Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola devátá: Ministerstvo a kouzelnický svět

3. 12. 2012

Beta: marci


 

Kapitola 9: Ministerstvo a kouzelnický svět

Když se Brumbál a Harry objevili před Ministerstvem kouzel, museli čelit nejméně tuctu novinářů – jedna z nich byla samozřejmě Rita Holoubková, které se navíc podařilo prosadit se mezi svými kolegy, které nechala za sebou a zablokovala těm dvěma cestu k telefonní budce, vchodu do ministerstva.

Harry zbledl. Brumbál se usmíval, ale Harry viděl, že to není skutečný úsměv: tentokrát byl Brumbál víc než jen lehce nervózní. Přitáhl si Harryho blíž a rychle si prohlédl okolí.

„Takže Harry Potter je Chlapec-který-zůstal-SKUTEČNĚ-naživu,“ ta na nervy jdoucí žena k nim přistoupila a Harry odvrátil tvář, aby zakryl znechucení.

„Myslím, že nemohu…“ Brumbál se nadechl, ale byl okamžitě přerušen.

„Je pravda, že bratr Severuse Snapea je chlapcův otec?“

„Ano, ale…“ pokusil se Brumbál znovu a Harry téměř zabořil obličej do jeho hábitu, protože fotografové spolu s novináři bránili jejich cestě. V příštím okamžiku vybuchlo alespoň dvacet záblesků a Harry zrudl.

„Jak dlouho jste znal chlapcovu skutečnou totožnost?“ přišla další otázka.

„Rok, ale…“

„Je pravda, že Lily Evansová je jeho matka?“

„Ano, ale…“

„To vy jste loni záměrně uvedl v omyl ministerstvo falešnou mrtvolou?“

„Záležitost není tak jednoduchá a…“

„Je pravda, že jen náhoda odhalila Potterovu skutečnou identitu?“

„Ano, ale…“

„Znal Severus Snape chlapcovu totožnost, když jej přijal zpět do rodiny Snapeů?“

„Ano a…“

„Je pravda, že špatně seslané paměťové kouzlo poškodilo Snapea tak silně, že si nevzpomíná na svého vlastního synovce?“

„Ano, protože…“

„Bude Snape teď chlapcův opatrovník?“

„Ne, on…“

„Proč s vámi nepřišel i chlapcův strýc?“

„Musí se věnovat něčemu jinému. Je vyučování a…“

„Je pravda, že chlapce odmítl poté, co vyšla pravda najevo?“

„To je přehnané. Prostě…“ Brumbál se znovu snažil odpovědět, ale byl to Harry, kdo jej tentokrát přerušil.

„Pane řediteli, nemyslím, že má cenu na tyto otázky odpovídat. Stejně příběh překroutí. Zkusme místo toho dojít ke vchodu…“ ale pak ho popadla čísi ruka a odtáhla ho od Brumbála. A opět několik blesků.

„Pusťte moji ruku!“ vykřikl Harry vztekle a vysvobodil se z mužova sevření. „Nedotýkejte se mě!“

„Je pravda, že po mučení Vy-víte-kým nemůžeš vystát dotek?“

„NE!“ frustrovaně zařval Harry. „Jen nesnáším, když mnou někdo škube a tahá!“

„Je pravda, že máš trvalé jizvy po celém těle?“

Harry zbledl čistou zuřivostí.

„To není vaše zatracená věc!“

„Jak se jmenuješ? Harry Potter nebo Quietus Snape?“

Harry zaťal zuby a neodpověděl.

„Pánové, nechte nás vejít,“ Brumbál začal ztrácet klid.

„Je pravda, že jeho NKÚ byly lepší, než vaše, řediteli?“ zeptala se Rita a tentokrát Brumbál odpověděl bez zaváhání.

„Ne. Ale byly lepší, než kohokoliv jiného,“ a teď to byl on, kdo popadl Harryho paži a vykročil ke vstupu. Ale byl to nesplnitelný úkol.

„Je pak tedy pravda, že poslední dědic Snapeů je polomudla?“

„Lily Evansová byla čarodějka,“ Brumbál byl teď skutečně naštvaný a tato slova zasyčel.

„Myslíte si, že tento fakt umožní chlapcovo přijetí mezi čistokrevné vznešené rodiny?“

„Jistě,“ vyplivl Brumbál sarkasticky.

„Je teď oficiální dědic Snapeů?“

„Zeptejte se profesora Snapea…“ zamumlal Harry nešťastně pod nos.

Naštěstí se v tu chvíli prudce otevřely dveře ministerstva a ven se vyhrnula velká skupina ministerských bystrozorů, kteří v mžiku uvolnili těm dvěma cestu.

„Konečně,“ zamumlal Brumbál a oba spěchali ke vchodu, zatímco kolem nich blikala světla blesků.

„Nevím, ale nejsem si jistý, jestli jsem zvědavý na články, které o mně budou psát…“ otřásl se Harry frustrací. „Dovedu si představit ty titulky: Harry Snape – nejnovější celebrita vznešených čistokrevných kouzelnických rodin! Zvláště těch s dcerou na vdávání.“

Brumbál zvedl obočí a lehce se usmál.

„Vidím, že se jim nepodařilo zničit tvůj smysl pro humor, Quie… Harry.“

„Můžete mi říkat Quietusi, pane řediteli. Je to moje jméno.“

„Je?“ zeptal se zvědavě Brumbál. Zatím se přiblížili k výtahu. Tam už nebyly žádné blesky, byl slyšet jen řev vzrušeného davu z ulice.

„Ano. Loni, když si Severus ještě… ještě…“ Harry si povzdechl. „Takže, když si mě ještě pamatoval, souhlasili jsme, že mé oficiální jméno po velkém odhalení bude Quietus Snape, ale první bude Harold – reaguju na obě jména.“

„Aha.“

„Pánové,“ pozdravil je bělovlasý muž, když se výtah otevřel. „Albusi, rád tě vidím. Pane Pottere,“ otočil se k Harrymu a podal mu ruku. „Terry Boot. Rád vás poznávám. Můj syn mi o vás docela hodně povídal. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že o vás smýšlí velice vysoko.“

„Terry Boot?“ vykřikl nevěřícně Harry a hned si vzpomněl na odpoledne v Prasinkách, když omráčil Terryho, protože… ach, protože Nevillův otec týral toho jeho… „Ach… Ale já… já…“

„Ano, vím, řekl mi o tom. Tehdy jste udělal správnou věc, pane… ach, můžete mi říct, jak se jmenujete, můj drahý chlapče?“

„Quietus Harold Snape, pane. A rád vás poznávám."

„Takže, pane Snape, mohu vás ujistit, že můj syn k vám necítí žádnou nenávist. Spíš bych řekl, že vás respektuje.“ Harry jen přikývl, nemaje slov. „Pojďte, připravil jsem ty dokumenty, jak jsi mě žádal, Albusi. Ministerský oficiální identifikátor dorazí také brzy. Je mi líto, ale tentokrát musíme seslat identifikační kouzlo na vás, pane Snape,“ obrátil se znovu k Harrymu. „Víte, obecně není dovoleno…“

„Seslat ho na živou osobu, ano, já vím,“ Harry si povzdechl.

