Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola desátá: Otázky a odpovědi

9. 10. 2012

Beta: marci

 

Kapitola 10: Otázky a odpovědi

„Vyčisti kotce plivoušů a můžeš jít,“ usmál se na něj Hagrid. „A můžeš použít kouzla,“ dodal a nechal Harryho samotného s línými a netečnými zvířaty.

 

Harry se mračil. Severus jako vždy splnil svůj slib a dal mu vhodný trest, nikdy žádný nevynechal. Za tento rok měl už čtyři tresty: první po výbuchu v hodině lektvarů, druhý za Ronův zlomený nos, třetí za běhání po chodbě a čtvrtý za Malfoyovo zasloužené zmlácení. Harry si s překvapením uvědomil, že jeho chování směřovalo k větší agresivitě a porušování pravidel, než v minulosti. Předtím ještě nikoho neuhodil a teď, během dvou měsíců, už dvakrát někoho napadl.

Ten vývoj se mu nelíbil. Pokud nebude dost obezřetný, měl by skutečně jít ke Sv.Brutovi naučit se sebeovládání. Sv.Brutus – myšlenka na školu ho přivedla k Dursleyovým. Pravděpodobně se nikdy nevrátí na Zobí ulici. Nikdy znovu neuvidí rodinu, která jím nekonečně pohrdala, která ho ignorovala a jednala s ním jako se zrůdou, klukem k ničemu. Kontrast mezi nimi a Severusem byl tak velký, až se Harry začal stydět za to, že si myslel, že ho chce nevlastní otec vyloučit ze svého života. Severus se ho nikdy nezbaví. Severus ho místo toho nechal u sebe, miloval ho, staral se o něj, mluvil s ním, koupil mu oblečení, knihy, zbrusu nový set pro přípravu lektvarů (‚Pro pokročilé lektvaristy a lektvarové mistry‘ bylo napsáno na obalu, Harry se dokonce ptal Severuse, jestli si ho nekoupil pro sebe) a máslový ležák a cukroví pokaždé, když šel do Prasinek, hlídal jeho spánek, těšil ho po jeho nočních můrách, pomohl mu v jeho studiích v případě, že potřeboval učitele, a ke všemu ještě byl na něj hrdý před celou školou.

Byl hloupý, když si myslel, že Severus měl v úmyslu se ho zbavit.

Ale něco mezi nimi bylo nevysloveného a to Harryho nekonečně vyvádělo z rovnováhy.

Harry si upravil šaty, když přešel k čištění kotce poté, co dokončil ustájení. Vzduch byl jasný, ale zároveň i ledový a kousavý, jak už studený vítr ze severu bývá. Byl poslední týden v listopadu.

Když opouštěl budovu, jeho oči zachytily štíhlou postavu stojící v zadní části dvora. Muž či žena, se opíral o plot unaveně, hlavu s kapucí měl spuštěnou na studené dřevo plotu.

Harry zapomněl na svou práci, přistoupil k vyčerpané postavě a opatrně odkašlal.

„Ehm. Můžu nějak pomoct?“

Hlava se z plotu zvedla a oči se upřely na Harryho. Byla to Janusova sestra, Leah. Když se na sebe dívali, Leah silně zčervenala a odvrátila rychle svůj pohled. Harry náhle zrozpačitěl, cítil se stejně nejistě stejně jako loni, když viděl Cho.

„Ne, díky,“ zašeptala dívka, ale nepohnula se.

Harry nejistě zašoupal nohama a nevěděl, co říct, jak v rozhovoru pokračovat, nebo co by vlastně měl dělat. Ale Leah se na něj znovu podívala.

„Co tady děláš?“ zeptala se s vážným výrazem.

„Čistím kotce plivoušů,“ pokrčil rameny. „Trest.“

Tentokrát se dívka na něj podívala hned, zdánlivě jako opařená.

„Trest? Ty?“ zavrtěla hlavou. „Kdo ti ho dal?“

„Profesor Snape,“ zašklebil se Harry.

Dívčin výraz se prudce změnil na hluboce rozčarovaný.

„Děláš si srandu.“

„Vůbec ne,“ zakřenil se Harry od ucha k uchu. „Zbil jsem jednoho z jeho drahých Zmijozelů.“

„Ach, to!“ Leah se slabě usmála. „Janus mi o tom říkal. Střetl ses s Malfoyem a Zabinim, že?“

„Vidím, že máš ve Zmijozelu špiona.“

„Stejně jako můj bratr v Mrzimoru,“ tentokrát se Leah doopravdy smála. „A ty máš své tajné agenty v obou – Nebelvíru i Zmijozelu.“

„Nepodřekni se Havraspáru!“ Harry se zasmál.

„Proč?“

„Profesor Kratiknot je ředitel té koleje.“

„On taky pracuje pro tebe?“

„Och, ano. Jeho hlavním životním cílem je přesvědčit otce, aby mi dovolil jít do jeho koleje,“ mrkl na ni Harry, naklonil se blíž a tiše zašeptal. „Jediné, co mi chybí, je dvojitý agent v Mrzimoru.“

„Pak vás musím informovat, pane Snape, mezi námi nenajdete nikoho, kdo by pro vás pracoval. Naše kolej je dobře známá svoji loajalitou.“

„Loajalita, rozumím. Ale komu?“

„Já jsem loajální každému, koho respektuji, nebo miluji.“

„A co cítíš ke své koleji?“

„Vážím si jejích tradic,“ řekla Leah naprosto vážným hlasem.

„Jsi příliš vážná, že?“

„Vždy.“

Harry se křivě usmál.

„A co ta chichotání ve skleníku při hodinách bylinkářství?“

Leah se znovu začervenala, pihy v bledé tváři hořely a její hluboce modré oči svítily rozmrzelostí. Sklonila hlavu, až jí vlasy spadly před obličej. Měly barvu mahagonu a byly jemné.

