Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola šestnáctá: Boj musí pokračovat

16. 12. 2012

Beta: marci


Kapitola 16: Boj musí pokračovat

Harry už nechtěl žít a tentokrát bylo jeho přání silnější, než kdy dřív. Souhlasil s Hermionou. Byl nechutný mizera, nic víc. Neměl žádnou omluvu. Nezasloužil si žít. Ta slova se v něm ozývala, kamkoliv šel, cokoliv udělal. Neměl výmluvy, nebude mu odpuštěno.

Stále pod vlivem předchozího rozhovoru se nemohl vzdálit z místa, kde ho Severus opustil: v prázdné chodbě, opřeného o zeď.

Nic nebylo stejné. Harryho hruď se sevřela. Brumbál byl pryč. Remus také. A on… chlad mu sevřel hrdlo. Pomalu začal chápat rozdíl mezi zodpovědností za smrt Cedrika a Freda a zodpovědností za činy předchozí noci. To poslední byla úplně, zcela a absolutně jeho chyba. Neměl pro to omluvy. Všechno bylo tak odlišné. Poprvé ve svém životě se cítil ztracený. Byl to pocit horší, než být políben mozkomorem. Zradil někoho, kdo mu věřil a miloval ho, kdo tu vždy byl, když se o někoho potřeboval opřít.

Co se stalo? A proč? Proč na ni zaútočil?

Ne poprvé toho dne se snažil nějak zrekonstruovat skládačku uplynulých hodin, pochopit, vidět… Ale bylo to tak těžké. Vše se zdálo jako v mlze, rychle se pohybovalo a on nedokázal zachytit nic, jen krátké obrazy.

Jedno věděl: minulou noc chtěl někoho, kdo by tam byl s ním, aby ho držel. Byl vyděšený z vyhlídky na čekající noc naplněnou nespavostí a krátkými zdřímnutími plnými nočních můr. Ale nechtěl ji nutit, aby zůstala!

A teď s ním odmítala mluvit a on jí dobře rozuměl.

Ba co víc, konečně pochopil Severuse. Vzpomněl si na společné loňské Vánoce, Severusův bolestný příběh o vstupu mezi Smrtijedy a jeho ostrá slova, když ho Harry poprosil o oslovení ‚táto‘. ‚Nezasloužím si…!‘ Kolikrát to ten muž zopakoval?

‚Nezasloužím si žít…‘, ‚Nezasloužím si být tvým otcem…‘, ‚Nezasloužím si být milován…‘ a tak dál, bez konce. Harry si vždycky myslel, že Severuse chápe. Ale teprve nyní viděl, že chápat a rozumět má spoustu různých úrovní.

Také si nezaslouží žít. Nebyl o nic lepší, než lidé, kterými pohrdá: Malfoy a jeho smrtijedští kumpáni, nebo ti chlapi, kteří ho minulé léto mučili. A nad tím vším se vznášel fakt, že nic se nedalo vrátit.

Co se stalo?

Bylo by mnohem snazší, kdyby si mohl alespoň vzpomenout, co přesně se přihodilo. Hermionino chování na něco ukazovalo – na nejhorší možný scénář, a jeho vzpomínky mu utvrzovaly to hrozné podezření. Pomyšlení, že něco takového udělal Hermioně ho přepadlo tak silně, že se pozvracel.

Tak ho nalezl Ares: klečícího nad zvratky s rameny otřásajícími se vzlyky.

„Quietusi?“ chlapec přistoupil váhavě blíž a dřepl si k jeho boku. Jemná ruka se dotkla jeho ramene a Harry cítil, jak ho někdo opatrně zvedá. „Pojď, zavedu tě do tvého pokoje.“

Harry se cítil tak slabý, že nemohl protestovat. Vzlyky tak oslabily jeho hlas, že mohl z úst vypustit jen krátké slabiky.

„Nech… samotného… zasloužím…“

Ale Ares ho přidržel blíž a po krátkém zhodnocení Harryho stavu vtáhl svého přítele do prázdné učebny.

„Filch z tebe nebude mít radost…“ řekl hravě, maje na mysli binec, který zanechali na chodbě. Ale Harryho trápení ho přimělo zvážnět. „Co se stalo?“

Harry sklouzl dolů po zdi a přitáhl si kolena k hrudi.