„Ach, vidím, že jste o něm slyšel.“

„Docela dost,“ zamumlal Harry.

„A musíme z vás odstranit každé kouzlo, kletbu nebo zaklínadlo,“ pokračoval pan Boot.

„Dobře. Mám na sobě jen zkrášlovací kouzlo a během posledních dvaačtyřiceti hodin jsem nesnědl ani nevypil žádný lektvar.

„Skvělé,“ muž vážně přikývl. „Mohu odstranit zkrášlovací kouzlo?“

Harry pokrčil rameny.

„Samozřejmě. Myslím, že o mých jizvách stejně víte.“

„Ano,“ povzdechl si pan Boot. „Mám za to, že každý na ministerstvu o nich slyšel po vašem incidentu s ministerskými bystrozory v loňském roce.“

„Harry, víš, proč je zakázáno sesílat Identifikační kouzlo komukoli s výjimkou certifikovaných identifikátorů?“ zeptal se najednou Brumbál.

„Samozřejmě, pane řediteli,“ řekl Harry. „Je bolestivé. A nebezpečné.“

„Je mi líto, ale musí být provedeno… otázka tvé totožnosti…“

„Vím,“ Harry se vážně podíval na úředníka. „A jsem rád, že ta šaráda konečně skončí.“

Seděli v tichu, dokud nedorazil identifikátor, mladá žena. Usmála se na ně.

„Ahoj, Terry. Vidím, že jsem v tyto strašlivé časy dostala šanci vrátit kouzelnickému světu jeho naději,“ obrátila se k Harrymu, „a jsem opravdu ráda, že jste tady, pane Pottere. Všichni cítíme, že vaše objevení se nám dává zpět naději, že bychom snad tuto válku mohli vyhrát.“

Usmála se, ale její slova byla smrtelně vážná.

„To loňské relativní ticho kolem mé osoby jsem potřeboval k vyléčení,“ odpověděl tiše Harry.

Všichni v místnosti ztichli. Nakonec si žena povzdechla a znovu se smutně usmála.

„Omlouvám se, že vám musím způsobit bolest. Máte na sobě nějaké kouzlo?“

„Revelo,“ zamumlal Harry s hůlkou namířenou na sebe. „Ne, už ne,“ řekl. „Můžu si sednout?“

„Samozřejmě. A připravte se, bude to docela dlouhé a bolestivé. Můžete křičet, místnost je zvukotěsná.“ Harry přikývl, klesl na nedalekou židli a rukama pevně sevřel područky. „Justify!“ (1)

Harry sevřel rty, aby bolestí nekřičel. Kouzlo opravdu bolelo. Harryho první myšlenka byla, že ho někdo rozsekl ve dví, ale ne jen jeho tělo, ale každou jeho část. Jako by ho neviditelné ruce chtěly roztrhat na kousky; bolelo to, bolelo to všude a Harry nemohl uvěřit, že nekrvácí. Tělo se mu v mukách napnulo, pak něco prudce prorostlo jeho hlavou, jeho vzpomínkami, hledalo obraz jeho samého a jeho totožnost. Ale trhající bolest se nezmenšila. Kouzlo hledalo po celém těle, celé jeho existenci, svalech, genech, duši…

Proč ještě není konec trápení? Copak to nestačí? Harry si nemohl pomoct, ale dusil se, klouby na rukou mu na područkách zbělely.

Ať už to skončí, modlil se pro sebe, ať to skončí, zastav bolest, bolí to, bolí jako Tormenta, jako Nottova Kostidrtící kletba, jako Cruciatus… Ať už je konec.

Hlava mu začala pulzovat, oči v důlcích hořely.

Kdy to přestane? Harryho mysl vykřikla.

Jako horký, tekutý kov zaplavila jeho tělo nová vlna bolesti. Ještě víc zatnul čelist a známá kovová chuť zaplavila jeho ústa: kousal se do rtů.

A najednou bylo po všem.

Harry se zhroutil na židli, oči pevně zavřené, tělo se mu po předchozí bolesti následkem kouzla chvělo. Pak Harry ucítil pár objímajících rukou, někdo ho houpal a mumlal mu nad hlavou.

„Můžeš psát, Terry. Jeho biologický otec je Quietus Salazar Snape, syn Severuse Salazara Snapea a Qirqe Atheny Noblestonové. Jejich ID můžeš najít ve svých složkách. Jeho matka je Lily Evansová, dcera Thomase Evanse a Iris McAuleyové, oba mudlové, ale myslím, že jejich ID bude někde v dokumentech. Cítím rovněž velmi silné adopční kouzlo, které dělá z chlapce také dědice rodiny Potterů. Jméno nevlastního otce je James Alfred Potter, syn Harolda Winstona Pottera a Armeny Helen Knightové. Jejich ID je možné najít v již uzavřených složkách Potterů, myslím, že je budeš muset znovu otevřít. Narodil se 31. července 1980. Našla jsem na něm také stopy nepromíjitelných: byl zasažen vražednou kletbou dvakrát, Imperiem jednou, Cruciatem dvaadevadesátkrát, ó můj bože…“ její hlas se vytratil, když citovala hlavní identifikační prvky Harryho krátkého života. Její objetí zesílilo, ale přesto pokračovala v diktování: „Jeho blízcí pokrevní příbuzní, kteří mohou žádat jeho opatrovnictví, jsou Petunie Evansová, dcera Thomase Evanse a Iris McAuleyové, sestra jeho matky a Severus Nobilus Snape, syn Severuse Salazara Snapea a Qirqe Atheny Noblestoneové. Další člen rodiny prostřednictvím křtu je Sirius Italicus Black, syn Siriuse Brutuse Blacka a Italy Lilian Nottové…“

„Sirius nemůže získat moje opatrovnictví?“ Harry ji přerušil. „Jak…?“

„Jen v případě, že se vás vaši pokrevní příbuzní zřeknou,“ pronesla žena vážně. „Ale to je dlouhý proces, pane Snape, a nemyslím si, že to bude nutné.“

Harry zapomněl na předchozí bolest a vydal ze sebe hořký smích.

„Ne?“

Brumbál odpověděl na ženinu nevyslovenou otázku.

„Je velmi pravděpodobné, že ho jeho příbuzní odmítnou,“ řekl smutně. „Ale dokud to nebude jisté, můžeme jmenovat pana Blacka jako dočasného poručníka. Ptal jsem se ho včera a je ochoten plnit ten úkol. Bude tu brzy, aby podepsal dokumenty.“

„Budu potřebovat svolení jeho pokrevních příbuzných, řediteli Brumbále,“ ženina tvář prozradila silné ohromení.

„Tady jsou,“ Brumbál vytáhl z kapsy dva – DVA! – složené papíry. Harryho tělo i duše přišlo o každý kousek síly.

