Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola sedmá: Co je to přátelství?

4. 10. 2012

 

 

Před touto kapitolou se musím vyjádřit jako překladatelka. Marci: Díky! Tvá práce je prostě skvělá. A taky díky Luise, která nepřestává komentovat.

Holky, u nás se říká, cérky, děkuji vám.

 

 

Kapitola 7: Co je to přátelství?

Severus měl pravdu, což si Harry, bohužel, uvědomil. Byla to třetí noc v posledních dvou týdnech, kterou strávil vzhůru, protože Voldemort pokračoval s útoky. A to měl ještě štěstí: proběhlo mnohem víc napadení a masakrování, ale on musel čelit pouze těm, která provedl Voldemort osobně, vzteklejší než obvykle. Opět začal nenávidět noci kvůli myšlence na možné noční můry a vize, které nebyly o nic lepší, než jeho vlastní nejhorší noční můry. Necítil fyzickou, ale emocionální bolest, a psychické zátěže z těch nocí ho silně zasáhly – jako teď.

Krátce se podíval na druhou postel a viděl, že Severus klidně spí. Usmál se na něj a opatrně vyklouznul z postele, aby odešel z ložnice. Ne, nechtěl budit Severuse, když měl alespoň jednou ten muž to štěstí, aby v klidu spal. Obvykle to byl Severus, kdo jím třásl, aby ho dostal z nočních můr a vizí, a až doteď strávil dlouhé hodiny vzhůru s Harrym, dokud chlapec znovu neusnul. Takže si zasloužil spát v klidu.

Harry se protáhl na pohovce a otevřel knihu, kterou četl večer. Objevil ji v knihovně, když hledal něco o temných čarodějích do eseje z historie – byl to historický román, opět o ‚Dvojité válce‘ v Evropě v polovině 20. století. Popisoval hodně o bojích mudlů proti německému diktátorovi a ukazoval na jejich vztah s kouzelnickými bitvami. Harold Potter a Brumbál hráli v románu důležitou roli a Harry si uvědomil, že stále ještě bral Potterovy jako svoji rodinu.

Hloupá situace.

Zdá se, že je stále ještě neschopný se identifikovat, pomyslel si hořce.

Otočil se na břicho a ovinul si přikrývku pevněji kolem ramen, protože sklepení byla na jeho vkus vždy příliš chladná. Opravdu nenáviděl sklepení, ale miloval Severuse natolik, aby je přetrpěl. A ve skutečnosti Severusovy komnaty nebyly špatné k žití. Harry měl rád pokoje, kuchyňský kout, koupelnu, vše v teplých barvách: hnědá, červená, oranžová, mahagon, černá, někde nějaká tmavě zelená. Bylo to krásné a působilo to teple. Ale nebylo, jen to tak vypadalo.

Harryho pohled zavadil o krb a pak o římsu u krbu, a on se široce usmál. Bylo tam mnoho obrázků: jeden  Severuse a jeho bratra (bylo stále snadnější přemýšlet o něm jako o bratrovi), a nejméně pět obrázků Harryho nebo Harryho se Severusem. V posledních třech měsících s ním bylo pořízeno víc fotografií, než u Dursleyových za 15 let, a Severus byl rozhodnutý dát je všechny na krbovou římsu nebo na stůl (a Harry viděl dvě z nich dokonce v jeho kabinetě). Harry si musel všimnout, že Severus byl opravdu jako teta Petúnie se svou posedlostí zaplavit jejich domov obrázky svého nevlastního syna.

Bylo to zvláštní... Severus nikdy nevypadal, že by byl sentimentální – ale byl, usmál se Harry. A teď byl velmi zaujatý Harrym. Vzhledem k tomu, že Neville přijal jeho synovce, změnilo se i jeho chování k němu. Přestal Nevilla utiskovat a obtěžovat – a po několika týdnech mu dokonce nabídl doučování spolu s Harrym, k obrovskému Nevillovu zděšení. Harry se zasmál, když si představil Nevillovu tvář poté, co mu to Severus nabídl.

„Quietusi, pokud jsi skutečně můj přítel, prosím, nějak mě z toho dostaň... Nechci mít doučování...“

Ale Harry byl nemilosrdný a po týdnu společné práce se Neville uklidnil a dokonce i jeho strach ze Severuse se poněkud zmenšil.

Harry nakonec získal stálý denní režim, který zahrnoval čas s Nevillem, Hermionou a Severusem, a byl s tím zcela spokojen – nebo téměř úplně. Pořád mu chyběl Ron a byl velmi smutný kvůli Aresovi. Severus mu po mnoha vážných sporech nakonec zakázal s ním kamarádit. Neměl pravdu, Harry si byl naprosto jistý, ale respektoval a miloval toho muže natolik, aby si uvědomil, že jejich mír je důležitější než chlapec ze Zmijozelu.

Nu, neignoroval Arese úplně, seděli spolu ve třídě věštění z čísel a mnohokrát se připojil k Harrymu a Hermioně v knihovně. Ale Ares vycítil Harryho odtažitost a na oplátku si také udržoval trochu odstup. Harry to nenáviděl: ne Arese, ale válku a vzájemnou nedůvěru mezi lidmi, což byl přímý důsledek války.

Válka... Harry zívl a obrátil svou pozornost zpět ke knize. Byla opravdu dobrá, ale po chvíli ho oči začaly pálit únavou a hlava mu ztěžkla. Znovu zívl a opřel hlavu o otevřenou knihu.

Když se ráno probudil, ležel ve své vlastní posteli, deku zastrčenou těsně kolem těla. Harry rozhořčeně odfrknul. Severus neměl právo ho přepravovat sem a tam, jako by byl malé dítě! Pokud spal na gauči, mohl by tam zůstat až do rána. Zuřil, když vstoupil do obývacího pokoje, ale nebyl opravdu naštvaný. Skutečnost, že ho Severus vzal zpátky do jeho postele, byla jasným signálem jeho péče a ačkoli chtěl být Harry považovaný za dospělého (bylo mu více než 15, proboha!), vychutnával si péči a rozmazlování.

