Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola sedmnáctá: Kde jsi?

18. 12. 2012

Beta: marci

Kapitola 17: Kde jsi?

Probuzení bylo docela zvláštním zážitkem.

Ze všeho nejvíc se cítil zotavený. Nic ho nebolelo, mysl mu nemlžily známé chuchvalce, dýchalo se mu snadno a bezbolestně a deka kolem něj byla teplá a měkká.

Harry nechtěl otevřít oči. Byl v nebi, nebo se tak alespoň cítil, a slastně se protáhl. Pak otevřel oči. Nebyl ve své posteli. Byl v Severusových komnatách, v jeho ložnici a v jeho posteli – a v jeho nočním úboru. V ošklivém, dlouhém, šedém oblečení. Harry zasténal předstíranou rozmrzelostí, i když Severus nebyl nikde v doslechu.

Poprvé během měsíců se cítil dobře. Připadal si jako doma.

Doma… Cítil, jak se vzpomínky na předchozí dny snaží proniknout do jeho mysli, ale nenechal je. Namísto toho se vydal do koupelny a osvěžil se dlouhou sprchou. Použil huňatý ručník, který tu pro něj byl připravený – byl si jistý, že je pro něj, ležel na pečlivě složeném, čistém oblečení, a osušil se. Rychlým kouzlem, které ho naučil Severus, si zastřihl vlasy a také je vysušil. Když nakonec vyšel z koupelny, vypadal skoro jako jiný člověk. Tvář měl hladkou, krátké vlasy nebyly víc mastné, pohyboval se lehčeji. Severusovi se zadrhl dech, když vstoupil do obývacího pokoje. Pak se muž pousmál.

„Vypadáš jako tvůj… otec. Myslím Quietus,“ potichu pronesl.

Harry zvedl obočí.

„Jak to víš…?“

„Fotky,“ krátce odpověděl Severus a pokynul k pohovce. „Pojď si vzít čaj a toast. Jsi moc hubený.“

Harry polkl.

„To samé jsi říkal i včera,“ zašeptal. Oba na chvíli zabodli oči do svých talířů a Harry se natáhl pro jeden toast. Nebyl ani trochu překvapený, když mu žaludek zakručel hlady. Viděl, že se Severus usmál.

Harry si dovolil tohle ráno si užít a nenechal hořké myšlenky naplnit mysl. Jedli v tichu, ale Severus se najednou nadechl: „Minerva souhlasí s tím, že by ses měl přestěhovat ke mně.“

Vidlička vypadla Harrymu z ruky.

„Co?“ vzhlédl.

„Včera odpoledne jsme měli schůzku. Všichni učitelé mají o tebe starost. Madame Pomfreyová tě na pár týdnů chce vzít na ošetřovnu, dokud nebudeš v lepším stavu. Říkala, že to je, a stále bude, naléhavé. Vyšetřovala tě před třemi týdny, když ses vrátil z ministerstva, a tehdy jsi odmítl její pomoc. Doufala, že to zvládneš sám. Ale zřejmě se tak nestalo. Dokonce nás varovala, že bys mohl skončit u svatého Munga, pokud včas nezasáhneme. Pak jsem se nabídl, že se o tebe postarám, dokud se tvůj stav nezlepší.“

„Nechci…“ začal rozzlobeně Harry, ale Severus ho nenechal větu dokončit.

„Máš dvě možnosti. Na pár týdnů se přestěhuješ ke mně a dovolíš mi ti pomoci, nebo se přestěhuješ na ošetřovnu. Tam s tebou Poppy nebude mít slitování.“ Poslední část věty byla řečena hravě, ale to Harryho nespletlo. Severus to myslel naprosto vážně.

Harry zavřel oči a nakonec nechal nepříjemné myšlenky vstoupit. Nevěděl, co dělat. Nechtěl přijmout Severusovu nabídku, ale pobyt na ošetřovně by byl opravdu špatný. Jeho hlavním problémem byla nespavost a bál se, že madame Pomfreyová by použila Bezesný spánek, jen aby se zlepšil jeho stav, a samozřejmě, to by byla katastrofa. Už žádný podobný pitomý lektvar. Věděl, že brzy zemře, Voldemort připravoval konečnou bitvu, ale chtěl zemřít jako slušný člověk. Nebo alespoň podle svého nejlepšího vědomí. Ne jako drogově závislý slaboch. I když nebyl víc než to.

Na druhou stranu, Severus by k němu byl laskavý. A on si laskavost nezaslouží. Nezaslouží si přijetí. Ale jak by mohl Severuse požádat, aby ho zase nenáviděl? Taková prosba by byla naprosto absurdní. A nemohl vysvětlit, proč chce být vyčleněný. Být sám. Hermiona mu zakázala o tom mluvit. A pokud se bude k Severusovi chovat chladně, jen tím muže zraní. A to si nezaslouží.

Harry si povzdechl. Nevypadalo to, že by na tento problém existovalo dobré řešení.

„Dobře,“ nakonec řekl. „Ale nejsem malý kluk, aby se se mnou zacházelo v rukavičkách.“

Severus se usmál. Což ho natolik změnilo do toho známého jeho Severuse ze starých časů, až Harrymu začalo rychleji bít srdce.

„Ach, jsme teď dospělí, že?“

Harry si nemohl pomoci a protočil oči.

