Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola patnáctá: Znovu Prasinky

30. 10. 2012

Vím, že dlouhé proslovy jsou na houby, když všichni-všechny čakáte na kapitolu. Toto bude jízda. Připravte se. Těším se na komentáře a nemusíte se držet zkrátka. Vážně ne :-)
A představte si své emoce umocněné tím, že to překládáte a nemůžete napsat do textu to, co si myslíte. Tak, ano, tak mi bylo.

Beta: marci

 

Kapitola 15: Znovu Prasinky

„Takže, jak bys shrnul rozdíl mezi světlou a temnou magií?“

 

Harry si povzdechl a pokusil se posbírat své vzpomínky na to, co četl v minulém týdnu. Severus mu dal o temné magii hodně materiálů, které si měl přečíst a zapamatovat: dvě knihy a několik článků a monografií. Strávil čtením a vypisováním veškerý svůj volný čas, ale kvůli tomu objemu bylo shrnutí dost těžké.

„Myslím, že je mezi nimi jenom jeden hlavní rozdíl,“ dokázal říct po několika minutách. „Úmysl.“

„Velmi dobře. Můžeš mi to vysvětlit podrobněji?“

„Samozřejmě. Nemůžeme mluvit o temné nebo světlé stránce magie, neexistuje magie temná a světlá, vše závisí na jejím uživateli.“

Snape svraštil obočí.

„A co se týče nepromíjitelných?“

Harry se na něj překvapeně zadíval.

„Úplně jsem na ně zapomněl!“

„No, tak se pokus najít odpověď teď. Jsem si jistý, že jsi o nich hodně četl.“

„Ano, skutečně…“ Harry si přitáhl kolena k hrudi a objal je. Byli v obýváku ve svém bytě, Harry seděl na pohovce a Severus obsadil své oblíbené hnědé křeslo. „Myslím, že problém s nimi je v tom, že je nemůžeš použít se světlým úmyslem. Chci říci, nemůžeš s nimi udělat něco dobrého. S jejich pomocí můžeš vyvolat jenom bolest nebo smrt.“

„A co Imperius?“

Harry zavřel oči a zamyslel se.

„Imperius je svým způsobem také násilí, myslím. Násilí nad vůlí,“ jeho oči se náhle otevřely. „Ale teď nemůžu pochopit, proč je Tormenta světlé kouzlo. S její pomocí také můžeš způsobit jenom bolest a zranění!“

„Velmi dobrá otázka, Quiete,“ vážně přikývl Severus. „Nic jsi o tom nečetl, že ne?“

„Ne. V knihách byly jenom temné kletby, nenašel jsem mezi nimi Tormentu.“

„Protože Tormenta není temná kletba.“

Harry naštvaně zkřížil ruce a upřeně se podíval na Snapea.

„S tím nesouhlasím.“

„Nemusíš souhlasit. Tormenta po staletí byla, nebo přesněji je, světlým kouzlem. Až v tomhle století, v době minulé války, se stala světlou alternativou Cruciatu. Původně sloužila k pedagogickým účelům.“

„Och, teď chápu motivy Figgové, která ji na mě použila!“ poznamenal sarkasticky Harry.

„Quiete. Zaprvé: v minulosti byly fyzické tresty důležitou součástí výuky. Za druhé: bystrozorský výcvik obsahuje systém fyzického tréninku, aby se rozvíjela odolnost budoucího bystrozora, který musí snášet bolest stejně dobře jako únavu a podobně. Tormenta je jednoduchý nástroj k dosažení těchto cílů.“

Harry pokrčil rameny.

„Stále nevidím rozdíl mezi Cruciatem a Tormentou.“

„Rozdílů je mnoho. Víš, že Tormenta nemá fyzické následky, dokonce ani v případě opakovaného použití, naopak i jediný Cruciatus vyvolává lehká nervová i svalová poškození. Nemluvě o tom, že tyto efekty se sčítají, takže opakované použití Cruciatu může způsobit vážné a často nezvratné psychické i fyzické poruchy.“

Harry se mu díval do očí.

„To byl důvod, proč jsi ji použil na mě, tehdy…?“

Snape trochu zbledl.

„Částečně, ano. Ale jsou i další rozdíly. Mohu pokračovat?“

Harry jenom kývl a Snape pokračoval.

„Před Tormentou se můžeš bránit štítem, ale neexistuje štít, který by zadržel Cruciatus nebo jinou nepromíjitelnou. Můžeš použít štít, abys je oslabil, ale nemůžeš je zcela zastavit.“

Harry se k němu naklonil a kývl.

„Za třetí: účinky Tormenty nelze zhoršit, dokonce ani současným použitím mučidel nebo lektvarů. Kletba nepůsobí na nervový systém nebo tělo: po určitém množství bolesti napadený ztrácí vědomí. Cruciatus použitý spolu s jinými kletbami nebo lektvary neumožní napadenému upadnout do bezvědomí.“

„Chápu,“ řekl Harry a zhluboka dýchal. „A co jiné mučící kletby? Myslím, že jich znám mnoho, osobně jsem s nimi byl seznámen.“

„Podívej. Použití mučících kleteb, včetně Tormenty, když se použijí s jiným než pedagogickým účelem, se tvrdě trestá, ale nejsou to nepromíjitelné, které jediné se trestají doživotím nebo mozkomorovým polibkem, jejichž podstata je mnohem horší a škody, které způsobí, se mnohem hůř napravují.“

Harry kývl.

„Myslím, že to pro dnešek stačí, Quiete. Dám ti další knihu, abys ji přečetl příští týden. Byla by to první kniha, kterou bych tě přiměl přečíst, pokud bych dostal možnost učit obranu,“ zamumlal jízlivě. „Pokoušel jsem se ji doporučit Arabelle, ale ta má svoje nápady…“

„Je docela dobrá,“ řekl vážně Harry. „No, nemá mě ráda, ale je skoro tak dobrá, jako byl Lupin. Dříve jsem o tom neměl ani tušení, když jsem sedával v jejím domě s kočkami, ale…. Je v pořádku.“

Snape si odfrkl, ale Harryho slova nekomentoval. Rozhostilo se ticho. Severus vstal, přešel ke knihovně a vytáhl z ní knihu. Ale ještě než ji otevřel, rozhodl se Harry položit otázku, kterou měl na jazyku už týden.

