Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtvrtá: Braň se

1. 10. 2012

 

Vím, že se opakuji, ale můj dík patří betě Marci. Díky, jsi zlato.
Dál bych chtěla poděkovat Luise, která průběžně komentuje.

 

Kapitola 4: Braň se

„Slyšel jsem, co se stalo před péčí o kouzelné tvory,“ pronesl Snape večer, když už Harry konečně seděl v obývacím pokoji a četl poslední stránky románu.

 

Harry si povzdechl a upřel pohled do knihy ve svém lůně. Vyhýbal se Severusovým očím, nechtěl znovu přiznat svoji slabost...

„Quiete?“ tón byl teď vážnější. „Podívej se na mě.“

Harry si odfrkl a povzdechl si. Pak pomalu zvedl pohled.

„Co přesně se stalo?“

„Jak jsi se o tom dozvěděl?“ odpověděl mu otázkou Harry.

„Řekl mi o tom Hagrid.“

Takže Hagrid. Měl si uvědomit, že o tom Severusovi řekne.

„Vy dva jste přátelé?“ položil otázku, která mu neodbytně běhala hlavou už několik hodin. Jeho druhým cílem bylo zabránit Severusovým otázkám.

„Ne, ale Quietus se s ním přátelil. Moji přátelé byli všichni jen se Zmijozelu.“

„Ale... Hagrid mi řekl, že jste k němu chodili oba...“

„Ano, navštívil jsem ho mnohokrát, ale nemyslím, že bychom byli přáteli. Vždy jsem se víc zajímal o kouzelné tvory a rostliny do mých lektvarů... ale já jsem se na něco ptal. Co se stalo?“

Ocitl se ve slepé uličce. Teď už musel odpovědět.

„Tesák, Hagridův pes, mě poznal a přivítal tak, jako vždy. Vyskočil na mě a já spadl na Arese a oba jsme se zhroutili na zem. Tehdy... jsem ten pocit nedokázal snést.“

„Tělesný kontakt?“

„Ano. Omdlel jsem.“

Severus se postavil a začal se před krbem procházet.

„Tohle musíme vyřešit.“

„Myslím, že v tomto případě pomůže jen čas...“

„Možná máš pravdu. Proč jsi po hodině nepřišel za mnou?“

„Dělal jsem úkol a pak jsem šel do knihovny.“

„Úkol?“

„Jde o věštění z čísel. Mám s tím problémy,“ řekl Harry, a když viděl, jak mu chce Severus skočit do řeči, rychle pokračoval, „a ne, teď tvou pomoc nepotřebuji, Severusi. Seděl jsem nad tím cele odpoledne.“

„A pochopil jsi všechno?“

„No, byla tam jedna definice využití prvočísel ve starověkém rozkladu...“

„Pojďme na to.“

Harry otevřel svou učebnici a vytáhl pergamen. Severus si k němu přisedl a společně přečetli a prošli všechny problematické pasáže...

Byla skoro půlnoc, když šli do postele.

„Štěstí, že jsem ti řekl, že s tím nepotřebuju pomoc,“ zamumlal Harry do polštáře. Severus se zachechtal.

„Ale teď tomu už rozumíš, ne?“

„Jo,“ zívl Harry. „Ale víš, čeho se teď obávám?“

„Hm?“

„Zítra mám dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem a profesorem Snapem... a to hned po snídani.“

„Ani mi o tom nemluv. Ten slizký kretén.“

„Srážím Nebelvíru pět bodů Pottere, dýcháte příliš nahlas. A dalších 10 bodů za to, že Grangerová napovídá a 50 za Nevillův vybuchlý kotlík.“

„Jak vidím, drzý jako vždy.“

„Och, promiň...“

XXX

Když Harry vešel do učebny lektvarů, musel řešit již dobře známý problém: kam si sednout. Ares v lektvarech seděl s Blaisem, a tak bylo jediné volné místo u Nevilla.

Ale sednout si vedle Nevilla bylo příliš nebezpečné. A tak stál ve dveřích a čekal. Nemusel čekat dlouho, za několik minut se dveře, o které se opíral, s třeskem otevřely a Snape vrazil přímo do nejistě tam stojícího Harryho.

„Co stojíš tady?“ zeptal se hněvivě.

„Nevím, kam si mám sednout...“ zamumlal Harry rozpačitě.

Podívali se jeden na druhého a Harry viděl, že Snape pochopil jeho dilema.

„Můžeš si sednout k Longbottomovi,“ řekl a postrčil ho směrem k volnému místu.

Všichni v učebně na ně vyjeveně zírali. Poprvé viděli profesora lektvarů, že se chová jako každá jiná lidská osoba, dokonce se ani nemračil. Harrymu se ulevilo, usmál se, přikývl a šel si sednout. Když koutkem oka pohlédl na Nevilla, viděl i jeho užaslý výraz. To vedle něj opravdu sedí Snape? No, na jiné hodině to dokázal pochopit. Ale na lektvarech?

