Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtrnáctá: Vážné rozhovory

27. 10. 2012

Velebte marci, že si při práci na adventních povídkách pro kizi udělala čas na obetování této kapitoly. A že s tím měla hooodně práce. Až se červenám.

Děkuji Ti, marci, zvládla jsi vytvořit z tohoto „díla“ publikovatelnou kapitolu.

Beta: marci

 

Kapitola 14: Vážné rozhovory

„Zítra jsou Prasinky. Půjdeme spolu?“ zeptal se Ares, když si mazal máslo na svůj obvyklý ranní toast. 

Harry na něj podhlédl a zvažoval, co odpovědět. Mohli jít spolu? Oči se mu zúžily, když si prohlížel vedle sedícího hnědovlasého chlapce.

„Táta chtěl, abych mu pomohl připravit lektvary pro ošetřovnu,“ řekl nakonec a byla to pravda; se Severusem opravdu plánovali připravit o víkendu léčebné lektvary. „Ale zeptám se ho,“ dodal rychle. Potřeboval víc času, aby se rozhodl, a tohle byla šance, jak ho získat.

„Aha,“ řekl Ares a v jeho hlase bylo cítit zklamání.

Harry si v duchu povzdechl. Ares nikdy nechtěl chodit do Prasinek, a teď by hodlal jít a právě s Harrym! Zavrtěl se.

„O zimních prázdninách jsem byl doma,“ dodal věcně Ares, ale Harry si nemohl pomoci a zvedl k němu pohled plný starostí.

„Och,“ Ares s rodiči nemluvil od té doby, co jeho otce zatkli coby Smrtijeda. „A co?“ zeptal se zvědavě.

„To je na dlouhé povídání,“ ukousl si toastu. „Nechci to vyprávět před celou kolejí.“

Harry se rozhlédl a všiml si, že se na ně nikdo nedívá a neposlouchá je.

„Nikdo si nás nevšímá,“ otočil se k Aresovi.

Ten se zamračil.

„Nemůžeš si tím být jistý,“ jeho obličej ztvrdl, otevřel učebnici věštění z čísel a schoval se za ní. Jeho chování Harrymu jasně řeklo: ‚Nech mě na pokoji!‘

Harry si hlasitě povzdechl.

„Poslyš, já opravdu…“ začal, ale Ares ho přerušil.

„Chci si před hodinou znovu přečíst kapitolu,“ zamumlal a nezvedl pohled od knihy.

Harry cítil v břiše silnou bolest jako reakci na Aresova slova. Neměl v úmyslu mu ublížit, nebo ho urazit, ale povedlo se mu to. Harry opravdu nevěděl, co má udělat. Vize ho varovala před náhlými a nebezpečnými kroky, a on nebyl připravený ocitnout se před tím rudookým monstrem, alespoň zatím ne. Dokonce ještě ani se Severusem nezačali výuku temné magie.

Ares nepromluvil ani slovo celou hodinu věštění z čísel a po jejím skončení pospíchal k učebně přeměňování, nechávaje Harryho s Hermionou samotné. Ti mířili k učebně obrany.

„Nevím, co dělat s Ronem,“ vzdychla Hermiona, když zůstali sami v prázdné chodbě. „Vždycky se k tobě chová tak mizerně. A to, co řekl v neděli...“

Harry pokrčil rameny.

„Nech to být. Je mi to jedno. Stejně dnes musím jít do kabinetu McGonagallové, abych si promluvil s ní a s Ronem. Věř mi, skutečně z toho nejsem nadšený. Ale jsem si jistý, že mu profesorka nedovolí nadávat mi jako obvykle.

„Chová se k tobě jako parchant!“

„Ano, to ano,“ Harry se zastavil a podíval se Hermioně do očí. „Ale nemyslím, že by třebas i stovky rozhovorů mohly tohle změnit. Rozhodl se, že mě bude navždy nenávidět. Nějakou dobu jsem si myslel, že můžu získat nějaké… alespoň sympatie, když už ne přátelství, ale nikdy mi nedal ani nejmenší šanci. Jsem pro něj odporný Snape-toužící-být-Smrtijedem a nedokáže se přenést přes moje jméno a svoji nesmyslnou nenávist. Teď už jsem se úplně vzdal pokusů spřátelit se s ním.“

Hermiona přikývla a položila na něj svoji ruku. Oba se v úžasu zastavili, když sebou Harry po doteku netrhnul. Hermiona se vřele usmála.

„Jsem šťastná, že profesor Snape nedal výpověď. Víš, hodně se změnil od té doby, co je s tebou. Není tak předpojatý a nespravedlivý, jako byl dříve.“

„Už není špionem, Hermiono.“

„Ano, ale… není to jen o špehování. Zdá se klidnější, šťastnější. Víš, poprvé jsem ho viděla jinak, než jako našeho ne-tak-oblíbeného profesora, na Harryho pohřbu. Byl tehdy úplně zlomený.“

Záblesk bolesti se mihl Harryho tváří, ani nemohl odpovědět. Najednou mu v paměti vyvstal obraz klečícího a plačícího Severuse a jeho srdce se na okamžik zastavilo. Co by s ním udělala jeho OPRAVDOVÁ smrt? Přežil by znovu ztrátu Harryho, tentokrát nevratnou a trvalou? Harry pevně zavřel oči.

„Quietusi?“ Hermionin hlas byl starostlivý. „Něco se děje?“

Harry stále ještě nemohl otevřít oči, jenom zavrtěl hlavou. Nedělo se ‚něco‘. Dělo se ‚všechno‘ a špatně.

Hermionina ruka na jeho paži se lehce sevřela.

