Jdi na obsah Jdi na menu
 


62. Výsledky

9. 1. 2019

Beta: marci =)

 

62. Výsledky

Vynikající z každého předmětu,“ komentoval Draco pyšně a závistivě zároveň. „A to ses ani neučila!“

Hermiona pokrčila rameny. „Říkala jsem vám, že prolezu,“ odpověděla mírně, očividně bez přílišného zájmu o své výsledky. Další rozdíl od staré Hermiony.

Pak pozvedla sklenici – pomerančový džus pro ni, víno pro ostatní. „Gratuluji vám oběma,“ řekla. „A na dospělost!“

Draco se zasmál. „Kašlu na dospělost,“ odpověděl. „Na to, jak mí dva čestní Zmijozelové dokázali přežít ve lvím brlohu.“

Harry také zvedl sklenici, ale výraz v jeho očích byl vážnější než ten Dracův. „Na přežití sedmi let s Voldemortem,“ řekl tiše. „A na jeho porážku do konce roku.“

„Slyšte, slyšte,“ souhlasil Draco potichu a pak si připili.

I když zkoušky skončily před týdnem a Draco dostal své známky dnes ráno, stále těžko věřil skutečnosti, že škola navždy skončila. Žádné hodiny, narychlo načmárané eseje nebo nudné přednášky o runách, tresty nebo správné pohyby hůlkou.

Učení pro něj samozřejmě neskončilo, ale nyní se bude jednat o zcela jinou úroveň. Už nebyl studentem. Byl učněm.

Nebo přinejmenším měl by být, jakmile skončí oficiální oslavy a závěrečná hostina. Tři dny a může se přestěhovat ze zmijozelské koleje do svého komfortního bytu, který nebyl daleko od lektvarové laboratoře paní Rosenové.

Tři dny a unikne neustálému dohledu od své koleje, testování správných čistokrevných postojů, vzhlížení k němu jako k vedoucímu, představiteli nekonečné oddanosti jejich Pánovi.

Místo toho bude obyvatelem hradu, který by se někomu mohl jevit prázdný, ale ne členům Řádu a těm, kteří pevně stáli na Brumbálově straně, prázdný pro někoho, jehož myšlenky nebyly chráněny spouštěcím Paměťovým kouzlem, pro každého, kdo by chtěl zradit.

Draco si nemohl pomoci. Šťastně si povzdechl.

„Život se stává mnohem snadnějším,“ oznámil nahlas a slyšel, jak si Harry pobaveně odfrkl.

„Jen si představte, kolik času najednou budu mít, až si budu moci přestat stěžovat na spáchané křivdy,“ odpověděl. „A konečně budu mít pokoj sám pro sebe – jako, mám kluky rád, ale to neustálé předstírání před Seamusem a Deanem mně opravdu lezlo na nervy.“

Hermiona se na ně usmála, ale nic neřekla. Její hnědé oči byly nečitelné.

„Předpokládám, že se k Severusovi odstěhuješ nastálo?“ zeptal se Draco. „Ne že byste spolu už měsíce nežili, ale teď to bude oficiální, ne?“

Hermiona přikývla. „Samozřejmě si nechám pokoj na ústředí,“ řekla. „Pro případ, že by lidé z vnějšího kruhu byli moc zvědaví.“

„Jen si to představte,“ řekl Harry. „Teď konečně můžeme po tréninku chodit do své vlastní koupelny, aniž bychom museli předstírat, že jdeme z nudné hodiny studia. To bylo nejhorší, opravdu, předstírat, že moje koleno není napuchlé a nebolí.“

„Ano, to bude určitě úleva,“ souhlasila Hermiona zamyšleně a Harry se začervenal při vzpomínce, že ona musela skrývat mnohem horší rány mnohem dříve než on.

Chvíli Draco uvažoval, jakými informacemi bude muset Hermiona krmit Voldemorta v příštích měsících. Teď, když je odstraněna překážka - přítomnost ve škole, nemůže prohlašovat, že nebyla na setkáních, a Smrtijedi budou očekávat, že se dozví víc o aktivitách Řádu.

Ale o tom se dnes večer nechtěl bavit. Nyní byl čas na oslavy, kapku nostalgie a opilosti.

