Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola osmnáctá: Setkání cest

20. 12. 2012

V této kapitole dojde k setkání životních cest několika postav. A závěr... Nu, nečtěte ve společnosti.

Beta: marci

 

Kapitola 18: Setkání cest

Harry byl tak tichý. Severus slyšel jeho dýchání a věděl, že upadl do svého posledního klidného spánku. Pevněji ho objal a zavřel oči.

Bál se. Byl tak vystrašený, že sotva myslel souvisle.

Toto byl konec. Zemřou. Možná dříve, než jeho kolegové zaznamenají jejich nepřítomnost.

V této chvíli neviděl cestu ven.

A necítil se připravený.

Jak se jejich smrt přibližovala, náhle chtěl zoufale žít. Žít s Harrym, pomoci Harrymu urovnat situaci s Hermionou, pomoci Hermioně dostat se z šoku, který jí způsobil Harry. Pomoci jejich křehkým, mladým životům nalézt cestu ven z této situace; ale bylo příliš pozdě. Nemohl zadržet svůj třas a silnou nevolnost.

Proč se mělo všechno v jeho životě změnit ve spoušť? Proč měl ztratit každého, koho miloval? Byl to on, kdo spáchal neodpustitelné věci. To on si zasloužil zemřít.

Ne jeho tajemný bratr.

Ne Albus.

Ne Remus Lupin.

A ze všech nejvíc ne Harry. Harry nikdy.

„Nevím, proč tě miluji, ale miluji,“ zamumlal a bránil se útočícím vlnám slabosti. „Nevzpomínám si, kdo jsme, ale chci ještě jednu šanci...“

Znovu a znovu se snažil vzpomenout. Chtěl zpátky ty ztracené vzpomínky víc, než kdy předtím. Chtěl pochopit a opětovat Harryho city. Chtěl, aby konečně byli rodina, rodina bez neustálé Voldemortovy hrozby tyčící se nad nimi, bez bolesti, beze strachu. Bez Obliviate, bojů, hněvu, nenávisti. Chtěl rodinu, lásku, děti.

To, co mu kdysi dávno přál Quietus.

Quietus?

Dech se mu zrychlil.

Odkud tato myšlenka přišla? Marně se snažil vzpomenout. Žádné další vzpomínky nepřicházely. Žádné další překvapivé myšlenky.

Zemře jako cizinec pro Harryho, pro sebe.

Ne, ne cizinec. Harry mu řekl ‚táto‘. A cizinec se neoslovuje ‚táto‘, ne?

„Miluji tě, synu,“ zkusil neznámou větu. Znělo to dobře a tak zopakoval: „Miluji tě, synu.“

Harryho objetí se zpevnilo, ale nevadilo mu, že ho slyšel. Teď nebyl čas na plachost a tajemství.

„Jsi vzhůru?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ vydechl Harry. „Přicházejí.“

Ano, dokonce i Severus zaslechl blížící se kroky. Pustil Harryho a vstal.

„Pojďme jim ukázat, jak zemřít s důstojností.“

„Důstojnost až do konce,“ pronesl Harry a následoval ho. „To samé jsi mi tady řekl posledně,“ zastavil se na chvíli. „Myslím, že musím Bohu poděkovat za to, že mi dal téměř dva roky navíc. Není čas na pláč. Již víc ne.“

Dívali se na sebe a ještě jednou se objali.

Stále stáli u sebe, když se otevřely dveře.

Severus Smrtijedy nepoznal. Měli své obvyklé masky a cela nebyla dost osvětlená. Ale to nebylo důležité. Stejně by to jejich osud nezměnilo.

Chodba byla prázdná a tichá. Cesta byla krátká: schodiště, další chodba a hlavní sál. Téměř prázdný hlavní sál. Bylo tam jen nějakých dvacet Smrtijedů z vnitřního kruhu, nikdo jiný.

Severus cítil, že mu podklesávají kolena. Někdo ho popadl za paži a podepřel ho.

„Neženeme se příliš do umírání, co, Severusi?“ zamrazil Voldemortův hlas.

Severus polkl a pohlédl na Harryho. Z mlado-starého obličeje vyzařovalo odhodlání. Dva Smrtijedi, kteří doprovázeli Severuse, ho dovedli ke zdi. Odborně provedenými kouzly ho spoutali, ruce rozevřené, jako by měl někoho obejmout. Když pak vzhlédl, Harry už stál blízko něj, ve středu polokruhu hrozivých postav.

„Teď zemřeš, mladý Snape. Tak jako tvůj otec,“ Voldemortova ústa se zkřivila do ošklivého úšklebku. „Tak jako mnoho lidí před tebou.“

Harry neodpověděl. Jen pevně stál s vážnou tváří a bez známky strachu. Severusovi se náhle zjevil obraz. Obraz jiného mladého muže v tmavě modrém hábitu... Srdce mu poskočilo.

„Nyní jen jedno kolo,“ proneslo to monstrum a posadilo se na trůn.

První Smrtijed pozvedl hůlku.

Byl to Avery.

„Crucio,“ zasyčel nenávistně a Severus ho nechápal. Proč, jak mohl nenávidět někoho, koho ani nezná?

Harry spadl na zem a kousl se do rtu. Bolest ho drásala, ale mlčel. Severus měl pocit, jakoby sám byl zasažený kletbou. Neodvážil se však odtrhnout od Harryho zrak. Slíbil to. Slíbil.

Druhý přistoupil trochu dopředu.

Severusovi přišel na mysl jiný obrázek. Harry zvedl hlavu a jejich oči se zaklesly.

Černé oči a zelené. A Severus najednou viděl černé oči upřené na něj a připravené zemřít.

„Quietusi?“ chraptivě zaskřehotal.

Další kletba, další obraz.

Severus se teď třásl jako šílenec. Ty kletby cítil, jako by zasáhly jeho. Ne jeho tělo, ale jeho mysl. A pod těmi těžkými duševními ranami se zeď kolem jeho ztracených vzpomínek začala rozpadat.

„Quietusi?“ zachrčel znovu.

Kletby, Harryho svíjení, jiný obraz. Quietus a on doma. Quietus a on ve škole.

Quietus pod podobnými kletbami.

Quietus žadonící očima.

‚Proklej mě, TEĎ!‘

Severus sebou trhl, jako by ho někdo uhodil do břicha.

‚NE!‘ chtěl vykřiknout, ale z úst nevyšel žádný zvuk. Lapal po vzduchu jako ryba na suchu.

Nenenenenene! Quietusi, Harry, prosím, ne!

