Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola třetí: Staré a nové

29. 9. 2012

 

Beta: Marci

Kapitola 3: Staré a nové

 


Blížil se první den nového školního roku a Harry si všiml, že je Severus čím dál víc nervóznější. Byl tak napjatý a nevrlý, že se Harry po nějaké době rozhodl držet se od něj co nejdál. Ne, že by mu Severus ubližoval, nebo že by ho urážel, ne, byl k němu vždy přátelský, nebo se o to aspoň snažil. Harry však viděl, že pohár jeho trpělivosti je již plný a nechtěl do něj přidat tu pověstnou poslední kapku. Takže se většinou k Severusovi přidal na večeři a večery strávili společnými rozhovory, hráli šachy, nebo občas zašli do Prasinek na sklenici máslového ležáku a pár cookies. Zdálo se, že během těchto večerů Severus zapomněl na své nadcházející povinnosti a trochu se i uvolnil.

I kdyby Harry nevěděl, že Severus učení nesnáší, teď by mu to bylo nad slunce jasné. Nicméně muž to nikdy nezmínil. A tak se pečlivě vyhýbali všem tématům týkajících se školy.

Minulý týden se konalo několik porad, po kterých byl Severus ještě vzteklejší a napjatější. Harry se na ně neodvážil zeptat. Pokud by se něco týkalo jeho, Severus by mu to zaručeně řekl.

„S Albusem jsme se konečně dohodli a souhlasí s námi i profesoři,“ oznámil Severus jeden večer, když se vrátil z velmi dlouhé porady a zhroutil se po příchodu do křesla.

„Ano?“ vzhlédl Harry od knihy, kterou právě četl. Nešlo o učebnici a – k Severusovu údivu – ani o knihu o famfrpálu. Šlo o román, který Harry našel v knihovně. Sám vůbec netušil, proč se do něj vlastně začetl, ale nelitoval toho. V knize narazil na jméno ‚Noblestone‘. Byl to historický román o skřetích povstáních ve středověku, ale výklad v knize byl mnohem zajímavější, než monotónní výklad na hodinách profesora Binnse. Hlavní postavou děje byl Ulric Ohavný (o tom jménu Harry nikdy neslyšel), ale byl tam zmíněn i Urg Špinavec (vůdce největšího povstání skřetů toho století). Harry si překvapeně uvědomil, že si to jméno pamatuje z loňských hodin dějin magie. V ději se objevilo i děvče z rodu Noblestonů, které se zapojilo do druhého povstání... Bylo to tak divné. Jméno ‚Noblestone‘ poprvé slyšel před necelými třemi týdny, ale od té doby se s ním setkal už několikrát.

„Jsem rád, že se ti ta kniha líbí,“ usmál se Severus. „Když mi bylo patnáct let, byla jednou z mých nejoblíbenějších. Je to velmi dobře napsaný román a z historického hlediska velmi přesný. Dá se z něj hodně naučit.“

Harry se zamračil. Nečetl tu knihu proto, aby se z ní něco naučil, nebo zapamatoval, a Severusova poznámka mu ji tak trochu znechutila.

„Ach,“ pokračoval znenadání Severus. „Co se týče schůze: Albusovi se podařilo přesvědčit ostatní profesory, abys se mnou mohl zůstat i během školního roku.“

„Páni!“ Harry vyskočil na nohy a vrhl se Severusovi kolem krku. „Paráda!“ vykřikl radostně.

„Hej! Quiete - Ztichněte!(1) Nekřič mi rovnou do uší!“ zamumlal Snape naoko nabroušeně.

„VĚDĚL jsem to!“ Harryho očí zahořely hněvem.

„Co jsi věděl?“

„Že si budeš dělat srandu z mého jména.“

„V pořádku, tak sklapni,“ objevil se úšklebek na Severusově tváři.

Harry převrátil oči v sloup a překřížil si ruce na prsou.

„A co zařazování?“ zeptal se po chvíli. „Do které koleje chceš, abych se dostal? Do Zmijozelu, abych mohl být s tebou?“

Severus se na něj vážně zadíval.

„Není to otázka mého přání, Quiete. Jsi Nebelvír a vždy jím budeš. Ale bylo by velmi nebezpečné, kdyby ses vrátil do své koleje.“

„Proč?“

„Příliš dobře tě znají a hned by tě podle způsobu tvého chování poznali...“

Harry si kvůli roztřeseným nohám sedl a najednou se nedokázal nadechnout. Ne... To nemůže být pravda! Severus ho nechá zařadit do Havraspáru... nebo ještě hůře do Zmijozelu...

„Chceš tím říct že...?“ neodvážil se svou otázku dokončit.

„Chci tím říci, že nebudeš zařazený,“ odvětil Severus.

„Cože?“ Harrymu údivem padla čelist.

„Slyšel jsi.“

Severus byl nervózní: pozorně Harryho sledoval, aby zjistil, jak bude na jeho slova reagovat. Chlapec se zamyslel a zavřel oči. Takže ho nikam nezařadí. Některé věci to značně usnadní. Mezi Nebelvíry nebude muset předstírat, že není Harry, že nikoho nezná, nebude muset změnit své stereotypy. Nebude muset čelit Zmijozelům jako jeden z nich a trávit svůj volný čas ve stejných prostorách jako Malfoy s jeho kumpány. Na druhé straně nebude muset trpět v Havraspáru, kde by ho tlačili na pro něj příliš vysokou úroveň. A v neposlední řadě nebude muset být ani v Cedrikově staré koleji.

„Jak to vzali ostatní profesoři?“ zeptal se.

Severus si úlevně oddechnul a usmál se.

„Nebylo to jednoduché. Profesor Kratiknot bojoval nejvíc, chtěl tě mít v Havraspáru a dokonce i Minerva chtěla, aby ses stal součástí její koleje...“

„A ty a profesorka Prýtová jste tam určitě mlčky seděli.“

„Nu, ano. Bylo jí jasné, že žádný Snape neskončí v Mrzimoru. A já...“ najednou se zatvářil jaksi unaveně se zvláštním pohledem upřeným kamsi do dálky. „Nechtěl jsem tě mít ve své koleji, protože vím, jaké máš zkušenosti s jejími členy. Nemluvě o tom, že tam je Draco s jeho přáteli a já opravdu netuším, jak budou reagovat po událostech tohoto léta...“

Severus se odmlčel. Natáhl si nohy, opřel se o opěradlo židle a zavřel oči. Výraz v jeho tváři se nezměnil, stále byl vzdálený a uzavřený. Harry na něj zaměřil pohled, snažil se přijít na jeho význam. Byl si jistý, že ten výraz už kdesi viděl... možná v Nightmare Manor...?