Nepil od té doby, co se změnila jeho oddanost, ze stejného důvodu jako Hermiona –  nechtěl riskovat, že mu něco uklouzne. Znovu si povzdechl a napil se vína. Tak mnoho se toho změnilo…

Jako kdyby ho Harry slyšel, najednou na ně pohlédl a úsměv projasnil jeho tvář. „Kdo by si byl před rokem pomyslel, že tu takhle spolu budeme sedět a oslavovat naše ukončení studia v Severusově soukromé tělocvičně…“

„Já ne,“ prohlásil Draco rozhodně. „Ani za nic.“

Ačkoli musel v duchu přiznat, že před rokem začal o Potterovi přemýšlet. Byl tehdy kamarádem Hermiony už skoro rok a její věrnost vůči Chlapci, který přežil byla pro něj pořád trnem v oku.

„Nikdy bych v to nedoufala,“ řekla Hermiona tiše a její oči pohlédly z jednoho na druhého. Její tvář byla většinou bezvýrazná, ale Draco si všiml, jak moc to pro ni znamenalo, tahle nová trojice, která nahradila tu bolestivější. „A nikdy bych neočekávala, že vy dva spolu budete tak dobře vycházet. Je to opravdu děsivé.“

„Jo, no, až jednou Voldemort zemře, budeme civilizovanému světu nahánět hrůzu,“ oznámil Harry a ušklíbl se na Draca. „A ujistíme se, abychom za sebou zanechali co možná největší stopu srdečních kolapsů a ohromených obličejů. Napůl jsem v pokušení veřejně oznámit naše přátelství už při slavnosti na ukončení školy a pak sledovat následný zmatek.“

Hermiona sevřela rty předstíranou zlobou, ale Draco si všiml zrcadlícího se pobavení v jejích očích.

„Hádám, že rozzuřená směs Voldemortových a Brumbálových stoupenců mezi rodiči by vytvořila víc než dost chaosu,“ řekla suše. „Nemluvě o každém Weasleyovi, který chodí po zemi.“

Draco se otřásl. „Jsem rád, že mě ještě nemohou dostat do problémů. “

„Ach, brzy dostanou šanci,“ odpověděl Harry očividně pobaveně.

„Bude tam také tvoje matka, Draco?“ zeptala se Hermiona naprosto bezvýrazným tónem. A se stejně kamennou tváří, jak si Draco všiml, když na ni pohlédl.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Nevynechá přece příležitost chlubit se svým synem a dědicem, ne?“ odpověděl se zadržovanou hořkostí v hlase. „Předpokládám, že bude sedět s obvyklou skupinkou čistokrevných bývalých Zmijozelů.“

Nějak – Draco si nebyl jistý jak, muži ze Zmijozelu očividně nebyli jedinými se zvláštním sklonem k rozvoji dobré informační sítě – se Dracova matka dozvěděla o Hermioně a jeho otci. Podle všeho tři dny zuřila a dokonce se zapomněla natolik, že poslala Dracovi dopis, kde se dost neopatrně vyjádřila o té mudlorozené couře, s kterou se stýkal.

Draco neměl pochyby, že jen skandál a následná ostuda ji znemožnila to zveřejnit.

„Pak se ujistím, abych se s ní nesetkala,“ řekla Hermiona mírně. „Přijdou také paní Parkinsonová a paní Zabini?“

„Pokud vím, všechny matky tam budou,“ odvětil. „Ale ani se k nim nesnaž přiblížit, Hermiono. Tvoří úzký kruh, který stejně neví nic důležitého, což jsem usoudil z řečí od své máti.“

„Snad vážně neuvažuješ o špehování na slavnosti!“ protestoval Harry očividně překvapen, a Draco se usmál.

Ačkoli se hodně zlepšil, měl Harry stále instinkty Nebelvíra.

„Jestli tam bude něco, co bude stát za zjištění? Samozřejmě,“ pokrčila Hermiona rameny. „Kromě toho ke společenskému tlachání nepotřebuji víc jak polovinu své mysli, a budu mít oční kontakt s většinou v síni.“

„Některé mohou být vyškoleny v nitrobraně alespoň do té míry, aby si tě všimly,“ varoval Draco. „Jsou to čistokrevné ženy.“

Hermiona přikývla, připouštíc si jeho poznámku.

