Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvacátá: Nedovolte historii, aby se opakovala

23. 12. 2012

Beta: marci

 

Kapitola 20: Nedovolte historii, aby se opakovala

„Sevee, prosíííím!“ malá holčička nervózně poklepávala nohou a vrhla prosebný pohled na muže a chlapce, kteří stáli za ní. „Děěědoooo, vlak nám ujede!“ drcla do vozíku a pak překřížila ruce na hrudi a netrpělivě dupla nohou.

 

Chlapec jen obrátil oči v sloup a neodpověděl, ale vysoký muž na ni nesouhlasně pohlédl.

„Qui, chovej se slušně!“

Dívka se silněji objala a stiskla rty do tenké linky. Smaragdově zelené oči jí blýskaly. Její dva společníci se naklonili nad otevřenou krabici, v níž naříkal, možná bolestí, malý hlodavec.

„Uvízla mu noha, tady, podívej,“ starostlivě ukázal chlapec, když muž zvedal malou vačici z její cestovní schránky. Levá přední noha vypadala zraněná. Černovlasý muž se rychle rozhlédl, a když si byl jistý, že je nikdo nesleduje, vytáhl hůlku z kapsy.

„Ferula,“ zakouzlil, a když se na noze hlodavce (1) objevil obvaz, dal jej zpět do boxu. „Ponesu ho sám. Než vlak dorazí, bude jeho noha v pořádku.“

„Pokud si ovšem nenecháme ten vlak ujet,“ řekla dívka kousavě a ušklíbla se.

„Máme víc než dvacet minut a jsme už na nádraží. Nezmeškáme ho,“ odsekl sestře chlapec. „Nechovej se jako pitomec. Kdyby se něco přihodilo tvé Hooper, také bys chtěla, aby se s tím něco udělalo.“

Děvče odvrátilo hlavu a neodpovědělo. Muž si za ni stoupl a chytil ji za ramena.

„Sev má pravdu, to víš, Qui.“

„Vždycky ho podporuješ,“ vyhrkla dotčeně.

„Ne vždy. Jen když má pravdu,“ odporoval vážným hlasem muž a děvče neodpovědělo. „A teď už pojďme, než nám to opravdu ujede.“

Dívčina špatná nálada v mžiku zmizela. Předchozí vzrušení se vrátilo a ona roztlačila svůj vozík. Muž s úsměvem hodnotil její záda, kde byl na tričku namalován klokan s nápisem: ‚Jsem s Austrálie. A ty?‘ Tričko jeho druhého vnoučete bylo stejně modré jako džíny. Obě děti měly krátké černé vlasy. Oči chlapce však byly čokoládově hnědé, jako oči jeho matky.

Když dorazili k bariéře mezi nástupišti devět a deset, našli nevysokého a štíhlého chlapce sedět s pláčem na kufru. Blokoval jim cestu.

Dívka zvaná Qui zastavila vozík a bez zaváhání přistoupila k chlapci.

„Co se stalo?“ zeptala se a dřepla si k němu.

Malý kluk zvedl hlavu a v očích mu zářila nejistota.

„Myslím, že jsem se ztratil,“ zašeptal a zbledl, když spatřil vysokého muže mířícího k nim.

„Kde jsou tví rodiče?“ zeptal se a naklonil se dopředu. Chlapec polkl.

„Nemám rodiče…“ odpověděl a snažil se nenápadně odtáhnout, kam to jen šlo.

V dalším okamžiku se k nim přidal chlapec jménem Sev.

„Jedeš taky do Bradavic?“ zeptal se, aniž slyšel předchozí slova.

Najednou byly obavy ve tváři malého chlapce nahrazeny úlevou.

„Jste také kouzelníci?“

Ti tři si vyměnili pohledy a usmáli se.

„Proč? Nevypadáme tak?“ zažertovala dívka.

„Hmm…“ chlapcův pohled střelil z jednoho na druhého. Vypadali jako mudlové, zcela určitě, měli oblečené džíny a trička. I když ty dřevěné kufry na vozících… „Nevím…“ zamumlal.

„To opravdu jsme,“ ušklíbl se muž a trhnutím vytáhl chlapce na nohy. „Ale teď pojďme, nebo nám vlak ujede a ředitelka mě zabije. Projdeme přímo přes přepážku a jsme tam.“

O minutu později stáli na nástupišti plném lidí, kufrů, vozíků a různých druhů zvířat. Jasně červený parní spěšný vlak do Bradavic už stál připraven a vypouštěl páru, jak se v něm zvyšovala teplota. Muž vedl děti na konec vlaku, asi aby se vyhnuli pozornosti.

Neměli však štěstí. Když zastavili a muž začal stěhovat kufry z vozíků do vlaku, ozval se za nimi náhle hlas:

„Snape? Jste to vy?“

Muž nejprve nezareagoval, ale když uložil do vagónu i kufr malého chlapce, otočil se.

„Pane Diggory,“ pozdravil zdvořile a natáhl ruku. Oba muži si potřásli.

„Vaše vnoučata, předpokládám,“ muž jménem Diggery si prohlížel tři děti. Severus se usmál.

„Ne zcela. Jen ta dvě s černými vlasy. Severusi, Quirke, pojďte sem,“ mávnul k bližším dvěma. „Tento muž je Amos Diggory.“ Děvče se plaše usmálo, zatímco chlapec si se starším mužem potřásal rukou.

„Byl jste ministr kouzel, že ano?“ zeptal se vážně chlapec.

„To je už víc než osm let, mladý muži,“ usmál se žoviálně. „A Severusi, dovolte mi představit vám moji dceru, Judith…“

„Těší mě…“

„Pokud se nepletu, bude tento muž vaším profesorem lektvarů…“

Severus s pobavením zavrtěl hlavou.

„Minerva to chtěla udržet v tajnosti až do zahájení oslavy. Předpokládám, že nechtěla vyděsit rodiče…“

„No tak, Severusi, proč by tato informace měla někoho vyděsit?“

Severusův úšklebek se rozšířil.

„Nezapomeň, že to já učil rodiče této generace…“

Diggory odmítavě mávl rukou a položil dceřin kufr do vagónu.

„Jdeme na to…“

Severus políbil na čelo Quirke, ale Severus mladší byl příliš vážný a plachý na takovéto láskyplné projevy. Raději hlavu odtáhl.

„Uvidíme se později,“ řekl a nastoupil do vlaku.

„Takže potom.“

Chlapci pomohli dívkám zasunout kufry do prázdných přihrádek, a pak už konečně čtyři děti seděly ve vlaku a opouštěly nádraží.

„Takže váš otec je…“ začala Judith, ale Severus na ni vyštěkl.

„Ach, sklapni. Odpověď na tvoji otázku je: Ano.“

Dívka zčervenala a ve výslechu svých společníků nepokračovala.

„Jak se jmenuješ?“ nahnula se Qui k malému chlapci v rohu.

„Já jsem… Thomas Warren, ale říkejte mi Tome,“ řekl rozpačitě. „A ty?“

„Quirke Snapeová. A tohle je můj bratr, Severus Snape.“

„Zvládl bych to sám,“ zamumlal temně chlapec. „Ale díky.“ Obrátil se k Tomovi. „Ty nejsi z kouzelnické rodiny, že?“

„Ehm…“ kousl se chlapec nervózně do rtu. „Bylo mi řečeno, že moji rodiče byli čarodějové, ale neznám je. Zemřeli, když jsem byl dítě. Pak jsem byl poslán do sirotčince.“

Tři děti na něj v hrůze koukaly.

„Žiješ v dětském domově?“ zeptala se Judith. „Ale to je…“

„Nemám žádnou zbývající rodinu. Vysoký a snědý muž, nějaký Fletcher, který mě sem dovedl, říkal, že všichni mí příbuzní zemřeli ve stejné válce, jako moji rodiče…“

Severus vědoucně přikývl.

„V té válce zemřelo hodně lidí…“

Tom se na něj podíval.

„Vy jste se o tom učili?“

Quirke se zasmála a její bratr po ní střelil kyselým pohledem.

„Ne, jen jsme přečetli všechny knihy, co jsme doma našli…“

„Sklapni, Qui…“

„Proč? Nebyls to ty, kdo ukradl máminy knihy o historii, a tak jsi ji otravoval, až o těch věcech začala mluvit?“

Judith se ozvala:

„Je pravda, že vaše máma bude profesorkou dějin?“

Qui obrátila oči v sloup.

„Ach, jo… A děda bude profesor lektvarů a budeme ztraceni…“

„Qui!“ zařval vztekle Severus.

„Co?“ otočila se k bratrovi. „Ty možná budeš zařazený do Havraspáru, ale já doufám, že mě Moudrý klobouk pošle do Nebelvíru a basta.“ Usmála se na Toma, který na ně překvapeně zíral.

