Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola pátá: Knihomol

1. 10. 2012

Beta: Marci

Kapitola 5: Knihomol

„Zase jsi tady?“

 

Harry vzhlédl od knihy kouzel, kterou právě četl, a Ares pokračoval.

„Nechceš to dnes zabalit?“

Harry si zívl a pohled upřel na chlapce, který stál u JEHO stolu v knihovně. Toto místo zbožňoval, bylo skryté v zadní části rozlehlé místnosti, v maličké, bezpečné a útulné sekci věnované ‚arabskému mysticismu‘. Harry byl přesvědčený, že nikdo na škole nepodlehne zájmu právě o arabštinu nebo mysticismus, a měl pravdu. Zde byl v bezpečí. Okno tam umístěné poskytovalo dostatek světla na čtení a psaní. Harry se protáhl a pohlédl na hodinky. Zanedlouho začne večeře. Podíval se do okna a zjistil, že je venku tma, což nebylo až tak neobvyklé na to, že byl poslední týden září. Zlehka se usmál a odhodlaně knihu zavřel.

„Ano, myslím, že mám pro dnešek dost.“

Ares pobaveně zavrtěl hlavou.

„Nesedíš tu náhodou od konce poslední hodiny?“

Harry si začal strkat pergameny do tašky.

„Och, to ne. Nejdřív jsem si šel domů vzít nějaké knihy...“ odmítavě mávnul rukou. Ares se ušklíbl.

„Samozřejmě, bylo by velmi těžké studovat bez nich,“ mrkl na Harryho a posadil se proti němu. „Vždycky ses tolik učil?“

Harry se na něj zamyšleně zahleděl.

„Ne. Ale teď jsem tu a všichni čekají, že se vyrovnám té zatracené reputaci mé rodiny a mám pocit, že nemám jinou možnost. Na druhou stranu... nemám ve volném čase co jiného dělat,“ přiznal nakonec.

„Aha... to chceš říct, že jsi nebyl schopný najít něco zajímavého kromě učení?“

„Je to tak neuvěřitelné?“

„Docela jo.“

Harry se tak trochu hořce zasmál. Před pár týdny si myslel přesně to samé.

„Tak tedy pojďme. Docela se tu nudím.“

„To fakt?“ zeptal se překvapeně Ares.

„Jasně. Nejsem zas takový blázen do studování, jak vypadám,“ zavrtěl Harry hlavou s hranou zlostí. „Ale na druhou stranu, co by řekl můj otec, kdybych se plížil po škole a vymýšlel hloupé srandičky místo toho, abych se učil a byl nejlepším studentem v ročníku?“

„No, to je hlavní důvod, proč jsem rád, že můj otec nepracuje na škole...“

Harry na oplátku převrátil oči. Přesto nebyl příliš naštvaný z toho, že Severus pracuje a žije v téže budově jako on. Právě naopak.

A hlavně po TĚCH událostech...

Harryho otřáslo při pomyšlení na to odpoledne v druhém týdnu školy. Když kráčel směrem do knihovny, aby dokončil esej, a Ron ho zastihl v prázdné chodbě.

Moc ho to nepřekvapilo. Severus se na hodinách lektvarů choval příšerně a strhl Nebelvíru více než 50 bodů. Ve skutečnosti všechny Ronovi. Měl k tomu dobrý důvod: Ron sabotoval svůj lektvar, převrátil Malfoyův kotlík a nakonec hodil Raubířskou rachejtli do toho Harryho, který explodoval a vyšplíchl na Nevilla. Ten musel strávit několik dní na ošetřovně. Harry se nehodě vyhnul jen díky tomu, že se sehnul, aby ze země zvedl nějaké přísady, které mu spadly, ale Neville... vypadal hrozně.

Severus zuřil. Jeho černé oči se třpytily vztekem, když odebíral body. A pak šokoval všechny studenty, když osobně doprovodil Nevilla na ošetřovnu.

A pak si ho Ron našel. Harry v tom momentě tušil, že z té situace nemůže vzejít nic dobrého. A měl pravdu. Ron začal tím, že Harryho oslovil několika oblíbenými nadávkami (přičemž osobními favority byli ‚Zmiják‘ (1) nebo ‚odporný Zmiják‘ a občas i ‚umaštěný Zmiják‘, i přesto, že Harryho vlasy nebyly mastné, na rozdíl od Severusových – je pravda, že s lektvary nikdy netrávil příliš mnoho času). Harry jen nedokázal pochopit, proč se tak Ron chová. Nikdy mu nic neudělal, naopak, snažil se s ním spřátelit – a po několika dnech alespoň zklidnit vztahy. Harry nikdy neodpovídal na jeho urážky a nadávky... Dokonce se zpočátku snažil ignorovat jeho samého i jeho uštěpačné poznámky. Ale jeho snahy o přátelství Rona jen víc a víc dráždily. A nakonec se stal surovější, než kdy dřív. Plival do Harryho tváře, že není nic jiného, než malý špinavý Zmijozel, budoucí služebník Pána zla, vrah, stejně jako jeho otec – a tehdy se Harry neudržel a jednu mu vrazil, čímž mu ale zlomil nos. Okamžitě toho litoval, ale bylo pozdě.