„Nech mě být, prosím,“ mumlal skrz vyschlé hrdlo. „Nezasloužím si tvoji péči.“

„Blbost,“ zamumlal Ares a posadil se vedle Harryho. „Mám o tebe strach, víš?“

Harry vnímal, že ho Ares neopustí, tak se rozhodl změnit téma.

„Co se stalo, že mě propustili v takovém spěchu?“

„Hodně věcí,“ usmál se Ares. „Nejdřív noviny psaly o tvém spiknutí s profesorkou Noir. Následující den se ukázalo, že profesor Snape znovu nárokoval tvé opatrovnictví a hodně lidí se proti tobě obrátilo. Bylo to nešťastné načasování s ohledem na jeho minulost… Ministerstvo ho chtělo taky zabásnout, ale George tam napochodoval a vypovídal o Snapeově účasti na záchraně jeho a jeho dvojčete pod útokem tehdy, když Fred zemřel, a bývalý ministr Patil předložil profesorovo svědectví z doby po vašem útěku z vězení Ty-víš-koho. Ale, samozřejmě, všechny zprávy vycházely s dvou až třídenním zpožděním… Pak přišel jeho bratranec a pokusil se tě nějak osvobodit. Mimochodem ten Andrus je mnohem přátelštější než tvůj strýc – a jeho a George napadlo použít noviny proti Diggoryho straně. Pak, o tři dny později, Jinotaj vydal rozhovor s profesorem Snapem o vašem zajetí na Nightmare Manor, jeho uvěznění na ministerstvu a chování bystrozorů a pak, k všeobecnému překvapení, se rozpoutalo peklo…“ Ares se usmál a Harry nemohl potlačit zvědavost.

„Co se stalo?“

Ares se zasmál.

„Najednou přišla hromada lidí s podobnými příběhy, jako byl ten profesora Snapea, a během tří dnů vypadalo ministerstvo jako pevnost pod útokem. Dokonce i Věštec začal zpochybňovat jejich metody a každý se obával o tvé blaho. Pak někdo přišel s myšlenkou, že tvé uvěznění je jen ministrova osobní msta a – a to je největší překvapení příběhu – kdosi navrhl vyslechnout ohledně toho Malfoye. A Malfoy byl zřejmě naštvaný na své bývalé smrtijedské kamarády, protože nezabránili tomu, aby se na Liberty stal motákem, tak proti nim předložil důkazy. Řekl soudu, že Cedrika zabil Peter Pettigrew a ty že jsi byl vždycky prvním nepřítelem Ty-víš-koho místo spojence a takových podobných hovadin. Když viděl přítelovo přiznání… můj otec udělal to samé.“ Ares sklonil hlavu. Harry si povzdechl a dotkl se jeho paže.
„Pořad to bolí?“

Ares jen přikývl.

„Tahle válka připravila mnoho z nás, dětí, o přístřeší.“

Harrymu však ta slova připomenula Hermionu a slabá úleva, kterou cítil při poslouchání Aresova příběhu, se vytratila. A opět se mu zatočila hlava a udělalo špatně. Bolelo to. Tak moc to bolelo, že to nemohl unést.

Ani ten krátký příběh nepomohl. Vědomí množství lidí, kteří ho chtěli dostat ven, považovali ho za hodného osvobození, starali se o jeho blaho… Že se Severus znovu přihlásil o jeho opatrovnictví, že se rozmluvil před novináři o jejich zajetí… Ale Severus si na jejich zajetí nepamatoval! Jak pak o něm mohl mluvit? Harry pocítil náhlý hněv, ale záhy ho potlačil. Neměl právo se hněvat na svého strýce. Neměl právo se hněvat na kohokoliv, jen na sebe.

„Rád bych měl celou tu záležitost z krku,“ najednou zamumlal.

Ares ho doprovodil zpět do společenské místnosti. Hned po jejich rozchodu si Harry uvědomil, že ještě neví, jak ho Hermiona v Prasinkách našla. Ale neodvážil se dívky zeptat. Bál se, že by si Hermiona myslela, že se pokouší zbavit zodpovědnosti za to, co udělal. Ne. Nemohl toho moc udělat, ale dát jí čas se zdálo dobrou volbou.

Protože nechtěl zemřít bez patřičné omluvy. Nechtěl umřít s vědomím, že ho Hermiona nenávidí. Hermiona… Pokaždé, když na ni pomyslel, cítil podivné bodnutí v hrudi, a bolest, fyzickou bolest na srdci.