„Klobouk?“

Severus se nakonec rozhodl, vytáhl si z kufru knihu a už nevěnoval pozornost okolnímu hovoru.

Když dorazila čarodějnice s vozíkem plným sladkostí, obě dívky byly hluboce zabrány do vyprávění příběhů o Bradavicích Tomovi, který je se široce rozevřenýma očima v úžasu sledoval, ani nedýchal. Načež Severus položil knihu a pečlivě vybral porce bonbónů pro tři osoby. Třetí položil Tomovi do klína.

„To nemůžu přijmout,“ polkl malý chlapec. Severus pokrčil rameny.

„Nejsou to mé peníze, ale mých rodičů. A tak jako tak to není problém,“ uzavřel diskuzi tím, že se ponořil zpět do své knihy.

„Takový je vždycky?“ zašeptala Judith.

„Jo,“ odpověděla Qui. „Vždycky se chová, jako by byl můj starší brácha, i když jsme dvojčata.“

„A proč máš na sobě mudlovské šaty?“

Qui pokrčila rameny.

„Skoro pořád jsme oblečeni po mudlovsku. Chodili jsme na mudlovskou základku. Bylo by trochu podezřelé nosit hábit a klobouk…“

„Mudlovská škola?“ Juditiny oči se překvapením rozšířily. „Ale vy jste Snapeovi a čistokrevní…“

„Nezačínej s tím svinstvem,“ zamračila se Qui. „Zaprvé, máma je mudlorozená a zadruhé, nechtěla, abychom byli soukromě vyučováni. Řekla, že bychom měli být mezi ostatními dětmi. Myslím, že měla pravdu, ale s dědou se o tom dost hádali.“

Tomův hlas obě dívky přerušil.

„Judith, tys dřív do školy nechodila?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Měla jsem soukromé učitele a oni…“

Dveře do kupé se otevřely. Stáli v nich dva kluci. Oba byli starší než čtyři prváci. Jeden z nich byl velký a nemotorný kluk s ježatými vlasy, něco pomalu přežvykoval a Qui nepřipadal příliš inteligentní. Druhý chlapec byl vysoký a vypadal nechutně sebejistý. Oba měli na hrudi zmijozelské znaky. Oči jim rejdily kolem.

„Takže tady jsou ti Snapeové, o kterých všichni mluví,“ krátce pohlédl na Judith, „a malá dcerunka bývalého ministra. Ale kdo jsi ty?“

Tom byl vystrašený, jak se tak nad ním větší chlapec tyčil.

„Já jsem… já jsem Tom Warren…“

Na tváři sebejistého chlapce se objevil čistý šok.

„Tom Warren-Avery jsi chtěl říct, ne?“ přistoupil ještě blíž, prstem pod bradou zvedl hlavu Toma a podíval se mu do očí.

Severus odložil knihu, ale jeho sestra vyskočila na nohy.

„Nech ho být!“

Velký chlapec vstoupil do prostoru kupé a zablokoval Qui cestu k malému klukovi v rohu.

„To není vaše svinská věc,“ mumlal a přitom stále cosi přežvykoval.

„Jsem Rabastan Macnair, Tome, a on je můj přítel, Fidelus Goyle,“ řekl vysoký kluk s mávnutím na nemotorného chlapíka a natáhl ruku. Tom trhl hlavou, aby se osvobodil a zaťal zuby.

„Nech mě být,“ zamumlal ve strachu.

„Ty budeš členem naší koleje, brachu. Nebuď tak plachý. Jsme na stejné straně…“

Tom se zachvěl a pokusil se odsunout.

„Tomu nerozumím…“

„No, tak já ti to povím. Tvůj otec…“

„Silencio!“ kouzlo ztišilo Zmijozela, který se prudce otočil. Severus stál se zvednutou hůlkou. „Neřekneš mu nic teď, ani později, pokud se se mnou nechceš bít. A varuji tě: můj děda, který mě učil soubojům, byl vždy o moc lepší, než tvůj otec. A teď běž a nech Toma na pokoji.“ V následujícím okamžiku už oba Zmijozelové leželi mimo kupé.

Qui se zděšeně podívala na svého bratra.

„Děda tě zabije…“

Severus zasunul hůlku do kapsy a posadil se.

„Ne, pokud udržíš klapačku zavřenou.“

Qui si dala ruce v bok a předstoupila.

„Já…“ ale náhle se zastavila. „Co to bylo za řeči o otcích a dědovi?“

„Nic,“ pronesl Severus a zvedl knihu.

„NE!“ Qui popadla knihu svého bratra a nutila ho, aby se na ni zase podíval. „To není fér, že ty víš a my ne…“

„Měli byste víc číst,“ zvedl zase knihu, ale tentokrát ho zastavil prosebný hlas Toma.

„Nevím nic o svých rodičích, Severusi…“

Severus si poraženě povzdechl a zavřel knihu.

„Hele. Není to nic šťastného. Je to o válce, ve které zahynula tvá rodina.“

Při slově ‚zahynula‘ Qui obrátila oči v sloup. Tom naopak nezaznamenal použití dospěláckého slova a chování.

„Nevadí. Dříve či později se to dozvím, ale rád bych, kdybys mi to řekl ty …“

„Prosím, Seve,“ přidal se k Tomovi hlas sestry a dokonce i Judith se na něj s očekáváním dívala. Severus se vzdal.

„Dobře, ale jen pár slov, protože pak se budeme muset převléct do školních hábitů,“ počkal na přikývnutí a pokračoval. „V té válce, ve které zemřela tvoje rodina, Tome, tvůj otec, matka a zbytek rodiny byl na téže straně jako Macnairovi a Goylovi, rodiny těch dvou kluků,“ kývl směrem k chodbě. „A byla to opačná strana než naší nebo Judithiny rodiny. Ale to neznamená, že patříš do té násilnické společnosti. Dědečkovi rodiče tam taky patřili a on proti tomu bojoval. Válka je vždycky taková. Musíš dělat svá vlastní rozhodnutí,“ podíval se na Toma s pevným výrazem. Tom polknul a obrátil oči k podlaze.

„Znamená to, že byli špatní?“

Zamračení problesklo Severusovou tváří.

„Nevím, Tome,“ řekl nakonec. „Následovali zlého člověka a to na ně mělo možná vliv. Ale osobně jsem je nikdy nepoznal.“

Tom přikývl.

„Co se tu stalo?“ vysoký kluk s křivým nosem, světle modrýma očima a kaštanovými vlasy se zastavil před kupé a nahlédl dovnitř. „Někdo mi říkal, že jste tu bojovali. Je to pravda?“

Severus vstal.

„Byl jsem to jen já. A nebyl to boj. Jen jsem jim pomohl ven. Obtěžovali jednoho z mých společníků,“ vykročil vpřed a natáhl ruku. „Severus Snape.“

Chlapec se usmál.

„Snape, jo?“ zvedl bradu a zasmál se. „Aspoň nebudu jediný s příliš slavným příjmením,“ popadl Severuse za ruku. „Ares… Ares Huricus Brumbál.“

„Páni,“ vykřikla Qui. „Ty seš vnuk Albuse Brumbála?“

Hnědovlasý chlapec zavrtěl hlavou.

„Ne, ne. Nemám takové štěstí. Můj děda je šílený Aberforth. Albus Brumbál měl pět dcer, žádného syna, kterým by jméno pokračovalo… A vy?“ podíval se na ostatní.

„Moje sestra Quirke, tohle je Judith Diggory a Tom Warren.“

„Všichni prváci?“ Přikývli. „Tak vítejte a snažte se být v Nebelvíru: to je má kolej. Jsem páťák a prefekt. Nyní si oblečte hábity. Už tam brzo budem!“


XXX

Severusovi se ulevilo, když porada učitelského sboru skončila. Nikdy neměl tyto schůze rád, ale musel přiznat, že Hermioniny tiché a vtipné poznámky šeptané jemu do uší to všechno udělaly mnohem snesitelnějším.

Složení sboru se nijak nezměnilo. Ředitelkou byla stále ještě Minerva, ředitel Nebelvíru byl Fletcher, ředitelka Mrzimoru Prýtová, Zmijozelu Vectorová. Sinistrová, Trelawneyová a Hagrid byli ještě na svých místech, stejně jako Filch, Poppy, Vilma (madame Pinceová) a madame Hoochová. Och a byl tam on, ale to se doopravdy nepočítá, chyběl jedenáct let, takže teď byl jako nový zaměstnanec.

Novými členy byli: Hermiona coby učitelka dějin, McDougal – profesor formulí a ředitel Havraspáru (ačkoliv on ve skutečnosti nebyl nováček, už deset let na škole učil) a učitelka obrany Erica Knightová.

„Nebojíš se o práci?“ slyšel po setkání Severus Hermioninu otázku směrem k nové kolegyni.