„V létě mi bude sedmnáct.“ ‚Teoreticky,‘ dodal pro sebe.

„Vskutku,“ Severus vstal. „Teď už je čas jít na vyučování. A jelikož tvá dnešní první hodina je obrana se mnou, můžeme jít spolu.“

„Mám učebnice ve svém pokoji,“ Harry položil šálek na konferenční stolek. „Musím si pro ně zajít.“

„Není třeba,“ Severus ukázal na své kopie ležící na stole. „Můžeš použít mé. Doufám, že je nebudu potřebovat. A po hodině si půjdeš sbalit věci. Mundungus říkal, že nesmíš docházet na přeměňování, dokud nebudeš v lepší fyzické kondici. Tak pojď,“ vedl Harryho ven dveřmi. „Přitiskni ukazovák na tečku,“ nařídil. Když Harry poslechl, zamumlal zaklínadlo. Harry polkl. Byl mu zase povolen vstup do Severusových – ne, ne Severusových, ale jejich – komnat. Muž zaznamenal výraz, který se mu mihl po tváři. „Vítej zpátky, Harry,“ položil uklidňující ruku na rameno a jemně jej stiskl. „A znovu se omlouvám.“

Dívali se na sebe. K Harryho překvapení byly jejich oči téměř na stejné úrovni. Byl ani ne o dva palce menší, než jeho strýc. Smutně se usmál.

„To je v pořádku.“

Když mířili k učebně obrany, Severus začal tichý rozhovor.

„V noci jsi měl dvě vize, nebo noční můry, to nevím.“

Harry se na něj tázavě podíval.

„Nepamatuji se.“

„Vzbudil jsem tě. Ale pokaždé jsi brzy usnul.“

Harry se zastavil.

„Ale to znamená, že jsi byl celou noc vzhůru.“

Severus mu pokynul, aby se pohnuli.

„Nezastavuj, nechci meškat. A ne, nezůstal jsem vzhůru. Spal jsem dostatečně.“

Harry zasténal, ale neodpověděl. Namísto toho změnil téma.

„Proč George?“

„Promiň?“ Severus vypadal zmateně. Harry se ušklíbl.

„Proč sis vybral George jako svého… ehm… instruktora lektvarů?“

Severus pokrčil rameny.

„Nebyl to úplně můj nápad. Po Armenině zatčení chtěla Minerva někoho důvěryhodného, kdo by učil její třídy po dobu zatčení. Nikdo se jí nezdál dostatečně kompetentní, tak požádala mě, abych přebral obranu. Řekl jsem jí, že mám zcela zaplněný rozvrh a nemám čas ani energii učit obě třídy. Pak Albus navrhl George,“ povzdechl si, když zmínil ředitelovo jméno. „Víš, byli s bratrem skvělí na lektvary. A Albus mi řekl, že po smrti dvojčete byl ztracený. A byl i pro Minervu dostatečně důvěryhodným. Arthur byl šťastný, když jsem ho kontaktoval.“

Vtom Harryho cosi napadlo.

„Ptal ses ředitele na strážce tajemství?“ vzrušeně se tázal. „Musíme se ho zeptat!“

Teď už stáli před dveřmi do učebny, ale Severus je neotevíral. Namísto toho se otočil k Harrymu a smutně na něj pohlédl.

„Kouzelné portréty v sobě nesou jen podstatu své ztvárněné osoby, nemají všechny její vzpomínky, jen malou část. A dokonce i ta je tvořena pouze vzácnými vzpomínkami osoby, která je měla v době tvorby portrétu.“

„Ale…“ koktal Harry. „Ale myslel jsem, že… poznal mě! Miloval mě!“

Severus si povzdechl a na tváři se mu objevil smutný výraz.

„Ředitel tě miloval, Harry. Byl jsi pro něj jako syn, či vnuk. A tedy, když byl loni portrét malován a byl do něj vkládán jeho osobní podpis, obsahoval hodně ze vztahu k tobě: pocity k tvé osobě, péči… Ale nepamatuje si tě jako živý člověk.“

„Pak je jako ty,“ zašeptal Harry a zbytek ranní bezstarostné nálady se vypařil.

„Jako já,“ souhlasil Severus a otevřel dveře.

XXX

Vzhledem k tomu, že Severus trval na tom, aby se Harry účastnil každého jídla ve Velké síni a jedl, rozhodl se posadit ke zmijozelskému stolu na své staré místo, protože čelit Hermioně by mu pokazilo chuť k jídlu. Stále cítil vinu pokaždé, když se na ni podíval, a dokonce i když na ni jen pomyslel. Takže se snažil vyhnout všem situacím, které by mu ji připomínaly. Skončil se studiem v knihovně, zašel tam jen vybrat knihy, které potřeboval, a hned prchal do jejich komnat. Ty byly pohodlně prázdné až do pozdních hodin, kdy se Severus vracel z posledního vyučování nebo trestů.

Jejich vztah nebyl stejný, jako před Severusovou ztrátou paměti; nebyli si tak blízcí a otevření, ale bylo to lepší než v srpnu a Harry se kvůli tomu často cítil provinile. Hermiona stále ještě neměla nikoho, o koho by se mohla opřít… To ho tížilo na duši.