„A co teprve sběr vzorků jejich magických podpisů – většina z nich jen zřídka navštěvuje místa, kde bychom mohli sebrat sklenice a příbory,“ pokračovala Hermiona, ale Harry hlasitě zaúpěl a přerušil ji.

„Ale no tak, Hermiono,“ řekl, přičemž záměrně kňučel jako desetileté dítě, kterému sebrali hračku. „Je absolvenční víkend! Dneska jsme dostali naše výsledky, už nikdy žádná škola a Moody nás dřel celé odpoledne! Je zázrak, že se nám podařilo dostat se ze společenské místnosti a zítra budeme se svými kolejemi. Máme nárok na trochu zábavy! Proč jsi dnes večer tak napjatá?“

Hermiona se usmála a napětí, kterého si Draco ani nevšiml, bylo pryč.

„A proč jsi ty tak uvolněný?“ odpověděla mu. „Věděl jsi dlouho dopředu, že dnes dostaneme výsledky, a škola skončila už před dvěma týdny!“

„Je absolvenční víkend,“ řekl Harry, jako kdyby to všechno vysvětlovalo, Draco si ale podrážděně povzdechl. „Dokončili jsme školu a já jsem získal dost OVCÍ, abych mohl dělat cokoliv, a poprvé v mém životě to opravu vypadá, že budu žít dost dlouho na to, abych si mohl něco vybrat. Copak to není důvod k tomu být v pohodě?“

Draco na okamžik zahlédl, jak Hermionina tvář potemněla, zestárla, vypadala unaveně a neuvěřitelně smutně, pak se však znovu zklidnila. V duchu musel souhlasit. Skutečnost, že se Harry choval takhle lehkomyslně, neznamenala, že je to špatně.

Znovu ho napadlo, jak si kdy mohl myslet o Chlapci-který-přežil, že je povrchní a domýšlivý vejtaha.

„Ještě je tu bitva,“ poznamenala Hermiona neochotně. Zřejmě nechtěla zničit Harryho neobvykle dobrou náladu. „Může trvat ještě měsíce, ale stejně bychom ji měli mít v paměti.“

„Já vím, že tohle neradi slyšíte,“ řekl Harry, „vzhledem k tomu, že jeden z vás je zapřisáhlý Zmijozel a druhý genius,“ usmál se na ně. „Ale není to tak hrozné, jelikož vím, že vy dva jste se mnou. Poté, co jsem v pátém ročníku zjistil, že je můj úděl zabít Voldemorta, byl jsem ochromen strachem a myslím, že se mě držel i celý následující rok. Vždycky jsem měl za to, že se s tím musím vypořádat sám, že je to můj osud, on nebo já. A i když jste ty a Ron byli dobrými přáteli,“ řekl s výmluvným pohledem k Hermioně, „nikdy jsem si nemyslel, že tam na konci budete.“

Znovu se usmál. „Teď vím, že nebudu sám. Vy dva tam budete, a Severus, Ron a zbytek Řádu. Ve srovnání s bitvou mě samotného proti jednomu z nejnebezpečnějších Pánů zla v dějinách, to nevypadá tak špatně.“

Usmál se ještě víc, zjevně s plánem ukončit svůj spontánní proslov tím nejmizernějším komentářem vůbec.

 „Dokud budeme spolu, nic opravdu špatného se nemůže stát,“ prohlásil, jako by to bylo dogma.

Draco si nesouhlasně odfrkl a lehce se ušklíbl na znamení, že to jsou sentimentální nesmysly, což Harrymu řeklo, že se chová jako slušný Zmijozel, načež se Harry zasmál a začal mluvit znovu o slavnosti na ukončení školy.

Ale něco nebylo v pořádku, a Dracovi chvíli trvalo, než zjistil co.

Obvykle na taková ledabylá prohlášení Hermiona reagovala objetím a sevřením v náručí, úsměvem a rozpaky zároveň.