„Proč bych měla?“ chichotajíc se zeptala. „Učila jsem to čtyři roky a prý příbuzenství s Haroldem Winstonem Potterem pomáhá proti tomu hloupému prokletí,“ obrátila se k Severusovi. „Nevíte, proč se George rozhodl opustit Bradavice? Stalo se to tak rychle…“

Severus se usmál.

„V létě se oženil a manželka je v očekávání. Chtěl být se svou rodinou.“

Erica přikývla.

„A proč jste se vrátil?“

„Taky jsem chtěl být se svojí rodinou.“

Erica se zasmála.

„Takže je pravda, že tento rok máme co do činění se čtyřmi Snapey?“

Severus zvedl obočí.

„Čtyřmi?“

„Vy, Hermiona a dvě děti.“

„Ach, Hermiona…“ Severus se ušklíbl. „Ano, pokud ji považujete za Snapeovou, pak ano.“

„Škoda, že si studenti nepamatují vaši pověst, Severusi. Minervino prohlášení bude mít malý dopad. V těchto dnech je jméno Snape vnímáno mnohem pozitivněji.“

Severus zavrčel a vstal.

„Pojďme do Velké síně. Ta malá monstra dorazí už brzy.“

„Nadšený, jak vidím…“

Severus přes sebe přehodil lahvově zelený vnější plášť a myšlenky mu zalétly jinam. V posledních letech si sotva oblékl hábit. Žili v mudlovském prostředí a Hermiona byla striktní. Takže si brzy zvykl na mudlovské oblečení, převážně džíny, trička a mikiny. A téměř nikdy nepotřeboval kabát: v téhle části Austrálie bylo poměrně teplo i během zimy.

První měsíce nenáviděl mudlovské oblečení, ale souhlasil s Hermionou (pro sebe, většinou), že pro děti bude nejlepší výchova v normálním prostředí; lepší než v kouzelnickém, kde by je sláva jejich otce vyvyšovala a kazila.

Takže teď, v obleku a hábitu, se Severus cítil víc než jen trochu nepříjemně.

Když vešli do Velké síně, až ho udeřilo, jak moc mu Bradavice chyběly. Bradavice v době míru. Překrásné osvětlení Velké síně, stovky blikajících pochodní, začarovaný strop, hluk těch znepokojujících dětí, bože, jak mu to chybělo! Ale byl tu znovu, tentokrát čekal na svá vnoučata, až vejdou bočním vchodem a budou zařazená (ačkoliv o výsledku si nedělal žádné iluze: Severus půjde do Havraspáru a Quirke do Nebelvíru, i když Severus měl dost odvahy a věrnosti, aby tam byl také zařazený). Bylo to zvláštní… Ale konečně měl pocit, jako by se vrátil domů.

Posadil se mezi Minervu a Hermionu (jakožto nového zástupce ředitele to bylo jeho místo) a nemohl potlačit úsměv, když se k němu Minerva naklonila.

„Můj bože, Severusi, s těmi krátkými vlasy a zeleným pláštěm získáš srdce všech svých studentek. A možná nejen studentek.“

„To byl Hermionin nápad, běž a viň ji,“ zašeptal zpět.

„Zcela jistě ji obviňovat nebudu. Jsem šťastná, že ses nakonec rozhodl do Anglie vrátit…“

„Víš, že to nebyl plán. Přivedla nás sem práce…“

Nenápadný signál varoval ředitelku, která se podívala na svého kolegu.

„Běž a přivítej prvňáčky. Dorazili.“

Dorazili, vskutku. Deset z nich bylo absolutně promočených (což znamenalo, že nejméně dvě loďky se obrátily dnem vzhůru), ale každý vypadal trochu vystrašeně, s výjimkou Severuse, který byl klidný a rozvážný, tak jako byl téměř vždy on sám.

„Prváci, profesore Snape,“ poloobr stál vedle polekané skupiny s rukou na rameni Quirke.

„Děkuji, Hagride,“ pronesl vážně, ale když zaznamenal vzrušené mávání Quirke, nemohl potlačit malý úsměv. „Následujte mne,“ otočil se na podpatku a zamířil směrem k malé komnatě, kde měli prvňáci počkat na zařazování.

Jejich napětí rostlo a všichni na něj hleděli s očekáváním.

„Vítejte v Bradavicích,“ pronesl Severus, když byli všichni uvnitř. Zmínil se několika slovy o kolejích a zařazování, ale na konci dodal. „Každá kolej má své přednosti a slabiny. A každá kolej zrodila světlé i tmavé kouzelníky. Není to kolej, co je důležité, ale vaše vlastní rozhodnutí o způsobu vašeho života.“ Severus si všiml, že malý chlapec, kterého potkali na nádraží, na něj bez mrknutí hledí. „Nedovolte, aby vás hloupá slova a předsudky svedly na scestí. Ať už budete zařazeni kamkoliv, nic to neznamená. Zařazení vám má pouze pomoci najít sebe sama.“ Bzučení stovek hlasů ze dveří vpravo se pomalu tišilo. Byl čas.

Zařazování byl letos velmi dlouhý obřad. Bylo docela dost prváků. Vysvětlení bylo prosté: letošek byl jedenáctý rok po pádu Voldemorta. Kolik z těchto dětí bylo počato toho osudného dubna před jedenácti lety?

A následující roky budou ještě početnější. Remus a Armena Blackovi, děti Siriuse a Armeny Blackových, Natalia, Alfred a Alex Weasleyovi, děti Billa Weasleyho, Archibald Weasley, syn Percyho Weasleyho, Christian Diggory, Diggoryho mladší syn a dokonce mladší generace: Helen Moonová, Janusova dcera, Violet a Andrew Kirkpatrickovi, děti Pansy Parkinsonové a Andrewa Kirkpatricka, Bill, Steven a Lilian Weasleyovi, děti Rona a Padmy Weasleyových, Clara Longbottomová, dcera Nevilla a Parvati Longbottomových, Terry Boot, čtvrtý v řadě, a tak mnoho dalších...

Mezitím se Severus snažil zapamatovat co nejvíc jmen. V jednom týdnu se setká s plnou školou studentů, jmen, tváří… Nebude to snadné.

Judith Diggoryová byla zařazena do Mrzimoru.

Severus se podíval na zmijozelský stůl. Bylo to tak zvláštní… ani je nezná a kdysi byl ředitelem koleje… A teď čekal, kam budou zařazena jeho vnoučata – byl si jistý, že ani jeden neskončí v této koleji.

„Snapeová, Quirke, Meredith!“ přečetl další jméno a usmál se na vynervované děvče. Byla tak nervózní, že se zapomněla vysmívat svému druhému jménu. Nelíbilo se jí Meredith. Ale Hermiona ji chtěla pojmenovat po své matce a Severus zjistil, že je dobře, že obě děti mají i mudlovská jména.

V sále propukla šeptanda.

„Snapeová? Řekl Snapeová?“

„Je možné, že je z rodiny Snapeů? Těch slavných?“

„Blbče, NEJSOU jiní Snapeové…“

„Ach, můj bože,“ řekl někdo. „Nedalo se o nich v novinách nic přečíst! Vůbec nic!“

Což bylo účelem jejich přestěhování do Austrálie, pomyslel si s uspokojením Severus.

„Nebelvír!“ konečně vykřikl klobouk a nebelvírský stůl vybuchnul. Na moment si Severus nemohl pomoci, aby nevzpomněl na své rodiče. Kdyby věděli… Ušklíbl se. Jeho bratr, Quietus, mohl být Nebelvír, kdyby chtěl naštvat rodiče…

Qui seskočila ze stoličky a strčila klobouk do Severusovy ruky.

„Díky, dědo,“ pronesla a odpelášila jako hurikán. Severus si nemohl pomoci a zavrtěl hlavou. Kolikrát jí říkal, že ve škole ho má slovovat profesore Snape, nebo pane, ale rozhodně ne ‚dědo‘. Zhluboka se nadechl a pokračoval v seznamu.

„Snape, Severus Winston!“ Jméno Pottera staršího.

A zase šeptání a mumlání. Mladý Severus zůstal v průběhu celého procesu klidný.

„Havraspár!“ vykřikl klobouk. Tentokrát byly výkřiky radosti mnohem hlasitější než ty u nebelvírského stolu.

„ANO!“ zakřičel baculatý kluk u havraspárského stolu.

Zmijozelský stůl pokrylo ledové ticho.

Zařazování pokračovalo.

A nakonec:

„Warren-Avery, Thomas!“ Severusův hlas skoro zadrhl, když četl jméno. To není možné. Syn toho parchanta Averyho je naživu a navštěvuje Bradavice ve stejné době jako jeho vnoučata. Jeho tvář potemněla.