„Severusi, jak se dá přesvědčit dívka, že se… že se ti líbí?“

Kniha téměř vypadla Snapeovi z rukou. Otočil se na podpatku a jeho pohled byl tak šokovaný, jako nikdy předtím. Harry se na něj hloupě usmál a zavrtěl se.

„Proč se na to ptáš?“ zareagoval Snape.

„No, myslím, že je to jasné,“ řekl Harry a polkl. Jeho rozpaky rostly s každým okamžikem. „Je tu jedna dívka a… a já nevím… já…“ nemohl pokračovat. Zrudl a podíval se jinam.

To už se Severus vzpamatoval a zhroutil se do oblíbeného křesla.

„Nemůžeme místo toho pokračovat s temným uměním?“ zeptal se.

Harrymu spadla čelist.

„Děláš si srandu?“ zeptal se nevěřícně.

„Pokud chceš odbornou pomoc v temné magii, můžu ti pomoct. Ale nemyslím, že jsem vhodná osoba na zodpovězení otázek o děvčatech.“

„Tobě se líbí muži?“ ušklíbl se Harry.

„Nebuď drzý, Quiete. Nelíbí se mi nikdo. Už věky.“

Něco ve Snapeově hlase Harryho zastavilo, aby ho víc neškádlil.

„Promiň,“ zamumlal. „Jenom… jenom mám problémy a myslel jsem, že bys mi mohl poradit.“

„Ohledně čeho?“

„Ohledně dívky, kterou jsem svým chováním odstrčil.“

„Co jsi udělal?“

„Byl jsem podezřívavý,“ řekl Harry smutně. „Po mé vizi jsem se stal tak paranoidní, že jsem ji odehnal. Neustále jsem se jí vyhýbal, stranil jsem se jí, a ona toho nakonec měla dost a poslala mi přes svého bratra zpět můj vánoční dárek.“

Severus zvedl obočí.

„Tak to ona byla ta záhadná ‚ostatní‘, kterým jsi chtěl poslat dárek po své nové sově!“

„Přesně. Já ji nechci… ztratit.“

„Chodil jsi s ní?“

„Ne. Jenom jsme… ty víš. Jenom jsme se usmívali a tak.“

Snape se ďábelsky ušklíbl.

„To mohl být zajímavý vztah…“

Harryho obličej se zachmuřil.

„To není směšné! Nebo ne víc, než to, že jsi svobodný!“ řekl a otočil se k ohni.

„Quietusi!“

Harry jenom pokrčil rameny.

„Není lehké přiznat, že jsem nikdy s nikým nechodil a ty se mi vysmíváš!“

Teď byl na řadě Snape, aby si povzdechl.

„Tak promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Harry se na něj podíval.

„Taky se chci omluvit.“

„Přijímám,“ řekl Severus. „A kdo je ta dívka, kterou chceš?“

„Leah Moonová, páťačka z Mrzimoru.“

„Ano, znám ji. Je dost nešikovná na lektvary.“

„Úžasné. Vždy stavíš svůj názor na člověka na tom, jak se jeví na tvých zatracených hodinách?“

„Ne,“ ušklíbl se Severus. „Někdy dělám výjimky. Většinou, když mám možnost vidět ho i jinde.“

„Dobře. Takže tvoje rada zní: zapomeň na tu dívku, je hrozná na lektvary. Nikdy ti nedám souhlas s takovým vztahem.“

„Jsi pitomec. Můžeš s ní chodit, jestli chceš.“

„Ale ONA nechce!“

„Ach, tak…“ Severus si zamyšleně poklepal na bradu. „Musíš si s ní nějak promluvit.“

„Janus řekl, že mě zabije, když se k ní přiblížím.“

„Ach, Janus!“

„Neříkej, že je vynikající na lektvary, a proto má pravdu!“

„Jsi lepší než on, takže budu stát při tobě,“ Severusovy oči jiskřily veselím. „A co společný trest s ní? Drhnutí lavic a kotlíků?“

„To bude romantická situace,“ zasténal Harry. „Nemáš lepší nápad?“

„Hele, nemám v úmyslu dávat nekonečné množství trestů dvěma roztouženým puberťákům! Jenom si myslím, že to může být dobrá možnost promluvit si s ní a vyřešit problém.“

„Severusi, mým největším problémem je, že nevím, co jí říct. ‚Promiň, ale myslel jsem si, že jsi Voldemortova agentka a proto jsem se ti vyhýbal?‘, nebo něco takového?“

„Můžeš svést vinu na Ronovo chování…“

„Říct: ‚Byl jsem tak rozrušený kvůli Ronovi, že jsem se ti musel vyhýbat?‘ To není moc dobré. A Janus věří, že chodím s Hermionou.“

„Nuže, ona…“

„Já vím! Je výborná na lektvary, byla by lepší než Leah!“ zoufale zakřičel Harry.

„Ne. Myslel jsem, že se s ní můžeš poradit,“ odpověděl prostě Snape. Harryho obličej se rozjasnil.

„To je dobrý nápad.“

„A až si rozmyslíš, co jí řekneš, udělím vám trest. Dobře?“

Harry se s úlevou usmál.

„Výborně.“

XXX

Harry s hlasitým bouchnutím zaklapl knihu. Jmenovala se ‚Pohled do temnoty‘. Byla to ta knížka, kterou mu doporučil Severus. Když Harry dočetl druhou kapitolu, začal pociťovat lítost, že Severus nedostal místo učitele obrany. Kniha byla vynikající, odpovídala na množství otázek a vyvolávala jiné. Ale stále měl ještě nějaké domácí úkoly, které musel udělat: hlavně esej z kouzelných formulích o paměťových kouzlech.

