Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola dvanáctá: Únik informací

9. 12. 2012

Beta: marci


Kapitola 12:  Únik informací 

Harry byl stále pod vlivem šoku z ředitelových slov. Malfoy byl pryč. Odešel. Už nikdy se nevrátí, aby studoval na této škole.

Jistě, Harry Malfoye neměl rád, vůbec ne, ani na okamžik, ale cítil tíhu toho rozhodnutí a jeho tiché důsledky. Malfoy odešel, aby byl vyškolený jako otcův nástupce do Voldemortova kruhu. Harrymu to bylo nad slunce jasné, i když oficiálně blonďák jen změnil institut a dokončí svá studia na nepříliš známé irské kouzelnické škole.

Malfoyovy výhružky nebyly plané, přemýšlel Harry, a málem přišel o druhou polovinu ředitelova krátkého projevu.

„… a musím oznámit, že profesor Snape už víc není ředitelem zmijozelské koleje, takže prosím vás, Zmijozely, pokud budete mít nějaký problém, obraťte se s ním na profesorku Vectorovou,“ s tím ředitel pokynul k vážné čarodějce sedící vedle McGonagallové.

Harrymu poklesla čelist. Brumbál mu podrobnosti nesdělil, ale byl si jistý, že tahle… změna nějak souvisela s ním, že to byla ona věc, kterou mu stařec chtěl včera říct. A on ho neposlouchal. Harry zvedl oči k učitelskému stolu a podíval se na Severuse. Mužovy tváře byly zahanbením zarudlé, když Harrymu vrátil pohled s intenzivní nenávistí: jeho oči téměř probodly chlapcovu lebku, ústa stočil do znechuceného úšklebku.

Severus mu to dával za vinu.

Harryho pravá ruka pulzovala bolestí, takže si ji bezděčně přitiskl k hrudi levou a odvrátil pohled. Další, co uslyšel, byla hlasitá rána převržené židle, otevření a zavření dveří v zadní části síně. Ani se nemusel dívat, aby věděl, co se stalo. Severus opustil místnost.

Novinky šokovaly v síni každého. Bezprostředně po Severusově krátké scénce ticho prolomili studenti, kteří dali hlavy dohromady.

„Je to možné…?“

„Slyšel jsi o Malfoyově otci…?“

„Byli přátelé…“

„Brumbál chtěl vyhodit Snapea…“

„Víš, co se stalo?“

„Říkali, že byl odvolán, když teď už jeho starý přítel Malfoy není členem představenstva…“

„… loni byl tak zdvořilý, ale teď…“

„… souvisí to nějak s Potterem?“

A tak dále. Harry zase čelil problému, že nemůže jíst. Zprávy mu sebraly i tu malou chuť k jídlu. Odstrčil tedy talíř a vstal.

„Harry?“ Hermiona se dotkla jeho paže. „Co se stalo?“

„Nic,“ zašeptal a zavrtěl hlavou. „Nevím…“

„Bude to mít nějaký důvod…“

„Nevím,“ přerušil ji Harry. „Zeptej se Brumbála.“ Nevěděl, proč k ní byl tak kožený a chladný. Chtěla jen pomoci, to moc dobře věděl, ale on nechtěl pomoc, ničí pomoc… Sykl nad tupou bolestí, když popadl tašku a hodil si ji přes záda. „Teď půjdu.“

„Počkej,“ Hermiona vstala. „Půjdu s tebou.“

„Nemusíš…“ začal Harry, ale dívka ignorovala jeho protest.

„Oba teď máme věštění z čísel, pamatuješ?“

Harry frustrací zasténal, ale přesto na dívku počkal. Taky se pokusil obrnit proti příchozím otázkám. Ale žádné takové nepřišly.

„Co si myslíš o těch dvojitě kódovaných magických textech, co nám profesorka ukázala minulý týden?“ Harry na ni vrhl překvapený pohled a pak pokrčil rameny.

„Neměl jsem čas o tom přemýšlet,“ odpověděl po pravdě.

„Tvé známky se teď zhoršily,“ odvětila Hermiona. „Měl bys trávit víc času studiem.“

Dívčina slova zvětšila zlost v Harryho hrudi.

„Nekomanduj mě,“ zasyčel.

„Nekomanduju tě,“ Hermiona si povzdechla. „Je jen… děsivé vidět, jak…“

„Nech mě být!“ odsekl Harry. „Mé známky jsou moje věc, ne tvoje!“

„Já vím, ale…“

„Ne!“ Harry se zastavil a otočil se k Hermioně tváří v tvář. „Nechci, abys kolem mě dělala povyk! Je to otravné, copak to nevidíš? Vím, co dělám a nepotřebuji tvoje moudré rady!“

Hermiona zčervenala a přimhouřila oči.

„Jen jsem chtěla pomoct!“ vykřikla netrpělivě. „Proč neposloucháš?“

„K čemu?“ temně vyštěkl Harry. „Nepotřebuji tvoji pomoc. A nejsem malý kluk, abys mě komandovala!“

„Tak jsem to nemyslela!“ Hermiona začala ztrácet poslední zbytky trpělivosti. „Tvrdohlavý mizero!“

„Blbá krávo!“ kontroval Harry. Hermiona zbledla.

„Vezmi to zpátky,“ zasyčela a přistoupila blíž k Harrymu. „Vezmi to zpátky, nebo…“

„Nebo co?“ sarkasticky se ušklíbl Harry. „Co uděláš, ty připitomělá…“

PLESK! Facka byla rychlá a neočekávaná. Harry skoro jako ve snu zvedl ruku a dotkl se tváře, kam ho Hermiona udeřila.

„Ty…“ začal, ale dívka už byla několik stop daleko.

„Neopovažuj se mi tak ještě někdy říct!“ vykřikla, aniž by se otočila. „A nechoď za mnou, dokud si ta tvoje tupá hlava nesrovná, kdo je tvůj přítel a kdo nepřítel!“

Harry zavrtěl hlavou a následoval ji do učebny. Chtěl si sednout na své obvyklé místo vedle Arese, ale k jeho překvapení už tam seděla Hermiona a žádný z jeho kamarádů neprojevil ochotu se na něj ani podívat. Zastavil se ve dveřích a rozhlédl se. Byla volná jen dvě místa: staré Hermionino vedle Padmy Patilové a Malfoyovo. Harry však jaksi nechtěl sedět na židli svého úhlavního nepřítele. Zhluboka se nadechl, přistoupil k Padmě a téměř omluvně se usmál.