Malý chlapec stál před ním. Averyho syn.

Ale byl to jen kluk. A nemohl se dopustit stejné chyby dvakrát. Jednou, kdysi dávno, soudil chlapce podle jeho otce – a byla to jedna z největších chyb jeho života.

Tom. Chlapec se jmenoval Tom. S největší pravděpodobností po tom plazím monstru.

Ale byl to také sirotek. Nebyl arogantní, čistokrevné dítě, kterým by se stal, pokud by rodiče přežili. Byl jen vyděšené děcko, čekající na něj, čekající na klobouk, který ho zařadí.

Severus si povzdechl a nakonec klobouk předal.

Chlapec se posadil na stoličku. Koutkem oka zahlédl Hermionin bledý obličej.

„Nebelvír!“ vykřikl klobouk a Severus slyšel Quiin křik:

„Tady, Tome!“

A třídění skončilo.

Když se Severus vrátil z komnaty, kam uklidil klobouk i stoličku, a posadil se na své místo vedle Minervy, ta vstala.

„Jen pár slov. Vstup do lesa na školních pozemcích je zakázán pro všechny žáky,“ pohlédla ostře k nebelvírskému stolu, kde se chlapec s kaštanovými vlasy široce ušklíbl a přikývl. „Bez výjimek. Není možné používat kouzla mezi hodinami, ani magické sladkosti a hry. A nakonec bych vám ráda představila dva nové profesory: profesorka Hermiona Snapeová bude vyučovat dějiny, jelikož profesor Binns se rozhodl odstoupit…“ Hermiona pokývla a síní zazněly obrovské výkřiky radosti. Zdálo se, že starý duch nebyl o nic víc oblíbený, než v Severusových dobách. „Byla profesorkou ve Skočpískách, Kouzelné akademii v Austrálii, šest let. A jak vidíte, profesor Weasley tady není. V létě se oženil a změnil zaměstnání. Náš staro-nový profesor lektvarů je profesor Severus Snape. Dříve vyučoval lektvary v Bradavicích po dobu sedmnácti let. Správní rada ho zvolila jako zástupce ředitele poté, co se profesorka Vectorová rozhodla odstoupit z této pozice.“

Následoval zdvořilý potlesk, ne tak radostný, jako v případě Hermiony, ale bylo to pochopitelné: George byl opravdu populární. Severus přikývl a zamračil se.

Náhle se objevila večeře. Zatímco jí byly děti zaneprázdněné, oba, on i Hermiona, zkoumali čtyři stoly před nimi.

„Jsem tak šťastná, Severusi,“ zašeptala mu Hermiona do ucha. „Ale víš, nebyla bych míň šťastná, kdyby byl jeden z nich zařazen do Zmijozelu…“

„Já vím,“ odpověděl. „A jsem docela rád, že ten… Averyho kluk neskončil v mé staré koleji. Povede si líp v Nebelvíru.“

Hermionina tvář potemněla. Jméno Avery bylo tabu v jejich domě z pochopitelných důvodů. Ale nakonec jen pokrčila rameny.

„Quirke ho má zřejmě ráda,“ pohlédli na dva prvňáky. Její pohled náhle padl na vysokého chlapce usazeného blízko nich. „Podívej, Severusi! Nemyslíš, že ten kluk, ten vysoký… dvě místa od Quirke… není ti povědomý?“

Severusovo srdce se téměř zastavilo, když chlapce uviděl. Lehký dotek na paži ho upozornil, že Minerva chce něco říct.

„Ano, Minervo?“ zeptal se, ale nemohl spustit zrak z vysokého chlapce.

„Je to Aberforthův vnuk, Severusi.“

„Vypadá jako Albus,“ zamumlal Severus.

„Vím. Ale není to on. Možná později…“ naklonila se blíž. „Právě teď je víc jako dvojčata Weasleyova za jejich nejlepších dnů v Bradavicích. Mimochodem, byl Georgeův favorit.“

„To zní jako by měl být Aberforthem,“ ušklíbl se Severus, když pomyslel na toho bláznivého starého muže.

„Nemyslím,“ odpověděla Minerva. „Je mnohem vážnější a je to náš nejlepší student…“

„Můžeš použít minulý čas, Minervo,“ přerušil ji Severus. „Nezapomeň, že dorazil mladý Severus Snape. A řeknu ti, že je stejně nadaný, jako byl Quietus.“

„... ačkoliv jeho mazlíček je Fawkes,“ dokončila ředitelka. „Albus mu ho přenechal. Takže…“

„Takže za sto třicet let budeme mít dalšího Albuse… Jak se jmenuje?“

„Ares.“

„Takže pak není Albus.“ Zněl Severus rezignovaně.

„Pořád ti chybí?“ starala se žena.

Severus pokrčil rameny.

„Já nevím. Většinou jsem prostě neměl dost času, aby mi někdo chyběl… Ze života se mi stal zmatek vícekrát, než bych očekával…“

„Slyšela jsem o tvém nejnovějším lektvaru…“

„Není nový a nevytvořil jsem ho jen já, jak jistě víš.“

„Vlkodlačí populace je ti nesmírně vděčná.“

„Jsem víc pyšný na svůj vyvinutý lektvar Bezesného spánku.“

„Slyšela jsem o něm. Poppy ti neustále žehná. A slyšela jsem správně, že díky svým novým vynálezům ses stal poměrně bohatým…“

„No tak, Minervo! Vzhledem k tomu, že Potterovi odkázali svůj majetek Harrymu, jsme dost bohatí, abychom si koupili Bradavice, kdybychom chtěli…“

„Pak proč ses tedy vrátil, Severusi?“ Tentokrát se kolegyně tvářila vážně.

„Protože jsem si uvědomil, že mám rád učení. A teď, když nemám pomoc při experimentování, jsem nenašel smysl toho, abych zůstal v Austrálii sám.“

„Jsem opravdu ráda, že jsi tady. Stýskalo se mi, Severusi. A i tvé koleji se stýskalo…“

„Nejsem ředitel Zmijozelu…“

„Vectorová by s radostí předala své povinnosti tobě…“

„Popřemýšlím o tom, Minervo.“

„Díky. A pokud budeš mít čas, přijď do mých komnat na čaj. Bylo by hezké pohovořit si se starým přítelem.“

„S potěšením.“

Jejich nový byt byl ve druhém patře. Byl velký, se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, obývacím pokojem a kuchyňským koutem. Hermiona, která byla ve škole už dva týdny, to tu hezky zařídila a uspořádala, zatímco Severus byl s dětmi na Snape Manor.

„Tvé přísady a další věci jsou ve staré kanceláři. Nechtěla jsem je rozbalovat bez tebe.“

„To je v pořádku, chci to udělat sám tak jako tak.“

„Připravím trochu čaje,“ řekla Hermiona. „Jestli se nepletu, budeme mít návštěvu do deseti minut…“

Dveře se s bouchnutím otevřely.

„Mýlila ses. To nebylo deset minut, ale jedna,“ usmál se Severus na Hermionu a s úšklebkem se otočil k dvojčatům. „Co tady děláte?“

„Přišel jsem pro Pommyho a Qui se rozhodla jít se mnou.“ Qui přikývla, ale ani jeden pro malou vačici nešel. Sedli si na pohovku vedle Severuse a popadli šálek čaje. Hermiona seděla v křesle naproti nim a usmívala se. S očekáváním hleděli na hodiny na zdi. Na rodinné hodiny s několika ručičkami.

S pěti, přesněji řečeno.

Čtyři ukazovaly na slovo ‚Doma‘.

Pátá směřovala na ‚V práci‘, ale ne dlouho. Brzy přeskočila na ‚Na cestě‘, krb hlasitě zahučel a vypotácela se z něj vysoká postava.

„Tati!“ zakřičela Quirke a skočila osobě na krk. „Moudrý klobouk mě zařadil do Nebelvíru jako mámu a tebe!“

Harry se na ni podíval se svraštělým obočím.

„Co tu děláte? Měli byste být ve svých kolejích!“

„Taaatiii,“ Qui ignorovala Harryho zlost. „A Sev je v Havraspáru!“

„Pusť se mého krku, Qui. Jestli si dobře pamatuji, měli jsme se setkat o víkendu…“

„To je v pořádku, Harry. Chtěli ti prostě sdělit tu dobrou zprávu…“ konejšila Hermiona.

„A Pommyho noha je zlomená, ale děda ji napravil a zaběhli jsme pro něj…“

„… a já je doprovodím na kolej,“ dodala pokojně.

Harry vtiskl polibek na čelo své dcery a položil ji na zem.

„Gratuluji,“ řekl nakonec. Obrátil se na svého syna a zvedl ho také do krátkého objetí. „Jsem na tebe hrdý, synu.“

„Díky, tati.“

Severus sledoval Seva a viděl lásku a obdiv chlapce ke svému otci. Ti dva si byli velmi blízcí: Harry a Sev, zatímco Qui si obvykle vybírala jeho, Severuse, pro záležitosti, které nemohla projednat se svou matkou.