A mrtvé tělo jeho bratra po mučení. Byl jako ten chlapec, jako jeho syn, jako Harry... Nebo naopak: Harry byl jako on, jeho otec, Quietus...

„Selhal jsem,“ vydechl a snažil se uvolnit. Bylo to zbytečné, magická pouta ho držela pevně u zdi.

Kostidrtící kletba. Tentokrát Harry nemohl nekřičet. Jeho bolestiplný hlas jako by do Severusových uší prosil: ‚Nech mě umřít!‘

‚Neumírej!‘ chtěl odpovědět, ale stále nenalezl hlas.

Pak Harry ležel bezvládně na zemi. Severus polkl. Věděl. Harry byl příliš slabý na další mučení. Byl příliš slabý, aby se účastnil hodiny přeměňování. Jak mohl být dál mučený? Ale Harry znovu, po lektvaru a zamumlaném ‚Ennervate!‘, nabyl vědomí.

Severus byl zahanbený. Znal ten lektvar. Sám jej vyvinul. To snad ani není možné, že jej uvařil. Vigilae (1). Hanbou se přikrčil.

Vigilae... Další vzpomínka – tentokrát o něm samém. Malfoy – drtící jeho ruce. Harry – oblékající mu svetr. Poppy – vrtící hlavou při zkoumání jeho zmučených končetin.

A kolo bylo u konce.

Harry byl vytažen na nohy. Dva Smrtijedi ho popadli, každý z jedné strany.

Avery pomalu, lehce svlékl plášť, pak odložil masku.

Harry ztuhl.

Ztuhl i Severus.

A v obrovské vlně vše zapadlo na své místo. Vzpomínky byly zpět.

XXX

Hermiona už v tom nemohla pokračovat. Věděla, že s Harrym musí mluvit. Už to déle nemohla odkládat. Její hněv a stud se už vytratily a ona byla připravená. Přinejmenším tak připravená, jak ve svém životě mohla být. A všimla si, že si Harry chtěl celý den zoufale promluvit.

A teď, když měla hlavu čistou a emoce pod kontrolou, věděla, že to musí udělat.

Docela dlouho jí trvalo, než se uklidnila natolik, aby zase normálně myslela. Ano, trvalo to skoro měsíc, ale podařilo se jí potlačit svoji hrdost už na začátku března – jen, aby našla Harryho zpět u profesora Snapea a zcela neochotného s ní mluvit, či se s ní setkat. Harry se jí tak vyhýbal, že ho nebyla schopná zastihnout ani v knihovně. Jedl u zmijozelského stolu, během společných hodin byl v páru s Knightovou nebo Padmou, občas s Ronem, a když byli pro změnu sami v místnosti, Harry se vždy odvrátil, tváře karmínově červené hněvem nebo frustrací. To Hermiona nevěděla.

Byla zcela zmatená.

No, byla to její vina. To ona napadla jeho po té noci a vyhrožovala mu, aby se nikomu ani slovem nezmínil o tom, co se mezi nimi stalo, že?

Co si o ní mohl Harry myslet? Pravděpodobně jí byl znechucený. Její dychtivostí se s ním vyspat po několika slabých výmluvách a záminkách, a její pozdější hysterií... Vzpomněla si na Harryho zmatenou tvář a stopy opilosti a únavy...

Stalo se to v ten okamžik, kdy jí docvaklo, že vše to, co se mezi nimi stalo, nebylo skutečné. Byl to jen alkohol a následky lektvarové deprivace. Při zdravém rozumu by se s ní Harry nikdy nevyspal.

A v tu chvíli Harryho nenáviděla. Nenáviděla ho, protože byl natolik velký slaboch, že využil její dychtivosti, jako každý jiný sexuálně vyhladovělý kluk jeho věku. Nebyl o nic lepší než oni! A ty jeho pozdější omluvy! Pociťovala odpor a byla jím naprosto znechucená.

Po měsíci v ní začalo klíčit podezření, že se mýlila. Dokonce i poté, co profesor Snape přestěhoval Harryho do jeho komnat, se Harry nevrátil na hodiny přeměňování, což znamenalo, že neměl dost síly, aby je navštěvoval (po téměř jednom měsíci!). A Harry byl ve vězení (skoro dva týdny), byl pod obrovským stresem několik měsíců a byl deprivován lektvarem – jak mohla čekat, že odmítne něco, co se mu tak dychtivě nabízí?

A byl tak něžný, jako by mu na ní opravdu záleželo. Vypadal naprosto uvolněně (mohl za to ten alkohol?) a nadšeně se tulil, hladil, držel a byl držen...

Hermiona zrudla, když si připomenula Harryho laskavost. Kdo by hádal, že je tak jemný milenec? Zavrtěla hlavou. Za pár minut se s ním setká. Nemusí vidět její... náklonnost. Stejně by to jejich situaci nepomohlo. Harry pravděpodobně zjistil něco o Voldemortovi a chtěl s tím pomoci. A ona je připravená pomoct. Udělá cokoliv, jen aby mu byla zase nablízku. Být Harryho kamarádkou je mnohem lepší než nic.

Kamarádi... Hermionino srdce poskočilo. Nebyla si jistá, jestli se s ní Harry bude chtít znovu kamarádit.

A pokud by věděl, že po něm Hermiona touží víc... víc než... Ale ne, to se nikdy nedozví. Harry to řekl mnohokrát, že? Že s ní nikdy nebude chodit. Hermiona se smutkem otřásla a zaklepala na dveře profesora Snapea.

Nic.

Divné. V tuto denní dobu obvykle bývali doma. Znovu zaklepala.

Zase nic.

Hermiona si povzdechla a zamířila k učebně lektvarů, ale tam se setkala jen s temnotou. S konečným rozhodnutím zaklepala na dveře kabinetu profesora Snapea. Které otevřel George.

„Ach, ahoj, Hermiono,“ široce se usmál. „Jak ti můžu pomoct?“

„Ehm...“ ošila se. „Hledám Harryho...“

George tázavě zvedl obočí.

„Není tu. Zkus jejich komnaty.“

„To už jsem udělala,“ řekla. „Nikdo tam není.“

„Divné,“ potřásl hlavou George. „Harry musí být doma. Severus mu zakázal pobyt venku po deváté. Párkrát se o tom docela děsivě pohádali,“ mrkl na Hermionu.

Hermiona zbledla.

„Georgi... co když tam Harry je, ale něco se mu stalo a on nemůže otevřít dveře?“

George si v zamyšlení skousl rty.