Závislost na lektvaru měla své nechutné následky, se kterými se musel potýkat. Stále měl problém udržet v sobě jídlo a často mu bylo špatně od žaludku a chtělo se mu zvracet. Měl podezření, že s tím měla co dočinění i jeho vina. Ale tyto malé indispozice se snažil před Severusem skrýt. Stále měl veliké výkyvy nálad, nicméně snažil se je udržet na uzdě. I když Severusův pohled namířený jeho směrem mu řekl, že muž ví přesně, co se s Harrym děje. A v neposlední řadě tu byly noční problémy: před Severusem nemohl skrýt nespavost či noční můry, když už se mu nějak podařilo usnout.

K jeho úlevě mu Mistr lektvarů nedával lektvary na spánek, nebo nějaké na zmírnění jeho stavu. Namísto toho poslal Harryho zpět hrát famfrpál na pozici, kterou o Vánocích opustil. Harry se ze začátku zdráhal, ale Severus byl neoblomný, a pravidelný sport Harrymu konečně vrátil chuť k jídlu a díky solidnímu vyčerpání i pomohl se spánkem.

„Jsem rád, že ti profesor Snape může pomoct,“ řekl Ron jednou po famfrpálovém tréninku, když opouštěli šatnu a unaveně se potáceli směrem k hradu. Harry se pousmál nad opatrným a zdvořilým způsobem, kterým Ron zmínil Severuse. Před rokem to byl jenom ‚umaštěný zmetek‘ nebo prostě ‚Snape‘. Nemohl si pomoci a vesele vyhrkl.

„Profesor Snape, ech?“

Ron zrudnul a sklonil hlavu.

„Podívej, já… chtěl jsem ti něco říct. Myslím… myslím, že jsem k tobě nebyl zcela pravdomluvný.“

Oba se zastavili a Ron se podíval Harrymu do očí.

„Co se stalo?“ Harry svraštil obočí. Nechtěl se znovu s Ronem rozejít.

„Musím se s něčím přiznat, Ha- Quietusi…“

„Můžeš mi říkat Harry. Přeci jen je to mé jméno. A dřív jsi mě volal Harry.“

„Jen jsem ti chtěl ukázat, že… nechci být tvým kamarádem jen proto, že jsi Harry…“

„Vím,“ přikývl Harry. „Nejsem hloupý.“

Ron zrudl.

„Samozřejmě, že nejsi,“ zamumlal a zhluboka se nadechl. „Harry, když jsi měl tu hroznou vizi a tvé jizvy… chci říct… když jsme se vlámali do tvého pokoje… podíval jsem se do myslánky,“ zavřel oči. „Chtěl jsem ti to říct dřív, ale nechtěl jsem přijít o naše přátelství…“

Harry jen zíral.

„Ty – co?“

Ron polkl.

„Podíval jsem se do myslánky. A uviděl jsem, co se stalo tobě a profesoru Snapeovi… a já,“ poslední slova dodal tak tiše, že byla sotva slyšitelnější než šepot. „Nechtěl jsem tě špehovat. Jen… Jen jsem tě chtěl pochopit… Byl jsem vyděšený, když tě profesorka McGonagallová a Hermiona odnesly pryč, všechno bylo tak zakrvácené, vzpomněl jsem si, jak jsem… tě proklel v Prasinkách, a uviděl jsem myslánku,“ teď už se Ron chvěl. „Prosím, odpusť mi, já… já…“ nemohl pokračovat.

Harry viděl, jak se Ron začal třást, a trápení jeho přítele ho hluboce zasáhlo. Nezmohl se na slovo. Ale chtěl ho nějak utěšit, uklidnit, tak k němu přistoupil blíž a pevně ho objal. Ron vydal zvláštní zvuk, a pak si Harry uvědomil, že jeho kamarád pláče.

„Nezlobím se, Rone,“ zamumlal. „Vytvořil jsem tu myslánku pro tebe. Chtěl jsem, abys to viděl, abys pochopil…“

Ron se teď skutečně třásl.

„Harry, co jsem udělal, bylo neodpustitelné. Mohl jsi zemřít. A já to tak dlouho nechápal… Byl jsem idiot, zatracený idiot. Byl jsem krutější než Ty-víš-kdo.“

„To je v pořádku, Rone,“ šeptal Harry. „Skončilo to, všechno skončilo. Už nejsem ve Voldemortově vězení, přežil jsem i tvou hloupost, jsme zase přátelé, ne?“

„Jsme?“ zamumlal Ron.

„Samozřejmě, ty pitomče. Jsme přátelé,“ Harry pustil Rona z objetí a usmál se na něj. „A jsem rád, že ses na ty vzpomínky podíval.“

„Po tom, co jsem viděl, si nedokážu představit, jak jsi mi mohl odpustit. Jsi mnohem lepší člověk, než kdy budu já…“

Harryho úsměv posmutněl.

„Ach, to si nemysli, Rone. Nejsem tak skvělý hrdina, jak si myslíš. I já provedl neodpustitelné věci,“ hlas zeslábl.

Ron zavrtěl hlavou.

„To si nemyslím. Vždycky se viníš za věci, které jsi nikdy neudělal. Měl bys s tím přestat.“

„Ne!“ netrpělivě vykřikl Harry. „Jen proto, že o tom nevíš, neznamená, že to neexistuje!“

Harryho výbuch Rona zaskočil, ale přikývl.