„Severusi, děje se něco?“ zeptal se nakonec.

Zadíval se na něj pár černých očí.

„Ředitel povyprávěl sboru můj příběh.“

Harry nechápal.

„Jaký příběh?“

„Rozvykládal se o mých zkušenostech u Smrtijedů, o Quietusovi, špionáži, o mé současné situaci. Nebyl to moc příjemný příběh. Viděl jsem jejich reakce...“ odmlčel se. Nechtěl Harrymu říct o výrazech zhnusení, nenávisti, zavrhnutí a strachu, které se objevily na tvářích jeho kolegů.

„Oni... oni o tom nevěděli...?“ koktal Harry.

„Samozřejmě, že o tom nevěděli,“ vyštěkl na něj Severus. „Kromě Minervy. Moje poslání bylo příliš důležité. Nemohli jsme riskovat a říct to všem.“

„I tak si nemyslím, že bylo rozumné jim o tom říct... i bez toho bude pro tebe dost těžké, aby ses usmířil se svojí kolejí.“

„S nikým se nemusím usmířit. Oni jsou děti, já jsem profesor. Do mého osobního života jim nic není a nikdy nebylo. To, že ty jsi mě poznal o něco lépe, neznamená, že je to podobné i s nimi.“

Harry přikývl. Ačkoliv viděl věci odlišně. Mistr lektvarů se ke své koleji choval úplně jinak, vždy je upřednostňoval před ostatními a jemu se vždy zdálo, že má Snape ke svým svěřencům blíž, než McGonagallová k nebelvírským. Když se s tím Severusovi svěřil, ten se jen pousmál.

„To sis nikdy nevšiml, že i ona straní své koleji?“

„Ne. Nikdy,“ odpověděl upřímně Harry.

„A co její přizpůsobování pravidel, aby tě dostala do famfrpálového týmu? Nebo všechny ty ostatní události, za které tě nikdy nepotrestala? Létající auto? Omráčení profesora? A co si myslíš o svých známkách z lektvarů?“ Severus viděl, jak se Harry nervózně ošívá a zeširoka se usmál. „Ale to ještě neznamená, že bys s ní měl osobní vztah. Ona byla tvou profesorkou a ty jsi byl její student.“

„A Malfoy?“

„Ve škole jsem ho nikdy nenechal spřátelit se se mnou. Tady si dokonce ani netykáme. Jen během letních prázdnin.“

„Aha...“ přikývl Harry a z ničeho nic se zeptal. „A jak myslíš, že se k tobě budou učitelé chovat teď, když se dozvěděli o tvé minulosti?“

Severus se zahleděl kamsi do dálky.

„Netuším,“ zašeptal. „Nemyslím, že budou přátelštější. Nikdy mě neměli v oblibě, ale po tomto...“

„Ale... neudělají nic proti tobě, že ne?“

„Ne,“ zavrtěl Severus hlavou. „Ne, protože to Albus nedovolí.“

Harry se zahleděl na známou tvář, v níž se zračila únava a bolest, a bylo mu muže líto. Severus se se svou minulostí nesmířil a tato porada byla pro něj příliš tvrdá. Vidět odpor a znechucení ve tvářích svých kolegů... I když to Severus nepřiznal, Harrymu stačil jeden pohled na jeho výraz, aby VĚDĚL, jaké byly reakce na ředitelův příběh. Přistoupil ke křeslu a usadil se na opěrku.

„Severusi,“ začal tiše. „Já...“

Severus k němu pozvedl pohled a z očí mu blýsklo podráždění.

„Co?“ vyštěkl.

„Jen jsem chtěl říct, že jim nedovolím, aby ti ublížili. Tak jako ty jsi tu pro mne, já jsem tu pro tebe.“

Podráždění se náhle změnilo v něco jiného, něco podobného... lásce? Snape se usmál, ale jeho úsměv byl trochu smutný.

„Harry, s jejich chováním se vypořádám. Nesmíš se tím trápit. Ale i tak ti děkuji.“

„Nejde o to, co mě trápí a co ne. Chtěl jsem ti jen říct, že v tom nejsi sám...“ Harry se znenadání cítil směšně. Snape vždycky všechno zvládl sám. Zcela jistě nepotřeboval jeho pomoc. Harry sklonil hlavu a cítil, jak v obličeji zrudl.

„Já vím, Harry. A, věř mi, opravdu si tvé nabídky velmi vážím.“

„Opravdu?“ zamumlal Harry nejistě.

„Samozřejmě. Musel to být jakýsi druh těch nechvalně známých psychologických faktů...“

„Šťastné dny...“ zamyslel se Harry. „Ale obávám se, že připomínek je mnohem víc... těch nešťastných.“

„Ano. A máme jich hodně. Bolestiplné okovy, které nás svazují s minulostí. Vzpomínky a neodbytné pocity, které nám omezují naše životy. Musíme je ze sebe shodit. Znovu se osvobodit. Jsem si jistý, že my, obzvláště ty, to dokážeme.“

XXX

Následující den si Harry četl v obýváku v Severusových komnatách – četl tutéž knihu i přes Severusovu poznámku o její vysoké vzdělávací hodnotě. Ze čtení ho vytrhlo lehké zaklepání od profesorky přeměňování.

„Přišla jsem za vámi sestavit váš rozvrh, pane Snape,“ pronesla po uvítání. „Mohl byste mě, prosím, následovat do mého kabinetu?“

„Samozřejmě,“ polkl Harry. „Musím... musím se podrobit i zkouškám?“ zeptal se nervózně.

„Myslíte hned teď?“ Když Harry přikývl, tak se na něj konejšivě usmála.

„Och, ne, není se čeho obávat. Nemám teď čas na to, abych vás zkoušela,“ vysvětlovala cestou do své pracovny. „Stačí mi vaše slovo a potvrzení od vašeho otce.“

Harry si nemohl pomoct a na oplátku se široce usmál.

„Na které hodiny budu chodit?“

„To záleží na tom, co jste se už naučil.“

O něco později si Harry uvědomil, jaké měl štěstí, že ho nezkoušela. Pouze otázky o tom, co se učil, a sestavení rozvrhu jim zabralo téměř dvě hodiny.