„Zasloužíš si to, Quiete. Už jsi ve svém životě trpěl dost. Myslím, že tě to nebude rozmazlovat, neboj se.“

A Harry se nebál.

Ale Severus nebyl v obývacím pokoji. Byl tam jen kus pergamenu na stole:

Po snídani jdi do ředitelovy kanceláře. Čeká na tebe. S.

Takže zjistil, že měl znovu vizi, usmál se Harry. Teď byl  se svými idiotskými vizemi špionem na straně světla, a i když trpěl nedostatkem spánku, bylo to méně nebezpečné, než poslat znovu někoho do kruhu Voldemorta, a to zejména, že ten ‚někdo‘ by byl Severus. Harry zvedl tašku ze svého stolu – byl v opačném rohu než Severusův, vedle jediného okna, a přešel do Velké síně na snídani.

Tam byl šokován. Chyběl obvyklý bzučivý zvuk a všichni seděli ve významném tichu. Harry se posadil vedle Arese.

„Ahoj, kámo, co se děje?“ zašeptal, neměl v úmyslu vyvolat nějakou pozornost.

„Ty-víš-kdo včera zaútočil. Zmasakroval všechny obyvatele Meersacku, malé vesnice poblíž Liverpoolu,“ vysvětloval. „Žilo tam taky hodně kouzelníků a hodně studentů tam mělo příbuzné.“

Harry přikývnul napůl ztuhle. Byli tam taky kouzelníci! To vysvětlovalo hodně. Bitvu zoufalé tvrdosti, množství vržených kleteb, které viděl ve svých vizích – nebyli tam jen Voldemortovi přisluhovači, kteří sesílali ty hrozné kletby, ale i obyvatelé vesnice při jejich sebeobraně.

A to samozřejmě rozeznal jen některé scény z bitvy – pouze ty části, které viděl očima Pána zla. Byl tak nucen sledovat skupinu malých děvčátek, které byly dány tomu ďábelskému bastardovi... Zavrtěl hlavou, jak se snažil zapudit pryč ty hrůzné noční obrazy. Voldemort tu dívku hledal tak urputně, jako dříve Harryho, když ho chtěl zabít.

Přemýšlel nad tím během rozhovoru s ředitelem.

„Nevíte, pane, kdo je ta dívka, o níž vždycky mluví?“ zeptal se na konci, když Brumbál ukončil své dotazy.

„Severus si myslí, že je to malá Anne a já s ním souhlasím, kvůli evidentním shodám náhod známých skutečností. Ale nenapadl nás žádný důvod, proč ji tak moc chce.“

Harry, který už byl na odchodu, si v zamyšlení zase sedl.

„A proč, pane, mě dřív chtěl zabít?“ konečně položil otázku, jejíž odpověď chtěl roky znát.

Brumbálův obličej vypadal najednou unavený.

„To je, Harry, zajímavý příběh. Byl to jeho omyl, ale velice... strašný omyl. Dám ti příklad. Víš, existují situace, kdy začneš řešit matematický problém a uděláš chybu ve výpočtu – ale dostaneš správný výsledek, nicméně jen kvůli náhodě. To je tvůj případ.“

„Jak to myslíte, pane?“ Harry si byl jistý, že nerozuměl ani trochu slovům starého muže.

„Existuje obecně známé proroctví o dítěti světlé strany a mudlorozeného, které by mohlo zničit zlo. ‚Světlo‘ byl zřejmě tvůj otec, Quietus, který, jak bylo řečeno mnohokrát, byl nejsilnější světlý kouzelník tohoto století. Tvá matka byla ta předpovězená mudlorozená. Ale Voldemort nevěděl nic o tvém otci – když ho zajal, Quietus mu neukázal svou sílu, naopak ukázal jen slabost a obětoval se pro svého bratra a myslím, že pro své rodiče. Takže Voldemort o něm nic nevěděl, stejně jako Severus. Ale byl příliš paranoidní, aby nechal dítě vyrůst, aby ho porazilo, a tak systematicky pobíjel všechny děti narozené silnému čaroději světla a mudlorozené čarodějce. James – jako syn Harolda Pottera – byl považován za jednoho z nich. Nebylo jich tehdy mnoho, jen tři páry se třemi dětmi, které více či méně odpovídaly proroctví: byly to dvě dívky a ty. Severus nás varoval před Voldemortovým plánem, ale byli jsme příliš pomalí, a než jsme mohli vymyslet plán na jejich ochranu, jednu z dívek už zabili. Pak Severus riskoval odhalení a osobně varoval Potterovy. A pomohl ukrýt zbývající dívku za hranicemi země.“

Harry v zamyšlení přikývl. Nakonec mohl pochopit, proč to ředitel udržoval v tajnosti po celá léta. Jeho otec... Quietus byl důvod. Nejsilnější světlý čaroděj století.

Který umřel, aby jeho bratr žil.

Harry k němu pocítil vlnu vděčnosti za Severusův život a vřele se usmál. Někdo na zemi považoval toho starého mizeru za hodného zachování – což byl i Harryho názor. Možná, že měl opravdu něco společného se svým otcem. Minimálně posedlost Severusem.

Ale napadlo ho ještě něco dalšího.

„A... možná to znamená, že právě jeden z rodičů Anny byl světlý čaroděj a...“

„Ne, Quietusi. Annini rodiče byli mudlové. Vyslechl jsem dvakrát důkladně holčičku a její odpovědi nenechaly nikoho na pochybách, že její rodina je naprosto typicky mudlovská, jako mnohé jiné na Britských ostrovech.“

Harry stále přemýšlel nad ředitelovými slovy, když dorazil na péči o kouzelné tvory. Meškal, ale věděl, že ho Brumbál omluvil a Hagrid ho miloval příliš na to, aby ho plísnil kvůli zpoždění. Tiše se připojil k třídě a stoupl se vedle Nevilla.

„Co se děje?“

„Zase noví tvorové. Hagrid jim říká plivouši ostnatí.“ (1)

„Co?“ Harry si nemohl pomoci a zaúpěl. „Ale... vždyť neexistuje takový druh zvířat!“

Neville pokrčil rameny a usmál se.