Harry dokázal snést všechno, ale urážky mířené na Severusovu adresu byly příliš. Nezasloužil si, aby ho někdo zraňoval, označoval za vraha... a tak zlomil Ronovi nos. Zrzek seděl na zemi, krvácející nos si přidržoval rukou a zvláštně ohromeně hleděl na Harryho – ten se právě chystal pomoci mu vstát a vzít ho na ošetřovnu, ale samozřejmě, právě v tom okamžiku, se v prázdné chodbě objevila McGonagallová.

Harry sebou trhl, když na to pomyslel. Jak tam mezi nimi stála, měřila pohledem jednoho, pak druhého... na nic se neptala. Pomohla Ronovi vstát, poslala ho za Madam Pomfreyovou, a pak přísná profesorka odvedla Harryho do Brumbálovy pracovny.

Při jejich roztržce nebyli žádní svědci, pouze Ronův krvácející nos nasvědčoval tomu, že je Harry stejné monstrum, jako jeho otec. Brumbál poslal McGonagallovou pryč a ptal se na Harryho verzi událostí. Harry tam mlčky stál s pohledem upřeným na zem a odmítl říci třebas jen slovo o tom, co se stalo, dokud nepřišel Severus a nevzal ho domů.

Harry mu nechtěl říct ani slovo, ale Severus na tom trval a tlačil na něj, takže se nakonec vzdal, i když věděl, jaké to bude mít následky. Řekl Severusovi všechno, kromě Ronovy poslední poznámky o tom, že je vrah.

Byla to chyba.

Den na to, se Severus k Ronovi choval tak hnusně, že i zmijozelští z toho byli konsternovaní. A samozřejmě si celá škola myslela, že jsou si Harry se Severusem podobní – jaký otec, takový syn. Harry, netvor, který zlomil spolužákovi nos, a jeho neobjektivní otec, který trestal oběť místo svého provinilého syna.

Od té doby se Harry stal větším samotářem, než kdykoliv předtím. Zlobil se na Severuse, ale dokázal jeho reakci pochopit. Severus se nechoval o nic hůř než on sám, když Ronovi zlomil nos.

Jeho vztahy s Nebelvíry od té doby také citelně ochladly, byly povětšinou až příliš formální, dokonce i s Nevillem, který nechtěl bojovat s celou svojí kolejí kvůli nějakému Snapeovi. I většina učitelů vypadala zklamaně. McGonagallová, Kratiknot, Vector... a narůstala vůči němu i nenávist Figgové.

Harry se od té doby uchýlil do knihovny. Učení mu pomáhalo nemyslet na hroznou a bolestivou minulost, ani na přítomnost. V knihovně vstoupil do nového světa, ve kterém se mohl cítit volný, bez očekávání, předsudků, nenávisti a nočních můr.

Po té osudné hádce se několik dní ani nepokoušel spát sám. Cítil se směšně, když večer zalezl k Severusovi pod peřinu a přitulil se k němu, ale nedokázal si pomoci. Potřeboval jeho pomoc, jeho přítomnost. Cítil se tak hrozně osaměle...

Zdálo se, že všechno končilo špatně, vždy hůř, než předtím.

„Hej, kámo!“ vytrhl ho z temných myšlenek Aresův hlas. „Děje se něco?“

Harry pokrčil rameny.

„To co vždycky.“

„Blbí Nebelvíři?“

Harry zkroutil rty do hraného úsměvu.

„Zase Weasley, co? To si nedá pokoj? Musí svůj zlomený nos strkat do záležitostí jiných lidí?“

„Pojďme na večeři,“ změnil téma Harry. „Umírám hlady.“

To byla největší lež století. On a hlad! Směšné. Ares se na něj tázavě podíval.

„Quietusi, neblázni. Ty nikdy nemáš hlad. Co se děje?“

Řekl to tónem ustaraného přítele. Harry se na něj zahleděl. Nejraději by mu všechno řekl, ale ne. Chlapec, vedle kterého stál, byl Ares NOTT a jeho otec byl jeden z těch, co ho před dvěma měsíci mučili, Smrtijed – nemohl se spřátelit s jeho synem.

Sklopil pohled k zemi a polkl.

„Nic.“

Harry byl přesvědčen o tom, že to nebude trvat dlouho a i Ares se na něj vykašle. Harryho neměnné odmítání jeho obav a přátelství ho časem určitě odradí.

„Ale... jsem rád, že jsi se zeptal,“ dodal Harry. Nedokázal snést pomyšlení na to, že by ho od sebe odehnal.

Společně se vydali do Velké síně.

„Jak ses měl dnes ty?“ zeptal se Harry.

„Nic zajímavého. Malá hádka s Malfoyem, který žvanil cosi pitomého o Ty-víš-čím návratu a povinnosti zmijozelských přidat se k němu,“ Ares pokrčil rameny. „To, co vždy. Pitomý malý grázlík. Jsem Zmijozel a ne zločinec!“

Harry na něj šokovaně zíral. Ale jeho otec... ne. To nemohla být pravda. Ares opravdu nic netušil o jistých ‚preferencích‘ svého otce. Harry se právě chystal něco říct, ale koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Zamával na Arese a oba zmlkli. Někdo byl na blízku. Harry sáhl po hůlce, kterou měl za opaskem...