„Zeptáme se ředitelky,“ uvedl Hermionu dovnitř a odkráčel ke krbu. Hermiona zavřela dveře. George hodil hrst letaxu do plamenů.

„Ředitelka McGonagallová!“ zvolal.

Po krátké době se objevila v plamenech tvář přísné ženy.

„Co se stalo, pane Weasley? Ale buďte rychlý, mám jiné starosti!“

George lehce pokrčil rameny.

„Slečna Grangerová nemůže najít Harryho, madam...“

V další chvíli padl dozadu, když z krbu vyšla ředitelka s obličejem bílým jako křída.

„Pojďme,“ řekla, obešla George a vypochodovala z kanceláře. Dva mladí ji překvapeně následovali. Ženina cesta vedla do komnat, u kterých byla Hermiona jen před několika minutami.

„Otevřete!“ přikázala přísně a dveře se rozletěly. Uvnitř byla tma. „Incendio!“ byl její druhý příkaz. Vstoupila, když vzplály pochodně a v dalším okamžiku se zapotácela zpět. Její tvář byla šedá. „Ach, můj drahý bože...“

Hermiona cítila, jak jí krev tuhne v žilách a nahlédla dovnitř přes její rameno. Krb byl téměř naproti ní. Krb s kouzelnými hodinami.

Harry, Severus – NB, ukazovaly ručičky.

NB jako Největší Bastard.

„Ne,“ zašeptala. Přišla příliš pozdě... tak pozdě, jako ještě nikdy ve svém životě. Harry s ní chtěl celý den mluvit. A ona ten rozhovor odmítala. A teď už si s ním možná nikdy nepohovoří.

„Měla jsem to vědět,“ ředitelka se najednou vzpamatovala. Podívala se na George. „Zavolej Mundunguse. Řekni, aby okamžitě přišel do mé kanceláře. Já zavolám Filiuse...“

„Není třeba. Jsem zde,“ ozval se hned za nimi hlas malého profesora. George přikývl a hned odešel.

„Slečno Grangerová, dojděte pro madame Pomfreyovou. Rychle,“ ředitelka se na ni obrátila. Hermiona se dala do běhu. „Filiusi, Mercury mi před pár minutami volal. Na mnoha různých místech země útočí Smrtijedi. Požádal Řád o pomoc...“

„Pojďme do tvých nebo mých komnat, pokud chceme mluvit o věcech Řádu,“ na to pronesl Kratiknot. „Nevěřím těmto portrétům...“

McGonagallová se na něj zadumaně podívala.

„Možná máš pravdu, Filiusi... Pak tedy mé komnaty,“ řekla a krátkým švihem hůlky přivolala domácího skřítka. „Dobby, jdi do mé kanceláře a řekni profesoru Fletcherovi a madame Pomfreyové, aby přišli do mých komnat.“

„Já rozumět, madam,“ rychle odpověděl Dobby a s tichým ‚pop‘ zmizel.

„Doufám, že není pozdě,“ povzdechl si Kratiknot. McGonagallová jen přikývla.

XXX

V jedné jediné chvíli, která se zdála být stoletím, zaplavily Severusovu mysl vzpomínky.

„Ach, ne, ne, ne,“ sténal a třásl se, „ach, ne, Harry, znovu ne...“

Avery se ďábelsky usmál a vytáhl břitvu. I z této dálky Severus viděl, jak Harry hrůzou zbledl. Chlapec, který byl od začátku tohoto utrpení tak pevný, jako by začal prohrávat boj se svým strachem. Podlomila se mu kolena, a kdyby ho dva Smrtijedi nepopadli, zhroutil by se na zem.

„Quiete!“ nahlas zvolal Severus. „Quiete, podívej se na mě!“

Harry k němu překvapeně trhl hlavou.

„Severusi...?“ zeptal se váhavě a Severus přesně věděl, jak to myslí. Nikdo Harryho nevolal Quiete kromě Hermiony a Severuse – ale ten mu tak říkal jen před ztrátou vzpomínek.

„Ano, Quiete,“ povzbudivě se na chlapce usmál. „Zase jsme se dostali skrze zdi.“

Harryho oči se rozšířily, ale tentokrát ne strachem, ale překvapením a štěstím.

„Ty... sis vzpomněl...“

Přikývl.

„Budu tady...“

Avery přistoupil blíž a dvěma rychlými řezy z Harryho odstranil Severusův svetr. Ale chlapec se od Severuse neodvrátil.

„Tati...“

„Jsem tady, synu,“ Severus se odmítl podívat na Averyho. Místo toho upíral oči do těch Harryho. „Jsem tady...“

Teď dva Smrtijedi, kteří Harryho drželi, odstoupili tak daleko, že Harry byl mezi nimi natažený, jako by byl ukřižován. Ale Harry se také odmítal podívat na svého mučitele. Jeho oči byly upřené do Severusových.

V tom břitva přejela po staré jizvě. Harry se roztřásl a pohled mu zakalila bolest.

„To bolí...“

Někdo se zasmál a jeden ze Smrtijedů v kruhu pevněji uchopil svoji hůlku, až se mu ruka zachvěla. Severus po něm střelil pohledem.

Byl to Draco.

Severusova tvář potemněla bolestí.

Takže Harry měl pravdu. Draco, jeho bratranec, Severusův kmotřenec je jedním z jejich vrahů. Chlapec, kterého viděl vyrůstat v chytrého mladého muže, si nakonec vybral tuto cestu. Otcovu cestu.

Nemělo by to tak bolet, pomyslel si Severus, ale bolelo. Všichni, kteří mu kdy byli drazí, mířili cestou do záhuby.

Ale ne, nemá čas na sentimentální myšlenky. Harry ho potřebuje. Rázně obrátil oči k Harrymu.

Po nalezení jeho pohledu se Harryho napětí zmenšilo, jeho oči zářily obavami, láskou a přijetím. Přijetím jeho, Severuse Snapea, a přijetím všeho, co se s ním děje. Mučení, smrti. V Harryho očích byl mír.

„Miluju tě, tati,“ neslyšně pravil. Ostrá facka ho udeřila do tváře, ale neodvrátil pohled od Severuse.

„Taky tě miluji, synu,“ neslyšně odpověděl.

Oba se usmáli.

Políček následovala další rána a Harry zavřel oči.

Severus se snažil neplakat. Musel být pevný. Kvůli Harrymu. Vše jen pro Harryho.

„Drž se, synu,“ zašeptal. „Budu s tebou až do konce...“

Harry vykřikl, když se ho znovu dotkla břitva.