„Musí být jako třaskaví skvorejši. Doufám, že budou míň nebezpeční a víc užiteční.“

Někdo ze třídy se zasmál.

„Nevypadají na to,“ ozvala se Parvati.

Harry s ní musel souhlasit. Zvířata vypadala jako výsledky křížení ježka, červa a škorpióna a plivala vztekle na každého, kdo se odvážil k nim přiblížit.

„Hagrid nám říkal, že rostou strašně rychle, a péče o ně spočívá ve vyčištění jejich kotce.“

„Taky nové možnosti školního trestu,“ kdosi odfrknul.

„Můžeš přijít vyčistit jejich příbytek místo Filche.“

„Proč místo? Můžeš taky přijít čistit S Filchem.“

Smích zesílil. Plivouši vypadali špinaví a smrděli. Hagrid jim ukázal, jak krmit ta nechutná stvoření, ale po chvíli každý zaznamenal, že jedli i bez jejich snahy je nakrmit. Tak je nechali samotné a místo toho si povídali o událostech války. Teď se nikdo nesmál. Ani obvyklé trio Malfoy, Crabbe a Goyle, ani ti se na sebe neculili a neusmívali. Mohlo by to být Voldemortovým varováním, pomyslel si Harry. Od té doby, co byl Malfoy starší potrestán za synovo chování, se Draco změnil. Harry se nemohl rozhodnout, jestli to bylo následkem trestu, nebo za tím byly jiné důvody. Draco nikdy nebyl dobrý herec a poslední týdny se choval téměř… pokorně. A Harry od té doby již ve svých vizích Luciuse Malfoye neviděl. Co jen se potom stalo v tu noc, kdy ho Severus vzbudil?

Někdy Harry cítil pokušení se Malfoye zeptat, ale bojoval s tím. Ne. Byl to blonďákův problém. Nesměl se do toho plést.

Ale... stejně, jakkoli nenáviděl tu myšlenku – a dokonce i Malfoye – byli příbuzní. Jeho druhý bratranec... Záleželo na tom vůbec?

Harry si povzdechl. Nechtěl se na to ptát Severuse – skutečně ho zranilo chování jeho kmotřence během posledních měsíců. Staral se o něj, ale Draco ho kvůli Harrymu nenáviděl. Kdyby Harry neexistoval... Ne. Nemohl o tom dál přemýšlet. Naposledy, co něco podobného nakousl, se Severus tak rozzuřil, že na něj hulákal půl hodiny o jeho stupiditě a nedostatku základního porozumění. No... v tom se Severus se nezměnil. Stále byl vznětlivý, Harry se hrozně zašklebil.

XXX

„Hermiono, neviděla jsi mé výpočty do věštění z čísel?“ Harry se podíval na nepořádek na stole. „Nikde je nemůžu najít.“

„Tam jsou,“ ukázala na pergamen. „Zkontrolovala jsem tvoje výpočty, ale myslím, že to nemělo smysl. Mohla jsem vědět, že budou perfektní.“

„Přeháníš, Hermiono,“ Harry se mírně začervenal.

„Ne, Quiete,“ Hermiona zavrtěla hlavou. Rozhodla se používat tuto přezdívku poté, co jednou zaslechla Severuse ho tak oslovit. A Harrymu to bylo jedno. Už na to byl zvyklý. „Myslím to vážně. Bez ohledu na to, že jsi nikdy nestudoval věštění z čísel, stal ses oblíbencem profesora Vectora z dobrého důvodu. Jsi vynikající.“

„Ne,“ nešťastně zasténal Harry. Nepotřeboval Hermioninu úctu, ale zase mu odsekla.

„Ale, Quiete, nebuď hloupý! Vzpomeň si na poslední eseje a otázky! Všechny Všechny byly hodnoceny jako Vynikající! Nedal by ti takové známky, kdyby sis je nezasloužil!“

„Nejsem tak chytrý...“

„Přestaň! Skutečně nejsi chytrý, když tohle říkáš. Ale učitelé si tě velmi cení!“ sklopila knihy a velmi vážně se na něj podívala.

„Mýlí se,“ pokrčil rameny Harry.

„Nemýlí!“

„Podívej, Hermiono, řeknu ti tajemství. Nikdy jsem nebyl dobrý student, nikdy v životě. Ale nyní, kvůli mému otci a jeho bratru, jsou učitelé vůči mně předpojatí a hodnotí mě líp, než si zasloužím,“ podíval se na ni smutně. „Věř mi, nejsem tak dobrý...“

„Jste trouba, pane Snape!“ Hermiona zakřičela tak hlasitě, že se knihovna na moment ztišila. Ačkoliv je nikdo v jejich schovaném rohu nemohl vidět, Harry si byl jistý, že se na ně dívají přes police. Začervenala se a pokračovala klidněji. „Quiete, mýlíš se. Ty JSI dobrý a skutečně nadaný. Myslíš, že by ti profesor Vector dal V-čko za tvé odpovědi, pokud by sis to nezasloužil? Že by ti profesorka McGonagallová umožnila procvičovat a učit se přeměňovací kouzla mimo školní osnovy jen kvůli tvému otci? A co profesor Binns? Jsem si jistá, že on neví, kdo je tvůj otec, ale jsi jediný za celá má studia, jehož jméno si pamatuje! Vždyť nezná ani MOJE jméno!“

Harry se usmál. Jeho nově nabytá posedlost historií nezůstala bez povšimnutí nudného, mrtvého profesora dějin. Opravdu, od slavné události s Tajemnou komnatou byl Harry jediný, kdo přerušil výklad nějakou opravou a poznámkou o nepokojích skřetů a později o temných čarodějích devatenáctého století.

Když to udělal poprvé, vyvolal mezi nimi velmi zajímavou debatu.

Profesor Binns recitoval jména skřetích náčelníků, když si Harry odkašlal a opravil ho.

„Nebyl to Ulric Ohavný, profesore. Byl to Ulric Špinavý, jeho synovec,“ řekl potichu, ale pevně.

Byla to chvíle napětí. Někdo zachrápal ze spaní, Hermiona zvedla hlavu od domácího úkolu z lektvarů (vždycky takto využívala hodiny historie) zcela zaujatá a Dean si zabručel pod vousy.

