Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola desátá: Vzpomínky

5. 12. 2012

Beta: marci


 

Kapitola 10: Vzpomínky 

Harryho příchod byl takový, jako obvykle: prostě spadl na tvář, když se snažil zastavit divokou vývrtku ukročením stranou a důstojně opustit krb. Nicméně někdo ho popadl za paži a pomohl mu nahoru.

„Albus mi říkal, že přijdete,“ na Harryho docela rozechvělou náladu měl klidný, hluboký hlas uklidňující účinek. Když zvedl hlavu, díval se přímo do znepokojené tváře hlavní léčitelky.

„Musím s vámi mluvit,“ vyhrkl Harry skrz vyschlé hrdlo. „Musím vědět… jestli… jak…“

„Vím, mladíku,“ žena ho dovedla ke křeslu a opřela se o krbovou římsu jako obvykle. „Albus mi o té hůlce řekl. A pokud si dobře pamatuji, o paměťových kouzlech a nebezpečí jejich použití dobře víte.“

„Ano,“ zamumlal Harry a srdce v hrudi mu zběsile tlouklo. „Ale… musím si být jistý…“ nemohl pokračovat. Hlas se mu vytratil, jako by byl někde na půl cesty v jeho mysli. „Bude mě nenávidět už napořád?“ vykřikl náhle.

Žena si povzdechla a zavřela oči.

„Pamatujete si, když jsme hovořili o Severusově stavu před tím, než jste ho poprvé navštívil?“ zeptala se potichu.

„Ano,“ pronesl Harry znovu.

„Můžete mi říct, co si z toho rozhovoru pamatujete?“

Harry se snažil co nejvíc soustředit, aby si na ta dva měsíce stará slova vzpomenul.

„Řekla jste, že jeho emoce jsou těžce zasaženy, protože si z mysli vymazal vzpomínky na svého bratra, a že téměř úplně ztratil povědomí o svých minulých motivech. A je zmatený,“ dodatečně pronesl. „Ale to se stalo před dvěma měsíci!“

„Mladý muži, situace není tak jednoduchá, jak si představujete. Dva měsíce nejsou dostatečně dlouhé na to, aby vyléčily zranění – a zcela jistě ne zranění emocionální.“

Harry se po těchto slovech uklidnil. Pokud někdo věděl, jak je těžké dostat se přes emocionální šoky, byl to on. Jemu trvalo víc než rok, aby se vymanil z následků svého zajetí, a přesto ještě nebyl zcela zdráv: stále trpěl nočními můrami a recidivami, jako ten záchvat paniky před několika dny. Stále měl poruchy příjmu potravy a byl emocionální troska: to, jak často v posledních dnech plakal, bylo alarmující.

Tak přikývl.

„Na druhou stranu, pro Severuse se dny vašeho čtvrtého ročníku udály jen před dvěma a půl měsíci. Jeho nechuť k Harry Potterovi je stejně živá, jako tehdy. Vaše tajnůstkářské chování vůči němu jen zhoršilo situaci. Nemá vás rád, protože jste Harry Potter a…“

„Ale já nejsem ten Harry Potter, kterého zná ze čtvrťáku!“ skočil do řeči Harry. „Jsem jeho synovec a zkoušel jsem mu toho co nejvíc říct. Někdy i proti ředitelovým přáním.“

„Ano, ale neřekl jste mu nejdůležitější věc…“

„PROTOŽE MI TO BRUMBÁL ZAKÁZAL!“ začalo ho v očích pálit, ale tentokrát to byly slzy hněvu, ne smutku, či deprese. „Proč to nechápe?“

„Nemyslím, že by se někdy pokusil pochopit Harryho Pottera – a vy pro něj jste Harry Potter spíš, než jeho nový synovec. Ale je něco horšího, než toto: cítí se být – a také je – velmi bezbranný, stejně jako mnoho jiných lidí po Obliviate. Obecně mají paměťová kouzla vliv jen na malou část lidské mysli, některé drobné vzpomínky, nepatrné věci. Osoba po Obliviate si mnohokrát ani neuvědomí, že byla napadena. Ale v jeho případě bylo paměťové kouzlo tak důkladné a široké, že by si je uvědomil, i kdybychom mu o něm neřekli. Takže si je dobře vědom své slabosti, že má paměť plnou obrovských mezer a nemůže je zaplnit, že potřebuje druhé, aby mu řekli, co se stalo. Potřebuje lidi, kterým bude věřit, kteří jeho slabosti nezneužijí. A já osobně si myslím, že Albus mu měl části pravdy říct už dávno; on ale nechtěl riskovat Severusovu loajalitu.“

„Jak to myslíte, jeho loajalitu?“ zasyčel Harry.

„Myslím, že to byl hlavní důvod Albusova tajnůstkářství. Nebyl si už Severusovou loajalitou jistý, jelikož byla založena na smrti jeho bratra. Takže potřeboval další pouto, které by ho drželo u Řádu a stranou od Vy-víte-koho. A to jste byl vy, jeho domnělý syn.“

Harry sklonil hlavu vzteky.

„Aha. Mně řekl, že to je kvůli mé ochraně.“

„Možná obojí,“ rychle souhlasila léčitelka. Harry zase zvedl tvář.

„Takže taková je teď situace. Ale je nějaká naděje, že Severus získá zpět své vzpomínky nebo aspoň část z nich? Četl jsem, že ne, ale chci to slyšet od někoho, kdo má v této oblasti několikaleté zkušenosti.“

Žena se smutně usmála.

„Možná jsem jednou z nejzkušenějších léčitelů, mladý muži, ale to ještě neznamená, že mohu s jistotou prohlásit, jaký bude Severusův duševní stav.“

„Chodíte kolem horké kaše,“ zavrčel Harry. „Řekněte mi, prosím, pravdu. Chci… Musím to vědět!“

Ti dva na sebe zírali po dlouhý čas. Nakonec to byla léčitelka, kdo se vzdal.

„Tak dobře,“ ztěžka pronesla. „Má odpověď zní: ne. Nemá moc naděje, že vzpomínky opět získá.“

„Proč?“

Žena se evidentně připravovala na dlouhý rozhovor.

„Správně seslané paměťové kouzlo nemění obsah mysli, jen vztyčí brány a zdi kolem určitých oblastí, vzpomínek, obrazů. Naše práce je odstranit ty zdi a ztracené vzpomínky vrátit našemu pacientovi. Je to docela dlouhý proces a my jej zvolili, protože jsme si mysleli, že Severus kouzlo seslal správně. Jak jsi viděl, bylo to zcela marné. Severusův stav se ani trochu nezměnil, protože jeho paměťové kouzlo bylo vše, jen ne správné. Znamená to, že jeho kouzlo, místo aby zvedlo zdi a brány, s největší pravděpodobností vzpomínky vymazalo, nebo je trvale poškodilo,“ léčitelka přistoupila k židli a posadila se. „Ve své praxi jsem měla jen pět pacientů, jako je Severus. A ani u jednoho z nich nedošlo k obnově.“ Na chvíli se zarazila. „Albus mi povyprávěl, jak se k vám teď chová. I to je částečně důvod nesprávného kouzla. Není to jen jeho předchozí averzí.“

„Což znamená co?“

„To nevím, mladý muži,“ zašeptala, znějíc trochu poraženě.

XXX

Po návratu ze schůzky s hlavní léčitelkou se Harry odmítl zúčastnit čehokoliv, co jeho přátelé plánovali. Odešel do svého pokoje a strávil v něm většinu dnů spřádáním plánů a žalostnými pokusy o studium. Vyučování už jaksi nedokázal udržet v centru svých zájmů. A nebyla to chyba učitelů, ti se snažili hodně.

Nová učitelka obrany, profesorka Noir, k němu byla velmi milá a nápomocná. Dokonce mu nabídla doučování v soubojích, což Harry okamžitě odmítl, i když věděl, že by to potřeboval. Nestaral se o to.

McGonagallová, k Harryho úlevě, své chování k němu nezměnila; zůstala přísnou, strohou profesorkou, kterou už znal dřív. A to dělalo jeho situaci snesitelnější, ale… Harry občas cítil její soucit, když zachytil ustaraný pohled vyslaný jeho směrem, a to vážně nenáviděl. Nepotřeboval ničí starost nebo lítost.