„Dobře. To víš ty…“ ale byl nejistý. Harry se rozhodl opustit téma a opět vykročil směrem k hradu. Ron ho následoval.

„Vypadal jsi hrozně po propuštění z ministerstva. A po těch týdnech… Váš rozchod s Hermionou tě tak zničil?“

„Co-cože?“ Harrymu poklesla čelist. „Nikdy jsem s Hermionou nechodil!“

Ron se ohromeně zastavil.

„Vy – nechodili? Ale… ale všichni si to mysleli! A celá nebelvírská kolej je na Hermionu naštvaná, protože jsme si mysleli, že se s tebou rozešla hned po tvém návratu z ministerstva!“

Harry zbledl.

„Ne… my se… ehm… pohádali a já… byl na ni krutý, a ona mi řekla, abych se k ní nikdy znovu nepřibližoval,“ slyšitelně polkl. „Má pravdu, Rone. Co jsem… jí řekl, bylo neodpustitelné, ale my… spolu nechodili. Proč jste si to mysleli?“

Ron lehce pokrčil rameny.

„Byli jste do sebe tak ponoření… Myslel jsem, že ji miluješ.“

„Já…“ Harry se nadechl, ale větu nedokončil. Prostě nevěděl, co říct.

XXX

Do konce března Harry zdokonalil kouzlo, které chtěl seslat na svoji hůlku. Po deseti úspěšných pokusech s pírkem, které našel v sovinci, vzal svoji starou hůlku, zamířil na otcovu, kterou teď obvykle používal, a pronesl slova, která vytvořil:
„Locodefy ‚otec‘!“ Cítil, jak se mu hrdlo strachem sevřelo, když hůlka zmizela. Vroucně doufal, že svoji hůlku neposlal za Ronovou učebnicí a pírky, která použil, než zdokonalil nové kouzlo. Natáhl pravou ruku, zamumlal klíčové slovo: „Otec,“ a hůlka se mu okamžitě zhmotnila v dlani.

Zaplavila ho obrovská vlna úlevy. Dokázal to. DOKÁZAL TO!

A teď, se svojí znalostí o magii duše (založené na knihách z oddělení s omezeným přístupem), byl připraven.

Byl připraven čelit Voldemortovi a zbavit se ho nadobro.

A byl připraven zemřít.

A možná jeho posledním činem, kterým zabije to monstrum, dojde k odpuštění zločinu spáchaném na Hermioně.

Hermiona… Harry pevně zavřel oči, aby zabránil slzám vytrysknout. Hermiona…

Popadl znovu otcovu hůlku a namířil jí na druhou.

„Locodefy‚Grangerová‘!“ zašeptal. Hůlka zmizela, ale tentokrát Harry neudělal nic, aby se znovu objevila. To se stane už jen jednou, to bude stačit.

Povzdechl si a odešel na famfrpálový trénink. Díky Harryho hbitosti zase jednou porazili zmijozelský tým a Seamus ještě přitvrdil. Harry si všiml, že spolužák se začíná víc a víc podobat Oliverovi.

Po famfrpálovém tréninku měl schůzku s Fletcherem, který souhlasil se Severusem, že je načase přijmout Harryho zpět do hodin přeměňování, ale chtěl si nejdřív prověřit Harryho sílu.

A zítra bude mít další schůzku s profesorem Kratiknotem. Harry se usmál. Profesor byl tajnůstkářský, když požádal Harryho, aby k němu zašel. Byl si jistý, že schůzka má co dočinění s Aprílem, a proti nějakým dobrým vtípkům dříve nikdy nic neměl… Dříve, před tím. Harry se otřásl a pevně se soustředil na famfrpálový trénink.

„Pořád nevím, kdo může být zrádce,“ řekl mu Severus, když později toho večera leželi ve svých postelích. „Mluvil jsem s Minervou a prošli jsme seznam učitelů, ale jsme naprosto bezradní. Řekla mi, že upozornila své přátele na ministerstvu. Nemyslí si, že je ministerstvo na straně Voldemorta. Dokonce ani s Merc… ehm, panem McGonagallem na jejich straně.“

Harry vítal přítmí v místnosti. Při zmínce ředitelčina jména projel Harryho tělem studený chlad. Prostě nádhera. Severusův hlavní spojenec v této situaci byla ta nejvíc podezřelá osoba. Ale nechtěl se zase hádat. Měli dost diskuzí o její úloze v celé této situaci a Severus byl o její nevině skálopevně přesvědčený.

„Nesuď nikoho jen podle jeho okolí. Pouhý fakt, že je její bývalý manžel zodpovědný za tvé zatčení a výslech, neznamená, že s tím Minerva souhlasí, nebo hůř, že je jeho spojencem po tom všem. Znám ji téměř dvacet pět let. Vždy byla proti agresi, vždy byla archetyp nebelvírské statečnosti, loajality, starostlivosti. A vždy byla nejlepším Albusovým přítelem. Mohla Albuse zradit mnohem dřív, kdyby chtěla.“

Harry neměl žádné argumenty proti všem těm věcem, co Severus řekl. Ale jeho podezření to nezmenšilo. Tak se snažil od ní držet co nejdál, aniž by vzbudil příliš mnoho Severusovy pozornosti.