„Není to to samé, Snape?“

Nicméně profesor Binns byl tak konsternován, že jen s úžasem zíral několik dlouhých minut, než odpověděl.

„Vaše jméno je...?“ nejistě se na Harryho podíval.

„Quietus Snape, pane,“ odpověděl zdvořile.

Profesor Binns zamrkal.

„Zajímavé. Měl jsem dojem, že jste absolvoval již před třemi lety...“

Harry zčervenal od silou potlačovaného smíchu.

„Bylo to před dvaceti lety, pane, a nebyl jsem to já...“ začal, ale profesor ho mávnutím ruky utišil.

„Vidím, jaký otec, takový syn, pane Snape,“ řekl ztracený v myšlenkách. „Nicméně máte pravdu. Byl to Ulric Špinavý, syn Godrica Zatraceného.“

Někdo potlačil smích a Harry otevřel ústa.

„To byl můj strýc. Ne můj otec.“

Profesorovy oči se široce rozevřely.

„Kdo? Godric Zatracený?“

Celá třída se dala do smíchu, dokonce i Harry, jen profesor zmateně zamrkal.

Ale od té hodiny znal Harryho jméno a v dalších hodinách vedli zajímavé (a mnohdy nudné) diskuze o detailech historických událostí.

Harry se vytrhl ze svých myšlenek a přikývl Hermioně.

„Vím, co myslíš. Ale mám dojem, že vím, čím to je. Trávím všechen svůj volný čas studiem s tebou nebo s otcem... Nedělám nic jiného. Přece jen...“

„Ahoj, Hermiono, ahoj, Quietusi,“ Neville stál u jejich stolu.

„Ahoj,“ nejistě odpověděl Harry. „Nemáme dnes žádné doučování z lektvarů,“ dodal.

„Já vím,“ Neville se zasmál. „Ale dnes mám narozeniny a plánuju malou party v nebelvírské společenské místnosti a chci teď tebe a Hermionu pozvat...“

Harry se zavrtěl a vrhl pohled na Hermionu, pak na Nevilla.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ konečně řekl.

„Co?“ nevinně se zeptal Neville.

„Já – v nebelvírské společenské místnosti,“ Harry vysvětloval se svraštělým obočím. „Nechci zničit tvé narozeniny hloupým sporem...“

Neville pokrčil rameny.

„Je mi jedno, co řeknou. Chci tam mít tebe a to je vše. Už jsem se ptal profesorky McGonagallové a ona souhlasila...“

„Ale ne,“ zavrtěl Harry hlavou. Začíná to být VELMI špatné. „Takhle dokonce i ona bude vědět o rozruchu následující hodiny... Neville, nechci, aby otec proklel polovinu nebelvírských.“

„Všechno bude v pořádku, Quietusi, uvidíš,“ řekl Neville konejšivě, ale ani Harry, ani Hermiona nebyli přesvědčeni.

„Já nevím, Neville...“ Hermiona začala, ale nedokončila větu.

Nevillova tvář se zakabonila a zesmutněla.

„Quietusi, prosím...“

Harry přikývl, ale srdce mu ztěžklo, když vstal. V době, kdy došli k portrétu Buclaté dámy,  Harry cítil každý možný účinek paniky. Srdce mu bušilo, dlaně se zpotily, krk se stáhl tak, že mohl jen stěží dýchat. Vrhl zoufalý pohled na Hermionu, která se ohlédla se stejným zoufalstvím v očích.

„Opravdu to nechci,“ zamumlal a ona s porozuměním přikývla.

„Vidím to na tobě.“

„To je to tak jasné?“ Harry zkusil polknout.

Hermiona neodpověděla, jen přikývla. To Harryho neuklidnilo.

Jak vstoupili, celá místnost ztuhla. Ne, ne v první chvíli – každý potřeboval trochu času uvědomit si Snapeovu přítomnost v posvátné nebelvírské věži – ale hned potom.

Harryho obličej se rozpálil rozpaky, jeho obvykle bledá tvář přešla do ošklivě cihlově červené na tvářích a krku, ale nesklonil hlavu: stál vzpřímeně a pyšně. Cítil silnou bolest na hrudi – kdysi byli všichni jeho přátelé, nebo se za ně alespoň pokládali, ale nyní... Přes Nevillův a Hermionin názor a vysoký respekt ke Quietusi Snapeovi, nikdo další ho vedle sebe nechtěl. Mladší děti se neodvážily říct ani slovo, ale pátý, šestý a sedmý ročník Nebelvíru začal zuřit.

„Co tu děláš?“ vykročil k němu Seamus. „Nejsi tady vítán! Máme tě dost ve třídě, namyšlený vševěde!“

Než Harry otevřel pusu, Neville si mezi ně stoupl a odpověděl.

„Já jsem ho pozval na své narozeniny. A teď, kdybys byl tak hodný...“ odmítavě zamával rukama Neville.

„Ne, to bych nemohl,“ temně odpověděl Seamus. „Když chceš slavit narozeniny s tímhle... s tímhle...“

„Nemusíš to doříct. Půjdu,“ Harry tlačil Nevilla stranou a díval se pevně na Seamuse. Pak se otočil k nejistému Nevillovi. „Ahoj zítra, kámo...“

„Ne! Nechoď! Nesmíš!“ zvolal napůl v zoufalství a napůl v hněvu.

„Neville, prosím...“

„Nech ho jít, Neville. Nechceme ho tady,“ Dean se připojil k Seamusovi.

„Ne. Ptal jsem se profesorky McGonagallové a ona to dovolila...“

„Ale nezeptal ses nás!“ nový hlas se přidal ke vznikajícímu hluku.

Harry zvedl oči ke schodům, které vedly do ložnic, a frustrací zbledl. Byl to Ron.

Zrzek složil ruce na prsa a kráčel blíž a blíž k Harrymu pomalými, zastrašujícími kroky. To už bylo moc. Další boj, další porušení pravidel... ne. Harry se otočil k odchodu, ale Ron už došel k jeho boku a násilně ho chytil za ruku.