Ale tentokrát se objetí nekonalo. Zatímco se Harry a Draco bavili, seděla tiše na podlaze, náhle vypadala velmi malá a jediné, co v průběhu večera objímala, byla její kolena, která měla přitisknutá ke své hrudi, jako by potřebovala trochu útěchy.

Bez ohledu na důvod, něco z Harryho proslovu ji asi hluboce rozrušilo.

xXx

Ve tři čtvrtě na čtyři, když Harry a Ron zaklepali na dveře pokoje primusky.

Bylo to celkem divné, když jim otevřela, na sobě obvyklou školní uniformu, boty vyleštěné jako zrcadlo, se vzrušeným úsměvem plným očekávání. V posledních dnech jí v této místnosti viděl zřídka kdy a její maska školní dívky byla bledá v porovnání s Mistrem špionů, s kterým trávil poslední měsíce čas.

„Připravení?“ zeptala se. „Ach, jsem tak nadšená! Nacvičovala jsem svoji řeč celou noc, ale bojím se, že to nebude ono. Možná, kdybych si ji prošla ještě jednou? Četla jsem v knize, že jednou…“

„Hermiono,“ přerušil Harry její neustálé brebentění s pobaveným úšklebkem. „Jsme sami.“

„Aha,“ odpověděla a tvář se jí okamžitě uklidnila. Rozhlédla se okolo společenské místnosti, kývla na Nevilla, Rona a Ginny, která doprovodí svého bratra a pak si sedne ke zbytku rodiny. „Neměli bychom už jít?“

Většinu cesty do Velké síně šli mlčky, Harry a Ron si nenápadně třeli bolavé části těla. Trénink Řádu se za poslední týden zintenzivnil a drobné bolístky v těchto dnech nestály ani za řeč.

„Nemůžu se dočkat, až si to odbudeme,“ zamumlala Hermiona, když zdolávali pohyblivá schodiště. „Pak už nám zbývají jen dva dny a Hermiona-vševědka bude pryč. Leze mě to krkem. “

„Neurážej mé přátele,“ řekl Harry hravě a ona se zasmála, oceňujíc vtip.

„Co řekneš ve své řeči, Hermiono?“ zeptal se Neville.

Pokrčila rameny. „Jako obvykle, myslím. Všichni jsme tak šťastní a hrdí, bla, bla, toto je temný čas, ale my všichni splníme svoji povinnost. Děkujeme všem našim učitelům a tak dále.“

„Ach tak,“ odpověděl Neville, který zjevně nevěděl, jak má reagovat na tohle nezaujaté shrnutí. „Zní to hezky.“

„Vhodně,“ souhlasila klidně. „Ale co můžu říct? Žiji, abych sloužila.“

„Opravdu,“ protáhl Harry v dokonalé kopii Draca a Hermiona se zasmála. „Pokud je tomu tak, mám někde seznam…“

„Nemyslím si, že…“ začala Hermiona úplně jiným tónem, „ukončení školy znamená, že bychom mohli studovat méně usilovně, naopak, pokud se skutečně chcete vy dva dostat do programu bystrozorů, čeká vás léto plné těžké práce!“

Dokonce i Ron byl natolik uvědomělý, aby jen protočil oči. „Dej si pohov, Hermiono,“ zasténal. „Dneska je naše slavnost na ukončení školy – nemůže mluvit o něčem jiném?“

Hermiona se dopálila, vysílajíc útrpný pohled k havraspárským sedmákům, kteří se právě objevili na chodbě zleva, jako by říkala: Vidíte, co musím snášet?, a nechala je vstoupit do Velké síně.

Když dorazili, vstupní síň již byla naplněna lidmi. Dovnitř mohli jen absolventi, jejich rodiny a nejbližší přátelé, ale vzhledem k tomu, že čistokrevní kouzelníci měli sklon malovat své rodinné stromy na zdi obývacích pokojů, aby měli dost místa i na vzdálené bratrance, to moc neodpovídalo skutečnosti.

Stáli trochu stranou, protože se Hermiona ve velkém davu necítila moc dobře a Harry byl nyní již tak vycvičen, že ho nervózně svrbělo, když neměl záda krytá zdí.