Až dosud si myslel, že bolest srdce je metafora. Teď to věděl líp.

Později toho dne si jej zavolala McGonagallová.

„Pane Snape, jsem vámi zklamaná. Včerejší noc, když jste byl propuštěný z ministerstva a všiml si, že vás nikdo nečeká, měl jste nás kontaktovat namísto zmizení z povrchu zemského. Ministerstvo nás informovalo o vašem propuštění až téměř za dvě hodiny možná proto, že se chtěli vyhnout pozornosti. A vy jste nebyl nikde k nalezení! Severus zamířil na Příčnou ulici, Arthur Weasley vás hledal v budově ministerstva, dokonce prověřili Záchranný autobus, ale vy jste beze stopy zmizel! Co jste si myslel, že děláte, s Voldemortem tam venku? Kdyby vás chytil, mohl jste zemřít!“

‚A to by bylo mnohem lepší,‘ dodal pro sebe Harry. Ale ani necekl.

„Slečna Grangerová mi řekla, že vás našla v Prasinkách a že jste přišli zpátky spolu. Ale to bylo až kolem čtvrté ráno! Co jste mezitím dělal?“

Harry si povzdechl. Toužil po tom, říct všechno, ale nemohl. Hermiona to zakázala.

„Našla mě u Prasečí hlavy. Byl jsem opilý. Trvalo jí dlouho, než mě přivedla do školy,“ řekl místo toho; přinejmenším to byla pravda.

„Co?“ ředitelka trhla hlavou.

„Paní ředitelko, nebyla to její vina. Chtěla jen pomoci…“

„Vy jste byl opilý?“ přerušila ho.

„Ano,“ Harry studem sklonil hlavu.

Ředitelka jen mlčky seděla. Harry se neodvážil ani pohnout.

„Co vám udělali?“ nakonec se zeptala.

„Nic… jen mě vyslýchali,“ pokrčil rameny Harry.

„Veritasérem?“ přišla další otázka. Harry přikývl. „Tormenta?“ Po krátkém zaváhání Harry znova přikývl a rychle dodal:

„Ale jen jednou a částečně to byla moje chyba. Byl jsem na ně drzý.“

„Musíte navštívit madame Pomfreyovou.“

„Ano, madam,“ pokorně odpověděl Harry, ale byl docela nesvůj nad novým směrem jejich rozhovoru. V rozpacích se zavrtěl. Ale pak se najednou v krbu objevila hlava profesora Kratiknota.

„Minervo, prosím, přijď na chvíli. Je to naléhavé,“ poprosil a v dalším okamžiku zmizel z Harryho dohledu.

„Pane Snape, za chvíli se vrátím. Prosím, počkejte zde na mne.“

„Ano, madam,“ přitakal opět Harry a opřel se. Měl trochu času vymyslet nějaké omluvy pro ředitelku a ošetřovatelku. Nechtěl, aby se dozvěděly o jeho závislosti. Harry měl podezření, že Andrus už na to přišel a možná se s tou informací podělil se svým bratrancem. Ale Severus ho tím trápit nebude, to je jasné. Chtěl se závislosti zbavit sám. Udělal chybu, tak ji musí i napravit, jak jen to bude možné.

Ale nápady se nechtěly objevit, a stejně tak ani ředitelka, takže Harryho pohled začal bloumat kolem po známé kanceláři.

Všechno vypadalo stejné, ačkoliv Fawkes nebyl nikde k vidění. Byly tu malé, stříbrné předměty, při pohybu potichu cinkající – a ano, na stole byl mnohem větší pořádek než za dob Brumbála. Harry se toužebně, hořce usmál. Kdyby Brumbál neumřel, všechno by bylo jinak. Nestal by se závislým (protože poslední krok k závislosti byly ty dny strávené v kómatu v péči madame Pomfreyové, ačkoliv ona nevěděla o Harryho usínacích metodách, tak za to nemohla být obviňována), Patil by zůstal ministrem a nebylo by vzneseno obvinění proti němu (a profesorce Noir), nestrávil by jedenáct dnů v ministerském vězení a nakonec by se nikdy nestala ta včerejší noc.