Harry se k němu otočil a usmál se.

„Ahoj, Nev... ehm... Longbottome.“

Neville ztuhl. Nezmohl se ani na slovo.

„Otevřete si učebnice na straně 12 a vypište si poznámky. Já zatím napíšu přísady dnešního lektvaru na tabuli. Až to nastudujete, začněte ho připravovat.“

Tón, jakým to řekl, byl dobře známý a podivný zároveň. Snapeův hlas byl stále chladný a ostrý, ale jeho výraz… Žádné mračení, úšklebky, obvyklá hořkost. Harry byl naopak velmi nervózní, když si vypisoval poznámky z učebnice. Vůbec nepochyboval o tom, že jeho neschopnost Severuse ztrapní. A to nemluvě o Nevillových úžasných dovednostech...

Když konečně začali s lektvarem, jeho nervozita dosáhla nového vrcholu. Sotva dýchal a třásly se mu ruce. A neměl nejmenší ponětí, jak přísady do kapaliny přidávat, jak je vůbec pokrájet, či jaké je jejich pořadí. Věděl jen jedno, a to, že elixír v konečné fázi má být průzračný a jasně modrý. Ale jak šel čas, ten jejich byl spíš nechutně oranžový než modrý.

„Zapomněli jsme tam dát šalvěj,“ ozval se z ničeho nic Neville.

„Šalvěj?“ zamračil se Harry. „Tu jsem tam přece dával.“

„Kdy?“

„Nevím,“ zašeptal a zmateně se na sebe podívali.

„Tak potom... možná máme pod kotlíkem příliš malý plamen.“

Harry pokrčil rameny.

„Zkusím to trochu víc zahřát,“ řekl Neville, otočil se ke kotlíku a prohrábl uhlíky pod kotlíkem.

Z těch vyšlehly plameny. Lektvar v kotlíku začal vřít.

„Myslím, že to stačí,“ polkl Harry s pohledem na Nevilla po několika minutách.

„Jo,“ souhlasil Neville, namířil hůlku na plameny a zamumlal zaklínadlo. Oheň tím však neuhasil, právě naopak, ještě ho tím podnítil.

„Neville,“ vyskočil Harry ze židle a i on vytáhl hůlku. „Jdi odtud pryč, rychle!“

Na pohyb hůlkou nebo pronesení zaklínadla však nebyl čas. V příštím okamžiku totiž kotlík vybuchl. Harry Nevilla popadl a odstrčil ho z dosahu tekutiny. Oba spadli na zem, ale Harrymu se tentokrát podařilo vyhnout se Nevillovi, a tak mu nebylo malátně. Ale jestli Severus...

„Quietusi, co tohle mělo znamenat?“ koutkem oka viděl, jak nad ním stojí jeho rozzuřený strýc.

Vedle něj se Neville strachy snažil zneviditelnit. Harry na něj pohlédl, pak na Severuse a povzdechl si.

„Výbuch,“ poznamenal věcně. Ve tváři měl skoro stejně neurčitý výraz jako Severus (trénoval ho před zrcadlem celé hodiny, nicméně k dokonalosti měl daleko).

„To vidím. Co jste udělali?“ Severus se zlobil. Zuřil. Říct mu pravdu by pravděpodobně nebylo to nejlepší řešení.

„Ehm...“ Harry nevěděl, co dělat. Pokud by Severusovi řekl o Nevillově neschopnosti uhasit oheň, přišel by Nebelvír minimálně o 10 bodů a Neville by si odpykal nejméně měsíc školních trestů... „prohrábl jsem uhlíky. Asi jsem tím zvýšil intenzitu plamene...“ polkl a neodvážil se podívat Mistru lektvarů do očí. Cítil, jak Neville vedle něj sebou trhl.

„Opravdu?“

Harry jen přikývl s pohledem upřeným na ruce.

„Srážím Nebelvíru deset bodů za to, že tě pan Longbottom nevaroval, a ty si odpykáš trest s Filchem,“ otočil se přikázal: „A ukliďte to tady, zatímco ostatní dokončí své lektvary. A to HNED!“

Harry překvapeně vyskočil na nohy a pohlédl na Nevilla, který stál ztuhlý, zíral na něj a na Snapea a očividně netušil, co si o tom celém má myslet.

„Pane Longbottome, to vám to mám zopakovat? Ukliďte to TEĎ!“

Harry slyšel, jak se Malfoy zachechtal a Rona, který nervózně mumlal při snaze zbavit se zbytků z výbuchu na své lavici a židli. Občas hodil očkem po Nevillovi, který se stále nevzpamatoval z Harryho chování. Snape, který ho bránil. Nevěřil, že se to skutečně stalo.