V příštím okamžiku si Harry uvědomil, že je krásná. O moment později se kvůli těmto citům začal cítit nepříjemně, a tak ustoupil a plaše zakoktal.

„Promiň, musím dokončit svou práci,“ otočil se na patě a ponechal dívku samotnou.

Zastavil ho tlumený zvuk. Rozhlédl se a uviděl Leah šplhající do ohrady.

„Nevadilo by ti, kdybych ti pomohla?“ zeptala se a Harry si nemohl pomoci, aby nepřikývnul.

XXX

Při návratu domů ještě trhaně dýchal. Široce se usmíval, cítil vzrušení a byl tak plný energie, že chtěl skákat, nebo utíkat, nebo někoho zmlátit, kohokoliv...

Severus naopak šťastný nebyl.

„Zítra zase přijdou bystrozorové zkontrolovat studenty,“ řekl ztěžka. Harry zbledl a předchozí šťastné pocity zmizely, jakoby ani nikdy neexistovaly.

„Ale pan Patil tu zase bude, že?“ zeptal se Harry s nadějí.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Je v zahraničí. Odjel do Francie na mezinárodní setkání.“

Harry se zachvěl. Znělo to velmi špatně.

Když v září bystrozorové kontrolovali studenty, Patil se jako ministerský úředník na Severusovu žádost zúčastnil všech zmijozelských výslechů, včetně Harryho. Takto se všichni mohli vyhnout nepříjemným situacím a zbytečné hrubosti. To byl důvod, proč Harry prošel kontrolou tak rychle.

Harry narazil na židli a klesl na ni.

„Takže se můžeme spolehnout na nejhorší...“ povzdechl si. „A zase vyvstane problém mých jizev. Co mám říct? Nehoda?“

„Ano, myslím, že to by bylo nejlepší,“ Mistr lektvarů se unaveně podíval na své ruce. „Jak jsme se minule dohodli.“

„Dobře,“ podíval se na něj intenzivně Harry. „Jsi nervózní, že?“

„Samozřejmě. Budou obtěžovat moji kolej, stejně jako tebe. Přeji si, aby už to bylo za námi.“

„Já taky.“

Následující noc byla zase hrozná, plná obav a pak i nočních můr, a když už se Harry dostatečně uklidnil, aby mohl normálně spát, měl příšerné vize. V důsledku toho byli oba následující ráno vyčerpaní. Harry se sotva mohl obléct a dokonce se rozhodl vynechat snídani, protože se mu třásly ruce. Nicméně první polovina dne uplynula normálně, nebelvírská kolej byla poslední k přezkoumání, a páťáci se měli vrátit z hodin péče o kouzelné tvory až odpoledne. Za tu dobu se Harry zklidnil, obědval a dokonce i mluvil se Severusem, který ho ujistil, že bystrozorové jsou dnes docela přátelští.

Když k tomu došlo, byl téměř uvolněný. Přezkoumání probíhalo v prázdné třídě ve třetím patře blízko ředitelovy kanceláře. Nebelvírští čekali na chodbě, až na ně přijde řada, štěbetající, a řada se hýbala rychle. Zdálo se, že to bystrozorové chtějí mít co nejrychleji hotové. Tak jen zakouzlili Revelo, položili pár banálních otázek a bylo to.

Harry zíval a napůl spal, když se konečně dostal dovnitř.

Místnost byla osvětlená jen pochodní tak, aby dva bystrozorové za stolem seděli ve stínu. Jeden z nich úhledně čmáral po pergamenu a druhý ze šálku upíjel čaj.

„Jméno?“ zeptal se čmárající muž.

„Quietus Snape,“ poslušně odpověděl Harry.

Muž zvedl pohled od pergamenu a pohlédl na něj.

Jejich pohledy se setkaly.

A opět byl Harry nucen čelit nenávisti, čisté, neskrývané nenávisti tak blízké té Ronově. Ano, Ronově, a nebylo to náhodou.

Před ním seděl Percy a jeho ústa se pomalu stáčela do zlověstného úsměvu.

„Snape,“ zopakoval Harryho slova.

Druhý bystrozor překvapením málem upustil šálek. Harry ho taky poznal. Absolvoval rok před Percym a byl havraspárský prefekt v jeho sedmém ročníku. Ale Harry si nevzpomínal na jeho jméno.

„Nejprve, jsi příbuzný Severuse Snapea?“ zeptal se ho muž. Percyho oko zablýsklo očekáváním.

Harry přesně věděl, co se stane.

„Ano,“ řekl rezignovaně.

„Náš místní smrtijedský syn,“ zašeptal Percy druhému chlapci tak hlasitě, aby Harry pochopil.

„Můj otec NENÍ Smrtijed,“ zasyčel Harry a nebezpečně přimhouřil oči.

„Jednou Smrtijed, navždy Smrtijed, pane Snape,“ zamračil se Percy. „Tvé rukávy. Vyhrň je. Hned.“

Harrymu se nelíbil ten přikazující tón, ale neprotestoval. Bylo by to zbytečné a on se odtud chtěl dostat co nejdříve. Podíval se na své ruce s očekáváním. Teď vypadaly normálně a bezchybně, ale jakmile by je zasáhlo Revelo, všechny jizvy by zase byly jasně viditelné. Harry je neviděl už tři týdny, naposledy je Severus kontroloval týden před vizí s Averym. Povzdechl si a v očekávání zvedl hlavu.

„Revelo,“ řekl bývalý Havraspár.

Pomalu se na pažích začaly objevovat růžové linie, jako inkoustové kresby na Pobertově plánku po vyslovení správného hesla. Jediným rozdílem bylo, že Harryho řezy netvořily ani dokonalou mapu Londýnského metra, jako slavná Brumbálova jizva nad levým kolenem. Jeho jizvy byly památka a upomínka na důležitější věci, které Harry získal v Nightmare Manor: význam důstojnosti, lidskosti, represe, zapomnění, tradice, lásky a rodiny. Jizvy, které ho poutaly s Voldemortem stejně jako ta na jeho čele, nyní skrytá pod jeho vlasy, aby ho přiměly si pamatovat, a nikdy ho nenechaly zapomenout...