„Oni… oni…“ polkl. „Vědí a… oba, Dursleyovi i Seve… profesor Snape?“ hruď se mu sevřela.

Brumbál se na něj nepodíval, jen přikývl.

„Oni… se mě zřekli?“ Harryho hrdlo bylo příliš stažené na to, aby mohl mluvit normálním tónem, hlas měl slabý a roztřesený. „Severus se mě zřekl?“

„Podívej, Quietusi, je to jen dočasné řešení, dej Severusovi čas a…“ začal Brumbál, ale Harry ho přerušil.

„Můžu se na ten papír podívat?“ byl na pokraji slz, ale CHTĚL vidět jasné známky Severusovy zrady. POTŘEBOVAL to vidět.

Brumbál mu podal složený papír.

„Tady.“

Harryho ruce se třásly, když rozkládal pergamen. A tam stálo, jednoduše a jasně, Severusovým charakteristickým rukopisem:

Tímto já, Severus Nobilus Snape (ID: 03958912111) prohlašuji, že si nepřeji nárokovat poručnictví nad mým údajným synovcem Quietusem Snapem (dříve známým jako Harold James Potter) a dávám souhlas ministerskému úředníku jmenovat vhodného dočasného opatrovníka, dokud nebude proces zřeknutí ukončen. Jsem si vědom, že moje zřeknutí nemá vliv na dědické právo výše uvedeného chlapce v případě, že jeho vztah k rodině Snapeů bude prokázán.

S pozdravem,

Severus Snape

Mistr lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel.

„Nepotřebuji jeho peníze!“ odsekl vztekle. „Ne…“

„Pane Snape,“ pan Boot zastavil jeho tirádu. „Vaše dědictví je právně vaše, ze strany strýce nejde o charitu. V tomto okamžiku jste jediným dědicem rodiny Snapeů. Ačkoliv dokud je živý, je vaším majetkem pouze podíl vašeho otce. Na druhou stranu, vaše je celé dědictví Potterů . Zahrnuje to Potter Cottage ve Walesu, polovinu Lasturové magické mezinárodní společnosti, která je jednou z největších kouzelnických společností, starý Potterův zapečetěný trezor u Gringottů, Godrikův Důl a stejně tak trezor Potterů-Evansů u Gringottů…“

Harry zbledl.

„Ale to je… to je…“

„Docela dost,“ pan Boot dokončil Harryho koktavou větu. „Po dosažení plnoletosti budete jeden z nejbohatších čistokrevných potomků ve Velké Británii. Ach, a pokud se pan Black neožení a nezplodí syna či dceru, jste vy a slečna Anne Blacková dědici majetku Blacků.“

Harry musel zavřít oči, protože se s ním začala točit místnost. Byl bohatý, velmi, velmi bohatý. Měl víc peněz než Dursleyovi a možná víc než Malfoyové.

Nikdy neměl tolik peněz. A nikdy necítil tak jasně, že jsou věci, které si za peníze nekoupí.

XXX

Severus ten nepřetržitý rozruch, který všichni kolem toho spratka Pottera dělali, nenáviděl. Nesnášel Brumbálův zklamaný pohled, tichý šok studentstva – a nejvíc ze všeho se mu protivily oslavné články velebící toho polohňupa a taktéž sentimentální příběhy, které noviny publikovaly. Vyšlo tolik článků o Potterově vzkříšení, že volby ministra proběhly jako naprosto nedůležitá událost. A přestože vyhrál Patil, Severus v novinách neviděl žádnou jeho fotku na titulní straně; jen Pottera a zase Pottera.

Během jednoho rána zabavil ne méně než sedmnáct kopií různých novin a časopisů a odebral celkem více než dvě stě bodů, a to i Zmijozelu. Četl z těch článků jen jeden, ale ten ho rozzuřil natolik, že málem proklel Minervu, která si s ním přišla znovu promluvit. Nebyl to článek té zatracené Rity Holoubkové; podařilo se mu zachytit výtisk Vznešeného čaroděje, oblíbeného časopisu čistokrevných rodin, ale i z tohoto článku mu v těle vřela krev. Jeho název zněl ‚Quietus Snape – již ne poloviční krve‘. Samozřejmě, že ne. Ukázalo se, že jeho matka byla čarodějka, ne mudla.

A tón zbytku článku se nesl ve stejném duchu: ‚Zavržený svým strýcem‘, ‚Nejbohatší sirotek kouzelnického světa‘ a dlouhý srdcebolný příběh o jeho zajetí v Nightmare Manor, jeho útěku, jeho hrdinství, nezištnosti, vynikajících NKÚ, jeho ocenění za záchranu Popletalova života, a tak dále, do nekonečna. A fotky, fotky a fotky: spratek a Albus objevující se před ministerstvem, spratek skrývající se v záhybech Albusova hábitu, spratek zírající vykulenýma očima do objektivu, mizící v budově ministerstva, objevující se u vchodu a jeho neslavná jizva jasně viditelná na čele.

Potter, pompézní spratek, namyšlený idiotský zachránce, pořád jen on! Severus zlostí zaťal ruce v pěst. Potter byl zpátky a kouzelnická komunita se chovala, jako by už vyhrála válku! Pitomé naděje! Ten kluk nebyl víc, než nezodpovědné děcko. Jestli mu všichni uvěřili, válka je už prohraná!

Severus byl tak naštvaný, když se blížil k Velké síni na oběd, že odečetl čtyřicet bodů ze své vlastní koleje jen proto, že dva druháci do něj zpoza rohu narazili. Nejdříve si chtěl dát oběd u sebe v komnatách, ale později si to rozmyslel; nechtěl, aby ho někdo považoval za zbabělce. Musel chlapci čelit! Nebyla jeho chyba, co se stalo. Nebyl to on, kdo podváděl ostatní. Nebyl to on, kdo zneužil důvěru druhých. Proč by měl být zahanben?

Teplota v síni téměř hmatatelně poklesla, když vstoupil. V duchu pokrčil rameny a ignoroval obvyklé vlny nenávisti a odporu. Stejně nikdy nebyl ničím oblíbencem. Nicméně mrazivé ticho od kolegů ho trochu znepokojilo. Ale nebyla to jejich zatracená záležitost.

Ačkoli bylo velmi těžké s tím během oběda bojovat.

A jakmile se chtěl uchýlit do své kanceláře, první člověk, kterého po cestě potkal, byl další nebelvírský zlatý chlapec, moták Black, který na něj přišel řvát, jak Severus předpokládal, když bývalého zvěromága uviděl.

„Snape. Musíme si promluvit,“ pronesl muž, aniž by se staral o takové maličkosti, jako je pozdrav.

„Nemusíme,“ odpověděl a otevřel dveře do kanceláře. Ale Black byl neústupný.

„Rok jsi byl chlapcovým poručníkem. Teď tento úkol padl na mě. Musíme si promluvit.“

Skutečně, Black měl pravdu.

„Co chceš?“ vyštěkl podrážděně.