Zatímco oni uklízeli, zbytek třídy dokončil své lektvary a Snape je na konci hodiny propustil.

„Quietusi, na slovíčko,“ ozval se Severus, když všichni vycházeli ze třídy.

„Ano?“ Harry nechtěl, aby se Severus dozvěděl, co se opravdu stalo. Ten se na to naštěstí neptal a on mu tak nemusel lhát, ale v jeho tváři se zračilo zklamání.

„Nejprve ti zařídím ten trest s Filchem, a pak po večeři přijdeš sem a zkusíš ten elixír ještě jednou. Rozumíš?“ oznámil mu chladným tónem.

„Proč s Filchem?“ zeptal se Harry s prosebným pohledem. „Raději bych byl s tebou nebo s Hagridem...“

„Nechci, aby si studenti mysleli, že ti nadržuji. Nejsi členem žádné koleje, tím pádem ti nemůžu strhnout body já ani ostatní učitelé. Takže si dávej pozor: tvé tresty budou vážnější než u ostatních studentů.“

Harry převrátil oči v sloup.

„Nádhera,“ zamumlal a opustil učebnu.

Chodba, která vedla z učebny, byla tmavá a prázdná. Harry na chvíli zastavil a přemítal nad minulými událostmi. Kdykoliv tu šel, byl velmi nervózní a někdy i naštvaný. Vybavilo se mu, jak na něj Snape křičel, jak ponižoval Nevilla, ubližoval Hermioně a upřednostňoval své zmijozelské. Vždy ty chladné nenávistné pohledy... a teď se všechno změnilo. Ze Snapea se stal Severus, nenávist se změnila v péči, nervozita v touhu po setkání a temné podzemí v jeho nový domov.

Je pravda, že Snape změnil své chování jen k němu. Harry ho během hodiny sledoval a došel k závěru, že zůstal téměř stejný: stále se posmíval práci Nebelvírů, chválil zmijozelské. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát Harryho ignoroval – a dokonce i Nevilla. Ano, Severus se nezměnil, byl stále slizký, zlomyslný, malicherný, neobjektivní a plný předsudků – stále stejný jako Sirius a v jistém smyslu dokonce i Ron, který...

„To jsi udělal schválně.“

... měl předsudky vůči svému někdejšímu příteli a nyní na něj čekal v opuštěné chodbě, aby se s ním mohl pohádat. Harry se k němu otočil.

„Cože?“ zeptal se zmateně.

„Ten lektvar jsi sabotoval jen kvůli tomu, aby mohl Snape strhnout body Nebelvíru.“

Harry cítil, jak se v něm zvedá vlna hněvu.

„Sabotoval? Co? Já ne...“ začal, ale Ron ho přerušil.

„Tak proč jsi to potom řekl Snapeovi? Neříkej mi, že jsi chtěl zachránit Nevilla.“

„A proč ne?“ zeptal se Harry arogantně. „Co když jsem se ho chtěl zastat? Nech mě na pokoji, starej se o sebe.“

„Poslouchej, Snape,“ sykl na něj Ron přes zaťaté zuby. „Nevím, na co si tu hraješ. Proč jsi mi vyjádřil soustrast. Proč jsi na hodinách s námi. Proč jsi předstíral, že se zastáváš Nevilla. Proč se snažíš spřátelit s Hagridem. Ale nezapomeň, že já ti nikdy nebudu věřit. Nikdy!“

Harry polkl. Bylo toho na něj příliš mnoho.

„Chápu,“ vysoukal ze sebe, prošel kolem Rona a zamířil do učebny obrany proti černé magii.

Takže Ron mu nikdy neuvěří. Ron mu nikdy nedá šanci. Ztratil ho. A tak to i zůstane.

Bylo to... špatné. Bolelo to. A na vině bylo to tajnůstkářství. Zastavil se. Vše mu řekne! Nemohl už víc předstírat! Chtěl Rona zpět, jeho přátelství a... Ale ne. Ne proto, že mu v tom zabrání strach z dalšího mučení. Je skutečně Snapeův příbuzný a nyní na vlastní oči viděl, jak ho Ron nenávidí. A Ron... ho již jednou opustil v mnohem vážnější situaci, než byla tato, ve chvíli, kdy potřeboval pomoci. Kdyby mu řekl, že je Harry Potter... jenže je jím stále? Kým je? V mysli mu zavládl zmatek.

Harry se posadil na schody.

Byl Harry Potter. Ale nebyl syn Jamese Pottera. Byl Snape. Nebyl ani Severusův syn, ale nebyl si jistý tím, že by to Ron dokázal odlišit. A i kdyby ano, byl stále Snape a ne Potter, a to by pro něj bylo dost na to, aby ho nenáviděl.

A, pomyslel si Harry, bude lepší, když ho Ron bude nenávidět jako Quietuse Snapea, než jako Harryho Pottera, syna Quietuse Snapea a synovce Severuse Snapea.