„Běžte do svých kolejí. Je to první den a vy se musíte seznámit se svými spolužáky… Uvidíme se v sobotu. Ares a Ron tady budou, aby vás přivítali v Anglii,“ zachvěl se, když pomyslel na Ronovy tři děti. Alespoň že Ares neměl žádné. Jeho přítel se stále nechtěl usadit. Ron, ke všeobecnému překvapení, se oženil s Padmou Patilovou nedlouho po dokončení školy a brzy se stal švagrem Nevilla.

Všichni Weasleyové byli ženatí a s dětmi. Bylo jen otázkou času, než Bradavice zaplaví nová generace Weasleyů. První nastoupí příští rok. Billova prvorozená dcera.

Harry přistoupil k Hermioně a políbil ji na krk. „Budu v Severusově kanceláři, lásko. Pomůžu mu rozbalit.“

„Nemyslím, že na tebe počkám. Zítřejší hodiny, vždyť víš…“

„Žádný problém.“

Když Hermiona odešla s dětmi a Sevovou vačicí, Harry se zhroutil vedle Severuse.

„Ahoj, tati,“ zasténal.

„Těžká práce…?“

„Ne,“ zívl Harry. „Příliš nových tváří. Jediná, kterou jsem znal, byla Cassia. Jo a Neville, který pracuje v nemocničním skleníku a lektvarové laboratoři,“ oba se usmáli, když si vzpomněli na starý rozhovor o lektvarové laboratoři a o Longbottomových. „Ostatní léčitelé a sestry byli naprosto neznámí. Och, většinou na mě jen zírali. Myslím, že jsem si příliš navykl být v Austrálii normálním člověkem. Ta pozornost… Muž-Který-Zabil-Vy-Víte-Koho… Neslyšel jsem ty kecy už roky…“ masíroval si unaveně krk.

Severus viděl odhalenou kůži na Harryho krku a zahlédl jasně viditelné bílé linie jizev.

„Zapomněl jsi na ně položit zkrášlující kouzlo,“ tiše pronesl.

„Ne,“ pokrčil rameny Harry. „Dříve či později se o nich dozví. A já nemám co skrývat.“

Jizvy připomenuly Severusovi jinou záležitost, kterou chtěl Harrymu sdělit.

„Averyho syn je tady v Bradavicích.“

Mírné zamračení se přehnalo přes Harryho tvář, ale rychle se vytratilo.

„Mizerná věc. Vyrůstal v sirotčinci, že?“

Severus přikývl.

„Klobouk ho poslal do Nebelvíru.“

Jak se Harry zamyslel, jeho pohled se stal vzdáleným. Chvíli trvalo, než promluvil.

„To rád slyším. Nerad bych, aby se historie opakovala.“

Severus vstal a protáhl se.

„Pojďme do kanceláře. Hermiona říkala, že moje krabice nerozbalila.“

„Och,“ Harry prudce zvedl hlavu. „Máš s sebou Paměťový lektvar?“

„Jen přísady, proč?“

„Chtěl bych zkusit uvařit antisérum a upravit ho tak, aby mohl pomoci s vážnými případy amnézie. Pokud přidáme drcená netopýří křídla a dikobrazí ostny…“

Harryho nadšení zřejmě Severuse nakazilo, protože vzrušeně přikývnul.

„Tak to zkusme!“

Později, po začátku vaření Paměťového lektvaru, pokračovali v předchozím rozhovoru.

„Jsem rád, že jsem místo léčitele vzal,“ řekl Harry a zamíchal lektvar dvakrát proti směru hodinových ručiček.

„Myslím, že tvé zkušenosti s léčením paměti a duše jsou výjimečné,“ pronesl Severus a drtil na prášek sušený asfodel.

„Cassia to říkala taky,“ zakouzlil ohřívací kouzlo na další přísadu, než ji použil. „Ačkoliv je pro mě stále zázrak, že jsi získal své vzpomínky. Jsi jediný, co vím. Mé zkušenosti a odborníci říkají, že to není možné…“

„Nebuď směšný. Získal jsem je.“ Oba se zasmáli. „A jestli chceš vědět, pro mě je stále zázrak, že jsi přežil mozkomorův polibek. Jsi jediný, co vím.“

Harry vzal prášek asfodelu od Severuse a pomalu ho vmíchával do směsi.

„Pořád si myslíš, že to bylo kvůli Malfoyově přísaze?“

„Co jiného si mám myslet?“ Severus zněl trochu podrážděně.

„Tvoje a Hermionina láska, například,“ řekl Harry tiše. „Vzpomínám si na nicotu a pocit, že na mě někde čekáte…“

Severus nemohl odpovědět. Posadil se, zabořil tvář do dlaní a vzpomínal.

PŘED TÉMĚŘ DVANÁCTI LETY

Po identifikačním kouzle se v místnosti rozhostilo kruté ticho. Harryho tělo v jeho náručí ochablo. Severus se odmítl podívat, sklonil hlavu a zabořil obličej do Harryho ramene.

Tiché zvuky kroků začaly naplňovat okolí a byla slyšet tlumená slova rozhovorů. Váha na jeho levé straně ztěžkla, když se na něj dívka téměř zhroutila.

„Harry…“ šeptala Hermiona skrz své slzy. „Nechoď, prosím…“

Severus posunul Harryho tělo, aby jej položil na postel, když pocítil náhlé nutkání děvče utěšit. Ale jen co se začal otáčet, malé zakašlání a bolestný sten ho zastavily.

„Nehýbej se, prosím,“ hlas byl suchý a chraplavý. „Bolí to.“

Severus byl tak šokován, že jeho náhle ochablé ruce prostě Harryho pustily a ten bez okolků spadl na zem.

Všichni v místnosti se v šoku zastavili a obrátili se k nim.

Harry vydal další bolestné zasténání.

„Harry!“ vykřikla Hermiona a v další chvíli už klečela vedle něj. Ale Severus byl tak rychlý, jako ona. Nabral chlapce, který byl evidentně při vědomí, do náruče a zvedl ho na postel.

„Harry?“ zeptal se slabě.

„Je konec,“ zašeptal Harry.

„Co? O čem to mluvíš?“ zeptal se ve strachu Severus.

„Zima. Nicota. Jsem mrtvý?“

„Ne,“ ozval se Siriusův hlas z konce postele. Jak se Severus podíval tím směrem, viděl všechny kolem. „Jsi na ošetřovně v Bradavicích.“

„Siriusi?“ Otevřel Harry oči, ale hned je rychle zavřel. „Je tu moc světla…“

„Jak se cítíte?“ hlas madame Pomfreyové postrádal svůj profesionální říz.

„Moje jizvy… hoří,“ zamumlal Harry a znovu otevřel oči, ale tentokrát byl opatrný a neotevřel je příliš. „A mám žízeň…“

„Samozřejmě,“ madame Pomfreyová najednou našla svůj obvyklý výraz a prohnala se kolem. „Vzhledem k tomu, že je naživu, můžete se s ním setkat kdykoliv později. A teď všichni ven!“

Severus nikdy nepochopil, jak mohla být ošetřovatelka tak efektivní, ale za pět minut bylo v pokoji jen pár lidí: Severus, Hermiona, Sirius, Armena a Anne. Popy se chystala otevřít ústa v protestu, ale Severusův smrtící pohled ji přiměl mlčet.

Harry bojoval s tím, aby se posadil. Severus mu pomohl. První okamžiky byly srdcervoucí. Harry se na ně díval s nepatrným zmatkem v očích.

„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Měl bych být mrtvý,“ náhle se zarazil a otočil se na Severuse. „Je… je mrtvý…?“ zašeptal, v hlasu zřetelně slyšitelný strach.

„Ano, je. Absolutně. Nikdy se nevrátí,“ pronesl pevně Severus a objal ho. Harryho napětí se zmenšilo.

„Ach…“ ale v tu chvíli uviděl přes Severusovo rameno Hermionu. Změna byla náhlá; krev mu zmizela z obličeje a zorničky se rozšířily. „Hermiono?“

To byl okamžik, kdy se Severus rozhodl nechat ty dva o samotě: odvedl ostatní na chodbu a zavřel dveře ošetřovny. Poté, co vyšli ven, se Severus obrátil na Siriuse, aby vysvětlil své rozhodnutí. A jeho oči se setkaly s Blackovýma a on poznal, že Black rozumí. Andrus k nim přistoupil.

