Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvacátá: Shodit okovy

13. 11. 2012

Takže nedá mi to, musím zde napsat pár slov úvodem, vlastně závěrem. Poslední kapitola druhého dílu trilogie Šťastné dny v pekle si to žádá.

Největší dík patří skvělé, úžasné a obětavé betě (ha, už vím, proč se říká beta!)Marci. Měla se mnou a mojí ‚češtin‘ neuvěřitelnou trpělivost. Naštěstí ji ještě neztratila a bude bojovat s mými překlady i ve třetím dílu. Bez ní by tato povídka nebyla zdaleka tak čtivá, jako je teď. I tak je možné, že jsme některé překlepy přehlédly, ale doufám, že laskavý čtenář to promine. Přeci jen dílo vzniklo ve volném čase, kterého se nikomu s malými dětmi moc nedostává.

A pak musím poděkovat všem fanouškům, kteří nás svými komentáři podporovali a dodávali tak chuť do další práce.

Vám všem děkuji.

Beta: Marci

 

Kapitola 20: Shodit okovy


„Ššš, tiše! Neprobuď ho!“

„Musí se přece někdy probudit! On…“

„Neřvi, idiote. Madame Pomfreyová si myslí, že potřebuje spánek.“

„Spal dva dny. To není normální!“

„Dala mu Uspávací lektvar. Řekla, že utrpěl vážný šok, dvakrát se v ten den zhroutil…“

„Nemůže spát věčně!“

„Rozhodovat o tom, kdy se má probudit, bude madame Pomfreyová, ne ty!“

Krátké mlčení.

„Snape je stále v bezvědomí,“ řekl člověk, který chtěl Harryho probudit.

„Mlč!“ zasyčel druhý hlas. „Idiote!“

Hlasy se vzdálily a zmizely. Harry se ponořil zpátky do nebytí.

XXX

„Myslím, že ho můžeme probudit, řediteli. Tělesné funkce se zlepšily a zdá se, že i nervy pracují, jak mají,“ hlas madame Pomfreyové byl vážný a věcný.

„Jste si jistá, Poppy?“ Brumbálův hlas byl jako samet: měkký a hladký. „Bojím se, že špatné zprávy mu znovu způsobí šok.“

„Ne,“ byla pevná odpověď. „Je to silný chlapec, řediteli, silnější, než byl jeho otec. Zvládne to.“

„Pokud je to opravdu váš názor, Poppy…“ Brumbál si nebyl jistý.

„Je,“ Pomfreyová si jistá byla.

Brumbál si zhluboka povzdechl a vykročil k posteli. Harry cítil, jak se matrace prohnula pod jeho vahou.

„Harry, chlapče…“

„Quietus, řediteli,“ odpověděl Harry se zavřenýma očima. „Jsem vzhůru.“

„Aha…“

Nastalo ticho.

Po chvíli Harry otevřel oči a pokusil se posadit. V místnosti kromě něho byli ještě dva lidé: ošetřovatelka a ředitel. Madame Pomfreyová měla normální výraz: pozorný, ale trochu odměřený. Ředitel, na druhé straně, byl napjatý.

„Táta je naživu?“ zeptal se náhle Harry.

Výraz madame Pomfreyové změkl a odvrátila se od chlapce. Harry si nebyl jistý, ale viděl, jak jí něco problýsklo v očích. Slzy?

Brumbál pomalu kývl.

„Ano, Quietusi. Je naživu,“ Harry úlevou vydechl, „ale není v pořádku.“

„Co…“ Harry nevěděl, jak zakončit otázku.

„Pokusili se zlomit jeho Obliviate.“

Harry si rychle přitáhl pokrývku k hrudi. Puls mu tepal v uších.

„Ne,“ zašeptal.

„Je u Sv. Munga. V bezvědomí.“

„NE!“ zakřičel Harry. Hlava mu pulsovala bolestí. Dotkl se zátylku a cítil pod prsty vyléčenou bouli.

„Léčitelé si myslí, že je to dobrý příznak, Quietusi,“ náhle pronesla madame Pomfreyová. „Pokud by přišel o… rozum, blouznil by.“

V Harrym začala narůstat maličká naděje, ale potlačil ji.

„Takže je možné, že se nezblázní,“ řekl a polkl, „ale zásah ministerstva určitě způsobil, že s největší pravděpodobností nebude moci obnovit smazané vzpomínky.“

Ošetřovatelka zbledla.

„Odkud to víš?“ zeptala se.

„Domácí úkol z kouzelných formulí,“ pokrčil rameny Harry.

Několik dlouhých minut mlčeli.

„Co teď?“ zeptal se Harry otupěle.

„Máš několik návštěvníků,“ usmál se trochu Brumbál. „Mohou vejít?“

Harry pokrčil rameny.

„Předpokládám, že mohou.“

Ředitel pokynul madame Pomfreyové a ta otevřela dveře.

„Pojďte dovnitř, pánové!“ pozvala je.

Na její zvolání se objevil Sirius s Lupinem. Léčitelka za nimi zavřela dveře. Lupin pospíchal k Harryho posteli, Black ale nejistě stál u dveří.

„Siriusi! Jsi volný!“ řekl nahlas Harry. „Jak?“

„Po setkání jsem chytil Petera,“ vysvětlil Lupin. „Proto jsem tehdy nebyl s tebou,“ podíval se provinile na Harryho, ale chlapec jenom pokrčil rameny. „Promiň.“

„Bamberg by ho stejně odvedl. Jak jste ho chytili?“

„Dokázal jsem ho k sobě připojit, než se přemístil poté, co Voldemort zlomil bystrozorské ochrany. Když viděl, že je sledován, přeměnil se do zvěromágské podoby. Tehdy jsem si vzal modifikovaný vlkodlačí lektvar, také jsem se přeměnil a za dost dlouhou dobu jsem ho chytil.“

„Jak dlouho to trvalo?“ zeptal se Harry. „Museli jste se vrátit do Bradavic až po ředitelovi. Nepamatuji si váš příchod.“

„Víc než několik hodin. Ve skutečnosti to trvalo skoro celý den. Potom jsem ho dopravil na ministerstvo,“ řekl Lupin a měkce se usmál. „Nemohl bych to udělat bez vašeho lektvaru. Ale chtěl jsem konečně osvobodit Siriuse z vězení.“

Black a Harry se na sebe podívali, jejich pohledy se střetly.

„Takže jsi volný,“ usmál se váhavě Harry.

„Ty… potřebuješ alespoň jednoho poručníka, Harry,“ ochraptěle řekl Black a Harry viděl, že je muž v rozpacích.

V tom okamžiku Harry ztuhl.

„Takže to víš,“ řekl, když mu Brumbál na uklidnění stiskl ruku.

Black kývl.

„Starostolec se usnesl, že je nevinný,“ řekl Brumbál. „Oficiálně se mu omluvili. Už nebylo víc nutné skrývat před ním pravdu.“

„Ale to mu magii nevrátí,“ zamumlal Harry s pohledem na Siriuse.

„Jsem teď moták,“ zrudl Black.

„Ale jsi naživu,“ řekl klidně Harry. „A víš, kdo jsi.“

Black udělal k Harrymu nejistý krok.

„Je mi líto Severuse,“ jeho tón byl upřímný a měkký.

„Promiň, že jsme ti tak dlouho lhali,“ řekl Harry.