„Jo a mluvil jsem s Mundungusem po vašem setkání,“ pokračoval najednou Severus. „Řekl mi, že jsi v mnohem lepší fyzické kondici, než jsi byl, ale pořád si myslí, že pokračovat teď v přeměňování by pro tebe bylo příliš brzo. Že by to přetížilo tvé stále křehké zdraví.“

Harry zasténal.

„Takže jeho odpověď je ‚ne‘.“

„Ano,“ podíval se na něj Severus přes svoji knihu. „A souhlasím s ním. Trochu jsi přibral, ale jsi stále podvyživený a famfrpálové tréninky jsou dost fyzicky náročné.“

Harry bezvýrazně zasténal, ale neprotestoval. Bylo to opravdu zbytečné: měl na starosti jiné, důležitější věci, jako Voldemortovu nebo vlastní smrt. Proč se obtěžovat s přeměňováním?

Severus byl Harryho klidem překvapený, ale nevyjadřoval se k tomu.

Brzy oba upadli do spánku.

XXX

Následující ráno našlo oba vyčerpané. Harry měl v noci krutou vizi, ale na rozdíl od těch předchozích, tato byla šílená a rozmazaná, plná ďábelského smíchu a mučení a krve, tolika krve… Severus ho nemohl dlouho probudit, byl vtahován hlouběji a hlouběji do vize, která trvala několik hodin.

„Chci, aby to už skončilo,“ řekl Harry ráno a Severus se na něj ustaraně podíval.

Snad každý ve škole měl naprosto opačnou náladu. Celý den byl plný vtipů a žertů a aprílových rošťáren, ale jak šel čas, usazovala se v Harryho žaludku ošklivá předtucha. Něco se chystalo.

Ale bylo tu ještě něco, co chtěl vyřídit dříve… dříve, než se to stane. Chtěl si promluvit s Hermionou. Možná naposledy v životě. Chtěl se omluvit. Ne kvůli odpuštění nebo přijetí. Žádné si nezasloužil. Prostě jen nechtěl zemřít, aniž by jí řekl, jak je mu to líto. A že mu na ní záleží.

Ale Hermiona mu při každém pokusu unikla a on si najednou uvědomil, že už je čas večeře a že musí jít k profesoru Kratiknotovi.

Tak snad potom.

Vydal se do kanceláře maličkého profesora a ta, k jeho překvapení, byla prázdná. Dveře byly pootevřené, když dorazil.

Nevěda, co dělat, přistoupil ke krbu, ve kterém vesele hořel oheň, plamínky tančily a poskakovaly směrem ke komínu.

Pak se dveře v zadní části místnosti otevřely a odhalily profesora, který spěchal kanceláří.

„Ach, pane Snape!“ srdečně se usmíval. „Tady jste!“

Harry přikývl. To bylo zjevné.

Další dveře kanceláře cinkly, jak je profesor zavřel rychlým kouzlem.

„Takže, chtěl jsem, abyste přišel kvůli mému malému překvapení pro zaměstnance. A chtěl jsem, abyste mi pomohl,“ zamrkal a široce se usmál. Harry se také usmál.

„Jak vám mohu pomoci, pane profesore?“

Malý muž kývl ke křeslu.

„Posaďte se. Čaj? Kávu?“

Harry se krátce zamyslel.

„Čaj, prosím.“

Jak se čaj objevil na malém stolku před krbem, oba popadli šálky nejblíže k nim a napili se.

A pak se svět kolem Harryho rozmazal. A vtom pochopil, že měl Severus pravdu.

Zrádcem nebyla McGonagallová. Byl jím profesor Kratiknot.

XXX


Co se dálo, bude se dít zase,

a co se dělalo, bude se znovu dělat;

pod sluncem není nic nového.

Kazatel 1.9, (ekumenické vydání Bible r. 1985)


Zase se ocitl tady. Nemusel se příliš soustředit, poznal TU celu okamžitě.

Byla, samozřejmě, v lepším stavu, než když to tu viděl naposledy: hnědé dubové dveře byly pevně zakotveny v silných zdech a nikde nebyly vidět známky trosek. Pochodně unaveně blikaly, neschopné zahnat temnotu, a velký džbán na vodu jen tak nudně stál u dveří.

Voldemort udělal vše pro to, aby obnovil budovu a konečně dokončil to, co tak dlouho plánoval: zabít Harryho na svém oblíbeném místě. V Nightmare Manor.

Zdálo se, jakoby od chvíle, kdy tu byl naposledy, uběhlo století. Tehdy byl vyděšeným děckem, které dychtilo po troše lidské náklonnosti – teď byl odhodlaným mladíkem toužícím po smrti. Ale nejdříve měl něco důležitého na práci: musel porazit muže, který způsobil všechny bolesti jeho života, muže, jehož život započal podobně, jako ten Harryho…

Harry se posadil, protože ledově studené kameny se zakusovaly do jeho kůže. Neměl na sobě nic dalšího krom boxerek. Když přejel pohledem své tělo, všude viděl jizvy. Zkrášlovací kouzlo bylo sejmuto a velmi pravděpodobně ho pečlivě a důkladně prohledali. Povzdechl si. Nenašli hůlku, protože nebyla u něj, nebo spíš, nijak ji nemohli objevit. Nevěděli, že nepřišel nepřipravený. Byl přichystaný a připravený.