„Chci ti říct svoje, na něco se zeptat a jít.“

„Fajn. Máš patnáct minut.“

„To stačí,“ přikývl Black. Severus ho doprovodil do své kanceláře.

Seděli naproti sobě a k Severusovu překvapení se Black nadechl a začal svoji řeč slušným tónem.

„Dovedu si představit, jak jsi, Snape, naštvaný. Věřím, že se cítíš být zrazený. Ale musíš pochopit, že to nebyl Quietus, kdo tě zradil. Od té doby, co ses probral v nemocnici, ti vždycky chtěl říct pravdu…“

„Nemáš důkaz, Blacku, ale pokračuj,“ poznamenal Severus.

Black zbledl a zřejmě bojoval s nějakou drsnou poznámkou.

„Přesně tak. Nemám jiný důkaz vašeho předchozího vztahu, než své zážitky, ale ani ty nemůžeš popřít, že od té doby, co ses probral z kómatu, byl chlapec vždy na tvé straně. Pomáhal ti, staral se o tebe. Miluje tě, a ty jsi ho odmítl jako… jako…“ Black zaváhal a Severus toho využil pro svoji poznámku.

„Zase nemáš žádný důkaz, Blacku. Jak můžu vědět, že se o mě skutečně stará, že celé jeho chování není nic, než snaha ochránit sebe? Nebo že nemá Albus na mysli něco jiného – jak to můžu vědět? Už nechci další lži a nepotřebuji toho spratka Pottera, i když je to bratrův bastard…“

„Ty… ty…“ Black zfialověl a stoupl si, takže čněl nad Severusem. „Tys ho právě nazval bastardem…“

„Proč? Však jím je, ne? Můj bratr se s Lily Evansovou neoženil. Byl to svatý James Potter, který to nebohé děvče zachránil před…“ ale nedokončil. V příští chvíli mu na tváři přistála těžká pěst a židle, na které seděl, se převrátila vzhůru nohama. Severus vytáhl hůlku, ale než se stihl postavit, aby mohl napadnout svého úhlavního nepřítele, byla kancelář prázdná. Moták prchnul.

XXX

„Neprosil jsem se tě, abys s ním mluvil!“ vyprsknul Harry na svého kmotra. „Proč jsi to udělal? Věděl jsi, že to situaci zhorší ještě víc!“

„Qui-Harry, jen jsem chtěl pomoct!“

„Nepotřebuju ničí pomoc! Je mi samotnému naprosto perfektně!“ zaječel Harry a vyrazil z prázdné učebny, ve které se potkal se svým zákonným poručníkem.

Nechtěl, aby jeho život skončil tak, jako se to teď stalo. Bylo toho prostě moc. Příliš moc.

Uvědomil si, že není dospělý. Nebo i dospělí cítí bolest? Zoufalství? Strach? Smutek? Zavrtěl hlavou. Bylo mu šestnáct! A posledních pár dnů bylo příliš dlouhých. Reportéři, ministerstvo, bolestivé kouzlo a vlastně poprvé slyšel jméno matčiny matky! Nikdo mu neřekl, jak se jmenovala babička! A později dvě prohlášení o zřeknutí se. To mu prostě zlomilo srdce. Nikdo ho nepotřeboval; rodiče, prarodiče, nevlastní otec a rodiče byli mrtví a jediní dva žijící příbuzní, které měl, se zatraceně nezajímali o něj, jeho život, ale ze všech nejvíc Severus… Severus, který ho jen před třemi dny během nočních můr držel, se ho nyní zřekl. Předstíral, že Harry už víc neexistuje a napsal ten hrozný dopis… Proč? Proč? Proč?

Ano, spolu s Brumbálem zneužili jeho důvěru, ale pomsta byla mnohem krutější, než samotná zrada. A jen Harry musel nést břemeno toho aktu; Brumbál unikl bez újmy, i když to vše byl jeho nápad!

Harry vážně věřil, že už mu po opakovaném pláči předchozích dvou dnů žádné slzy nezbyly. Ale zrak se znovu rozmazával a oči vlhly, kolena se třásla a všechna síla z něj mizela. Co od něj celý svět chtěl? Byl jen slabý kluk, nebyl zachránce a teď zase brečel jako mimino. Nenáviděl se.

„Co se děje, Snape? Táta tě opustil?“ zapředl za ním chladný, sarkastický hlas. Harry se neotočil. Nechtěl, aby Malfoy viděl jeho slzami smáčené tváře a červené oči. Už tak toho měl dost, aby se s vlastní slabostí vypořádal sám.

„Můj otec je mrtvý, Malfoyi, více než šestnáct let,“ řekl klidně, příliš unavený, aby bojoval.

„Víš, o kom mluvím,“ Malfoye, jak se zdálo, Harryho tichá odpověď nevyrušila. „Tebou velmi uctívaný Severus. Říkal jsi mu táto, ne?“

„Ano, říkal,“ odpověděl Harry, „ale vypadá to, jako by to bylo před lety,“ dodal a jeho hlas zněl, jako by vycházel z hluboké, temné jámy.

„Nostalgický, že?“ pokračoval s posmíváním.

„Ne. Jen smutný. A teď, buď tak laskavý… a nech mě na pokoji, Malfoyi.“

„Nemyslím, že si tě tvůj drahý profesor Snape bude někdy nárokovat. Proč by to dělal?“

„Proč?“ zopakoval Harry, ale myšlenkami byl jinde. Krátce a hořce se zasmál. „Jo, proč? A proč bych se měl o to starat?“ náhle se prudce otočil, podíval se do Malfoyových očí a nestaral se, jestli jeho slzy uvidí, či ne. „Proč bych se měl starat o kohokoli? Proč bych měl být rozzuřený tvým výsměchem?“ rozevřel náruč a pokrčil rameny. „Nevím, ale nějak jsem v tomto světě uvízl a není mi jedno, co si o mně lidé myslí, říkají. Není to jednoduché, Malfoyi. Nenávidím to.“ Obešel mírně šokovaného Zmijozela a pokusil se odejít.

„Uvidíme se zítra na věštění z čísel,“ dodal Harry s výsměšnou zdvořilostí a odešel. Nedošel daleko, za kterýmsi rohem ho zastavil tichý ženský hlas.

„Pane Snape, na slovíčko.“

Harry se opatrně podíval na ředitelku své koleje. Opravdu už mu nebylo do řeči.

„Ano, paní profesorko?“

Uvedla ho dovnitř a za chvilku si Harry překvapeně všiml, že je v profesorčiných soukromých komnatách. Oči se mu tím zjištěním rozšířily a dobře se kolem rozhlédl. Stejně jako Severusovy, ani pokoje McGonagallové nebyly zdobené v barvách koleje: převládající tóny byly tmavě zelená, modrá a tmavě rudá skoro dohněda. Profesorka ukázala na židli blízko krbu a Harry se na ni poslušně posadil. Přísná čarodějka si sedla naproti němu a vyhrkla:

„Harry, já… já…“ Harrymu poklesla čelist. Nikdy svou učitelku přeměňování neviděl neschopnou slova. Nemluvě o tom, že mu nikdy před tím neříkala jeho křestním jménem.