Ale nebylo to nutné. Byl to Ron s Hermionou. Ve velmi... zvláštní situaci. Harrymu se překvapením rozšířily oči, popadl Arese za ruku a co nejrychleji ho odvlekl pryč.

„Hej, to jsi věděl?“ zasmál se Ares, když byli bezpečně z doslechu. „Nebelvírská malá Vševědka a hloupý Weasley?“

Harry se nuceně usmál, ale uvnitř cítil… rozčarování. A horší pocit samoty, než kdykoliv předtím. Nechápal však proč. Nechtěl chodit s Hermionou – ale i tak na ně žárlil. Záviděl jim jejich vztah. Byl teď vyloučený, tak absolutně...

„Hej, Aresi, já... musím jít domů,“ ozval se z ničeho nic.

Ares se na něj zamyšleně podíval.

„Líbí se ti Grangerová?“ zeptal se soucitně.

Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, je to...“ co má na to říct? „Chci jít domů,“ zopakoval a otočil se. Když se vzdálil dost na to, aby ho nikdo neviděl, zběsile se rozběhl. Byl hrozně rád, že byl Severus na večeři ve Velké síni spolu se zbytkem školy, a pak má naplánované střetnutí s ředitelem. Chtěl být sám. Chtěl, aby ho všichni nechali na pokoji.

Nakonec doběhl k jejich komnatám, vřítil se dovnitř, hodil tašku na pohovku a lehl si na zem na oblíbený koberec před krbem. Položil si hlavu na loket a hleděl nepřítomně do ohně. Neplakal. Jen tam ležel a hlavou mu běhaly bolestivé myšlenky. Byl sám.

Jak by se jako Harry Potter z jejich vztahu radoval! Ale jako Quietus Snape si najednou uvědomil, že jeho šance na to, aby se s nimi spřátelil, se pravděpodobně navždy vytratily.

Odteď musel žít život Quietuse Snapea a ne Harryho Pottera.

Jenže to on nechtěl. Chtěl zpět svůj starý život. Jenže to nejde. Ten jednou pro vždy skončil.

Ale... jak může žít život někoho jiného? Byl stejný, ne? Proč si toho nikdo nevšiml?

Nebo... ne. Nebyl takový, jako předtím. Stal se z něj tichý, podivný kluk s fobiemi, které jsou teď dobře známé většině jeho spolužáků. A i předsudky odvedly skvělou práci. Očekávalo se, že bude stejně mizerný jako jeho otec, a tak byl. Ne opravdu, ale v jejich myslích to bylo jedno a totéž.

Takže?

Kým byl? Zakryl si tvář dlaněmi.

To byla otázka, kterou si kladl od té doby, co před měsícem a půl vyšel ze Severusových komnat jako jeho syn.

Ale teď nastal čas tu otázku jednou pro vždy zodpovědět.

Zamyslel se. Nepopiratelně byl Quietus Snape. Jeho otec byl Quietus Snape, jeho matka byla Lily Evansová a jeho adoptivní otec James Potter. To bylo jasné. Skoro patnáct let žil svůj život jako Harry Potter. Jeho minulost byla minulostí Harryho Pottera, jeho přátelé byli přáteli Harryho Pottera – jeho pocity a myšlenky byly také Potterovy. Dokonce i jejich společné věznění se Severusem bylo Potterovo a ne jeho. On, jako Quietus, neměl minulost.

Ale on, namísto Pottera, má budoucnost. Vše nyní bylo pouze v jeho rukou. Vše pro začátek nového života – vše kromě jednoho: jeho pocitů. Stále cítil jako Harry. A to hrálo v jeho životě mnohem větší roli, než předpokládal.

Stále nemohl považovat Quietuse Snapea za svého otce, přestože toho muže, mnohokrát vykresleného Severusem, respektoval. Byl mu však příliš vzdálený. Ale Severus – usmál se, když na něj pomyslel. Severus se změnil. Už nebyl mizerný a krutý, jako kdysi býval na hodinách. To ale mnoho studentů nezaznamenalo. Severus byl pro něj cosi jako otec. Harry mu to nikdy neřekl. Nebyl si jistý, zda by to Severuse potěšilo, či ne. Harry příliš dobře věděl, jak miloval svého bratra. Možná by mu to bylo líto. Harry Severuse nebral jako adoptivního otce. V Harryho mysli se Severus stal jeho skutečným otcem v každém smyslu toho slova.

Ale jsou jeho city k Severusovi silné dost na to, aby začal nový život? Hlavně pokud se nakonec ukáže, že ne Severus, ale jeho bratr je Harryho otcem... Bude muset opět začít znovu? Harry se otřásl.

LŽI!

Jak je nenávidí!

Lži v podobě slov a lži v podobě ticha, jako když zlomil Ronovi nos. Byl to on, kdo neřekl proti Ronovi ani slovo, i když by jeho trest nebyl tak přísný... takto musel celá dvě odpoledne bez pomoci magie čistit sovinec.

A Ron se mu vysmál, když to zjistil.

Harry se opět zachvěl.

Tehdy pocítil ruku na rameni.

„Quiete?“

Severus.

„Máš být na schůzi,“ řekl Harry věcně.

„Omluvil jsem se, když jsem si všiml, že nejsi ve Velké síni.“

Harry přikývl, ale tvář měl stále skrytou v dlaních.