Odplížil se do rohu – opět jejich rohu – přitáhl si kolena k hrudi a objal je. Cela byla studená. Stále.

Zavřel oči a snažil se uklidnit. Nebyl úplně v pohodě: k tomu tak potřebnému rozhovoru s Hermionou nedošlo a teď už nikdy nebude schopný jí říct, že… Že co?

V předtuše svého nadcházejícího konce, nechal Harry myšlenky volně plynout. Co by jí řekl, kdyby tady byla?

Nejdřív by jí pověděl, že nikdy neměl v úmyslu jí ublížit. V žádném případě. Ani emociálně, ani fyzicky. A přesto se mu to v obou případech podařilo. Otřásl se hanbou. Jen chtěl, aby ho někdo držel, a ne jen držel, ale aby ho držel stejně jako Hermiona v létě na Black Manor, kde ho vždy objímala při jeho vizích a nočních můrách. Chtěl se jen přitulit, sevřít ji v náručí, zabořit obličej do jejího hábitu, cítit ji a její teplo, slyšet tep jejího srdce, klidné dýchání, které lechtalo jeho vlasy… Jen se jí chtěl dotknout, stočit se do klubíčka na její hrudi, s jejími pažemi kolem těla, jejím mumláním tichých nesmyslů do uší, uklidňováním, že všechno bude v pořádku, že každá noční můra nakonec skončí, že nepotrvá věčně, že na světě nebude sám… A všechno tohle chtěl od Hermiony. Ne od Rona, Arese nebo Nevilla, jeho nejlepších přátel, ne od Severuse, muže, kterého miloval víc než kohokoliv na světě – chtěl to od Hermiony, protože… Odpověď teď byla zřejmá! Proč na to nepřišel dřív?

Hořkost se mu zakousla do krku.

Ron si myslel, že Harry miluje Hermionu. Všichni si mysleli, že spolu chodí.

A Hermiona… Hermiona se o něj v létě bála, probděla s ním několik nocí, někdy plná obav spala u jeho dveří. A nejen v létě. Předtím. Rozešla se s Ronem jen kvůli němu. A pokud by byl Harry k sobě upřímný, musel by si uvědomit, že Hermiona a Ares se rozešli opět kvůli němu.

A jaká byla jeho reakce, když uviděl poprvé Hermionu spolu s Aresem? Co to bylo za chlad, vzdálenou touhu v hrudi, v srdci?

A jeho úleva, když našel Hermionu sedět v knihovně u stolu v arabské sekci. Málem viděl ten úsměv, když k němu vzhlédla, její pozvání, aby se k ní přidal, dychtivost, s jakou to udělal, a srdce ho začalo bolet – ale tentokrát touhou, silnou touhou, která jej spalovala, touhou vidět ji znovu, mluvit s ní, přiznat jí, po té hromadě pitomostí, že je mu líto, ale že se do ní zamiloval – a že je zamilovaný už nějakou dobu.

Tělo se mu chvělo, ale ne kvůli chladu. Byl idiot, král všech idiotů, a ani nevěděl, proč byl tak slepý! Kdyby jí tak mohl říct, co cítí! Nebo jí poslat zprávu, že ji miluje – ačkoliv by jím možná byla znechucená ještě víc, než teď, uklidňoval Harry sám sebe.

Miloval Hermionu, už nějakou chvíli do ní byl zamilovaný, a vezme si to tajemství do hrobu. Možná je to pro všechny to nejlepší.

Zavřel oči a znovu na ni myslel. Na její úsměv, její péči o něj, jak se jí tvář rozsvítila, když ho uviděla… Svého nejlepšího přítele.

Ne, Harry teď nechtěl myslet na to, jak ji zradil. Chtěl zemřít se vzpomínkou na usmívající se tvář, jak její hlas říká ‚Quiete,‘ a usmívá se, usmívá se, usmívá se…

Nikdy už ji znovu neuvidí.

Harry zvedl hlavu, když se blížily hlasy pronikající do cely z chodby. Takže si pro něj přišli. Vstal. Nebude se bránit. Zemře důstojně, když už tak nemůže žít.

Ale když se dveře otevřely a on vykročil vpřed, vpadla dovnitř vysoká postava.

Severus.

Dveře se za ním s hlasitým BUM zavřely.

Byli zase spolu v tomto pekle.

Harry se zhroutil na podlahu a začal se hystericky smát.

XXX

Severus naprosto nenáviděl první duben. Byl zcela otrávený těmi idiotskými žertíky, které studenti shledávali zábavnými. Idioti!

Vpochodoval do své kanceláře a vydechl úlevou, když tam nikde neviděl svého asistenta. Chtěl být chvíli sám, a poté zamířit do svých komnat a nedělat nic – možná s Harrym. Usmál se sám pro sebe. ‚Změnil ses, Severusi,‘ pomyslel si. Alespoň jeho city k chlapci se změnily.

Harry Potter. Harold Quietus Snape. Pořád to znělo hloupě.