„Ehm… ee… smím si přisednout?“

„Samozřejmě,“ odpověděla a usmála se. To trochu vyvolalo na Harryho zádech mrazení. Nelíbil se mu ten úsměv. Byl příliš podobný Eričinu, měl neurčitý, predátorský výraz, který ho skoro přiměl ucuknout. Myšlenka na Ericu nastartovala řadu dalších: viděl ji ráno nakráčet do Velké síně se skupinou zmijozelských, které nenáviděl nejvíc – s Pancy, Crabbem, Goylem a Zabinim, dokonce se vedla za ruku s tím krysím zmijozelským bývalým otrokem Malfoye a jeho gangu. Když Harry vrhl pohled jejím směrem, jen se nadřazeně ušklíbla a zvedla na Harryho obočí. Vzpomínka ho rozzlobila i teď. Tak se donutil usednout a vytáhnout knihy.

„Co Snape udělal, že ho Brumbál sesadil?“ Patilová se důvěrně naklonila blíž. „Je pravda, že napadl studenta?“

Harryho tvář potemněla, ale přinutil se udržet hlas tichý.

„Nevím,“ pronesl neutrálně. „A mimochodem, nemyslím, že je to tvoje věc.“

„Ach,“ dívka se krátce a rozpačitě usmála. „Jo… asi máš pravdu,“ a začala listovat učebnicí věštění z čísel.

Harry si úlevně oddychl a potichu k ní zamumlal:

„Podívej, nechtěl jsem být tak hrubý…“

Padma zavřela knihu a přikývla. Chystala se nadechnout a něco říct, ale v tu chvíli přišla profesorka Vectorová a výuka začala. Harry se celou hodinu cítil hrozně: dostali výsledky posledního testu.

P. Dostal P z věštění z čísel. P bylo v kouzelnické škole jen přijatelné a Harry přesně věděl, že před horší známkou ho zachránily pouze vynikající znalosti látky loňského roku, která se objevila v některých otázkách.

Po hodině mu profesorka nařídila zůstat. Jejich rozhovor byl krátký a nepříjemný. Harry nechtěl poslouchat další proslov o jeho klesajících výsledcích a profesorka se zdála být provinilá tím, že se stala ředitelkou Zmijozelu.

A Harry nevěděl, že toto byl pouze první z dlouhé řady budoucích podobných malých hovorů.

XXX

Harry si nemohl pomoci, ale škubl sebou, když se snažil rychle zatočit na koštěti. Aby zabránil pádu, musel násadu uchopit pevněji, ale to způsobilo, že celou pravou ruku cítil jako v ohni. Nekonečně ho to rozčilovalo. Od oné noci uběhlo už deset dní, ale jeho paže se stále nedala používat. Bolest odvedla jeho myšlenky od hry a nepostřehl výstřel, který signalizoval začátek zápasu. Až když na něj zamířil Potlouk, uvědomil si, že zápas začal.

Dvakrát rychle obkroužil hřiště, ale Zlatonku nikde neviděl. Lehce přejel pohledem přes diváky. Nebelvírští byli na nohou na zlato-rudé tribuně, prváci a druháci poskakovali, mnozí mávali vlajkami a všichni měli na sobě kolejní barvy. Většina mrzimorských zřejmě podporovala havraní kolej, ale k Harryho obrovskému překvapení poměrně hodně Zmijozelů – Zmijozelů, proboha – stálo pod transparentem, na kterém bylo napsáno ‚Snape, do toho!‘ červenými a zelenými písmeny. Harry se usmál, i když věděl, že polovina této zprávy nebyla věnována jemu; byl to hlavně protest proti sesazení Mistra lektvarů, ale bylo mu to jedno. Janus, jeho spolužáci a pár mladších zmijozelských mu mávali zpod nápisu. Harry jim pokynul zpět, ale cítil, jak se mu srdce v hrudi svírá.

Neviděl Arese. A Ares miloval famfrpál a zcela jistě by nepodporoval protivníkův tým… že ano?

Zapomínajíce na Zlatonku, Harryho oči začaly zase horečnatě přejíždět diváky. Zmijozelská kolej: Janus, pevně stojící, smějící se tváře, vedle nich sekce mladých Smrtijedů, jak si je Harry sám pro sebe nazval. Ačkoliv se zdáli být trochu ztracení bez svého vůdce a Millicent se od nich viditelně distancovala… zajímavé. Erica vypadala naprosto samolibě, když si Zabini položil ruku kolem jejího pasu. Zdá se, že i mudlorozený Zmijozel se cítil líp po Malfoyově odchodu… Severus zde, přirozeně, nebyl a nebyl ani v učitelské kóji. Ne, že by to Harryho překvapovalo – co jiného mohl očekávat po tom všem, co se mezi nimi stalo? A Harry si připomenul, už k němu přestal cokoliv cítit. Že ano? Ale jaksi mu zůstala hořkost v ústech…

A havraspárská kolej: viděl Padmu, jak soustředěně sleduje každý jeho pohyb, blízko ní stojící Terry ho otevřeně zdravil zvednutým palcem. V Mrzimoru byli k němu víc rezervovaní od té doby, co vešla ve známost jeho pravá totožnost. Ale i tam byla hlouček podporující jeho kolej.

A zase nebelvírští. Ach, Neville s Parvati ruku v ruce, Levandule se chichotala s nějakými čtvrťačkami, nic překvapivého, ale Ares stále nikde nebyl – a Hermiona… ta také chyběla.

Jak tak Harry seděl na koštěti, strašně se zastyděl. Byla to jeho chyba, jestli se jeho přátelé – pokud na ně po všech svých slovech mohl myslet jako na přátele – rozhodli nesledovat utkání.

Harry se otřásl a přinutil se místo toho soustředit na hru. Nic se nezlepší, pokud prohrají zápas – jak se zatím jevilo, že se i stane.
Nový komentátor, mrzimorský čtvrťák Steven, totiž v té chvíli oznámil gól Havraspáru do nebelvírské branky.

To nebylo dobré.

Harry tušil tento vývoj: mnoho členů týmu byli nováčci. Mladší z bratrů Creeveyových, Dennis, byl pozoruhodný střelec a jeho spoluhráči Seamus a páťák Andrew Kirke byli taky docela šikovní – ale nebyli téměř schopní spolupráce. Kvůli tomu často přišli o Camrál. Obě odrážečky, Ginny a Natalie, Denisova spolužačka, nebyly tak zdatné, jako dvojčata Weasleyova.