„Odkud jsou ty jizvy?“ zeptal se s nečitelným výrazem Percy. Ale ten tón! Čistý sadismus.

„Byla to autonehoda. Čelní sklo se rozsypalo a spadlo na mě.“

Harry si nebyl jistý, jestli to znělo dostatečně přesvědčivě.

„Kdy?“ vyštěkl Percy následující otázku.

„V létě.“

„Opravdu? Léčí se překvapivě pomalu!“

Harry slyšel nedůvěru v jeho hlase. Sklonil hlavu a zabodl zrak do podlahy.

„Byl jsem ošetřen v mudlovské nemocnici.“

Percy k němu přistoupil.

„Zvedni ruce,“ nařídil kategoricky mladý bystrozor.

Harry si povzdechl a udělal to, co mu bylo nařízeno.

„Zdají se být poněkud nové,“ objevil se pohrdavý úšklebek v Percyho tváři. „Jak dlouho se řežeš?“

Harryho oči se rozšířily poznáním.

„Neřežu se. Nejsem sebevrah.“

„Nejsi? Tak se na to podívejme. Řekl jsi, že na tebe spadlo čelní sklo. Předpokládám, že pak máš další jizvy.“

Harryho rozpaky vzrostly do zahanbení.

„Nemyslím, že by to byla vaše starost,“ zamumlal se staženým hrdlem.

„Svleč si oblečení!“ zakřičel Percy agresivně.

„Ne.“

„Svleč je HNED, nebo se uchýlím k násilí.“

„Nemáte žádné právo dávat mi takovéto rozkazy,“ řekl Harry a přemýšlel, jestli skutečně znal toho kluka před sebou. Jistě, Percy byl vždy úzkoprsý a přísný, ale Harry si ho nepamatoval tak agresivního a hrubého. Možná to bylo tím, že před tím pro něj nebyl Snapeův syn a Percy vůbec nic nevěděl o Snapeově minulosti. Nemluvě o tom, že Percy dřív nebyl bystrozor a ministerský výcvik zlomil každého, kdo neměl v sobě dost lidskosti, aby odolal nabízené možnosti ovládat druhé.

„Jsem zde jako zástupce ministerstva a tvůj otec je Smrtijed. Existuje zde podezření, že následuješ jeho aktivity, a to mi dává právo udělovat ti příkazy, pokud se mi jeví jako nezbytné a to se mi jeví.“

Harry založil ruce na hrudi a zpříma se podíval na Percyho.

„Nebudu se svlékat. Můj otec není Smrtijed už víc než šestnáct let, vy mě nemůžete obvinit...“ nemohl pokračovat. Silná rána do obličeje ho poslala k zemi. Když se dotknul úst, ucítil něco mokrého. Krev. Zvedl v úžasu pohled.

Skutečně to byl Percy, kterého znal roky, jehož rodinu vždy považoval za vlastní?

Co se stalo? Co způsobilo tak náhlou změnu?

Harry zatřepal hlavou, aby si ji vyčistil, ale točil se s ním svět.

„Tak? Svlečeš se, nebo to mám udělat já...“ zasyčel výhružně Percy.

Harry se postavil a uhladil si oblečení. Důstojnost, připomenul si.

„Ne. A nahlásím vás ministerstvu,“ klidně prohlásil.

„Och, skutečně? To rád slyším. Alespoň bude tvůj případ důkladně prozkoumán.“

Harry zbledl. Ne. Nepotřeboval to šetření.

„Tedy. Svleč si to oblečení teď, nebo je sundám já, ale pak už ho nebudeš moct víc nosit,“ řekl Percy a namířil na něj hůlkou.

Harry se ani nepohnul a díval se na Percyho tak pevně, jak to v dané situaci bylo možné.

„Mdloby na tebe!“ vyslovil Percy a kletba zasáhla Harryho do břicha. Spadl na kolena ochromený, když mu muž přetahoval oblečení přes hlavu. Třásl se. V místnosti bylo chladno a on byl napůl nahý, na kolenou, vystavený dvěma párům zvědavých a krutých očí.

Když se Percy naklonil blíž a rukou přejel dolů po dlouhých řezech, Harry zasténal odporem.

„Nedotýkej se mě!“ zasyčel.

„Můžu s tebou dělat, co chci,“ otočil se k druhému chlapci. „Mám dojem, že ty řezy jsou nové. Nejsou starší než měsíc.“

Harry se vyděsil. Ne, to nemůže být pravda! Mohl by být odhalený ve velmi krátkém čase.

„Vysvětli. Hned,“ zamračil se na něj Percy, ale Harry neodpověděl. Dokonce nemohl ani ústa otevřít. Byl bez nápadů.

„Zbylo nějaké Veritasérum?“

„Ano, ale jen půl flakónku. Zmijozelové vypili celou zásobu.“

Nyní Harry cítil čistou paniku. Cítil se jako lapené zvíře a po omračující kletbě se stěží mohl pohnout. Sebral všechnu svoji vůli a stoupnul si.

„Myslím, že je můj výslech u konce,“ prohlásil a vykročil ke dveřím.

„Mýlíš se,“ najednou si oba chlapci stoupli proti němu.

Začal dlouhý zápas. Harry se snažil udržet rty zavřené, ti dva je chtěli otevřít a vlít do něj lektvar. Harry kopal, trhal sebou, bouchal je v sebeobraně, ale byli mnohem silnější a tak po chvíli ležel na podlaze s rameny přišpendlenými ke kamenům. Škubl sebou, když se špinavé, ledově studené kameny zaryly do jeho nahé kůže, ale rty neotevřel ani na okamžik.