„Bylo to nutné. Pokud bys mi to řekl, ministerstvo by se dozvědělo o tvé totožnosti a nyní bys byl jako já: moták bez magie,“ vzdechl si Black. „Jsem rád, že jsi naživu. Dokonce, i když nejsi Jamesův syn.“

„Ty… Je to pro tebe v pořádku?“ zeptal se Harry.

Black, nejistý si svým hlasem, jenom kývl. Stále ještě se přibližoval k Harryho posteli.

„Ale… Severus je pro mě jako otec,“ Harry polkl a s nadějí se podíval na kmotra.

„Já vím, Harry,“ zněla Siriusova odpověď, „nemám nic proti.“

Harry se uvolnil úlevou.

„Ale,“ náhle pokračoval Sirius, „stále ještě chceš, abych byl tvým kmotrem?“

Harry se mu podíval přímo do očí.

„Samozřejmě, Siriusi. Myslím, že s tím bude souhlasit dokonce i Severus,“ otočil se k řediteli.
„A co se stalo s Voldemortem? Proč utekl? Myslím, že by mohl přemoci těch několik bystrozorů!“

Tři dospělí se najednou zasmáli. Za nějakou dobu Brumbál řekl:

„Můj drahý chlapče, tam nebylo jenom ‚několik bystrozorů‘. Byl tam celý bystrozorský sbor, přesněji třiatřicet skupin, to je víc než dvě stě bystrozorů. A přestože nemohou být Voldemortovi soupeři, jsou připraveni lépe, než většina jeho následovníků. On je dobrý stratég a věděl, že jejich pozice je příliš nevýhodná, než aby bojovali. Možná by on sám mohl ministerským bystrozorům odolat, ale zároveň by byla většina jeho následovníků zabita. Na druhé straně si nebyl jistý, jestli se neobjevím já, přestože věděl o mých vztazích s ministerstvem. Nesnáší rizika. Takže dal přednost tomu, že utekl.“

XXX

Později toho dne ho navštívili přátelé: Ares, Neville, Fred, George, Seamus a dokonce Ron. Obsadili jeho postel a přisunuli si k ní židle. Když se nakonec všichni usadili, Harry se jich zeptal:

„Kde je Hermiona?“

Jejich šťastné obličeje posmutněly.

„Zítra budou mít pohřeb její rodiče,“ řekl potichu Neville.

„Cože?“ zaskočilo Harrymu. „Kdy její rodiče zemřeli?“

„V ten samý den, co tě chytili, se uskutečnilo několik útoků,“ začal vysvětlovat Ares. „Ty-víš…Voldemort napadl ty mudlovské rodiny, které mají děti kouzelníky, a zničil je. Téměř všechny rodiny.“

„Malfoy mu dal adresy,“ dokončil Fred. Ares kývl a pokračoval.

„Dokonce i Zabiniovy zabili.“

„Kdo ještě přišel o rodinu?“ zeptal se ochraptěle.

„Dean, bratři Creeveyovi, Angelina i Lee z naší koleje,“ řekl George. „Justin z Mrzimoru… to jsou všichni, které znám. Ale bylo jich mnohem víc.“

„Osmnáct rodin,“ řekl Ron. „Ostatní včas varovali. Mohli se zachránit útěkem…“

„Varovala je Brumbálova skupina,“ vysvětlil nadšeně Fred. „Jakmile slyšel o prvních útocích, okamžitě poslal ostatním příkaz utéct. A to byl náš úspěch. Protože se mudlové ukryli, zprávy o útocích už nepostupovaly a Popletal, který už, mimochodem, musel podat demisi, přikázal bystrozorům vrátit se na ministerstvo a ti tak byli v pohotovosti pro nový úkol. Právě tehdy dostali náš poplašný signál od McGonagallové. Dala jim přesnou adresu schůzky Smrtijedů, a…“

„Popletal skončil?“ přerušil ho Harry. „První dobrá zpráva za několik dní!“

„Och, ano!“ vykřikl George. „Táta říkal, že do oficiálních voleb bude zastupovat ministra Arcus Patil…“

„Parvati se teď chová tak protivně, jako by byla ministr ona sama, a ne její otec,“ zavrčel Seamus.

„… první, co Patil udělal, bylo, že vrátil Brumbálovi jeho postavení a uspořádal náležitý soud se Siriusem Blackem,“ pokračoval George, který ignoroval Seamusovu poznámku.

„Já vím,“ kývl Harry. „Už jsem se s oběma viděl.“

„Oběma? Sirius Black tu byl?“ podíval se na něj udiveně Ares. „Proč?“

Harry se na ně podíval a pochopil, že nikdo v místnosti nezná jeho totožnost. Takže znovu stará dobrá lež.

„Po Harryho pohřbu táta dovolil, aby s Anne bydlel na jeho panství. Později se k nim připojil profesor Lupin, když ho propustili z nemocnice. Teď Black nabídl mně opatrovnictví do… do…“ nemohl pokračovat.

Nikdo neřekl ani slovo.

„Bamberg byl včera zatčen,“ náhle řekl Neville. „Oznámila mi to babička.“

„A zastupující ministr obvinil dvacet šest bystrozorů,“ dodal Fred méně nadšeně. „Mezi nimi i Percyho. Obvinili je z fyzického násilí a zneužití pravomoci.“

„Pánové,“ hlas madame Pomfreyové malou skupinu polekal. „Je načase nechat pana Snapea samotného, aby si mohl odpočinout. Zítra ho propustím a můžete s ním strávit času, kolik chcete. Ale teď ven!“

Neochotně se podřídili jejímu příkazu. Harry poslušně vypil svůj lektvar a propadl se do bezesného spánku.

XXX

Do NKÚ zbývaly jenom čtyři týdny a dva profesoři ze sboru chyběli. Brumbál – s Patilovou podporou a samozřejmě pod přísným dohledem – požádal Lupina o vedení hodin obrany až do konce roku, ale měl vážné problémy s výukou lektvarů. Ani on ani Patil nedůvěřovali ministerským mistrům lektvarů natolik, aby některému dovolili vyučovat děti; jeden z nich byl dokonce v podmínce a dva Brumbálovu nabídku odmítli.

Nakonec McRee, jeden z jeho starých přátel, nabízenou práci přijal, ale ‚pouze na tento měsíc‘, jak řekl. Byl Mistrem lektvarů, který před rokem kontroloval Veritasérum Severuse.

„Albusi, drahý, jsem příliš starý, abych souhlasil natrvalo. Na druhou stranu myslím, že našemu drahému Severusovi, který je pravděpodobně největším talentem v této oblasti, bude za několik měsíců lépe a od září bude moci vyučovat.“

Brumbál beznadějně zavrtěl hlavou, ale netlačil na něj. V každém případě našel na zmíněná pracovní místa dva důvěryhodné uchazeče, a protože si byl jistý, že má ve sboru zrádce, byl rád, že se nemusí o staronové kolegy obávat.

Lupinova výuka nepřinesla nic nového, ale po první hodině lektvarů (šestý ročník Havraspár-Mrzimor) všichni očekávali (naděje měla krátké trvání) příští hodiny s hlubokými obavami.

Milý, usměvavý stařík byl krutější a přísnější, než jejich minulý vyučující, což NIKDO nečekal.

„Alespoň nenadržuje Zmijozelu,“ zamumlal Seamus po první hodině lektvarů.

„Jenom Quietusovi,“ zasmál se Neville. „Och, pane Snape, konzistence, barva… vynikající, vy-ni-ka-jí-cí,“ řekl v parodii na starého učitele.

„Dovolte mi poklonit se vám…“ připojil se k Nevillovi Seamus a poklonil se Harrymu.