Harry se otřásl, jako by měl bolesti, jako by se do jeho srdce bořila dýka. Byla válka, opravdová, velmi skutečná válka se skutečnými oběťmi, ale Harry se nemohl počítat mezi oběti. Nebyl oběť. Byl slabý a jeho slabost pronikla do jeho života, nebojoval s tím. Byla to jeho chyba. Ruce se mu třásly a neúspěšně se pokusil polknout. Hořké sliny mu plnily ústa jako kyselina.

„Harry?“ důvěrně známý hlas na něj zavolal. Harry ztuhl. To bylo nemožné. Byl… byl mrtvý, ne? Jak tedy na něj mohl zavolat? Ale hlas se ozval znovu. „Harry?“

Pomalu, neodvažuje se uvěřit vlastním uším, se otočil.

Čelem ke stolu visel na zdi nový portrét.

Brumbál.

Harry vstal, ale zakopl o stolek a upadl na kolena.

„Pane řediteli?“ ptal se, potlačuje vzlyky. „Pane řediteli…“ opřel se o stolek a přitiskl své hořící čelo na hladký povrch.

„Pojď blíž, Harry,“ zavolal na něj tichý, vzdálený hlas. A Harry poslechl, ochromený, svět kolem něj vířil.

Cítil se velmi nepříjemně. Chtěl ke starému muži přijít a co nejpevněji ho obejmout, ale jak by mohl obejmout portrét? Takže zkřížil ruce na prsou, jakoby chtěl obejmout sám sebe a vzhlédl k portrétu. Cítil slzy volně stékající po tvářích a padající na zem.

Portrét také plakal.

Harry se nikdy ve svém životě necítil tak ničeho si nezasluhující. Nehodný smutku, lítosti, soucitu. Ale otázka opouštějící jeho ústa byla o něčem jiném.

„Pane, proč jste ho nechal vás zabít? Proč?“ nepokračoval v otázce, zdálo se mu sobecké ptát se ‚Proč jste mne nechal samotného‘.

„Vždycky existuje důvod, Harry, ale někdy ti není dovoleno vědět všechno. Nechal jsem ho, protože můj čas nadešel. Byl to okamžik, kdy jsem musel učinit rozhodnutí, a já se rozhodl jít. Později pochopíš.“

Harry zoufale zavrtěl hlavou.

„Ne,“ zasípal. „Vaše smrt všechno zničila…“ musel se skrčit kvůli bolesti na hrudi. „Zničil jsem všechno…“

„Každý z nás dělá chyby, Harry,“ potichu, klidně pronesl Brumbál. „Nikdo není perfektní. Oba jsme jen lidské…“

„JÁ NEJSEM LIDSKÁ BYTOST!“ vykřikl Harry a vzlyky začaly jeho tělem otřásat silněji. „Jsem jen nechutný mizera, který… který donutil jednoho z přátel, aby… aby…“ nemohl pokračovat. Nemohl se Brumbálovi přiznat s tím, co udělal. A vlastně, co by měl přiznávat? Na celou noc si nepamatoval, jen na její části.

„Dej jí čas,“ pronesl náhle stařec, ale Harry jen zavrtěl hlavou.

„Není to o času, pane řediteli!“ praštil se pěstí do vlastního stehna.

„Co jsi udělal, Harry?“ otázka zněla divně. Harry by přísahal, že ředitel odpověď zná. Ale přesto se ptal.

„Byl jsem opilý. Hermiona mě sebrala, i když nevím, jak věděla, kde jsem…“ bloudily jeho myšlenky.

„Řekl jsem jí to,“ řekl prostě Brumbál.

Harry nevěřícně zvedl hlavu.

„Vy?“

„Přišla se mě na tebe zeptat, když jsi byl uvězněný.“

„Vy?“ zopakoval Harry otázku a škubl sebou. Znělo to docela hloupě.

„Po mé smrti rozvěsili mé portréty po celé zemi. Vím docela dost věcí, které se v poslední době dějí, a ne jen v Bradavicích. A portréty jsou docela upovídané, když si na ně najdeš čas.“

„Vy!“ zopakoval Harry, ale tentokrát v tom znělo víc obvinění. „Oni… myslím, portréty byly důvodem, proč jste věděl o všem, co se dělo ve škole…“

„Nejen ve škole,“ lehce se zasmál Brumbál. „A to je hlavní důvod, proč mnozí kouzelníci nenechávají viset portréty ve svých soukromých komnatách. Alespoň ne ty kouzelnické.“

Ale Harryho myšlenky se již vrátily k Hermioně.