XXX

Hermiona opět v tento den nevěděla, co dělat. McGonagallová ji řekla, aby odešla, ale ona prostě nemohla. V sázce byl Harryho život, nemohla jít pryč a předstírat, že se nic nestalo.

Naštěstí po ředitelčině příkazu k odchodu se už nikdo jejím směrem nepodíval. Rychle vklouzla pod ředitelčin vnější plášť visící vedle dveří a kouzlem zavřela dveře.

„Harry a Severus zmizeli,“ hned nato promluvila McGonagallová. „A Mercury mě kontaktoval a požádal Řád o pomoc.“

Hermiona opatrně vykoukla ven. Bylo to divné. Myslela, že jsou všichni zaměstnanci členy Řádu, ale bylo tam jen pět lidí: George, ředitelka, madame Pomfreyová a dva profesoři: Kratiknot a Fletcher. Přepadla ji znepokojivá předtucha. Harry a profesor Snape byli uneseni. To bylo jasné. A ten, kdo je unesl, musel být v místnosti. Musela to být stejná osoba, která byla strážcem tajemství Řádu. A McGonagallová nedávala dost pozor, tak byla znepokojená. Hermiona proto vytáhla hůlku a pevně ji uchopila.

„Ještě jsem nezburcovala ostatní,“ pokračovala McGonagallová. „Chci se zeptat na váš názor.“

„Pošli je tam,“ pronesl Kratiknot ve stejné době jako Fletcher své: „Přivolej je sem.“

Ředitelka se nervózně usmála.

„To bylo i mé dilema.“

Kratiknot vyskočil na nohy.

„Bystrozorové potřebují pomoc! Máme ještě skoro dvacet lidí!“

Fletcher zavrtěl hlavou.

„Dvacet lidí nestačí, aby jim při tak velkém nájezdu pomohlo. Ale my potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme sebrat, abychom ochránili děti nám svěřené.“

„Voldemort naše školní ochrany nemůže prolomit,“ odpověděl Kratiknot. „Tady jsme v bezpečí.“

McGonagallová unaveně zavrtěla hlavou.

„Jen tak dlouho, jak bude Harry naživu.“

Hermiona zavrtěla hlavou. To nedávalo smysl. Copak nevidí, že předává nejdůležitější informace možnému špionovi? Ale kdo jím mohl být? Ne ona a ani George, tím si byla jistá. Ale pak kdo? Její mysl pádila.

Harry jí loni jednou řekl, že se Severusem mají podezření na špeha mezi zaměstnanci. Ale to bylo loni a Fletcher tu nebyl, tak ten je ze hry. Kdyby nic jiného, Hermiona si byla jistá, že ředitelka je důvěryhodná. Brumbál by prostě neudělal takovou velkou chybu při výběru svého nástupce... Tomu musela Hermiona věřit. Takže zbývali jen dva lidé: ošetřovatelka a profesor formulí.

Ale madame Pomfreyová měla příliš mnoho příležitostí zabít Harryho, nebo ho někomu předat... a profesor Kratiknot měl Harryho příliš rád, aby ho zradil. Pamatovala si, jak maličký profesor vždycky chtěl, aby byl Quietus zařazen do Havraspáru, skoro za něj bojoval...

Podívala se na svého profesora, který rychlým švihem hůlky objednal čajovou soupravu a Hermiona málem padla dopředu.

Mávnutí profesora Kratiknota nebylo mávnutím, které obyčejně profesoři používali, když chtěli objednat něco z kuchyně. Připomínalo to spíš časové kouzlo, nebo něco takového.

Ředitelka roztržitě natáhla ruku pro čaj...

„Ne!“ vyskočila Hermiona. „Expelliarmus!“

Šálek téměř vypadl z ruky McGonagallové, když jí Kratiknotova hůlka proletěla nad hlavou.

„Slečno Grangerová! Co to děláte...“

„Nepijte ten čaj!“ křikla a přistoupila blíž, ale tentokrát na ni mířily hůlky Fletchera a madame Pomfreyové. „Není z kuchyně...“ dodala trochu nejistě.

Fletcher zareagoval téměř okamžitě.

„Lego!“ zamířil na Kratiknota.

„Mundungusi!“ pobouřeně vykřikla McGonagallová.

„To děvče má pravdu, Minervo! Byli jsme zatracení idioti!“ vyskočil na nohy a sklonil se nad Kratiknotem. „Jak dlouho už pracuješ pro Voldemorta, zrádče!“ hlas měl sarkastický.

„Já nejsem zrádce, Mundungusi,“ odpověděl klidně Kratiknot.

„Počkejte chvilku,“ pronesl vtom George a otočil se k ředitelce. „Můžete objednat čaj z kuchyně, madam?“

Zatímco přísná žena přikývla a přivolala šálek jiného kouřícího čaje, George cosi hledal po kapsách a vytáhl malý proužek.

„Kontrolní papír?“ zvědavě se zeptala Hermiona. George přikývl.

„Severus mi nařídil, abych ho měl pořád u sebe,“ vysvětloval a dodal, „pokud budou šálky čaje identické, nebo téměř identické, budeme se muset omluvit.“ Vložil papírek do šálku a o chvilku později do toho, který držela McGonagallová. „Ale pokud nejsou, pak,“ vytáhl papírek a zvedl ho k očím, „bude muset profesor Kratiknot zodpovědět pár velmi, ale velmi obtížných otázek jistým velmi,“ dal proužek dolů a vražedně pomalu pokračoval, „velmi rozzuřeným kolegům.“ Odložil papírek na stůl a vytáhnutou hůlkou zamířil na profesora formulí. „Cos jim udělal?“

Kratiknot zbledl.

McGonagallová odložila šálek zpět na stůl a ruka se jí třásla.

„Filiusi...“ zašeptala smrtelně vážně. „Filiusi, ty jsi byl... Po všechny ty roky...“ připojila se ke dvěma mužům a vytáhla hůlku. „Zabil jsi Remuse...“ vstala a téměř vykřikla, „zabil jsi Albuse!“

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Věřili jsme ti,“ ředitelčin hlas byl slabý a smutný. Ale zastavila ji Fletcherova ruka. „Počkej, Minervo. Teď nemáme čas mu to spočítat,“ otočil se k bývalému příteli. „Mluv! Jaký byl váš plán?“

Nato se Kratiknot usmál a pokrčil rameny.