„Nechte ho na pokoji,“ okřikla je Hermiona. „Quietus byl jediný, kdo dokázal ten lektvar dobře uvařit.“

„Nejen ‚dobře‘, Hermiono. Slyšela jsi? ,Vy-ni-ka-jí-cí‘!“ dodal Seamus a zasmáli se. Připojil se k nim dokonce i Harry.

„Dobře, ve skutečnosti to nebyl opravdový kompliment,“ přiznal Harry, když smích utichl. „Mnohokrát jsem ten lektvar vařil s tátou.“ Harry už jinak Severusovi neříkal. Jenom táta. Často se bál, že to bylo jediné, co zůstalo z jejich vztahu.

Nastalo ticho. Nakonec se Neville zeptal:

„A… jak je na tom? Ty… byl jsi ho včera navštívit?“

„Stále je v bezvědomí,“ řekl Harry.

Stále v bezvědomí. Znovu a znovu opakoval tu frázi, když se ho přátelé ptali, protože pololetí skoro končilo a Severus se stále neprobral.

Harry trávil celé víkendy u jeho postele, četl učebnice a díval se na něj, stále ještě ležícího bez života na posteli. Někdy s ním mluvil, vyprávěl mu o událostech ve škole a v kouzelnickém světě, o útocích Voldemorta a všem, co ho jenom napadlo. U srdce mu bylo těžko, když přicházel nedělní večer a on se musel vrátit do Bradavic, ale nestěžoval si, uklidil knihy do tašky, políbil Severuse na čelo a odešel.

Všichni léčitelé se shodovali, že byl nejlepším synem, jakého kdy viděli, a navzdory tomu, že mladší z nich znali a nenáviděli profesora Snapea ze školních dní, snažili se mu dát vše, co potřeboval. Hlavní léčitelka oddělení nemocí následkem kleteb dala Harrymu po druhé návštěvě povolení trávit v nemocnici sobotní noci. To Harrymu napovědělo, že Severusův stav je opravdu vážný, a když se na to později zeptal Brumbála, ředitel se ani nepokoušel to popírat.

Ale byl stále naživu, čas od času se pokoušel uklidňovat Harry. Naděje stále zůstává.

Nakonec, den před NKÚ, Brumbál zavolal Harryho do ředitelny k rozhovoru.

„Musíme se rozhodnout, kam tě pošleme na prázdniny, Quietusi,“ řekl. Harry jenom pokrčil rameny. Pro něj to nebyl rozdíl.

„Sirius nabídl tobě a slečně Grangerové možnost zůstat v létě s ním a s Anne.“ Brumbál vstal a položil ruku na Harryho rameno. „Vy tři znáte mudlovský svět. Sirius řekl, že chce poznat, jak má žít bez magie. Můžete mu pomoci.“

Harry kývl.

„Proč Hermiona?“ zeptal se náhle.

„Nemá rodinu, která by si ji mohla vzít. Její jediná babička žila s rodiči. Zemřela spolu s nimi.“

Takže bylo ujednáno. Harry a Hermiona stráví léto se Siriusem na panství Blacků, kde teď byl hlavní štáb Řádu.

„Ale pokud se Severus uzdraví, znovu se přestěhuji k němu,“ dal si jedinou podmínku.

„Samozřejmě, Quietusi.“

NKÚ proběhly rychle. Harry je považoval za lehké a docela nudné, kromě zkoušky z věštění z čísel.

„V příštím roce budeš primus,“ řekl mu Ron po poslední zkoušce (byly to dějiny magie), když vycházeli z hradu na krátkou procházku kolem jezera.

„Nemám to v úmyslu,“ odsekl Harry v odpověď.

„Neřekl jsem to, abych tě rozrušil. Jenom myslím, že si to zasloužíš. Jsi nejlepší student našeho ročníku a možná celé školy. Lepší než Hermiona.“

Harry jenom pokrčil rameny.

„Nikdy jsem se o to nesnažil,“ sedl si na zem a zvedl kousek kamene. „Všechno, co jsem chtěl, bylo žít konečně normální život. A to se nedaří. Nikdy se to nedaří,“ zoufale mumlal.

„Kdo tě nenechá?“ zeptal se Ron.

„Nikdo. Všichni. Osud. Život. Bůh. Já nevím,“ řekl a s každým slovem vyhazoval kámen do vzduchu a zase ho chytal. „Já nevím,“ zopakoval znovu, tentokrát šeptem.

„Quietusi, já… chtěl bych si s tebou promluvit,“ náhle řekl Ron.

„Já vím,“ byla přímá odpověď. „Právě proto jsem tady. Ale ne zde. Tam nikdo není,“ ukázal na prázdné místo u jezera.

„Dobře,“ souhlasil Ron. Než tam došli, žádný z nich neřekl ani slovo.

Harry se rozpřáhl a hodil kámen do jezera.

„Proč jsi to udělal?“ podíval se na něj zvědavě Ron.

Harry pokrčil rameny.

„Prostě… udělal,“ sedl si a pokynul Ronovi, aby ho následoval. „Takže?“

Ron se nepohodlně zavrtěl a nedíval se na Harryho.

„Měl jsi pravdu, tehdy… v koupelně,“ začal bojovat se slovy. „Já jenom… já… byl jsem zmatený. Kvůli sobě. Lhal jsem sám sobě. Já… já jsem si nikdy nemyslel, že bych v sobě měl tolik krutosti. Víš, ztratil jsem přítele. A zlobil jsem se na tvého otce a na tebe. Nenáviděl jsem tě. Neměl jsem pravdu. Neměl, protože… protože Harry byl jenom mým přítelem. Ne mojí rodinou, ne mými rodiči. A teď vidím Hermionu, Deana a ostatní, kteří ztratili svoje rodiny, a vidím, že nikoho neobviňují; nesnaží se někoho mučit jenom proto, že se sami trápí… A co se týká Hermiony… Harry byl i jejím přítelem. A nikdy neobviňovala tebe ani profesora Snapea, přestože se jí stejně jako mně stýskalo po Harrym,“ udělal pauzu. Harry ho nepřerušoval, kochal se pohledem na druhý břeh jezera: na zelený kopeček s několika stromy. „Považoval jsem tě za odpad. Byl jsem nespravedlivý a odporný. A potom… poté, co jsem tě napadl v Prasinkách…“ zoufale zavrtěl hlavou, „jenom jsem tam seděl a styděl se. A… lekl jsem se sebe samého. Později, když jsem se omluvil… měl jsi tehdy pravdu. Vyhnal jsi mě a měl jsi pravdu. Chtěl jsem tě kvůli tomu nenávidět, ale nemohl jsem. V ten den, kdy tě unesl Voldemort, viděl jsem, že jsi jenom člověk, stejně jako já, jako každý jiný kluk na škole. Do té doby jsem viděl jenom dokonalého člověka, dokonalého syna, dokonalého ve všem. To jenom zesilovalo moji nenávist. Ale v ten den… Když bystrozoři odvedli tvého otce, viděl jsem, jak jsi byl…“

„Ubohý?“ sarkasticky se zeptal Harry. Bolestný úšklebek zkřivil Ronovu tvář.

„Ne! Řekl bych křehký. Byl jsi tak křehký. Tak osamělý. Stejně jako já. Jako všichni.“

„Byl jsem osamělý v prvním pololetí, Rone. Tvoje chování ode mě odvrátilo většinu Nebelvírů,“ obvinil ho Harry.