Percy mu klečel na hrudi, když ho druhý kluk popadl za čelist.

Harry se cítil zoufale. Jeho osud byl zpečetěn. Flakónek byl tak blízko... a taky ruka na jeho tváři pomalu dosáhla svého cíle. Percy přiblížil lahvičku k jeho tváři. Pak mu blesknul hlavou nápad. Trhnul hlavou dopředu a tím pohybem vyrazil flakón z ruky nic netušícího Percyho.

Flakón spadl na kámen, ale nerozbil se. Jen jeho obsah vytekl.

Pak zavrzání dveří přerušilo nerovný zápas. Harry se podíval s nadějí na vstupujícího muže, ale jeho naděje zmizela, když ho poznal. Byl to oficiální bystrozor, který dohlížel na celý proces.

„Co se to tu děje?“

„Pan Snape si nechce vzít Veritasérum,“ narovnal se ex-Havraspár. „A my se pokoušeli ho přesvědčit, ale zničil zbytek flakónku.“

„Idioti,“ vyštěkl starší muž. „Odstupte, pane Weasley. Měli jste ho omráčit a poté nalít sérum do úst. Jaká byla otázka, kterou jste chtěl odpovědět?“

„Odporoval si, když jsem se ho zeptal na jeho jizvy. Řekl, že jsou alespoň šest měsíců staré, ale odhaduji je tak na jeden měsíc, ne víc.“

Bystrozor popadl Harryho za rameno a bezohledně ho vytáhl.

Harryho opustil vzdor. Zavřel oči a semknul pevně rty.

„Drzý kluku,“ řekl bystrozor naštvaně. Harry se otřásl v náhlé emocionální bolesti. Byla to Severusova oblíbená hra, nazývat ho drzým klukem nebo spratkem. Jeho poznámky však Harrymu nikdy neublížily. Byly vždy spojené s něčím dobrým. Severus... Byl jistě s jeho týranými Zmijozely, přemýšlel Harry, a bylo to správné. Za chvíli i on bude moci být s ním, naslouchat jeho uklidňujícím, ztišujícím slovům. „Odpovězte na otázku pana Weasleyho!“

Nikdy, pomyslel si Harry. Raději by zemřel, než by jim tajemství prozradil.

Facka pleskla o jeho tvář a Harry byl v šoku, když ztratil rovnováhu, ale přesto nijak nereagoval.

Několik dalších facek následovalo, než bystrozora znechutilo, že to nikam nevede.

„Dobře, chlapče, budu tě proklínat, dokud neodpovíš.“

Harry se zhluboka nadechl, aby se připravil na kletbu, ale stále nereagoval. Bylo to mnohem horší, než očekával. Starý muž ho bude proklínat. Severus mu už dávno říkal, že ministerské mučicí nástroje nejsou o nic lepší, než Voldemortovy.

Harry cítil, jak ho v zavřených očích pálí slzy. Udělal všechno, aby zabránil ministerskému mučení. A teď je to tady a všechno úsilí přišlo nazmar. Přišel o přátele, jméno, svou minulost odsunul do nicoty a vše to bylo na nic.

To bylo poslední, na co myslel, než na něj dopadla kletba Tormenta.

A po dlouhé, neuvěřitelné agonii svět zčernal.

Harry v bezvědomí padnul na podlahu.

XXX

Neville se vrtěl na židli, když čekal na Quietuse, až vyjde z místnosti. Byl tam už dvacet minut a on začal být znepokojený. Co se děje?

Občas pohlédl na Hermionu, která vypadala stejně nervózně jako on. Po chvíli opustila svého samolibě se uculujícího přítele a sedla si vedle Nevilla. Neville se dlouze, přemýšlivě podíval na Rona. Před pár měsíci byli přátelé, ale teď toho zrzka skoro nenáviděl. Způsob, jakým se choval ke Quietusovi, byl skandální. Quietus byl klidný, tichý chlapec, stejně jako jeho jméno. Vždy se snažil nebýt středem pozornosti, ale pokaždé byl ochotný komukoliv pomoci, nabídnout podporu nebo pomoc. Navíc byl Neville přesvědčený, že udělal to, co nikdo jiný: změkčil zakyslé a kruté chování zahořklého Mistra lektvarů. Neville stále neměl rád toho temného, vysokého a jízlivého muže, ale občas uviděl jeho lidskou stránku, především ve způsobu, jak zacházel se svým synem. Proto změnil na profesora názor. Snape byl pořád mizera, ale už nebyl nesnesitelný.

Jednou byl pozván na drink se dvěma Snapey v Prasinkách U tří košťat. Vzpomněl si na svoji nervozitu, jak se několikrát snažil přesvědčit Quietuse, že je to hloupý plán. Nebyl úspěšný – strávil s nimi celkem dvě příjemné hodiny, kdy v tichosti sledoval jejich vzájemné hašteření. Přišlo mu, že byli ukázkový příklad otce a syna, a tajně jim jejich vztah záviděl. Vždycky otce chtěl a nikdy ho neměl. A jeho babička mu nikdy neopomněla opakovat, jak hrozná, nelidská zrůda jeho otec byl.

Ano, Snape, ušklíbající se mizera se změnil a Neville tuto změnu šťastně vítal.

Dokonce navázal vztah s tím zmijozelským klukem, Aresem, který byl Quietusův další přítel. Aresův otec byl Smrtijed, nyní umístěný v nové ministerské věznici na Liberty (ostrov blízko Azkabanského ostrova, který nebyl používán od doby, kdy se mozkomoři připojili k Vy-víte- komu) poté, co byl zbaven magických schopností (což byl skoro tak vážný trest, jako mozkomorův polibek). Soudní dvůr ho odsoudil k doživotnímu vězení. Neville neznal Aresův příběh, Quietus mu ho nikdy nevyprávěl, ale Neville to četl ve Věštci. Po tom článku Zmijozel marně čekal na jeho znechucení a pohrdání. Nevillovi nevadili jejich otcové, vždyť jeho vlastní nebyl skvělý člověk. O několik dní později se k němu Ares připojil v hodině péče o kouzelné tvory a od té doby to bylo mezi nimi v pořádku. Neville někdy přemýšlel o Quietusově situaci: měl dva přátele, syny Smrtijeda a bystrozora, jaká krásná směs!