„Tak, to bychom měli za sebou základní předměty,“ řekla McGonagallová po dvou hodinách. Nebyla docela pravda, že nezkoušela Harryho úroveň znalostí, ale ptala se jen na základy, aby si ověřila, co už Harryho umí. Nakonec si se zadostiučiněním vydechla. „Velmi dobře. Nemyslím, že s učivem pátého ročníku budete mít problémy. Ale musíte si vybrat ještě dva předměty navíc. Které to budou?“

Harry pokrčil rameny.

„Nevím, jaké to jsou, madam,“ odvětil zdvořile.

„Věštění z čísel, péče o kouzelné tvory, věštění, starověké runy a život a zvyky mudlů. Tu poslední moc nedoporučuji, nemá pro vás význam, a ani věštění není bůhvíco.“

Harry si nemohl pomoct, aby se nad touto poznámkou neušklíbl.

„Nemyslím, že by vašeho otce potěšilo, kdybyste si je vybral. Myslím, že věštění z čísel a starověké runy by pro vás byly lepší volbou.“

„Víte, už jsem se něco naučil o kouzelných tvorech...“ okamžitě reagoval Harry, vystrašený ze dvou nových, podivně znějících předmětů. Hermiona mu o nich neustále vykládala, ale Harry neměl ani potuchy, o čem doopravdy jsou.

„Skutečně?“ usmála se McGonagallová spokojeně. „Pak vám tedy zůstává už jen jeden předmět.“

„Věštění zní zajímavě. Nahlédnout do budoucnosti by mohlo být užitečné, že?“ pokoušel ji Harry.

„Nemyslím, že by váš otec byl potěšený, až by se to dozvěděl. Pokud se zajímáte o budoucnost, doporučuji vám raději věštění z čísel. Je to jako věštění, ale mnohem komplexnější a zajímavější a podstatně hodnotnější. Jsem si jistá, že pokud budete mít problémy, tak vás Severus rád doučí, nebo vám mohu zařídit doučování.“

Harry se neodvážil oponovat jejímu přísnému tónu. Ale co je, sakra, věštění z čísel? Zoufale se podíval na profesorku zapisující si detaily o jeho předmětech na papír, zatímco občas pohlédla na ostatní papíry, které měla rozložené po stole.

„Tak, pane Snape,“ zvedla k němu nakonec pohled, „se kterou kolejí chcete chodit na hodiny?“

„Cože?“ zeptal se Harry. „Ehm, promiňte madam, ale nechápu otázku...“

„Už jistě víte, že nebudete zařazen,“ řekla a pokračovala, když Harry přikývl, „ale na naší škole mají různé koleje různý rozvrh hodin.“

„Aha...“ polkl Harry. „No, nevím...“

Když vyslovoval poslední slova, napadla ho velmi důležitá věc.

„Ale pokud to bude možné, prosím, ne s Havraspárem.“

McGonagallová si povzdechla.

„Vidím, že Havraspár nemáte moc v lásce. Smím vědět proč?“

„Nejde o nic zvláštního, madam. Jak jsem vám již řekl, nejsem dost chytrý na to, abych tam zapadl a myslím, že pokud bych s nimi chodil na hodiny, tak by se ke mně profesoři chovali jako k jednomu z nich.“

McGonagallová nedokázala potlačit smutné pousmání.

„Myslím, že stejně budou očekávat, že se budete snažit tak, jako váš otec a strýc. Ale rozumím vašemu přání a přirozeně máme tu možnost zařadit vás k jiné koleji... Tak tedy dobře. Protože to usnadní i moji úlohu, a to dohlížet na vaše studia, budete na hodiny chodit s pátým ročníkem z Nebelvíru.“

Harryho srdce se překvapením málem zastavilo. No, mohl to vědět. Mrzimor i Zmijozel měli společné hodiny s Havraspárem. Pokud na těch hodinách nechtěl být, zůstával jedině Nebelvír.

„Je mi to líto, ale věštění z čísel budete muset mít s Havraspárem.“

Ale Harrymu to bylo jedno. Bude se svými přáteli! Dostane šanci opět se s nimi spřátelit. Od radosti by křičel.

„Pokud budete mít nějaké problémy s učením nebo s rozvrhem, víte, kde mě najdete,“ s tímto McGonagallová podala Harrymu jeho rozvrh.

„Samozřejmě, madam. Děkuji.“

Když Harry sdělil Severusovi novinky, pogratuloval mu.

„Ale i tak myslím, že bys měl během jídel sedět u zmijozelského stolu.“

„Co?“ Harryho to zaskočilo.

„Protože jsem ředitel jejich koleje,“ odvětil Severus klidně, „a když jsi byl tak laskavý a upozornil mě na to, abych se pokusil s nimi smířit, navrhuji ti to samé. Nebyl jsi zařazen do Nebelvíru a proto by bylo přirozenější, kdybys seděl u zmijozelského stolu.“

„Asi máš pravdu.“ Harryho dobrá nálada lehce potemněla. „Zkusím to.“

„Nevím, jak budou reagovat,“ řekl Snape a položil ruku na Harryho rameno, „ale věř mi, nejsou až tak špatní, za jaké je považují. Prosím tě, nesuď je jen kvůli tomu, že patří do Zmijozelu nebo kvůli zažitým stereotypům. Dej jim šanci.“

Harry rozhodně přikývl.

„Ale je ti jasné, že i já budu potřebovat šanci,“ vrátil to Severusovi.

„Tak jako mnozí z nás...“

XXX

Harry byl zkamenělý. Stál ve Velké síni vedle prvňáčků a snažil se koukat kamsi do neurčita. Nebylo to snadné, protože jeho pohled častokrát přitáhl začarovaný strop, který ukazoval nádherný západ slunce.

„...a dříve, než začneme s naší zaslouženou večeří, rád bych vám představil nového studenta, který nenastoupí do prvního ročníku. I když je o rok starší, připojí se k pátým ročníkům. Jsem si jistý, že si ho už mnozí z vás všimli, či dokonce uhodli, do čí rodiny patří,“ zeširoka se na studenty usmál Brumbál, ale když se Harry podíval na Snapea, ten zuřil a jízlivě se šklebil jako obvykle.