„Nemohl jsem si pomoct!“

„Měl jsi dřív myslet, než konat, a to jsi neudělal. Dovolil jsi citům, aby tě řídily,“ nepřestával vyčítat Harry.

„Já vím!“ vykřikl Ron. „A teď… je mi to líto.“

Harry si sedl a podíval se Ronovi přímo do očí.

„Tvoje omluvy jsou stále horší. To je pro mě nejurážlivější. Litoval jsi mě a lítost v tobě probudila některé ne tolik zamítavé city… Ne, Rone. Nepotřebuji tvoji lítost. Nepotřebuji ničí lítost.“

Harry vstal a otočil se k odchodu.

„Dobře. To znamená, že mi nikdy neodpustíš. Já se ponižuji…“

„Přestaň.“

„Tak co očekáváš?“ vykřikl zoufale Ron.

Harry se zastavil. Skutečně, co od Rona čekal? Chlapec se mu omlouval už třikrát nebo dokonce vícekrát, a on mu znovu a znovu odmítal odpustit. Ale proč? Co Harrymu v omluvách chybělo? Upřímnosti? Tentokrát byl Ron upřímný. Lítost? Ron litoval toho, co udělal, dokonce i když ze začátku byly jeho motivy spíš sobecké. Soucit? Ron s ním někde v hloubce duše soucítil.

Harry zkřížil ruce na prsou a tentokrát pohlédl do sebe.

Ne. On čekal od Rona něco jiného. Čekal jeho náklonnost. Čekal jeho přátelství.

Ale přes všechen svůj žal a soucit ho Ron neměl v oblibě, a ani ho nechtěl mít rád. Možná někdy, kdyby se dozvěděl o pravé totožnosti Harryho… ale dokud byl Quietusem Snapem, tak ho Ron rád neměl.

Pomalu se otočil k bývalému příteli a zvedl ruku.

„Máš pravdu, Rone. Byl jsem hloupý, když jsem čekal víc, než tvůj žal a lítost. Nemám důvod ti neodpustit,“ rozhodně napřáhl k Ronovi ruku. „Tvoje omluva je přijata.“

Tentokrát, na rozdíl od jejich prvního setkání v Krucáncích a kaňourech, Ron nabízenou ruku přijal a potřásl jí stejně rozhodně, jako ji Harry napřáhl.

„Nikdy jsem si nepředstavoval, že ode mě očekáváš něco víc, než sympatie,“ řekl se studem Ron. „Myslel jsem si, že mě nenávidíš.“

„Já? Nenávidím tebe?“ Harry se ušklíbl. „Jako malý následovník Voldemorta jsem chtěl jenom získat Potterovo místo v tvém životě, jak jsi jednou řekl Hermioně.“

„Ale ty nejsi následovník Ty-víš…“ Ron se zastavil a zúžil oči. „Máš na mysli přátelství?“
Harry pokrčil rameny.

„Měl jsem na mysli přátelství. Jednou, kdysi dávno. Je mi líto, že jsem byl neúspěšný,“ řekl Harry, odešel a zanechal za sebou opravdu šokovaného Rona.

XXX

Poslední večer byla Velká síň jako obvykle rozzářená a vyzdobená v červených a zlatých nebelvírských barvách na oslavu vítězství Nebelvíru v poháru popáté v řadě. Ohromný prapor s vyobrazeným nebelvírským lvem pokrýval celou zeď za vysokým stolem. Bylo jasné, že Nebelvír zvítězí – tři Weasleyové, Neville a Seamus dostali každý po třiceti bodech za účast v záchranné operaci a Harry dostal šedesát za záchranu Popletalova života. To bylo první, co udělal Brumbál ten den, kdy se vrátil k sobě do kanceláře. Přestože v tomto roce vyhrál famfrpálový pohár Havraspár, mimoškolní body na konci školního roku posunuly Nebelvír na první místo.

Oslava k příležitosti ukončení školního roku byla radostnější, než v minulém roce. Přes ztráty ve válce v průběhu roku větší část kouzelnické společnosti včetně učitelů a studentů vítala změny, ke kterým došlo v posledních několika týdnech. Harry věděl, že byl vztyčen památník paní Figgové a zabitým rodičům i jejich dětem, zatímco on sám ležel na ošetřovně. Takže se ředitel rozhodl, že poslední večer udělá co nejšťastnějším a nejveselejším. Harry pozoroval Hermionu, Deana, Colina a ostatní, studoval jejich pocity a chování a zjistil, že on je jediný, který se nemůže smát a svobodně a bezmyšlenkovitě tlachat. Nicméně i on měl mnoho důvodů, aby byl šťastný.

Vrátil se do svojí koleje, a to nejen fyzicky: spolužáci ho plně a bez výhrad přijali. Víc necítil nepohodlí proto, že se dělil s ostatními o ložnici a koupelnu; spolužáci dokonce občas přistihli Harryho bez obvyklých maskovacích kouzel a nikdy mu to nepřipomínali a Harry také nepovažoval za nutné toto téma rozebírat. Považovali ho za uzavřenějšího a možná víc než trochu paranoidního, ale nikdy ho tím nevytáčeli. Nakonec se naučil snášet nečekané dotyky a minulý měsíc ho Lupin konečně naučil vyvolat štít dokonce, i když útočili na něj a ne na někoho jiného.

Nakonec shodil okovy.

Dobře, část z nich. Jeden řetěz ho svazoval silněji a mnohem bolestivěji než dřív: jeho vztah se Severusem.

Jeho vztah, který teď, zdá se, skončil, protože životní síly Severuse se zmenšovaly dlouhým kómatem. Nemohl se jen tak smát a klábosit, když věděl, že jeho táta umírá v nemocnici jenom proto, že několik bystrozorů… ale to byl nebezpečný směr myšlenek. Přinášelo to příliš mnoho nenávisti a přání mstít se.

Vstal a omluvil se sedícím u stolu. Nechtěl na oslavě dál zůstávat. Vyšel za dveře školy a sedl si na schody. Nebe bylo jasné a zářivé, s ohromným množstvím hvězd, ale on se na ně nechtěl dívat. Jeho pohled se upřel do země, ale neviděl zem, viděl Severuse, jak leží bledý, slabý a…

„Quietusi?“ ozval se za ním nečekaně tichý, opatrný hlas. Harry se neotočil, jenom mávl rukou a nabídl volné místo vedle sebe. „Chtěl jsem se omluvit.“

Harry zvedl oči a podíval se na Januse. Nepolekala ho chlapcova přítomnost; ředitel ho vyslechl pod Veritasérem a prohlásil ho nevinným ve věci jeho sestry.

„Nebyla to tvoje vina, Janusi,“ řekl bezbarvým hlasem.

„Měl jsem to vědět. Myslel jsem, já… Pamatuješ na oslavu na začátku roku?“ zeptal se náhle. Harry kývl. „Tehdy jsem ti řekl, že nás v létě navštívil Malfoy senior.“ Harry kývl, znovu si vzpomněl na některé části jejich rozhovoru. „Myslím, ona… tehdy mu nabídla své služby. A řekl jsem, že jsem to měl vědět, protože jsem viděl, jak s Malfoyem mluvila. Já… já jenom,“ jeho hlas ztichl a k Harryho údivu začal plakat. „NEMŮŽU TO POCHOPIT!“ vyletělo z Januse mezi vzlyky. „Všichni ji milovali! Máma, táta i já… Nikdy jsme si z ní neutahovali proto, že je v Mrzimoru, nebo kvůli něčemu jinému…“

Harry se cítil rozpačitě, položil konejšivě ruku Janusovi na rameno a zlehka ho poplácal.