„Takže už nemám žádné soukromí a nemohu být sám.“

„Přesně.“

„Skvělé.“

Harry se na něj stále nepodíval. Mezerami mezi prsty hleděl na plameny. Severus si lehl vedle něho.

„Takže?“

„O nic nejde.“

„Snědl jsi už něco?“

„Oběd. A nějaká jablka v knihovně.“

„Stále jsi příliš hubený.“

„No a co.“

„Zase Weasley?“

„Ne. A ano.“

„Obtěžoval tě?“

„Líbal se.“

„CO?“

Harry se přetočil na záda a zasmál se.

„Ne se mnou, ó všemocný Mistře lektvarů. Líbal se s Hermionou.“

Severus byl zaskočen.

„A pak?“ zachraptěl nakonec

„Nic,“ pokrčil rameny Harry.

„Ale... a to je dostatečný důvod pro to nesníst večeři?“

„Občas nechápu, jak jsi mohl být nejlepším studentem na této škole.“

„Drzý spratku.“

„Hloupý dospěláku.“

Severus se na něj najednou vážně podíval.

„Máš Hermionu rád?“

Harry mávl rukou, vstal a usadil se na pohovku. Severus si sedl do křesla naproti.

„Dobrý bože! Vy jste úplně stejní!“

„Co?“

„Ares se mě zeptal přesně na to samé. A moje odpověď je: ne. Nemiluji ji. Ale uvědomil jsem si, že už nemám šanci spřátelit se s nimi,“ vysvětlil Harry.

„Proč?“

„Použij svůj mozek, Severusi!“ vykřiknul netrpělivě Harry.

„Snažím se. Ale můj čas mladosti je již dávno pryč. Moc dobře si na něj nepamatuji,“ podíval se na něj Severus. „Avšak nechápu, proč by jejich vztah měl snížit tvou šanci na to, aby ses s nimi byl opět skamarádil.“

„Jsem přesvědčený o tom, že to tak bude,“ odpověděl Harry. „A uvědomil jsem si, že musím začít žít svůj život.“

„Nechápu.“

„Musím začít žít jako Quietus a ne jako Harry. Jasné?“

Severus si povzdechl.

„Vůbec ne.“

„Pokusím se ti to vysvětlit. Podívej. Ve skutečnosti jsem Quietus Snape. Ano, byl jsem i Harry, ale to období skončilo, možná navždy. A proto si musím uspořádat život tak, abych žil jako Quietus Snape. A určitě už nebudu TÍM Harrym Potterem. Tedy, myslím, že Harrym Potterem nebudu už nikdy. Už to chápeš?“

Severus přikývl. Harry se usmál.

„Konečně.“

Jejich rozhovor přerušilo tiché klepání.

„Vstupte!“ zvolal Severus.

„Dobrý večer!“ usmál se na ně Brumbál, ale jeho oči byly vážné. „Doufám, že neruším.“

„Ne, Albusi. Prosím, sedni si. Můžu ti nabídnout čaj?“ Když stařec přikývl, Severus krátkým mávnutím hůlky vykouzlil čajník a šálky na podnose. „Takže, co se děje?“

„Ministerstvo se rozhodlo jednat. Plánují podniknout první kroky k zastavení války.“

Severus se předklonil.

„Co chtějí tentokrát...?“

„Zítra sem přijde tucet bystrozorů, aby zkontrolovali studenty. A tyto prověrky budou opakovat jednou za měsíc.“

Severus se téměř svezl zpět.

„To snad ne.“ Zatnul ruce v pěsti. „Zatraceně...“

Harry na něj s obavami hleděl.

„Severusi, co to znamená?“

Na jeho otázku mu však neodpověděl Severus.

„Zaměří se na Severusovu kolej a na tebe,“ řekl Brumbál tichým, unaveným hlasem.

Harry dostal strach.

„Co?“ vykřikl. „Jak mě budou prověřovat?“

„Zkontrolují předloktí a položí ti několik otázek,“ odvětil ředitel. „Prosím tě, vyhrň si rukáv, Harry.“

„Quietusi, pane,“ opravil ho Harry tiše a vyhrnul si rukáv.

Na jeho předloktí nebylo tetování, ale jizvy od Averyho byly stále stejně viditelné, jako předtím. Jeho jemná pleť jimi byla protkaná. Časem trochu zbledly, ale ty hlubší byly stále růžové.

„Pokud je uvidí, budou chtít vědět, odkud je máš.“

„Řeknu, že jsem měl nehodu,“ pokrčil rameny Harry. „Například autonehodu.“

„Správně. A pokud se budou ptát na podrobnosti z tvého života před létem, pošli je za Severusem. Řekni jim jen hlavní body.“

Harry přikývl.

„A, Quiete, musíš se připravit na to, že s tebou nebudou zacházet v rukavičkách,“ ozval se smutně Severus. „Budou se ptát na mě a mou loajalitu a budou tě považovat za temného čaroděje, i když to popřeš...“

„To proto, že jsem tvůj syn, že?“

Opět mu na otázku odpověděl Brumbál.