„Harryho mučili a zabili, a Severus si to dává za vinu. Nemůže si odpustit nic z toho, co udělal. Ale celý život byl pod nátlakem, dokonce i když Pottera chytili. Celá ta situace byla Potterova vina, ne Severuse. Potter byl nezodpovědný, opustil dům svého strýce a byla to jen jeho chyba, že je tak hrozně mučili.“ Harry nemohl pokrčovat. Obrazy dřívějších nocí na něj agresivně zaútočily. Před pěti dny Harryho poprvé vzbudila Severusova noční můra a on držel a uklidňoval třesoucího se muže, který byl téměř v bezvědomí. Od té doby byla každá noc naplněná nočními můrami a slzami a Harry věděl, že Severusovy noční můry byly hlavně o Nightmare Manor a jejich společném zajetí.

Hermiona zkoumala duchem nepřítomného chlapce před sebou.

Něco v jeho chování bylo divného, příliš osobního, ale Hermiona nemohla pochytit, co to bylo. Jako by vinil sám sebe, ale on tam přece nebyl, nic neudělal. Z chlapcových očí kanuly slzy, ale on je nevnímal, jenom stál a jeho ramena se otřásala. Najednou mu Hermiona položila ruku na rameno a přitáhla si ho blíž, starostlivě ho objímajíc. Harry, ohromený, přijal přátelský dotyk, opřel si hlavu o její rameno a bojoval se vzlyky, které se mu draly z hrudi.

Stále ještě neuhnul před fyzickým kontaktem. Ale ani jeden z nich si toho nevšiml.

„Musíme jít, Quietusi. Přijdeme pozdě,“ zamumlala Harrymu do ucha po několika minutách klidu.

Harry kývl a uvolnil se z objetí. Jeho oči byly ještě červené od pláče.

„Ano, musíme jít,“ souhlasil a sehnul se pro tašku.

Když vešli do učebny, paní Figgová už tam byla. Podívala se na ně studeným pohledem.

„Pět bodů z Nebelvíru za pozdní příchod, slečno Grangerová, a pro vás pane Snape trest s panem Filchem,“ řekla zamračeně.

Profesorka neměla Harryho ráda, ale po střetu se Severusem se nepokusila na něj znovu zaútočit. Ve skutečnosti ho při praktických hodinách zcela ignorovala, ale nikdy nevynechala příležitost dát mu trest. Harry se v duchu usmál. Bez ohledu na to, jak se paní Figgová snažila zhoršit jeho situaci, nebyla v tom tak dobrá, jako Severus ve vztahu k ‚Potterovi‘ během prvních čtyř let. Neměla pro to dostatečnou zášť a propracované praktiky.

Povzdechl si, zdvořile se jí uklonil a sedl si na své obvyklé místo vedle Nevilla. Bylo to divné, ale chlad profesorky zmenšil jeho smutek a on se necítil tak mizerně. V posledních měsících dostával tresty jenom na jejích hodinách, pomyslel si.

„Třído, dnes se začneme učit složitou a těžkou, ale zároveň velmi užitečnou magii. Jak víte, toto léto Ten-který-nesmí-být-jmenován znovu povstal, a jedním z jeho prvních činů bylo přesvědčení mozkomorů, aby se k němu přidali. Takže v nadcházejících letech jim budeme muset čelit, kamkoliv se hneme. Proto se musíme naučit kouzlo, které je od nás udrží a zachrání nám život v extrémních situacích. Víte, jaké je to kouzlo?“

Samozřejmě, pomyslel si Harry, ale nezvedl ruku. Rozhodl se, že nezná kouzlo Patronus. Ne, nikdy dřív o něm neslyšel. Vůbec. A ne, nemohl ho vyčarovat. A ne, jeho Patron není jelen. Proč by měl být?


Ale ruce Rona a Hermiony byly nahoře.

„Pane Weasley?“ naklonila se profesorka k zrzavému chlapci.

„Zaklínadlo Patronus, madam,“ odpověděl zdvořile Ron.

„Správně, vaše odpověď na otázku byla výborná, pět bodů Nebelvíru.“

„Paní profesorko?“ nečekaně se zeptala Hermiona. „Proč se to učíme na hodinách obrany? Je to kouzlo, ne?“

Profesorka zvedla obočí.

„To je velmi dobrá otázka, slečno Grangerová. Ano, je to kouzlo, a dozvíte se o něm i na hodinách kouzelných formulí. Profesor Kratiknot vám v nejbližší době vyloží teorii, a na našich hodinách budeme provádět praktická cvičení. Další otázky?“

Harry si zhluboka povzdechl a upřel pohled na stůl před sebou. Jeho známky z tohoto předmětu nebyly sice k pláči, ale byly horší kvůli potížím s vytvořením vhodného štítu pro vlastní obranu. Harry už zjistil, že nemá žádné problémy s vytvořením štítu pro ochranu druhých, ale profesorka nebyla s jeho výsledky spokojená.

A teď kouzlo Patronus. Nemohl vyčarovat ani slabého Patrona, pokud se nechtěl odhalit. Jeho Patrona znali nejen Ron a Hermiona, ale viděla ho skoro celá škola na famfrpálovém hřišti, když mu Malfoy a jeho kumpáni provedli ten hloupý žertík.

Sakra. Harry si byl jistý, že tenhle rok je prokletý. Nemluvě o budoucnosti… Nejbližší budoucnosti v kabinetě McGonagallové.

Harry si najednou všiml před sebou ležícího kousku pergamenu. Četl:

‚V čem je problém?‘

Harry napsal pod první řádek:

‚Ron.‘

Neville připsal další otázku:

‚Vidím, že tě něco trápí. Plakal jsi?‘

‚To není tvoje věc,‘ byla hloupá a rozpačitá Harryho odpověď.

Neville se omluvně usmál.