Profesorka věštění z čísel ho zasypala cvičením a domácími úkoly, stejně jako profesor Kratiknot. Dokonce i Binns vypadal, že pochopil, že se s jeho oblíbeným žákem něco stalo, protože Harryho pozval do svých soukromých komnat (Harry přemýšlel, proč duch potřebuje soukromé komnaty) a půjčil mu pár knih, které byly kupodivu docela zajímavé.

Jako šestý předmět na OVCE se Harry rozhodl vzít bylinkářství. A to se nelišilo od hodin z předchozích let: i spolužáci byli stejní. Bylinkářství byl předmět, ve kterém dostali patrně téměř všichni dobré známky, aby mohli pokračovat ve studiu.

Takže Harry chodil z hodiny na hodinu, nutil se studovat, jíst, spát, pohybovat se a žít, ale myšlenkami byl jinde. Přehrával si rozhovor se starou léčitelkou znovu a znovu, dohadoval se sám se sebou, zoufale hledal nějaké řešení, ale jak šel čas, za několik týdnů se musel nakonec smířit s tím, že Severus už nikdy nebude stejný. A musel jít dál. Ale to ‚jít dál‘ neznamenalo, že by to se Severusem vzdal. Vůbec ne. Dostal jiný nápad.

Přišel na něj během hodiny obrany v posledním zářijovém týdnu, kdy už konečně dokončili opakování osnov na NKÚ a profesorka je začala uvádět do požadavků OVCÍ příštího roku. Harryho to k smrti nudilo. Všechny doporučené knihy pro letošní rok už přečetl, a tak si nemyslel, že uslyší něco důležitého. Nechal své myšlenky plynout a byl to docela šok, když pochytil několik slov z učitelčiny dlouhé řeči.

„… a musíte pochopit, že neexistuje dokonalá ochrana ani dokonalý štít. U každé štítu může dojít k průniku, každá ochrana může být prolomena. Vaším úkolem bude zjistit, jak. Pokud bude pokus marný, budete muset zkusit jiný způsob. Letos se budete učit tyto alternativní cesty skrz štíty, ochrany a osobní zabezpečovací systémy…“ pokračovala, ale Harry už byl myšlenkami zase jinde.

‚… neexistuje dokonalá ochrana ani dokonalý štít…‘

‚U každé štítu může dojít k průniku, každá ochrana může být prolomena.‘

Harry ucítil, že mu začalo rychleji bít srdce.

‚U každé štítu může dojít k průniku, každá ochrana může být prolomena.‘ Tato věta mu kroužila hlavou znova a znova.

Co když se stará léčitelka mýlila? Co když jisté části Severusových dřívějších vzpomínek zůstaly nedotčeny a on je jen musí najít? Co když tato paměťová pole nebyla zcela poškozena, co když všechno, co ví, jsou jen předpoklady a hádání? Co když jsou kolem Severusových vzpomínek jen zdi a ochrany, pouze trochu silnější než jsou ty po běžném kouzlu Obliviate?

Harry byl tak vzrušený, že se sotva mohl dočkat konce hodiny. Ten den už další vyučování neměli, následoval jen oběd , ale on se teď neobtěžoval takovou hloupostí, jako je jídlo. Hned poté, co jim učitelka dovolila odejít, naházel své věci do tašky a vyrazil směrem do knihovny.

‚U každé štítu může dojít k průniku, každá ochrana může být prolomena. Vaším úkolem bude zjistit jak.‘

Mohl by najít cestu skrze Severusovy zdi. To byl jeho úkol a on neselže.

XXX

Severus stále ještě překypoval zlostí, když vstoupil do učebny s šestými ročníky pokročilých lektvarů. Dnes ráno při snídani obdržel nejnovější vydání Pokročilého lektvaristy a málem odpadl, když mu padl zrak na fotografii toho zatraceného kluka na obalu.

Jak?

Musel být Potter všude? Toto nebyl Týdeník čarodějek nebo Denní věštec. Do dneška to byl seriózní vědecký časopis, takže v něm nebylo místo pro slavné a namyšlené zmetky, jako je Potter, a už vůbec ne na obálce periodika!

„Co sis myslel…“ zamumlal a vyskočil tak, že se židle převrátila vzhůru nohama. Brumbál se na něj zvědavě podíval, ale Severus jen pokrčil rameny a ve spěchu opustil Velkou síň. Stejně přišel o chuť k jídlu.

Chtěl napsat redakci námitku proti zjevné korupci časopisu zcela nezaslouženou chlapcovou slávou. Ale bylo mu jasné, že by si měl článek nejdřív přečíst, pokud chtěl protest náležitě sestavit. Takže se tedy posadil do svého oblíbeného křesla a otevřel časopis.

Zlostí to s ním málem seklo, když přečetl nadpis: ‚Quietus Snape – promarněný génius?‘ Šokem se rozkašlal a vyplivl právě polykaný čaj.

Od té doby, co pravda vyšla najevo, toto byl první článek, který mu skutečně vyčítal jeho chování. V jiných článcích ho vydávali za bezcitného bastarda, ale to nebylo nic překvapivého a v jistém smyslu znělo úlevně, že bývalý Smrtijed jako on, nemá na jejich drahého Chlapce-který-přežil žádný vliv.

Ale tento článek byl zcela jiný. Autor – McRee, ze všech lidí na světě! – ho zcela vážně napadl za zavržení chlapce. ‚Měl jsem tu čest učit chlapce po dobu několika týdnů a musím říct, jsem nikdy neměl učedníka tak přemýšlivého, inteligentního a tvůrčího, jako je mladý pan Snape. Ten je však nyní, po strýcově rozhodnutí, vyloučen z dalšího vzdělávání v jemném umění přípravy lektvarů a ztratil naději na získání příslušné kvalifikace, aby získal místo mezi Mistry lektvarů, které si zaslouží.‘ Severus zaječel, ale článek říkal ještě další věci: ‚Všichni jsme četli článek obou Snapeů o jejich experimentech s Vlkodlačím lektvarem a všichni víme, jak výraznou roli sehrál mladý pan Snape při vytváření nové směsi. Je prostě nepřípustné, aby ho profesor Snape odmítl učit jen proto, že se dozvěděl, že jeho synovec není nikdo jiný, než Harold Potter…‘ a tak dále, bez konce. Nejvíc skličující věc na článku byla, že ten kluk byl skutečně talentovaný, Severus si to musel přiznat. Velmi dobře si pamatoval, jak spolu pracovali, jeho přesné pohyby, zájem, pozornost a v neposlední řadě soustředění na studium a porozumění.

Bylo to… no… uspokojivé pracovat s ním. Byl vynikající asistent.

Ale nicméně byl Potter a Severus ho nenáviděl.

Takže když vstoupil do učebny, byl docela naštvaný. Vidět slečnu Grangerovou a Longbottoma tomu nepomáhalo. Ani sledování toho, jak celá třída zápasí s procesem vaření. Hlavně proto, že Severus věděl, že ten kluk by lektvar zvládl snadno a dokonale – už ho viděl při jeho přípravě.

Takže na konci hodiny už byl Severus vytočený na nejvyšší míru.

„Slečno Grangerová, zůstaňte zde,“ utrhl se na dívku. Ta vypadala poděšeně, ale trpělivě čekala, dokud spolužáci neodešli ze třídy.

„Ano, pane?“ přiblížila se ke katedře v zadní části místnosti.

„Chci mluvit s Potterem. Dnes, má kancelář, osm večer.“

Najednou se obvykle otevřený výraz změnil v podezřívavý a napjatý.

„Proč, pane?“ zeptala se klidně.

„To není vaše věc,“ pronesl chladně Severus a vstal. „Teď běžte.“

„Ne.“

Severus ztuhl v půlce pohybu. Nikdy, NIKDY neslyšel Grangerovou mluvit s učitelem tak nezdvořile. Pomalu se k ní otočil.

„Ne?“ zeptal se výhružně.

„Ne,“ zašeptala a Severus viděl její snahu o udržení odvážného vystupování. A znovu opakovala: „Ne.“

„Ne, co?“ nakonec vstal a přešel blíž k vyděšené dívce.