„Ano, ale i ne, Quietusi. Všichni zmijozelští budou detailně prověřeni, i každé dítě, které má, ehm... vyjádřím to takto: podezřelé členy rodiny.“

„Takže děti Smrtijedů?“

„Ne jen děti. Každý člen rodiny je podezřelý...“

„Pitomost...“ zamumlal Harry. „Ale vždyť přece vědí, že Severus už není Smrtijed...“

Ani jeden z dospělých na to neodpověděl. Když Harry pohlédl na Severuse, ten si nervózně odkašlal.

„To si nemyslím, Harry. Pokud by mi věřili, tak by Blacka prohlásili za nevinného.“

Harryho oči se rozšířily úžasem.

„Ale vždyť jsi řekl, že tě vyslýchali pod vlivem Veritaséra...“ zamumlal zmateně.

Severus jen rezignovaně mávl rukou.

„Veritasérum... nevěří ani vlastním lektvarům.“

„Ale potom... co když mi neuvěří? Můj příběh? Odvedou mě na ministerstvo, aby...“

„Ne, Quietusi. Nedovolím, aby tě odtud někdo odvedl,“ uklidňoval ho Brumbál. „Ale zítra budeš muset být velmi, velmi opatrný. Použijí kouzlo Revelo, aby prohlédli tvé předloktí a pokud si někdo všimne tvé slavné jizvy...“

Harryho jakoby zmrazili.

„Och, to ne...“ zamumlal a roztřesenou rukou si přikryl jizvu.

„A uvidí i jizvy na tvém krku,“ dodal šeptem Severus. „Musíš si zítra obléci rolák, pokud nechceš, aby je viděli.“

„Řediteli, řekl jste, že sem přijdou každý měsíc?“ otočil se Harry k řediteli.

„Pravděpodobně. Nepamatuji si to přesně. Naposledy takto postupovali před patnácti lety.“

XXX

Harry cítil jak ho za rameno chytily silné ruce a vedly ho k východu ze školy.

„Takže tady jste byl po celý ten čas, pane Pottere,“ řekl bystrozor velmi podobný Moodymu, ale mnohem mladší a krutější.

Harry vykřikl bolestí, když stisk rukou zesílil.

„Nesnaž se utéct, věř mi, že se ti to nepodaří,“ muž se na něj usmíval odpudivým a zlým úšklebkem a Harry cítil, jak v něm roste panika.

„Ale...ale já jsem nic neudělal,“ zakoktal se ze strachu. „Já jsem jen...“

„Zabil jsi Cedrika Diggoryho, podvedl ministerstvo svou fingovanou smrtí, aby jsi s pomocí svého otce mohl pokračovat v práci pro Ty-víš-koho... ty nejsi Potterův syn! Jaká škoda! Kdyby kouzelnický svět věděl pravdu o jejich slavném hrdinovi a jeho matce, která se chovala jako nejubožejší coura...“

„Ne... moje máma...“

„A slyšeli jsme i o tvé potyčce s panem Weasleym, který tě podezříval, a o tvé agresivní reakci na jeho upřímné otázky.“

„On se mě na nic neptal! Nadával mně i Severusovi...“

„A tys ho zbil, možná ses ho dokonce snažil zabít...“

„Ne, já...“

„Měli jsme štěstí, že vás našla profesorka McGonagallová a život toho chlapce zachránila před tvým útokem!“

„Ne! To není pravda, on...“

„Ticho, pane Pottere – nebo bych měl říct pane Snape?“

Harry cítil v očích slzy. Blížili se ke vstupu do školy. Brzy odejdou, vezmou ho do ministerských sklepení, kde ho budou znovu mučit...

„Ne...“

Nechtěl odejít ze školy. Proč ho nepřišel Brumbál zachránit?

„Ne...“

Velké hnědé dveře se otevřely. Bystrozor jimi Harryho prostrčil.

„NEEEEE!“ křičel, když spadl z postele, oči pevně zavřené.

„Harry, Harry, vzbuď se...“ slyšel Severusův hlas kdesi shora.

„Severusi, nedovol jim, aby mě vzali na ministerstvo,“ křičel. „Zavolej Brumbála, prosím!“

„Harry, otevři oči. Jsi doma. Nikdo tě nechce odvést pryč,“ Harry cítil, jak ho Severus pevně objal a držel. „Šššš... tady jsi v bezpečí. Jsi doma, se mnou.“

Harry se pomalu uklidnil.

„Kolik je hodin?“ zeptal se, když se vzpamatoval.

„Asi pět hodin ráno. Dnes jsi se vzbudil trochu brzy,“ řekl Severus a usmál se na Harryho, kterého měl uhnízděného na hrudi.

„Nechci, aby mě vyslýchali. Nemůžeš tam být se mnou?“ zamumlal Harry do Severusova trička. (2)

„Ne, Harry. Musíš tam být sám. A já se dnes musím postarat i o ostatní děti...“

„O tvé zmijozelské?“ polkl Harry.