Rychlým pohybem se zbavil těžkého pláště a pověsil ho na dveře: jeho kancelář nebyla tak studená, jako chodby. Když se otočil, jeho oči zachytily něco… neobvyklého. No, v poslední době zde nacházel poměrně dost neobvyklých věcí, Weasley tu po sobě vždycky něco nechal: plášť, knihu, stoh esejí nebo návody na lektvary. Ale musel říct, že ten chlapec nenechával nic na jeho stole. A ze všeho nejvíc, ničeho se nedotýkal.

Ale zdálo se, že ten kluk nebyl o nic lepší než idioti, které učil. Jak se mu odvážil zanechat ten výtisk pitomého Denního věštce na stole? Severus ty noviny nenáviděl a četl je pouze tehdy, pokud to bylo nezbytné.

No, možná se zase něco stalo, pomyslel si, ale ta myšlenka polila jeho tělo studeným potem. Ty věty, které začínaly ‚něco se stalo‘ měly tendenci končit ‚s Harrym‘.

Obešel svůj stůl, aby si mohl přečíst titulek, ale stále ještě se novin nedotkl. Byl špionem příliš dlouho. Ale pak uviděl obrázek v rohu, fotografii hnědovlasého, zjevně mrtvého kouzelníka. ‚Nemus Kratiknot a jeho rodina byli nalezeni mrtví včera ve svém domě…‘ četl. Severus svraštil obočí.

Nemus Kratiknot? Ale to stalo před měsícem. Podíval se na datum pod záhlavím. 22.července 1996. Loňské léto.

Léto, kdy se vše obrátilo vzhůru nohama. Léto, kdy započaly mnohé z těch bolestivých záležitostí… Harryho pomalé přibližování, pak útok na štáb Řádu a smrt Freda Weasleyho, protože Harry dal svolení panu Nottovi… Ach. Ale pan Nott mu později řekl, že na Black Manor nepřišel přímo. Dvakrát změnil trasu: v Děravém kotli a u Svatého Munga. A obě místa byla celkem přeplněná. A krby v nemocnici byly dobře hlídané. Vzpomněl si, že byl docela překvapený tím, že Voldemortovi hloupí služebníci byli schopni chlapce sledovat. Ale později… Útok na spěšný vlak do Bradavic… opět špionáž mezi zaměstnanci. A Brumbálova smrt.

Ach.

Ech-ach.

Jak mohl být tak pitomý? Špeh mezi zaměstnanci – Brumbál a on vždy byli zajedno, že špeh tu byl. Ale nebyl špeh v Řádu. A od loňského léta bylo jasné, že je i tam. Velmi důvěryhodný špeh. Opravdu. A tento špion se stal později strážcem tajemství. Musel být starým přítelem Albuse. Brumbál možná nebyl tak paranoidní, jako Severus, ale za strážce tajemství by si nového člena nevybral, pokud… pokud by tu osobu neznal delší dobu.

A byl tu jen jeden člověk, který tomu všemu odpovídal. Filius Kratiknot, který se přidal k Řádu těsně po synovcově smrti v létě.

Bylo to možné?

Severus zavrtěl hlavou a popadl noviny, aby je ukázal Minervě. Ale když ucítil známý tak v pupku, věděl, jak byl hloupý. Protože jen jedna osoba mohla tento zvláštní výtisk položit na stůl.

XXX

„Harry, Harry, uklidni se,“ Severus si klekl vedle Harryho a třásl jeho rameny. V příštím okamžiku se na něj Harry vrhnul. Neovladatelně se chvěl.

„Co tady děláš?“ roztřeseným hlasem šeptal do Severusových uší.

„Přenášedlo,“ zašeptal zpět Severus a Harry se šíleně uchechtl. „A ty?“

„Nějaký umrtvující lektvar. Ale nevzal jsem ho z vlastní vůle,“ rychle dodal. „Kratiknot mi dal šálek čaje. Napil jsem se a ztratil vědomí.“

„Ach, Harry…“ zamumlal muž. Hlas se mu chvěl stejně jako Harrymu. „Jsi tady… Ó můj… jsi tady…“ hlas se lámal. Napůl se uvolnil z Harryho objetí. „Jsi skoro nahý.“

„Svlékli mě. Nechtěli další překvapení,“ spěchal Harry vysvětlit.

„A co tvoje druhá hůlka?“ mužský hlas zněl dutě. Odpověď znal.

Harry zavrtěl hlavou. Samozřejmě, Severus o ní věděl, pověděl mu to v létě. Ale nechtěl říct Severusovi pravdu. Muž by trval na tom, aby se osvobodili, ale to Harry nechtěl. Musel splnit úkol. Chtěl, aby celá tahle válka skončila. Nechtěl si zachraňovat kůži. Už nikdy víc.

„Svlékli mě a seslali na mě hromadu odhalujících kouzel,“ přitulil se zpět do objetí. „Vždycky jsem měl kvůli jizvám zkrášlující kouzla…“

Severus teď Harryho zcela pustil a rychle si vysvlékl svetr.

„Obleč si ho. Nechci, aby ses nachladil.“

Na okamžik se na něj Harry díval nevěřícně, pak vybuchl hysterickým smíchem.

„Severusi, nebudu mít čas se nachladit. Zabije mě dnes v noci, dřív, než dostanu rýmu nebo chřipku!“

Severus ztěžka polkl a zachvěl se.