„Neřeknu mu to, pane,“ polkla. „Nechci, aby byl znovu zraněný. Jen proto, že jste četl ten článek…“

„Jak tohle víte, děvče?“ zavrčel Severus a teď už stál tváří v tvář chvějící se studentce.

„Quiet obdržel svůj vlastní výtisk a já ho… uviděla na obalu,“ ztěžka polkla, „a také jsem článek přečetla…“ její hlas se vytratil a ona odvrátila obličej před Severusovým výhružným výrazem.

„Je mi jedno, co si myslíte, slečno Grangerová, stále chci s Potterem dnes večer mluvit.“

„Neznám žádného Pottera, pane,“ řekla dívka a ustoupila. „Nemohu předat vaši zprávu.“

„Deset bodů z Nebelvíru za drzost, slečno Grangerová.“

Dívka se na něj podívala a v jejích očích byl překvapivě vidět jen smutek.

„Ano, pane,“ pronesla a odešla.

Jak se za ní zavřely dveře, Severus si uvědomil, že musí najít někoho, kdo jeho zprávu předá.

XXX

„Ares mi řekl, že se mnou chcete mluvit, pane.“

Severus vzhlédl od esejů, které známkoval, pak se podíval na hodinky. Bylo osm, přesně.

„Zavřete dveře,“ řekl a odložil brko. Viděl, jak chlapec rychle zavřel hnědé dveře a jak na něj, otáčeje se, pohlédl s očekáváním.

Severus si vyčerpáním třel spánky a překvapeně zaznamenal mírný úsměv objevivší se na chlapcově tváři. A to ho rozzuřilo, ne poprvé v tento den.

„Pottere!“

Úsměv se ztratil.

„Jmenuji se Snape, pane,“ odvětil chlapec drze. Severus hněvem zatnul ruce v pěst.

„Četl jste ten článek,“ pokračoval Severus a záměrně ignoroval chlapcovu poznámku.

„Jaký článek?“ zamrkal ten spratek zmateně.

„V Pokročilém lektvaristovi,“ zasyčel Severus.

„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou Potter. „Svůj výtisk jsem dal Hermioně.“

„Proč?“

Pokrčení rameny.

„Něco v něm zahlédla a chtěla si to přečíst. Řekla, že mi ho zítra vrátí.“

Chlapcův klid nějak Severuse ještě víc popudil. Zase něco hrál?

„Nemyslete si, že jen kvůli tomu článku vás nechám ve své třídě.“

„Co?“ Potter vypadal překvapeně. „Nikdy jsem vás nežádal, abyste mě vzal zpátky.“

To byla pravda, ale tohle Severuse ještě víc rozzuřilo.

„Ale chcete se vrátit,“ zasyčel.

Potter zase pokrčil rameny.

„Ne. Ne, skutečně.“

„Ne?“ pronesl v hraném zájmu. „Pro naši místní celebritu nejsem dost dobrý, Pottere?“

Chlapec polkl a podíval se mu do očí.

„Jmenuji se Snape, pane,“ zopakoval.

„Odpovězte na moji otázku!“ zařval Severus na chlapce.

„Proč?“ odpověděl. „Nechcete mě vzít zpět. Nežádal jsem to. Nemyslím, že za těchto okolností je můj názor relevantní.“

Zase měl pravdu. Severus ho nenáviděl.

„Deset bodů z Nebelvíru, Pottere.“

Chlapec pokrčil rameny a pomalu pronesl:

„Nejmenuji. Se. Potter. A nemůžete mi odečíst body jen proto, že mě nemáte rád. Neudělal jsem nic, co si zasluhuje trest.“

„Nic?“ najednou vybuchl Severus. „A ty lži? Polopravdy? Zneužívání mé neznalosti?“

Chlapec nečekaně sklonil hlavu.

„Od prvního dne jsem vám chtěl říct pravdu,“ zašeptal. „Ale ředitel se obával vaší reakce.“

„Chtěl jste mi to říct?“ z hlasu Mistra lektvarů odkapával sarkasmus. „Zase lež.“

„Ne,“ chlapec důrazně zavrtěl hlavou. „Skutečně jsem chtěl. Při první příležitosti jsem vám řekl, že nejsem váš syn. Chtěl jsem vám říct, kdo jsem, jen… jen jsem… bál jsem se, že vás ztratím…“ poslední slova byla velmi tichá.

„Což jste zvládl,“ odvětil chladně Severus. Chlapec trhl hlavou vzhůru a Severus spatřil na mladé tváři známky únavy. Ale ne jen únavy. Najednou se chlapec vzpamatoval, šestnáctiletá tvář byla zpátky na svém místě a spolu s ní cosi jiného, co Severus nemohl uchopit, něco vzdáleného a hořkosladkého, něco, co se ho hluboce dotklo, až tak, že na moment nemohl dýchat.

Stáli teď proti sobě.

Chlapec nebyl Potter. Skutečně byl Snape, připustil si Severus. Nebo se úplně zbláznil.

„Teď vypadněte,“ zamumlal, než se mu zmatek prodere skrz bezvýraznou masku. „A nemyslete si, že budete mít nějakou šanci.“

Zase, ten výraz.

„Ano, pane,“ přikývl chlapec a odešel.

Ale zmatek přetrvával.

XXX

„Co tady děláš?“ zeptal se Ron překvapeně, když se Harry vynořil z prostoru mezi dvěma řadami regálů s knihami.

„Čtu,“ sarkasticky odpověděl a položil knihy z náručí na stůl. „Tohle je knihovna, Rone.“

Ron na knihy pohlédl trochu užasle.

„Proč čteš věci jako tohle?“ zvedl tlustou knihu, která ležela na vrchu hromady. „Sdílené vzpomínky – praktický průvodce,“ četl nahlas. „Vzpomínky,“ zněl další titul.

„Rone, prosím,“ potichu pronesl Harry. „To není tvá věc.“

Ron se posadil a vážně se na něj podíval.

„Děláš to pro Snapea, že?“

„Blahopřeji,“ odvětil sarkasticky Harry. „Jeden bod pro Nebelvír za takovou inteligenci.“

„Ale… proč?“ zeptal se bývalý přítel.

Harry si povzdechl a neopověděl okamžitě. S Ronem nebyli přátelé, chovali se k sobě neutrálně. Zřídka si vyměnili víc, než obvyklé pozdravy. Harrymu bylo jasné, že to byla z větší části Ronova vina, která změnila jejich vztah na téměř nesnesitelný. Ron byl v šoku, když si před půl rokem uvědomil, že někoho téměř zabil. A ten šok se prohloubil po zjištění, že ten téměř usmrcený je Harry.

„Můžeš hádat,“ vyhrkl sardonicky.

„Ach…“ ztěžka se vyjadřoval Ron. „Ale on… tě zavrhl…“

Samozřejmě, že detaily nevešly ve všeobecnou známost. Harry se s nimi svěřil jen Hermioně, ale ostatní stěží mohli chápat události posledních měsíců. Konec čtvrtého ročníku – Snape – jeho syn – lehčí hodiny lektvarů – Malfoy – Quietusovo zmizení – Voldemort (alias Vy-víte-kdo) – Obliviate (toto velká část nevěděla) – dlouhý pobyt v nemocnici – napětí mezi Snapem a jeho synem – pak dobrý vztah – náhlé slovo v lektvarech – absolutní zamítnutí – nesnesitelné hodiny lektvarů. Zase.

Harry si povzdechl a nakonec se rozhodl nereagovat. Ale Ron byl teď neústupný.

„Podívej, Harry, přišel jsem si s tebou promluvit.“

„Skutečně?“ Harry zvedl obočí, aniž by odtrhl zrak od před chvilinkou otevřené knihy.

„Na konci loňského roku jsme spolu mluvili a ty… jsi řekl, že chceš být můj kamarád. A pak… od té doby jsem na tebe myslel, a pak vyšlo najevo, že ty jsi ty a já…“ zastavil se a pak vykřikl. „Harry, cítil jsem se hrozně! Po tom, jak jsem na tebe v Prasinkách zaútočil, jsem chtěl zmizet z povrchu zemského. Styděl jsem se za sebe. Já… ty…“ Ron se zase ztišil. „A když jsem se dozvěděl pravdu… Harry, vím, že je příšerné, co jsem udělal, ale… chci tím říct… nemůžeme být zase přátelé?“

Tentokrát Harry v kamarádově hlase cítil úzkost a upřímnost, tak položil knihu na stůl a v zamyšlení si pomalu třel spánky. Najednou si uvědomil, že toto je jeden z charakteristických Severusových rysů a pousmál se.