‚Co zítřejší výlet do Prasinek?‘

Harry ztuhl. Nejdřív Ares, teď Neville. Nic jeho výběr neulehčovalo.

‚Ještě nevím. Nech…‘

„Pane Snape,“ zapředl před ním pomalý hlas. Harry přestal dýchat a zvedl hlavu.

„Paní profesorko?“

„Dejte mi ten pergamen,“ řekla, a když viděla, že se Harry nehýbe, netrpělivě vykřikla: „TEĎ!“

Harry se trochu přikrčil, znovu sklonil hlavu a dal pergamen učitelce. Minutu čekal na její reakci, ale nic se nestalo. Potom se její kroky vzdálily. Vrátila se ke stolu a položila pergamen na něj.

Harry byl rád, když nakonec hodina skončila.


XXX


„Co se děje, Quiete?“ Snape opatrně míchal svůj lektvar, dokud nedostal tmavě oranžovou barvu. Když Harry neodpovídal, Severus, který stále ještě intenzivně pozoroval svoji směs, dodal: „Je to Ron, že ano?“

Harry pokrčil rameny a vzal nůž, aby nakrájel tlustočervy.

„Domnívám se, že rozhovor s McGonagallovou neproběhl dobře.“

„To je slabé slovo,“ zamumlal rozzlobeně Harry. „Ale alespoň se nemusíš bát, že by tvoje kolej nevyhrála na konci roku pohár.“

„Kolik bodů?“

„Celkem sedmdesát. Ale já jsem neřekl ani slovo. Jenom jsem tam seděl jako idiot a Ron s McGonagallovou na sebe řvali, jako bych tam vůbec nebyl. Věř mi, bylo to velmi nepříjemné. Nakonec jsem se profesorky zeptal, jestli je nutná moje přítomnost a odešel jsem poté, co mi udělila trest s Filchem za moji drzost.“

Snape zvedl obočí.

„Blahopřeji! Dva tresty za jeden den!“

„Ale jaký den, Severusi!“ Harry se nečekaně usmál. „Představ si, Hermiona se mě dotkla a já jsem neomdlel. Navíc jsem sebou dokonce ani netrhnul!“

Severusova ruka s tyčkou na míchání se zastavila a on se překvapeně podíval na Harryho.

„Dobré zprávy!“ řekl a jeho obličej odrážel Harryho úsměv. „Doufám, že se začínáš uzdravovat.“

„Myslím, že jsem jenom začal důvěřovat Hermioně víc, než komukoliv jinému, samozřejmě kromě tebe. Ona je můj jediný přítel, kterému zcela důvěřuji.“

„A co ostatní?“ zeptal se Severus a znovu se naklonil ke kotlíku.

Harry předal Severusovi nakrájené přísady, vybral si malý kotlík a začal ohřívat vodu na dehtový základ.

„Buď opatrný, poslední základ se trochu lepil,“ pohlédl na něj Mistr lektvarů. „Musel jsem zvýšit množství ostatních přísad, abych lektvar správně uvařil. Téměř jsem to nedokázal.“

„Neville i Ares se mnou chtějí jít zítra do Prasinek. Nevím, jestli jim můžu věřit,“ zamračil se Harry. „Víš, že chci, ale… Jsem prostě moc paranoidní. Je to rodinný rys?“ mrknul na mračícího se muže.

„Quietus nebyl paranoidní.“

„Ty jsi také moje rodina,“ vysvětlil Harry, jako by mluvil s malým dítětem. „Kromě toho, Quietus byl paranoidní. Jenom to před nikým nedal najevo.“

Severusovi se trochu zachvěla ruka..

„Stále ještě čteš jeho deník?“

„Jistě. Je to velmi… poučné,“ Harryho hlas nezněl šťastně.

Severus ale nenaléhal, aby pokračoval. Nějakou dobu pracovali mlčky.

„Nechápu Rona,“ řekl Harry, když zhasínal oheň pod vřícím kotlíkem. Zhroutil se do křesla a zvedl zrak k Severusovi. „Víš, myslel jsem, že po… nedělních událostech mě nebude nenávidět tolik, jako dřív,“ řekl přidušeně.

Severus dlouho neodpovídal. Dodal do Harryho základu poslední přísady a smíchal ho s lektvarem ve svém kotlíku. Potom ho odstavil stranou a sedl si před Harryho.

„Myslím, že to mohu vysvětlit,“ začal a vážně se podíval Harrymu do očí. „Ale nevím, jestli dělám dobře, když ti to řeknu. Nechci, aby sis myslel, že žárlím, nebo co…“

Harry se opřel lokty o stůl a položil si bradu na ruce.

„Nepředpokládám, že bys mi chtěl lhát.“

Severus zavrtěl hlavou.

„Ne, jenom… víš, je těžké o tom mluvit. Jde o důvod, proč jsem tě nenáviděl… Nenáviděl jsem syna Jamese Pottera,“ v rozpacích polknul, ale Harryho tvář se nezkřivila hněvem nebo zklamáním. „Když mi zachránil život po žertíku tvého kmotra, nesnášel jsem ho ještě víc, než dřív. Když tě zachrání tvůj nejhorší nepřítel a ty mu dlužíš za svůj život… je to odporný pocit. Cítíš, že by bylo lepší zemřít, nebo něco takového,“ nakonec ztichnul.

„Ale proč, Severusi, proč mě nenávidí?“ vykřikl zoufale Harry. „Myslím, že chápu tu nenávist, ale nemohu pochopit, PROČ mě nenáviděl, jakmile mě uviděl na Příčné ulici?“

Severus se ušklíbl, ale Harry věděl, že to nepatří jemu.