„Ano, myslím, že budou potřebovat moji podporu.“

„Jasně,“ řekl Harry a pokusil se vstát. „Pustíš mě do koupelny?“ zeptal se naoko podrážděně.
„Rozmazluješ mě. Kdyby ostatní věděli, že starý dobrý Mistr lektvarů tady občas objímá a hýčká Harryho Pottera, zemřeli by následkem vážných potíží dýchacího systému.“

„Tak ať v klidu zemřou. Nepustím tě, dokud se neuklidníš.“

„A co mé potřeby? Nemůžu se uklidnit, když mě nepustíš na záchod.“

„Pitomý Pottere. Tak tedy jdi.“

„Nejsem Potter, Snape. A nejsem dokonce ani Harry. Jsem Quiet, tvůj syn, nebo si mě nepamatuješ, TATI?“ bylo skvělé vyslovit to slovo, i když to bylo jen v rámci hry...

„Heh... že MŮJ syn... no,“ ušklíbl se Severus. „Je pravda, že se podobáš více mně, než Quietusovi...“

„Och bože, jen to ne,“ zavrtěl Harry hlavou v panice. „Nejsem jako ty!“ vyplázl na Severuse jazyk a odběhl.

XXX

Harry nesoustředěně hleděl na knihu Pokročilé přeměňování ve své ruce. Stejnou stranu už přečetl minimálně pětkrát a stále si nedokázal vzpomenout ani na slovo.

Povzdechl si a položil knihu na stůl. Nešlo to. Byl stále příliš vyplašený a nervózní a věděl, že Severus se musel zabývat i jinými studenty a on musí počkat do večera, případně do noci, než se s ním bude moci podělit o zkušenosti.

Ve skutečnosti ten výslech nebyl až tak hrozný, jak očekával. Nicméně často si sahal na čelo a uhlazoval vlasy na svou odhalenou jizvu. Ale ani jeden z bystrozorů se mu na čelo nepodíval, i když prověřovali dokonce obě jeho předloktí. A i když si museli všimnout jeho jizev, ani jeden z nich se na ně neptal.

Otázky byly jednoduché a rychlé, především o jeho loajalitě, a když jim Harry řekl, že ho vychovali jeho mudlovští prarodiče a jeho mudlovská matka, už to víc neřešili a ani ne po pěti minutách ho poslali pryč.

Jakmile se odtud dostal, vytáhl hůlku a znovu kouzlem zahalil své jizvy. Naštěstí se zdálo, že ho nikdo neviděl.

Harry nechápal jejich chování. Proč ho nevyslýchali víc? Je přece synem Severuse Snapea, synem ex-Smrtijeda? Ale zároveň se odpovědi na tu otázku hrozil. Možná už měli důkaz a nepotřebovali jeho přiznání k tomu, aby ho odvedli, kdy se jim zachce. Tato myšlenka byla trochu paranoidní, ale Harry si nemohl pomoct. BYL paranoidní, ne?

Přinutil se opět podívat na knihu o přeměňování a pokusil se soustředit.

‚Abychom mohli přeměnit magickou bytost v jinou, měli bychom přesně vědět, jak jí magie proudí. Přeměna jedné formy magie na jinou je jednou z nejobtížnějších částí studia přeměňování...“

A tak dále.

Bylo to neskutečně nudné. A to byla jen první strana. Z patnácti, které mají do dvou dnů přečíst. A ještě ho čekala esej z lektvarů o použití částí z hipogryfů v léčivých lektvarech a další esej o temných čarodějích 19. století pro profesora Binnse na příští týden. Jak se blížily zkoušky NKÚ, všichni učitelé zpřísněli a požadovali víc detailů. Dokonce i Severus a McGonagallová dokázali zvýšit své nároky i přesto, že je Harry a ostatní studenti nikdy nepovažovali za bůhvíjak benevolentní.

Zhluboka se nadechl a začal si čmárat poznámky na pergamen, když zaslechl někoho zastavit se u jeho stolu. Rozzlobeně zvedl hlavu. Ares si vybral tu nejhorší chvíli, když se konečně rozhodl, že pochopí tu mizernou kapitolu!

Až na to, že to nebyl Ares. Byla to Hermiona, která se zdála být v rozpacích.

„Ahoj, Quietusi, nevadilo by ti, kdybych si přisedla? Ostatní stoly jsou plné...“

Harry si nedokázal pomoci a podrážděně odsekl.

„Pokud tě nebude rušit moje přítomnost, můžeš tu zůstat,“ řekl a svůj pohled opět obrátil do svých poznámek, ale teď byl příliš nervózní na to, aby se dokázal soustředit. Sakra!

„Proč jsi to řekl?“ zeptala se Hermiona po té, co se posadila.

„Co?“ vyštěkl Harry hněvivě.

„Tu kravinu o tvé přítomnosti.“

„Zlomil jsem tvému drahému příteli nos, nebo se nepamatuješ?“ Harry se opřel o polici za ním a překřížil si ruce na prsou.

Hermiona se začervenala.

„Jak o tom víš?“ zeptala se chraptivě.

Harry pokrčil rameny.

„Viděl jsem vás na chodbě, jak se líbáte,“ řekl.

Červená v její tváři nabrala na intenzitě a Hermiona obrátila pozornost na knihy ve své tašce. Harry se pobaveně usmál a znovu popadl brk.

„Nedávám ti to za vinu, Quietusi,“ ozvala se, když začal psát. Harry zvedl překvapeně hlavu.

„Co?“

„Nebyla to tvá vina. Slyšela jsem, co ti Ron říkal den co den. Možná bych byla udělala totéž, kdybych byla na tvém místě...“

„Aha,“ polkl Harry. „Ačkoliv jsi celé týdny vypadala, že s Nebelvíry souhlasíš.“

Hermiona se opět začervenala.