Ale teď byl Quietus pořád ještě v místnosti a nakonec to byla Hermiona, kdo se ho zeptal.

„Co myslíš, že s ním dělají?“

Neville samozřejmě nevěděl, ale poté, co ho babička seznámila s prací bystrozorů, měl špatné tušení. Jeho nervozita rapidně vzrostla, když do místnosti vstoupil starší bystrozor.

Hermioniny oči se strachem a starostí o Quietuse rozšířily.

„Neville, musíme něco udělat,“ prohlásila nakonec. „Bojím se, že... mu ubližují.“

Neville na ni nevěřícně zíral.

„Proč by mu ubližovali? Bystrozorové nejsou na děti tvrdí, kromě dětí Smrti...“

„Quietus je jeden z nich,“ Hermiona zašeptala tak tiše, že to mohl slyšet jen Neville. Chlapec zblednul.

„Jeho otec... myslíš... ale... je přece profes...“

„Byl, před více než dvaceti lety,“ rychle vysvětlovala Hermiona. „Už není, byl špionem v předchozí válce, ale ministerští možná...“

Neville se nemohl pohnout. Quietus byl... Snape byl... Zatraceně. TO byl ten důvod. To neustálé tajemství! A ten vyslechnutý rozhovor mezi Ronem a Hermionou... To dávalo smysl. To následující Quietusovo divné chování... A Neville si byl jistý, že Ares o tom nevěděl. Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil. Ale... on byl... cítil se být zrazený. Sdílel s Quietusem tolik věcí! A...

Ale zase, nebylo na Quietusovi, aby mluvil o otcových tajemstvích.

Snape... a Smrtijed. Na chvíli zase vášnivě toho muže nenáviděl. Zatracený zmetek! Jak se mohl odvážit zacházet s ním jako s...?

Najednou mu to došlo. Podezření. Ministerské podzemí. Mučení. Jeho otec.

A teď ubližovali Quietusovi. Zraňovali syna za hříchy jeho otce.

To nebylo správné!

V následující chvíli vyrazil chodbou. Utíkal k chrliči, aby zavolal ředitele, ale když zastavil před sochou, rozzlobeně si uvědomil, že nezná heslo.

Co by měl udělat?

Musí to oznámit Snapeovi. Ale Snape byl... Nevadí. Šlo o jeho syna a ne o něj.

Otočil se a zamířil do podzemí. Chodba byla prázdná, protože probíhala poslední hodina. Mohl tedy utíkat bez nebezpečí, že do někoho vrazí, samozřejmě kromě Filche.

Nebo lépe řečeno, paní Norrisové. Neville v běhu včas nezaznamenal, že kočka stojí uprostřed temné chodby a narazil do ní. Kočka bolestivě zamňoukala a zasyčela na něj, ale on se o to nestaral. Vstal a rozběhl se ke svému cíli. Po chvíli dorazil do sklepení a zjistil, že Filch křičí a běží za ním.

„Hej, kluku! Zastav, nebo budeš vyloučený ještě před večeří! Jak se opovažuješ kopat do paní Norissové! Stůj! Stůj, ty drzý...!“

Víc už neslyšel, protože dorazil ke třídě lektvarů a prudce otevřel dveře.

Velice rozzlobený Mistr lektvarů mu stál tváří v tvář.

„Pane Longbottome! Jelikož se jedná...“ ale nemohl pokračovat.

„Quietus!“ zakřičel Neville. „Je v místnosti už čtyřicet minut...“

Nemusel pokračovat.

„Hodina skončila,“ sykl Snape, když pádil z místnosti. Smetl protestujícího Filche a ve spěchu šlápnul na ocas paní Norrisové. Neville ho následoval.

„Zavolali ho před čtyřiceti minutami a když se k nim před asi dvaceti přidal pan Bamberg... já, začal jsem mít strach... Neublíží mu, že?“

„Pane Longbottome, dojděte, prosím, pro pana ředitele místo toho plácání nesmyslů,“ vyštěkl Snape a přerušil Nevillovo nervózní žvatlání.

„To jsem zkoušel. Ale neznám heslo,“ postěžoval si.

„Heslo je Popletal. A teď spěchejte!“

Ale Neville nemusel ředitele volat. Potkali se přímo před třídou. Oba dospělí se na sebe podívali a synchronně zakřičeli:

„Aperio!“

„Silnější verze Alohomora,“ vysvětlila Hermiona Nevillovi.

Dveře se s velkým prásknutím otevřely.

„Expelliarmus!“ bylo následující kouzlo, které seslali, pak do místnosti vběhl první Snape. Brumbál přistoupil ke třem bystrozorům. Už se chystal otevřít ústa, když z rohu zakřičel Snape.

„Je v bezvědomí, Albusi!“

V tu chvíli oba, Neville i Hermiona, stáli ve dveřích a nahlíželi dovnitř. To, co uviděli, jim zastavilo srdce. Quietus ležel na podlaze, napůl svlečený, bledou kůži křížem krážem pokrytou jizvami a řezy, tvář zkrvavenou, vlasy potem slepené. K jejich překvapení Snape seděl na špinavé, studené podlaze a držel chlapce v náručí. Jeho bledý obličej byl ještě bledší než obvykle, tmavé oči mu podivně zářily. Slzy? Nevšímal si ničeho krom svého syna. Neville po krátkém pohledu na něj a na ředitele šel přivést madame Pomfreyovou.