„On nenávidí mě, Harry. Nenávidí mě, protože já jsem přežil, a jeho přítel ne. Protože jsem byl vždy krutý k jeho příteli – k tobě, Harry – a nebyl jsem schopný tě zachránit, což jsem opravdu nemohl. Zachránilo tě jenom štěstí a jiný životní dluh… Takže to je něco jako pomsta. Pomsta na mně za tebe.“

„Jo, myslel jsem si to samé,“ kývl Harry. „A jak si myslíš, že ho můžu přesvědčit…“

„Nemůžeš udělat nic, Quiete,“ řekl potichu Severus. „Je mi to líto.“

„Tobě? Mně je to líto, Severusi,“ řekl Harry a oba vstali, aby pokračovali ve své práci.

Bylo už dost pozdě, když se vrátili k sobě do bytu, ale k jejich údivu na ně v chodbě čekali ředitel a Lupin.

„Ahoj, Severusi,“ ušklíbl se Lupin. „Přišel jsem si pro svůj lektvar.“

„Stejně bych ti ho zítra přinesl,“ zamumlal Snape a v jeho očích se zlostně zablesklo, když otevřel dveře do komnat. Krátkým posunkem pozval příchozí do obývacího pokoje. „Tak? Co tu děláte?“ zeptal se, když si hosté sedli.

„Přišli jsme na čaj, Severusi,“ Brumbálovy oči se zaleskly ve svitu pochodní.

Harry se usmál, sedl si do svého oblíbeného křesla a uchopil teplý šálek. Vlkodlak se na něj podíval.

„Ahoj, Harry,“ řekl Lupin.

Jak Harry, tak i Severus, ztuhli.

„Zatraceně, Albusi,“ dostal ze sebe nakonec Snape. „Proč jsi mu to řekl?“

„Nemusel mi nic říkat, Severusi,“ řekl Lupin. „Přišel jsem na to sám.“

„Nemůžeš o tom nikomu říct!“ vykročil k němu Severus. „Hrozně by ho to ohrozilo!“ dodal a najednou ho napadlo: „Tvůj idiotský přítel čokl to ví?“

„Severusi!“ vykřikli Harry i Brumbál najednou.

Lupin hodil po bývalém kolegovi ledový pohled.

„Přestože si nemyslím, že máš právo to před ním tajit, já jsem mu to neřekl – kvůli řediteli, Severusi. Sirius se o Harryho staral a stále ještě se nesmířil se svým smutkem, ale pomyslel jsem si, že Albus má důvody, aby to před ním tajil – už mi vysvětlil, proč je důležité to Siriusovi neříkat. Ale já jsem se chtěl na Harryho podívat a nabídnout vám oběma svoji pomoc, cokoliv potřebujete.“

Snape rozhořčeně frknul.

„Díky, nepotřebujeme žádnou pomoc, Lupine. Hlavně ne od tebe,“ nenávistně přimhouřil oči. „A už vůbec ne pro Quietuse. Nejsi jeho kmotr ani příbuzný, takže ho můžeš nechat na pokoji.“

„Severusi, já jsem pořád ještě tady,“ Harry položil dlaň na rameno Severuse, který k chlapci otočil hlavu. „A nemusíš být tak netrpělivý a hrubý. Profesor Lupin mi dříve mnohokrát pomohl a já mu věřím.“

„Je téměř stejně nezodpovědný, jako tvůj kmotr, Quiete. Vzpomeň si na svůj třetí ročník. Nemohl vědět, že je Black nevinný. Naopak, byl si jistý vinou svého přítele, a přesto tě nebránil, jak měl. Nevěřím mu, a teď jsem kvůli němu docela nervózní.“

„Nemáš právo o mně tak mluvit, Severusi. Dobře si pamatuji, jak ses v posledních letech choval k Harrymu, jako k odpadu, a…“

„Ano, vím, udělal jsem chybu, ale vždy jsem dělal vše, co jsem mohl, abych ochránil jeho život, když ty ses staral o svého přítele a o sebe!“

„To já jsem naučil Harryho vyvolat Patrona.“

„A to ty jsi zapomněl vypít lektvar, když ses rozhodl sledovat děti do Chroptící chýše! Mohl jsi je zabít!“

V té chvíli oba vyskočili na nohy a jejich tváře zrudly zlostí, jak na sebe křičeli přes konferenční stolek.

„Skoro jsi zabil Siriuse!“ zařval Lupin tak nahlas, že sebou Harry trhnul.

„Abych zachránil Harryho! Nevěděl jsem, že je nevinný!“ Snapeovy oči nebezpečně jiskřily, rukou si projel skrz mastné vlasy. Pak se najednou zastavil. „Ale myslím, že je zbytečné připomínat všechny ty události. Víš o našem tajemství,“ těžce vydechl.

Oba muži se měřili pohledy, ale ani jeden už nezačal křičet. Harry s úlevou zavrtěl hlavou.

„Děkuji, že jste ukončili tu hloupou hádku,“ podíval se na Severuse a potom na Lupina. „A ujišťuji vás, že vám oběma věřím,“ Harry si promnul pálící oči. „Musím souhlasit se Severusem: nepotřebuji pomoc, alespoň ne teď, a nemůžeme říci Siriusovi pravdu. Vím, že se na mě bude zlobit, až se o tom dozví. Chápu vaše motivy, profesore, ale Sirius stále ještě bude muset jednat s ministerstvem a myslím, že znáte jejich metody výslechu…“

Lupin kývl.

„Ano. Sirius mi o tom vyprávěl.“

Snape sklonil hlavu a stisknul rty tak, až téměř zmizely. Harry se na něj ustaraně podíval. Dobře si pamatoval Severusovy poznámky, ale pak na něj Severus pohlédl a Harry pochopil, že muž cítil hořkost kvůli němu a jeho setkáním s Percym a jeho společníky. Harry zbledl. Nerad na ty události vzpomínal, na bezmoc, strach, bolest.