„Ehm... myslím, že jsem se na tebe trochu zlobila.“

„Och, nelíbila se ti Ronova nová vizáž, co?“

Hermiona se usmála a pokrčila rameny.

„Přečetl jsi už to přeměňování?“ změnila z ničeho nic téma.

Harry přikývl.

„Právě jsem si začal dělat poznámky.“

„Víš, je tam jedna pasáž, které nerozumím...“

XXX

Následující týdny byly jednotvárné. Harry si vytvořil denní program. Ten obsahoval mnoho hodin prosezených v knihovně, ale aspoň tam seděl s Hermionou – a bylo to zároveň Rona-prosté místo. Zrzek si blížící se zkoušky nevzal k srdci. Hermiona jednou dokonce přiznala, že ho každý večer po večeři doučuje. Většinu svých odpolední totiž trávil na famfrpálovém hřišti, kde nejprve trénoval na své první výběrové zkoušky a později, když ho zvolili brankářem pro nebelvírský tým, trénoval s ostatními.

Novým chytačem Nebelvíru se k Harryho velkému překvapení stal Seamus. Nikdy nečekal, že nakonec bude umět létat... První zápas sezony bude mezi Zmijozelem a Nebelvírem den po Halloweenu, takže se Ron s ostatními hráči rozhodli trénovat tak tvrdě, jak bude možné, a Harry dokonce poprosil Severuse, aby na ně byl méně přísný.

„Dokonce i na Rona?“ zeptal se Severus zvědavě.

„Jo,“ zamumlal Harry.

„Ale on si to nezaslouží!“ Severuse to konsternovalo.

„Já vím, ale prosím, kvůli mně! Po zápase si s ním můžeš dělat, co chceš.“

Severusovi zajiskřilo v očích.

„Cokoliv?“

„Jinak: nezabij ho. Ale do té doby ho nech tak.“

„Takže ty chceš, aby zmijozelští prohráli,“ založil si ruce Severus.

„Můžeš být méně přísný i na ně,“ pokrčil rameny Harry.

„Ne, nemůžu. To jsem už teď.“

„Aha, takže seš si toho vědom!“

„Samozřejmě!“ odfrkl si Severus rozhořčeně. „Jsem zaujatý a jsem si toho dobře vědom!“

Po jejich krátkém rozhovoru Severus opravdu trochu polevil, ale Ron Harryho stále provokoval, kdy jen mohl.

Harry se mu snažil vyhýbat. Kromě něj měl spoustu jiných starostí.

Mezi ně patřily lektvar pro Lupina a hodiny obrany. Poté, co Severus objevil jeho nejnovější posedlost, vysedávání v knihovně, dal mu úkol. Musel udělat výzkum o vlkodlacích. Severusovi se nedařilo vyvinout lék pro Lupina, a tak se rozhodl podělit se o práci s Harrym. Harry musel nyní prolistovat každou knihu o vlkodlacích, zatímco Severus hledal odpověď ve svých knihách o lektvarech.

Po týdnu měl Harry pocit, že se o vlkodlacích dozvěděl víc než Lupin, ale žádné řešení nenašel.

„Co hledáš?“ zeptala se jednou Hermiona, když viděla, jak listuje v objemné bichli.

„Výzkum o vlkodlacích. Seve... můj otec mi to přikázal,“ dodal, když si všiml Hermionina zmateného výrazu.

„Proč? Jde tu o profesora Lupina?“ nečekaně se odmlčela. „Och, vždyť ty ho neznáš...“

„Klid, znám ho,“ přerušil ji Harry. „A ano, otec hledá lektvar, kterým by vyléčil jeho nemoc.“

„Aha,“ zamumlala ještě stále zmatená Hermiona. „Ale já jsem si myslela...“ opět se odmlčela.

„Myslela sis, že jeden druhého nenávidí, že?“ a když Hermiona přikývla, Harry s úšklebkem dodal. „No, nemají se bůhvíjak v lásce. Ale toto léto zakopali válečnou sekeru.“

„Chceš říct, tvůj otec a profesor Lupin?“

Harry se k ní naklonil.

„Uklidni se, Hermiono, ne jen můj otec a Lupin, ale dokonce i otec a Sirius Black se udobřili.“

Hermioniny zorničky se rozšířily ve zřejmém šoku.

„CO?“

„Slyšela jsi mě. Nyní žije na Snape Manor,“ opřel se Harry.

„Věří Snapeovi...“ zamumlala Hermiona užasle.

„Jo, Hermiono,“ vytrhl ji z jejího omámení Harry. „Já jsem také Snape...“

„Och, promiň. Já jen... je to příliš podivné.“

„Možná že se Ron mýlí,“ dobíral si Hermionu Harry, ta to však vzala vážně.

„Ne možná. Zcela určitě.“


XXX

„Braň se, Snape!“ vykřikla netrpělivě paní Figgová. „Teď!“

Ale jak kouzlo opustilo její hůlku, Harry se nedokázal pohnout. Jen na ně zíral, v mysli měl úplně prázdno, jako v panice.

Když ho kletba trefila, zapotácel se a spadl na zem.