„Co se stalo? Proč jsme venku?“

‚Rodinné setkání‘ pomyslel si Severus, ale nahlas řekl: „Pojďme do mé kanceláře. Mám nějaké věci k projednání…“

„Také mám nějaké…“ zamumlal Andrus a vytáhl z kapsy obálku. „Oficiální dopis z Ministerstva kouzel, oddělení kouzelných slibů a přísah. Pan Boot mi ho dal jako oficiálnímu právníkovi pro Harryho.“

Sirius se rozhlédl, ale chodba byla stále příliš přeplněná.

„Pojďme tedy. Nemyslím, že je to veřejné…“

„Domnívám se, že můžeme začít s dopisem, Andrusi,“ řekl Severus, když se posadili kolem malého stolku v kanceláři. Byli jen tři: Armena se rozhodla nejít a vzala Anne na procházku kolem jezera.

„Už jsem ho četl. Je to v podstatě dopis Dragona Malfoye Harrymu…“

„Co?“ Severus vyskočil na nohy.

„Posaď se. Není třeba vyskakovat, Severusi. Vím, že jste byli příbuzní, ale…“

„Draco chtěl Harryho zachránit…“ Severusův hlas byl slabý emocemi, ale Siriusovo skeptické odfrknutí a Andrusův úšklebek říkaly něco jiného.

„Nemyslím, Severusi, ale bude asi lepší, když si to přečteš sám,“ řekl a podal mu dopis. Sirius se zvedl a do dopisu nahlížel přes rameno Mistra lektvarů.

31. března 1997.

Pottere,
tímto Tě informuji, že jsem složil přísahu na jméno své matky, abych tě podpořil v zabití Toma Rojvola Raddlea. Prostřednictvím tohoto slibu jsem svázal sebe s Tebou a zůstanu, dokud ho neporazíš.
Pořád Tě nenávidím, ale včera Tom Raddle mučil a zabil mou matku, protože odmítla vstoupit do jeho služeb. S vědomím, že jsi jedním z těch, co to monstrum mohou skutečně zabít, jsem se rozhodl, že udělám cokoliv, abych Ti v tomto boji pomohl. I když jsi syn mudlovské šmejdky a pitomého čistokrevného, jsme také příbuzní (k mému naprostému znechucení, musím dodat) a to idiotské Noblestonské kouzlo je prostě natolik otravné, než abych Tě nechal být. A nyní slibuji, že se vzdám své touhy po pomstě proti tobě, pokud toho netvora zabiješ. Polokrevného netvora, vlastně – i ty jsi lepší než on.

Takže Pottere, od té chvíle, kdy jsem složil tuto přísahu (i když v tvé nepřítomnosti), že Tě podpořím v zabití té kreatury, tato přísaha si vynutí Tvou pomstu v případě mé smrti, pokud to bude nutné.

Věřím ve Tvou idiotskou šlechetnost, že nezneužiješ tohoto pouta a budeš ho používat jen k porážce Toma Rojvola Raddlea.
Tvůj v pomstě,

Dragon Fortes Malfoy.


„Chtěl se pomstít…“ tím Dracovo chování dávalo Severusovi smysl. Slzami smáčená tvář, sebeobětující čin… Ne, nebylo to sympatiemi k Harrymu nebo dokonce Severusovi, bylo to jen pouhé přání pomstít matčinu smrt – bylo to jako Severusovo život měnící rozhodnutí, když přísahal Albusovi… Pomsta za jeho bratra… Nic jiného.

„Typický Malfoy,“ zamumlal Black za ním a on musel souhlasit.

„Předpokládám, že tohle spojení Harryho a Malfoye zabránilo Harrymu v pádu do tmy a bytí bez duše,“ Andrusův hlas byl vyrovnaný a klidný. Sirius přikývl.

„Je to docela možné.“

„Chlapec-který-přežil…“ mumlal Severus v úžasu. Ale pokusil se z toho dostat. „Mám nějaké další zprávy, i když…“

„Dobré nebo špatné?“ zeptal se Sirius s nakrčeným obočím.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Severus, ale nepokračoval.

„Ven s tím,“ řekl Sirius a sedl si do křesla naproti.

„Slečna Grangerová čeká v říjnu nebo listopadu Harryho dítě."

Jak Severus pohlédl na své dva společníky, Andrus vypadal naprosto klidně, ačkoli on si s Harrym nebyl nikdy blízký. Na druhé straně Siriusova tvář nabrala ošklivou šedo-nazelenalou barvu.

„Ou…“ to bylo vše, co ze sebe dokázal dostat. Po deseti minutách absolutního ticha pokračoval: „Musíme něco udělat. Pokud na to přijdou média…“

Severus se obrátil ke svému bratranci.

„Může být Harry obviněn… že se s ní vyspal?“

„Záleží na tom, kolik jí bylo, když k aktu došlo,“ odpověděl věcně.

„Šestnáct, myslím.“

„Pak je to v pořádku. Ale Sirius má pravdu. Pokud si nepřejete, aby se váš život obrátil vzhůru nohama, budete muset opustit Anglii, aspoň na chvíli…“

Andrus navrhl přesun do Austrálie. Přijali to a koupili dům blízko Melbourne. Harry v následujícím roce dokončil svá studia ve Skočpískách, Kouzelné akademii, zatímco Hermiona ho následovala o rok později. Severus doporučil oběma další akademickou dráhu, a tak Harry konečně začal svá studia na léčitele pomocí sov, zůstal doma s dětmi a Severusem a jejich lektvary se brzy proslavily po celém světě. Bylo docela vtipné, že Harry dosáhl svého Mistrovství v lektvarech dříve než v léčitelství, i když to bylo jeho hlavním předmětem. Hermiona studovala dějiny v Sydney na mudlovské univerzitě a po dosažení titulu byla pozvána, aby vyučovala ve Skočpískách, Kouzelné akademii.

Ale jak čas šel, všichni stále víc toužili po návratu, dokud Harry nedostal pozvání od svatého Munga na místo léčitele v nemocnici. V té době však byli se Severusem v poslední fázi svého výzkumu modifikace lektvaru Bezesného spánku a dvojčatům bylo jen devět, a tak se rozhodli zůstat další dva roky.

Když Minerva slyšela o jejich plánovaném návratu, okamžitě nabídla Hermioně post dějin, a Nemocnice svatého Munga nabídla Severusovi práci v nemocniční laboratoři na postu vedoucí Mistr lektvarů instituce; a dokonce mu bylo opět nabídnuto i jeho první pracovní místo: mohl být Vedoucím lektvarů v Institutu pro výzkum léčivých lektvarů.

Ale v létě mu Minerva poslala zprávu, že kdyby chtěl, čeká na něj post Mistra lektvarů v Bradavicích. A ten si vybral bez dalšího váhání.

Proč?

Bylo to tak jednoduché: miloval učit děti.

SOUČASNOST

„Pojďme domů. Zítra musím jít do práce, a ty musíš děsit děcka…“ Harryho hravý hlas ho prudce vytrhl z jeho vzpomínek.

„Nemyslím si, že to zvládnu,“ usmál se Severus. „Když tam mezi nimi budou Qui a Sev…“

„Věkem měkneš, Severusi…“

„Věkem? Jakým věkem?“ Severus zvedl obočí. „Je mi jen padesát. Ty za to můžeš, že je ze mě děda tak brzy. Ale alespoň mi zbývá sto let, když přežiji sedm let tady s tvými dětmi…“ zamumlal s předstíranou zlostí. „A nemůžeme jít teď. Musíme počkat, až se tady ta tvá pitomá směs poněkud ochladí.“

„Vždyť to docela dobře zchladne i bez nás, Severusi. Zítra můžeme začít s antisérem. Pojďme.“ Severus zabručel, ale už se nebránil. „Mimochodem, už ses rozhodl, co řekneš studentům na první hodině? Ten starý proslov? Vaším úkolem zde je zvládnout náročnou vědu a přesné umění přípravy lektvarů. Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry…“

„Hej!“ křičel Severus, ale Harry se o to nestaral.

„… Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly…“ (2)

„Přestaň!“ hrozivě hučel Severus, ale Harrymu to bylo jedno.

„… Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit… Ano, ovšem Snapeovic dvojčata – naše nové hvězdy…“

„Zmlkni!“

„… A já jako další hvězda, samozřejmě,“ pokračoval Harry, ale zamračil se. „Ne… ta poslední věta zní příliš jako od Lockharta, ne jako od tebe. A propos, Lockhart je nyní jeden z mých pacientů, takže pokud se nebudeš chovat slušně, obnovím jeho vzpomínky a pošlu ho zpět do Bradavic…“

„Harry!“

„No tak, Severusi! Doufám, že mé děti uvidí, jak jejich děda stojí před celou třídou a syčí slova tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí.“

„Jsi nemožný,“ nakonec se zasmál Severus.

„Ne víc než ty,“ převrátil oči v sloup Harry.

Severus se nadechl k odpovědi, ale zastavilo ho zívání téměř jako od hrocha.