Znenadání si vzpomněl na Lockharta. Byl by to vynikající příklad následků kleteb ‚Obliviate‘. Bohužel on, Quietus Snape, nikdy toho muže nepotkal a neviděl, jak sám sebe proklel díky Ronově zlomené hůlce. Harry si povzdechl, zašklebil se a vzpomněl si na ještě jeden nezveřejnitelný příklad. Byla to krátká Severusova poznámka o častém pití ohnivé whisky. A jiné varování lektvaristy o sexu a zapomnění, ale ani jedno se nehodilo do eseje z kouzelných formulí, pomyslel si hořce Harry.

Potom si vzpomněl na jiný rozhovor, který vedli se Severusem v Nightmare Manor, o zvrácení následků kouzel, která působí na paměť. Trhnul sebou při vzpomínce na mužova slova o tom, že by obětoval svoji paměť kvůli Harrymu… To byla strašná představa. Harry vstal a přešel k sekci kouzelných formulí v knihovně. Bylo tam mnoho knih, hodně i o paměťových kouzlech, ale Harry neviděl ani jednu o obnovení paměti. Přejížděl svým ukazováčkem po hřbetech, pozorně četl tituly, ale po dvou dlouhých hodinách hledání stále nic nenašel. Povzdechl si a šel se svým problémem za madame Pinceovou.

„Myslím, že je můžete najít mezi léčitelskými knihami, nebo knihami o psychologii, a nesmíte vynechat ani mudlovské knihy, hlavně ty, které se týkají amnézie,“ a tak dále, bez konce. Za méně než deset minut obdržel téměř padesát titulů a madame Pinceová mu díky jeho otci dovolila půjčit si tři nejvzácnější knihy.

Několik minut poté, co si sedl s knihami v rukou, přišel Neville ze skleníků.

„Esej z kouzelných formulí?“ zeptal se nevěřícně. „Ale máme téměř dva týdny, abychom ji napsali!“

„No, našel jsem téma, které se zdá i zajímavé,“ řekl Harry a pokynul Nevillovi k židli vedle něho. „Co tvůj domácí úkol?“

„Hotovo,“ řekl Neville. „Kromě toho s kletbou Patronus.“

„Je to kouzlo,“ automaticky ho opravil Harry.

„Mluvíš jako Hermiona,“ postěžoval si Neville. „Kde je teď?“ dodal náhle.

„Nevím. Přes obecně rozšířený názor, já s ní nechodím,“ řekl rozzlobeně Harry.

„Já vím,“ odsekl Neville. „Ale choval ses v posledních dvou týdnech jako blb. Nějaké problémy?“

Harry se na Nevilla omluvně podíval.

„Promiň. Špatné zprávy, nic víc.“

Neville kývl.

„Řekneš mi to?“

„Ne teď. Vím, že jsem se v posledních týdnech choval odporně, ale… ale poslyš, Neville, nemůžu ti to říct. Možná později. Nevím.“

„Chápu, Quietusi,“ řekl chlácholivě Neville. „Nemyslím, že to máš lehké. Musíš brát do úvahy mnoho věcí, nemůžeš nám říci vše. Ale to neznamená, že se nám musíš vyhýbat! Myslím, že tě Ares potřebuje. Vždy hledá možnost, aby si s tebou promluvil, ale ty mu nedáváš žádnou příležitost!“

„Já… já…“ vykoktal Harry, ale nevěděl, co říci.

„Stále mu nevěříš?“

Harry sklonil hlavu.

„Nezávidím ti tvou situaci,“ řekl nakonec Neville. „Ale stejně si nemyslím, že je dobrý nápad se nám vyhýbat. Vypadá to, jako by sis s námi hrál.“

„Nenávidím tu situaci stejně, jako ty,“ řekl Harry. „Ale rozhodnutí není lehké. Bojím se, že se Voldemort snaží chytit Severuse, a…“ podíval se na překvapeného Nevilla.

„Co?“

„Ty… ty… řekl jsi jeho jméno!“

„Otec i ředitel mu také tak říkají, byl jsem vychován u mudlů, kteří se nebáli nazývat věci svými jmény!“

Neville se zvedl.

„Dobře. Jestli s námi budeš chtít mluvit příště…“

„Hej, Neville, sedni si. Neodcházej. Můžeme, pokud chceš, napsat spolu tu esej z kouzelných formulí,“ několik okamžiků na sebe podrážděně hleděli, ale nakonec si Neville sedl zpátky.

„Dobře. Mám teď dost volného času. Ale pořád jsem nedokončil tu esej z lektvarů o léčivých účincích oměje.“

„Můžu ti doporučit dobrou knihu, jestli chceš,“ Harry rozvinul svůj pergamen.

„Není třeba. Mám hodně knih. Jenom jsem byl líný to dopsat.“

XXX

To odpoledne bylo U Tří košťat přeplněno, ale Harry neviděl nikoho ze školy, kromě Hagrida, který byl v tmavém koutku pohroužen do rozhovoru s někým neznámým.

„Doufám, že nejde zase o dračí vejce,“ zamumlala Hermiona. Harry se usmál, když si vzpomněl na Norberta, Norského ostrohřbetého. Hagrid měl stále špatný zvyk přátelit se s cizinci a sbírat různá zvířata. Zvedl svůj máslový ležák ke rtům a upil teplý hlt.

„Myslím, že jí můžeš říct, že jsi ji nechtěl ohrozit,“ nečekaně pokračovala Hermiona v jejich rozhovoru. „Je to nejuvěřitelnější důvod.“

„Ale já s ní nechci mluvit o tak vážných věcech. Řekl jsem to tobě a nikomu jinému. Kdybych jí řekl, že Vol… ehm… Ty-víš-kdo chce dopadnout mého otce a Brumbál si myslí, že je nejpravděpodobnější, že použije mně, aby Severuse vydíral...“

„Ale proč jsi to řekl mně? Proč mně věříš víc, než jí?“

To byla zcela nečekaná otázka, takže Harry nějakou dobu nemohl promluvit. Hermiona měla pravdu. On, Quietus Snape, neměl důvod jí věřit víc, než Leah, ale…

„Potter ti věřil, Severus mi to řekl.“

„Mohl se mýlit…“

Výraz v Harryho očích byl smutný, když zvedl pohled k dívce.