Dlouhé minuty nebylo slyšet nic jiného, než Janusovy vzlyky.

„Janusi, poslyš,“ řekl Harry za nějakou dobu, „nezlobím se na tebe a nemyslím, že jsi odpovědný za skutky své sestry.“

„Děkuji, ale to není…“ zavrtěl hlavou Janus. „Ale, Quietusi, co když nejen moje sestra podporovala Ty-víš-koho? Co jestli moje máma a táta jsou Smrtijedi, jako Aresův otec? Co když všechno hezké v mém životě a rodině není nic jiného, než lež?“ pevně si objal kolena a kolébal se dopředu a dozadu. „Děsím se jet domů.“

„Uvidíš, že všechno bude v pořádku,“ pokusil se ho ujistit Harry, ale věděl, že jeho hlasu chybí přesvědčení. Janus vůbec nereagoval. Seděli dál v tichu.

Nakonec je našel Ares a doprovodil je zpět do školy. Harry mu pomohl odvést otřeseného Januse do zmijozelské společenské místnosti. Když se dveře za Janusem zavřely, Ares se otočil k Harrymu.

„Uvidíme se ve vlaku, předpokládám,“ řekl.

„Ne,“ povzdechl si Harry. „Zůstanu tu ještě několik dnů.“

„Takže… na shledanou a hezké léto,“ pousmál se Ares.

Harry se dokonce ani nepokusil usmát v odpověď.

„Nevím. Táta… je ve velmi špatném stavu.“

Ares se na něj podíval, v očích pochopení a smutek.

„Řekni mu, že ho potřebuje jeho kolej. Já… my… Myslím, že všichni ve Zmijozelu ho mají rádi. Dokonce i Draco. A potřebujeme ho, aby nám pomohl v téhle válce. On je jediný, kdo může vyvážit vliv Ty-víš-koho na nás.“

Harry rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne, Aresi. Pamatuješ, jednou jsi mi řekl, že vy, Zmijozelové, nejste zločinci, a měl jsi pravdu. Dokonce i bez Severuse se můžete ubránit Voldemortovi a silám, které nabízí. A nezávisle na tom, kdo bude příští ředitel koleje, musíte následovat svůj zdravý rozum a svědomí.“

„Jsem rád, že máme zastánce v Nebelvíru,“ řekl žertem Ares.

„Jsem syn svého otce, Aresi. Jsem téměř Zmijozel,“ natáhl Harry ruku na potřesení. „I tobě přeji hezké léto…“

„Ani to nezmiňuj,“ tvář Arese posmutněla. „Budu rád, když se v září budu moci vrátit bez Znamení. Ale…“ zamrkal na Harryho, „slyšel jsem, že ředitel potřebuje nového špiona…“

„NE!“ křikl Harry a popadl Arese za rameno. „Nevíš, o čem mluvíš! To není legrace!“ a dodal tichým hlasem: „Nemůžeš dostat Znamení, dokud jsi student Bradavic. Potom můžeš žít vlastní život.“

Ares byl překvapený, když se podíval na Harryho.

„Co znamená ta… důraznost?“ zeptal se.

„Pokud se Voldemort dozví o tvé roli, zabije tebe a všechny, kdo jsou ti drazí. Nebude váhat,“ řekl Harry. „Chtěl poslat moje zmučené tělo otci… tu noc. A… ty nemůžeš ochránit všechny, které miluješ. Nemůžeš vědět, jak dlouho tato válka bude trvat. Myslím, že bude užitečnější, když budeš bojovat na světlé straně například jako bystrozor. Současný ministr je slušný člověk. Nemusíš bojovat se svým svědomím, abys s ním pracoval. Táta mu věřil.“

„A on BUDE věřit jemu,“ Ares se podíval na Harryho. „Neztrácej naději, Quietusi. Uvidíš, že profesor Snape bude v přádku.“

„Doufám, že máš pravdu.“

XXX

Přestože se předpokládalo, že odcestuje na panství Blacků s Hermionou a profesorem Lupinem, Harry se omluvil a jel do nemocnice, jakmile s nimi poslal svůj kufr (Severusův kufr, opravil se). Vzal si jenom několik knih a jablek a odešel, jakmile mu Lupin slíbil, že ho v osm vyzvedne a dopraví na panství Blacků.

Léčitelé ho přivítali s obvyklou laskavostí, ale Harry cítil v jejich chování něco divného, něco strašného…

Severus byl opravdu ve špatném stavu. Jeho tvář ztratila dokonce svoji obvyklou nažloutlou barvu, byl bílý a lícní kosti mu viditelně vystouply z nedostatku odpovídající stravy. Harry se k němu naklonil a vzal do své ruku tu Severusovu, ale ta byla chladná a bez života. Harry, cítíc v hrdle hroudu, šel najít hlavní léčitelku.

„Má ještě nějakou naději?“ zeptal se s krutou upřímností Harry.

„Nevím, chlapče. Já…“

„Můžeme ho vykoupat v opravdové vaně?“ přerušil Harry ženu.

„Proč?“

Harry pokrčil rameny.

„Můj poslední dárek pro něj,“ řekl sklesle.

Oči léčitelky náhle ztemněly a tvář změkla, když se podívala na Harryho.

„Vedle jeho pokoje je koupelna. S vanou. Můžete ji použít.“

„Děkuji, madam,“ vážně přikývl Harry a odešel.

Nechtěl tam Severuse levitovat. Připravil koupel a otevřel dveře, potom vzal studeného a velmi, velmi lehkého muže do náruče a přenesl ho k vaně. Poté zavřel dveře, sundal mu nemocniční pyžamo a pomalu, opatrně ho položil do vany.

Harry nevěděl, jak dlouho myl Severuse a bezhlesně plakal. Vložil do mytí veškerou svou jemnost a lásku, dělal to něžně, pomalu, s úctou. Cítil, jako by připravoval Severuse k pohřbu, bál se těchto pocitů a odháněl je pryč, když přicházely…

„Musíš se probrat, tati. Jsme tady, čekáme na tebe. Já, tvoje kolej, Brumbál, tvoji přátelé…
Zmijozelové mě prosili, abych ti vyřídil, že tě potřebují. Prosím, prober se, prosím…“ jeho motlitba byla dlouhá, začínal ji znovu a znovu, vzlykal, dusil se.

Zvedl muže z vany, utřel ho do připravených osušek, potom ho znovu zvedl. Ale něco bylo jiné.

Harryho srdce se téměř zastavilo panikou.

Něco bylo jiného. Severus byl lehčí.

Ale to bylo nemožné. Severus nemohl být lehčí, to…

Potom pochopil. Severusovo tělo bylo bezvládné a bezvědomé, když ho přinesl do koupelny.
Teď se zdálo méně bezvládné, více pohromadě, a to mohlo znamenat jenom…

Harry ho pevně objal a odnesl na postel.

„Lež klidně, tati, dokud tě nepřikryju…“ řekl potichu. „Tak, prosím… Doufám, že je ti líp.“

Harry se podíval na Severusovu tvář. Měla trochu zdravější barvu, než dřív… nebo se mu to jenom zdálo?

V příští chvíli zíral přímo do páru černých oči. Okamžik se na něj pozorně dívaly, pak se znovu zavřely.

„Děkuji, mnohem lépe,“ zazněl slabý, ochraptělý hlas, ale byl to hlas Severuse. Harrymu se najednou chtělo skákat, křičet, tancovat.