Nebylo to příjemné pomyšlení. Vůbec ne.

Cítil, jak ho v očích pálí slzy. Ne! Nesměl plakat a ukázat svou slabost! Frustrovaně sevřel dlaně v pěsti a vstal.

Obrana proti černé magii.

Meškal.

A dostane další trest. Zatřásl se.

Jeho život by byl jednodušší, kdyby si vybral Zmijozel. Či dokonce Havraspár. Nyní musel snášet nenávist Nebelvírů a následky své nedochvilnosti. Odolal touze jít rovnou do Severusových komnat, zavřít za sebou dveře a nikdy nevyjít ven. Místo toho začal metodicky pokládat jednu nohu před druhou.

Přijde pozdě. Příliš pozdě.

Dva tresty za jeden den. Úžasné. Quietus Snape, potomek rodiny Snapeů, bystrých a mazaných Snapeů, který nedokázal správně připravit lektvar, nebyl schopen přijít včas na hodinu. Nemluvě o nedostatku jiných schopností, jako například snést dotek a pravidelně spát a jíst. S roztřesenýma nohama se opřel o zeď. Nechtěl, aby tento den pokračoval.

„Quietusi, jsi v pořádku?“ ozval se kdosi zpoza něj.

Byl to ředitel.

„Jdu pozdě na hodinu obrany,“ povzdechl si Harry. „A… já nechci...“

Brumbál se na něj soucitně podíval.

„Půjdu s tebou a omluvím tvé zpoždění, co říkáš?“

To byla první pozitivní událost dne.

„Děkuji vám, pane řediteli.“

„Není zač.“

Zamířili směrem k učebně.

„Jak se ti daří?“ prolomil ticho Brumbál.

„Nic moc,“ povzdechl si Harry. „Zdá se, že všechna má rozhodnutí byla špatná.“

„Myslíš tím…?“

„To, že nepatřím do žádné koleje, že chodím na hodiny s Nebelvírem...“

„Ta rozhodnutí jsi neučinil jen ty. A toto je jen druhý den školy, Quietusi. Uvidíš, že se to zlepší...“

„To doufám.“

I přes Brumbálovu přítomnost nebyl příchod na hodinu příjemný. Harry viděl mrzutost studentů i profesorky a co nejrychleji si sedl vedle Nevilla. Na nikoho se nepodíval, otevřel svou učebnici, vzal si do ruky brk a začal přepisovat poznámky z tabule.

Odtud to šlo dolů z kopce. Paní Figgová mluvila o štítech a obranných zaklínadlech, obranných technikách v kouzelnickém duelu... Ta samá paní Figgová, u níž párkrát strávil odpoledne a která mu ukazovala nudné fotky jejích milovaných koček. Ta stará a možná tak trochu senilní žena, jíž Dudley zlomil nohu, jim nyní vysvětlovala kouzla a taktiky a hovořila o temných čarodějích... a nebyla dokonce ani moc stará, vypadala tak na čtyřicet. Všechno to bylo příliš divné a Harry se nedokázal soustředit na látku. Občas vzhlédl a snažil se vnímat, co říká, ale nakonec vždy upřel pohled na své chaotické poznámky.

Všechno bylo příliš divné. Celý jeho život.

„... A budeme se učit i o těchto zaklínadlech. Mnoho z nich není zahrnuto ve všeobecných osnovách, ale já vás je i tak naučím. Existují dva základní druhy obranných štítů...“

Všichni dávali pozor, dokonce i Neville, pouze Harry se nemohl soustředit.

Zaklínadla, štíty... a na co to člověku je, když nemá hůlku, kterou by se mohl bránit? Když se ocitne obklíčený v kruhu nepřátel zcela sám? Jaké kouzlo je dost silné na to, aby zachránilo holý život?

Kdyby znal nějaké obranné zaklínadlo, když stál před Voldemortem... a co se dá dělat, když musíš snášet kletby bezbranný?

„Poprosím vás, pane Thomasi...“

Harryho vytrhl z myšlenek hlas profesorky Figgové a viděl, jak se Dean postavil proti ní s hůlkou v ruce.

„Jeho název je Clipeus, po malém kulatém štítu, který využívali římští vojáci. Pro naučení a použití je nejjednodušší. Ale musíte si pamatovat, že vás ochrání jen proti podobně jednoduchým kouzlům. Jako například proti Tarantallegra. Tak tedy, pane Thomasi, pošlete na mě právě toto kouzlo.“

Dean přikývl, zaujal klasický soubojnický postoj a namířil hůlku.

„Tarantallegra!“ vykřikl Dean a současně paní Figgová:

„Clipeus!“

Vzduch kolem ženy zavibroval a kouzlo okamžitě zmizelo. Profesorka na Deana kývla hlavou.