„Je příliš těžké nevěřit nikomu,“ řekl potichu. Hermiona neodpověděla a jenom kývla.

„Dobře. Promiň, musím si odskočit,“ ukázala hlavou směrem k toaletám.

„Samozřejmě, jdi. Počkám na tebe,“ řekl.

Díval se za Hermionou, která mizela v davu, když ho ze zamyšlení vytrhl nečekaný hlas.

„Snape, musíme si promluvit. Ale ne tady.“

Byl to Ron. Harry měl nepříjemnou předtuchu.

„Nemám ti co říct,“ řekl a otočil svůj zrak zpět na dav.

„Ale já ano. O samotě. Půjdeš, nebo to musím udělat přímo tady?“

Harry chvíli váhal, potom se zvedl.

„Dobře. Máš pět minut.“

„To stačí.“ Ron se otočil a šel k východu. Harry ho následoval. Když vyšli z hospody, Harry se zastavil.

„Mluv.“

„Ne u vchodu,“ zamítavě mávl rukou Ron.

Náhle se dveře otevřely, skupina napůl opilých kouzelníků vyšla nejistě ven a téměř srazila Harryho. Harry zavrtěl hlavou a nejistě ustoupil. Za chvíli zjistil, že stojí v tmavé uličce přímo před maximálně vzteklým Ronem.

„Takže, to je tvůj poslední tah!“ zasyčel mu Ron do obličeje. Harry odstoupil a na tváři měl nechápavý výraz.

„O čem to mluvíš?“

„Chceš mít všechno, co kdy patřilo mně! Mého přítele, moji kolej, moji rodinu a teď i moji dívku!“

„Já ne…“

„Nelži!“ zakřičel rozčileně Ron. „Viděl jsem vás spolu.“

„Jenom jsme si povídali. Nic víc.“

„NIC VÍC? A co objetí a muckání po věštění z čísel?“

„MUCKÁNÍ?“ Harry nevěřil svým uším. „Nikdy jsem jí nelíbal, a navíc: nikdy jsem to ani nechtěl udělat!“

„Přestaň lhát, Snape. Jsou svědci! Jak jste si propletli ruce, dokonce jste si nevšimli, že nejste sami!“

„Hej, Weasley. Odporuješ si. Muckali jsme se nebo objímali?“ ušklíbl se na zrzka. „To není to samé!“

V příští chvíli se mu ke krku tak těsně přitiskla hůlka, že nemohl ani dýchat.

„Takže to přiznáváš.“

„Nemám co přiznávat!“

Ron odstoupil, ale hůlku stále držel v ruce.

„Tak dobře. Popíráš to. Ale já ti nevěřím. Nikdy ti neuvěřím. Terry vás viděl, a pak jste přišli pozdě na obranu.“

Harry polkl, najednou si vzpomněl. Bože! Kdo by předpokládal takové následky prostého přátelského chování? Nemohl nic říci. Bylo by nadlouho vysvětlit to tomuto předpojatému, rozzlobenému nepříteli. Zkřížil ruce a přezíravě se na Rona podíval.

„Nemiluji tvoji holku. Jsme jenom přátelé.“

„Hnusný Zmijáku,“ Ronovy klouby zbělaly, jak svíral hůlku.

Harry se natáhl pro svoji, ale sáhl do prázdna.

Ron měl v ruce JEHO hůlku. Harry zbledl.

„Vrať mi moji hůlku, Weasley.“

„Proč, ty malý hade? Chceš mě proklít? Mučit? Zabít mě poté, co jsi mi všechno ukradl?“

„Nikdy jsem ti nic neudělal!“ netrpělivě zakřičel Harry. „Vrať mi moji hůlku!“

„A můj nos?“ popichoval ho Ron s krutým úšklebkem.

„Vyprovokoval jsi mě!“

„Stejně, jako jsi ty vyprovokoval mě! Nedělal jsi v tomto roce nic jiného, jenom jsi mě pořád provokoval!“ vyštěkl Ron a přikročil blíž. Harry se chtěl naklonit, aby chytil svoji druhou hůlku, která byla zasunuta do boty, ale nemohl. Podíval se do šílených očí bývalého přítele a v duchu se přikrčil. „Ale víš, naštěstí jsou tací, kteří ti nevěří. Kteří tě prohlédli skrz naskrz.“

„Kdo…“

„Percy mi o tobě vyprávěl zajímavou věc,“ úšklebek Rona se rozšířil, jeho oči se zároveň nebezpečně zúžily. Harry začal panikařit. „O tvých malých jizvách po celém těle.“

Strčil Harryho do hrudi hůlkou a přejel jí směrem k ramenům. Harry se nemohl pohnout, napůl v panice, se začínající nevolností. Ron ho píchal do ramenou a rukou.

Začalo sněžit. Několik sněhových vloček ho zalechtalo na tváři. Harry se otřásl.

„Och, tobě se to nelíbí!“ ušklíbl se Ron a naklonil se k Harryho obličeji. „Víš, můžu udělat víc, než jenom šťouchat…“

Harry zbledl a strachem zavřel oči. Měl pocit, jako by byl v mučírně, bezbranný, ponížený a zcela bezmocný.

„Nech mě na pokoji,“ zamumlal, ale byl si jistý, že ho Ron nepustí bez…

„Ne, to neudělám.“

Sněžení zesílilo. Sníh, který už pět dní pokrýval všechno, dosahoval Harrymu po kolena. Jak se zapotácel dozadu, probořil se po pás. Cítil, jak se mu sníh dostal do bot.

„Vůbec mě nezajímá nějaký životní dluh, Zmijáku,“ řekl Ron, přejel Harrymu hůlkou po krku a odhrnul mu šálu. Vítr se zahryzl do Harryho nechráněné kůže.

„Nech mě na pokoji,“ opakoval Harry a nenáviděl se za tu zatracenou slabost.

„Nejsi teď takový hrdina, že? Nemáš tu svého drahocenného otce, aby tě zachránil!“

Silnější závan větru hodil Harrymu za krk hrst sněhu.