„Ale jak Hermiona věděla…?“

„Je to velmi inteligentní dívka, Harry. Rychle přišla na to, že by můj portrét měl viset i na Ministerstvu kouzel. A, samozřejmě, měla pravdu. Můj portrét je na ministerstvu v hlavní hale. Takže jsem tě včera viděl odejít. A protože se o tebe tolik bála, nemohla spát a trávila noci ve společenské místnosti.“

Harry se zhroutil. Hermiona o něj měla strach.

„To byl důvod, proč jsem ji zastihl, když jsem tě viděl odejít. Skrze Margaret.“

„Margaret?“ Harry svraštil obočí.

Brumbál se znovu zasmál.

„Vy jí říkáte ‚Buclatá dáma‘, ale Harry, nemůžeš si myslet, že je to její jméno…“

„Ach…“ přikývl Harry. „Vím, že Severus nemá ve svých komnatách žádný portrét. A ani na dveřích…“

„A to samé platí i pro ostatní zaměstnance. Nelíbí se jim představa, že jsou sledováni…“

Harry si nemohl pomoci a usmál se.

„Severus mi o tom nikdy neříkal…“

„My, učitelé a rodiče, všichni čas od času potřebujeme informace od portrétů…“

Harry se zase přiměl vrátit k bolestnému tématu – Hermiona.

„Takže jste řekl Hermioně o mém odchodu z ministerstva.“

„Ano. Upozornila profesorku McGonagallovou… a čekala. Ale po chvíli začala mít starosti a rozhodla se pro tebe jít. Nemohl jsem ji zastavit. Ale taky jsem měl z dosahu své kolegy. Byli venku, hledali tě, nebo byli u Minervy v jejích komnatách bez portrétů. Tak jsem jí řekl, že jsi u Prasečí hlavy. Nechtěla jít pro Minervu, když…“

Harry zbledl.

„Věděla, že jsem opilý. A rozhodla se neprozradit to profesorům… Chtěla mě chránit…“ Harry si najednou přitiskl dlaně k uším. Tento rozhovor přinášel větší a větší bolest. Nacházel víc a víc důkazů o Hermionině starostlivosti a péči, což Harryho nořilo hlouběji a hlouběji do zoufalství. „Přinutil jsem ji se se mnou vyspat, pane řediteli,“ zašeptal, hlas se mu zlomil

„Dej jí čas, aby ti řekla, co se stalo, Harry.“

„To není o čase,“ protestoval Harry. „Je to o agresi.“

„Chtěl jsi ji nutit?“

Harry zavrtěl hlavou.

„Nikdy,“ když si uvědomil, co řekl, rychle se opravil. „Alespoň jsem si myslel, že nikdy…“

„Co jsi pak s ní chtěl dělat?“ zeptal se Brumbál a Harry znovu cítil, že stařec už odpověď znal. Byl to podivný pocit, protože on, Harry, nevěděl.

„Nevím…“ zamumlal. „Chtěl jsem, aby mě někdo držel, chtěl jsem… náklonnost… teplo… nějaký důkaz, že ještě žiju…“

Harry nepokračoval. Oheň v krbu zaplál a vyšla z něj McGonagallová. Harry se v rozpacích otočil a připravil se na rozhovor, který ještě musel s přísnou čarodějkou absolvovat, ale jako tichý šepot znovu slyšel Brumbálův hlas. ‚Dej jí čas, Harry…‘

XXX

Příštích několik dní bylo jako noční můra. Všichni kolem něj chodili po špičkách, kromě Hermiony, která ho absolutně ignorovala a odmítala každý Harryho pokus o rozhovor. To způsobovalo v Harryho žaludku tak ošklivou bolest, jako by v něm měl kamení. Jeho fyzická kondice se zase natolik zhoršila, že Fletcher, nový učitel přeměňování a nový ředitel Harryho koleje, odmítl nechat jej pracovat na přeměňování, takže místo toho musel v knihovně dělat výzkum, stejně jako loni při obraně. Nejprve to Harryho rozhořčilo, ale poté, co ho Fletcher přiměl provést nějakou přeměnu z prvního ročníku, a on se téměř zhroutil před celou třídou (všichni, kromě Hermiony, se na něj ustaraně dívali), musel s učitelem souhlasit.