„Ano?“ polkl.

„Jen chci říct, jak je mi líto, že se věci takhle změnily…“

„To není vaše chyba, paní profesorko,“ usmál se smutně Harry.

„Podívejte, Harry. V ten večer jsem se Severusem mluvila. Ne,“ zvedla hlas, když viděla, že se Harry chystá ji přerušit. „Nebylo to o vašem opatrovnictví. Jen jsem se ho prostě snažila přesvědčit, aby vás vzal do svých hodin pokročilých lektvarů. Odmítl.“

„Ano, vím.“

„Vím, že máte rád lektvary,“ Harry jen krčil rameny do okamžiku, kdy jediná emoce, kterou cítil, byla rozšiřující se prázdnota, „a jen jsem vás chtěla povzbudit, abyste se studia lektvarů nevzdal. Jsem si jistá, že slečna Grangerová vám pomůže, nebo pan Longbottom, když je požádáte… a možná později, až Severus přijde k rozumu, vás vezme zpět – a vy nebudete pozadu.“

Harry se přiměl pevně přikývnout.

„Musíte vědět, že my, vaši učitelé, tu pro vás budeme, pokud budete potřebovat. Nestyďte se požádat o pomoc. Všichni víme, že toto jsou pro vás velmi těžké časy. Těžší, než kdy jindy. Ačkoliv vy jste vždy musel čelit těžkým situacím…“

Harry přikývl. Nemusel nic říkat. Cítil se jako ve vakuu. V hrůzyplném vakuu. Nicota ho děsila, ale necítil se dost silný, aby s ní bojoval.

Téměř v mrákotách nechal McGonagallovou, aby ho odvedla do jeho pokoje, cítil – ne bez studu a znepokojení – opatrné ruce převlékající ho do nočního prádla a stejné ruce zastrkující pokrývku pevně kolem něj, jako to měl ve zvyku Severus… Cítil na rtech lektvar… pelyněk… ach, Bezesný spánek… ale ten způsobuje závislost, pomyslel si, ale už měsíce ten lektvar neužil…

„Život nestojí za nic,“ byla jeho poslední slova a k jeho překvapení mu plačtivý hlas, tak velmi odlišný od obvykle přísného hlasu McGonagallové, odpověděl:

„Ano, to je.“

XXX

Následující den přešel jako v mrákotách a Harry se teď cítil naprosto vděčný Brumbálovi a McGonagallové, že ho zvolili primusem a on měl svůj vlastní pokoj, namísto nuceného pobytu ve společenské místnosti pod tlakem zkoumavého Ronova pohledu, soucitného přátelství Nevilla a zvědavého zájmu Seamuse. Ve svém pokoji byl po vyučování sám a nemusel chodit studovat do knihovny, kde by mohl na Severuse kdykoliv narazit.

Nechtěl mu zkřížit cestu. Nechtěl ho potkat, nebo dokonce se na něj podívat. Nechtěl v těch známých očích vidět ten chlad a odmítnutí, nechtěl poslouchat kousavé poznámky a sžíravý sarkasmus – to byl důvod, proč se ani nesnažil s mužem dohadovat o svých hodinách pokročilých lektvarů. Ach ne, Harry měl teď velmi těžké období i bez hodin lektvarů, kde by byl vyčleněný a zesměšňovaný. Nemyslel si, že ještě toto potřebuje přidat na vrchol hory svých bolestivých emocí.

Dokonce ani teď nechápal strýcovo chování. Ale nechtěl se ptát.

O víkendu si Harry ke svému překvapení uvědomil, že muže nikde neviděl.

Společná jídla bylo místo, kde bylo nejtěžší setkání zabránit. Hlavně Hermiona mu pomáhala, i když ne úmyslně: do síně vstupovali společně a Harry si vždy dával pozor, aby stál na správné straně dívky, takže když vstoupili, byla mezi ním a profesorským stolem. A on se přinutil nedívat se tím směrem. Bylo mu úplně fuk, jestli ho Severus považuje za zbabělce.

Sobotní ráno však bylo odlišné. Především nikde Hermionu neviděl, takže musel jít do Velké síně sám. Pár studentů tam už snídalo, ale žádný nebyl Harryho kamarád nebo spolužák, takže si sedl sám na své obvyklé místo, ačkoli koutkem oka viděl, že tam Severus skutečně je. Chuť k jídlu se mu ztratila, ale přiměl se vypít aspoň sklenici dýňového džusu a obrátil se na útěk.

Skoro to stihnul. Téměř. Ale ředitelův hlas ho zastavil.

„Quietusi, prosím.“

Zastavil se, každý sval v těle napjatý. Pokud se k řediteli otočí, bude čelit i Severusovi. Dýňový džus se mu v žaludku nepříjemně pohnul. Harry polknul, aby zabránil svému ponížení uprostřed síně. Zbavil tvář výrazu a pomalu se otočil.

„Ano, pane řediteli?“

„Prosím, přijď ke mně v deset hodin, je to důležité.“

„Ano, pane řediteli,“ pronesl a jeho oči neúmyslně doputovaly k černému, vysokému muži vedle Brumbála. Muž se na něj odmítal podívat. Harry vzdychl a odešel.

„Quietusi, počkej!“ uslyšel jiný hlas, právě když síň opouštěl.

Byla to Erica, nejnovější člen staré dobré zmijozelské koleje. Další osoba, po které šel Voldemort – ale teď, když vyšla najevo pravda o Harryho přežití, byla ve větším bezpečí, než kdykoliv předtím. Teď bylo jasné, že on, syn Quietuse Snapea (který se měl stát Brumbálovým nástupcem – Hermiona ukázala Harrymu článek, ve kterém si mohl přečíst i TUTO konkrétní informaci!) byl skutečným nepřítelem Pána zla, jediným, kdo s ním mohl bojovat a porazit ho. Ano, Pánovi zla to bylo jasné – Harry to viděl i cítil hněv a vztek, který naplnil hadovité tělo. Viděl v červených očích vířit pomstu a vztek, trpěl kletbami, které sesílal na své následovníky.

Harry si povzdechl a otočil se.

„Ano?“ zeptal se unaveně.

Dívka zastavila vedle něj.

„Jen… Jen jsem ti chtěla říct, že by ses neměl tak izolovat, jako to děláš v těchto dnech. Musíš… musíš zkusit…“

Harry podrážděně zavrtěl hlavou.

„Proč bych měl? Potřebuji zase nějaký čas, abych si na současnou situaci zvyknul. A nejsem moc společenský.“

„Ale jsi v každých novinách!“ vykřiklo děvče v nevíře.