„Pak chci, aby tvé poslední hodiny nebo minuty byly za těchto podmínek co nejpříjemnější,“ řekl a podal kus oblečení do Harryho ruky. „Obleč se. Prosím.“

Harry přikývl a vzal si svetr. Ruce se mu tak třásly, že kdyby mu Severus nepomohl, nezvládl by se obléct.

„Díky.“

Tentokrát mu Severusův svetr seděl a on si vzpomněl na první příležitost, kdy ho Severus přiměl obléct si jeho svetr; byl tehdy dlouhý jako hábit.

„V této cele jsme strávili dva týdny,“ najednou oznámil.

Severusova tvář se zkroutila.

„Nepamatuji se,“ zachraptěl. „Chtěl bych si vzpomenout, ale nejde to,“ ruka se mu třásla, když ji natáhl a uchopil tu Harryho. „Zemřu, aniž bych si vzpomněl, co pro mě znamenáš, Harry,“ panika podbarvila jeho hlas. „Nikdy si na tebe nevzpomenu…“

Harry stiskl Severusovu ruku.

„To už není důležité, Severusi.“

„Je.“

Zhroutili se na podlahu vedle sebe.

Právě teď si Harry uvědomil, že se oba třásli.

„Chci, aby to skončilo,“ najednou řekl Harry a zabořil hlavu do Severusova ramene. „Bojím se, Severusi,“ dodal, když se na něj Severus podíval. „Bojím se mučení. Voldemort slíbil Averymu, že mu mě dá.“

Najednou ho Severusova paže objala pevněji.

„Nechci tě ztratit, Harry.“

„Víš, budeš muset sledovat celé to utrpení. Jako špion…“

„Harry, prosím…“

„Musíš být silný, Severusi. Nepros je, aby mě nechali být. Nenechají…“

„Harry, prosím…“

„Slib mi, prosím, že tam pro mě budeš… že mě doprovodíš…“

„Harry…“

„Slib mi to, Severusi.“

Objímali se tak pevně, až jim zbělely klouby.

„Provedl jsem něco neodpustitelného, Severusi,“ přiznal se najednou Harry.

„Ne, Harry. Tohle není čas…“

„Ale je, Severusi, prosím…“ Harryho hlas zakolísal. „Musím to někomu říct, než umřu.“

Severus přitiskl tvář do Harryho rozcuchaných vlasů.

„Pak to řekni,“ políbil Harryho na temeno hlavy.

„Znásilnil jsem Hermionu,“ zašeptal a čekal, že se Severusovo objetí ztratí. Ale mužův stisk jen zesílil a uklidňoval ho. „Nechtěl… jsem jí to udělat. Jen jsem toužil po něčí blízkosti, troše tepla,“ teď už slzy stékaly po Harryho tváři. „Nevím, co jsem udělal, proč jsem to udělal, ale prosím, Severusi…“ kvůli vzlykům nemohl pokračovat. Severus mu do vlasů vtiskl další polibek. Harry se snažil uklidnit a dostal ze sebe: „Pokud přežiješ, řekni jí, že… že si nikdy neodpustím to, co jsem jí udělal, ale že jsem to nechtěl. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Já jen… jen…“

„Šššš…“ Severus ho začal pomalu kolébat, „jsem tady, slyším tě, slibuji, že jí to řeknu…“

„Děkuji…“ Harry zvedl tvář a podíval se do Severusových očí. „Pokusím se udělat vše pro to, abych tě zachránil. Jen mě nenechávej samotného…“ tentokrát byla Severusova tvář tou starou, známou, drahou tváří muže, jehož se Harry naučil milovat jako svého otce.

„Budu tady, Harry.“

„Vím, že tě to zraní, ale prosím, nezavírej oči…“ hlas měl tak ochraptělý, že mu bylo stěží rozumět.

„Nezavřu,“ Severus se na něj díval. „Budu tam až do konce.“

Napětí najednou opustilo Harryho tělo a on se sesunul na Severuse jako loutka.

„Děkuju, tati.“

Něco stékalo do Harryho očí a pálilo v nich.

Na chvíli si pomyslel, že se potí.

Ale když tichý pláč otřásal Severusovým tělem, a Harry cítil něco teplého na temeni hlavy, věděl, že to byly Severusovy slzy, které ho pálily v očích. Horké, slané slzy, jako slzy fénixe léčily jeho mysl, duši.

Byl připraven.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Re: Komentík

(MagicLady, 18. 12. 2012 10:04)

To počasí venku mě pěkně štve, potřebuji jít nakoupit vánoční dárky :) A to ještě nevíš, jak pěknej konec 25. Lvice má ;)

Re: Re: Re: Komentík

(Lupina, 18. 12. 2012 10:09)

Jejda, to se budu těšit. :-)
A já dárky už mám. Dávno. I zabalené. Heč :-D

Re: Re: Re: Re: Komentík

(MagicLady, 18. 12. 2012 10:42)

To se máš, já je vždycky kupovala na začátku prosince, ale poslední 2 roky to nějak časově nezvládám, takže je kupuju až poslední týden a ještě kvůli nim objedu celou Prahu :D

:)

(Luisa, 18. 12. 2012 9:57)

Už zase, zase jsou v tom! Ale teď už to musí vyjít, NB musí zdechnout;)

Re: :)

(Lupina, 18. 12. 2012 10:02)

Ano, teď už zbývá vybojovat poslední bitvu... Vyjde to...:-)