„Co se stalo?“ byla ošetřovatelčina první otázka. Když jí Neville popsal vše, co viděl, žena popadla jen nějaké role sterilního obvazu a láhev s uklidňujícím lektvarem, nic jiného. Neville byl ohromen, ale neřekl ani slovo, jen tiše následoval reptající sestru.

„Bystrozorové, báječné... Tři děti na ošetřovně a teď čtvrté... Dobrá práce...!... Španělská inkvizice...“

Než dorazili do třídy, Neville zjistil, že ten den tři Zmijozelové (prvák a dva třeťáci) skončili na ošetřovně s lehkým šokem a madame Pomfreyová očekávala, že i Quietus bude v šoku. Neville zpochybňoval ošetřovatelčiny závěry, ale neodvážil se říct ani slovo na protest: vzhledem k častým úrazům byl jeho vztah k ženě silný a životně důležitý. Tak se rozhodl neodporovat.

Vstoupila do třídy, aniž by pohlédla na tři bystrozory, kteří se teď zuřivě hádali s ředitelem. Dřepla si vedle Mistra lektvarů a k Nevillově překvapení vlila polovinu lahvičky do krku omámeného muže. Až když profesorovo sevření povolilo, prohlédla chlapce.

„Odmítl odpovědět na jednoduchou otázku!“ starý bystrozor zuřil. „Dokonce odporoval!“ „Na co jste se ho ptali?“ zeptal se ředitel školy hrozivě.

„Na jeho jizvy. Nejdříve říkal, že je má po autonehodě z léta, ale pak jsem viděl, že nejsou starší než měsíc!“ teď to byl Percy, kdo vysvětloval, ruce nervózně překřížené. Nebyl zvyklý hádat se s Brumbálem.

Ředitel se otočil k ošetřovatelce.

„Dobrá tedy, myslím, že se můžeme zeptat odborníka na ty jizvy. Poppy?“

Když ošetřovatelka zvedla hlavu, Neville mohl zahlédnout viditelný šok v její tváři. Dokonce potřebovala nějaký čas, aby znovu získala schopnost mluvit.

„Jeho... jeho jizvy...“ odkašlala si, „ano, přišel k nim v létě. Ale měl před třemi týdny nehodu v lektvarech, která způsobila, že... ehm... se jizvy opět otevřely.“

Nevillovi se překvapením rozšířily oči. Před třemi týdny nebyla žádná nehoda s lektvary!

Ale Brumbál přikývnul.

„Prosím, pokračuj, Poppy. Jaká je teď situace?“

„Lehké ublížení na zdraví, nějaké modřiny a rozpraskané rty v důsledku několika facek a hlavně větší vnitřní poranění v důsledku použití Cruciatu nebo Tormenty,“ řekla a zvedla oči k řediteli.

„Zkontrolujte jejich hůlky, řediteli,“ řekla temně.

„Která je vaše, pane Bambergu?“ Brumbálův hlas byl ledový a ostrý. Mezitím Snape zvednul Quietuse a s Poppyinou společností zamířili směrem k ošetřovně.

„Dub,“ zabručel bystrozor. „A není třeba ji kontrolovat. Já seslal na chlapce Tormentu.“

„Tormentu? Jen proto, že se styděl za své jizvy?“ zvolal Neville v naprosté nevíře.

„Pane Longbottome, prosím,“ usmál se na něj ředitel překvapeně, „tohle je jen mezi mnou a těmito pány. Není třeba, abyste tu byl. A děkuji vám za pomoc.“

Neville přikývnul, opustil třídu a zavřel za sebou dveře.

„Seslali mučící kletbu na dítě,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „To je na hlavu. Nejsem překvapená, že byla madame Pomfreyová tak šokovaná.“

Neville se nervózně podrbal na krku. Byli s dívkou sami, ale on se k ní přesto naklonil.

„Hermiono, Quietusovy jizvy jsou skutečně starší než jeden měsíc! Viděl jsem je před pár týdny, když jsme uklízeli učebnu lektvarů po doučování. Byly červené a čerstvé – koukni... Myslel jsem, že se sám zraňuje, ale teď jsem viděl, že je má úplně všude...“

„Nevím, Neville,“ pomalu odpověděla Hermiona. „Možná, že jsi je viděl po té lektvarové nehodě...“

„Nebyla žádná nehoda!“

„Jak to můžeš vědět? Jeho otec je školní mistr lektvarů a v té době experimentoval s různými ingrediencemi do lektvaru pro profesora Lupina. Tehdy mohl mít dost nehod, o kterých nevíš!“

„Ale pak... proč mi tedy říkal, že nechce, abych o nich řekl profesoru Snapeovi? A proč mi prostě neřekl pravdu?“

Hermiona zavřela oči a přemýšlela.

„Myslím, že znám důvod, Neville. Má starosti se svým otcem. Myslím, že byl jako dítě týraný a teď se bojí, že když někdo tu nehodu objeví, bude mu to otec dávat za vinu a vrátí ho jeho rodině.“

Neville zbledl do průsvitna.

„Byl týraný...“

„Pamatuješ, jak na obraně omdlel? Myslím, že to byl důsledek předchozího týrání.“

Chvíli jen mlčky stáli. Pak si Hermiona povzdechla.

„Pojďme na ošetřovnu.“

Pohled, který na ně čekal na ošetřovně, je ohromil víc, než cokoliv, co ten den viděli. Snape seděl na lůžku a držel svého syna v náručí. Houpal téměř bezvědomého a vzlykajícího chlapce a mezitím se hádal s ošetřovatelkou.

„Samozřejmě, že ho vezmu domů. Nebudu spát tady a on už tvůj dohled nepotřebuje. Bude v pořádku.“

„Ale Severusi...“

„Ne, Poppy. Vezmu ho domů.“

„Následky kletby...“

„Můžu s nimi něco dělat. Pokud si správně pamatuji, tak jsem vařil tvé lektvary a přesně vím, co mu při tom stavu mám dát.“

„Ale tvé hodiny...“

„Nezajímají mě mé hodiny. Albus se o ně může postarat, jestli bude chtít. Chci být se svým synem. Je v těžkém emocionálním šoku. Nenechám ho samotného a určitě ne tady! Co chcete?“ najednou se zlostně utrhl na ty dva, stojící ve dveřích.