„V našem světě je nováčkem, a tak vás všechny žádám, abyste mu pomohli najít jeho místo tady na škole, mezi vámi...“

Když došel ředitel k tomuto bodu, Harry byl tak nervózní, že sotva slyšel, nebo viděl. Děsil se okamžiku, kdy oznámí jeho jméno: děsil se nenávisti a odmítnutí, které si vyslouží, a ze všeho nejvíce se obával momentu, když si bude muset jít sednout ke zmijozelským: budou se ho dotýkat při potřásání rukou a on bude muset normálně jíst, stejně jako každý kluk jeho věku. Opět nejistě pohlédl na Snapea, který postřehl jeho nervozitu a konejšivě přikývl.

Harry v té chvíli zatoužil po tom, aby mohl celý tento nesmysl přeskočit a usadit se v Severusově obýváku s knihou, nebo se pomazlit pro trochu útěchy – i když se za tyto myšlenky styděl. Byl už skoro dospělý. Nemůže se přece chovat jako malé hloupé děcko! I Anne byla silnější než on!

„Jmenuje se Quietus Snape a je synem profesora Snapea – což je, myslím, zcela zřejmé. Kvůli určitým důvodům – do kterých vám NIC není,“ ředitel mrknul k Weasleyovic dvojčatům, která se na něj na oplátku usmála, „nebude zařazen do žádné z našich kolejí a zůstane bydlet se svým otcem. Ale chtěl bych požádat členy zmijozelské koleje, aby ho přijali mezi sebe a přivítali ho u svého stolu.“

A tak nastala nejhorší chvíle tohoto dne. Harry pohlédl ke zmijozelským, kteří si ho nejistě měřili. Ve Velké síni se rozhostilo ticho. Většina studentů byla stále pod vlivem oznámení –novinky byly vážně zajímavé. Přišel nový chlapec – kterému nebylo jedenáct, nepodstoupil zařazování a byl Snapeovým synem... Pak se začal ozývat šepot.

„To nemůže být pravda...“

„Dobrý Bože, další Snape...“

„Vypadá jako on...“

„Jak to, že není ve Zmijozelu?“

„Kdo by si byl myslel, že má Snape dítě?“

A tak dále, bez konce. Jen zmijozelský stůl byl paralyzovaný. Bylo to příliš nečekané a divné. Ředitel jejich koleje měl dítě – evidentně napůl mudlovské dítě, které nezná kouzelnický svět... Mnoho z nich hledělo na Snapea, ale tomu se na tváři usadil jeho obvyklý nečitelný výraz. Výraz, který trochu zjihl, když Snape obrátil pohled na nejistě kráčejícího Harryho. Chtěl chlapci pomoct, odvést ho z přeplněné síně. Přesně věděl, jak se nyní cítil a jak se tohoto večera obával. Ale nemohl nic dělat, jako by byl ještě ve Voldemortově pekle. Samozřejmě, tato situace byla těžko srovnatelná s tamtou. Snape si však byl jistý, že Harryho pocity nebyly o moc lepší.

Harry zastavil u konce stolu a rozhlížel se po volném místě. I když přehlédl celý stůl, žádné neviděl. Pak zachytil vzrušený pohyb. Několik Zmijozelů šestého ročníku mu udělalo místo a mávli na něj. Harry přikývl a přešel k nim. Předtím, než se usadil, se naposled podíval na Snapea, který se na něj usmál. Tím obdržel pár zalapání po dechu z řad studentů, kteří na ně zírali. Harry jeho úsměv opětoval a sedl si.

Šum v hale se náhle vrátil na obvyklou úroveň. Tentokrát však byl hlavním tématem on, jak mohl Harry slyšet. Ale jen na chvilku, pak měl co dělat se Zmijozeli sedícími všude kolem.

„Ahoj, já jsem Janus. Janus Moon,“ zněla první věta. Okamžitě ho následovaly další.

Harry nakonec nedokázal spočítat, kolik nových jmen slyšel a kolikrát zopakoval to své.

Ale ani Malfoyovo, ani žádného z jeho posluhovačů nebylo mezi nimi. Skutečně. Z pátého ročníku se mu představil jedině Nott.

„Ares Nott,“ široce se usmíval.

Harry byl ohromen. Očekával by, že s ním promluví Zabini, protože věděl, že Zabini jako jediný neměl žádné smrtijedské příbuzné.

Nottův otec byl bezpochyby jedním ze Smrtijedů. A přesto se na Harryho zubil. Zabini se naopak rozpačitě vyhýbal jeho pohledu a oči zarytě upíral na talíř před sebou, uši mu rudě zářily.

„Takže s námi nebudeš, co,“ ptal se Janus ze šestého ročníku, kam měl vlastně patřit i Harry.

„Ne a nebudu ani s páťáky ze Zmijozelu,“ opověděl Harry. Janusovi se překvapením rozšířily oči.

„Proč?“

„Profesorka McGonagallová můj rozvrh přiřadila k Nebelvíru.“

V té chvíli se za sebe Harry styděl. Nebyla to tak úplně pravda. Ale profesorka studentům svá rozhodnutí nemusela vysvětlovat, na rozdíl od něj.

„S těmi hlupáky?“ šokovaně vykřikl Janus.

„Hlupáky?“ zeptal se rozčileně Harry, ale snažil se udržet své pocity na uzdě.

„No, máme krátký veršík pro každou z kolejí,“ ušklíbl se Janus. „Samozřejmě, ostatní náš pohled na věc nesdílejí, ale i tak máme pravdu. Říkáme že: ‚Mrzimor je pro pitomce, Nebelvír pro hlupáky, Havraspár pro nafoukance, Zmijozel pro chlapáky‘.“ (2)

„Netuším, kdo to napsal, ale Shakespeare to rozhodně nebyl...“ pokrčil rameny Harry a zaměřil svou pozornost na talíř. Snažil se něco sníst, ale nebylo to jednoduché.

Všiml si, že ať už si o něm zmijozelští mysleli cokoliv, nikdo se neodvážil říct to nahlas. Viděl, jak se neklidně vrtěli, cítil nevyřčená slova, ale dali mu pokoj a za to byl v té chvíli vděčný. Po večeři se s úlevou chystal následovat zmijozelské do sklepení, ale událo se několik věcí. První z nich byla Leah Moonová, páťačka z Mrzimoru.

„Ahoj, Jane,“ přistoupila ke zmijozelskému šesťákovi. „Myslím, že ti máma zabalila do kufru moje brka a já je zítra budu potřebovat. Mohl bys mi je přinést na snídani?“

„Jasně,“ Janus se otočil k Harrymu, který stál vedle, „tohle je moje sestra, Leah,“ představil ji.