„Nu, po Minervině smrti by to bylo snazší, ale,“ opřel se, „můj pán si myslí, že klukova smrt bude stačit.“

„Stačit na co?“ Fletcher přitiskl hůlku na Kratiknotův krk.

„Na obsazení Bradavic, samozřejmě.“

„Proč Harry?“ zeptala se najednou Hermiona. Kratiknotův úsměv se roztáhl.

„Proč, slečno Grangerová? Zdálo se, že jste k němu ještě před pár hodinami byla tak chladná!“

„Proč Harry?“ opakoval otázku George a Fletcher ještě víc přitlačil hůlku.

„Je Brumbálův nástupce, ne? Opravdu si myslíte, že Albus zemřel jen tak?“

„NEŘÍKEJ mu tak!“ zaječela McGonagallová a George zavrtěl hlavou.

„Zkusme to jinak, ředitelko,“ přistoupil ke Kratiknotovi. „Profesore, víte, že vaše zrada zabila mého bratra. Což znamená, že mám právo pomstít jeho smrt bez jakýchkoliv právních nebo magických důsledků, protože jsme byli dvojčata. Můžu vám udělat cokoliv. Cokoliv,“ vytáhl malý flakonek.

„Pane Weasley, ne!“ stroze pronesla McGonagallová.

„Mám na to právo, paní profesorko,“ odpověděl.

Zase ticho. A pak Kratiknot pokrčil rameny.

„Dobře. Nemusíš mi vyhrožovat lektvarem, chlapče. Řeknu vám,“ zase se usmál, „že je hrad obklíčen. Ostatní útoky jsou jen zástěrka. Tady jste bezbranní. Jakmile ten Potter-Snape zemře, začne útok...“

„Ale já ještě žiju!“ reagovala McGonagallová.

„Vy dva jste základními kameny obrany. Pokud jeden z vás zemře...“ svraštil obočí, „ačkoliv původní plán zahrnoval i tvoji smrt...“

„Jak poznáte, kdy Harry zemře?“ zeptala se Hermiona a její hlas zakolísal.

„Můj pán použije přenášedlo. Dá znamení k útoku.“

„A jaké bude to znamení?“

„Znamení zla nad Bradavicemi.“

XXX

Navzdoru lektvaru Vigilae byl Harry téměř v bezvědomí. Závoj oparu ležel před jeho očima, mlha halila mysl. Ale věděl, že musí vydržet. Byl tak blízko!

Otevřel oči a stále viděl Severuse; zpříma se na něj díval a předával mu tak potřebnou tichou pomoc.

Harry se slabě usmál. I kdyby musel zemřít, neporušil svůj slib. Dostal se skrz, dostali se skrz Severusovy zdi. Zase byli rodina. Skutečná rodina. Otec a syn.

Čas od času Severus kmitl pohledem ke Smrtijedovi po Harryho pravé straně. Byl to Malfoy. Harry ho poznal téměř okamžitě, když vešel. Téměř bílé vlasy byly nezaměnitelné. Harry Severusovi rozuměl. Ztrácel nejenom Harryho, ale stejně tak i kmotřence. Ano, ztrácel Draca Malfoye, i když chlapec tuto noc nezemře. Ale Harry nepochyboval, kdo bude mít na konci tu čest – i když Malfoy bude muset bojovat proti rodinnému kouzlu. Což by nemělo být příliš těžké.

Vzhledem k tomu, že rodinné kouzlo bylo iluzí.

Harryho to napadlo během prvního kola mučení, když Severus pronesl otcovo, Quietusovo jméno.

Quietus, který byl zrazen vlastní rodinou. Který byl předán smrti, ochotně, svojí vlastní matkou z rodiny Noblestonů.

Takže Draco Malfoy bude mít dost síly, aby to udělal pro potěšení svého Pána.

Ale on to neudělá, usmál se pro sebe Harry. Protože nebude žádný Pán, kterého by potěšil.

Povzdechl a otočil hlavu k Malfoyovi. Blonďák vypadal tak napjatý... Stisk hůlky byl tak silný, že mu zbělely klouby. Proč ho Malfoy tak moc nenáviděl?

A vtom se Harry od Malfoye odvrátil. Skutečně před svou smrtí nechtěl cítit nenávist. Oči zapátraly znovu po Severusovi.

Právě ve chvíli, kdy Avery ukončil svoji práci.

Harry si úlevou vydechl. Už nezbývalo mnoho času. Ti, co ho drželi, ho upustili na zem. Padl na Severusův svetr, který z něj servali na začátku. Vsunul pravou ruku pod oblečení. Šlo to líp, než očekával.

„A tohle bude skutečný konec. Severusi, dáváš pozor? Nepřijde ti to docela známé?“ ‚Bastarde!‘ pomyslel si Harry. ‚Nech ho být! Zabij mě a nech ho být!‘

Severusova tvář se zkřivila smutkem.

„Grangerová,“ zašeptal Harry tak potichu, že ho nikdo neslyšel. Dech se mu zklidnil, když ucítil hůlku v dlani. Tentokrát věděl, že se nemusí bát Priori Incantatem. Neplánoval na Voldemorta použít kouzlo obrany či útočnou kletbu. Ale něco zcela jiného.

„Teď tě zabiju,“ Voldemort pozvedl hůlku.

„Já vím,“ řekl Harry a hluboce se soustředil. Nesměl spěchat, protože kdyby zamumlal své kouzlo brzy, Voldemort by kletbu zastavil.

„Avada Ke...“

Harry se nadechl, aby pronesl své kouzlo, ale v tu chvíli před něj někdo skočil. Voldemort své kouzlo už nemohl zastavit.

„... davra,“ dokončil a v dalším okamžiku na Harryho padlo těžké tělo. Někdo ho popadl a v hněvu ho odhodil. Harry zvedl hlavu, ruka stále držela hůlku.

„Draco,“ zaslechl najednou Severusovo zasténání.

Avery z mrtvého Smrtijeda strhl masku.

Harry zíral na známou, slzami zmáčenou tvář.

Draco Malfoy byl mrtvý.

XXX

„Voldemort použije přenášedlo?“ George zbledl.

McGonagallová zavrtěla hlavou.

„Musíme být rychlejší než on. Musíme vyprovokovat Smrtijedy k útoku dříve, než Harry či já zemřeme. Ten odpor ho zmate,“ přešla ke krbu a popadla letax, „a ministerští bystrozorové budou mít snazší práci.“ Vrhla blýskavý prášek do ohně. „Ministerstvo kouzel, Mercury McGonagall!“

Hlava bez těla vyskočila nad plameny.