„Bojíš se, Snape?“

„Nebojím se, zvlášť ne tebe, Weasley,“ zasyčel Harry skrz zaťaté zuby.  „A teď pusť moji ruku a nech mě jít.“

„Ty se mě nebojíš? To je pro tebe moc špatné...“

„Mám mnohem nebezpečnější nepřátele a přežil jsem víc vážných situací, než si můžeš představit, Weasley,“ řekl tak tiše, že to mohl slyšet jen Ron. „Nikdy se tě nebudu bát, pitomče.“

„Jak se opovažuješ...“ zesílil sevření Harryho ruky.

„Pusť moji paži, jestli nechceš strávit další týden v nemocničním křídle se zlomeným nosem...“ řekl Harry, bojujíc se slabostí způsobenou tím dotykem.

Hermionina tvář zbledla, jak se dívala na ty dva chlapce, ale ztuhla na místě. Její oči se nepohnuly z Harryho paže v Ronově sevření a Harry věděl, že si je Hermiona vědoma jeho pocitů. Neville se třásl nervozitou.

„Nenechám tě jen tak jít...“ zamumlal Ron k Harrymu.

„RONE! Nech ho jít. TEĎ!“

Ron se překvapením otočil na podpatku. Na vrcholu schodiště stál Fred, hůlkou mířil bez zachvění na svého bratra.

„Zakleju tě, pokud ho nenecháš jít. TEĎ! Jsi hluchý, Ronánku?“

Ron silně zrudnul, ale pustil Harryho paži. Ten trhnul ramenem a podíval se na Freda.

„Díky, Frede,“ pak obrátil pohled na své dva napůl ztuhlé kamarády. „Říkal jsem ti, Neville... Dobrou noc...“ Jen kývnul na Hermionu, už nechtěl způsobit žádné další hádky, a šel.

Ještě před obrazem cítil, že se blíží kolaps, ale pomyšlení na příchod Nebelvírů ho donutilo to překonat. Místo toho se narovnal a mílovými kroky mířil ke sklepení, k Severusovi, do svého domova, ke své rodině... Když na něj pomyslel jako na svou Rodinu (ano, Rodinu, ne jen rodinu), usmál se a cítil své břímě po událostech uplynulých minut nějak lehčí. Nebyl sám.

A nebyl tu jen Severus. Byli tu také Neville, Hermiona a taky dvojčata – Fred, který byl připraven bojovat s vlastním bratrem, aby ho chránil... Usmál se znovu.

Život vypadal krásný. Nebo... aspoň mnohem hezčí, než si kdy myslel. Jenže právě v tu chvíli k jeho uším dorazil tichý hlas.

Pláč. Někdo blízko plakal. Harryho dobrá nálada opustila. Ares seděl dole u zdi haly, nohy skrčené k hrudi, hlavu skloněnou na kolenou a ramena se mu třásla zoufalými vzlyky.

Harry si k němu okamžitě klekl.

„Aresi,“ položil mu ruku kolem ramen a přátelsky jím zatřásl. „Aresi, hej, kámo, co se stalo...?“

Ares sebou prudce trhl, ale nezvedl hlavu.

„To není tvá věc... nech mě být...“ mumlal přes vzlyky.

Harry se posadil na paty a položil ruku ještě na druhé chlapcovo rameno.

„Někdo umřel? Přítel, příbuzný...“

„Nech mě být, Quietusi!“ utrhl se na Harryho rozzlobeně. „V posledních týdnech ses příliš  nezajímal o mé blaho, tak co chceš teď? Jdi pryč!“

„Nepůjdu,“ řekl Harry klidně. „A omlouvám se za své chování, Aresi. To bylo nemístné. Promiň...“

„Proč? Chceš má tajemství, ale mě ne, Quietusi? Nech mě na pokoji!“

Harry zavrtěl hlavou, ale nepohnul se.

„Nechci tvá tajemství, Aresi. Ale dovol mi zůstat s tebou, dokud se neuklidníš. Nemusíš mi říkat žádná svá tajemství. Bude to tak v pořádku?“

Ares, stále se sklopenou hlavou, zamumlal něco, co znělo jako ano, a tak se uvelebil vedle svého kamaráda. Jen tam tak potichu seděli.

Po chvíli Ares povzdechl a zvedl hlavu.

„Ty jsi to věděl, že? A to byl důvod, proč jsi neměl v úmyslu stát se mým přítelem, že?“

Harry se vyděsil.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl chraplavě.

„Můj otec,“ řekl Ares s falešným úsměvem. „Můj otec Smrtijed.“

Harry ztuhl.

„Proč se na to ptáš?“ položil opatrně otázku.

„Dozvěděl jsem se to dnes. Ministerstvo ho zatklo hned po včerejším útoku. Vyslýchali ho a on všechno přiznal. Odsoudí ho k doživotnímu vězení, jsem si jistý. Ale nejsem si jistý, co cítit, jak žít dál. Věděl jsem, že se táta zajímá o temnou magii, jako téměř každý Zmijozel jeho věku, ale nikdy jsem ho nepodezíral, že je věrný služebník Ty-víš-koho...“ hlas se mu zlomil, jak ho znovu přemohl pláč.

„Ty jsi to nevěděl, že ne?“ Harry se znovu dotkl jeho ramene. Ares jen zavrtěl hlavou v odpověď.

„Je to tak hrozné...“ Ares teď nebojoval jen se vzlyky. Zatímco mluvil, obrovské slzy mu tekly z očí a smáčely tvář. „Vždycky byl tak laskavý... a já ho tolik miloval... vždycky jsem chtěl být jako on... silný, milující muž, který se stará o svoji rodinu... ale teď, ale teď...“ nemohl pokračovat. Přitiskl čelo na kolena a znovu plakal.

Harry zakouzlil Silencio na chodbu a položil paže kolem Arese. Neřekl ani slovo, jednoduše nevěděl, co říct, která slova by byla v této situaci uklidňující – Harry měl podezření, že žádná taková neexistovala.

„Vždycky jsem mu věřil... Teď se cítím podvedený... A co si mám myslet o matce? Ona určitě věděla... Je taky Smrtijed?“ opíral se o Harryho, který ho držel pevně. „Do dneška bylo vše tak jednoduché... ale teď... co můžu, co musím dělat, co cítit?“

Harry jen konejšivě broukal.