„Quietus Snape, rád tě poznávám,“ představil se na oplátku Harry a usmál se na ni.

Leah se začervenala, cosi si zamumlala pod nos, otočila se na podpatku a odběhla pryč.

„Co jsi to říkal o pitomcích?“ otočil se Harry k Janusovi, který také zčervenal a neřekl na to ani slovo. Harry měl na jazyku další ostrou poznámku, ale v té chvíli mu padl pohled na postavu stojící před ním.

Harry na ni zaměřil pohled.

Byl to Malfoy. Malfoy se zlým výrazem v očích a opovržlivým úsměvem na rtech.

„Takže to ty jsi nejnovější člen rodiny Snapeů.“

Harry na to nic neřekl, pouze se na něj chladně podíval a přál si být kdekoliv jinde.

„Hanba čistokrevných rodin...“

Harry si překřížil ruce na prsou.

„Co tím chceš říct, Malfoyi?“ zasyčel vztekle.

„Och, takže mě už znáš,“ odvětil Malfoy. Harry se v duchu pořádně nakopl. Jak se mohl tak splést? „Zdá se, že ti o nás milý tatínek už řekl...“

Harry na to neodpověděl, jen tam stál a čekal.

„Je opravdu ostuda, že dědicem staré vznešené čistokrevné rodiny bude polo-mudla.“

„Co jsi to řekl, Malfoyi?“ Harry se k němu naklonil „Polo-mudla je hanbou?“ syčel. „Co by na to řekl tatínkův ‚idolek‘? Co myslíš, že by udělal, kdyby slyšel tuto poznámku?“

V Malfoyově tváři bleskl náznak strachu a on odstoupil.

„Ty... ty...“

„Varuji tě, Malfoyi, pokud nechceš umřít předčasně, buď opatrný...“

„Jak se opovažuješ...“

„Jsi ubožák, Malfoyi. Myslíš, že mě tímto divadýlkem zastrašíš?“

Jejich krátký rozhovor přilákal pozornost okolostojících studentů. Malfoy najednou pohlédl na zírající lidi, pokrčil rameny a naposled pohlédl na Harryho.

„Ještě jsme neskončili...“

„Jsem z tebe OPRAVDU vyděšený a celý ztuhlý hrůzou,“ řekl Harry v předstíraném strachu. Kdesi zpoza něj se ozval drsný smích. Stál tam Janus a smál se odcházejícímu blonďákovi.

„Namyšlený kokot...“ řekl, když byl Malfoy z doslechu. „Myslí si, že jeho rodina má nejčistší krev v Británii. A jeho otec je stejně nesnesitelný. V létě přišel na návštěvu, choval se jako kdyby byl sám Merlin...“

„Tvoji rodiče byli ve Zmijozelu, že?“ ptal se Harry zvědavě.

„Máma ano. Otec chodil do Havraspáru...“

„A... a co tvoje sestra?“

Janus pokrčil rameny.

„Je úplně jiná. Je plachá a... no, zkrátka se liší.“

„Quietusi?“

Přistoupil k nim Snape. Janus zvážněl, jak profesora pozdravil. Ten se na oplátku jen mírně uklonil a položil ruku na Harryho rameno.

„Pojď se mnou. Vy, pane Moone, jděte do společenské místnosti. Už je pozdě.“

„Ano, pane profesore,“ odvětil Janus rychle a následoval své přátele. „Dobrou noc.“

„Dobrou,“ usmál se mírně Harry.

„Všechno v pořádku?“ opatrně se zeptal Snape, když konečně dorazili do obývacího pokoje.

Harry by byl rád odpověděl ‚ano‘, ale zachvěl se a zatočila se mu hlava. Vykročil směrem k pohovce, ale zatmělo se mu před očima a spadl na zem.

„Harry, Harry, co se děje?“ kleknul si k němu Severus, podsunul paži pod Harryho tělo a přivinul si ho do náručí.

Harry mu díky strašné slabosti v tu chvíli nedokázal odpovědět. Zabořil obličej do Severusova hábitu a úlevně si vydechl. Cítil, jak ho Severus zvedl a uložil na pohovku.

„Někdo ti ublížil?“

Harry jen zavrtěl hlavou. Severus se dále neptal, jen ho pevněji objal, dokud se Harry nepřestal chvět.

„Myslím, že toho bylo... příliš najednou. Ředitelovo oznámení, všechny ty pohledy, šeptanda, zmijozelští a mimo to všichni ti lidé kolem... děsil jsem se, že se mě někdo dotkne, pozná mě... nemyslím, že se s nimi zítra nasnídám.“

„Harry, my...“

„Quietus, prosím. Cením si, že mi říkáš Harry, ale je to příliš nebezpečné. Prosím, říkej mi Quietusi, i když řešíme moje obvyklé problémy.“

„Dobře, Quiete. K snídani ale musíme jít do Velké síně. Tedy, já musím jít určitě.“

„Já nepůjdu. Nechci se zbláznit už na samém začátku dne.“

Severus na to nic neřekl, jen Harryho jemně pohladil po zádech.

„Nenávidím svou zkurvenou slabost...“

„Ty nejsi slabý.“

„Nemůžu pokaždé utíkat za tebou a pomazlit se s tebou jako děcko.“

„Mně to nevadí, Quiete.“

„Ale mně ano!“

„Hoď to za hlavu. Nikdo to neví a nikdo se to ani nedoví.“

„Je to prostě směšné...“

„Potřebuješ více času na to, aby ses se vším, co se v létě událo, smířil. Celé měsíce. Ne dny.“

„Ale už je to skoro měsíc!“

„Pouze JEDEN měsíc.“

Harry na to nic neřekl a zavřel oči. Seděli před prázdným krbem celé dlouhé hodiny. Když si Severus všiml, že Harry usnul, vstal a odnesl ho do postele. Šel si lehnout později. A když se potřetí vzbudil tím, jak se Harry těžce převaloval a sténal, vzal si přikrývku a lehl si k chlapci. Za posledních pár dní to nebylo třeba, protože Harryho spánek byl čím dál tím klidnější. Ale zdálo se, že tato noc po prvním školním dni bude opět náročná.

XXX

Harry ráno vstoupil do učebny přeměňování a okamžitě zalitoval rozhodnutí chodit na hodiny s Nebelvírem. Cítil se současně známě a zvláštně, když pohlédl ostatním do tváří. Každý v učebně na něj civěl, jak tam tak stál ve dveřích s knihami v ruce.