Neville poplašeně uskočil.

„Přišli jsme se podívat na Quietuse,“ zodpověděla Hermiona otázku.

Snape přikývnul.

„Myslím, že usnul,“ položil chlapce na lůžko a urovnal přikrývku kolem něj. „Můžete odejít? Nechci ho vzbudit.“

Potichu přikývli. Když už byli v chodbě, Snape se na ně otočil.

„Děkuji za pomoc, hlavně vaši, pane Longbottome,“ povzdechl si. „I když, možná, kdybyste jednal rychleji...“

Neville polknul a sklonil hlavu.

„Já... já jen... nedošlo mi... dokud Hermiona neřekla...“ koktal, ale nakonec se neodvážil dokončit větu.

„Pane Longbottome?“ Snape vypadal netrpělivě. „Co řekla?“

„Řekla jsem, co jsem loni viděla na ošetřovně. Myslím vaši paži,“ Hermiona zčervenala a zabodla pohled na nohy.

„Pak jsem si vzpomněl, co říkávala babička o mém otci, a dostal jsem strach, že ublíží Quietusovi,“ dokončil to náhle Neville.

Snape na ně konsternovaně zíral.

„Takže vy víte o mé smrtijedské minulosti a přesto jste se rozhodli Quietusovi pomoci.“ Přikývli.

„Proč?“ Snapeova tvář byla nyní nečitelná.

„On není jeho otec,“ Neville pokrčil rameny a poté, co si uvědomil, co řekl a komu, zrudl a zavřel pusu.

Snape se však jen tiše zasmál a Nevillovu poznámku nekomentoval.

„A my zjistili, že jste byl špion...“ dodala Hermiona, ale Snape ji přerušil.

„Kdo...?“

„Harry,“ sklonila Hermiona hlavu. „Brumbál mu řekl, že jste byl špion strany Světla.“

„Aha...“ přikývnul Snape a otočil se ke dveřím. „Znovu děkuji. A pane Longbottome,“ počkal, dokud se na něj Neville nepodíval, „nevím, co vám vaše babička říkávala, ale ani vy nejste svůj otec. Teď vás chci poprosit o poslední věc,“ Mistr lektvarů se trochu usmál. „Příště, až potkáte bubáka, neoblékněte mě do těch nesnesitelných šatů té staré čarodějnice, pokud to bude možné.“

Neville se na minutu zarazil. Snape – usmíval se na něj a zrovna řekl vtip? Peklo zamrzlo, nastává konec světa. Ale okamžitě se vzpamatoval a široce se usmál.

„No, pane, nemyslím, že můj bubák bude mít i nadále vaši podobu. Příště, myslím, obleču babičku do vašich šatů. Je to v pořádku?“

„Dohodnuto, pane Longbottome.“

XXX

Náhrobek byl starý, opotřebovaný a plný puklin, jméno bylo sotva čitelné, ale Harry věděl, co na něm bylo napsáno.

xxx
Quietus Snape
1960-1979
xxx

„Nic víc?“ otočil se k Severusovi.

„Nic. Nelíbily se mu stupidní nápisy.“

V zamyšlení jen stáli před kamenem a dívali se na něj. Ostrý, studený vítr povlával jejich plášti (Harry měl na sobě stejný jako Severus) a pálil ve tváři, ale oni si toho nevšímali.

Harry se zcela ztratil v myšlenkách. Byl to hrob jeho otce. A on necítil smutek. Jen mírné zklamání z faktu, že nikdy neměl šanci ho potkat, stejně tak, jako jeho otec nikdy nedostal šanci poznat jeho.

Povzdechl si a opřel se o hrob. Stáhl si rukavice a zametl sníh z náhrobku. Položil na kámen svíčky, které si dříve koupil v Prasinkách.

„Incendio,“ zapálil je.

Když ustoupil k Severusovi, starší muž ho najednou objal, ovinul kolem něj paže tak silně, že na chvíli Harry věřil, že ho rozdrtí.

„Někdy se strašně bojím, že tě ztratím,“ rozechvěle zašeptal starší muž. „Prosím, dávej na sebe pozor. Vyděsil jsi mě k smrti.“

„Pokusím se, Severusi,“ zamumlal mu Harry do pláště. Severusovo vyjevení citů ho znepokojilo. „Je něco špatně?“

„Ne, jen... Podíval jsem se na ta čísla. Quietus žil jen 19 let. Tobě je skoro 16. Chci, abys mě pohřbil vedle něj, až umřu, ano?“

„Neumírej, prosím. To bych nezvládnul.“

„V blízké budoucnosti neplánuji umřít. Jen jsem chtěl říct, že tě nechci pohřbívat.“

„Nepohřbíš.“

Za půl hodiny se přesunuli přesunuli k rodinné hrobce Potterů.

xxx
Harold Winston Potter
Armena Helen Potterová
James Alfred Potter
Lilian Potterová
Harold James Potter
xxx

„Jména a čísla. To po nás zbude, až umřeme?“ Harryho otázka byla roztřesená a nejistá.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Ne. Mnohem víc. Tak například ty. Ty, který jsi zbyl po jejich smrti: Quietusově, Jamesově, Lilyině a Potterů starších.“

„Stojí za to všechna ta úmrtí?“

„Můžu ti říct jen vlastní názor, Quiete. Můj velmi sobecký názor. Myslím, že fakt, že existuješ, stojí za to všecko.“

„To myslíš vážně?“

„Neodvažuj se ptát znovu. Ani se neodvažuj pochybovat. Rozumíš?“

„Neodvažuji se rozumět.“

Za chvíli stáli před Bradavicemi.