Ale pak koutkem oka Harry zahlédl třpytící se zlato blízko vchodu na hřiště. Střemhlav se pustil dolů a vrhl se za Zlatonkou, ale kvůli ostré bolesti v paži málem omdlel. Řítil se rychle, ačkoli ne dost na to, aby se mu rozmazal zrak. A pak uviděl něco, co ho přimělo na Zlatonku zapomenout. K famfrpálovému hřišti mířily dvě postavy ruku v ruce, jako Neville s Parvati: Ares s Hermionou.

Harrymu se na okamžik zastavilo srdce. Zlatonka zmizela, když naprosto nevěřícně zíral na dvojici, a když se snažil setřást šok, první osoba, kterou uviděl, byla Cho. Dívala se na něj s obavami v očích.

To bylo příliš. Harry zpomalil a zamířil k zemi.

Když dosáhl pevné země, zhroutil se. Kolena se mu třásla. V příštím okamžiku už vedle něj klečel Ron.

„Quietusi, jsi v pořádku?“ ptal se opatrně, zatímco komentátor oznámil přestávku. Harry jen přikývl, ale necítil se tak. Nevěděl proč, ale vztah Arese a Hermiony byl jako podpásovka – a ani stres posledních týdnů a bezesné noci tomu nepřidaly.

„Nemůžu pokračovat, Rone,“ vydechl.

„Musíš!“ přispěchal Seamus. „Dostaneme příšerně na prdel. Naše jediná naděje je, že chytíš Zlatonku dřív, než bude náskok Havraspáru příliš velký. Harry, vstaň!“

„Nech ho být!“ zasyčel Ron na spolužáka. „Copak nevidíš, že je příliš vyčerpaný na to, aby pokračoval…“

„Teď nemůže vycouvat!“ zvolal Seamus netrpělivě.

Oba chlapci nyní stáli tváří v tvář, ruce u boků sevřené v pěst.

„Rone, to je v pořádku. Cítím se už líp,“ zaskřehotal Harry; nepřál si, aby jeho dva přátelé spolu bojovali. „Byl jsem jen trochu… mimo. Už je to v pořádku. Jděte zpět.“

„Jsi si jistý?“ vážně se na něj podíval Ron. Harry jen pokrčil rameny.

„Pojďme zpátky.“

V další části hry se už Harry pokusil soustředit pouze na Zlatonku. A když ji zase zahlédl, bylo skóre 100:20 pro Havraspár. Ale teď mu Cho letěla blízko u boku a Harry na chvíli litoval, že na jeho Kulovém blesku sedí Ron. Nimbus nebyl schopný předstihnout dívčino zjevně nové koště. Harry se naklonil dopředu a pravou ruku natáhl po Zlatonce.

Potlouk neviděl, ale zcela jasně ho cítil. Jeho pravá ruka.

Náhlá bolest byla tak nesnesitelná, až vykřikl nahlas. Celá jeho paže byla jako v ohni a prsty nemohl ani pohnout.

Ztratil Zlatonku.

A zase nevolnost. Bolest a slabost vždy přicházely ruku v ruce. Jako Ares a Hermiona…

A teď to určitě byla Cho, kdo chytil Zlatonku, že?

Ne, nebyla. Jen se na něj s obavami dívala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se nezřetelně a hlas se jí třásl.

Harry nemohl odpovědět. Nebyl v pořádku a dívka zlatou ztratila jen kvůli němu. Nepodíval se na ni a vrátil se ke svému úkolu.

Poslední část hry už byla docela nuda. Skóre bylo 170:20, když Harry zachytil Zlatonku a zachránil svoji kolej před drtivou porážkou. Remíza byla mnohem lepší než ztráta.

XXX

V následujících dnech se Harry cítil osamělejší a izolovanější víc, než kdy v životě. Bylo to horší, než v dětství, protože tehdy si neuměl představit, co by mu mohlo chybět. Ale teď to věděl přesně. Ares s Hermionou byli ponořeni do sebe a i Ron začal chodit s Hannah Abbottovou, ačkoliv se zjevně snažil trávit co nejvíc času s Harrym. Ale to nebylo totéž. Cítil se zbytečný a zamítnutý.

Potýkal se s hodinami a s bezútěšnými známkami, ale bylo mu to jedno.

A pak se Cho konečně rozhodla s ním promluvit. Harry podle jejího chování poznal, že jí o něco jde, ale snažil se jí vyhýbat na každém kroku. Cedrikova smrt ho skličovala; vinil sebe, i když věděl, že za to nemohl on, ale Voldemort.

„Nemusíš se mi vyhýbat, víš?“ první Choina věta zněla trochu mrzutě a oba se cítili víc než nepříjemně.

„Já se ti…“ protestoval Harry, ale nedokončil.

„Ale ano,“ Cho si povzdechla. „Proč?“

Kolem Harryho se zčistajasna ztratil vzduch.

„Cedric,“ zašeptal, ale neodvážil se zvednout hlavu.

„Cedric?“ Cho se na něj dívala absolutně nevěřícně. „Ale to se stalo už před rokem a půl a nebyla to tvoje vina!“

„Ano a ne,“ Harry se ošil, oči stále upřené do země. „Možná to nebyla moje vina, ale musel jsem to sledovat.“

Cho neodpověděla, ale její rychlé dýchání Harrymu napovědělo, že ho slyšela.

„Pojďme se projít,“ navrhla a Harry souhlasil.

Počasí bylo docela chladné a severní vítr byl prudký a mrazivý, ale oba jej ignorovali. Šli pomalu bok po boku.

„Nedávám ti to za vinu,“ položila ruku na Harryho rameno. „Nikdy jsem to nedělala. Byla jsem zničená, když jsem slyšela o tvé smrti. Bylo toho prostě… příliš.“

„Proč?“ Harry zvedl hlavu.

„Nemohla jsem si pomoci, myslela jsem, že jsi chtěl pomstít jeho smrt… nebo jsi cítil příliš velkou vinu na to, abys Ty-víš-komu odolával…“

„Nikdy jsem se nechtěl pomstít,“ Harry se otřásl. „Když jsem mu musel čelit, jen jsem chtěl přežít. Nebo prostě umřít.“

„Ty jsi mu odpustil Cedrikovu smrt?“ zeptala se Cho s náznakem ostrosti v hlase.