„Nevím, Rone,“ odpověděl upřímně. „Není to tak jednoduché, jak si myslíš…“

„Proč ne?“ Ron svraštil obočí. „Co jsem udělal, bylo pro tebe!“

„A udělal jsi to mně, Rone!“ zašeptal zpět Harry.

„Měl jsi mi to říct!“ Ron bouchl pěstí do stolu. „Byl jsem tvým nejlepším přítelem. Myslel jsem, že jsi mrtvý. Bylo to strašné. Hrozné,“ zavrtěl hlavou Ron. „Neumíš si to ani představit. A pak…“

Najednou už Harry nemohl Rona vystát. Vyskočil, popadl pár knih, co ležely před ním, a vyrazil co nejrychleji z knihovny. Ale na chviličku se ve dveřích zastavil.

„Rone, mám povědomí o tom, když je něco mizerné,“ a odešel.

Později ve svém pokoji pokračoval ve studiu myslánek. Byl to ten nápad, který se objevil, když začal přemýšlet o Severusově stavu po Brumbálově děsivém odhalení situace kolem Severusovy hůlky.

Už nebylo možné, aby Severus získal své vzpomínky zpět. Tak mu mohl dát své vlastní. Ačkoliv pár zádrhelů tam bylo. Zaprvé, neměl myslánku. Zadruhé, neměl žádný nápad. Nezmiňujíc fakt, že se nechtěl vzdát svých vzpomínek. Chtěl je sdílet, což znamenalo nastudovat, jak vložit vzpomínky do myslánky a zároveň si je v mysli ponechat.

Koupit myslánku nebylo těžké. Vzhledem k jeho současné ekonomické situaci si mohl koupit stovky myslánek, i když byly celkem drahé. Nicméně byl trochu šokován, když si nakonec jednu objednal: firma mu ji poslala zdarma. A když se Harry dotazoval, poukázali na to, že je jedním z vlastníků společnosti – jednalo se totiž o dceřinou společnost Lasturové magické mezinárodní společnosti.

Harry se dotkl okraje malé, jednoduché misky a usmál se. To dá Severusovi něco mnohem cennějšího, než peníze a bohatství. Něco mu to vrátí. Něco, co mu kdysi patřilo a později to zmizelo do nicoty.

Ale ještě nebyl připravený. Chtěl nějak vyzkoušet to, co se naučil. A ta krátká hádka s Ronem ho přivedla na dobrý nápad.

Nejdřív si vyzkouší své ‚myslánkové schopnosti‘ na Ronovi.

XXX

Harry byl tak nervózní, že ho z toho málem kleplo. Erika ho zase přepadla a on prostě nebyl schopný se jí vymanit. Věděl, že je pořád ošklivý a dost špatně naladěný, ale to dívku nezastavilo, aby ho nepronásledovala. Harry se cítil zase bídně. Chtěl vrátit čas, chtěl být zase Severusovým synem – nejen kvůli tomu muži, ale protože když byl jeho synem, polomudlou, ošklivákem, nikdo se s ním nechtěl kamarádit kvůli jeho slávě, zdraví, nebo vznešenému původu. Dokonce být Harry Potterem bylo lepší než tohle. Jako Potter byl hezký kluk, ale teď… A nebyl slepý. Moc dobře viděl, že se Erice nelíbí. Vyhledávala ty věci, kterými Harry opovrhoval: slávu, bohatství a původ.

Nicméně teď s ním vykládala, usmívala se, lehce flirtovala, pohrávala si s vlasy a kousala si rty způsobem, o kterém věřila, že je smyslný. Ale tohle všechno Harryho odpuzovalo a snažil se neposlat ji rovnou do horoucích pekel.

„… takže profesor Snape nám dal tento úkol a myslela jsem, že bych poprosila tebe, Harry, protože ty jsi…“ šťastně švitořila, ale naštěstí pro Harryho k nim přistoupil Seamus a Harryho omluvil.

Když poodešli dost na to, aby byla Erica z doslechu, Harry si zhluboka povzdechl.

„Díky, kámo.“

„Je příšerná,“ zavrtěl hlavou Seamus. „Ale měl bys být tvrdší a poslat ji pryč. Tvoje viditelná nejistota jí dává příslib možného budoucího rande…“

„Ach jo, já vím,“ Harry protočil oči. „Ale já častokrát prostě nemám čas ani pusu otevřít.“

Seamus na něj mrkl.

„Měl bys zkusit styl tvého ot- myslím, profesora Snapea. Vím, že to umíš, viděl jsem to loni. No, možná tvůj úšklebek není tak dobrý, ale bude stačit na to, aby ji vyděsil na míle daleko.

Harry se krátce, téměř šťastně zasmál.

„Něco ti řeknu,“ zašeptal a naklonil se k Seamusovi, „byly časy, kdy jsem ten škleb zkoušel před zrcadlem.“

Seamus se zasmál a pobaveně zavrtěl hlavou.

„TY jsi tak vážný. Neumím si tě představit před zrcadlem, jak napodobuješ ten ‚smrtící pohled‘!“

„Tak to zkus. Já to dělal několikrát.“

Seamus zase zavrtěl hlavou.

„Dobře. Ale neodtáhl jsem tě od té holky, jen abychom si pokecali o tvém Snapeovském úšklebku, Qui- Harry. Já jen… no… víš, letos jsem kapitánem famfrpálového týmu a ty… tak ty jsi ten nejlepší chytač, kterého jsme kdy měli a, koukni, mysleli jsme, že by ses vrátil k létání.“

Harry se k němu otočil.

„Seamusi!“ vážně pronesl a popadl přítelovo rameno. „Ne.“

Seamus překvapeně a zmateně zamrkal.

„Ne, co?“

„Nevezmu ti tvé místo. Ty jsi chytač týmu a…“

„Podívej, Harry. S Georgem, Fredem, Angelinou a Katie, co odešli, jsme z týmu zůstali jen já s Ronem a já si nejsem jistý, jestli chci být chytač. Raději bych zkusil být střelcem a máme ještě volné pozice dvou odrážečů a dvou střelců,“ zněl důrazně Seamus. „Potřebujeme tě v týmu.“

„Seamusi, já nevím,“ poškrábal se Harry na krku. „Mám hodně předmětů na OVCE a chci se raději soustředit na studium, než trénovat každý den…“

Seamusův výraz pohasl.

„Jo, vím, že to pro tebe není jednoduché, ale potřebujeme tě a ty jsi zatraceně úžasný. A myslím, že bychom mohli přeorganizovat naše tréninky tak, že by ses nemusel všech zúčastnit. Prosím, Harry!“

Harry jen podrážděně zasténal.

„Nemyslím, že to chci, Seamusi.“

„Harry, ty miluješ létání. A teď máš zase šanci létat!“ Seamus vytáhl eso z rukávu, jediný důvod, který Harry nemohl odmítnout.

Harryho tvář se na moment zkřivila a pak pomalu, napjatě přikývl.

„Dobře, zkusím to,“ řekl poraženě.

Skutečně miloval létání.

XXX

Nejméně týden Harrymu trvalo, než připravil svoji ‚testovací myslánku‘ pro Rona. Byl však naprosto bez nápadu, jak přesvědčit bývalého přítele, aby se do mísy podíval. Pokaždé, když se k Ronovi přiblížil, couvl, ačkoliv sám nechápal proč. Copak nechce, aby Ron viděl a věděl, co udělal?

Ano, chtěl, odpověděl si. Ale zahrnovalo to několik problémů. Ukázka těch vzpomínek Ronovi by byl akt důvěry, přijetí rizika, že bude obnažen někomu, kdo ho v minulosti mučil a ponížil, i když nevěděl, že to byl on. Bylo stále těžké svěřit se s tajemstvími, jako byla ta ukrytá v myslánce ležící vedle Harryho postele na nočním stolku. Harry si v nejistotě povzdechl.