„Chápu, co chceš říct,“ Lupinova slova přerušila nepříjemné vzpomínky. „Přísahám, že to Siriusovi neřeknu. Počkám, až nadejde čas.“

Když Lupin a Brumbál odešli, Harry šel spát, ale nemohl usnout. Ležel na prostěradle, pevně se omotal přikrývkou, aby se ochránil před chladným vzduchem v místnosti, a upřel pohled na strop, na jemu dobře známé čáry, které vytvářely v jeho fantazii postavy. Jedna se podobala lvovi s otevřenou, jakoby řvoucí tlamou. Harry se usmál, když si vzpomněl na Severusovu reakci poté, co mu ukázal imaginárního lva na stropě ředitele Hadí koleje. Muž po několik hodin protestoval – stalo se to po strašné noční můře, když Harry prostě nemohl znovu usnout.

Harry spánek nenáviděl. Nenáviděl noci a někdy měl pocit, že nenávidí celý svůj život.

V jednu hodinu po půlnoci se rozhodl, že bude lepší si něco přečíst, než se bez cíle převracet v posteli a snažit se usnout. Vyšel z ložnice, vzal deník svého otce a lehl si na pohovku.

 

XXX


31. července 1976

Co je to za odporné výročí, tento den! Neumím si představit, že by se vůbec v tento den mohlo někdy stát něco dobrého; vidím, jak se mé obavy a proroctví Trelawneyové naplňují: brzy zemřu. Severus se přidal k Voldemortovi.

Dobrý Bože, vždy jsem chtěl, doufal jsem, modlil jsem se, aby tento den nenastal, a teď… Jsem u Potterů. Nemohl jsem zůstat ve stejném bytě, kde byl Sev – nechal jsem mu dopis se zprávou, že jsem se přestěhoval sem. Možná jsem s ním měl zůstat? Nevím.

Dnes ráno jsem vstal brzy a šel jsem si do kuchyně připravit čaj. Našel jsem Severuse spícího na pohovce v obýváku v jeho obvyklém tmavém oděvu. Předchozího večera šel na oslavu, alespoň mi řekl, že to bude oslava. Nevím, kdy se vrátil domů.

Takže tam spal, občas sténal bolestí.

Plakal ve spánku. Plakal a zoufale prosil někoho o odpuštění.

Otřásl se a převracel.

Chtěl jsem mu pomoci. Sedl jsem si vedle něho a položil mu ruku na čelo. Měl horečku. Namočil jsem kapesník a položil mu ho na čelo a na zápěstí.

Potom… Dobrý Bože, jak je těžké o tom dokonce i psát! První, čeho jsem si všiml, bylo to, že měl oblečení od krve. Myslel jsem si, že je raněný. Sundal jsem mu svrchní oděv, nechal jsem ho v kalhotách a košili s krátkým rukávem a… a uviděl jsem Znamení zla, vypálené do jeho těla. Bylo to čerstvé tetování a bylo jasné, že byl této noci přijat k Voldemortovi.

Nemohu popsat, co jsem cítil, jak jsem se cítil. Nezlomil jsem se hned. Vstal jsem a co nejrychleji zabalil všechny své věci. Před několika dny jsem Severovi řekl, že pojedu na léto k Potterům. Chtěl jsem jet až za pár dní: měli jsme se Severusem lístky na zítřejší koncert. Ale prostě jsem tam nemohl zůstat a čekat, až přijde k sobě.

Nechtěl jsem poslouchat jeho motivy, jeho vysvětlování. Co udělal – udělal, nijak to nemůžu změnit. Ztratil jsem svoji rodinu, svého nejlepšího přítele jednou provždy.

Harold si všiml mého napětí a roztržitosti a nabídl mi rozhovor, ale odmítl jsem. Nemá Severuse rád, a já jsem mu nechtěl dát příležitost mému bratrovi ublížit. On ztratil, zcela ztratil svoji šanci na život, ale já jsem nechtěl, aby jím Harold pohrdal, aby to řekl Jamesovi, mluvil o tom u jídla… Ne, Severus je stále ještě můj bratr.

Je to tak, že?

Doufám, chci doufat, i když se to zdá beznadějné, že mě stále miluje.

Miluje, ne?

Nemyslím, že ho znáš. Když čteš tyto řádky, je pravděpodobně mrtvý nebo zavřený v Azkabanu. Pokud se tak stalo, prosím, navštiv ho kvůli mně! Není tak špatný, jak o něm mnozí mluví. Jenom ho podvedli naši rodiče. Věř mi! 

Stýská se mi po Lily. Ano, máš pravdu, stále jsem jí neřekl o svých citech. Ale právě teď se mi po ní strašně stýská! Chtěl bych, aby byl vedle mě někdo, kdo by pochopil a neodsoudil!

Jak já nenávidím tenhle den! Proklel bych ho jako nejhorší ze všech, které kdy byly. Den Severusovy zrady.

Co si teď o mně myslí?

Jak se cítí?

Uvidím ho ještě někdy ve svém životě?

XXX


Harry otřeseně zíral na stránku. Na řasách se mu třpytily slzy. Tento den byly jeho narozeniny, den, na který vždy čekal. A zdánlivě to byl zároveň poslední den života mladého a svobodného Severuse Snapea.