„Muž, který zabil Cedrika, je mrtvý. Zemřel před třemi týdny,“ vážně pronesl Harry. „A Voldemortovi jsem Cedrikovu smrt neodpustil. Ale… nechtěl jsem se pomstít.“

„Kdybych byla tebou, tak bych chtěla!“ rozhořčila se Cho. „Měl jsi být bojovnější!“ Harry zvedl obočí.

„Já jsem já, Cho. A já nechci pomstu. Chci jen, aby tahle celá věc skončila.“

„Ale Cedric…“

„Voldemort mi zabil otce, matku, otčíma, celé rodiny Potterů a Blacků, zničil kmotrův život stejně tak jako i život mého strýce… Jestliže se někdy rozhodnu pro pomstu, budu mít pro to spoustu důvodů,“ Harry zavrtěl hlavou. „Ale neusiluji o ni. Nechci zabít, dokonce ani jeho ne, a nejvíc ze všeho nechci zabít z pomsty nebo nenávisti.“

„Ale ty ho musíš zabít!“ vykřikla Cho.

„Nevím, co musím udělat, a nevím, jak to udělám, Cho,“ Harry se jaksi cítil poražený. „Jsem jen šestnáctiletý kluk, a navíc nijak zvláštní.“

Nastalo dlouhé ticho.

„Ty jsi zvláštní, Harry,“ po chvíli pronesla Cho. „Jsi lepší než my.“

Harry se smutně a unaveně usmál.

„Jen jsem toho v životě hodně zažil a viděl jsem, jaké ovoce plodí nenávist a pomsta. Stále tím ‚ovocem‘ trpím,“ zamračil se. „A až příliš mnohokrát ve svém životě jsem byl blízko smrti. Mnohokrát jsem se vzdal nadějí. Jsem spíš zlomený, než k něčemu dobrý.“

Cho se zastavila a tázavě se na svého společníka podívala.

„Nemyslíš, že všechny tyto… zkušenosti tě nějak utvořily? Udělaly tě čistším, lepším?“

Harry se hořce zasmál.

„Čistším? Lepším?“ musel se přinutit, aby mu nevyhrkly z očí slzy. „Myslím, že se cítím špinavý a slabý. Využitý a zamítnutý. Zlomený. Neužitečný. Ale ne čistý. A určitě ne dobrý. Jsem zahořklý, sarkastický a téměř neustále naštvaný.“

Cho se najednou hlasitě zasmála.

„Mluvíš o profesoru Snapeovi nebo o sobě?“

Harry si nemohl pomoci a uchechtl se.

„Sakra, nevím!“ ale hned zase vystřízlivěl. „Ale o něm nechci mluvit.“

A to byla pravda.

Zase cítil nenávist.

Nenáviděl Severuse.

XXX

Nedlouho po Malfoyově rozhodnutí odejít se Harryho noční můry změnily. Zatímco v minulosti měl noční můry dva až třikrát za týden, teď se staly každonoční zkušeností a to pomalu, ale jistě začalo ničit Harryho zdraví a schopnosti.

V noci se nemohl dobře vyspat. Byl neustále unavený. Zcela mu to vzalo chuť k jídlu a zhubnul vše, co nabral po zajetí. Jeho zajetí, pomyslel si Harry, protože tento Severus nebyl součástí toho všeho a s jeho rozhodnutím zamítnout Harryho nabídku se zřejmě ani nechtěl stát.

Severusovo zavržení ho užíralo zevnitř jako kyselina a pokaždé, když muže uviděl, mu to bolestně sevřelo srdce znovu a znovu a on si nemohl pomoci. Pokoušel se k muži necítit nenávist. Snažil se chovat se rozumně, aby pro něj našel omluvu.

Ale byl tak unavený. A Severusovi to bylo jedno.

Brumbál, na druhé straně, se staral až moc.

„Harry, obávám se, že tvé informace už pro nás nejsou více užitečné,“ oznámil ředitel jednou, když Harryho pozval na rozhovor.

„Co tím myslíte, pane?“ polkl Harry.

„Tvé vize a informace jsou, zdá se… podvrh.“

Ticho.

„Podvrh?“

Ticho.

„Podvrh.“

Přerývaný dech.

„Ach, ne,“ zaúpěl Harry. „Ach, ne,“ zopakoval a zabořil tvář do dlaní. „Jste si jistý?“ mumlal skrz prsty.

„Ne, ale… několik věcí vzbudilo moje podezření, že ty vize jsou… řízené.“

„Takže po mučení mého těla teď týrá moji mysl,“ prohlásil Harry a dokonce i on nad svým marností naplněným hlasem zamrkal.

Brumbál neodpověděl, jen se podíval přímo na Harryho.

„Malfoy,“ nakonec vyhrkl Harry.

„Co tím myslíš?“

„Malfoy věděl, že mám vize. Mohl to být on, kdo to Voldemortovi prozradil.“

„Jak by mohl pan Malfoy vědět takovou věc?“ zeptal se zpět Brumbál.

„Ten malý výstup Hermiony a McGonagallové…“

„Profesorky McGonagallové…“

„Jo. Každý zjistil, že mívám ty divné záchvaty.“

„Ale stalo se to jen při jediné příležitosti. To není důkaz.“

„Pak kdo?“ Harry vypadal zmatený.

„Někdo ze zaměstnanců.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Loni jsme měli stejné podezření. A nakonec to byl Malfoy starší. Myslím, že personál je v pořádku.“

„Nezapomeň na útok na spěšný vlak.“

Harry to vzdal.

„Pak musí existovat jiné vysvětlení, pane řediteli. Nevina zaměstnanců byla dokázána mnohokrát. Nepodezřívejte je, to si od vás nezaslouží. Mnozí s vámi pracují už víc než dvacet let!“

„Nezapomeň na své loňské vize.“

„Vztahovaly se k Malfoyovi a Leah,“ odsekl Harry.

„A když jsi měl první vizi, Lucius Malfoy nebyl na škole.“

Dohadovali se další hodinu, ale Harrymu se stejně nepodařilo staršího muže přesvědčit.

Ale nechtěl věřit tomu, že jeden z učitelů by mohl být zrádce – pokud měl Severus pravdu, když si povídali ve Voldemortově vězení, zrádce by tu byl nejméně šestnáct let.

XXX

„Pane Snape, zůstaňte tu,“ hlas učitelky obrany byl rozhodný. Harry si povzdechl a nenásledoval své spolužáky ven ze třídy.