„A nenávidím se za pláč... nenávidím tebe, nenávidím, žes mě viděl brečet, žes mě viděl tak slabého... Neměl bych být slabý, být odhalený někomu mimo svoji rodinu... ale moje rodina už dnes neexistuje. A já si teď stěžuju tobě, který mi nejsi ničím ani nikým...“

„Promiň...“ nešťastně zašeptal Harry. „Moc se omlouvám... Nechtěl jsem tě zranit. A... a chci, abys věděl, že se mnou můžeš počítat. Pomůžu ti, kdykoliv to budeš potřebovat.“

„Nedávej hloupé sliby, Quietusi. A nepotřebuji tvůj soucit.“

„To není soucit. Já jen... já jen chci, abychom byli přátelé, ano?“

Ares zvedl uplakanou tvář a podíval se na Harryho.

„Čas ukáže. Přátelství není záležitost rozhodnutí.“

„To je,“ prohlásil Harry pevně.

„Ne, ne jenom. Uvidíme, ano?“

„Dobře. Ale teď... musím se vrátit domů, pokud nechci, aby nás oba můj otec zabil, až půjde po večerce číhat po školních pozemcích.“

„Jo, máš pravdu,“ zašklebil se Ares na Harryho, „jako vždy, pane vševěde.“

„Neříkej mi tak!“ zareagoval Harry rozzlobeně.

„Nějaký problém?“

Harry se právě chystal odmítavě mávnout, ale náhle si připomněl svůj slib. Pokud chtěl, aby byli přátelé, musí se mu na oplátku otevřít – alespoň částečně.

„Měl jsem dost nepříjemnou hádku v nebelvírské společenské místnosti s několika svými spolužáky.“

„Proč jsi tam šel?“ zeptal se Ares zděšeně.

„Neville mě pozval na narozeninovou party. Ale brzo se mě zbavili. A jeden z nich mě nazval panem vševědem, velmi... urážlivým tónem.“

„Bili tě?“ Ares si nemohl pomoct, aby nezíral v šoku.

„Ne. Byli jen verbálně hrubí. Ale, věř mi, někdy je lepší být fyzicky bit, než být slovně napadán.“

Ares přikývl.

„Umím si to představit...“

Byla už skoro půlnoc, když dorazil domů. Byl poněkud nervózní kvůli možné Severusově reakci na zpoždění, ale hned jak vešel do obývacího pokoje, našel šíleně vypadajícího Mistra lektvarů. Viděl, že mu oči hořely hněvem a jeho podrážděnost se změnila náhle ve hněv.

„Ahoj, Severusi...“ pokusil se na muže usmát, ale ten jeho pokus ignoroval.

„KDE JSI BYL?“ zařval tak hlasitě, že Harry náhle pocítil nutkání zakouzlit Silencio na jejich komnaty, pokud se zítra nemá dozvědět celá škola o jeho záležitosti.

„Byl jsem pozván na Nevillovy narozeniny,“ odpověděl a sklonil hlavu.

„NEMÁŠ povoleno toulat se po škole sám po večerce a už vůbec ne v TĚCHTO časech!“

„Ale, Severusi, co když časy budou vždy takové, jako teď?“ napůl se usmál.

Ale tentokrát Severus nestrávil jeho drzost.

„Ticho! Měl ses na mě obrátit, než jsi přijal to pozvání!“

„Ale nebyl jsem tam dlouho!“ Harry na něj zakřičel. Snapeova tvář potemněla.

„Ne?“ Harry zavrtěl hlavou. „Pak opakuji svoji první otázku: kde jsi přesně byl?“

„V hale, seděl jsem u zdi,“ zkřížil Harry paže kolem těla.

„Zranili tě?“

Náhlá změna v Severusově náladě Harryho šokovala.

„Co?“

„Předpokládám, že jsi tak rychle odešel, protože tě napadli.“

„Ano, ale to nebylo tím...“ Harry si ztěžka povzdechl. „Můžu si sednout? Cítím se úplně vyčerpaný.“

Severus k němu přistoupil a dřepl si tak, zatímco šel k pohovce, aby si sedl.

„Tak?“ zeptal se muž a intenzivně si Harryho prohlížel.

„Našel jsem na chodbě Arese. Ne!“ zakřičel, když viděl, že Severus otevírá pusu. „Nech mě to dokončit, prosím. Našel jsem ho, jak pláče. Řekl, že dnes zjistil, že je jeho otec Smrtijed, protože ho ministestvo zavřelo a Arese o tom oficiálně informovali. Byl zlomený. Nemohl jsem ho opustit.“

Severus přistoupil k němu a dřepl tak, aby jejich oči byly na stejné úrovni.

„Bylo to velice milé, Quiete. Skutečně. Ale stejně tě musím požádat, abys to už znovu nedělal. Není pro tebe bezpečné, abys s ním byl sám v prázdné chodbě po večerce. Vím, že mu věříš, ale já ne. Ne,“ zvýšil hlas, když se ho Harry snažil přerušit. „Teď mě nech říct, co chci bez přerušení.“

Harry přikývl.

„Viděl jsem spoustu věcí během svého života, poslední války, špionáže. Nemůžeš si být jistý nikým, Quiete. A určitě ne dětmi Smrtijedů.“

„Ale Ares...“

„Jsi si jistý, že to byla jen náhoda, žes ho našel samotného na chodbě?“

„Ale on nevěděl o Nevillově pozvání.“

„Víš to jistě, nebo si to jen přeješ?“

„Jsi paranoidní.“

„To je důvod, proč stále žiju,“ Severusova tvář zjemněla. „Quiete, nechci tě ztratit.“

„Já vím, ale já nechci takhle žít. Chci být přítelem těm, kdo jsou mi sympatičtí a to je vše. Otravují mě všechna ta zbytečná omezení.“

„Zbytečná omezení?“ Severusův hlas se zvedl do neuvěřitelných výšek. „Tohle byla jediná věc, kterou jsem po tobě chtěl!“

Harry pokrčil rameny a otočil se k muži zády.