„Ach, ahoj, Minervo. Čekal jsem, kdy se ozveš...“

„Ne, Mercury. Bradavice jsou obklíčeny. Dnes jsme primárním cílem my. Útoky jsou zástěrka. Potřebujeme vaše síly k útoku na obléhatele hned, jakmile uvidíte Znamení zla nad hradem.“

„Co- blázníš, Minervo?“

„Voldemort použije přenášedlo. Potřebujeme vaši pomoc. HNED!“

„Podívej, Minervo...“

„Mercury, lhala jsem ti někdy? Potřebujeme vaši pomoc. Prosím. Naše budoucnost je v sázce.“

Hermiona ještě nikdy neslyšela, že by byla McGonagallová tak vážná. A zdálo se, že nebyla jediná, protože hlava v ohni pomalu přikývla.

„Ale jestli je to falešný poplach...“

„... pak rezignuji a ponesu následky.“

„Dobrá tedy. Jen...“

„Počkejte!“ vykřikl Fletcher a znovu se otočil ke Kratiknotovi. „Kde jsou Harry a Severus?“

„Nemysli si, že vám řeknu všechno!“ chladně odpověděl.

Ozval se takový řev z krbu, až Hermiona uskočila. V další chvíli už vedle nich stál Mercury McGonagall.

„Neřekneš?“ otázal se se sadistickou radostí ve tváři. „Jsi si jistý?“

Všichni ustoupili a Kratiknot se zachvěl.

„Mercury!“ vykřikla McGonagallová.

„Je to jen Smrtijed, Minervo! Tormento!“

„Řeknu to!“ křičel Kratiknot. „Jsou v Nightmare Manor!“

McGonagall sklonil hůlku.

„To je lepší,“ kývl k ředitelce. „Uvidíme se později, Minervo!“

Když zmizel v plamenech, podívala se Hermiona na svoji profesorku. Tvář McGonagallové byla smutná a vzdálená.

„Mercury, ty jsi takový bastard...“ zamumlala a zavrtěla hlavou, ale brzy se vzpamatovala. „Myslím, že ministerští bystrozorové tady budou ani ne za dvacet minut. Musíme co nejrychleji jednat. Všechny musíme evakuovat do sklepení. Chci šesté a sedmé ročníky seskupit v horní části schodiště ve Velké síni, ale ostatní děti půjdou do úkrytu. Slečno Grangerová, běžte do Nebelvíru, George skočí pro havraspárské, Poppy pro mrzimorské a ty, Mundungusi, zajdi do Zmijozelu. Nouzové portály se ve společenských místnostech objeví za pět minut. Vedou do sklepení. Běžte! Upozorním kolegy. Sejdeme se ve Velké síni! Já budu na Astronomické věži.“

Hermiona utíkala. Celé nitro měla ztuhlé, ale běžela. Nemůže zachránit Harryho, ale musí zachránit ostatní.

Ani si nevšimla, že jí slzy stékají po tvářích.

XXX

„Další mučedník zachraňující váš ubohý život, pane Snape. Nebo mám spíš říct, pane Pottere?“ Voldemort na odpověď nečekal. „Goyle, jdi pro mozkomory. Tentokrát nemám v plánu přijít o svoji sílu jen proto, že se pro něj další hloupé děcko rozhodne zemřít mučednickou smrtí.“

Harry vtáhl ruku pod tělo a podíval se na Severuse. Muž stále ještě šokovaně hleděl na Draca Malfoye.

Harry si povzdechl. Tohle byl naprosto neočekávaný zvrat událostí. Je škoda, že ho tentokrát nemůže využít. Musí tohle představení ukončit jednou provždy, a poslat Voldemorta zpět do úkrytu nebylo skutečným řešením.

Držel hůlku a snažil se nemyslet na smrt. Nebude to tak zlé. Jen pár minut a bude konec. Bude konec a on si konečně odpočine.

Ale když do hlavního sálu vstoupil mozkomor, Harry ucítil, že to je mnohem horší, než být zabit smrtící kletbou. A útočící hrozivé myšlenky nezjednodušovaly jeho úkol zůstat při vědomí.

Viděl, jak se kruh kolem něj rozevřel a všichni rychle a co nejdál ustoupili.

Severusův obličej nabyl nazelenalého odstínu. Harry nevěděl, co muž cítí, svých vlastních děsivých vzpomínek měl dost.

Pláč matky...

Severus na sebe sesílá Obliviate...

Ronův výsměšný hlas...

Averyho sadistický smích...

Voldemortova slova...

Hermionina tvář zkřivená odporem...

Ne, musí zůstat soustředěný!

Otevřel oči a vtom zachytil Severusův pohled.

„Jsem tady, synu,“ pronesl skrz útočící hrůzu. „Nejsi sám...“

XXX

„Voldemort má Harryho,“ řekla Hermiona Ronovi.

„Ach, ne, ne znovu...“ zašeptal Harryho přítel pro sebe, když vedle sebe stáli s hůlkami v pohotovosti. „Kde je profesor Snape?“

Hermiona zavřela oči.

„S ním.“

Ron položil levou ruku na Hermionino rameno.

„Osvobodí je, uvidíš!“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Taky ho unesli. Nešel tam Harryho osvobodit.“

„Ale... ale profesor Kratiknot...“

Hermiona přikývla.

„Znamená to... znamená to, že Harry zemře?“ zeptal se Ron po dlouhém tichu.

„Nevím. Vždycky přežil. Přežije,“ polkla, „doufám.“

Vtom silné zemětřesení zatřáslo hradem.

„Podívej!“ vykřikl někdo a ukázal na kouzelný strop.

Bylo tam Znamení zla, vznášelo se nad nimi jako jejich blížící se zkáza.

„Přicházejí, Rone,“ Hermioně se třásl hlas a Ron jí povzbudivě stiskl rameno.

„Budeme s nimi bojovat. A zvítězíme.“

Ale nikdo nepřišel. A po pěti minutách se Znamení zla rozplynulo do nicoty.

Hvězdy nad nimi jasně zazářily.


XXX

Harry odtrhl oči od Severuse a zavřel je, aby se soustředil.

Vzduch kolem byl studený, tak studený...

Už víc neexistovalo žádné štěstí. Jen jeho úkol. Jeho závěrečný úkol. A on neselže.

Cítil, jak se nad ním naklání strach bez tváře. Byl blízko, blizoučko...