Stránka byla zmačkaná kvůli nějaké tekutině. Harry si byl jistý, že to byly Quietusovy slzy. Přejel ukazováčkem po svraštělém papíru a cítil, jak se jeho ramena začala otřásat tichými vzlyky. Skutečně nepotřeboval tyto zápisky, aby se uklidnil. Cítil Quietusův smutek a znal pocity Severuse – muž mu o tom kdysi vyprávěl. V ten den, když se probudil v prázdném bytě, Snape cítil bezmoc a bolest, ale nemohl odčinit události minulé noci – vraždu Galvanyových.

Severus litoval rozhodnutí, které tu noc přijal. Ale nevěděl, co má dělat, jak se z toho dostat.

Harry ucítil na rameni jeho ruku.

„Nemůžeš spát?“ zamumlal unavený hlas.

Harry mlčky zavrtěl hlavou, ale nezvedl zrak od stránek deníku. Severus by se znepokojil, kdyby ho viděl plakat.

„Slyšel jsem, že pláčeš,“ v tichém mužově hlasu byla slyšet starost. „Něco se děje?“

Harry neřekl ani slovo, jenom vložil knihu do rukou Severuse. Ten na ni krátce pohlédl.

„Nemůžu vidět, co je tam napsáno, Quiete.“

Chlapec si povzdechl a zápisky přečetl. Když skončil, spustil knihu a podíval se přímo na Severuse.

„Věř mně a věř Quietusovi, Severusi. Zasloužíš si život i štěstí.“

Severus neodpověděl, jenom přitiskl Harryho k hrudi a pevně ho objal.

„Nutíš mě žít, tvrdohlavý spratku.“

„Potřebuji, aby někdo vychoval mé děti, pokud zemřu,“ zamumlal Harry Severusovi do pyžama. Cítil, jak mužovo tělo v jeho objetí ztuhlo.

„Co to plácáš, Quiete?“ Severus ho odtáhl na délku paže, aby se mu podíval do očí.

„Proroctví Trelawneyové mi nedává příliš mnoho možností přežít.“

„Jaké proroctví?“ zlostně vyštěkl Severus.

„To, ve kterém předpověděla smrt tvého bratra, mojí matky a moje dočasné vítězství nad Voldemortem. Druhá část je jenom o mně a říká, že musím zemřít, abych zničil Voldemorta.“

„NE!“ krátký, ale silný výkřik bolesti Harryho přerušil. Severusova tvář se zkřivila emocemi a on znovu přitáhl Harryho blíž, skoro ho rozmačkal. „Nedovolím ti zemřít! Udělám všechno, co budu moci, abych tě ochránil.“

„Já vím. Nechci zemřít. Ale tolik se bojím…“

„Nedovolím Voldemortovi zabít mého syna!“

Harry se trochu usmál, když uslyšel Severusův pokus utěšit a uklidnit ho.

Ale někde hluboko uvnitř cítil, jak jeho bolest po těchto slovech roste. Neodvážil se představit si, co Severus bude cítit, až nakonec Harryho ztratí.


XXX


„Hej, Quiete! Vypadáš unaveně,“ slyšel Harry Hermionin hlas, když bojoval se svojí únavou v knihovně.

Podíval se na dívku, která si hned všimla jeho zarudlých očí.

„Vypadám unaveně, protože jsem unavený,“ otráveně se zamračil Harry. „Co tu děláš?“

„Učím se. Příští víkend bude famfrpálový zápas proti Mrzimoru, Ron místo studování zase trénuje. Tak jsem se sem přišla s tebou učit. Stejně jsem věděla, že jsi tu sám. Tvoji přátelé nejsou takoví blázni do studia.“

Harry pokrčil rameny.

„Mýlíš se. Ares doučuje lektvary nějakou čtvrťačku a Neville slíbil, že přijde hned potom, co s profesorkou Prýtovou dokončí svoji práci ve sklenících.“

Hermiona se zasmála.

„Ares někoho doučuje?“

Harry se zakřenil a mrkl.

„Ne jenom někoho, Hermiono. Doučuje Gretu Lee z Nebelvíru.“

„Tu blondýnku! Znám ji. Ale nevěděla jsem, že potřebuje doučování…“

Harry zavrtěl hlavou a protočil oči.

„Jsi natvrdlá, Hermiono.“

Dívka se znovu zasmála a otevřela učebnici lektvarů.

„Můžete mě doučovat lektvary, pane Snape?“ zeptala se koketně.

„Pako.“

„Hej, jsi syn Mistra lektvarů! Myslím, že jsi nejvhodnější osoba na doučování!“

V příští chvíli jí Harryho hůlka mířila na krk.

„Ještě jedno slovo a prokleju tě. Jsi v lektvarech lepší než já, k velkému Severusovu žalu! Nikdy nevynechá příležitost mi to omlátit o nos!“

Hermiona se rozzářila.

„Opravdu?“

Harry se opřel a jeho úšklebek se změnil na úsměv od ucha k uchu.

„Samozřejmě… ne. Je přesvědčen, že jsem nejlepší student na škole ze všech předmětů, včetně lektvarů. A já si myslím, že má pravdu.“

„A co se týče obrany proti černé magii a temnému umění?“(1) zeptala se Hermiona, a přestože Harry viděl, že toho litovala hned, jak to řekla, stejně se rozzlobil.

„Černá magie není umění, Hermiono. A já jsem lepší, než si myslíš, nebo než si myslí profesorka Figgová. Už jsem čelil mnohem horším věcem, než jsou moji spolužáci nebo hloupá, postarší, kočkami posedlá ženská, a přežil jsem to!“ zakřičel Harry bez rozmýšlení.

Nějakou dobu se na sebe upřeně zírali. Všichni kolem v knihovně ztichli a najednou se u kraje polic objevila madam Pinceová s pobouřeným výrazem ve tváři.