„Slíbil jsem, že budu jeho přítel.“

„To ne.“

„Nemůžeš mi přikazovat, s kým se mám přátelit!“

„Můžu a budu!“

„Nikdy!“ vykřikl Harry s konečnou platností a odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře s hlasitým prásknutím.

V příštím okamžiku Snape stál vedle něj a chytil ​​ho za ruku.

„Quiete!“ řekl výhružně. „Chovej se slušně!“

Dívali se jeden na druhého a Harry vytáhl ruku z jeho sevření.

„Nech mě být!“ řekl nakonec.

„Dávej si pozor na ústa!“

„Vypadni!“ zvolal Harry netrpělivě. „Nepotřebuji tvoji dusící přítomnost, já chci žít svůj život! SVŮJ život!“

„Ale...“

„Nesnáším, když mi chceš přikazovat, co mám dělat a cítit. Ty jsi ten, kdo ve svém životě neuspěl a mně budeš kázat, jak…“ Harry větu nedokončil. Náhle, ale příliš pozdě, si uvědomil, co vlastně řekl. Zbledl a podíval se na Severuse, jehož tvář byla nyní bez výrazu a vzdálená.

„Severusi...“

„Běž do postele,“ zasyčel na něj Severus. „Hned.“

Když Harry ležel ve své posteli, byl na toho muže pořád naštvaný. Ležel na zádech a díval se na strop, hněvem pěsti zatínal a povoloval.

‚Je to můj život. Já chci rozhodovat, co budu dělat! Šlo mi to dobře i předtím, i bez jeho rad!‘ zuřil pro sebe.

Ale za svým hněvem cítil pocit viny za ta sprostá slova. Severus si je nezasloužil.

Ale nenechal Harryho samotného. Zasáhl do Harryho života.

Tak jako Harry zasáhl do jeho.

Ale Ares si zasloužil Harryho přátelství.

Ale Severus se jen pokoušel ho chránit.

Jeho vnitřní boj pokračoval až do doby, kdy, mnohem později, šel spát i Severus.

Harry vzdychl úlevou. Stále nemohl spát sám.

XXX

Příští den byl prostě hrozný. Severus ho ignoroval, Ares se mu vyhýbal, Nebelvíři se na něj výhružně tvářili a nazývali ho různými jmény, když je nikdo nemohl slyšet. Když nastalo odpoledne, šli s Nevillem na doučování lektvarů, ale Mistr lektvarů je velmi netrpělivě odehnal.

Harry pokrčil rameny a odešel, následován velmi zmateným Nevillem.

„Hej, Quietusi, co se stalo?“ zeptal se, když byli z doslechu.

Harry netrpělivě odfrkl.

„Měli jsme včera krátký...střet. Ale nechci o tom mluvit.“

„Kvůli mým narozeninám...?“

„Ne. Ale i tak o tom nechci mluvit.“

„Ale...“

„Nech mě být!“ Harry se utrhl se na Nevilla a zamířil do knihovny, nechávaje ho za sebou.

Nádhera. Do konce dne by se mohl rozhádat s každým, pomyslel si sarkasticky, když dorazil k obvyklému – a naštěstí prázdnému – stolu. Hermiona tu nebyla.

Vzal si učebnici věštění z čísel a přál si, aby Hermiona nedorazila. Nechtěl zranit i ji a dneska, zdá se, byl hrubý na každého.

Ona samozřejmě přišla v obvyklém čase, a když si všimla, že Harry zabořil obličej do své knihy, neřekla ani slovo, jen začala dělat svůj obvyklý výzkum.

V tichu studovali dvě hodiny. Pak náhle Hermiona vykřikla.

Harry na ni vrhl tázavý pohled.

„Myslím, že jsem to našla!“ zašeptala triumfálně Hermiona.

„Složky do lektvaru?“

Hermiona přikývla a posunula knihu před Harryho.

„Tady! Koukni!“

Harry nahlédl do knihy.

‚Lektvary na různé druhy kousnutí‘ přečetl nadpis.

‚Lektvary na vlkodlačí kousnutí‘ byl první podtitul.

„Jsi úžasná!“ Harry se na ni usmál. „Pojďme za otcem, ukážeme mu to!“

Hermiona vložila kus pergamenu mezi stránky, zavřela knihu, ale nehýbala se.

„Pojď, Hermiono! Pojďme mu to ukázat!“

Přikývla, ale stále se nepohnula.

Harry se na ni podezřívavě podíval.

„Hermiono?“

„Omluvíš se Nevillovi, že?“

Harry se zavrtěl a podíval se oknem do tmy.

„Nic jsem mu neudělal. Jen jsem mu nechtěl říct něco, co není jeho věc.“

„Zranil jsi ho.“

„Nezranil.“

Hermiona si povzdechla a popadla knihu.

„Pojďme k tvému otci,“ řekla konečně. „Ale nemysli si, že se obejdeš bez omluvy.“

Harry zavrtěl rozzlobeně hlavou.

Celá věc nebyla výhradně jeho chyba. Prostě chtěl chránit Arese – před Severusem a před Nebelvíry. Proč to znamenalo, že se střetl s každým?

No, jeho slova byla poněkud nemístná. I kdyby měl pravdu, neměl právo ubližovat ostatním kolem sebe.

Zastavil se a otočil se k Hermioně.

„Omluvím se Nevillovi zítra. Slibuju.“

„V pořádku.“

XXX

Celou dobu, než došli do podzemí, prakticky běželi.

Než narazili do vysoké postavy stojící na rohu.

„Není povoleno běhat po chodbách. Ani tobě ne,“ Severus se ledově podíval na Harryho. „Pět bodů z Nebelvíru a trest pro tebe, Quietusi.“

Harry se nehybně zastavil. Co?

„Přinesli jsme vám knihu, pane,“ Hermiona natáhla krotce ruku. „Našli jsme ten lektvar...“

Severus se zamyšleně podíval na dívku.

„Výborně. Tedy, deset bodů Nebelvíru.“

„A já?“ opatrně se zeptal Harry.

„Domluvím se s panem Filchem na tvém trestu.“

„Ale profesore...“ začala Hermiona, ale Snape ji přerušil.