Netušil, že to bude tak těžké. Tak nepříjemné.

„Ahoj,“ ozval se plaše a nenáviděl se za to.

Nikdo mu neodpověděl na pozdrav. Všichni na něj jen nepřátelsky zírali.

Harry nevěděl, kam si má sednout a tak tam jen stál ve dveřích a cítil se neuvěřitelně hloupě.

„Ehm... myslím, že by sis měl sednout,“ k Harryho překvapení se jako první ozval Neville. A mluvil ke Snapeovi!

„Ano,“ řekl Harry, ale ani se nepohnul. Podíval se na své obvyklé místo... na Rona. Pak na Hermionu. Na Deana, Seamuse, Parvati. A na jejich nepřátelské pohledy.

„Co tu děláš, Snape?“ Ron k němu přistoupil a překřížil si ruce na prsou. „Tohle NENÍ třída zmijozelských páťáků! Nevidíš?!“

Harry se zahleděl do očí svého nejlepšího přítele. Netušil co dělat. Opět se mu zatočila hlava, a když se k němu Ron přiblížil, zhoršilo se to na nevolnost.

„Mám tu přeměňování. S Nebelvíry pátého ročníku,“ řekl chraplavým hlasem, jak se snažil nervozitou nepozvracet.

Jeho oznámení vyvolalo několik zalapání po dechu od ostatních žáků ve třídě.

„Ne, nemáš,“ řekl Ron a popadl Harryho za ruku. To bylo to nejhorší, co mohl udělat. Harrymu z rukou vypadly jeho učebnice a on v panice odskočil stranou.

„NESAHEJ na mě!“ zasyčel na překvapeného chlapce zlostně, jak znovu nabyl vyrovnanosti. Nevolnost ho přešla a cítil se silný. „Nemáš právo mi rozkazovat, Rone.“

„Pro tebe nejsem žádný ‚Ron‘, Snape,“ vyprskl rozčileně zrzek.

„Co se to tu děje?“ vyštěknul hlas profesorky McGongallové zpoza Rona.

„Nic, madam,“ ustoupil Ron, naposledy se na Harryho zamračil a vrátil se na své místo.

Harry se sehnul a zvedl své knihy ze země.

„Co se stalo, pane Snape?“ vyptávala se profesorka.

„Jen mi vyklouzly knihy...“ napřímil se a klidně se na profesorku zahleděl. „Nevím, kam si mám sednout, madam.“

„Vedle pana Weasleyho je volno...“

„Ne!“ rozčileně křikl Ron. „To je Harryho...“

Harry sklonil hlavu a povzdechl si.

„Pak vedle pana Longbottoma...“ pokračovala McGonagallová a postrčila Harryho směrem k volnému místu. Přeběhla třídu vážným pohledem. „Pan Snape bude chodit na hodiny s vámi. Prosím vás, pomozte mu zvyknout si na novou situaci...“

Harry více nevnímal. Přizpůsobit se... to nebude tak snadné. Přesně jako předpokládal.

XXX

Věštění z čísel... Nemohl si pomoci, při pomyšlení na novou hodinu se otřásl. Veškerý volný čas za poslední týden věnoval studiu toho zpropadeného předmětu, aby na první hodině alespoň něco věděl. K jeho obrovskému překvapení z nebelvírských páťáků chodila na věštění z čísel jen Hermiona. Ale byl tam celý havraspárský pátý ročník a Nott s Malfoyem ze Zmijozelu. A opět stejné dilema: nevěděl kam si sednout. Jak tam tak stál celý zmatený ve dveřích, všiml si, že na něj mává Nott.

„Hej, Quietusi! Pojď sem,“ ukazoval na prázdné místo vedle.

Harry přikývl, a když se k němu blížil, uvědomil si, že s ním nikdy předtím nemluvil. Nikdy. I přesto, že ve čtvrtém ročníku měli téměř všechny hodiny spolu se Zmijozelem.

„Díky, Notte...“

„Neříkej mi Notte, kámo. Říkej mi Aresi nebo Ari, jak chceš,“ řekl a s očekáváním na něj hleděl.

„Tak dobře, Aresi. Proč vedle tebe nesedí Malfoy?“

„A proč by měl...?“ zeptal se překvapeně Ares.

„No, jste v téže koleji...“

„To neznamená, že jsme přátelé. Nemůžu toho rozmazleného hajzlíka a jeho idiotské nohsledy vystát. Určitě sis jich všiml: těch dvou tlustých...“

„Jo,“ pousmál se Harry. Vzpomněl si, že Ares nikdy neseděl spolu s ostatními zmijozelskými. Vždy zůstal mimo. „Nevypadají příliš chytře...“ pokračoval v konverzaci.

„No, nejsou,“ přiznal Nott a pak se zeptal. „Proč jsi nebyl na formulích?“

„Měl jsem přeměňování.“

„Nechodíš na hodiny se Zmijozelem...?“

„Ne, mám je s Nebelvírem.“

Ares nadzvedl obočí.

„To je divné.“

Harry jen pokrčil rameny.

„Jo...“

„Ale... aspoň nemusíš trávit čas po boku ‚Báječné pětky‘.“

„Koho tím myslíš?“

„Malfoye a jeho malé následovníky: on, ti dva kumpáni a dvě holky, Pansy a Millicent.“

„A co... Zabini?“

„Je spíš samotář. Jako já. Ale zatímco já mám čistou krev a Malfoyův oddíl si mě nedovolí otravovat, on je z mudlovské rodiny a věčně mu dělají naschvály. Idioti...“

„Malfoy se mě včera snažil vyprovokovat.“

„Protože jsi napůl mudla?“

Harry jen přikývl.

„Ano, slyšel jsem, co jsi mu odpověděl. Mluvilo se o tom na pokojích dlouho do noci...“ Nott zvážněl. „Měl bys být víc opatrný se svými poznámkami. Není moudré o takových věcech mluvit nahlas.“

Harry na to chtěl cosi říct, ale v té chvíli vešel do třídy profesor.

Byla to VELMI dlouhá hodina. Matematika a mystika. Náročné, ale zajímavé. Během doučování v minulém týdnu se mu Snape snažil vysvětlit základy tohoto předmětu. Ale přišlo mu to celé nezáživné a obával se skutečných hodin. Ale teď byl ohromený.