Žena přistoupila blíž a Harry mimoděk ucouvl. Nechtěl, aby se ho ptala, litovala nebo zase něco nařizovala. V posledních týdnech ho skoro každý člen sboru zahnal do kouta svýma znepokojenýma očima, dotazy na problémy a nabídkou pomoci. Už toho měl prostě dost.

„Nežádala jsem vás, abyste tady zůstal jen proto, že vás chci zpovídat, pane Snape,“ přísně pronesla učitelka obrany. Harry se na ni podíval a váhavě jí pokývnul, aby pokračovala. „Ředitel informoval zaměstnance o vašich problémech se spánkem a já vás zamýšlela upozornit na téma, které jsme probírali na konci září, pokud si pamatujete…“

Harryho dech se uklidnil a znovu přikývl.

„Ano, pokud myslíte tu záležitost s ne úplně dokonalými štíty a obranami…“ hlas se vytratil, jak ho něco napadlo. „Ale co to má co dělat se mnou?“ zněl už trošku podrážděně. „Zjevně Voldemort našel díry v mém obranném systému…“

„Ne, pane Snape,“ zvedla hlas. „Souboj neskončí, když jeden z bojujících obdrží ránu od protivníka. Končí, když jeden vyhraje. Takže je čas na další tah.“

„Další tah?“ Harry svraštil obočí a pomalu klesl na stůl stojící za ním. „Chcete říct, že je řada na mně?“

„Přesně tak,“ věcně odpověděla čarodějka.

Harry se na krátkou chvíli nechal ovládnout únavou, ale to netrvalo déle než okamžik a získal opět kontrolu nad svým tělem i myslí. Takže profesorka naznačuje vzdorovat. Nebo spíše: Harrymu navrhuje protiútok. Ale jak? Nevěděl o žádném způsobu, jak blokovat vize, vyjma Bezesného spánku, ale dost dobře si pamatoval Severusovo – jeho Severuse, ne tohoto – varování o vážném nebezpečí vzniku závislosti, což mu zabránilo ten lektvar dále používat. Ale pak, co by měl dělat?

„Paní profesorko, nevidím žádnou šanci na vzdorování,“ pronesl nakonec.

Na profesorčině tváři se objevil úsměšek.

„A jéje. Slavný Harry Potter se rozhodl to vzdát už na začátku?“ škádlivě se usmála a Harry se neovládl, aby vztekle neodsekl:

„Nejsem Potter, paní profesorko, a tohle zcela rozhodně NENÍ začátek,“ oči blýskaly a vyskočil na nohy. „A věřte mi, pokud bych mohl něco udělat, udělal bych to!“

„Skutečně?“ škádlení zmizelo a Harry se ocitl proti smrtelně vážnému výrazu.

„Skutečně.“

„Pak mi řekněte, kdy se vize objevují? Kdykoliv během dne?“

„Ne,“ trošku naštvaně pronesl Harry. Kam tím vším míří? „Mám je během spánku.“

„A kdy chodíte spát?“

„Tehdy, jako všichni ostatní,“ Harry byl frustrovaný, protože nerozuměl, kam tím učitelka míří.

Profesorka Noir si povzdechla a teď si sedla za svůj stůl.

„Pane Snape,“ začala s důrazem na jméno. „Pokládám tuto otázku, protože ohledně Voldemorta mám jisté podezření,“ po zaznění toho jména Harry trhl hlavou nahoru ke své profesorce. „Útočí na vás vždy ve stejnou část noci. Mám pravdu?“

Záblesk pochopení prošel Harryho myslí.

„Ach,“ vzdechl a zamrkal. „Já jsem tak pitomý…“

„Takže? Měla jsem pravdu?“ čarodějka ho nutila k odpovědi.

„Ano, samozřejmě,“ Harry k ní obrátil zpátky pozornost.

„Vidím, že už máte jistý nápad,“ usmála se a Harry jí gesto vrátil.

„Musím přeorganizovat spaní.“

Profesorka mu poplácala po rameni a kývla.

„Pak můžete jít.“

Harry ji popadl za ruku a vděčně jí potřásl.

„Děkuji vám, paní profesorko.“

„Jděte a nezmeškejte oběd,“ zněla odpověď a Harry se zastavil ve dveřích a zkoumavě se na ženu ohlédl.

Byla mladší než Severus, tak třicet pět, nebo dokonce míň. Měla krátké hnědé vlasy a čokoládové oči, celkem vzato nic zvláštního, ale něco na ní bylo… a najednou Harry ucítil motýly v břiše a horkost ve tváři.

Ach, ne.

Líbila se mu jeho profesorka.

Harryho to tak šokovalo, že se nemohl pohnout a jen se na ni nepřítomně díval. Byla hezká a ladně se pohybovala, když rovnala nějaké dokumenty na svém stole. Pak přešla ke skříni, vytáhla plášť a přehodila si jej přes ramena.

„Vy jste ještě tady, pane Snape?“ otázala se, když se otočila ke dveřím, aby následovala studenty do Velké síně.

„Ehm, jen… jen…“ Harry koktal v naprostých rozpacích a rychle se otočil.

„Pak tedy počkejte,“ zavolala za ním žena. „Půjdeme spolu.“

„Ehm… ano…“ vymáčkl ze sebe a zastavil se, dokud k němu profesorka nedošla.

Byl tak zmatený, že si později nemohl vybavit nic z rozhovoru mezi učebnou obrany a Velkou síní. Automaticky, zcela bez duše, odpověděl na spoustu otázek. Kradmo, koutkem oka se snažil zachytit její vzhled, ruce (krásné, elegantní a úhledné ruce s dlouhými prsty a hebkou kůží), její profil (trochu delší nos, než bývá obvyklé, ale rovný, ne jako ten jeho, plné rty, zaoblené lícní kosti a bradu, možná trochu víc husté obočí), její hábit (vířil kolem ní jako oranžová bouře) a její hluboký, sametový hlas, když rozprávěla o různých věcech. V době, kdy dorazili do Velké síně, už Harry věděl, že je ztracen.

XXX

Severus byl opět zmatený. A to on nenáviděl. Zdálo se, že seslání Obliviate ho změnilo v emocionální trosku. Od toho osudného večera – nebo to byla noc? Přesně si to nepamatoval kvůli značnému množství alkoholu, které zkonzumoval – cítil tolik různých emocí a pocitů, které se snažily ho roztrhat na milion malinkých kousků a ŽÁDNÝ z nich se netýkal jeho bývalých povinností ředitele koleje nebo snížení platu. Když se dostal z prvního šoku, pochopil ředitelův hněv, a poté, co ve Velké síni viděl Pot- kluka jíst levou rukou, si nemohl pomoci a cítil hanbu.