„Máš pravdu,“ nakonec pronesl. „Pojďme, nebo nebudu moct zítra pronést ten pitomý proslov…“

„A řekneš ho?“

„Samozřejmě. Co jiného bys čekal?“

„Nic jiného,“ usmál se Harry a zatřepal hlavou. „To bude perfektní.“

Severus ho laškovně plácl do zad. Harry se zasmál, zavrtěl hlavou a ovinul paži kolem pasu Severuse, když vykročili ke dveřím. Mířili z kanceláře a vypadali jako všichni otcové se svými syny. Nikdo by si ani nepomyslel, že by byli někým jiným.

Dveře se s tichým cvaknutím zavřely za jejich mizejícími zády.

Konec


(1) Fakt je tam hlodavec, i když teta Wikipedie říká něco jiného.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Va%C4%8Dice_opossum
Vačice je savec, vačnatec.
(2) Použila jsem nepřekonatelný překlad od pana Vladimíra Medka a tímto mu skládám hold.

 

Rozloučení překladatelky:

Protože jsme se dobrali až na závěr této úžasné trilogie, ráda bych se tady tak trochu vyjádřila. Když už mám ten prostor, tak toho využiji, že. :-)

Musím a chci poděkovat MagicLady, která mě nabídkou publikování na jejích stránkách dokopala k akci. Postrčila mě k tomu, abych kontaktovala Enahmu a poslala svoji žádost o povolení k překladu. U čtvrté kapitoly prvního dílu mě navíc seznámila s úžasnou betou Marci, čímž začala plodná spolupráce. Plodná tak, že jsem se až někdy hanbila. :-)

MagicLady, jsem Ti opravdu moc vděčná. S dalším naplánovaným překladem Ti sice zběhnu na Kiži, ale jakmile najdu nějakou pěknou povídku se stejným párem - Severus a Harry, vrátím se, pokud tedy budeš souhlasit.

Pak chci poděkovat vám všem, kteří jste naši práci ohodnotili komentářem. Nebudu zde jmenovat, abych na někoho nezapomněla. S vámi jsem nepřišla o zápal a chuť do překládání a přiměla jsem se k ‚heroickému‘ výkonu. Opravdu si každé vaší věty cením. Věřte, že prosté ‚Děkuji,‘ překladatelku i betu velice potěší.

Milí a drazí čtenáři, kteří jste komentovali, děkuji i vám.

Na závěr bych chtěla poslat ty úplně největší díky skvělé betušce Marci za její obětavou a perfektní práci. Jen díky ní se za překlad nemusím stydět. Marci, jsem Ti neskonale vděčná za každou Tvoji opravu, vsuvku, či jiný obrat. Z celého srdce Ti děkuji. Máme toho ještě hodně před sebou, slibuji, že se budu snažit, abys neproklínala den, kterým jsi se mnou začala spolupracovat.

Děkuji.

A protože těch díků už bylo požehnaně, přeji všem krásné Vánoce, příjemně prožité sváteční chvíle plné pohody a všechno nejlepší do roku 2013,

Vaše Lupina.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Moc děkuji

(Lupina, 3. 7. 2013 9:43)

Já děkuji, Denice, za všechny komentáře. Všechny jsem je přečetla a zahřály mě u srdíčka. Jsem vždycky ráda, když čtenář ocení naši práci. Jen jsem na ně všechny neodpověděla, protože dnes mám frmol a budu delší dobu mimo dosah netu, tak aspoň tady. Mě poslední kapitola naprosto uchvátila, protože stejně jako Ty jsem uvěřila, že Harry zemřel. A pak se objevily na scéně hodiny a samotný taťka a bylo vše v naprostém pořádku.
Jsem moc ráda, že se líbilo. Enahmina trilogie je moje srdeční záležitost. Mnozí ji vytýkají tohle a támhleto, ale já ji miluji. A sprostředkování ostatním, tak to byla krásná tvůrčí práce. A když je oceněna komentáři, co víc si přát? Takže děkuji za Tvé komentáře. Moc :-)

super !!!

(linterna, 28. 6. 2013 0:17)

Dočetla jsem a moc za tuto povídku děkuji autorce i překladatelkám :-) Kdysi jsem četla první díl a moc se mi líbil , takže jsem se pokusila pomocí překladače zvládnout i zbytek,.......ale a angličtinou jsem ve válečném stavu, tak se mi to moc nevedlo. Jasně smysl jsem pochopila, ale teprve teď jsem si dílko i vychutnala :-D Pár nocí bez spánku, segra co si myslí, že sní nemluvím, když jen "čumím" do počítače (mojí zálibu v povídkách by asi nepobrala....), vše za to stálo.
:-)

Re: super !!!

(Lupina, 28. 6. 2013 7:30)

Ano, překladač dovede docela zábavné věci s textem :-D Jsem moc ráda, že se Ti trilogie líbila, že Ti stála za reakci :-) Pokus se sestru seznámit se světem FF. Pak se přestane divit, co to na tom počítači máš :-) (Mě se to tedy ani u jedné nepodařilo, chtěla jsem mít další společné téma při hovorech.) Ještě jednou děkuji za komentář, moc si ho ceníme. Díky :-)

Děkuji!

(belldandy, 24. 6. 2013 8:29)

Lupino, já mám tady rest. myslím, že je nejvyšší čas ho napravit. :)
Po vší té práci vložené do překladu téhle fanfikce, si rozhodně zasloužíš veliké poděkování. Takže chci nahlásit, že jsem si Enahminu trilogiii přečetla a .. mohla bych si najít tuhle něco nebo táhle něco, co se mi třeba nelíbnilo, ale to já si nechám jinam ... a řeknu ti hlavně, jak bylo čtení pro mě velmi strhujícím zážitkem. Už jsem se zas dlouho do žádné fanfikce tahle nezačetla. Tedy stylem - domácnost stojí, protože maminka musí musí zjistit, jak to vše dopadlo. Moc děkuji za překlad!

Re: Děkuji!

(Lupina, 24. 6. 2013 9:14)

Já také děkuji - za reakci. :-) Na tuto trilogii je třeba se dívat s vědomím, že byla napsána mezi 4. a 5. dílem. Je to tedy silně AU, ale Enahma umí strhnout. Chápu, že ne vše se Ti muselo líbit. Ale pro mě je to srdeční záležitost, protože je to můj první překlad. Takže já na trilogii zcela nepokrytě pohlížím jako na skvělé dílo :-D
To s domácností to znám :-D Měla jsem to stejně a teď, co překládám Honbu za sluncem v trendu pokračuji. Chudery mé tři dcery :-)
Ještě jednou děkuji za komentář, moc si toho vážím :-)

Milá Lupino a marci!

(Jacomo, 28. 5. 2013 10:48)

Moc a moc vám děkuji za zprostředkování čtení téhle nádherné povídky v mé mateřštině. Pořád jsem si ji schovávala na později, že nebudu mít čas se do ní začíst a podobné nesmysly, a nakonec jsem se do toho pustila v pro mě nejnevhodnější dobu - těsně před zkouškou. Zkrátím to - četla jsem téměř v jednom kuse 3 dny, vůbec jsem se od toho nedokázala odtrhnout. Ten příběh je tak živý, sirový, beroucí za srdce. Brečela jsem s každým okamžikem, kdy se oba hlavní hrdinové trápili i prožívali krátké chvilky štěstí. Radovala se, když Harry přežil Šťastné dny v pekle, pevně mu věřila, že zvládne Shodit okovy, a téměř nedýchala, když se mu podařilo projít Skrze zdi. Ovšem to, že je to skutečně Chlapec-který-přežije-všechno... to bylo prostě neskutečné. Ještě jsem to úplně nevydýchala, jaký to byl šok. Autorce se naprosto dokonale podařilo vykreslit šťastnou rodinku ve složení děti-matka-dědeček a bum ho, do toho vstoupí tatínek Harry. Bomba! A přitom mi to připadá logické, přirozené, správné. A především krásné.
Ještě jednou moc děkuji za překlad a práci odvedenou při betování. Postaraly jste se mi o úžasný zážitek. A samozřejmě stahuji PDF, tisknu a začleňuji do mé ff-knihovničky. Doufám, že do ní časem zařadím i Honbu za sluncem :-) Ale to sem nepatří.
Díky!

Re: Milá Lupino a marci!