Zatímco tiše sledovali zmatek, který by optimista nazval kouzelnickým shromážděním, spatřili okolo sebe své přátele a známé, obklopené svými rodinami, jak šťastně klábosí a pyšně se vyhřívají v pohledech svých otců a matek.

Neville je opustil, aby se připojil ke své babičce a k řadě dalších osob, které Harry nikdy neviděl, ale kteří měli stejně špinavě blond vlasy a tvar brady, jak si Neville často stěžoval.

 Ginny a Ron odběhli hledat svou rodinu, která dorazila na poslední chvíli, jako vždy. V průhybu let se klan rodiny Weasleyových vypracoval v umění pozdních příchodů tak dokonale, že to Harryho znovu a znovu udivovalo.

Brzy se o zeď opírali jen Harry a Hermiona, dívající se, jak dav narůstá, rozděluje se a zase se tiše dává do kupy. Zdálo se, že jsou dnes večer v Bradavicích jediní bez rodin.

Jako by slyšela jeho myšlenky, stoupla si Hermiona blíž a jejich ruce se skrytě za záhyby hábitu našly. Harry se usmál. Nebyla zde možná žádná pokrevní rodina, ale rodina, na které záleželo.

Harryho stisk sevřel na chvíli její ruku, když zahlédli Draca a jeho matku, Draco se na ně pohrdavě usmíval a jeho matka měla na tváři svůj obvyklý znechucený výraz, jako kdyby jí něco nevonělo.

Bolelo být tak vzdálen, i když věděl, že je to nutné.

Když je však v půlce síně Narcisa Malfoyová míjela, něco se změnilo. Proti své vůli a proti všem tradicím čistokrevných, o kterých kdy slyšel, její oči padly na Hermioninu tvář a její poklidná chůze se na okamžik zpomalila.

Harry to tušil, aniž by se musel obracet na Hermionu, viděl její tvář koutkem oka a výraz chladné arogance a posměšná výzva ho přiměla kousnout se do rtu, aby skryl své pobavení.

Když se její chování neustále vymykalo normálu pod náporem zuřivé žárlivosti, vzal svou matku Draco za ruku a odváděl jí pryč, přičemž k ní tiše a velmi rychle hovořil.

„No, to byla ale zábava,“ zašeptala Hermiona, jakmile zmizeli z dohledu.

Harry otevřel ústa, aby jí sdělil, jak strašná to byla zábava, ale pak se k nim přesunula rodina Weasleyových a ani jeden z nich nemohl dělat nic jiného, než se objímat s ostatními, být objímán povykující Molly a Arturem Weasleym, přijímat mnoho poklepání na záda od starších bratrů a polibek na tvář od Ginny.

Všechno to bylo spíš zdrcující.

Ale nějak naplánovaný čas na pozdravy utekl a konečně byli zavedeni do Velké síně, která byla pro tento den slavnostně ozdobena. Kolejní standarty se tiše pohupovaly v magickém větru a kolejní stoly byly nahrazeny řadami a řadami židlí.

Harry uctivě kývl rodičům Weasleyovým a trpělivě čekal, zatímco byl Ron ještě naposled objímán, chválen a zesměšňován (to poslední od dvojčat, kteří využili zdravení ve vstupní síni, aby rozdávali speciální absolventské nabídky za zády své matky). Pak šli všichni tři dopředu, kde byla sedadla pro bývalé sedmé ročníky Bradavic.

Brumbálův projev byl dlouhý a plný humorných vzpomínek. Jak se zdálo, i vůdce Fénixova řádu se rozhodl dnes zapomenout na politiku. Jakýmsi způsobem se to Harryho hluboce dotklo.

Jeho přání být normální bylo skoro zapomenuto v řadách tréninků a plánování, ale dnes večer byl tak blízko k normálnosti, jak mohl jen Harry doufat. Být jen studentem mezi mnohými oslavujícími jejich ukončení studia.

Pak se absolventi postavili na pódium obvykle obsazené učitelským stolem a jejich kolejní ředitelé jim začali vydávat certifikáty.