V místnosti vypukl smích. Harry se začervenal. Z nešťastného pádu se mu točila hlava. Otřásl se, vstal a zkusil se soustředit před dalším pokusem.

Toto byl v ten den desátý a paní Figgová si zjevně nevšimla, že Harryho reakce na její kletby jsou čím dál tím horší. Momentálně se zcela vytratilo jeho sebevědomí a cítil se, jako kdyby byl zpět v Nightmare Manor po několika kolech mučení. Zvedl si hůlku před oči. Patřila jeho otci, ale bez těch správných slov ho neochrání.

Harry ta slova znal, mohl je vyslovit, ale jeho mysl nepracovala tak, jak měla. Při představě další kletby ztuhl a před profesorkou a její kletbami se cítil úplně bezmocný.

„Takže, pane Snape, protože nejste schopen vyčarovat ten štít, naučíte se to bolestivou cestou. Varuji vás: vyšlu na vás krátkou, ale bolestivou kletbu a očekávám, že ji váš štít absorbuje. Pokud štít nevyčarujete, bude to bolet.“

Harry němě přikývl. Překrásné! Maličké mučící kouzlo – to je přesně to, co potřebuje!

Opět pozvedl svou hůlku.

„Clipeus!“ zvolal zoufale, v téže chvíli jako profesorka vykřikla „Tormenta!“

Tuto kletbu Harry nečekal. Ve chvíli kdy slyšel zaklínadlo toho nenáviděného kouzla, jeho vůle se zhroutila jako domeček z karet, ruka s hůlkou mu klesla a on bolest očekával s co největší statečností. Když ho kletba trefila, neotevřel ústa, nevykřikl, zůstal hrdě stát. Prsty pevně držící hůlku zbělely. Byla to pro něj celá věčnost, než bolest nakonec polevila.

Harry viděl, jak na něj profesorka němě a užasle hledí. Uklonil se jí, vzal si tašku a beze slova odešel ze třídy.

Toto přesáhlo všechny meze.

Tormenta. Uvržená na studenta za účelem výuky.

To ne.

Nikdy předtím si na ni Severusovi nestěžoval, ale tohle bylo příliš.

Snášel mučící kouzla příliš dlouho na to, aby je nyní toleroval.

Ale když konečně přišel do jejich komnat a zavřel za sebou dveře, v bezvědomí se svezl na zem.


(1) Zde lze použít třebas i Slizoun. Nebo Had. V originále je tu Sly – což je někdo mazaný, prohnaný, záludný. Taky to může být zkratka od Slytherin – Zmijozel, odtud „kluzký“ had a zmije. No prostě Zmiják.
(2) nightshirt – pánská noční košile, ale do ní prostě Severuse nemůžu obléct, to musíte uznat :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(denice, 28. 1. 2013 0:37)

Tohle je šílené - Figgová v rámci výuky mučí studenta? Pevně doufám, že s ní Severus pořádně zatočí.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 14:28)

Takže pátá ještě jedna kapitolka? :-D Máš výdrž! Použití Tormenty chápu, ale jen v bystrozorském tréninku. U studenta mě to taky pohoršilo.
Toto je poslední kapitola, která byla přeložená do slovenštiny, takže vše ostatní už je novinka.
Severus bude pořádně zuřit :-)
Děkuji za komentář. Moc si všech cením :-)

:)

(Luisa, 2. 10. 2012 16:22)

Severus a noční košile, no to mne dostalo:))
Jinak díky za další kapitoly a doufám, že se konečně někdo připojí ke komentování.
Lidi, to tu nikdo nečte? Takový práce to dá, tak aspoň slovíčko, ne?

Re: :)

(marci, 2. 10. 2012 18:35)

Jo jo, mně to je také líto - kvůli Lupině, protože překlad celé trilogie je neskutečný záhul a břemeno :) Já osobně nikdy nevydržím a vpisuji své komentáře, vzdechy a výkřiky k ději při betění téměř neustále :) A že se je na co těšit! Druhý díl nabírá pěkné obrátky!

Re: Re: :)

(Lupina, 2. 10. 2012 20:00)

MArci, Ty s tím máš taky spoustu práce. Bez Tebe by to takhle nedopadlo :-) A Tvé komentáře mě neskutečně baví. To se vždycky těším na poslední čtení :-)

Re: :)

(Lupina, 2. 10. 2012 19:45)

Holky díky :-) Ale já si už na začátku řekla, že když udělám radost jednomu človíčkovi, tak mi to bude stačit. A jste dvě :-) Což je o 100% víc :-) Pravda je, že víc komentářů popohání. Nu což, třeba se někdo najde. A Marci má pravdu, je na co se těšit :-) Jen co uložím děti, upravím další kapitolu :-)

Re: Re: :)

(MagicLady, 3. 10. 2012 9:37)

Já se na čtení teprve chystám, až přejedu do Prahy a budu mít od práce zase klid, jedničku už jsem četla dřív, než začala tady vycházet, ale ráda si ji přečtu znova, abych se dostala zase do obrazu, takže komenty nějaký budou :)

Re: Re: Re: :)

(Lupina, 3. 10. 2012 10:26)

Tak to jsem zvědavá, jak se Ti tento překlad bude líbit :-) A na komenty se těším.