Ležel na zádech, ruku s hůlkou pod hlavou, pod svetrem. Pohnul hůlkou tak, aby špička mířila na Voldemorta a než se ho mohly ty ledové rty dotknout, nakonec zamumlal:

„Animam ligo,“ a jeho tělo najednou ochablo.

Udělal svoji práci. Svázal Voldemortovu duši s tou svojí a v momentě, kdy ho mozkomor políbí, nebude to jen jeho duše, která opustí tento svět.

XXX

Severus byl naplněn hrůzou, když se mozkomor naklonil nad Harryho.

Chlapec jen pohnul rukou nad hlavou, nic jiného.

Pak tenká modrá linka vybuchla zpod kusu oblečení ležícího pod jeho hlavou a udeřila Voldemorta do hrudi.

„Harry, Harry!“ vykřikl zděšením.

A v tom okamžiku se Voldemort zhroutil na podlahu.

Mozkomor se narovnal.

Svět se kolem něj roztříštil.

Vše se přihodilo tak rychle...

Všude se objevili bystrozorové a Smrtijedi byli v bezvědomí dříve, než si uvědomili, co se kolem děje.

Někdo uvolnil Severuse. V dalším okamžiku už klečel po Harryho boku. Viděl ho dýchat.

„Harry?“ zeptal se s nadějí ukrytou v hlase.

Ale Harry neotevřel oči. A když Severus nadzvedl jedno z víček, uviděl důvod. Chladná bolest mu projížděla tělem a z hrdla se mu vydral zvířecí křik. Vzal hůlku z ochablé Harryho ruky a vstal. Po čtyřech krocích už stál vedle stále dýchajícího Voldemortova těla.

„Avada Kedavra,“ pronesl ta slova s veškerou nenávistí své duše, nenávistí vůči této příšeře. Tvoru, který zničil celý jeho život a život každého, kdo mu byl drahý. Kopl do ztuhlého těla a otočil se.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše bystrozor.

Severus jen zavrtěl hlavou a posadil se vedle Harryho. Zabořil tvář do zpocených vlasů a beze studu plakal. Plakal před bystrozory, kteří přišli a po špičkách procházeli kolem nich, plakal pro chlapce, pro jejich ztracenou budoucnost, pro jeho opět osamělou budoucnost v temnotě.

A tentokrát tu nebyl Brumbál, který by ho obejmul, držel ho, utěšil.

Najednou byl víc sám, než kdykoliv předtím.


(1) Viz díl 1. kapitola 9

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 18. 11. 2015 9:37)

Konečně si Snape vzpomněl! Jsem tak ráda, že už to je ten starý Severus:) Ale... skončí to dobře, že jo?:'( Harry to musí přežít:'(
Díky za nádherný překlad.

..

(Zuzana, 12. 1. 2014 0:01)

Mne sa tak strašne uľavilo, že Harry Hermionu neznásilnil :) ale autka ma fakticky dostala, bola som naštvaná.
Som rada, že má Severus spomienky... A to ostatné.... musím rýchlo čítať ďalej.

...

(denice, 3. 7. 2013 0:09)

Tak Severus si konečně vzpomněl! A v tak šílené situaci. Nebo vlastně kvůli té šílené situaci, už nevím, co píšu. Nádherná kapitola, i s tím děsivým koncem. Ale ještě dvě, tak nevěřím, že ho Enahma zabije. I když Remus a Draco, nevím, nevím...
Díky.

G O D !!!!!

(TruTru, 20. 12. 2012 20:41)

Zatraceně...ZATRACENĚ....Kruci!
Definitivně jsem dospěla k názoru, že se mně Enahma pokouší zabít! Nejdřív si kvůli ní vypěstuji silnou závislost a pak mě ještě předávkuje, že asi každou chvíli zkolabuji!
Tak dnešní kapitolu řadím na první příčky a to kompletně a absolutně! Ani po hodinovém utkání ve stolním tenise ve škole jsem se nepotila tolik, jako teď! A to ani nepočítám, to jak blbě si teď připadám s obličejem jak to rajský uprostřed plné restaurace a slzy tečou a tečou, až to štve!
...Ehm takže po výkladu o mých nejintenzivnějších pocitech.... ( hluboce se omlouvám, jak se u počítače nedovedu ovládat! ) ....ke kapitole! (doufám, že to klávesnice přežije!)
Tak v první řadě:
Avery pomalu, lehce svlékl plášť, pak odložil masku.
Harry ztuhl.
Ztuhl i Severus.
A v obrovské vlně vše zapadlo na své místo. Vzpomínky byly zpět....
Snape si vzpoměl! Ano! a Konečně!!! A navíc v tak dokonale dojemné situace! Pořád nechápu, jak je tohle dílo dokonalé! Jak všechno postupně takovým přirozeným, nesložitým způsobem vytváří tak neskutečné obraty, posouvá děj mílovými kroky, působí čtenářům infarkt! Hned začátek kapitoly, pár jednoduchých vět a dokážou člověka, který se mermomocí pevně drží desky stolu a zaklání hlavu, aby mu slzy pěkně vtekly zpátky do očí, vyprovokovat k sentimentu, že to ani Rouse na skříni z Titaniku nezažila!
To pouto mezi nimi, které mermomocí vydržovali během Harryho mučení bylo tak R********* ! Žes měla pravdu, je slabý slovo, doslova jsem na židli umírala touhou být tam s nimi a prožívat to z prvních řad! To, jak se uklidňovali, jak byli smířeni, a zároveň plný pocitů, jak jednoduše a přesto živě to bylo řečeno! Řekla bych že nemám slov, ale tak alespoň psát ještě něco dovedu...spíš si nejsem jistá, jakej zvuk by ze mě vyšel, kdyby teď přišla číšnice a ptala se, co si ještě dám. Teda já bych věděla, začíná to na S, je to úžasný a hodný a sarkastický a na jídelním lístku to tu stejně nemaj XD ...Kriste pane! Měla jsem zas počkat!
Harry byl zase jednou tak neskutečně chuděrkovatej, že by ho člověk okamžitě všude pofoukal! Skoro se mi po šťastných dnech už stýskalo a tohle mi vynahradilo absolutně všechny nenápadný, a zvrácený stesky po jejich věznění a mučení!!!
Severus byl zase opět tatínkovitej a se čtením, zároveň s nimi, jsem úplně silně pocítila tu chvíli, kdy si vzpomněl, a kdy si to oba uvědomili a dokonce jsem měla s Harrym ten jeho pocit "teď můžu v klidu umřít" ! To se prostě jen tak nestává! Bylo to takový to Puf! Jaké použili v princi dvojí krve :3 PUF!!!
A Hermiona...nu, kdybych byla na heterosexuální páry neobsahující Snapea, zřejmě by mě to dojalo trochu víc, ale nemůžu zapřít, že jim to Enahma pořádně zamotala! Navíc jsem teď z celé té kapitoly, úplně na měkko! Tak ona to je nakonec nešťastná oboustranná láska! Jak kolem sebe celou dobu chodili XD Obcházeli se po špičkách, trdla! :DD Doufám, že bude ještě ukázané, jak si to všechno vyříkají, protože jsem na to docela zvědavá! :)
Co se týče po Voldemortovi, (chudák moje klávesnice) PITOMEJ BLBEJ BLEDEJ BASTARD!!!!!!! GRRR!!! Ještě že je po něm! Severáček na něj měl těch smrtících kledeb radši seslat víc!!! (Aspoň teda doufám že je po něm!) A teď se snad probere k životu, ne? že jo? Oči mám zase jaksi skleněný! Přece to skončí dobře, ne? Já už s tím počítám!!!
A to jsem někdy před měsícem tvrdila, že se mi líbí tragický konce? Nic jste neslyšely, jasné? :D
Draco samozřejmě mým dutinám taky nepřilepšil! Mám pár osobních důvodu, které se domnívám, že to mohli způsobit, ale moje R********* duše doufá, že se rozhodl spontánně, kvůli tomu, jak se ti dva přede všemi umilovávali do nepříčetna, že bych mezi ně skočila i já! Nevím jestli to tak bylo, je taky možné, že to Draco plánoval už déle, no kdoví, snad se to dozvím!
Takže dneska? zabiju vás! XD Děkuju! Děkuju! Děkuju!!!!*w* Bylo to úžasné!