Zmijozelští šli na řadu první, a bylo zvláštní vidět obvyklou skupinu v bledě zelených hábitech bez jejich tmavovlasého učitele s výrazným nosem. Severus se v Harryho mysli stal tak nedílnou součástí Bradavic, že jeho nepřítomnost ho i nyní, měsíce poté, co odstoupil, překvapila.

Jistým způsobem mu bylo líto, že zde tento večer nebyl, aby viděl Hermionu a Draca absolvovat, ale všichni souhlasili, že riziko by bylo příliš velké, co se týče neznámého počtu případných či skutečných Smrtijedů v místnosti.

Když stoupala na pódium vedle něj, Harry viděl, jak se Hermioniny oči toulají davem, stejně jako v okamžiku, kdy dorazili do vstupní haly. Byla součástí týmu Řádu, který se dnes večer staral o bezpečnost, a jak ho ujistila, vše bylo v pořádku.

Přesto jak se zdálo, nechtěla riskovat tím, že by se na chvíli zbavila své bdělosti. Bylo působivé, jak její pohled zachytil každý kout místnosti, aniž by to bylo nápadné. Vypadala jako nadšená studentka, která má mít závěrečnou řeč.

Profesorka McGonagallová na ně čekala s hromadou smotaných svitků vznášejících se po jejím boku.

Její tvář byla stále přísná a její rty úzké, ale bylo zde také rozhodně něco víc, když jim vydávala jejich certifikáty, než jen obvyklá profesionalita.

 „Jsem na vás pyšná,“ řekla nakonec, když si každý přebral svůj svitek. „Godric Nebelvír by na vás byl také pyšný.“

Harry se setkal s jejím pohledem a usmál se, a na okamžik mu profesorka jeho úsměv opětovala. Oba věděli, že se zítra vrátí na ústředí, aby pracovali společně na svých plánech a projektech jako kolegové, kterými byli již měsíce, ale dnes byla ona naposled profesorkou a on byl rád, že je na něj pyšná.

Poté všichni opustili pódium, aby se vrátili na svá místa, kromě Hermiony, která zůstala po boku McGonagallové, očividně tichá a nervózní.

Hermiona byla uvedena jako primuska i nejlepší studentka ročníku, pak ji McGonagallová poklepala povzbudivě po zádech a najednou tam stála sama.

„Dnes,“ začala po chvíli a všechny oči se k ní obrátily, „je den plný změn. Nám všem, kteří jsme dnes večer absolvovali, skončila jedna cesta. A zároveň začíná jiná, mnohem větší a mnohem složitější.“

Odmlčela se a v tichu publika Harry pochopil, že chtěla sdělit víc, než jen malou řeč požadovanou od primusky. Rozhodla se jim říct pravdu, skrytou za větami tak neurčitými, aby byla neškodná.

Viděl Nevilla a Ginny jak se napřímili na svých židlích, tváře vážné a dospělé, a věděl, že také rozumí tomu, co Hermiona dělá. Koutkem oka si všiml, že se na Dracově obličeji na chvíli mihl blahosklonný úsměv, aby byl vzápětí nahrazen obvyklým úšklebkem.

Harry se ohlédl zpět k pódiu a na okamžik se setkal s Hermioniným pohledem. Byl rád, že tohle dělá, aby to vše pro ně bylo smysluplnější. Nechtěl se ohlížet na svoji promoční slavnost jako na jednu z povrchních akcí, kterými musel projít. Chtěl, aby byla nezapomenutelnou.

„V posledních sedmi letech jsme vyrostli z dětí ohromených světem kolem nás v dospělé připravené a zodpovědné změnit tento svět k lepšímu. Naučili jsme se mnohému,“ zastavila se a pomalu shlédla na své spolužáky. „Zvlášť to, že se nikdy nenaučíme vše,“ dodala s nádechem humoru a dostalo se jí oceňujícího smíchu z řad studentů.

„Na cestě k tomuto okamžiku jsme objevili přátelství, v která jsme nikdy nedoufali, a našli sebe v konfliktech, které jsme nikdy neočekávali.“

Harrymu se vybavila vzpomínka na panovačnou malou holku, která mu přísně přednášela o pravidlech a jejich porušování, krčící se na záchodcích před horským trollem, a také obraz malého chlapce s hubeným arogantním výrazem a blond vlasy, který mu podával ruku.