„Můžete si jít sednout, pane Thomasi. Takže? Postřehli jste něco důležitého?“

Samozřejmě, byla to Hermionina ruka, která do vzduchu vystřelila jako první.

„Slečno Grangerová?“

„Štít kouzlo neodrazil, absorboval ho.“

„Velmi dobře, slečno Grangerová. 5 bodů pro Nebelvír. Ještě něco?“

Ve třídě zavládlo ticho. Harry se rozhlédl po ostatních, ale nikdo ruku nezvedl. Tlumeně si odkašlal a opatrně zvedl ruku.

Profesorka se k němu otočila. Měla hnědé oči, mnohem jasnější radostí, když vyprávěla o svých kočkách, ale nyní byly chladné a Harry v nich zahlédl odmítnutí. Trhl sebou.

„Pane Snape?“

„Hůlku jste namířila na sebe.“

Žena na něj chvíli zírala, pak přikývla.

„A umíte mi říct proč?“ zeptala se, ale její tón byl podobný spíše někomu ze španělské inkvizice než profesorky předmětu obrany proti černé magii v Bradavicích.

„Myslím, že štít můžete nasměrovat, kam chcete. I na jinou osobu, pokud na ni namíříte hůlkou.“

„Dobře. 5 bodů pro Nebelvír.“

Harry překvapeně zamrkal.

„Ale... paní profesorko, on není z Nebelvíru!“ zakřičel Ron pobouřeně. Harry se k němu otočil a viděl, jak si ve zlosti zkřížil ruce na prsou.

„Svým pozdním příchodem narušil běh této hodiny. Myslím, že si Nebelvír zaslouží malé odškodnění.“

Harry se hanbou začervenal. Sklopil pohled na lavici a až do konce hodiny ho nezvedl. Byla tato žena ta samá paní Figgová, kterou znal ze Zobí ulice? Ta milá stará dáma?

Skvělé. Brumbál se rozhodl říct učitelskému sboru o Severusově minulosti a on teď musel snášet následky. To bylo jisté.

Nenávist. Nenávist v očích jeho profesorky.

Do konce hodiny nepromluvil. Jen tam tiše seděl a dělal si poznámky. Když se s ním Neville snažil promluvit, Harry ho umlčel pohledem, a na konci hodiny byl první, kdo ze třídy vystřelil.

Bylinkářství měl s Mrzimorem. Sakra! A po obědě bude mít formule s Kratiknotem.

Harry se přinutil k tomu, aby kráčel přímo ke skleníkům a odolal touze vyhledat Severuse ve sklepení. On měl také hodiny, které musel odučit, a nemohl se nyní věnovat jeho hloupým problémům. Musí jim čelit. Je dost silný na to, aby to zvládl. Neuteče.

„Hej, Sn... ech... počkej na mě, prosím!“

Harry zastavil, když k němu zezadu dolehl známý hlas. Hermionin hlas.

„Co je?“

„Podívej, myslím si, že se k tobě Figgová chovala velmi nespravedlivě,“ vysvětlila. „Nevím proč, ale chovala se... divně.“

Harry pokrčil rameny, ale v mysli byl Hermioně docela vděčný za to, že se odvážila promluvit i přes nesouhlasný Ronův pohled.

„Můžeš mi říkat Quietusi,“ podíval se na ni. „A je mi to jedno. Není první ani poslední, kdo mě nenávidí za to, že je profesor Snape můj otec.“

Hermiona lehce zčervenala.

„Ano, Ron dělá totéž...“

„A mnoho dalších. Takže? To je všechno, co jsi mi chtěla říct?“

„Já... jen jsem ti chtěla říct, že... zkus tomu dát trochu času a nepochybuji o tom, že tě nakonec přijmou.“

„Oni? Koho myslíš?“

„Všechny. Studenty, učitele. Zvyknou si na představu, že má profesor Snape syna a že jeho syn není jako on.“

Harry se hořce zasmál.

„Možná, a možná ne. Jsem si například jistý, že Weasley se nikdy nepovznese nad můj původ, ačkoliv to není moje vina. Na druhou stranu mi nevadí, pokud si myslí, že jsem jako můj otec,“ řekl dost nahlas na to, aby ho dokonale slyšet i Ron. Zrzavý chlapec sebou škubl.

Hermiona si ho prohlédla a přikývla.

„Máš pravdu. Nesedneš si ke mně na bylinkářství?“ zeptala se, ignorujíc Rona, který začal okamžitě protestovat.

Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, jdi s Ronem. Já si rád sednu s Nevillem,“ a když Hermiona otevřela pusu, dodal, „myslím to vážně.“

Ještě naposledy se nevraživě podíval na Rona a počkal na Nevilla, který kráčel za nimi.

„Děkuji, Quietusi,“ řekl Neville a zeširoka se na něj usmál.