(Lupina, 28. 5. 2013 13:16)

Před zkouškou je vždycky nejvíc věcí důležitějších, než učení :-D Hlavně, abys ji udělala, budu držet palce. Zatím jsem moc povídek nepřeložila (no, když má jeden slabost pro veledíla, není se co divit:-) ), ale tahle už bude mít vždy místo v mém srdci. Byla první, to by mohlo stačit, ale není to vše. Seznámila mě s Marci a začala tak báječná spolupráce. S touhle povídkou jsem začala pomalu veřejně brečet u monitoru. Svým způsobem na mě působila jako duševní hygiena. A vygradování příběhu... Poslední kapitola, kdy až téměř do konce jsme nevěděli(y), jestli Harry přežil... Jsem moc ráda, že se líbí, že se i u Tebe stane součástí knihovničky. Přináší mi to velké potěšení, ž jsem potěšila někoho jiného. Zní to blbě, v této době, ale je to fakt. Děkuji Ti, Jacomo, za komentář. :-) Díky.

:-D

(dablinka13, 23. 5. 2013 19:22)

po 4 téměř probděných nocích co jsem tuhle úžasnou povídku dočetla (jedním dechem-nemuset chodit na praxi, tak se od počítače ani nehnu) mě nenapadá vůbec nic, jen mi v hlavě pořád dokola zní: NO TY VOLE! :D od polibku mozkomora jsem natahovala, do konce předposlední kapitoly jsem doufala a od začátku této poslední jsem ronila úplný krokodýlí slzy a postupně jsem to úplně vzdala a pak přišel ten infarkt ze kterého mám v hlavě akorát to vykastrovaný zvíře :D
Naprosto dokonalá povídka a hlavně úžasný překlad... Naprosto mě to strhlo. HP fanfiction čtu už skoro rok a půl a že jsem toho za tu dobu přečetla opravdu hodně (ať žije závislost na příbězích) a s klidem můžu říct, že tohle je nejlepší povídka co jsem četla a to jak se ti do ní povedly dostat všechny pocity... to je umění takhle překládat. Zasloužila by si Merlinův řád (nebo aspoň medaili :-D ) moc děkuji za 3,5 dne krásného strhujícího příběhu. Určitě si stáhnu pdf verze a odteď budou mít čestné místo v mé knize i počítači

Re: :-D

(Lupina, 23. 5. 2013 20:03)

Tak tohle zahřeje u srdíčka mě i betu Marci. Děkuji Ti mockrát za tak nádhernou reakci. Na mě povídka také tak působila, proto jsem ji musela přeložit. Jsem moc a moc ráda, že jsme Ti stály za reakci, protože to byla spousta hodin práce. Ale když dostaneme takový komentář, úplně se tetelíme blahem (dovoluji si teď psát i za Marci). Děkuji Ti moc, ani nevíš, jak si Tvého komentáře vážím. A pokud chceš další závislovku z dílny mě a Marci, pak koukni sem:
http://hp.kizi.sk/Preklady&new_topic=193
Je to v procesu, ale tak dlouhé, že je dobré začít už teď. Na Honbu za sluncem nebudou stačit 4 dny. Až bude kompletní i s bonusy, bude mít přes 500 000 slov.
Ještě jednou moc děkuji :-)

Re: Re: :-D

(dablinka13, 25. 5. 2013 15:59)

děkuji za doporučení, ale to už bych asi nezvládla paměťově :D už teď mám rozečtených 10 povídek a z toho pouze 1 není na téma Harry Potter a už teď v tom mám celkem slušný guláš co že se ve které povídce stalo(vůbec tomu nepomáhá, že mezitím čtu i dokončený povídky, takže jsem akorát víc a víc dopletená), většinou musím aspoň přeletět očima 2 poslední kapitoly abych si vůbec pořádně vzpoměla jak že to zatím skončilo... :D ale povídka okamžitě letí do záložek stejně jako lvice a jakmile se mi uvolní nějaké místo tak se na to vrhnu, už jen proto že to jsou překlady :D netvrdím že všichni češi neumí psát tak aby mě to úplně vtáhlo do děje, ale ti co psát umí opravdu výborně a poutavě, tak že se k těm povídkám vracím ráda znovu, většinou píší překlady (a nejspíš i proto jsou vždycky tak úžasné) ještě jednou děkuji za doporučení a opravdu nemáte zač, protože tohle byla jedna z povídek na kterou se opravdu nezapomíná

Great

(Stolid, 6. 5. 2013 11:53)

Ahoj, moje pokusy překládat nedošly ani ke konci první kapitoly, ale nicméně znám málo kvalitních českých autorů, ale strašně moc kvalitních anglických autorů povídek, takže jsem vám nesmírně vděčná, že jste přeložili tuto trilogii. Některé děje a výchylky postav jsem autorce odpustila, protože napsala takový krásný konec, i když nesouhlasím s pobytem v Austrálii, mohli se stáhnout do ústraní, ale je to jedno, protože povídka celkově byla prostě - great!

Re: Great

(Lupina, 6. 5. 2013 12:02)

Tak hlavně, že se Ti nakonec trilogie líbila. :-) Jsem moc ráda, že Ti stála za komentář. Moc si toho cením. Těší mě, že naše práce potěšila někoho dalšího. Děkuji Ti :-)

:-)

(Laila, 21. 4. 2013 17:21)

Přečetla jsem všechny tři díly jedním dechem a spotřebovala jsem přitom skoro celou krabici papírových kapesníků a oči mám jak angorák :-) Ani jsem nedoufala, že to bude mít tak šťastný konec.
Překlad se ti vážně povedl moc děkuju a těším se na další.

Re: :-)

(Lupina, 21. 4. 2013 19:32)

To byly emoce, co? :-) Jak už jsem psala dříve, já měla taky velkou spotřebu kapesníků, takže rozumím :-) Jsem moc ráda, že se Ti překlad líbil a stál Ti za reakci. Další překlad kvalitní povídky Honba za sluncem (Chasing The Sun) od Loten je zde http://hp.kizi.sk/Preklady&new_topic=193
Je v procesu, ale je to obrovsky dlouhé, takže doporučuji začít :-)
Ještě jednou díky za komentář, moc si toho cením. :-)

K trilogii...

(Barbiti, 21. 4. 2013 16:25)

Řekla bych to takhle: Toto je první fanfiction (a ještě k tomu třídilná) u které jsem vydržela až do konce. A taky nejlepší co jsem kdy četla. Úžasná práce a po pravdě jsem se už dost bála, že to nezakončíš klasickým happyendem, což by byla škoda, protože tři díly a na konci Harry umře...no to by asi bylo dost blbý. Patří ti můj velký obdiv :D A místy mi i tekly slzy, což znamená jen velké plus. Vzbudit emoce u čtenáře není jen tak. Takže tleskám! :)

Re: K trilogii...

(Lupina, 21. 4. 2013 19:27)

Jen aby nedošlo k omylu, toto je překlad od autorky se jménem Enahma. Já to jen přeložila :-) Taky jsem trnula, jak to dopadne. Poslední kapitola byla třešničkou na dortu, kdy jsem si do půlky říkala, tak zabila Enahma Harryho nebo ne? Dobře rozumím i těm slzám. Mě tekly několikrát - při překladu, při kontrolním čtení, při závěrečném čtení, no spotřeba kapesníků byla velká. Jsem moc ráda, že se Ti trilogie líbila. Děkuji moc za komentář, moc si toho cením. Děkuji Ti :-)

-

(Adelaine, 8. 4. 2013 17:59)

Dočetla jsem. Musím přiznat, že enahma má mnoho, ale velice mnoho pozitiv. Hodně se mi líbilo to, že nebagatelizovala válku, že tam docházelo k mnoha úmrtím, oni absolutně prohrávali a autorka tam tu zoufalost dokázala dostat. Stejně jako dokáže do popisu nenásilně vtisknout citu.
Děkuji vám z celého srdce za váš heroický výkon. Takhle rychle a kvalitně, to si zaslouží potlesk ve stoje. Děkuji. Navíc bych si to bez vás nepřečetla a to by byla škoda. Ještě jednou děkuji

Re: -

(Lupina, 8. 4. 2013 18:27)

Jejda, úplně se červenám a vrním blahem. Já děkuji za takovou pochvalu, moc a moc si toho cením. Jsem moc ráda, že má práce někomu přináší potěšení. Děkuji Ti, Adelaine :-)

dakujem!

(arkama, 20. 3. 2013 11:28)

dočítané, tupo pozerám na monitor, úsmev na tvári... Výborné dielo, výborný preklad. Dakujem Lupina a Marci, ze ste sa pustili do tohoto prekladu. Toto bol moj prvy kompletny severitus a som nadsena. Dokonca mi nevadilo ani spojenie Harry+Hermiona. Bolo to naozaj skvele. Este raz dik za zazitok :))))

Re: dakujem!

(Lupina, 20. 3. 2013 12:32)

Jsem moc ráda, že se líbilo :-) Když už jsem Tě do toho navrtala. Urputně Enahmu podstrkuju, kde se dá. Vím, že jsou tací, kteří ji nemají rádi, ale já její díla prostě miluju. Díky, arkamo, za všechny komentáře :-)