Formule byly mnohem jemnějším druhem magie. Vyžadovaly méně fyzických, ale více duševních schopností a Harry zjistil, že je téměř odpočinkem hrát si s různými druhy časových kouzel. Ve skutečnosti se jeho budoucí plány s Voldemortem soustředily hlavně na časové kouzlo, ne sice to, které probírali v hodinách, ale na obratně vytvořenou verzi kouzla: hodně pokusů bylo marných, ale pak se Harrymu podařilo zkombinovat časové kouzlo s umísťovacím, což znamenalo, že mohl poslat nějaký objekt na určité datum a místo v budoucnosti. Ale to Harrymu nestačilo. Chtěl něco úplně jiného. Chtěl, aby se mu po vyslovení klíčového slova objevila v pravé ruce hůlka. Část s umístěním byla jednodušší: jeho ruka, ať už byla v jakémkoliv časovém okamžiku v budoucnosti, byla dostatečně stabilní pro pírko (nechtěl experimentovat s vlastní hůlkou), aby se znovu objevilo. Ale klíčové slovo nechtělo fungovat. Takhle mu zmizelo třináct pírek, bez jakékoli stopy. Později uvažoval, zda všechno to peří může být na tom samém místě, jako Ronova učebnice formulí – kdesi v nicotě.

Musel ostatní opustit i v bylinkářství. Nebyl prostě schopen pracovat v zahradách, a jak se jaro blížilo, na hodinách začala být nezbytná tvrdá práce.

Další náročnou hodinou se mohla stát obrana, ale Severus nechal Harryho být, pouze mu čas od času dával nějakou práci navíc, kterou měl zpracovat. V tomto období se jejich vztah jevil váhavým a většinou neutrálním, ačkoliv Harry nemohl nezachytit některé z mužových ustaraných pohledů. Byl naprosto zmatený. Staral se Severus? Nebo byl celý ten poprask kolem jeho opatrovnictví jen dalším zábleskem toho zatraceného rodinného kouzla? A co ten zájem o Harryho první den po propuštění? Všechno bylo tak zatraceně těžké. A Harryho nenávist k sobě samému kvůli Hermioně mu v podstatě zabránila odpovědi hledat.

Co kdyby byl Severus ochotný ho přijmout zpět? Nezaslouží si přijetí. Nezaslouží si nalézt péči po tom, co udělal. Myšlenka, že Hermiona ve svém životě nemá o koho se opřít, ho ještě víc utvrdila v rozhodnutí nevyhledávat Severusovu společnost. Byl to docela pokřivený druh potrestání se, ale Harry si myslel, že správný.

Nezasloužil si starost, péči nebo lásku. Zasloužil zemřít; jak jen bude možné naplnit to zatracené proroctví – umřít vedle toho zatraceného plaza, Voldemorta, který koneckonců byl původcem každého Harryho trápení.

Věštění z čísel a dějiny byly zatím v pořádku, ale obojí to byly malé třídy a s Hermionou se stala každá minuta peklem.

Ron byl skutečně zděšený, když viděl otevřené nepřátelství mezi Harrym a Hermionou. Několikrát se váhavě pokusil, aby urovnali své spory, ale jeho vztah s Hermionou byl ještě příliš křehký.

„Holky,“ konstatoval po jednom z těch neúspěšných pokusů a protočil oči. „Nevědí, co chtějí. Jednou jsou do tebe absolutně zažrané, že se bez nich na krok nehneš, ale v dalším okamžiku tě nenávidí kvůli nějaké zaprděné kravině. A pak si je musíš pěkně dlouho předcházet, abys získal znovu jejich přízeň…“

Harry neodpověděl, jen těžce polkl a vlna sebenenávisti mu sevřela srdce.

Už několikrát se přistihl, že Hermionu sleduje, dívá se na ni koutkem oka, obdivuje její klid, ukázněný výraz, její ladné pohyby a myšlenka na to, že kdysi bývala jeho kamarádkou… Tato vynikající osoba, bystrá, laskavá a jemná dívka, která ho mnohokrát podržela, která se mu otevřela, vždy se o něj bála a byla tam pro něj…

Hermiona…

Padma skoro skákala radostí, když je viděla od sebe. Ale Harryho chladné chování ji brzy odehnalo a jejich podivný vztah nakonec skončil, když ji sedmák z Mrzimoru pozval na procházku.