Nemluvě o jeho naprosto idiotském chování, když mu chlapec nabízel myslánku a on ji rozbil.

A pak ta chlapcova slova po té události… Ta ho od té doby zraňovala, i když nevěděl proč. Nechtěl, aby ho ten hoch nenáviděl. A nikdy víc nechtěl nenávidět toho kluka.

Ale jeho pýcha byla příliš velká. A mnohokrát ho jeho stará nenávist zastavila, když si chtěl s chlapcem konečně promluvit a omluvit se.

Rozbil tu zatracenou myslánku… jediný možný způsob, jak získat zpět některé ze svých ztracených vzpomínek. Byl idiot, když kluka podezříval ze lži. S myslánkou prostě nemůžete lhát. Nemůžete do ní vložit sny, představy, přání nebo plány bez toho, aby byly odhaleny: tyto obrázky nikdy nejsou tak ostré a detailní jako skutečné vzpomínky, naopak jsou roztříštěné a útržkovité a každý je může od originálu rozeznat.

Byl zatracený idiot.

A vůbec nepomáhalo to, jak se kluk víc a víc nořil do vyčerpání a bezmoci. Jeho svědomí ho ponoukalo, aby udělal první krok, ale to on prostě nemohl. Jen tupě sledoval, jak se šance na udobření vzdaluje ruku v ruce s chlapcovým životem.

Cítil bezmoc. Ale pak se něco přihodilo. Jak se dozvěděl později, jejich nejnovější profesorská celebrita na obranu chlapci poradila cosi užitečného o vizích – a ono to fungovalo. Sice stále nevypadal zdravý a silný, ale tvář už neměl tak strašidelnou a trochu i jedl. Severus tu radu neznal, ale musela být moudrá. A chtěl chlapci říct, že z něj má radost… ale prostě nemohl.

Zbabělec!

Severus za sebou zavřel dveře do komnat a chystal se promyslet jakési záležitosti, hlavně o esejích, které musí opravit a testech, které musí oznámkovat.

Eseje pokročilých lektvarů šesťáků o použití Znecitlivujícího séra na popáleniny… Grangerová, ach, zase příliš dlouhé… pár dobrých poznámek o různých složkách a návrhy na výluhy bez vaření… je to N, téměř V, ale jen téměř… Nott N… Ten Nottovic kluk teď chodil s tou hnědovlasou Nebelvírkou. A ani jeden z nich s klukem už nemluvil, alespoň to tak vypadalo… Ale ne, nebude o něm zase přemýšlet. Tak dál. Patilová P, Boot N, Longbottom N… Stále nemalý šok. Longbottom – v jeho třídě pokročilých lektvarů! Bullstrodeová M, ach, co má tu aférku s tím Havraspárem, už se nesoustředí – a teď jí nemohl pomoci… možná by měl říct Vectorové, aby nějak poradila studentce, která se konečně pomalu stává víc a víc děvčetem. Takovýto vztah by ji mohl zachránit před připojením se k Voldemortovi… A Vectorová byla většinou příliš slepá, aby přišla na takovéto zjevné skutečnosti!

Zatracený Albus, že ho odvolal z jeho postu, když tam byl nejvíc potřeba!

Knightová P. Tohle byl jasný následek obeznámení se s šesťáckým klubem juniorských Smrtijedů. Chození se stupidním Zabinim… jen proto, že se chtěla pomstít tomu klukovi! Udělal dobře, že ji odkopnul!, pomyslel si Snape a usmál se. Chystal se přitáhnout si další hromadu testů, když ho podivný, kovový hluk zastavil v půlce pohybu.

Vzápětí ležel na břiše za svým stolem, hůlku v ruce a hluboce se soustředil. Nemohl ten zvuk lokalizovat. Byl si docela jistý, že ho nikdy dřív neslyšel a teď zněl v jeho obývacím pokoji. Jak sekundy ubíhaly a nic se nehýbalo, Severus se opatrně rozhlédl. Ticho. Pomalu se postavil a opustil pracovní kout. Dveře – zavřeno. Knihovny – nic zvláštního. Pohovka, křesla – prázdné. Krb – temně rudé uhlíky, ne dost pro použití letaxu. Krbová římsa – prázdná.

A pak to uviděl.

Přepadla ho panika a najednou cítil závrať. Kouzelnické hodiny na zdi. Jediná věc, která zůstala, když toho kluka vyštval pryč.

Quietus – ukazovaly – smrtelné nebezpečí. Severus chtěl jít, ale nevěděl kam.

Přeběhl ke dveřím a trhnutím je otevřel.

„Saevusi!“ vykřikl, ale ze rtů mu uniklo ne víc, než zakňučení. Ačkoliv nemusel čekat moc dlouho. Jako jeho dávný potomek, sdílel s duchem zvláštní pouto, které mu umožňovalo přivolat Krvavého barona, kdykoliv byl v nouzi. Tak jako tomu bylo teď. A byl tu ještě jeden potomek Krvavého barona, který byl dalším důvodem.

„Ano, Severusi?“ duch nevypadal příliš potěšený, ale po pravdě, byl se Severusem docela nespokojený od té doby, co s chlapcem přestal komunikovat. Severus věděl, že Seavus má toho kluka rád, a tak musel být taktní.

„Quietus je v nebezpečí. Pomůžete mi ho najít?“ zeptal se, záměrně používaje chlapcovo jméno.

„Proč bych ti měl věřit?“ podezřívavě se zeptal duch. „Nepřeji si, abys mu způsobil nějakou další újmu.“

Severus neodpověděl, místo toho se otočil a zavedl nedůvěřivého Barona dovnitř. Tam mu ukázal hodiny. Duch se bez dalšího vysvětlení ztratil a Severus pocítil bezmoc. Musel počkat na duchův návrat, pokud ho nechtěl minout, ale čekání nebylo nic pro jeho nervy. Vtom ho cosi napadlo; pospíšil si ke skříňce s lektvary, aby popadl nějaké, které by se daly použít.

Ale když stál před lékárničkou, uvědomil si, že ji neotevřel už… dlouho. Roky. Možná už v ní ani neměl žádné ještě použitelné lektvary. V duchu zanadával, otevřel malá dvířka – a musel zamrkat. Hodněkrát.

