješ, Draco,“ povzdechla si. „Co Harry nikdy nepochopí je, že všichni musíme hrát své role.  Ty nemůžeš změnit tu svou o nic víc, než Chlapec, který přežil, Snape, Brumbál nebo já.“ To poslední vyslovila téměř šeptem. „A i když nemáme jinou možnost ohledně masek, které jsme nuceni nosit, můžeme se rozhodnout, co s tím uděláme. Nemusíš se stát tím, co si o tobě každý myslí, Draco. Nemusíš jít v otcových šlépějích jenom proto, že to všichni od tebe očekávají. Masky jsou něčím, co má být použito, ne využito.“

Znovu se postavila, její ruka na moment spočinula na jeho rameni. Byla teplá a mimořádně lehká.

„A můžeš si zvolit, komu dovolíš nahlédnout za tvou masku, aby viděl pravdu, Draco. Možná ne mnohým, ne všichni jsou ochotni či schopni vidět, ale někteří občas ano. Nepřišla jsem tě předělávat, Draco, to je to, proč teď odcházím. Ale pokud budeš potřebovat někoho, kdo ti pomůže na chvíli stáhnout masku, nebo jen někoho, s kým si budeš chtít promluvit, budu ráda, když přijdeš za mnou. Dobrou noc. “

A než mohl odpovědět a než si stačil uvědomit, co mu vlastně nabídla, zmizela v rostoucí tmě noci.  Určitě neslyšela jeho zašeptané děkuji“. Ale něco mu říkalo, že o tom stejně ví.

Draco se vrátil do přítomnosti a začal jíst svou kaši, která už byla studená a nechutná.

Trvalo mu celé dny, než nashromáždil dost odvahy, ale nakonec ji vyhledal v knihovně. Každým krokem se bál, že si z něj dělala jen legraci, nebo že zalitovala své nabídky v okamžiku, kdy ji učinila, ale její oči se rozzářily, když ho viděla přiblížit se.

Ukázala mu místnost zvanou Komnata nejvyšší potřeby, u které on a někteří zmijozelští honili Brumbálovu armádu v pátém ročníku. Čekala na ně pohodlná křesla a teplý čaj a oni si povídali hodiny a hodiny.

Znovu si vybavil její tvář, její prosící oči, zasazené v kamenné tváři. Byla jeho jediným opravdovým přítelem a on ji hnusně zklamal.

Ve chvílích, jako byla tato, byl Draco vděčný za přísnou výchovu mravů a kázně, kterou mu jeho otec dal. Kdyby nebylo slavné Malfoyovské sebekontroly, položil by si hlavu na leštěný stůl a jeho duše by křičela.

Místo toho mlčky sebral své věci a šel na první hodinu dne.  


 

Poznámky překladatelky:

 

Nymfy odcestovaly (The nymphs have departed) - úryvek z díla The Waste Land - Thomas Stearns Eliot

Kdyby někdo netušil co je to růžové dřevo – je to druh exotického dřeva a ten stůl by mohl vypadat nějak takto:

 

7-wd-di-20000.jpg


 

                                                                               1.gif

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ooOoo

(Nade, 20. 4. 2012 21:43)

Draco se cítí dost mizerně, ale já myslím, že mu to Hermiona odpustí. Aspoň doufám. Ty Snapovy předpokoje musely vypadat dost morbidně. :D Opravdu se snaží udržet si pověst...
Jsem zvědavá, jak to bude, až Hermionu postihne absťák. Bude schopná udržet si svou masku i v téhle situaci?
Díky, spěchám na další kapču. ;-)

:)

(zuzule, 17. 4. 2012 21:11)

Jo takhle se dostal Draco ke kamarádství s Hermionou. Mno páni, ty jeho komnaty mě překvapily.

Re: :)

(MagicLady, 17. 4. 2012 21:37)

Jak říká Hermiona hotový požitkář :D

...

(3lucky, 16. 4. 2012 21:50)

páni, úžasná kapitola... moc se těším na další :-)) Doufám, že odvykačka nebude zas až tak hrozná a že to zvládne :-D díky za překlad :-)

^.^ super ^.^

(Karolína, 16. 4. 2012 15:08)

^0^ w o w, úplně mě to uchvátilo^^ jen by mě zajímalo, v jakém intervalu budeš asi tak překládat?

Re: ^.^ super ^.^

(MagicLady, 16. 4. 2012 15:28)

To jsem ráda :) No zatím se snažím přidávat za 3-4 dny kapitolu, teď se nám ovšem začínají delší kapitoly a samozřejmě mě někdy do toho vleze práce nebo přejíždím, tak to trvá i třeba 5 dní. O vývoji překladu informuji na hlavní stránce v shoutboxu, takže stačí sledovat ;)