Harry si povzdychl a naoko podrážděně se zeptal:

„A za co?“

„Za to, že jsi mě zachránil.“

„Zachránil?“ usmál se Harry. Samozřejmě věděl, za co mu Neville děkuje. „Není to trochu přehnané?“

„No, já a tvůj otec... asi takhle: nevycházíme zrovna nejlépe,“ řekl vážně. „A většinou se do mě při lektvarech naváží...“

„Oba jsme udělali chybu. A ani nevím jakou,“ přerušil Harry červenajícího se Nevilla. „A myslím, že ty jsi z toho vyvázl líp než já...“

„Znáš Filche?“ zeptal se Neville pobaveně.

„Samozřejmě. Přišli jsme sem před dvěma týdny.“

Když vešli do skleníku, Harry okamžitě spatřil Janusovu sestru, Leah. Mluvila s jinou dívkou z Mrzimoru, s Hannah.

„Ahoj, Leah,“ usmál se na ni Harry. Ona se začervenala, otočila se k němu zády a předstírala, že si prohlíží sušenou rostlinu na stole. Hannah se k ní sklonila, a za chvíli se obě dívky pitomě chichotaly.

Harry s Nevillem se na sebe jen tázavě podívali. Pak Harry pokrčil rameny a přešel k prázdnému stolu. Za chvíli se k nim přidali dva mrzimorští: Ernie a Justin. Byli tak zabraní do rozhovoru, že si Harryho nejprve nevšimli, dokud profesorka Prýtová nepřivítala celou třídu a zejména Quietuse Snapea. Jejich reakce byla vskutku zábavná: Erniemu se rozšířily zorničky a koutky úst se stočily dolů, Justin zbledl a dlouhé minuty jen lapal po dechu jako ryba na suchu.

„Ahoj, to je Quietus Snape,“ Neville představil Harryho, který si nemohl pomoci, když viděl šok obou chlapců, a křenil se.

„Dobrý Bože,“ zasténal Justin a překvapeně pohlédl na usmívajícího se Nevilla. „Ty – a on, spolu?“

Harry měl co dělat, aby se nerozesmál. Neville se také usmíval pod vousy, což oba chlapce šokovalo ještě víc.

„No, ano,“ přiznal Neville a představil chlapce Harrymu.

„Chodíš na hodiny s Nebelvírem? Ale... proč?“ zeptal se nakonec Ernie.

„Rozvrh mi dělala McGonagallová a ona se se Seve... ehm… s mým otcem dohodla, že mě zařadí k Nebelvíru.“

„Ty svému otci říkáš křestním jménem?“ zeptal se šokovaně Justin.

„Neříkával jsem mu jinak. Začali jsme spolu žít až v létě.“

„Vychovali tě mudlové?“ tentokrát se Justinův šokovaný výraz změnil na nechápavý a dokonce i Neville zaujatě čekal na jeho odpověď. Harry pohlédl na profesorku, která právě vysvětlovala cosi o Vlčím drápu, jinak nazývaném také Lycopus a jeho využití v léčení vlkodlaků, pak se podíval na své spolužáky.

„Ano, žil jsem s mými prarodiči. Ale nesmím o nich nic víc říkat.“

„Takže jsi chodil do mudlovské školy až do loňského roku?“

„Samozřejmě,“ znervózněl Harry. Netušil nic o mudlovských středních školách či o tom, co se tam učí, a tak se rozhodl uzavřít toto téma. „Ale myslím, že bychom měli začít dávat pozor...“

„Jo,“ přikývli stále zmatení chlapci a věnovali pozornost profesorce Prýtové.

K Harryho velkému potěšení se zdálo, že profesorka nemá v úmyslu zkoušet jeho znalosti, a tak se mohl klidně a pod Nevillovým odborným vedením věnovat rostlinám.

„Jak je možné, že… jsi tak netalentovaný v lektvarech? O rostlinách víš téměř vše a právě z rostlin je připravujeme...“ zeptal se plachého chlapce po bylinkářství.

Neville pokrčil rameny.

„Nejde o talent...“ zamumlal zahanbeně a Harry si v té chvíli uvědomil, že se o TENTO problém právě s ním nepodělí.

„Dobře,“ řekl. „Uvidíme se na formulích,“ dodal a přidal se k Aresovi u zmijozelského stolu.

Povzdechl si, když pomyslel na další hodinu. Formule s profesorem Kratiknotem.

Co se s maličkým profesorem setkal v tu první noc u hlavního stolu, učil se látku z formulí (a věštění z čísel) a dokonce si přečetl i letošní osnovy, aby se nemusel stydět před ředitelem koleje jeho otce. Ale i tak byl z pomyšlení na hodinu vystrašený. Očekávání... očekávání ohledně jeho chování, osobnosti, vědomostí... A předsudky, které prostě nemohl změnit... měl na to dost síly? Nebo... naplnit očekávání, což znamenalo změnu? Měl se vůbec měnit?