„Probral ses.“

„Ne nadlouho. Chci spát,“ zamumlal muž se zavřenýma očima. Otočil se na bok a stočil se do klubíčka.

Jeho pravidelné dýchání Harrymu napovědělo, že usnul.

Harry vylétl z místnosti jako vítr, aby zavolal léčitele, ale k jeho údivu přímo ve dveřích narazil na hlavní léčitelku.

„On…“ začal.

„… se probral,“ usmála se na Harryho žena. „Já vím. Monitorovací kouzlo mě upozornilo. Teď spí, že ano?“

Harry kývl.

„Myslím, že se to stalo v koupeli. Mluvil se mnou,“ Harry se na ni podíval s rostoucí nadějí. „Je možné, že se vyléčí?“ zeptal se nesměle.

„To, že se probral z kómatu, je jenom první krok. Znamená to, že bude naživu. Co se týče jeho rozumu… Uvidíme, až se probudí.“

Harry kývl.

„Musím upozornit profesora Brumbála, madam.“

„Tak to udělejte.“

XXX

Když se Severus příště probudil, u jeho postele byli Harry i Brumbál a za několik minut přišla i hlavní léčitelka. S nadějí se na muže dívali, a ten odpověděl podrážděným pohledem.

„Řediteli…“ zaskřehotal. „Kde jsem?“

„U Sv. Munga,“ odpověděl klidně Brumbál.

„Och,“ Severus zbledl. „Proč?“

„Někdo se pokusil probít skrz paměťové kouzlo, které jsi na sebe seslal.“

Severus zamyšleně přivřel oči.

„Ministerstvo,“ zašeptal za několik minut. „Byl jsem znovu na ministerstvu. A Bamberg…“ jeho tvář se zmučeně stáhla a zvedl ruku k čelu. „Bastard… Mohl jsem se zbláznit.“

Jeho poslední poznámka donutila Harryho dýchat rychleji. To znamená, že si zachoval zdravý rozum?

„Co si ještě pamatujete, pane Snape?“ zeptala se klidně léčitelka.

Severus zvedl obočí.

„Nevím… ve skutečnosti moc ne. Nevím, jak jsem se dostal na ministerstvo…“

„Kde jste byl před ministerstvem?“ zeptala se znovu.

Znovu zamračený pohled.

„Já… nevím přesně. Je to příliš… mlhavé. Pamatuji si, že jsem byl v Bradavicích, potom na velkém panství…“ jeho oči se náhle otevřely. „Promiňte, madam. Chci si soukromě promluvit s ředitelem Brumbálem.“

Kývla a odešla. Severus se podíval na Harryho.

„Tys to nepochopil, chlapče? Řekl jsem soukromě.“

Harry na něj šokovaně pohlédl, ale Brumbál se na uklidnění dotkl Severusovy ruky.

„Řekl jsem ti, Severusi, že jsi na sebe seslal paměťové kouzlo. Chlapec tu musí zůstat.“

„Jsi si jistý, Albusi?“ ušklíbl se Severus.

„Absolutně. Je dobře obeznámen s tvojí… situací, příteli.“

Severus vrhl na Harryho podezřívavý pohled a pokrčil rameny.

„Dobře, řediteli,“ řekl věcně. „Byl jsem v Bradavicích, připravoval několik lektvarů pro Poppy, rozprávěl v knihovně s Minervou o věcech Řádu. Potom jsem cítil volání,“ Harry měl špatnou předtuchu, „a odpověděl na něj. Voldemort mě pozval na Nightmare Manor. Čekal jsem na jeho další příkazy a to je vše. Další, co si pamatuji, je pobyt ve výslechové místnosti na ministerstvu s Bambergem.“

Brumbál musel zachytit Harryho, protože ten se zhroutil.

Bamberg se viditelně nedostal přes mentální ochranu Severuse. Zůstal zdravý, ale bez všech vzpomínek na… na co? Zeptal se Harry sám sebe. Na to nejdůležitější v jejich životě. Na jejich vztah.

„Mimochodem, kdo je to, Albusi?“, slyšel Severusův hlas, který potvrzoval jeho nejhorší obavy.

„To je Quietus.“

„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel.“ Jak Harry tak i Brumbál prudce vydechli, ale Snape jejich reakci ignoroval. „Co tu dělá?“

Brumbál i Harry se na něj vážně podívali.

„Nikdy dřív jsi neslyšel to jméno, Severusi? Nikdy jsi neslyšel o Quietusi Snapeovi?“

„Quietusi SNAPEOVI? Děláš si legraci?“ Severus vypadal naštvaně. „To je vtip, Albusi?“

„Nepamatuješ si na svého bratra,“ náhle posmutněl Brumbál. „Seslal jsi Obliviate na vzpomínky o něm, a já se nikdy nedozvím, proč…“

„Mého… mého bratra?“ vykoktal Severus a polkl. „Mám bratra?“

„Proč jsi změnil strany, Severusi?“ zeptal se náhle Brumbál.

„Protože…“ začal Snape. Ale nemohl dokončit. Zrudl a podíval se na svá kolena. „Nemůžu si vzpomenout, řediteli. Vím, že tam něco je, ale nemohu si vzpomenout.“

Nastoupilo dlouhé ticho. Severus ho první přerušil. Podíval se na Harryho, ale slovy se obrátil na Brumbála.

„Dobře, řediteli, nejsem hlupák. Zkontroloval jsem svoje vzpomínky a zjistil jsem, že tam jsou nějaká prázdná místa. Ale každé prázdné místo je staré nejméně… patnáct let. Ano, pokud máme rok 1995!

„Dnes je 4. července 1996,“ řekl klidně Brumbál.

„Dobře, dobře…“ rozšířil se Severusův úšklebek. „Takže jsem ztratil vzpomínky z první poloviny mého života a na poslední rok. To vše znamená, že on,“ ukázal na Harryho Severus, „nemůže být můj bratr. Je mu kolem šestnácti a já mám úplné vzpomínky z posledních let, kromě posledního.“

„On není tvůj bratr, Severusi,“ zavrtěl hlavou Brumbál. Severus zvedl obočí.

„Opravdu? Nejdřív jsi řekl, že je Quietus. Potom jsi mi řekl, že jsem si zablokoval vzpomínky na Quietuse, mého bratra,“ jeho hlas se změnil v nebezpečné syčení. „A teď mi říkáš, že není můj bratr? Tak tě znovu prosím, Albusi, kdo je to?“

Brumbál se podíval na Harryho, potom na Severuse.

„Je to tvůj syn,“ řekl prostě.

Harry šokovaně otevřel ústa. Severus, naopak, pevně zavřel oči.

„Ne,“ zasténal. „Albusi… nemůže být můj syn. Jak jsem řekl, mám úplné vzpomínky…“

„… na posledních patnáct let. Ano slyšel jsem. Je mu sedmnáct. A nemáš vzpomínky na poslední rok.“

Harry rozzlobeně zavrtěl hlavou. Brumbál řekl Severusovi tu lež, kterou musel v minulém roce říkat všem. Ale bylo to nespravedlivé. Severus si zasloužil víc, než byla tato lež.

„Řediteli, já…“ začal rozzlobeně, ale přísný pohled Brumbála ho donutil zmlknout.

„Myslím, Severusi, že tě necháme několik minut o samotě. Můžeš si zatím zvyknout na novinky.“

Muž jenom přikývl se zavřenýma očima. Když vyšli z místnosti, Harry se otočil k Brumbálovi a vybuchl.