„Revelo,“ sadistickým hlasem zamumlal Ron a Harry byl rád, že má čepici naraženou do očí, takže zakrývá jeho jizvu. Ale Rona nezajímalo jeho čelo. Studoval červené jizvy, které se objevily na Harryho krku. „Krásné jizvy, hade.“

Teď hůlka kopírovala jeho jizvy jednu po druhé. Harrymu ztuhla krev. Dokonce nemohl ani otevřít ústa.

„Víš, existuje krásná kletba, která si s tvými jizvami dobře poradí. Chceš ji vyzkoušet?“ zeptal se Ron a díval se do rozšířených Harryho očí.

Harry zuřivě zavrtěl hlavou.

„Percy mi o ní vyprávěl. Myslím, že ji chci vidět v praxi.“

Harrymu poklesla ramena. Ron se znovu naklonil a zašeptal, jako by chtěl říct něco tajného:

„Culter.“

Nožové prokletí. Harry si ho pamatoval, ale vyzkoušel si ho jenom jednou, rukou Severuse.

Tehdy to bylo hrozné, ale v té době neměl po celém těle jizvy, které tentokrát zahořely jako v ohni. Harry upadl na kolena, zlomený náhlou a téměř nesnesitelnou bolestí.

Ale nedal Ronovi to uspokojení z křiku. Pevně stiskl zuby a otevřel oči. Sníh pod ním byl posetý krví. Jeho jizvy se opět otevřely.

A Ron stále ještě nechtěl ukončit prokletí. Harry, napůl v bezvědomí, celý hořící bolestí, sebral všechny své síly, natáhl se k levé botě a jedním pohybem vytáhl svoji vlastní hůlku.

„Mdloby na tebe,“ zakřičel zcela ochraptělým hlasem.

Slyšel, jak Ronovo tělo spadlo na zem, ale bolest se nezmenšila. Naopak. Cítil, že má oblečení promočené krví. Natáhl se pro šálu a bolestným pohybem si ji omotal kolem krku. Ale stále nemohl vstát. Dolezl k Ronovi, vytáhl otcovu hůlku z jeho sevření a zasunul si druhou do levé boty. Pak si sedl na bobek.

„Ennervate,“ zašeptal Harry a namířil na Rona.

Ron se pohnul a otevřel oči. Když pochopil, že je bezbranný a jeho nepřítel proti němu klečí s hůlkou v ruce, úplně zbledl.

„Mohl bych se ti teď pomstít,“ zašeptal Harry, který cítil, jak ho pomalu opouští vědomí. „Ale neudělám to. Jsi horší než Voldemort. A neřeknu Severusovi, co jsi provedl. Zabil by tě. Po právu. Ale už nikdy, NIKDY se ke mně nepřibližuj.“

Pomocí rukou se zvedl. Svět se kolem něj točil, ale ignoroval to. Nedíval se dozadu. Nevěděl, jak se dostal ke vchodu do hostince.

Cítil kolem sebe něčí ruce.

„Byl to Ron, že ano?“ zeptala se Hermiona.

„Neříkej to Severusovi, prosím. Zabil by ho. Prosím.“

Neslyšel dívčinu odpověď.

V tmavé uličce pod padajícím sněhem seděl Ron, jehož oči se nemohly odtrhnout od místa, kde ještě před chvílí ležel jeho soupeř.

Bylo rudé. Rudé od krve.

Krve.

Všude krev.

Ron zvedl ruce a sáhl na místo, kde klečel jeho nepřítel, když si vzal svoji hůlku. Krev byla ještě teplá a kouřila v mrazivém vzduchu.

Co to provedl?

Náhle jeho mozek zaplnily události posledního půl roku.

Nebyl jen špatný. Nebyl nespravedlivý. Nebyl zaujatý.

Byl odporný, dokonce odpornější, než Pán zla.

‚Jsi horší než Voldemort‘. Slova mu ozvěnou zvučela v mozku, musel s nimi souhlasit.

Quietus k němu byl vždy spravedlivý. Pokoušel se s ním spřátelit. Byl to tichý, plachý kluk, a jenom Ronovy předsudky z něj dělaly vetřelce, arogantního bastarda. Předsudky k jeho otci!

Quietus zachránil Nevilla. Quietus zachránil Seamuse. Quietus se popral s Malfoyem. Quietus zachránil jeho, ze všech lidí. Po tom všem, co mu řekl a provedl. Po tom všem, co mu řekl a provedl Percy. Jak se mohl k tomu chlapci tak chovat? Jak mohl být tak krutý?

Jak mohl napravit to, co provedl, vyléčit rány, které způsobil?

Něco v jeho hlavě mu řeklo, že nemůže.

A nemohl si pomoct a pochopil.

To, co provedl, nemůže být jen tak napraveno. Jestli to vůbec může být napraveno.

XXX

„HAGRIDE!“

Výkřik otřásl návštěvníky hostince. Rozhovory byly přerušeny, sklenice s máslovým ležákem ztuhly cestou k žíznivým rtům. Pěkná hnědovlasá dívka stála ve dveřích a ve tváři měla výraz zděšení.

„Hagride, pojďme! Rychle!“

Poloobr zamrkal, když uslyšel příkaz, ale stejně se podvolil.

„Co se děje, Miono?“

„Quiet,“ rychle vysvětlila. „Je v bezvědomí. Krvácí. Něco se stalo,“ chytila Hagrida za ruku a silou ho potáhla. „Rychle, prosím!“

„Musím zaplatit účet…“

„NE! Pojďme prosím,“ znova ho potáhla.

Hagrid se omluvně podíval na Rosmertu, která souhlasně kývla. Vyšli z hostince.

Sníh kolem Harryho byl rudý krví.

„Bože můj!“ Hagrid se nemohl pohnout.

„Musíme ho co nejrychleji dostat do školy! Můžeš ho nést!“ Hermiona ho vytrhla z transu. „Zvedni ho a pojďme!“

Hagrid vzal opatrně bezvládné tělo do náruče a co nejjemněji ho zvedl.