Jeho nadšení trochu opadlo, když jim profesor Vector za domácí úkol zadal esej o prvočíslech a jejich využití v dešifrování zakódovaných textů. Harry měl neblahé tušení, že kvůli tomu bude muset strávit odpoledne v knihovně.

Po hodině šel spolu s Aresem do Velké síně na oběd. Po obědě spolu šli k Hagridově hájovně.

Harryho najednou přepadl pocit, že je něco špatně. Netušil ale co. Tehdy mu pohled padl na Hagridova psa mírumilovně chrápajícího u dveří.

Tesák. Usmál se. Tesák ve škole během posledních týdnů nebyl, musel být s Hagridem. Vrátili se jen před dvěma dny a Harry ještě neměl příležitost setkat se s nimi.

Když se s Aresem přiblížili, pes zvedl oči a vstal.

Harry věděl, že něco není v pořádku. Ale co?

V příštím okamžiku to zjistil.

Tesák vyskočil přímo na Harryho. Harry klopýtl, vrazil do Arese a oba se pod váhou psa svalili na zem.

Cítil na své tváři cosi mokrého.

Pak vše zčernalo.

...
...

„Hele kámo, vzbuď se! No tak, prober se!“ Harry nad sebou slyšel Aresův zoufalý křik. Pomalu otevřel oči a viděl velice ustaraného Hagrida a trochu překvapeného Arese, jak se nad ním naklánějí.

„Jsem v pořádku...“ zasténal a posadil se. Tehdy si všiml Hagridovy ruku, jak se blíží k jeho ramenu, trhl sebou a odsunul se. „Prosím, ne...“ zaskřehotal.

Hagrid ruku okamžitě stáhl.

„Hej, kámo, jsi v pořádku, chceš se napít?“ zeptal se Nott a Harry přikývl.

„Omluv Tesáka... Nikdy se takto k cizincům nechová... Většinou je... ech... dost zbabělý a plachý. Nechápu, proč na tebe zaútočil...“

„Nezaútočil,“ povzdechl si Harry. „Jen mě přivítal, olízl mi tvář...“

„Vážně? Divné. Myslel jsem si...“ blekotal rudnoucí Hagrid a vstal. Vztáhl ruku k Harrymu, aby mu pomohl na nohy, ale ten se znovu odsunul. „Myslím, že bys měl jít na ošetřovnu...“ řekl.

„Ne, budu v pohodě,“ odpověděl Harry. „Jenom... jsem se toho psa polekal.“ Ano, to byla jen polopravda. Mohl za to Tesák. A za tu druhou polovinu mohl Nott. Nebo spíše jeho dotek.

Harry se posadil, přistoupil k nadšenému psu a pohladil ho po zádech.

„Všechno je v pořádku.“

„Takže ty jsi syn profesora Snapea, co?“ nakonec pronesl Hagrid.

„Ano,“ krátce odpověděl Harry. Byl si jistý, že se mu od polobora dostane opovržlivý pohled.

„Podobáš se spíše na jeho bratra, víš to?“ nezdálo se, že by se Hagridovi hnusil. Právě naopak.

„Ano. Říkají to všichni. I jména máme stejné,“ dodal Harry sarkasticky. Zdálo se však, že Hagrid jeho sarkasmus nezaznamenal.

„Takže i ty jsi Quiet?“

„Quiet? Tak mi říká jen Seve... můj otec.“

„Promiň, kdysi jsem tak říkal jeho bratrovi.“

„Znal jste ho?“ vyzvídal Harry.

„Ano. Dalo by se říci, že jsme byli... přátelé. Už jsem tu dělal, když přišel do školy. Mnohokrát za mnou přišel. Většinou i s tvým otcem. Milovali zvířata a ty měly rády je... asi tak, jako v tvém případě.“

Harry si povzdechl a pohlédl na Tesáka.

Ne. Tesák ho nepřivítal proto, že byl jako jeho otec nebo Severus. Přivítal ho, protože je Harry Potter, chlapec, jehož pes už zná. Harry se otřásl při pomyšlení na svého kmotra. Naštěstí Sirius není skutečný pes. Je jen zvěromág.

Ale představa, že sem Severus chodil k Hagridovi na návštěvy byla... zvláštní. Harry si vzpomněl na první ročník v Bradavicích, když ho podezřívali z toho, že chce ukrást Kámen mudrců. Hagrid ho tehdy bránil. Hagrid vždy stál na jeho straně. Hagrid měl jaksi Severuse rád. Ačkoliv to byla zvláštní myšlenka.

„Pojďme teď na hodinu, pane Snape,“ nakonec vyhlásil Hagrid.

„Pane... ehm... myslím, že mi můžete říkat Quiete... tedy pokud chcete.“

Polobor se na něj usmál.

„Žádné pane. Říkej mi Hagride.“

„Dobře. Děkuji.“

Když kráčeli směrem k ostatním, potichu rozprávějíc, Harrymu se podařilo uklidnit. Ale když se k nim přidali, Harry si okamžitě uvědomil, že teď bude muset dvě hodiny čelit Ronovi i Malfoyovi...

„Cítíš se lépe?“ ozval se zpoza Harryho Ares. Harry se otočil a Ares mu podal sklenici vody.

„Ano, mnohem lépe,“ usmál se Harry a vzal si od něj nabídnutý pohár.

„Stalo se něco?“ přistoupil k nim Malfoy.

„Nic, co se týká tebe. Odpal,“ Harry se k němu otočil.

„Hej, Snape, nemusíš se hned rozčilovat... viděl jsem, jak si tam odpadl.“

Jeho kámoši se zachechtali.

„Dej mi pokoj, Malfoy.“

„Jsi teď tak statečný, co, Snape? Je to kvůli tvému tátovi? Jako učitel si bude chránit svého milovaného synka, který k němu poběží s pláčem...“

„Co dalšího chceš pronést o mém otci, Malfoyi? Ale dej si pozor, teď nejsi doma,“ zamračil se na něj Harry naposledy a otočil se k němu zády. Jejich rozhovor byl tlumený a on si byl jistý, že ho nikdo nezaslechl. A určitě ne Ron, se kterým se nyní ocitl tváří v tvář.

„Vidím, že jsi rychle našel své místo, Snape. Proč se nepřidáš ke své koleji? Tatínkově koleji?“

Harry měl co dělat, aby se v té chvíli neušklíbnul. Pomyšlení na Snapea jako jeho otce mu už nepřišlo nepřirozené, ale že by ho volal ‚tatínek‘? Ne. Severus byl cokoliv, ale ne tatínek.