„Proč jste mu lhal?“

„Protože jsem musel,“ Brumbálův hlas byl klidný, ale výraz byl smutný, oči nesvítily.
„Pojď. Projdeme se po zahradě,“ kývl ven.

„Proč,“ zeptal se znovu Harry, když zůstali sami.

„Co jsem mohl dělat, Harry? Nemá žádné vzpomínky na tebe a svého bratra. Je teď Severus, jakého jsi znal do minulého roku. Nenávidí Harryho Pottera a nemá žádné vzpomínky na jediného člověka, kterého miloval, aby oslabily jeho nenávist. Kdybych mu řekl pravdu, bojím se, že by se nemohl smířit s tím, že musí hrát otce Harryho Pottera. Dokonce si nepamatuje na přísahu, že tě bude ochraňovat, kterou dal tvé matce!“ zoufale se podíval na Harryho. „A hra musí pokračovat. Je válka a ty, Harry, v ní hraješ příliš důležitou roli. Musíme udržovat zdání, dokud můžeme. A možná, časem, ti bude Severus opět bližší a budeme mu moci prozradit tajemství.“

„Okamžitě všechno pochopí,“ namítal Harry. „Už nikdy vám nebude věřit. Bude se cítit zrazený. Nemůžeme mu to udělat.“

„Musíme.“

„Ne,“ trval na svém Harry. „Nebudu to dělat.“

„Nemáš jinou možnost. Je válka, a vítězství a životy mnohých lidí jsou důležitější, než tvé a Severusovy pocity. Ty, Harry, ještě nejsi připravený střetnout se s Voldemortem. Zatím ne. Je životně důležité získat trochu času. Musíš dát stranou svoje osobní blaho.“

„Ale proč?“ netrpělivě vykřikl Harry. „Proč vždycky já? Vždyť na konci zemřu, je to tak? Tak proč nemůžu dělat to, co chci?“

„Proč ty? Protože silní musí nést břemeno slabších. A já nemyslím, že musíš zemřít, Harry. Ať si myslíš o tom proroctví cokoliv.“

Harry ztichl.

„Tak dobře,“ pronesl za chvíli, když se vraceli zpět a přibližovali se ke dveřím nemocničního pokoje. „Budu hrát svoji roli. Ale řediteli, chci připomenout: nesouhlasím s vámi.“

„Budu si to pamatovat, slibuji.“

Vrátili se do Severusova pokoje. Muž nespal, ležel na posteli a zíral na strop.

„Jak jsi na tom, příteli?“ zeptal se vřele Brumbál.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Bylo to trochu… náhlé.“

Ředitel kývl.

„Teď vás nechám o samotě. Prosím, nestyďte se na mě obrátit, pokud budete něco potřebovat.“

„Dobře,“ odpověděl krátce Snape. Když se dveře za odcházejícím ředitelem zavřely, Severus si sedl a s očekáváním se podíval na Harryho.

„Takže ty jsi můj syn,“ zeptal se ochraptěle, v krku měl sucho.

Harry nalil vodu do sklenice a přinesl mu ji.

„Ano,“ řekl krátce; nedůvěřoval svému hlasu.

„Jak dlouho mě znáš?“

Harry polkl.

„Skoro rok.“

„Jak hodně jsem ztratil?“

Tato otázka Harryho vykolejila.

„Co máš na mysli?“

„Měli jsme dobré vztahy?“ znovu se na něj podíval Snape.

Harry kývl.

„Velmi dobré, abych řekl pravdu.“

Krátké mlčení.

„Stále ti nevěřím,“ řekl Snape.

„Takže se znovu pokusím vybojovat tvoji důvěru,“ odpověděl Harry.

„To nebude lehké.“

Harry si povzdechl a otevřeně se na Severuse podíval.

„Já vím. Ale nech mě, ať se o to pokusím.“

Severus neodpověděl. Harry na něj pohlédl a náhle si vzpomněl na rozhovor, který měli před více jak měsícem:

‚A co bys dělal, kdybych se znovu vrátil ke své dřívější podobě?‘

‚Našel bych způsob, jak projít skrze ty zdi.‘

Ano. Najde způsob. Harry se usmál. Severus byl naživu a to bylo vše, co mělo smysl. On toho muže zná. Uspěje.


KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 17. 11. 2015 14:14)

Jsem moc ráda, že se Severus probral. Pro Harryho to musí být hrozně těžké, když si ho nepamatuje:(
Skvělá povídka;)

...

(Zuzana, 10. 1. 2014 15:47)

Je mi tak strašne ťažko. Som rada, že Severus žije, ale je to príšerne kruté k Harrymu a aj k Severusovi aj keď o tom ani nevie. Ale obetoval svoje najkrajšie chvíle v živote ktoré zažil:( Veľmi pekne ďakujem za preklad tejto krásnej poviedky. Idem rýchlo čítať ďalej.

Re: ...

(Lupina, 15. 4. 2014 22:40)

Děkuji moc za komentář, moc si toho vážím :-)

****

(arkama, 19. 3. 2013 12:26)

Och boze!! A teraz bude Severus zase na neho protivny? Táto druha cast bola este lepsia nez ta prva, uzasny pribeh, verim ti, ked pises, ze to dobre dopadne, tak idem teda na tretiu cast.

Velmi dobre sa to cita, sikovne ste baby:))

Re: ****

(Lupina, 19. 3. 2013 13:08)

Děkujeme :-) Taková pochvala nás zahřeje :-) A ano, dobře to dopadne, i když bude Severus zase tím starým parchantem. Děkuji Ti za komentář :-)

...

(denice, 29. 1. 2013 22:58)

Tak tady sedím a utírám si slzy. Harry toho za pár let prožil tolik, že to snad už stačí a teď zase nová tragedie. No aspoň že se Severus probral. Scéna jeho koupele je pro mě nejsilnější část z celého díla. Věřím, že Harryho láska Severuse uzdraví úplně, i když to bude těžké.
Děkuji za celou povídku, je nádherná a já jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst.

Re: ...

(Lupina, 30. 1. 2013 6:53)

Ano, Severusova koupel je nádherná scéna. Taky si myslím. Nakonec vše dobře dopadne, ale bude to, opravdu, těžké. Děkuji Ti, denice, za komentování všech kapitol. Moc to pro mě znamená. Vím, že si tuhle povídku přečetl někdo další. Díky.

:)

(Adelaine, 22. 11. 2012 18:30)

Omg, ještěže se probral. Tady jsem fakt ráda za to, že Harry nevypadá jako Harry, protože jinak by ho Snapeova reakce musela položit, kdyby na něj navíc ještě řval. Bože. Ale i Quietuse! Fíha, to bude síla, když zapomněl na to jediné dvětlé ve svém životě. Sakra. Ježiš, kluci, držím vám palce, ať to dáte dohromady!!!
Moc děkuji, Lupino a marci, za skvělý překlad.

Re: :)

(Lupina, 22. 11. 2012 18:35)

Je to tragédie, ale naši chalpci to zvládnou. :-)
Jsem moc ráda, že se Ti naše práce líbí. Děkuji za komentáře a budu se těšit na další ;-)

Díky

(Julie, 15. 11. 2012 22:22)

Díky za krásnou a bezvadně přeloženou povídku. Přečtla jsme to vskutku jedním dechem. Už se moc těším na třetí díl. A doufám, že to dopadne dobře.

Re: Díky

(Lupina, 16. 11. 2012 6:06)

Děkuji za pochvalu :-) Jsem moc ráda, že se překlad líbí. Dopadne to dobře, neboj ;-)

God!!!