„Děkuji, Seve.“

„Za co?“

„Žes mi to ukázal. Sdílel se mnou.“

„Je to tvoje rodina.“

„A skrze mne i tvoje.“

Severus přikývnul.

„Nicméně, nikdy jsem nevěřil, že Potterovi budou i moje rodina.“

„Nemluvě o vztahu s jistým Mistrem lektvarů...“

„Je to tak těžké?“ Severusův hlas zněl znepokojeně.

„Ty jsi pako. Samozřejmě, že ne. No, a dlužím ti další díky.“

Severus zvednul obočí.

„Žes mě zachránil před Poppy,“ vysvětloval Harry.

Muž si těžce povzdychl.

„Zná naše tajemství.“

„Jak to ví?“

„Dnes mi to řekla. A také abych ti ukázal hrobku Potterů.“

„Ale... jak?“

„Viděla tvé řezy. Myslím, že tě najednou poznala. Jsem si jistý, že aby si svoji teorii ověřila, udělala i krevní testy.“

„Nebojíš se?“

Severus pokrčil rameny.

„Ve skutečnosti ne. Takhle je to lepší. Nikomu to neřekne, a mohla by ti dát řádnou lékařskou pomoc, pokud ji budeš v budoucnu potřebovat.“

„Tak teď jsme čtyři.“

„Ano, jsme čtyři.“
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 6. 1. 2014 14:58)

Mám chuť preskakovať tie desivé scény a priznávam, že som niektore v prvej časti aj preskakovala, ale tu ich až tak veľa nie je a nechcem prísť o niečo podstatné, ale je to strašne kruté:( Chudák Harry:( Debilný Percy si čítal Severusov spis tak si mohol uvedomiť aj to koľko ľudí zachránil ale on je zadubený ako Ron. Vidí len to čo chce vidieť a je to odporný sadista.

***

(arkama, 18. 3. 2013 22:14)

Musim si precitat uvod! Bolo pisane, ze toto dielo bolo stvorene po HP4? Lebo tu su bystrozori strasneeee ku... ! Podla mna uz na Harryho pride aj Hermiona. Ta to povie Nevillovi a bude to tam. Len dufam, ze daju nejako obstojne dole uz aj Voldemorta, lebo toho sadizmu je tu ozaj moooc. Ale ako sme sa o tom bavili pri Chasing the sun - carodejnici vydrzia viac... :D tak to tak beriem

Re: ***

(Lupina, 19. 3. 2013 9:13)

V půlce celé trilogie vyšel HP5. Takže tak :-) Bystrozoři tady opravdu nejsou hodní hoši, co? Kouzelnící jsou kouzelní :-) Díky za komentář, arkamo :-)

...

(denice, 28. 1. 2013 23:04)

Autorka má - nechci napsat sklony k sadismu, tak snad - talent pro popisování emočně vypjatých a dramatických scén.
Čím dál víc se mi líbí Neville.
Jsme čtyři? No, asi už pět a bude toho víc...
Díky.

Re: ...

(Lupina, 29. 1. 2013 17:04)

Jen se neupejpej. Autorka MÁ sklony k sadismu :-D To ještě uvidíš! :-) Díky za komentování :-)

:)

(Luisa, 11. 10. 2012 19:44)

Tak cérečky, kde je příděl adrenalinu? Netrpělivě očekávám další díly, nějak jste mne rozmazlily. Závislost se tvoří velmi rychle, budu muset dát odvykačku. Bystrozoři v této povídce nemají mé sympatie, jsou nějak příliš vytrvalí.

Re: :)

(Lupina, 11. 10. 2012 21:26)

Další kapitola je u Magic Lady, jen ji musí vyvěsit. Jinak 12 je od marci u mě, ale ještě jsem nezahájila závěrečné čtení. Teď pracuji na 6.kapitole ze třetího dílu. :-) Ale marci jede, jen co je pravda. Za chvilku dojdou zásoby a pak se pauzy prodlouží.
Děsivé události bystrozory nekončí, Enahma je saďour. Uvidíš. Co ta dokáže vymyslet... :-)
Děkuji za komentář, takhle se mi lépe překonává překladatelská krize.

Komentík

(MagicLady, 9. 10. 2012 11:32)

Drsná kapitolka, při čtení toho výslechu jsem až tajila dech, hnusní bystrozoři. PS: Percyho jsem nikdy neměla moc v lásce a tady se taky moc nevyznamenal.

Re: Komentík

(Lupina, 9. 10. 2012 16:00)

Takže ses konečně pustila do ŠDvP? To mě těší :-) Jojo, Enahma Harryho vůbec nešetří.
A tohle není konec.......

Re: Re: Komentík

(MagicLady, 9. 10. 2012 16:25)

jj, už se do toho pomalu pouštím, včera mi to nedalo a nakoukla jsem do téhle kapitoly :)
Nestraš, nebo se budu bát a přestanu číst :D

Re: Re: Re: Komentík

(Lupina, 9. 10. 2012 16:34)

:-D Dobrý pokus, ...na Lvici to nemá. Ta je ještě drsnější.
Takže se budu těšit na komenty. Třeba mě to nakopne, jelikož mám tvůrčí krizi. Nemůžu se prokousat 5.kapitolou třetího dílu. Potřebovala bych už něco veselejšího na překlad.

...

(marci, 9. 10. 2012 14:37)

Ještě jednou se omlouvám za nadměrné množství výkřiků a komentářů k této kapitole. Byť je Percy imaginární postava, tady jsem ho nutně potřebovala zbušit, rozčtvrtit, či jinak inzultovat a odneslas to Ty :)

Re: ...

(Lupina, 9. 10. 2012 15:57)

Já jsem za ně naopak moc vděčná. Věř mi, číst po několikáté tyhle sadistické části bez Tvých komentů by bylo k nepřežití. Jen piš dál :-)