Možná ještě nenadešla vhodná doba, aby Ronovi ty vzpomínky ukázal. Ještě ne. Možná by měl počkat. Možná by mu nikdy nic neměl ukazovat. Harry věděl, že je myslánka výborně připravena. Během přípravy ji mnohokrát kontroloval. Podařilo se mu sdílet vzpomínky a vyfiltrovat ty okamžiky, které chtěl před Ronem skrýt. Nebylo to jednoduché: mnohokrát si všiml, že některé ze vzpomínek s sebou do myslánky táhly jiné, napojené a Harry je musel mazat znovu a znovu, dokud nezůstal jen zamýšlený kousek.

Přípravy mu trvaly víc než týden. Ale teď si nebyl jistý, jestli se o ně chce podělit. Obsahovaly příliš mnoho záležitostí týkajících se Severuse, jejich minulém vztahu a možná až příliš mnoho vzpomínek na bolest a strach…

No, dobře. Neukáže je Ronovi, rozhodl se nakonec, ztlumil téměř všechny louče v místnosti a zabořil se hluboko do své postele.

Ale jeho práce nebyla zcela k ničemu. Došel k několika nečekaným závěrům týkajících se lidské mysli – a teď už mohl Harry pochopit vysvětlení hlavní léčitelky o Severusově ztrátě paměti lépe, než kdykoliv předtím. Člověk neměl v hlavě jednotlivé vzpomínky. Jeho vzpomínky vytvořily v mysli kompletní síť. Každá vzpomínka byla v této síti pevně zakotvena. Ne poprvé Harry přemýšlel, jak se mohl Severus po takové ztrátě paměti nezbláznit.

Severus…

Harry zavřel oči a začal plánovat síť vzpomínek, které chce umístit do myslánky pro Severuse.

Bylo jisté, že by to měly být ty na loňský rok. Vzpomínky na společné zážitky a zkušenosti, vzpomínky na hraní šachů a dlouhé rozhovory, vzpomínky na bolest a útěchu, jakož i vzpomínky na Nightmare Manor. Voldemorta, Smrtijedy, bití, ponižování, hlad, na první nejisté a váhavé příměří, pozdější mír a ještě později na přátelství a místa zvratu způsobená společnou bolestí a mučením…

Řezy břitvou, Tormenta, Cruciatus, kopance, údery, och…

Harry najednou cítil, jak tyto vzpomínky v jeho mysli ožily: Smrtijedi, černé hábity pohybující se ve slabém světle pochodní, šílené, hlasité Voldemortovo zaskřehotání. Největší Bastard byl zklamán. Hluboce a opravdově zklamán.

„Crucio!“ kouzlo Harryho zasáhlo tvrdě a on si nemohl pomoct a zakřičel. „Nebudu tolerovat žádné další chyby, Červíčku. Měl jsem s tebou velmi velkou trpělivost, víš,“ mávl hůlkou a bolest z cruciatu opět projela Harryho hrudí. „Toleroval jsem selhání při Severusově útěku,“ nové mávnutí. „Toleroval jsem selhání po jejich druhém útěku.“ Teď Pettigrew řval z plných plic téměř nesnesitelnou bolestí. „Toleroval jsem neúspěch na Black Manor a později ve spěšném vlaku.“ Nové mávnutí a nový řev. „Ale ty novinky o přežití Pottera – to byla tvá chyba! To ty jsi seslal na kluka vražednou kletbu! Měl jsi mi říct, že mu dlužíš za život!“ najednou spustil ruku a Harry si nemohl pomoct a začal se třást. Nějak věděl, co se stane. Ale nechtěl to sledovat, ne, ne, ne!

„Strachy jsi utekl, Červíčku, když ses ty zprávy dozvěděl,“ hadí stvůra syčela čistým hněvem. „Skutečně sis myslel, že si tě nenajdu?“ naklonil se k mužově pohublé tváři. „Opravdu sis myslel, že bys mohl přežít?“

„NE!" vřískal Harry. „Ne! Nedělej…!“ Ale nikdo ho neslyšel.

„Avada Kedavra.“

Voldemortova slova byla tichá, ale Harryho zasáhla silněji, než kdy jindy. Měl pocit, jako by mu v hrudi něco explodovalo, bolelo to víc, než by kdy mohl Cruciatus. Křičel a křičel, dokud nepřišla tma, která zabalila jeho smysly do měkkého sametu bezvědomí.

XXX

„Parvati, běž a přiveď profesorku McGonagallovou,“ třesoucím se hlasem přikazovala Hermiona. „Rone, Seamusi, Coline, Deane, Neville, pomozte mi prolomit jeho dveře.“

Další bolestný výkřik se rozléhal pomalu se plnící společenskou místností. Od prvního zaječení, které rozčíslo poklidný večer, Hermiona věděla, že se děje něco strašného. Studovala sama ve společenské místnosti, když uslyšela první výkřik. Okamžitě se pokusila vlámat do Harryho pokoje, ale nepodařilo se jí to. Dveře byly pevně zamčené a při kombinaci zamykacích kouzel a dívky zadržující ochrany neměla šanci a musela vyhledat pomoc. Vpadla do ložnice šesťáků a vzbudila naštvanou skupinku popadnutím Nevillovy paže.

„Harry trpí bolestí. Prosím, pomozte!“ vzlykala a Neville se nechal vtáhnout do společenské místnosti. Ostatní klopýtali za nimi.

Ale v tu chvíli už byli téměř všichni vzhůru.

„Jak se chceš prolomit? Musíme počkat na profesorku!“ protestoval Seamus.

„Zkuste seslat kouzlo společně,“ projevil se najednou Neville, ale hlasité NE! z pokoje všechny přimrazilo na místě. Zůstali tak několik sekund.

„Och, můj bože,“ zašeptal Dean a Ron zbledl.

„Quiete!“ vykřikla Hermiona a začala pěstmi tlouct do dveří. „Quiete, vzbuď se! Prosím, vzbuď se! Je to jen sen, Quiete, Quiete…“ vzlyky ji umlčely, když se pomalu sesunula na kolena. „Quiete,“ teď už před zavřenými dveřmi plakala.

Ron si k ní dřepl a objal ji kolem ramen.

„No tak, Hermiono, nech ostatní otevřít ty dveře. Překážíš jim.“ Hermiona přikývla, ale nemohla se pohnout. Ron ji opatrně odtáhl.

Křik v uzavřené místnosti najednou ustal a společenskou místnost naplnilo strašlivé ticho. Byl slyšet jen tichý Hermionin pláč.

Tíživé ticho rozrazila hlasitá rána.

„Ustupte!“ od portrétu Buclaté dámy zazněl přísný hlas profesorky McGonagallová. „Profesorka Minerva McGonagallová, vyučující této školy, přikazuje: otevři se, hned!“ vykřikla a udeřila do dveří hůlkou.

V následující chvíli už byli uvnitř, Hermiona hned za svojí profesorkou.

„Quiete!“ vykřikla, když spatřila hubené zkroucené tělo vedle postele. „Quiete, jsi v pořádku?“ zašeptala, když poklekla vedle Harryho.

„Buďte opatrná, slečno Grangerová,“ strachovala se McGonagallová. „Nemůžeme vědět, co se s ním stalo.“

Hermiona přikývla. „Musíme ho přenést do nemocničního křídla.“

S malým mávnutím hůlky McGonagallová vykouzlila nosítka a přenesla na ně Harryho bezvládné tělo.

„Slečno Grangerová, půjdete se mnou. Vy, chlapci, vraťte se do svých ložnic. Pan Snape bude zítra v pořádku,“ rychle rozehnala dav před Harryho pokojem. Studenti s tichým šeptáním zamířili k jejich schodištím a záhy zmizeli z Ronova pohledu.

On však s nimi nešel.

Když si všiml Harryho myslánky, věděl, že s nimi nepůjde. Musel se do ní podívat. Ano, věděl, že to není slušné, ale za každou cenu chtěl znovu pochopit, přijmout část kamarádova života. Když všichni odešli, rychle zavřel dveře a přistoupil k míse.

Ještě nikdy se myslánky nedotkl. Poprvé mu o ní vyprávěl až Harry, když se ve čtvrtém ročníku podíval do té Brumbálovy.