„Ne všichni se sem dostali,“ a zatímco jiní kolem Harryho si pravděpodobně pamatovali na ty, kteří opustili školu po svých NKÚ, on si vzpomněl na Cedrika Diggoryho a Theodora Notta.

„Ale všichni jsme se stali něčím víc, než čím jsme byli. Učili jsme se, že je třeba naslouchat ostatním, a že se pravidla musí trochu ohýbat.“

Ti, kteří byli součástí BA, se tomu zasmáli, a Harry si všiml, že profesorka McGonagallová na chvíli odvrátila tvář, aby skryla své pobavení.

„Dozvěděli jsme se, komu máme důvěřovat. A komu naopak ne.“

Severusův obličej se před Harryho očima mihl, těsně následován Ronem.

„A někteří z nás se museli navzdory své vůli změnit. Někteří museli ustoupit nezbytnostem. Jiní zas trpěli křivdou. Někteří z nás se dokonce i vzdali.“

Narovnala se a náhle se poprvé od začátku své řeči usmála. Koutkem oka Harry zaznamenal, že jeho spolužáci jsou nadšeni, že jí visí na rtech.

Tyto roky nebyly snadné ani pro ty, kteří nebyli zapojeni do války, a ani pro ty, kteří neměli vůbec žádnou představu o skrytém a temném světě, do kterého se znovu a znovu zapojovali. Ale i ti, kteří netušili, si pamatovali baziliška, mozkomory a Umbridgeovou. Dokonce i ti byli sklíčení, tesknili po domově a trpěli rukou jiných.

„Ale dnes,“ pokračovala a její hlas byl vřelý a sebejistý, „jsme tu bez ohledu na to, čeho jsme se báli v našich nejtemnějších chvílích. Dokázali jsme to. A dnes vše, čeho jsme dosáhli, bude oceněno a uznáno.

Od dnešního dne jsme dospělí, budeme mít možnost si zvolit vlastní cestu. A budeme mít také povinnost tak učinit. “

Její oči se nyní zaměřily na zadní řady rodičů a rodiny, a pak přešly po celé řadě učitelů.

„Jsme vděčni těm, kteří nás až do této chvíle opatrovali a chránili. Ale od tohoto momentu budeme konat na vlastní riziko. Brzy se totiž jejich úkol stane naším. A skutečnost, že jsme dnes tady, že lidé, kteří nás vzdělávali, jsou tady s námi, dokazuje, že jsme připraveni.“

Znovu se odmlčela a usmála se.

„Přeji vám vše nejlepší ve vašich životech. Nechť před vámi leží klidná cesta.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda

(Karin, 13. 1. 2019 21:04)

Moc pěkná kapitolka taková klidnější netrpělivě čekám na další díl.

Re: Paráda

(MagicLady, 14. 1. 2019 11:28)

Takovej klid před bouří :) Už dokončuji překlad, další tu bude cobydup :D Díky za komentík.

:))

(Mia , 11. 1. 2019 7:29)

Ahoj ML, jako vždy další úžasná kapitolka.
Už se moc těším na další. :)

Re: :))

(MagicLady, 11. 1. 2019 10:12)

Ahojky, díky za komentík :) Další bude co nevidět :)

:)

(Luisa, 10. 1. 2019 21:32)

Konec školy a plné soustředění na boj, povedená závěrečná řeč Díky za další dílek do skládačky.

Re: :)

(MagicLady, 10. 1. 2019 22:31)

Jo ta řeč byla moc dobrá, už jsem měla tu čest slyšet dvě takové řeči, ale vždycky ty lidi hrozně blekotali, tohle bylo jiný kafe :) Díky za komentík :)

Zvláštní

(Baru, 10. 1. 2019 12:46)

Ahoj, moc děkuji za kapitolu. Tahle na mne opravdu dýchla. Což je zvláštní, protože se mi to stane jen občas, abych byla takhle vtažena. Moc děkuji a těším se na další. :)

Re: Zvláštní

(MagicLady, 10. 1. 2019 18:17)

Myslím, že ta příští na tebe taky dýchne :) Díky za komentík :)