Re: G O D !!!!!

(Lupina, 20. 12. 2012 21:06)

Tak jo. Dneska celý den vyhlížím Tvůj komentář. Teda na Kiži mám dnes moji srdeční vánoční snamionku, tak si počti, ta zklidní nervy :-), ale opravdu Tě dnes vyhlížím.
Nemůžeš říct, že jsem Tě nevarovala :-D Výslovně jsem napsala, nečíst ve společnosti!!! :-D Holka, Ty máš odvahu. Pane jo.:-D

ANO! To jsou přesně mé pocity, které ovšem neumím vyjadřovat. Proto asi překládám a netvořím vlastní fic, že :-) A, milá TruTru, to není konec. Sobotní kapitola je ještě větší nářez!
Počkat, musím si Tvůj komentář projít ještě jednou a po kouskách reagovat :-)
Jo, Enahmě opravdu stačí pár vět. Tady vlastně toho mučení ani tolik nebylo. Právě tak, aby to čtenář na měkko zvládl a Severus si vzpomněl. Ani se mi při překladu tolik nezvedal žaludek. I když po Dnech už přeložím kde co :-D Ano, Severus si vzpomněl. Konečně. A představ si, že bys nevěděla, jak to skončí. Pokud by měl Harry zemřít, nebylo by pro Severuse lepší, aby nevěděl? Co to s ním udělá? Vědomí, že ZASE ztratil Harryho!
Rose na kusu dřeva :-) Dobré přirovnání. Teď bude na hodnotícím žebříčku rozhodně pod Enahmou :-D
Ke chvíli zboření zdí: Opravdu, kdyby tehdy zemřel, byl by to svým způsobem šťastný konec. Dostali se skrz a to bylo důležité.
Haďouš je mrtvý. Definitivně, s konečnou platností.
Draco... nu, to se dozvíš v sobotu :-)
A konec... jaký bude? Říkala jsem šťastný, že? Co když jsem kecala? MUHEHE....(překladatelka se ďábelsky směje) Ne, to bych Ti neudělala. Ale uvidíš. Na Štědrý den. To bude takový malý dáreček. :-)
Děkuji Ti mnohokrát za komentář. Mě to vždycky tak moc potěší, že ještě někdo to prožívá stejně jako já :-)

Re: Re: G O D !!!!!

(TruTru, 20. 12. 2012 21:55)

Ano, Adventka pomohla XDD Děkuju! KOukala jsem že je jich tam docela dost! To abych se dala do čtení :D
Ano, varovala jsi, proto jsem se ve škole nedívala do mobilu a pěkně jsem si počkala na teplo , čaj a cigarety v restauraci ! Jsem požitkáš číslo jedna, a když si chci, něco vychutnat, jako tyhle kapitoly, pak se vším všudy a celý den se na to příjemně těším XD A pak ten kolaps...no naštěstí tady už jsou na mě zvyklí! :3
Už chci sobotu! ( pro mě trochu adrenalin, ale co XD) Tak si trochu připadám, jako extrémista, když to čtu :D
Přesně =) Pokud by Harry skutečně umřel, pak by to bylo alespoň pro něj řekněme šťastné =3 Ale chudák Severus. S ním bych soucítila ještě příštích sto let!
Už jsem si své komentáře radši přestala kontrolovat, bolela mě hlava od neustálého mlácení čelem o stůl!
Jsem ráda, že vím, že konec bude šťastný, teď když to vím, bude se mi spát mnohem lehčeji :)))
Jasně že to prožívám! To si ani neumíš představit!! ( i když vlastně promiň ty určitě jo :D )

Re: Re: Re: G O D !!!!!

(Lupina, 20. 12. 2012 22:07)

Neboj, sobota je tady coby dup :-) A pak i pondělí :-)
Aspoň se máme na co těšit. Ty na další kapitoly a já na Tvé komentáře :-)

...

(Strelec.C, 20. 12. 2012 16:21)

Ježiš to je dras'ták, s Hermionou je to trochu jinak, ale nikdo to neví, Severus si vzpomněl a nikdo to neví.
Proč Draco skočil před Harryho? Že by ho přemohla lítost, pochybuju že je to tou kledbou.

Re: ...

(Lupina, 20. 12. 2012 17:02)

Pochybnosti jsou na místě ;-) Příští kapitola to objasní:-)
Jojo, drasťák to je. Další kus v sobotu... :-)

:)

(Luisa, 20. 12. 2012 15:53)

Krásně vymyšlené, teď to jen zase rozchodit. Doufám, že konec světa bude odložen, abych se dočkala happy endu, zatím smutním s davem:)

Re: :)

(Lupina, 20. 12. 2012 15:58)

Počkej na příští kapitolu. :-) To bude teprve smutnění :-)
Už jen dvě kapitoly a je konec :-(