Nemusel nic dělat, jen nahlédnout do stříbřité mlhy v míse.

Zhluboka se nadechl a naklonil se.

Nejdříve stříbřitá mlha nevykazovala známky života či pohybu a Ron se naklonil blíž. V další chvíli ho silný vír vtáhl daleko od bezpečných Bradavic – daleko v čase, místě, těle i duši.

XXX

Ron se ocitl v temné místnosti, sotva osvětlené, a spatřil tři osoby sedící před krbem. Když přistoupil blíž, téměř omdlel.

Byli to Harry Potter, Severus Snape a Brumbál. Ale Harry… Harry vypadal jako Harry místo toho… Quietuse, kterého poznal loni. A Snape vypadal zvláštně: jeho bledá tvář postrádala obvyklý chlad, oči měl zarudlé a na tvářích byly jasně viditelné stopy slz.
Ron slyšel Brumbála pronášet:

„Přesně tak. Popletala ovládá Lucius Malfoy, který se touží stát ředitelem Bradavic.“

„Ale… to by byla katastrofa!“ vykřikl zděšeně Harry ze vzpomínek.

Najednou Brumbál zvedl oči a zaměřil je Ronovým směrem. Ten téměř v šoku vyskočil.

„Ano, to by byla,“ přikývl vzpomínkový Brumbál. „Ale na druhé straně, kdybych jim dal vědět, že jsi přežil, odvedli by tě na ministerstvo a po Severusovi…“

„Už jsem mu řekl o metodách výslechu na ministerstvu i mém svědectví před tebou. Klidně pokračuj.“ Snape vypadal tak zvláštně. Tak lidsky…

„No… řeknu to takto: nechci, aby se k tobě dostali. Aby vyšetřovali tvůj případ. A pokud zjistí, že jsi naživu…“ …a Ron věděl úplně přesně, jak ministerstvo vyšetřovalo. Teď už mu bylo jasné, že sledovaná příhoda se udála před začátkem pátého ročníku, protože Harry byl ještě Harry, ale po jejich zajetí, protože seděl se Snapem… působili tak přátelsky, vedle sebe pod jednou dekou. A oba měli několik modřin na tvářích, krku a rukou. Jizvy jako hadi na Harryho krku byly zanícené a rudé. Ron se otřásl.

„To znamená… že už víc nemůžu být sám sebou…“ zamumlal Harry. „Voldemort mě chce zabít a ministerstvo mučit…“ Ron se znovu otřásl, když ho napadlo, že VÍ, co se stane o pár měsíců později. „Budu se muset skrývat nebo změnit svůj vzhled… Proč bych měl vůbec přežít? Chci jen normální život beze strachu a ohrožení, nechci se skrývat, nebo něco podobného…“

Ron přistoupil blíž, aby mu nabídl svoji pomoc, aby trochu Harryho utěšil, ale tomu v té chvíli položil ruku na rameno vzpomínkový Snape.

„Harry, Harry uklidni se. Jsem si jistý, že ředitel má něco za lubem. Poslechneš si jeho nápad a pak se spolu rozhodneme, co dál, dobře? Takže, Albusi?“

Ron se otočil k řediteli, ale teď už věděl, jaká bude odpověď.

„Něco jsem už dopředu připravil, Severusi. Pokud Harryho přijmeš do rodiny, prolomí se tím Jamesovo kouzlo a on bude vypadat tak, jak by vypadal, kdyby vyrůstal jako Snape.“

„Takže budu vypadat jako můj otec?“ vzpomínkový Harry vypadal tím nápadem zcela vyděšený.

Ron se začal stydět. Celá scéna byla tak… divná. Kdykoliv dřív přemýšlel o Harryho rozhodnutí, nikdy mu na um nepřišla tehdejší Harryho situace. Nikdy ho nenapadlo, že změny byly pro jeho přítele tak šokující. Mezitím Brumbál pokračoval.

„… Pravdu známe jen my tři. Nikdo jiný. A tak by to mělo i zůstat.“

„Ale… co… co řeknu Ronovi a Hermioně…?“ Harry vypadal napjatě. „Jsou moji přátelé. Musí to vědět!“

Ronovi spadla čelist. Harry chtěl, aby to věděli! Najednou se cítil tak hloupě. Byl tak sobecký. Harryho mučili a skoro umřel a on, Ron, se choval jak pětiletý harant! Všechno bylo teď tak zřejmé. Bylo to tajemství, velmi nebezpečné tajemství – a on jasně dokázal, že není hoden ho znát.

„Harry, vím, že to zní krutě, ale nemůžeš jim říct nic. Bylo by to příliš nebezpečné.“ A ano, teď už Ron konečně s ředitelem souhlasil. A s každým dále proneseným slovem.

„… Pokud by to věděli, ocitli by se ve vážném ohrožení… Pouhá skutečnost, že jste přátelé, by byla extrémně podezřelá. Víš, Harry, že nelze vyloučit, že je budou chtít vyslýchat na ministerstvu, nebo že je unese Voldemort jen proto, že jsou tvými přáteli…“

„Och, Bože… na to jsem nikdy nepomyslel…“ zašeptal Harry. „Ale to znamená, že budu muset začít všechno znovu.“

„Určitě se s nimi dokážeš znovu spřátelit,“ řekl Snape.

„Jasně, jako s TVÝM synem se se mnou Ron s radostí spřátelí…“ odsekl Harry. „Na to v sobě přechovává příliš mnoho předsudků…“

Harry to věděl… Ron pocítil nevolnost nad vlastní debilitou. A Harry skutečnou situaci podcenil. Nejenže Rona ztratil, ale hůř, Ron se stal jeho nepřítelem.

Sledování dalších scén to úplně vyjasnilo. Jejich první setkání v Krucáncích a kaňourech… Ronovo opakované posmívání – mnohé se tam objevilo. Ron padající z koštěte – Harryho koštěte! A pak celý příběh z Prasinek, jeho krutost, Harryho odhalený stav… Teď viděl, jak Harryho panika narůstá, beznaděj v očích, strach, slzy ponížení a chtěl na své vzpomínkové já zařvat, zastavit ho, něco udělat, ale nemohl nic, vůbec nic. A najednou se ocitl v malé mučírně, tváří v tvář Voldemortovi.

Na okamžik Ronovi přestalo bít srdce. Chtěl to opustit, vypadnout z této části vzpomínek, ale nešlo to. Byl v ní uvězněn. Zoufale se chtěl vymanit, hledal dveře, okno, aby se dostal ven z této mučící scény, ale žádné nemohl najít. Harryho tichý nářek a jedovaté poznámky Pána zla se mu ozývaly v uších. Ron se chvěl a zhroutil se na podlahu.

Někdo se přesunul vedle něj a on opět uslyšel Voldemortův hlas.

„Jsem opravdu spokojený, můj drahý profesore, že si to konečně vychutnáváš,“ Snape stál po jeho boku, ale nebyl to ten známý Snape z hodin lektvarů. Toto byl zbitý, zakrvácený, špinavý, mučený muž, ronící slzy, když něco ohromeně sledoval – a Ron sledoval jeho pohled, uviděl Harryho tělo a už se víc nebyl schopný ovládnout.

„Harry, Harry,“ vzlykal a přistoupil k příteli, jako by mu snad mohl pomoci. Ale byl bezmocný, úplně zbytečný a mučení pokračovalo dál a dál. Po čase, který se Ronovi zdál jako týdny, se týraný chlapec zhroutil na zem a v příštím okamžiku si vedle něj klekl Snape, opatrně zvedl do náručí zmučené tělo, položil si Harryho hlavu na rameno, zabalil jej svými vlastními šaty a odnesl ho do cely. Ron je následoval. Profesor si sedl do rohu, stále Harryho držel a teď už beze studu plakal. Ron sledoval, jak je muž zahalil do velice špinavého pláště, pohladil chlapce po vlasech a nepřítomně a nekonečně opakoval:

„Všechno bude v pořádku, Harry, všechno bude v pořádku…“ a Ron z toho hlasu poznal, že Snape cítil beznaděj, že se o Harryho bál. Jak mohl být on, Ron, tak krutý? Tak dětinský?

„Harry?“ slyšel Ron Snapeův tichý hlas.