Byla plná lektvarů: Léčivý odvar, Protikrvácivý lektvar (hodně), lektvary proti bolesti, Nervové sérum a lektvary na různé následků mučících kleteb. Předtím… tedy před tím nemusel Severus používat tolik druhů lektvarů. V lékárničce měl pouze nějaký životabudič, lektvary proti bolesti a pár flakónků Odvaru po Cruciatu. Ale toto množství bylo znepokojivě šokující.

A najednou si Severus uvědomil, že po chlapcově… odchodu tu nezůstaly jen hodiny. Poháněn svými instinkty vzal Protikrvácivý lektvar, dva silné lektvary proti bolesti a Odvar po Cruciatu. A jak držel malou lahvičku v ruce, nemohl si pomoct a hanbou se zachvěl.

Věděl, že byl kluk zasažen Cruciatem, věděl to od oné osudné noci, kdy ho téměř v bezvědomí vlekl na ošetřovnu, protože byl tím, kdo na jeho tajemství přišel tady, v Bradavicích, tu noc před začátkem školního roku…

„Severusi, našel jsem ho,“ hlas přerušil tok jeho myšlenek. „Je v knihovně, v arabské sekci.“

Není divu, pomyslel si a pádil přes sály a skrytá schodiště.

„Je ve velmi špatném stavu,“ pokračoval duch, vznášeje se vedle něj. „Má zakrvácené oblečení a když jsem ho opouštěl, byl v bezvědomí.“

„Co tam dělal?“

„Zjevně studoval. Teď má polovinu knih rozházenou na podlaze a vše kolem je od krve, koberec, knihy…“

„Krvácí masivně?“ zeptal se překvapeně Severus . „Proč?“

„To nevím,“ zněla odpověď. „Neviděl jsem pod oblečení. A vše bylo příliš tmavé a pokryté krví…“

Severusovi se zdálo, že jejich cesta trvá věčnost. Málem šlápl na jeden z těch úskočných schodů, ale Seavus rychle mávl rukou a schod se stal pevným jako ty ostatní. Bylo to překvapivé, ale neměli čas probírat duchovu mystickou moc nad školou – byli na místě.

Knihovna byla temná, ale Severus okamžitě zažhnul pochodně. Potřeboval světlo, aby mohl prohlédnout chlapcův stav. O minutu později si přál, aby to byl neudělal. Chlapec byl hromádka krvavé hrůzy napůl sklouznuté z křesla. Vlasy měl zvlhlé potem a krví a čerstvý, rudý čůrek mu stékal dolů po krku.

Severus nezaváhal. Po rychlé prohlídce krátkým švihem hůlky odstranil chlapcovo oblečení.

Bože na nebesích. Bledá pokožka, vystupující žebra, řezy a jizvy, a ještě víc řezů a jizev po celém těle s výjimkou obličeje. Vše mělo velmi, velmi známý vzor. Avery. Tohle byla Averyho práce. Ale jak se ten bastard mohl dostat do školy? pomyslel si, když opatrně pokládal tělo na podlahu. Šáhnul do kapsy, vytáhl Protikrvácivý lektvar a věděl. Avery tu nebyl. Harry byl zcela oblečený. A ty lektvary v jeho kabinetě… A ten starší bystrozor, který si chtěl promluvit o chlapcových sebevražedných sklonech… Vše zapadlo na své místo.

Když zvedl Quietusovi hlavu, aby mu vlil lektvar do úst (což bylo v případě osoby v bezvědomí velice riskantní), ucítil potřebu chlapce nějak ochránit…

„Ennervate,“ zašeptal a počkal, dokud chlapec neotevře ústa.

„To bolí,“ vykřikl a Severus měl pocit, jako by se toto všechno událo už dřív.

„Vím,“ potichu pronesl Severus. „Vypij to,“ dotkl se flakónkem chlapcových úst. Ten jej přijal a vypil.

„Je mi zima.“

Severus jej zabalil do svého pláště.

„Přenesu tě na ošetřovnu,“ zašeptal, ale odpovědi se mu nedostalo: chlapec zase ztratil vědomí. Povzdechl si a zvedl jej do náruče.

„Seavusi, prosím, upozorni ředitele a madame Pomfreyovou.“

Duch se opět ztratil a Severus se svým nákladem vstal. Ale jeho náklad nebyl z těch těžkých. Naopak. Mohl ho nést bez nějaké větší námahy.

Cesta do nemocničního křídla byla krátká a rychlá, ale ošetřovatelka už na ně čekala. Hned, jak Severus složil chlapce na postel, začala ho důkladně zkoumat.

„Dal jsi mu něco?“

„Protikrvácivý,“ Severus si povzdechl. „Nic jiného.“

Ošetřovatelka něco souhlasně zabručela.

„Poppy,“ muž se nakonec rozhodl. „Kolikrát se to již přihodilo…?"

Ošetřovatelka ani nevzhlédla, když odpovídala na dotaz.

„Co si vzpomínám, tak třikrát. Ale vy dva jste byli příliš tajnůstkářští ohledně jeho stavu, tak to mohlo být i víckrát.“

„Aha,“ Severus se tu cítil nějak nepatřičně.

Nevěděl, co má cítit. Nebyl si jistý, jestli chlapce ležícího před sebou zná. A pak zase… Bylo to něco, co souviselo s jejich pokrevním vztahem?

Severus si mnul tepající spánky. Jeho situace byla tak složitá.

Potter nebyl Potter.

A Severus vždy nenáviděl Pottery.

Ale nemohl nenávidět tohoto chlapce, protože nebyl žádným Potterem.

Nebo spíš, byl Snape. Navíc poslední Snape.

A, samozřejmě, Noblestone.

Choval se bezohledně příliš dlouho. Severus přinutil oči, aby se podívaly na chlapce, ne na jizvu na čele, ale na chlapce, tvář, vzhled, všechno, všechno byl jasný důkaz jeho hlouposti! Tento chlapec nebyl Harry Potter a ze všeho nejvíc: ten Harry Potter, kterého si představoval, nikdy ani neexistoval.

A co se týká lhaní… Věděl, vždy mu bylo jasné, že to byl spíš Albusův nápad, než chlapcův…

STOP! Ten kluk má jméno.

Quietus. Musí ho použít, i když mu to působí velice, velice reálnou bolest mysli.