„Nemusíš být tak opatrný! Je v bezvědomí, nic necítí!“ Hermiona netrpělivě dupla nohou. „Pojď už!“

Ale sotva udělali několik kroků, zastavil je chladný hlas.

„Kde je Quietus?“

„V mé náruči, profesore,“ poslušně odpověděl Hagrid. „Je v bezvědomí.“

Snape se zakymácel. Hermiona ho chytila za ruku.

„Musíme ho okamžitě odnést k madame Pomfreyové!“

„Co se stalo?“ zeptal se profesor uplakané dívky.

„Já… já nevím. Šla jsem na toaletu. Nechala jsem ho samotného na tři nebo čtyři minuty. Když jsem se vrátila, už jsem ho neviděla. Někdo řekl, že si chtěl s někým promluvit, a že se brzy vrátí. Počkala jsem deset minut, potom jsem se rozhodla ho hledat. Vyšla jsem z hostince a našla ho u vchodu napůl v bezvědomí. Pak omdlel. Zavolala jsem Hagrida,“ zadýchaně vysvětlovala Hermiona, když se snažili dostihnout dlouhé kroky poloobra. Byla skoro oslepená slzami, její kroky byly méně jisté než Snapeovy. Když dívka upadla na zem, zvedl ji a donutil ji vzít ho za ruku.

Na další podrobnosti cesty už si Hermiona nevzpomínala. Bylo tam mnoho potácení, pádů, slz všech, kromě Quietuse, chladný štiplavý vítr, a zdálo se, že trvalo celé století, než došli ke školní bráně.

Na ošetřovně jí dal někdo do ruky hrnek horkého čaje, někdo jí sundal svrchní oděv, stejně jako promočené boty. Vylila horký čaj někomu do klína a nakonec plakala s obličejem přitisknutým na rameno zaskočeného Mistra lektvarů. Tato poslední vzpomínka byla jediný pevný bod mezi večerními událostmi.

O něco později přišel Quietus k sobě a zamumlal Snapeovi něco, co znělo jako „Je mi souzeno zemřít rukou Voldemorta, tati, neboj se“, a Snape odpověděl také nějakou hloupost.

Potom ležela na posteli, přikrývku pevně omotanou kolem těla. Na ošetřovně byla tma, někdo plakal. Byl to Snape, který klečel u postele, a jehož hlava byla přitisknutá k ruce jeho syna. Quietus byl v bezvědomí. Hermiona se neodvážila pohnout, aby svého učitele nepřiváděla ještě více do rozpaků. Místo toho přemýšlela. O Quietusovi a o Ronovi. Hlavně o Ronovi.

Ráno, poté co jí madame Pomfreyová dovolila odejít z ošetřovny, se oblékla a opustila otřeseného profesora a jeho bezvědomého syna. Mířila do Velké síně, ale Ron tam nebyl. Seamus řekl, že je ještě v ložnici.

„Hermiono, co se stalo včera večer? Viděl jsem tě se Snapem a s Hagridem a ty ehm… jsi držela Snapea za ruku…“

„Ano,“ kývla Hermiona. „A Hagrid nesl Quietuse v náručí. Našli jsme ho krvácejícího vedle Tří košťat.“

Seamus zbledl a Hermiona zahlédla, že Nevillovi spadla vidlička.

„Jak je mu?“

„Nevím. Stále ještě se neprobral. Madame Pomfreyová nikomu nedovolí ho navštívit. Není si jistá, zda přežije tento den.“

S těmito slovy šla Hermiona k nebelvírské věži. Stoupla si naproti schodišti, které vedlo do chlapeckých ložnic, a zakřičela ze všech sil:

„Ronalde Weasley! Okamžitě vyjdi!“

Nemusela čekat dlouho. Jakmile se Ron objevil, chytila ho a vyšla ze společenské místnosti. Strčila poslušného chlapce do prázdné učebny a zakouzlila umlčovací kouzla.

„Je konec, Rone. To, co jsi udělal, je neodpustitelné a nezávisle na tom, jestli to Quietus přežije nebo ne, nechci s tebou do konce života mluvit. Varovala jsem tě. Pokud to přežije, neřeknu jeho otci, co jsi udělal, protože mě o to prosil, ale jestli zemře, tak první, co udělám, bude, že půjdu k profesoru Snapeovi S TEBOU a řeknu mu celý příběh. PROČ JSI MU TO UDĚLAL?“ poslední slova zakřičela. „PROČ? ODPOVĚZ MI!“

Ron se zhroutil na lavici, ruce bezmocně spustil na kolena.

„Žárlil jsem. Myslel jsem, že mě podvádíš,“ neodvážil se na dívku pohlédnout.

„POKUD SIS TO MYSLEL, PROČ SIS NEPROMLUVIL NEJDŘÍV SE MNOU? Byla jsem tvoje dívka a pokud bych tě podváděla, bylo by to hlavně MOJE rozhodnutí a ne jeho! Já jsem měla povinnosti ve vztahu k tobě, a ne k němu! Co jsi na něj seslal?“

„Nožové prokletí,“ polkl Ron a jeho hlas byl sotva hlasitější než šepot.

V hlubokém tichu se ozval prudký zvuk. Ronova tvář zrudla tam, kam ho uhodila dlaň Hermiony.

„To byl Percyho nápad? To on ti řekl o Quietusově tajemství? A ty jsi to použil proti němu. Něco, za co nebyl zodpovědný, pro co se tak trápil, a ty jsi to POUŽIL PROTI NĚMU? Nemůžu uvěřit, že jsem si někdy myslela, že jsi člověk! Nemůžu uvěřit, že jsem chodila s bastardem!“

„Hermiono, prosím…“

„Sklapni! Nezajímají mě tvé ubohé výmluvy! Víc už ne! A jestli se jenom přiblížíš ke Quietusovi, přísahám, že tě osobně zabiju!“ S těmito slovy se vyřítila z místnosti a s hlasitým třísknutím za sebou zabouchla.

Ron se zoufale díval na dveře. Ale ona se nevrátila.

Nikdy se k němu nevrátí.