„Ale to není má volba,“ odsekl zpět Harry. „Nežádal jsem o publicitu!“

„Ach, aha…“ podívala se na Harryho a z ničeho nic změnila téma. „Slyšela jsem, že nebudeš na pokročilých lektvarech. Je to pravda?“ Harry jen přikývl. Erica polkla a pokračovala. „On… mě přijal do třídy, ale já nevím, jestli… no, na mé staré škole jsme jeli podle jiných osnov a já si říkala, že bych poprosila tebe, jestli…“

„Jestli…?“ zeptal se Harry po krátkém tichu.

„Jestli mi pomůžeš a ukážeš mi, co jste se loni naučili…“

Harry zvedl obočí.

„Proč já? Ve své koleji máš Arese nebo Malfoye, nebo Pancy…“

Erica se pousmála.

„Je neznám, ale znám tebe.“

„Skutečně?“ Harry nemohl věřit svým uším. „Setkali jsme se jen jednou!“

„Ano, ale… jsi v lektvarech nejlepší. A ty… také znáš osnovy pokročilých lektvarů. Loni jste s profesorem Snapem pracovali…“

Harry temně přikývl.

„Ano, ale to neznamená, že jsem ten nejlepší člověk, který ti může pomoci.“

„Dobře,“ dívka se vzdala. „Ačkoliv já chtěla jen jednu příležitost, abychom prošli toto téma.“

„Jednu?“ zeptal se Harry, i když věděl, že se chytá do pasti.

„Jednu,“ přikývla dívka.

„Dobře,“ poraženě kývnul Harry. „Pak zítra, po večeři v knihovně, oddělení arabského mysticismu. Přines si učebnici lektvarů.“

„Samozřejmě,“ vrhla na něj další úsměv a odešla. Harry úlevou vydechl. Kdyby děvče vědělo, že souhlasil jen z jediného důvodu, byla by docela naštvaná. Ale důvod tu byl: Erica Knightová měla stejné příjmení jako Armena Helen Knightová, manželka Harolda Winstona Pottera!

XXX

„Harry?“ váhavý hlas.

„Jsi, opravdu?“ další.

„Můj drahý chlapec,“ šepot.

„Kdybychom jen věděli…“

Dusivé vzlyky a nadějné pohledy Harryho vítaly v ředitelově kanceláři.

Zase Weasleyovi. Ale tentokrát se nikdo neodvážil dotknout se ho, jen se na něj dívali; paní Weasleyová na pokraji slz, pan Weasley se váhavě usmíval, George s nuceným klidem ve tváři, Bill otřesený, Charlie s jiskřičkami v očích, Percy s hlubokým, šarlatovým ruměncem na tvářích, Ginny šťastně a Ron – nu, Ron měl na tvářích ruměnec velmi podobný tomu Percyho.

Jen Fred chyběl – a bude chybět navždy, pomyslel si Harry a roztřásl se. Fred chyběl. Byla to jeho chyba.

„Jsi zpět…“ zašeptala paní Weasleyová.

„Nikdy nebyl pryč, mami,“ pronesl George a vrhl ledový pohled na své dva červenající se bratry. „Vždy byl tady. Bylo to tak zřejmé…“ zastavil se, jak čekal na odpověď bratra dvojčete, který by větu dokončil. Ale nikdo tam nebyl, aby to zase udělal.

„Vy jste…“ nejistě se na něj podíval Harry a chlapec přikývl.

„Věděli jsme to od prvního setkání v Krucáncích a kaňourech.“

„Vy… věděli?“ koktal Harry.

„Jednoduše. Byl jsi to ty. Jen tvůj vzhled se změnil, osoba za novou tváří zůstala stejná. Fred to chtěl říct Ronovi, ale nejdřív jsme si nebyli jistí. A později… Ron byl takový…“

„Zmetek,“ zamumlal Ron a George se pousmál.

„Ach, ano, zmetek, přesně. Tak jsme se rozhodli mlčet. Nechtěli jsme ohrozit tebe nebo profesora Snapea,“ úsměv zhořkl, „i když, jak jsem slyšel, jemu samému se nakonec podařilo tě ohrozit …“

Harry najednou odvrátil pohled na podlahu a pokrčil rameny.

„Jsem rád, že pravda konečně vyšla najevo.“ Zase vzhlédl. „Nenáviděl jsem ty lži. Polopravdy, tajemství, neustálé vysvětlování. Teď zase můžu být sám sebou.“

„Vždycky jsi byl sám sebou,“ řekl George.

Krátké ticho.

„Jsi v našem domě vždy vítaný,“ dodal nakonec pan Weasley. „Kdykoliv budeš potřebovat rodinu…“

Harry se přikrčil.

„Mám Siriuse,“ zamumlal a zavřel oči. „Nicméně děkuji…“

„Ne, Harry, nemusíš za nic děkovat,“ paní Weasleyová už nemohla víc odolávat: přistoupila k němu a pevně ho objala. „Jsi pro nás jako syn. Nic se nezměnilo.“

Všechno se změnilo, pomyslel si Harry, ale tentokrát se přinutil nesložit se. Nechtěl víc ukazovat svoji slabost.

Percy přišel blíž.

„Harry…“

Harry se bezděčně odvrátil. Jeho nechuť k Percymu se ani trochu nezměnila. Pořád mu nevěřil natolik, aby mu odpustil ty věci ze zšeřelé učebny. Založil si ruce na prsou a vrhl na vyššího chlapce chladný pohled.

„Nechci pomstu, Percy,“ řekl ledovým tónem. „Ale to neznamená, že mohu zapomenout na tvoji mstu a nenávist k pouhému chlapci – a teď, opravdu není důležité, že tím klukem jsem byl já.“

„Jen jsem se chtěl omluvit,“ jeho hlas byl žebrající.

„Ale já stále nejsem připravený odpustit.“

„Ale Ronovi…“

„Přestaň. Ronův případ je jiné téma. To je mezi jím a mnou,“ něco v Ronově pohledu po Harryho slovech zjemnělo.

„Ale to, co jsem ti udělal, nebylo o nic lepší než Percyho…“ pronesl vážně jeho bývalý přítel.

„Ne,“ Harry zavrtěl hlavou. „To se nedá srovnávat, Rone. To, co jsi udělal, bylo kruté, to je pravda, ale stáli jsme tváří v tvář, jeden proti druhému, a ty jsi proti mně nepoužil své úřední postavení, abys mě mučil – protože jsi žádné neměl. Bylo to víc jako souboj a já měl být opatrnější. Ale Percyho případ… je jiná záležitost. Jako ministerský bystrozor a dospělý byl ve velmi choulostivé pozici. A já jsem byl naprosto bezmocný, neměl jsem svou hůlku, neměl jsem možnost odejít.“

Ron přikývl a Percyho zrudnutí se prohloubilo.

Témata, která přišla na přetřes později, byla mnohem méně nepříjemná.

XXX

Poté, co madam Pinceová nějak prozradila, že Potterovic kluk nebyl v knihovně celý týden, rozhodl se Severus konečně zaběhnout pro tu knihu lektvarů z oddělení arabského mysticismu. Jako primus byl ten spratek pravděpodobně ve svém pokoji, nebo se potloukal kolem se svými obdivovateli – mezi nimi příliš mnoho Zmijozelů – bylo zcela nemožné, že by se s ním setkal v knihovně v neděli večer.