A Quietus mu řekl o svém původu i proti Albusově vůli. Pokoušel se být otevřený.

Dluží tomu chlapci. Nemůže ho milovat, ale je jeho dlužníkem.

A OMLUVÍ se hned, jak chla- Quietus nabyde vědomí.

Možná nebude příliš pozdě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 17. 11. 2015 21:58)

Konečně se Severusovi rozsvítlilo!:)
Díky za překlad:)

...

(denice, 2. 7. 2013 22:28)

No konečně se Severus probral! Ale to musel Harry napřed skoro umřít, aby mu to došlo. Mám asi v povaze něco zlého, ale doufám, že ho Harry teď taky pořádně podusí.
Díky.

***

(arkama, 19. 3. 2013 22:58)

Dufam, ze konecne Snapovi zapne! Celkovo ten Rowlin napad s hodinami je uzasna vec. :))

Re: ***

(Lupina, 20. 3. 2013 8:29)

Mě se hrozně líbí takovéto detaily ze života kouzelníků. Také bych chtěla takové mít. Bych se hned míň bála o holky. Sice to je trochu jako Velký bratr... :-)

.....

(Saskya, 9. 12. 2012 20:51)

ďakujem za pekný preklad :)
ja sa tak obávam ďalšej a ďalšej kapitoly :-/ raz som veľmi minimálne mrkla do originálu a pritom už ani netuším, čo čakať, bo si s toho poriadne nič nepamätám, keď moja anglina nič moc... ja si pekne počkám na tvoj skvelý preklad :) a raz sa určite dočkáme aj niečoho šťastného.... raz :(

Re: .....

(Lupina, 9. 12. 2012 20:54)

Není zač. Není nic lepšího, než spokojení čtenáři :-)
Ano, tento díl je opravdu nervydrásající. A bude hůř. Nicméně - spoiler - dobře to dopadne. Budete překvapení :-)
Děkuji za komentář, teď už vážně musím na to cukroví :-)

Re: .....

(Lupina, 9. 12. 2012 20:54)

Není zač. Není nic lepšího, než spokojení čtenáři :-)
Ano, tento díl je opravdu nervydrásající. A bude hůř. Nicméně - spoiler - dobře to dopadne. Budete překvapení :-)
Děkuji za komentář, teď už vážně musím na to cukroví :-)

:))))

(TruTru, 9. 12. 2012 19:11)

Aneb příběh o tom, jak zjistíme, co máme až když to ztratíme! ...I když to vlastně není příběh. Mnohdy to bývá smutná realita. Díky všem bohům, že se Severus konečně vzpamatoval! A jo!!! Vadí mu, že ho Harry nenávidí (nebo spíš že to řekl) Huráá!!!! Jstem tak ráda! Konečně by se to mohlo trochu uklidňovat! ( ik dyž tu ještě stojí tvrdohlavý Snepe mladší) Jenom mně trochu mrzí, že Severus asi Harrymu bude říkat Quietusi spíš, než Harry. A já mám ráda, když mu říká Harry. Je to takové...něžnější a připomíná to šťastné dny. Ale přežiju XD Quietus taky není špatné ( Ale já si to pro sebe zcela osobně a drze čtu jako Kvítus :D)
Ten konec byl nádhernej! Nijak mu sice to utrpení nezávidím, ale jsem ráda, že to Snape konečně viděl! A jak ho nesl v náručí, jak se o něj staral, Oh bože!!! To bylo tak zatraceně...(cenzura) !!!! Tak vida ji, jakmile člověk řekne, že je sadistka, okamžitě obrátí (díky bohu) Hlavně že si ten paličák uvědomil, že rozflákat myslánku byla konina! Doufám, že si o ty vzpomínky Harrymu řekne...a doufám, že Harry mu je dá! Jestli mu je odmítne z té své tvrdohlavosti, přísahám, že začnu mlátit hlavou do klávesnice až z ní nic nezbude!
On.Se.Chce.Omluvit. Chce se omluvit??? O.o No, přiznávám, že jsem na jeho omluvu neobyčejně zvědavá!
No jak jsem byla z minulého dílu úmlně zmrzlá, tak teď jsem prozměnu úplně roztála! Děkuji Snape za tvojí starost, Děkuju Harry za tvoje jizvy, děkuji dámy za úžasnou kapitolu! :3
Teď se zas musím dát do pevného skupenství, jinak se zítra nedoplazím do školy! Merline, doufám že mě zítra při matice nebudou přepadat neřestné myšlenky na krvácejícího Harryho v Severusovo obětí! ( Jsem fakt hrozná, že tahle tragická situace se mi líbila úplně nejvíc) Achjo :D

Re: :))))

(Lupina, 9. 12. 2012 20:47)

Chá, Kvítus :-D To je dobré :-D
Enahma střídá emoce jak na horské dráze. A ty největší sešupy nás ještě čekají ;-) Doufám, že máš pevnou klávesnici, poněvadž bys nemohla psát tyto nádherné komentáře, že. A to by byla škoda :-) Ovšem tímto nechci prozrazovat, jaký bude další vývoj ohledně vzpomínek. Ale pamatuj: Skrze zdi!
Chjo, musím se vrátit k cukroví. Pokud vše půjde OK, pozítří... ;-)
A děkuji za komentík.

:)

(Luisa, 9. 12. 2012 18:16)

Tak jsem zase tady, jak vidím, čerti vás neodnesli a jste v plné práci:)
Dorazila jsem všechny resty a nedělní odpoledne hezky uplynulo. Díky za příjemně strávený čas, na kizi vyrovnávám zdejší šoky a odměňuju se za perný týden. Mňam.

Re: :)

(Lupina, 9. 12. 2012 18:21)

Ano, Enahma naše kluky nešetří :-) Pořád nás udržuje v napětí :-)
Děkuji za komentář :-)

zajímavé

(Strelec.C, 9. 12. 2012 13:05)

Po minulém dílu jsem si už začínal myslet, že Severusova mysl odejde do věčných lovišť.
Jinak Hermiona a Ares? co to?
Rozhodně je velice zajímavé pozorovat rozvoj postav.

Re: zajímavé

(Lupina, 9. 12. 2012 15:51)

Jo, Severus byl pomalu na hraně, ani se nedivím. Hermiona a Ares je docela překvapení, co? Nu, uvidíme, co se bude dál dít :-) Zda jim to vydrží. :-) Zajímavé to ještě bude. Enahma je skvělá!
Děkuji za komentík.