Ale už se změnil. Už nebyl ten kluk, který do Bradavic přišel před čtyřmi lety a vůbec nebyl ten, co před třemi měsíci. Byl mnohem víc plachý a bázlivý. Přežil dva týdny bolesti a strachu a ztratil víru ve svou nezranitelnost. Uvědomil si, že vůbec není těžké být zabit, že ho mohou ztrapnit, mučit a zneuctít všemi možnými způsoby. Věděl už, co znamená ocitnout se nechráněný, být bezbranný. A občas přemýšlel, jestli světlo opravdu může překonat temnotu. Nebyl si jistý sám sebou a tím trpělo i jeho sebevědomí.

Stále se potýkal s těmito myšlenkami, když začala hodina. Ale když profesor vstoupil do třídy, odložil Harry své myšlenky stranou a soustředil se čekající úkol.

Nezklamal ho. Profesorovým hlavním záměrem této hodiny bylo ověřit si úroveň Harryho vědomostí z formulí a mermomocí se snažil najít v nich díry.

Občas Harry pohlédl na Hermionu, která si po prvních deseti minutách uvědomila, že nebude moci odpovídat na žádnou z desítek otázek, které profesor Harrymu položil. Když profesor konečně skončil, polovina třídy nudou téměř usnula. Vlastně všichni kromě tří: profesora, Harryho a Hermiony.

„Velmi dobře, pane Snape, SKUTEČNĚ mě mrzí, že nejste v mé koleji... máte stejný talent jako váš otec a hlavně, jako váš strýc...“

Ron zlostně zachrápal (asi se probudil z krásného snu), když profesor pokračoval ve vychvalování Harryho. Harry byl naopak extrémně rád, když hodina skončila a okamžitě zmizel. Uši mu hořely a neodvážil se zvednout hlavu... Jedním si byl jistý: profesor mu jeho situaci v žádném případě neulehčil. Skutečně.

Nezastavil, dokud nepřišel ke vstupním dveřím do jejich komnat. Tam přiložil prst na bílou tečku. Dveře za sebou rychle zavřel a s bušícím srdcem se opřel o zeď.

Ale po chvíli si přiznal, že se necítí špatně. Právě naopak.

Ano, cítil se trapně, ale... nebylo mu to nepříjemné. Kratiknot ho přirovnal k Severusovi a jeho otci, řekl, že se jim podobá. Byla to pýcha, co se mu vzdouvalo v hrudi? Pýcha na co? Na jeho znalosti? Jeho ‚bystrost‘?

Zamyšleně sklouzl vedle zdi na zem.

Ne.

Nebyl hrdý na svůj talent. Nebyl to talent, co mu pomohl přežít dnešní hodinu, byla to jeho vytrvalost. A není ani bystrý.

Ne.

Bylo to něco jiného.

Postavil se a přešel k římse krbu. Opatrně z ní vzal fotoalbum, usadil se do křesla a otevřel je.

Quietus se Severusem.

Quietus s jeho matkou.

Quietus s Jamesem Potterem – srdečně se usmál.

Quietus s Haroldem Potterem.

Quietus s úsměvem stojící před Bradavicemi s prefektským odznakem připnutým na hrudi, s hůlkou v ruce hravě...

Harry se dotknul hůlky za opaskem. Byla to tatáž hůlka: jeho vlastní byla lidem příliš známá na to, aby ji mohl používat.

Fotky a vzpomínky, nic jiného. Ale teď byl přirovnán k otci a bylo to, jakoby část z něj žila, něco v jeho synovi, Harrym... Možná opravdu nebyl tak neschopný, jak si myslel...? Možná se za něj Severus nebude muset stydět.

Ne, ta poslední myšlenka byl opravdu hloupá. Severus by se za něj nikdy nestyděl, ani kdyby ho všichni nenáviděli z nějakého dobrého důvodu. Severus ho měl teď rád a to nemůže nic změnit. Harry se usmál a přes obývák přešel do kuchyňky. Vložil si do tašky pár jablek, vzal si knihy a pergameny a zamířil do knihovny.

Den předtím tam šel studovat a byl si jistý, že tam nikdo nebude. Ale mýlil se. Byla tam skupinka z Havraspáru, četli, nebo si vypisovali poznámky z různých knih, a bylo tam dokonce i pár lidí z jiných kolejí, kteří si na poslední chvíli dodělávali úlohy z prázdnin. Ten den si tam vyhledal oddělený kout a začal se připravovat na své hodiny. Nyní zamířil na totéž místo – mezi poslední policí s knihami a stěnou, a s povzdechem se přinutil opět se soustředit. Musel to dokončit do večeře, protože pak bude muset jít se Severusem do laboratoře připravit ten zatracený lektvar.