„On do Zmijozelu nepatří, copak jsi neslyšel ředitele, Weasley? Nikam ho nezařadili, tak mu neříkej, že je Zmijozel,“ zastal se ho Ares.

„Do toho ti nic není, Notte. Nebo bráníš svého partnera – ve – zločinu?“

„O co ti jde?“

„Vím o jistých ehm...“ zle se usmál, „preferencích... tvého tatínka...“

Ares se na Rona jen nechápavě podíval. Harry ale znervózněl a téměř se nezmohl na slovo.

„Jak se opovažuješ...“

„Viděl jsem důkaz...“

Minulý rok na ošetřovně... ano, ale tehdy si mysleli, že je Snape špion pro ředitele... Ne. Toto nedávalo smysl.

„Tvůj otec pracuje pro ministerstvo. Určitě ti řekl o jeho... letních zážitcích.“

„Zasloužil si to, Snape. Vše, co se stalo, si zasloužil.“

Proti tomuto argumentu se nedokázal bránit. Totéž říkal Snape.

Harry nervózně zatnul zuby. Ale tehdy se ozval Ares.

„Opravdu netuším, o čem tu vy dva mluvíte. O co jde?“

„Snad tu nebudeš předstírat, že o ničem nevíš! Nebuď směšný, Notte!“ zaječel Ron, čímž přivolal pozornost ostatních studentů. Ron se začervenal a opustil je.

Harry cítil, jak ho kdosi chytil za ruku. Zabránil potřebě škubnout sebou a pohlédl na Notta, který stále užasle stál vedle něj.

„O co jde, kámo? O čem to mluvil?“

Harry se snažil polknout, ale v ústech měl sucho a hrdlo stažené. Nott opravdu nic netušil. A… Proč by to měl být JEHO úkol, informovat ho o jeho otci? To mu má jako říci ‚tvůj otec je Smrtijed‘, nebo co?

Povzdechl si a tlumeně zašeptal.

„Myslím, že předpokládá, že jsou všichni zmijozelští, ehm... že všichni jsou následovníci Ty-víš-koho,“ téměř vyslovil Voldemortovo jméno. „Jako například tvůj otec. A můj.“

„Parchant...“

„Pouze truchlí,“ řekl Harry a pohlédl na svého někdejšího přítele. Fyzicky byl tak blízko... jen několik metrů. Ale v každém jiném smyslu si byli na míle vzdáleni. A možná ani nedostane šanci znovu se s ním spřátelit.

Po hodině si Harry na chvíli sedl k Tesákovi. Toho, že si Hermiona sedla vedle něj, si všiml, až když promluvila.

„Prosím tě, promiň Ronovi jeho chování. Je příliš smutný na to, aby věci posuzoval správně. Já si myslím, že tvůj otec si nezasloužil nic, co si prožil v zajetí Ty-víš-koho...“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se jí nečekaně Harry.

„Nevím... ale viděla jsem ho na pohřbu i večer předtím... není takový, za jakého ho studenti většinou považují.“

Takže si něčeho všimla. A nebylo žádným překvapením, že to Ron nepostřehl.

Harry Rona občas nenáviděl za jeho předsudky a uspěchané názory.

Ne, nešlo o Severuse. Jednalo se o něj. A to představovalo zeď, kterou tak brzy nepřekoná.


(1) Ano, a jak jsem to měla přeložit, když překlad jména Quiet je Ticho. A Snape říká pouze Quiet! Ha?
(2) Mno, to je to nejlepší, co jsem vypotila. Zachovala rýmování, význam jakž takž. Ale neptejte se mě, jak se tomuto rýmu říká :-) A-B-A-B
Shakespeara bych asi překládat nemohla :-D
Při zachování lepšího významu by to znělo asi takto: Mrzimor je pro pitomce, Nebelvír pro pošetilce, Havraspár pro nafoukance, Zmijozel pro správné borce.
No, ale to už je A-A-A-A
Originál zní: 'Hufflepuff for idiots, Gryffindor for fools, Ravenclaw for bigheadeds, Slytherin for cools.' A stokorunáčku vyhrává, kdo vymyslí něco dalšího :-D (dříve narození pamětníci socialistických zábavných soutěží rozumí ;-) )

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 6. 1. 2014 1:14)

Harrymu nezávidím ale v podstate sa mu darí až na Rona a Draca celkom dobre:) Strašne ma potešil Neville a Hermiona a Nott ma prekvapil. On o svojom otcovi nevie? A Hagrid s Tesákom tiež prispeli k dobrej nálade. Prekvapilo ma Harryho nezaradenie do fakulty. Takto je akoby nestranný a bude mať možno o to ľahší alebo aj ťažší život v škole. Ale keďže teraz bude pilne študovať veštenie mohli by sa s Hermionou zblížiť aj vďaka tomu...

***

(arkama, 18. 3. 2013 16:37)

Lupina, s prehladom za 1* z basniciek ! :)
Ked sa Hermiona odhodlala s Harrym hovorit, mam pocit, ze ho spozna ako Tesak, uvidime :)

Re: ***

(Lupina, 18. 3. 2013 16:58)

Děkuji :-) Verše jsou vždycky výzvou - i v minulém dílu v kap.15. A vlastně aktuálně i v Honbě. Ne, že bych měla básnické střevo :-)
S Hermionou jsi blízko :-)

...

(denice, 28. 1. 2013 0:16)

Bezvadné, vážně. jsem opravdu zvědavá, kdo první uhodne, kdo je Quietus - kromě Tesáka, samozřejmě. Tvoje verše se mi moc líbí.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 14:23)

Díky za pochvalu veršů - překládala jsem i ty v minulém díle. A teď v Chasing the sun mě čekají nad každou kapitolou buď výroky, nebo básně. Potím se, potím :-) Ale taky bavím. A jsem moc potěšena, když se někomu líbí :-) Díky.

:)

(Luisa, 30. 9. 2012 12:51)

To je jízda,"Vy nás ale zásobujete, pane Karfík", jak se u nás říká:)
Vrním si blahem, jen tak dál. A díky za pěkné čtení.

Re: :)

(Lupina, 30. 9. 2012 15:23)

Jsem ráda, že se líbí :-) Díky patří Marci, která rychle betuje :-)