Ne, zcela jistě se nebál setkání s tím spratkem; prostě jen chtěl zabránit tomu, aby viděl: Pottera s tváří Snapea! Skandál! I když si skutečně nemohl vysvětlit, proč začal toho kluka nenávidět s takovou vášní. Byl to nevysvětlitelný pocit, ale hluboký a silný a jeho pocit zrady tomu jen přidával na síle. Možná měla Minerva pravdu a něco to pitomé paměťové kouzlo poškodilo – pokud to byl on, kdo seslal to zatracené kouzlo, a ne Albus nebo ten spratek…

Naštěstí byla sekce arabského mysticismu prázdná a on mohl mezi regály volně provádět svůj výzkum. Severus se usmál a z horní police zvedl tlustý svazek. Chystal se posadit a číst, když ticho knihovny přerušily nějaké hlasy.

Mužský a ženský. Severus se ušklíbl a rychle vrátil knihu zpět na své místo. Možná by mohl odebrat body nějaké koleji před započetím práce, pokud by přistihl pár v kompromitující situaci. Vyklouzl z arabské sekce a zastavil se za sousední řadou polic: zdálo se zcela logické, že pár hledal intimitu ve výše uvedeném oddělení.

„Co tedy?“ zeptal se ženský hlas. Byl to docela neznámý hlas. Severus jej ještě nikdy neslyšel: mohla to být nová členka jeho koleje, ta Knightová.

„Přinesla jsi svou učebnici lektvarů?“ Severusovi se téměř zastavilo srdce. Spratek Potter!

„Samozřejmě. Říkal jsi mi to,“ odpovědělo děvče a Severus se ušklíbl. Dívka flirtovala se školní celebritou!

„Dobře. Přinesl jsem učebnice lektvarů z páťáku a poznámky, co jsem si udělal během vyučování. Podívejme…“

Nic zajímavého: šustění papíru, tiché praskání, jak někdo změnil pozici na židli.

„Ares mi řekl, že jsi na lektvary nejlepší,“ zavrněla dívka. Severus protočil oči.

„Byl jsem.“ odpověděl Potter pomalu a listoval v jiné knize. „Už tu třídu víc nenavštěvuju.“

„Proč nepožádáš profesora…“ nemohla dokončit, Potter ji přerušil.

„To není tvá věc. Jsme tu, abychom prošli tvé osnovy, a ne abychom si vykládali o posledních zvratech mého života.“ Potter si zřejmě nebyl vědom dívčiných záměrů.

„Je to tedy pravda?“

„Co?“ vyštěkl Potter. Ach, začal být naštvaný?

„Co říkají noviny.“

„Co přesně myslíš?“ zeptal se s nádechem zdvořilosti. „Píšou hodně věcí.“

Severus se skoro zasmál. Potter si nijak neuvědomil, že byl vtažen do rozhovoru, kterému chtěl za každou cenu zabránit.

„Ty věci o tobě a profesoru Snapeovi.“ Ehm, och. Potter nereagoval, tak děvče pokračovalo. „Že se tě zřekl.“

„Co?“ vykřikl Potter nevěřícně. „Blbost. Nezřekl se mě, nejsem jeho dědic,“ začal Potter vysvětlovat. Bravo, slečno Knightová! Perfektní past! „Prostě odmítl příležitost být mým opatrovníkem, to je vše.“ Musel se na dívku mračit, protože ticho trvalo několik okamžiků. Poté spratek začal dívce vysvětlovat osnovy loňského roku, ačkoliv zřejmě jen ty části, které se nenaučila ve své škole. Severus si musel připustit, že kluk byl skutečně dobrým studentem lektvarů. Což samozřejmě neznamenalo, že by mu dovolil navštěvovat jeho třídu.

Za chvíli se Severus začal nudit a rozhodl se odejít, když najednou děvče položilo velmi hlubokým hlasem další otázku.

„A… je pravda, že Snape…“

„Pro tebe profesor Snape,“ vložil se do toho nahlas Potter. Zřejmě neměl v úmyslu šeptat.

„… tedy profesor Snape,“ pokračovalo děvče tichým hlasem, „je Smrtijed?“

Na chvíli se rozhostilo ticho a Severus si pomyslel, že dívka by byla perfektní reportérka, dokonce lepší, než Rita Holoubková.

„Jak se opovažuješ?“ zasyčel Potter, „Jak se opovažuješ?“

„C- co?“ zakoktalo děvče.

„Jak se opovažuješ vinit ho z něčeho takového?“ Potterův hlas byl stále stejně ostrý. „Jak se opovažuješ překrucovat lži novinových článků? Odpovědi znáš. Můžeš si to kdekoliv přečíst!“

„Ale ty jsi s ním rok žil. Znáš ho líp…“

„Jdi mi z očí,“ pronesl najednou Potter klidným hlasem.

„Ale…“

„Řekl jsem jdi! Doučování je u konce. Najdi si jiného kluka k flirtování. Já nemám zájem.“

Uch, och, zase. Potter nebyl takový hlupák, jak vypadal.

„Toho budeš litovat, Harry,“ dívčin hlas zněl zraněně.

„Nemyslím, že budu litovat, pokud teď odejdeš. Ale určitě udělám něco, čeho budu litovat, pokud neodejdeš hned teď.“

Poté, co dívka odešla, se Potter dlouhou dobu nepohnul.

Když Severus vykoukl z úkrytu, viděl štíhlou siluetu, ohnutou nad stolem, tvář zabořenou v rukou, jen třesoucí se ramena prozradila, že pláče. Severus se zastavil a poprvé v posledních dnech začalo jakési nepatrné zmatení snižovat tu obrovskou nenávist, kterou k chlapci cítil.


(1) Justify – legitimizovat, řádně doložit, dokázat, potvrdit

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 17. 11. 2015 20:40)

Kdyby to Brumbál nechtěl před Severusem ututlat, nemusel se Severus zřeknout Harryho.:( Je mi Harryho hrozně líto:'(

...

(Zuzana, 11. 1. 2014 17:22)

A ja plačem s Harrym:( lebo toto je už kapitola, ktorú som bez sĺz nezvládla. A ešte aj Fred :( Táto kapitola je neskutočne bolestivá.

...

(denice, 2. 7. 2013 21:49)

Brumbál dělá chybu za chybou, takhle Harryho hodit novinářským vlkům. Na Severusově místě bych mu už nevěřila ani "dobrý den". Harryho nechává si všechno protrpět bez přípravy.
Líbilo se mi, jak Harry zametl s Percym, i když Ron z toho vyšel lacino. A na závěr ta Knightová, to je taky dáreček. Ale jsem ráda, že to Severus slyšel.
Díky.

Ta sedla!