„Bolí to,“ Harry se chvěl a i Ron se začal třást soucitem. „Všechno mě pálí… celé tělo… kůže…“

Pak udělal Snape něco překvapivého: začal Harryho kolébat, jako to dělává matka se svým dítětem.

„Ššššš. Zkus si trochu odpočinout.“

„Myslím, že umřu… Je mi to líto…“

„Všechno bude v pořádku, Harry. Jenom si trochu odpočiň. Ne, Harry. Všechno bude v pořádku. Věř mi.“

„Je mi to líto… Nechám vás tu samotného a za to se omlouvám…“

„Ne, Harry,“ a Snape skutečně plakal a to Ronovi sevřelo srdce bolestí. Posadil se vedle nich a plakal, stejně jako plakal Snape, neslyšně, hluboce, truchlící nad minulými chybami a hříchy, které ho možná jednou pro vždy od Harryho oddělily.

A v jeho hrudi se objevil další pocit: malinký kousek naděje. Naděje, že Snape uvidí tyto vzpomínky a pochopí a zase Harryho přijme, protože muž, který teď seděl vedle něj, byl hoden lásky, Harryho lásky, a Harry potřeboval útěchu, kterou mu muž mohl nabídnout, protože ty dny ve Voldemortově pekle je spojily.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 17. 11. 2015 21:09)

Skvělá kapitola jako vždy;)

...

(Zuzana, 11. 1. 2014 18:39)

Tak hádam urobí konečne v živote Ron niečo čo bude dospelé a pokúsi sa donúťiť Snapea vliezť do tej mysľomisy:( aj keď o tom silno pochybujem... Ale Harryho nápad je výborný, možno niečomu takému by Severus uveril...
ďakujem za úžasný preklad.

...

(denice, 2. 7. 2013 22:04)

Nemůžu si pomoci, musím hned číst dál.
Díky.

-

(Adelaine, 6. 4. 2013 23:28)

Nepamatuji si, co jsem chtěla ke každé kapitole, takže souhrně. Harry mě tu štve stejně, jako mě štval v pátém díle kánonu. Je náladový, hrubý, má trochu pocit, že se celý svět točí kolem něj a že jen on má problémy. Do určité míry ho chápu, ale stejně mě štve. Proto jsem ráda, jak ho Hermiona v jednom díle trochu uzemnila. Hermiona se mi tady líbí.
Ze Siriuse udělala autorka s odpuštěním totálního vola.:)
Jinak už jsem měla pocit, že jejich vztah je na dobré cestě, že by to přece jen měl Harry už pomalu říkat, nahrávalo by jim svým způsobem i to, že by to za prvé prozradil sám, tím pádem by se Snape cítil míň podvedený a za druhé i to, že by byl stále v utajení a Snape by se podle toho musel chovat. Takhle mu to uklouzlo absolutně blbě, takže to ví celý svět, a on se tím pádem může k Harrymu chovat jako debil... Nicméně chápu, že se musí cítit tak strašně podvedený, vzhledem ke svojim mezerám v paměti, že i kdyby to nebyl Harry, asi by ho v současné situaci nepřijal...
Jinak jsem nadšená! Snad poprvé (ne, to křivdím, ale rozhodně je to jedna z velice mála povídek, kde) jsou správně přechodníky! Děkuji.;)
Trochu mám k tomu výhrady, ne k překladu, ten je výborný, spíš k dílu. Enahma absolutně nezvládá se držet charakterů okrajových, přesto důležitých postav. Typicky Draco Malfoy jí vůbec, ale vůbec nejde. Navíc mi vadí, jak neúměrně přehání. Jenže, tohle jsou věci, které by mě normálně od čtení dávno odradily, přesto čtu dál a i přesto, že tomu nevěřím, tak to ve mně dokáže vyvolat emoce, což značí, že ta povídka, hlavně styl, má obrovský potenciál, jen asi kdyby to bylo věrohodnější... Ale člověk nemůže chtít vše.
Děkuji velice za překlad a teď jsem si uvědomila, že jsem vás vůbec neocenila, jak rychle jste překládaly, betovaly. Díky, dámy, jste úžasné.

Re: -

(Lupina, 7. 4. 2013 10:09)

Jejda, tak dlouhý komentář :-) Tak jdu do toho. Nejdřív chci objasnit, že když někoho miluju, tak se ho snažím vidět z té lepší stránky, tak Ti tady popíšu, jak to vidím já. Neznamená to ovšem, že bych se za Tvůj názor zlobila, to vůbec ne :-) Harry. Jo, je tady pěkný spratek, leze na nervy, ale na druhou stranu po tom, co zažil, se zbouřenýma hormonama na krku, ani se nedivím. Hermiona se téměř celý díl chová jako kladná postava. Ovšem něco se přihodí a ona taky zaškobrtne (snad tolik nespoileruju).
Sirius tu opravdu je za totálního blba, to jo :-) Někdo asi musí být.
Harry se chtěl Severusovi přiznat, ale bohužel zde zasáhl Brumbál. Možná jeho důvod byl opodstatněný. Kdoví, jak by se Severus po tomto zjištění zachoval? No, rozhodně to tak jako tak dopadlo Harryho prozrazením.
Přechodníky: Díky, to je zásluha marci; věřila bys tomu, že jsem v knihkupectví nenašla tištěná pravidla, kde by byly? Musela jsem čerpat z internetu. Moje přechodníky totiž končily u Voskovce a Wericha: "...jednou z lesa domů se nesa..." A vlastně jsme je nikdy ve škole pořádně neprobírali. Možná to bylo tím, že jsem chodila na gympl do matematické třídy a na univerzitě (opět matika) se čeština fakt neprobírala :-)
Kauza Draco. To máš pravdu. Vůbec ho neprokreslila. Soustředila se jen na hlavní pár a pár důležitějších postav. Ale ona Rowlingová vlastně taky ne. A přiznám se, že mě to ani tak nevadí. Přijala jsem skutečnost a užívala si Severuse s Harrym. :-)
Ale chápu, že se Ti to nemusí úplně zamlouvat. Ona Enahma celou trilogii napsala během jednoho roku a není rodilá mluvčí. Tak možná proto se soustředila jen na to podstatné.
No a to jestli přehání nebo ne, to jsem si už vyřešila :-) Beru to tak, že kouzelníci jsou holt kouzelní a víc vydrží. Proč ne, některé autorky oblaží Harryho různými echtovními kouzelnými vlastnostmi a vůbec neřeší, jestli je to uvěřitelné. Já mám pohádky ráda, takže si ráda přečtu i o ještě kouzelnějších kouzelnících :-)
Enahmě se rozhodně jedno upřít nedá. Nedá se ji jen tak přestat číst. Proto ten rychlý překlad. Musela jsem překládat, rodina mě prakticky jinak neznala, jen u kompu. :-)
Děkuji Ti, Adelaine, za komentář, moc si toho cením. A jsem docela zvědavá, co řekne Tvá kritická duše na závěr celé trilogie :-) Budu se těšit na nějaký Tvůj další komentář. Díky :-)

:¨))))

(TruTru, 5. 12. 2012 21:15)

Můj ty smutku! Není díl, abych nebyla dojatá! Tohle zase byla mňamka!
Jenom tak mimo...Je vůbec možný, že mně Brumbál irituje, i když tam zrovna ani není? Když si pomyslím, že Snapeova zášť vůči Harrymu je z velký části jeho vina! Sobec nafoukanej! Možná že kdyby mu řekli hned na začátku, jak se věci mají, nějak by si přes prázdniny zvykl! Bože to je takovej vůl!!!
Teď jsem koukala na fénixův řád a ten mizera mě úplně rozsoptil!
No radši na něj nebudu myslet. Blázen stará! Dědek jeden senilní!
Ale zase to musím brát pozitivně. Kdyby nebyl takovej debil, tak by teď Harry se Severusem nemuseli mít takovou pěknou krizi :3 Ach! Jsem hnusná, jak si to vychutnávám, ale když já si nemůžu pomoct.
Třeba to jak si ho nechal zavolat do pracovny, jak si byl jistý, že harry ten článek četl, a on mu tak pěkně sebral vítr z plachet ! Che che che XD To se mi líbilo. Chudák nějak neměl co říct, tak se spokojil se ztrháváním bodů! Merline! Proč je tak neskutečně úžasnej, když je nakvašenej? *w*
A to ještě nemluvím o tom, jak pěkně ho dostala Hermiona. Chudák neměl svůj den :))) Skoro mi ho až bylo líto :D
Avada Kedavra! Tak červ už to má za sebou, jo? Hmmm dobře mu tak! Skoro se divím, že voldemortovi nelezl na nervy už dřív :D Mě lezl na nervy už po pěti minutách ve vězni v Azkabanu. Prašivku jsem měla radši!