XXX

Dveře ošetřovny slabě zaskřípaly, ale v tichu se zvuk zdál být ostrý. Harry viděl, jak se rozmazaná postava, která seděla na židli vedle postele, rozzlobeně otočila ke dveřím a zašeptala.

„Nemůžete…“ ale nedokončil.

„Jak je mu?“ zeptal se druhý hlas. Harry cítil, jak se napětí sedící postavy nějak zmenšilo.

„Madame Pomfreyová říká, že je mu lépe. A já si to taky myslím.“

„Můžu dál?“ zeptal se nesměle hlas. Rozmazaná postava přikývla a dveře se otevřely víc.

Hermiona vešla do místnosti.

Harry byl trochu ohromený Severusovým chováním.

Severus vstal a přisunul k posteli ještě jednu židli.

Harry si náhle nebyl jistý, jestli spí nebo bdí.

Hermiona přijala nabídnutou židli a sedla si, kolena přitisknutá k hrudi.

„Tolik jsem se bála, že…“ nezakončila, jenom se třásla.

„Já také,“ zašeptal Severus a Harry se opět divil přívětivosti jeho hlasu.

„Ale teď… přežije, že ano?“ v hlase Hermiony byla slyšet naděje.

„Určitě,“ Severus se snažil mluvit obvyklým hlasem, ale podle Harryho se mu to nedařilo.

Za nějakou dobu Hermiona opět promluvila.

„Děkuji.“

„Za co?“ Severusův hlas určitě NEBYL chladný. Jenom udivený.

„Za to, že jste mě přivedl zpátky.“

„Šla jste zpátky po svých vlastních nohou, slečno Grangerová,“ Snape mávl rukou nad díky. „A myslím, že vám musím poděkovat. Pokud byste nereagovala tak rychle…“

„Oba dlužíme Hagridovi,“ přerušila učitele Hermiona. Severus se asi cítil velmi špatně, protože se dokonce ani nepokusil jí vynadat za drzost.

„Myslím, že dlužím vám oběma,“ ochraptělým hlasem přidal Harry krátký a tichý argument.

Oba vyskočili na nohy.

„Probudil ses!“ zakřičeli najednou.

Harry se napůl usmál při pohledu na jejich rozpačité obličeje.

„Ne úplně,“ řekl a snažil se sednout si.

„Zůstaň tak,“ Severus mu položil dlaň na hruď a lehce zatlačil.

„Mám žízeň,“ trval na svém Harry.

Severus mu pomohl usednout a Hermiona přinesla sklenici vody. Když se pokusila dát Harrymu napít, zamračil se a sklenici si od dívky převzal.

A samozřejmě vylil její obsah na sebe.

Hermiona se zasmála, Severus se usmál a Harry zrudl.

„Já jsem včera udělala totéž,“ vzpomněla si Hermiona.

„To nebylo totéž, slečno Grangerová. Vaše pití bylo vařící a vylila jste ho ne do svého klína, ale do mého. Téměř jste mě vykastrovala.“

Řekl to zcela smrtelně přísným hlasem, ale Harry ani Hermiona nemohli potlačit smích.

„Hej, tati, řekl jsi, že…“

„Opovaž se otevřít ústa!“ Severus mu zahrozil ukazováčkem. Harry pokrčil rameny a opatrně vypil druhou sklenici, kterou Hermiona přidržovala.

Poté, co si Harry lehl zpátky na polštář, Severusova tvář se zachmuřila, zkřížil ruce na hrudi a nervózně poklepával prsty.

„Kdo to byl?“ zeptal se.

Harry si povzdechl.

„Neřeknu ti to. Byla to chyba a my jsme si to vyjasnili. Nechci o tom znovu mluvit.“

„Quietusi!“ výhružně řekl Snape.

„Ne, Severusi. Neřeknu ti to.“

„Někoho chráníš.“

„To je jasné,“ Harry zavřel oči. „Slíbil jsem to, Severusi. Nikdy ti to neřeknu. Reagoval bys zbrkle a bez rozmýšlení. A já chci, abys byl se mnou. Nechci, aby ses dostal do vězení.“

„Já…“ začal Snape, ale Harry nahlas zívl.

„Chci spát,“ řekl a otočil se na bok.

Cítil, jak mu starostivé ruce upravily pokrývku a slyšel, jak se Hermiona hádá se Severusem o tom, že by se měl normálně vyspat a najíst, když Severus odmítl a zůstal s ním.

Neprobudil se, když se Hermiona vrátila s podnosem s jídlem a neslyšel jejich dlouhý tichý rozhovor.

XXX

Před šklebícím se chrličem čekal Ron na někoho z učitelů, aby mu řekl heslo do ředitelny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 17. 11. 2015 10:13)

Ron je naprostý vůl! To si u mě totálně pokazil! Nevěděla jsem, že je něčeho takového vůbec schopný. Chápu, že truchlí kvůli Harrymu, ale tohle bylo moc

***

(GinnyWesley789, 17. 11. 2015 10:12)

Ron je naprostý vůl! To si u mě totálně pokazil! Nevěděla jsem, že je něčeho takového vůbec schopný. Chápu, že truchlí kvůli Harrymu, ale tohle bylo moc

...

(Zuzana, 9. 1. 2014 23:07)

musela som si dať nedobrovoľnú prestávku v čítaní, ale už som späť. Toto bola zase krutá ale zároveň krásna kapitola. Som rada, že sa Hermiona s kreténom rozišla, to čo urobil sa nedá odpustiť. Neviem si predstaviť, ako to dopadne, ale ja mu určite neodpustím. Na druhej strane to vyvolalo to stretnutie Severusa s Hermionou a to bolo strašne pekné:)

***

(arkama, 19. 3. 2013 8:38)

Super bomba plan! "rozmysli si, co jej chces povedat a ja vam potom dam spolu trest!" -krasne, genialny rodic. Rona by som zabila aj ja! A Ked je to takto, nemohla bz sa Hermiona kamaratit so Severusom, trochuuu ?!

Re: ***

(Lupina, 19. 3. 2013 9:17)

Nakonec se Hermi se Severusem dost skamarádí. Severus se nakonec ukazuje jako skvělý otec, že? Já si úplně chrochtala :-)

...