Studovat sám bylo jednotvárné a nudné. Připomnělo mu to situaci před rokem, když se s ním Ron přestal bavit a on trávil veškerý svůj volný čas s Hermionou – Ron, zase myslí na Rona a na svůj ‚starý život‘, který se nikdy nevrátí... Musel nyní žít ten nový jako brilantní Quietus a to vyžadovalo mnohem více práce a studia a méně zábavy.

Nenáviděl to. Ale bylo to mnohem lepší, než nějaké sklepení a mučení. A možná že Ronův případ ještě NENÍ tak úplně ztracený. Možná tomu stačí dát více času. A Harry se chystal za to zaplatit jakoukoli cenu.

„Kde jsi byl?“ zeptal se ho Ares na večeři.

„V knihovně,“ řekl Harry.

„Proč? Vždyť jsme tu teprve druhý den...“

Harry se usmál, když si vzpomněl, že to byla stejná slova, kterými častoval Hermionu, ale jeho odpověď se od té její trochu lišila.

„Rád se tam učím. Doma musím zůstat sám a občas dávám přednost společnosti.“

„Proč jsi nepřišel za námi?“

„Do zmijozelské společenské místnosti?“ Harry obrátil oči v sloup. „Hráblo ti, Aresi? Nechci se hádat s Malfoyem jen kvůli tomu, abych si tam mohl sednout. Nestojí to za to. Možná později, ale teď určitě ne.“

„Chápu,“ přikývl Ares zamyšleně.

„A nenávidím být v centru pozornosti, mnohem raději pár týdnů nebo měsíců počkám, dokud si všichni nezvyknou na mou... ehm... existenci,“ mrkl hravě na hnědovlasého chlapce. „V knihovně mohu být sám, ale ne osamělý.“

Totéž řekl Severusovi, když se ho večer zeptal, kde strávil své odpoledne.

„A Aresovi jsem řekl totéž,“ dodal. „Ptal se mě na to i on.“

„Aresovi?“ svraštil obočí Severus.

„Ano, Ares Nott, jeden z tvých oblíbených zmijozelských páťáků,“ řekl Harry netrpělivě, když začal drtit šalvěj do svého elixíru.

Snape ztuhl.

„Ty ses s ním spřátelil?“

„Spřátelil? Severusi, znám ho jen dva dny!“ vykřikl Harry pobouřeně a vzal do dlaně jednoho skarabea. „Ne. Pouze si... povídáme. Je dost osamělý a já také, takže...“ pokrčil rameny.

„Aha,“ povzdechl si Severus. „Ale myslím, že by sis na něj měl dávat pozor. Jeho otec...“

„Já vím, já vím!“ plácl brouka na stůl. „Ale řekni mi, co mám dělat? Je jediný páťák ze Zmijozelu, který se mnou dobrovolně mluví. Ostatní mě buď nenávidí, nebo se mě bojí kvůli tomu, jak se ke mně chová Draco. Ares je se mnou rád a myslím, že vůbec netuší, kdo jeho otec ve skutečnosti je!“

„Uklidni se, Quietusi. Nechtěl jsem...“

„Tak co potom chceš? Samozřejmě, že s ním nebudu sám, ani s ním neopustím školní pozemek. Nejsem tak blbý.“

„Tak dobře, ale vezmi si druhého skarabea, protože toho, co máš v ruce, jsi úplně rozdrtil,“ přerušil ho Severus.

Harry překvapeně pohlédl na brouka ve své dlani.

„Skarabeus? Do tohoto lektvaru patří skarabeus?“

 

 

Komentáře potěší :-), Lupina.
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 6. 1. 2014 1:40)

Lektvary asi naozaj nebudú Harryho doménou:D Ale Harry Severusa upozornil dopredu nech ho v žiadnom prípade nenechá pracovať s Nevillom:DDD Som rada, že je Hermiona taká skvelá, verím, že časom sa pridá aj Ron. Teraz si dám prestávku, musím sa odpratať do postele, ale zajtra som tu zase. Je to skvelá poviedka a ďakujem za preklad.

***

(arkama, 18. 3. 2013 17:04)

Normalne som sa musela smiat, ako som si predstavila tu scenu na lektvaroch Neville+Harry!... vybuchnuty kotlik. No co Severus cakal?? :DD

Re: ***

(Lupina, 18. 3. 2013 17:28)

Že jo, nemohlo nastat nic jiného než výbuch :-D

...

(denice, 28. 1. 2013 0:27)

Příběh se mi líbí čím dál víc. Chudák Quietus, i když se mu někteří lidé snaží pomáhat, spíš ho zraňují. Doufám, že se to časem zlepší, ale k tomu asi ještě dlouho nedojde.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 14:24)

No, zlepší i ne. Rozhodně to bude zajímavé ;-) Dáky za komentík :-)