Rod je TELE! Bože to je pitomec! Ale zase to jak nakoukl do těch vzpomínek...no je zvědavej, no XD Chápu ho, být na jeho místě, taky bych se bála Harryho zeptat. On nevěděl, že jsou ty vzpomínky nachystané pro něho, nebo jo? No aspoň už ví, co Harry prožil a teď má nad čím zaplakat! Taky jsem mmoc ráda, že Enahma mezi vzpomínku vybrala kousek z jedné z mých nejoblíbenějších kapitol ze šťastných dnů v pekle! Ta scéna, jak je Snape bezmocný a jak se o něj potom stará, to je tak...tak..nepospatelně romantické! (Za to slovo už si asi uříznu jazyk!T_T)
A teď jsem zatraceně natěšená na další díl. Ta zvědavost prostě nedá pokoj! Hrozně mě zajímá, co Ron udělá! Jen doufám, že nevezme věci (nebo spíš myslánku) do vlastních rukou a nepotáhne ke Snapeovi! To by byl vrchol! Chápu, že se podíval na vzpomínky, ale brát cizí vzpomínky bez řečí k profesorovi? To by byl projem idiotizmu nejvyššího zařazení!!!! No budu věřit v jeho alespoň malou inteligenci a budu doufat, že si nejdřív s Harrym promluví.
A BOŽE !!! Ják já se těšim, až to Snape uvidí!!! Jsem hrozně zvědavá, co na to řekně, co udělá! Chjo!! Nesnášim svojí netrpělivost!
Ehm..jinak teda děkuji děkuji nejvíc za další kapitolu! Vychutnáno a zhltáno od prvního do posledního písmenka! :3

Re: :¨))))

(TruTru, 5. 12. 2012 21:17)

Kruci! Když jsem rozohněná, píšu nesmysli! Chtěla jsem napsat RON, promiň XD

Re: :¨))))

(Lupina, 5. 12. 2012 21:27)

Děkuji zase za dlouhý elaborát. Nezklamalas :-* Jsi zlatíčko.
Mě pomalu začíná být Brumbála líto, tomu se musí v hrobce škytat, jak mu všichni spíláme :-D
Ano, Enahma to umí, popsat ty dojemné chvíle, kdy jsou rozervaní, rozrušení a já nevím, co ještě roz... To je delikatesa, že? A, ach, nemohu spoilerovat. budeš si muset počkat:-) Uvidí, či neuvidí, přijme, či nepřijme... Aby to nakonec nebylo úúúúplně jinak :-)
Musím říct, že já se tetelím blahem, jak vás oblaží další kapitoly se svým niterným mučánkováním. I když nevím, jestli všechny stejně, ale ono to začne gradovat... A ano, to ještě jde. Ale to všechno ještě přijde :-)
Máte všichni štěstí, že je marci taky zvědavá, protože betuje naprosto neuvěřitelnou rychlostí. Podezřívám ji, že to chce zvládnout do Vánoc :-D
Děkuji Ti mnohokrát za komentář, je mi zase hezčejc na duši :-)

Re: Re: :¨))))

(TruTru, 5. 12. 2012 21:54)

Jááj! To mi neříkej, že by to nepřijmul? To ne to ne to neee!!!! Tak moc tvrdohlavej snad není, nebo jo? Ale přece musí být zvědavej aspoň trochu!!! Božee já chci, aby se podíval! Kurnik T_T No teď jsem docela na pochybách! Ale nepochybně to bude ještě zajímavý :D
Wow! Do vánoc! To by byla paráda! Takovej pěknej vánoční dárek =) Tak si říkám jak by bylo super mít všechny tři díly v knižní podobě. Ach! Otevřít si knížku a číst TOHLE! Splněnej sen! :3

Re: Re: Re: :¨))))

(Lupina, 5. 12. 2012 22:04)

Neřeknu Ti už nic, musíš si počkat :-D
A tahle povídka, tedy já bych řekla spíš už román, mě přiměla k tomu, že mi Ježíšek donese čtečku. :-)
My totiž ještě po 12 letech manželství nemáme knihovnu :-D Už se na ní pracuje, ale stejně, čtečka mi zabere míň místa.
No a když si představím, že by k tomu byly i ilustrace - nejfešákovatějšího Severuse a pro mladší generace fešáka Harryho... Hmmm... :-D
Škoda, že neznám nikoho s výtvarným nadáním :-D Dostal by zcela jistě úkol: přečíst, namalovat. :-D

no

(Strelec.C, 5. 12. 2012 18:55)

Dospěl jsem k názoru, že Ron v této povídce je id**t, předtím jsem to typoval na hromadu předsukdů a zlosti, ale te'd...Předpokládám, že když ukáže tu myslánku Snapeovy, tak ten získá pocit, že ji Ron viděl, první, takže se ještě víc naštve, což v závěru znamená, že se celá situace ještě zhorší

Taky mě napadlo, proč prostě nenechal Harry Snapea aby na něj seslal Legiliments?

Harryho stavy naděje a beznaděje jsou prostě super (no aspoň se budu tvářit, že si v tom nelibuju.)

Re: no

(Lupina, 5. 12. 2012 19:16)

Nene, Ron nemá v úmyslu nést Snapeovi myslánku. Vidíš, to mě ani nenapadlo, že by tohle mohl chtít. Ale pravda, není to z toho závěru jasné. Ale takový idiot není. Právě naopak, teď začal dospívat :-)
Legilimens je dobrý nápad, ale Severus by asi nebyl svolný, i když... kdo ví. Enahma však měla jiný záměr, a Ty si užiješ, i když si nelibuješ v Harryho beznaději ;-) Máš se na co těšit :-)

Naděje?

(Snapea, 5. 12. 2012 9:54)

Ronánek má pozůstatky rozumu? Jsem ráda, že viděl jak mezi Harrym a Severem vznikal přátelský a otcovský vztah. Otázkou zůstává, zda bude ten sarkastický paličák vůbec ochoten zhlédnout vzpomínky a pak také jestli jim uvěří! Voldemort se nevzdává, ksicht jeden slizský! A Brumbál? GRRRR! Díky za kapitolu, mám obavy o Harryho. Famfáry trubte, Snapea má obavy o Harryho skoro Pottera:-D Takže dnes v pekle chystají mega kotel... Tak jsem nadávala na Brumbála, že to mám vskutku jisté!:-D

Re: Naděje?

(Lupina, 5. 12. 2012 10:04)

Jojo, Rona vzala Enahma na milost :-)Dovolila mu vývoj k lepšímu. V peklíčku se sejdem, chci místo hned vedle Tebe :-) A obavy o Harryho skoro Pottera jsou na místě... Ještě se toho dost přihodí...

Re: Re: Naděje?

(Snapea, 5. 12. 2012 10:57)

Ten největší kotel je můj, hledej osobu celou v černém, s černými brýlemi vlasy a která se tváří jako arogantní mrcha a ředitel zeměkoule:-DDD S tím svým obličejem už nic nenadělám:-( Bude mi ctí sdílet kotel s tebou a betami;-) Jen nevím, zda nás kvůli mě nevyhodí i z pekla... Vážně mám o Harryho obavy a zbožňuji jeho povahu. A Hermionina péče a odvaha je úžasná.:-)

Re: Re: Re: Naděje?

(Lupina, 5. 12. 2012 11:08)

Nu, Hermiona ještě sehraje svou roli, aby Harry naplnil svůj osud. Tak, a teď jsem vlastně nic neprozradila a jsem na sebe pyšná. A těším se na budoucí reakce - za pár kapitol - Muhehe.
Heslo dne: Poleno s sebou, my jim zatopíme!