(denice, 29. 1. 2013 21:20)

No tedy! Nejdřív se to rozvíjelo tak nějak poklidně - zkoušení z temných umění, Harryho trápení s děvčaty - Severus je ten pravý, koho se zeptat, ale nakonec Harrymu dobře poradil.
Ovšem Ron - to byl šok! Jsem šíleně zvědavá, jestli se Ron někdy dozví, koho to napadl. Totálně zešílel.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 29. 1. 2013 22:09)

Ron, to je pecka, co? Tohle nikdo nečekal... No, nemusíš čekat, co bude dál. Jen jestli máš dost času... :-) Díky.

:)

(Adelaine, 21. 11. 2012 17:14)

Jej, Severusovo rozřazení lidí podle schopností v lektavrech:) není nad to... Když tam byl Ron v Prasinkách oproti očekávání, tak jsem si trochu, jestli on ho nepředá Smrtijedům, ale takový by zase nebyl. Já nevím, na mě jsou tam moc rychlý obraty a vyhrocený scény, to že se jde udat (předpokládám), znamená, že mu aspoň ještě trochu svědomí zůstalo...
JInak trochu se divím, že Hermiona na Harryho už nepřišla, vzhledem k času, který spolu tráví a k tomu, jak se k ní Harry přimknul. No, těším se na další. Děkuji

Re: :)

(Lupina, 21. 11. 2012 17:18)

Ron nakonec nebude Percy :-) Naštěstí ho vzala autorka na milost :-) Jó, ve zvratech a vyhrocených scénách, to je Enahma machr :-) Ale miluju je. A proto mi zbývá asi jen 8 stran překladu, nejde s tím přestat. Děkuji za komentář, moc si toho vážím :-)

Bídák jeden

(MagicLady, 1. 11. 2012 9:58)

Myslím Rona, ale tak nějak jsem od něj nějakou křivárnu čekala, dokonce jsem i zvažovala alternativu, že je ten agent v Harryho okolí. Těším se na další kapču ;)

Re: Bídák jeden

(Lupina, 1. 11. 2012 10:16)

To jo, bídák je. Enahma si s ním pěkně pohrála. Teď ho nenávidí spousta čtenářek :-)

...

(marci, 31. 10. 2012 8:01)

Ale vždy´t můžeš připisovat do textu, co si myslíš! :D Jako bych já tě svými výkřiky v komentářích nezahrnovala. Ačkoli u této kapitoly bylo bušení do klapek jaksi nedostačující :) A věřila bys, že se mi po betění téhle kapitoly zamotal ten zrzavý debil i do snu? ještě že ne tak drasticky :/

Re: ...

(Lupina, 31. 10. 2012 8:31)

Já vím, že můžu, ale já Ti byla tak konsternovaná, že jsem ani psát nemohla, a pak do finálního textu už to nešlo. A slovník jsem měla jak dlaždič. Ještě horší, naprosto nepublikovatelný, zakázali by tyto stránky :-D
Chacha, zrzavý debil :-D Tady je fakt debil. Ale v jiných povídkách ho mám docela ráda. Tedy ne tak, jako dvojčata :-) Ta vedou vždycky.

Re: Re: ...

(marci, 31. 10. 2012 12:02)

ad dvojčata: četla jsi Portrét pro Bradavice?? Tam jsou dvojčata dost a dost, ale vzhledem k tomu, že je na ně nahlíženo částečně i z učitelského pohledu (a vzhledem k tomu, že mám pedagoga doma) - být jejich učitel ZABILA bych je :)

Re: Re: Re: ...

(Lupina, 31. 10. 2012 12:09)

Tohle jsem četla, ale už dávno. Takže si přesně nevybavuju, co tam kluci vyváděli. Ráda se zasměju, ale hlavně, když to nemám doma:-) Tři děvčátka jsou hold tři děvčátka :-) Nejsou tak kreativní a se sebevražednými tendencemi. Kluci se mi hrozně líbili ve filmu: "...svoji budoucnost nevidím v akademickém vzdělání..." Nebo tak nějak. S ropuchou zatočili geniálně :-D

:-))))))

(Saskya, 30. 10. 2012 22:55)

už minule som neodolala a nakukla do originálu a neverila som svojim očiam, čoho bol ten Ron schopný :-/
uf, už aby začali lepšie časy :) áno, samozrejme, že som nakukla ja do ďalšej, ale ja a angličtina... povedzme, že sa neviem dočkať ďalšieho tvojho prekladu :D
len tak ďalej :)

Re: :-))))))

(Lupina, 31. 10. 2012 8:26)

To jsem ráda, že se překlad líbí, bez Marci by však nebyl tak čitelný :-) Ale tato kapitola měla i své světlé stránky. Třeba dotaz Harryho na balení holek a Severusova reakce. I když... ve třetím díle se dozvíme něco, co tohle trochu dokreslí a tato scéna zapůsobí spíše hořkosladce. A vůbec. Enahma už od prvního dílu přesně věděla, co se bude dít a průběžně dává náznaky budoucího vývoje. A jak jsem včera zjistila, Rowla od ní "kopírovala" něco ze závěru. Vím, že napínám, ale, holky, vydržte, vše se dozvíte.:-)

:)

(Luisa, 30. 10. 2012 17:25)

Hu, no toto:( Čekala jsem od Rona nějakou záludnost, ale až tak? Kde je weaslyovský smysl pro spravedlnost, a vůbec. Hoch si to u mne hodně pošpatnil. No, snad mu to došlo-že si to pokazil:))

Re: :)

(Lupina, 30. 10. 2012 20:07)

No, to mu došlo. Ale tak mě napadá, že vlastně nevím, co mu pak udělala dvojčata. Pomsta musela být sladká, muhehe. Po pravdě moc nechápu tato vyšinutí mysli. Dovedu pochopit, že truchlil pro Harryho, že mu Harry(Quietus) Harryho připomínal a tím jitřil rány, dokonce bych i pochopila to hnusné chování. Ale tohle bylo fakt moc. Kdo ví.