„Pane Snape, slečno Ev… Grangerová! Knihovna není místo na řešení osobních záležitostí! Rušíte ostatní.“

„My neřešíme osobní věci, madam,“ stejně pobouřeně, jako madam Pinceová, si odfrkl Harry. „Měli jsme malé nedorozumění, ale přísahám, už jsme skončili. Promiňte naše rušení pořádku v knihovně,“ uklonil se starší ženě.

Zdvořilá slova a gesto se neminuly cílem. Madam Pinceová se vrátila ke svému stolu a usmívala se nad chlapcovým slušným chováním.

„Málem si mě s někým spletla, slyšel jsi?“ otočila se Hermiona k Harrymu, jakmile knihovnice odešla.

Harry pokrčil rameny.

„Nevšiml jsem si.“

„A co ty kočky?“

„Jaké kočky?“ zamrkal znepokojeně Harry.

„Řekl jsi o profesorce Figgové, že je posedlá kočkami. Odkud víš o jejích kočkách?“

‚Osobní zkušenost‘, chtěl říci Harry, ale povedlo se mu zadržet slova, než z něj vyletěla.

„Znám učitele lépe než ty. A otec o nich vypráví,“ ovládl Harry výraz tváře.

Hermiona se na něj podívala dlouhým zaujatým pohledem, než se otočila.

„Půjdeš se mnou v sobotu do Prasinek?“ zeptala se nečekaně. „Ron musí trénovat a já nechci jít sama.“

Harry cítil úlevu. Hermiona byla dobrou omluvou pro Nevilla i Arese. Ale nemohl předpokládat, jak zareaguje Ron, až to uslyší. Znepokojeně se na dívku podíval.

„Och,“ pokrčila rameny Hermiona. „Už jsem mu vysvětlila, že se k tobě chová jako mizera, a jestli chce zůstat mým klukem, musí přijmout, že jsi můj přítel,“ teď byla Hermiona vážná. „Nelíbilo se mu to, ale po tom rozchodu v prosinci už nechce víc riskovat, takže přijal moje ultimátum. Řekla jsem mu, že pokud ti znovu ublíží, tak se s ním okamžitě rozejdu.“

„Hloupá holko,“ vřele se usmál Harry. „Nemůžu pochopit, proč se o mě tolik staráš.“

Na tváři Hermiony se objevil náznak nejistoty. Harryho oči se rozšířily. Nikdy neviděl Hermionu nejistou!

„Nevím, Quiete. Tvoje přítomnost je tak… známá. Mám pocit, jako bych tě znala mnoho let. Ne,“ zvýšila hlas, když viděla, že Harry otevřel ústa. „Nemyslím, že jsi podobný Harrymu, jak se zdá Ronovi, ale… ano, jsi mu podobný, ale zároveň se hodně lišíš,“ její ramena poklesla. „Ale, já opravdu nevím.“

„To je v pořádku,“ zamumlal rozpačitě Harry. Zvedl hlavu, jejich oči se setkaly.

„Neruším?“ zeptal se najednou něčí hlas. Oba se otočili tím směrem. Na stejném místě, jako před několika minutami madam Pinceová, stál Janus Moon.

„Ne,“ odpověděl Harry. „Jenom jsme o něčem diskutovali…“ neurčitě mávl rukou.

Janus si odkašlal.

„Vidím,“ řekl. „Já… přinesl jsem ti balíček.“

Harry zrudl vzrušením.

„Děkuji,“ vykřikl ochraptěle. Je to dárek od Leah?

„Není za co. A ještě jednu radu,“ naklonil se nad stolem k Harrymu. „Pokud tě ještě jednou chytím se svou sestrou, přísahám, že tě zabiju.“

„Cože?“ Harry se cítil hloupě. Nemohl pochopit Janusova slova. „O co jde?“

„Leah neví, proč ses jí v posledních týdnech vyhýbal. No,“ podíval se opovržlivě na Hermionu, „ale měla to vědět. A já taky. Tolik ti věřila. Stejně jako já.“

„Ale já ne…“ Harry hledal slova, aby se omluvil, ale nemohl dokončit větu.

„Nech ji na pokoji, Quietusi. Tento balíček je tvůj dárek. Vrátila ti ho,“ s těmito slovy vstal a odešel.

Jakmile zůstali sami, Harry se opřel a zavřel oči.

Bolelo to, ale chápal dívčinu reakci. Jeho chladné a odmítavé chování po zimních prázdninách jí muselo hrozně ublížit. Ale nemohl nic dělat, chtěl být jenom v bezpečí, ochránit se před Voldemortem…

„Ty jsi s ní chodil?“ slyšel hlas Hermiony. Zavrtěl hlavou. Chodil? Ne. Sotva spolu mluvili. Jenom se dívali a usmívali se. Jediným znamením jeho citů byl tento dárek v jeho dlaních, a teď mu ho vrátila, čímž dala najevo dvě věci: za prvé, že k němu něco cítila, a za druhé, že je nevinná. On ji odstrčil.

Najednou cítil záblesk pochopení. Opravdu se stával stejně paranoidní, jako Severus. Nebo dokonce víc. Falešně podezříval dívku jenom proto, že měl nejasnou vizi o někom, kdo ho chce zradit Voldemortovi. Nebyl lepší než Ron. No, on dívce neubližoval a nevrhal se na ní s nepřátelskými slovy, ale jeho chladné chování ji muselo ranit více než slova.

Měl podezření, že se choval, jak mu diktovala vize, bez dalšího zájmu o pravdu, stejně jako se Ron choval k němu. Harry nedal Leah jedinou šanci dokázat svoji čestnost, po své vizi předpokládal, že nejpravděpodobnějšími osobami, které ho můžou zradit, jsou Ares, Leah a možná Neville, ale teď si uvědomil, že se přátelil téměř se všemi Nebelvíry a mnohými Zmijozely, Havraspárci a Mrzimory. Bylo tu příliš mnoho lidí, které mohl podezřívat. Ale on se zbrkle rozhodl, aniž by prověřil jejich pravdivost.