(TruTru, 15. 11. 2012 14:48)

Úžasná poslední kapitola! líbí se mi, že v tomhle dílu i ve šťastných dní v pekle jsou konce udělány tak trochu, jako by ani nemuseli mít pokračování. Samozřejmě, že když vím, že pokračování bude, tak bych jen sotva unesla, kdyby nebylo, ale klidně si to umím představit, jako konec. Obě části =)
Snape ve vaně?Aww *w* Tohle mě zabíjí! Jsem přímo posedlá scénami v koupelně. Sama je píšu tak často, až se za to stydím. Nevím, proč jsem úchylná na koupelnové scény, ale je to tak :3
A konečný rozhovor...ty jo! přišlo mi to tak smutný, Snape a jeho odměřený způsob, jakým s Harrym hovořil. Nejhorší, že to udělal dobrovolně...Těším se, jak si bude Harry získávat jeho náklonost. A jsem strašně zvědavá, jestli v něm Snape pozná Harryho!
Jo a tisíckrát děkuji za odkaz na Srdce bez společníka!!! Myslela jsem, že mě pár SS/HG nebude bavit, ale nejsem zaujatá a občas dokážu číst i nehomosexuální věci, a protože už jsi mi to doporučila, tak jsem byla zvědavá, a....Shltla jsem to jedním dechem! Málem mě to zabilo XD Heleď četla jsem to celej den, kdykoliv jsem jela metrem, nebo jiným prostředkem, četla jsem to při chůzi...no málem jsem se nechala přejet! A to ani nemluvím o tom, že jsem se několikrát silně rozchcechtala na veřejnosti! Pak jsem to četla skoro do tří hodin do rána, a dneska jsem se ve škole rozbrečela nad epilogem. Bylo pak docela složitý vysvětlovat, že mi není špatně, že jsem jenom sentimentální! No zkrátka naprosto úchvatný! Takovéhle povídky by mně mohli zabít, moc se do nich vžívám. Ale pokud víš ještě o některé, která je tak přesvědčivě, romanticky, čtivě napsaná, budu se okamžitě řídit tvým doporučením a doufat, že mě venku nechytnou a nezavřou do blázince. Co si pamatuji, tak mě nejvíc rozchechtal Chlapec-který-přežil-díky-třem-prdelím-štěstí..to mě dokonce málem udusilo! a pak Brumbálův bonbón zavěšený v bílém plnovousu!! Jo a taky Snapeovo zmínka o proužkách po opalování v plavkách XD
Naproti tomu mě zase proti mojí vůli šíleně dojal konec. Poprvý mě málem rozbrečelo, když si Snape od brumbála vzal ten zatracený citrónový bonbon, protože si myslel, že už tam zůstane, a pak mě samozřejmě dojal epilog. Měla jsi s tím koncem pravdu! Je nádherný *w* Koukala jsem na komentáře, a taky co psala sama autorky o obou provedeních závěrečné části, ale mě to splynulo, do jednoho. Nejdřív jsem byla ráda, že je konec tak šíleně přeslazený, protože jsem jim to přála. Pak jsem četla epilog a jak tam byla zmínka o tom, že třeba ani nevědí, že se nedostali ven, brala jsem ten konec stejně pravdivý, jako ten v epilogu. To v poslední kapitole byl pro mně popis toho, co prožívali Snape z hermionou, zatímco ostatní přemýšleli, zda jim rozpojit, či nerozpojit ruce. A ten dopis od snapea nakonci mě, přiznám se fakt rozbrečel (hodnina literatury XD)
Takže moc děkuju, jsem ráda, že jsem si to přečetla :)
A taky se už nemůžu dočkat první kapitoly zkrze zdi !

Re: God!!!

(Lupina, 15. 11. 2012 20:16)

Tak Snapea ve vaně taky můžu, i když víc při životě :-D
Ano, Enahma je geniální, jak napsala komlexně každý díl. A od prvního dílu se line náznak věcí budoucích. Naznačuje. Přiznám se, až když jsem to začala překládat a věděla jsem z originálu, jak to dopadne, tak jsem tyto nápovědy viděla. Dřív ne. A čeká nás neuvěřitelné finále. Závěrečná kapitola, nad kterou pořád žasnu, jak ji Enahma vymyslela. Je na co se těšit, doufám, že překlad bude čitelný :-)
Co se týká tipů na další povídky... Přečetla jsem toho hromadu, ale jedny z nej pro mě jsou Za zradu se pyká (DMHG) a pak notoricky známé trilogie Rok, Resonance a Revolution(třetí díl není přeložený) a ani nevím, je toho spousta. Na kizi najdeš hromadu povídek i slash- v tom přehled nemám. Moje soukromá FF knihovna je docela obsáhlá, bylo by to na dlouho:-)
Jo, ještě se mi moc líbily Podivné prázdniny od Assez, povídky od Blesk a Casiopey. No, mám toho víc. Budu si muset asi vytvořit nějakou databázi, kvůli rychlému vyhledávání :-)
A děkuji za komentář.

:)

(Luisa, 13. 11. 2012 17:28)

Hezky se to tu zalidňuje:)
Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale Severus je opravdu potřeba a dobrý konec musí být. Takže velké díky za další obrpráci a hurá do další části.

Technická: do oficiálních voleb bude zatupovat....zastupovat;
tebe a tvého bratra....svého

Re: :)

(Lupina, 13. 11. 2012 17:44)

Dík za info. MagicLady jsem poslala opravený dokument do pdfka, domluvím se s ní, aby to opravila i tady.
Hurá do další části? Vážně? :-) Tochu nedočkavá, co? Tak jo. První kapitola u bety, ale ta má ještě jiné aktivity, tak nevím, kdy očekávat výsledek.

.....

(Saskya, 13. 11. 2012 16:18)

ešte sa máme rozhodne na čo tešiť :)
hold, s Harrym a Severusom sa život rozhodne nebabre, ale oni to nejako, časom, zvládnu a prekonajú.
Veľmi pekné, aj keď smutné, ale aspoň Severus prežil a nie je úplne "vymytý" :D
ďakujem za úžasný preklad, len tak ďalej

Re: .....

(Lupina, 13. 11. 2012 16:50)

Ano, i když si pročistil vzpomínky, morální zásady zůstaly a nakonec si to uvědomí... ale nemůžu spoilerovat. Děkuji pěkně za komentář i pochvalu :-)

K čertu!

(Snapea, 13. 11. 2012 15:26)

Imbecilní bystrozorové, zatracená amnézie! Ty výrazy, které mi po přečtení samy vycházely z úst, nejsou absolutně publikovatelné!:-D Díky za úžasnou povídku a dokonalý překlad, vážně velké a upřimné díky!;-) Chudera Quietus, ten než naruší Severovy obranné hradby....zničí nejednu zbíječku. Těším se na další pokračování!;-)

Re: K čertu!

(Lupina, 13. 11. 2012 15:35)

Moc děkuji za pochvalu. Toto mě nabíjí a žene do dalšího překladu:-)
Ano tyto pocity znám a zažívám pocity hluboké frustrace, že nemohu své poznámky publikovat. Takto si je užívá jen beta Marci. Quietus je silný - i když ne fyzicky - ten to zvládne. Jak jinak, se špatným koncem bych to nepřekládala. Ale hodně ho toho ještě čeká, konec nemůže přijít jen tak a Enahma si vytváří pole pro své velké finále.Ještě jednou díky za koment a pochvalu :-)