(Snapea, 3. 12. 2012 14:01)

Black mne potěšil, ta pěst na Severův obličej, sedla jako pr.el na hrnec!:-D A Holoubková, ten odporný odpad všeho tisku, ten bulvární hnůj, ta nechutná vlezlá mrcha!! Ač nejsem sadista, umím si velmi živě představit, jak té potvoře pomalu trhám tykadélka, krovky a nožičky.... Severus vážně aspiruje na vítěze v soutěži Nesnesitelný parchant. Percy měl jako bonus, dostat kopačku do koulí, pitomec! Konec byl vskutku mírně pozitivní, ale jen Merlin ví, co bude mít Sever za skrat v mozkovně! Kapitola mne nesmírně potěšila, mám úděsnou migrénu, ale když mne facebook upozornil na novou kapitolu, neodolala jsem! Díky moc!:-DD

Re: Ta sedla!

(Lupina, 3. 12. 2012 14:13)

Pravdu díš, Snape se zachová. Nu, to uvidíš :-)
Jo, Brumál je trochu - hodně - hňup. Marci z něj málem trefilo při betování, chudina, tu to sebralo, ale jak si mohl dovolit, nepoužít krb, a pak Harryho ani předem nevarovat, že se ho příbuzní zřekli! No a vůbec, Gr.
A ta rána, ta byla na místě. Idiot Sirius získal nějaké nevýznamné body :-)
Nemáš zač. Nějak jsem při včerejších stresech na kizi zapomněla, že nenechávám den pauzu. Ale dívala jsem se, komenty byly, tak jsem další kapitolu poslala :-D Takže nemáš zač a ať se brzo zbavíš migrény!
Jestli se chceš zasmát, tak v adventním mixu má marci první půlku legrační povídky. Dost dobrá, stojí za to přečíst. :-)

Re: Re: Ta sedla!

(peta.vanicky@seznam.cz, 16. 3. 2013 15:05)

no vubec nevim o co vlastne vtom članku jde

Re: Re: Re: Ta sedla!

(Lupina, 16. 3. 2013 15:36)

Myslíš v tom článku, co rozčílil Snapea? Tak ono je to celkem jedno, stačilo jen, že je o Potterovi. Ale jinak hádám, že to byla spousta keců o tom, kdo je jeho otec, matka, jaký měl život, kolik měl peněz. Jak výhodná bude partie, prostě si představ žvásty o této horké novince.

Brumbál

(Strelec.C, 3. 12. 2012 17:06)

Heh trochu mě zarazilo jak sebou Brumbál nechal házet Ritou. Jeden z nejuznávanějších a nejmocnějších čarodějů se zmohl jen na: Ano, ale....

Jop. rozhodně vývoje postav stojí za to.

Jen by mě zajímalo jestli se někde ukáže ten seznam kledeb, jenž byl na Harryho seslán :D

Re: Brumbál

(Lupina, 3. 12. 2012 17:12)

A jak podotkla marci: jediný kouzelník, kterého se kdy Voldemort bál! Asi se nám snaží Enahma naznačit, že stárne. Jinak to nedokážu pochopit.
To mě nenapadlo, seznam prokletí. :-) Tak ten nebude, ale hádám, že po Nightmare Manoru by byl hoooodně dlouhý.

.....

(Saskya, 3. 12. 2012 15:46)

no, aspoň raz Sirius urobil niečo správne, tá sadla :D
Tá Erica mi lezie ne nervy :-/
pekná kapitola :) ďakujem za preklad

Re: .....

(Lupina, 3. 12. 2012 16:42)

Erica je nanervyjdoucí blbka, ale i její postava projde vývojem :-) Děkuji za koment.

Díky

(Julie, 3. 12. 2012 15:35)

Díky za další skvělou kapitolu, jsem moc zvědavá jak to bude dál. Tak nás prosím, prosím moc nenapínejte.

Re: Díky

(Lupina, 3. 12. 2012 16:40)

Další nedočkavá :-D Snažíme se, neboj. Ono, marci je taky děsně zvědavá, co bude dál :-)

:))))

(TruTru, 3. 12. 2012 15:33)

Ach!....ACH! Krucinál!!! Měla bych se nejdřív vydýchat! Božeee vím, že to není Slash, ale pro mě to je a vždycky bude jedna z nejromantičtějších Snarry, jaké jsem kdy četla!!! Ten jejich vtah je tak nádherně rozpolcený :3 Bože! Fakt si to vychutnávám. Chudáček severáček dostal jednu co ciferníku XD Ale musím Siriusovi nechat, že docela sedla! =) Brumbál nějak zapomněl na svůj sladkej intelekt, ne? XD Ano,...ne...ano ale... Přímo geniální odpovědi do žhavého tisku! Rita je mrcha, ale ve čtyřce mě její zpovědi celkem pobavily !
Chudáček Harry! Na stránkách novin, neskutečně bohatej, dursleyovi se ho zřekli a bože! Severus taky. Ta jeho zpráva pro ministerstvo byla jak kamenem do hlavy. Zajímalo by mně, jestli Harry zase získá svojí starou podobu, nebo mu zůstane Snapeovská. Mě to nijak zvlášť nepřekáží, ale ani by mi nevadilo, kdyby vypadal jako před tím. Severus by měl zase co překonávat =) Obličej Jamese, který ho tak irituje...HA!
Každopádně co bylo na kapitole jednoznačně nejlepší, byl konec. Závěr prostě excelentní! Hádka s Erikou, Harryho rozkošné zastávání a rozčilování! Ach ta láska *w* To že to Severus všechno slyšel a konečně něco pocítil....Je dobře, že na to udobřování nejde Enahma moc hrrr, to fakt odceňuju! Snapeovo rozpolcené pocity se tak krásně čtou! Ten chlap si svou zlobu vždycky vychutnává do poslední vyždímané kapičky XD Miluju to! Mimochodem Jste úžasné! Dvě kapitoly za dva dny? Valim oči!

Re: :))))

(Lupina, 3. 12. 2012 16:35)

Á, tak to si užiješ zbytek dílu. Joj, tam bude rozpolcenosti. Že je to napsané děsně sugestivně? Mě úplně bušívá srdce, čtu zažraná jak červ do jabka. No, rozhodně si to užiješ. A já se tetelím výhledem na Tvé komentáře. To jednoho nakopne. Rozhodně se máme na co těšit. Děkuji za komenty.
PS: Co se týče vzhledu, tak... A ne, neřeknu :-D Budu mučánkovat.

....

(Snapea, 3. 12. 2012 14:46)

Na stránkách Kizi čtu povídky pravidelně, ale nejdou mi odesílat komenty s mobilu:-| Jsem veskrze AntiBrumbálovský člověk, jak v originálu tak i ve fanfiction! Díky moc a těším se na pokračování!;-)

Re: ....

(Lupina, 3. 12. 2012 16:30)

No jo, to jsou ty vyšší technologie. Net v mobilu. Já mám staré véčko mobil. No, fakt je, že mi Ježíšek donese čtečku, takže zas taková konzerva nejsem :-)