Nemohl se zlobit na Rona. Nebyl o nic lepší než on. Vůbec.

A teď hrozně zranil Leah, možná neodpustitelně. Bolelo ho to, protože cítil, že chce, aby dívka byla vedle něj, chtěl s ní mluvit, dívat se na ni… Ale teď už je pozdě, že ano?

Možná by měl poprosit o pomoc Severuse. Vždycky mluvili o velmi vážných věcech, jako Voldemort, ministerstvo, bystrozorové, Quietus, děsivé proroctví, krvavá minulost, strašná budoucnost – ale Harry nic nevěděl o dívkách a podobných věcech. Asi nežil dost dlouho, aby měl vlastní zkušenosti. Potřeboval Severusovy rady a názory.

Omluvil se několika slovy a opustil Hermionu, aby se vrátil do jejich komnat.

Doufal, že Severus bude mít nějaké nápady ohledně této situace.

 

 

(1)Opět problém s překladem předmětu Obrana proti černé magii. Přesný překlad, který by dával v tomto rozhovoru smysl, by byl Obrana proti temnému umění.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

díky moc za veledílo

(mamba, 7. 11. 2017 21:02)

Moc děkuju, že jste tuhle trilogii přeložili, četla jsem jí jinde a tam to zamrzlo. Jinak se mi moc líbí vztah Sevíka a Harryho, a na Rona, možná je někdy oddaným přítelem, ale je opravdu hrozně závistivý a tady pomstychtivý, zlý. Už bych ho za přítel nikdy nevzala, těžko bych odpustila a hlavně zapomněla někomu, kdo mě tak moc zklame. pa holky

...

(denice, 29. 1. 2013 21:58)

Harry teď utěšuje Severuse, situace se obrátila. Ale je krásné, že o tom dokážou spolu ,luvit.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 29. 1. 2013 22:18)

Díky moc za všechny komentáře. Moc a moc :-)

:)

(Adelaine, 21. 11. 2012 17:08)

Ha, tak Harry konečně ví, že Lupin ví. No srovnali se s tím dobře... A koukám, že má chlapec stejný podezření jako já. Ale pro jistotu odhání všechny, chápu, jde mu o život, ale takhle se taky nedá žít... to jsem zvědavá.
Hmm, jinak, nepřemýšleli jste, proč ho z učitelů nepoznal podle písma?!
Děkuji za překlad.

Re: :)

(Lupina, 21. 11. 2012 17:14)

No vidíš, to mě nenapadlo! Podle písma ho mohla poznat určitě i Hermiona! Byl by z Tebe dobrý detektiv. :-) Děkuji za komentář.

:-))))))

(Saskya, 27. 10. 2012 19:36)

bude to drsné? ach, tak to sa neviem dočkať ďalšej kapitoly :-D
veľmi pekné :))

Re: :-))))))

(Lupina, 27. 10. 2012 20:35)

Koukám, že jsi "drsňačka" :-) Přihodí se něco, z čeho jsem byla dost šokovaná. Ale vzhledem k charakterům postav a motivům jejich chování i logické. I když neomluvitelné. Napnula jsem vás?...To jsem ráda :-)

Re: Re: :-))))))

(MagicLady, 27. 10. 2012 22:46)

Přiznám se, že jsem to nevydržela a nakoukla do originálu, no komentář ti napíšu až k další kapitole :)

Re: Re: Re: :-))))))

(Lupina, 27. 10. 2012 23:49)

Ty jsi holka jedna nedočkavá :-D Taky to tak někdy dělám. Příště vás nebudu tak "šponovat" :-)

Re: Re: Re: Re: :-))))))

(MagicLady, 28. 10. 2012 13:39)

Samozřejmě jsem to projela jen tak zběžně, abych věděla, co se stane, ráda ale počkám na tvůj překlad, ten si vychutnám víc ;)
PS: K 1. kapitole ŠDVP je nový komentář.

Re: Re: Re: Re: Re: :-))))))

(Lupina, 29. 10. 2012 7:24)

No, pro mě je čeština stále výrazně lepší. :-) Takže si to v ní taky víc užívám. Dík za info, jdu se kouknout. Musíme udělat verzi ke stažení, kde se bude moct komentovat celá povídka. Ale ještě na tom musíme s marci zapracovat skrzevá sjednocení psaní velkých písmen.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: :-))))))

(MagicLady, 29. 10. 2012 9:36)

Na verzi ke stažení už pracuju, pošlu ti jí dneska nebo zítra ke zkouknutí :)

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: :-))))))

(Lupina, 29. 10. 2012 10:39)

Ty mě nutíš k aktivitám! Abych si s tím sjednocením názvů pohla! :-D Ok, aspoň to půjde kupředu.

:)

(Luisa, 27. 10. 2012 18:47)

Ha, vypadá to na dramatický výlet do Prasinek. Tož sem s ním:)
Pilné cérečky, jen tak dál, děkuji.

Re: :)

(Lupina, 27. 10. 2012 20:30)

Přesně tak, Prasinky budou zlomové... A kdy bude další kapitola, to záleží na marci. Má toho hodně s Adventem.

:)

(MagicLady, 27. 10. 2012 16:16)

Hmm, Hermi na to asi brzy přijde. To jsem zvědavá, jak Severus Harrymu poradí :)

Re: :)

(Lupina, 27. 10. 2012 16:50)

Přijde, v příští kapitole za dramatických událostí, ale vyjeví se to až v 16.kapitole. Docela se těším na vaše komentáře. Bude to drsné.