„Je mým úkolem udělovat body a rozhodovat o trestech, slečno Grangerová. Nemyslím, že bych potřeboval vaši radu,“ řekl studeně. „A co se týká tebe, Quietusi, chci tě vidět doma hned po večeři. Je to jasné?“

Harry strnule přikývl. Zase se na něj zlobil.

Poté, co je Severus opustil, vrhli na sebe nervózní pohled.

„Myslím, že vím, proč ses vyhýbal odpovědět Nevillovi...“

Harry se trpce usmál.

„Řekl jsem včera mnohem víc nemístných věcí Severusovi než Nevillovi...“ povzdechl si po chvíli. „Ale... nechtěl jsem ho ranit. Já jen...“ strčil ruce v bok, „jen jsem se pokoušel vysvětlit mu, že Ares není tak nebezpečný, jak si myslí.“

Když Hermiona založila ruce, čekajíc na pokračování, Harry se vzdal a řekl jí celý příběh od chvíle, kdy opustil nebelvírskou společenskou místnost.

„Myslím, že bys ho měl poslechnout, Quiete. Je ředitelem Zmijozelu už několik let a jistě zná jejich vztahy a různé shody okolností líp, mnohem líp než ty. Ty jsi žil u mudlů, ale on byl vždy kouzelník. A ty skutečně nemůžeš vědět, jestli...“

„Ale můžu, Hermiono. Můžu být hloupý mudla, ale jsem člověk a mám s lidmi zkušenosti. Jsem si jistý, že Ares nelže. Viděl jsem to v jeho očích, slyšel jsem to v jeho hlase. Byl tak zničený...“

„Nevím, Quiete, kdo z vás má pravdu a kdo ne. Ale buď jak buď, musíš se omluvit profesoru Snapeovi.“

„Nevím jak,“ vypadal Harry zničeně.

„Řekni mu: Promiň. To je docela vhodné.“

„Někdy ‚promiň‘ je nejtěžší slovo na světě. Je to jako se přiznat, že ses mýlila. Ale já vím, že se s Aresem nemýlím.“

„Ale jde o tvého otce.“

Hermiona měla pravdu. Harry však nebyl schopen říci Severus ani slovo. Strávili večer v absolutním tichu, mimo chvíli, kdy ho Severus informoval o detailech trestu s Filchem. Harry pokrčil rameny, jako že je mu to jedno, ale uvnitř zuřil.

A v tu noc měl vizi. Zase.

Vizi, ve které Smrtijedi a Voldemort vyslýchali nějakého muže o něčím pobytu. Harry nerozuměl jménu osoby, na níž se ptali. Jen sledoval mužovo mučení a strašlivě se třásl.

Neznal toho muže a po pár minutách si byl jistý, že ho ani nikdy nepozná. Harry to chtěl nějak opustit, ale nemohl. Byl lapen vizí a byl nucený sledovat násilnosti, které byly příliš podobné jeho předchozím zkušenostem.

„Ne, ne, ne,“ sténal tiše, když sledoval mučení.

„Kde je ta holka?“ zeptal se právě Voldemort.

„Nikdy ti to neřeknu,“ tiše odpověděl muž.

Harry chtěl zavřít oči, ale nešlo to. Pitomé vize. Kde je teď Severus?

„Ty nám to řekneš, věř mi. Známe spoustu způsobů, jak tě přesvědčit...“

„Neřeknu,“ zašeptal.

Harry byl v pasti.

Zoufale toužil se osvobodit.

Ale nešlo to.

„Kde je?“

‚Řekni mu to, řekni mu to!‘ křičel v bolestech na toho muže. ‚Zabije tě, když to neřekneš!‘

„Ne,“ Po chvíli se mu podařilo říct jen toto slovo. „Ne.“

‚Prosím!‘

„Ne.“

‚Řekni mu to!‘

„Ne.“

Kde je, do čerta, Severus? Nechal by ho tu? S Největším Bastardem? V sídle podobném Nightmare Manor?

Jak Harry soucitně sledoval muže, zjistil, že začíná cítit kletby a mučení, jako by byl tam, jako by on sám byl ten zraňovaný muž. Začal trhaně dýchat a srdce se mu v panice rozbušilo. Jak se to mohlo stát?

Zakňučel bolestí a začal se potit.

Nemohl utéct.

To bolelo.

Všechno bolelo.

Už nikdy to nechtěl zažít znovu. Nikdy.

Proč to přesto měl cítit? Proč? Zakřičel otázku.

Měl pocit, jako by se roztrhl na dva kusy, když na ně Voldemort seslal Cruciatus.

Ale neječel.

Dokud nepřišel Avery.

Ne.

Jeho kůže vzplála.

NE!

Nikdy víc!

 

 

(1) Spurred Sprite-Spitters – Plivouši ostnaní. Tak tady nejsem autorkou překladu jen já, ale i marci.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 6. 1. 2014 12:34)

Som strašne zvedavá či má Severus s Aresom pravdu alebo sa mýli. Čítam takmer jedným dychom, zabúdam na okolie. je to úžasná poviedka:) Ďakujem za preklad.

...

(denice, 28. 1. 2013 21:44)

Vážně se mi líbí plivouši ostnatí, stejně jako všechny historky vztahující se k minulosti.
Co bylo otřesné, tak Harryho návštěva v Nebelvíru. Měl trvat na tom, že tam nepůjde, ale přece jen asi doufal v jakousi nebelvírskou nestrannou spravedlnost, chudák.
Taky nechápu, proč musí mít tresty s Filchem, proč ne třeba s Hagridem.
A neuvědomuje si Severus, že jeho noční děsy může způsobit i duševní nepohoda?
Díky.

Re: ...

(Lupina, 29. 1. 2013 16:58)

Neuměl říct rozhodné ne a zklamat tak Nevilla. Nebelvír je plný předsudků a nenávisti ke všemu zmijozelskému, hlavně Snapeovi. Takže asi tak. Ale můžeš doufat, že změní názor :-)
Děkuji za komentář :-)

:)

(marci, 4. 10. 2012 11:36)

Děkuji :)