Hermionina změna chování k Harrymu měla další důsledek. V hodinách dějin jich bylo jen šest, takže když si Hermiona odsedla, Harry byl zděšený, protože si uvědomil, že na její místo přibyla Erica.

Ale k Harryho naprostému překvapení se s ním nesnažila flirtovat, ani na něj neházela dvojsmyslné pohledy. Chovala se zdvořile. Naprosto korektně. A po hodině, když se Harrymu nepodařilo dostatečně rychle sbalit knihy a zmizet, měla Erica možnost ho odchytit a promluvit si.

„Harry, chci se ti, omluvit,“ řekla. „Byla jsem hrozně pitomá. Idiot. A doufám, že k sobě v budoucnu budeme moct být zdvořilí. Nic jiného, jen zdvořilí.“

Harry se na ni podezřívavě podíval.

„Co to tentokrát na mě hraješ?“

Erica sklonila hlavu.

„Opravdu nic. Jen…“

„Zabini ti dal konečně kopačky?“ Harry si nemohl pomoct a odsekl.

Chvíli Erica vypadala, že vybuchne, ale bojovala, dokud se nevzpamatovala natolik, že mohla slušně odpovědět.

„Ne,“ pronesla. „To já se zbavila jeho. Nechci se stát Smrtijedkou. Ty-víš-kdo pronásleduje moji rodinu téměř od mého narození. Zabil mé prarodiče. Tebe se pokoušel zabít tolikrát…“

„A co je za tou náhlou změnou?“ ironicky na ni vyštěkl Harry. „Četla jsi noviny? Sevřelo se tvé srdéčko, když jsi viděla, co mi ti špatní chlápci provedli?“

Dívka zavrtěla hlavou, pomalu, a když se podívala do Harryho očí, viděl v nich hanbu.

„Ne…“ zachraptěla. „To oni… Zabini, Crabbe a Goyle to nahlas četli ve zmijozelské společenské místnosti a vysmívali se ti a znevažovali tebe a profesora Snapea a jásali, že Ty-víš- kdo vyhraje a vy všichni zemřete… A pak jsem pochopila, o co se Millicent už několik měsíců snaží. Chce z toho vypadnout. A já taky.“

„Aha,“ zašeptal Harry a pak se pousmál. „Víš, že jsme příbuzní?“

Dívčinou tváří problesklo nadšení.

„Skutečně?“ zaujetím se jí leskly oči.

„Ne skutečně,“ tajemně pronesl Harry, „jen právně.“

„Jak to myslíš?“ rozpačitě svraštila obočí.

„Jsem adoptovaným synem Jamese Pottera. Jeho rodiče byli Harold Winston Potter a Armena Helen Knightová.“

„Myslíš, že…?“

„Ano, myslím. V kouzelnickém světě jsou si všichni nějak příbuzní. Jen se zeptej táty.“

„To není příliš blízký vztah,“ usmála se a mrkla. „Můj děda byl bratr matky muže, který tě adoptoval…“

„No, je to docela daleké, dalo by se říct…“

Oba se pousmáli.

„Zeptám se taťky,“ pronesla nakonec a hodila si zprudka tašku na záda. „Ale mám teď starověké runy. Uvidíme se později, Harry.“

„Tak ahoj, Erico.“

XXX

Harry nenáviděl dlouhé a bezesné noci, ale jeho rozhodnutí bylo pevné: už si nikdy znovu ani nelokne toho příšerného lektvaru. V životě mu to už způsobilo dost problémů. Takže během nocí si četl, nebo podřimoval. Jako ve vězení. Ale jak čas plynul, bylo čím dál snazší snášet druhotné příznaky deprivace, jako změny nálad a deprese. Těžší částí byla samozřejmě nespavost a celková slabost způsobená většinou nedostatkem spánku. Spal jen jednou, když ho Hermiona držela tu noc… Ale ne, neměl povoleno na to vzpomínat, zabíjelo ho to, dusilo a zvýšilo počet nočních běsů, které na Harryho zaútočily vždy, když se pokusil spát.

Od loňského prosince neměl žádné vize, protože ani Bezesný spánek, ani krátké zdřímnutí nedalo Voldemortovi dost času, aby na jeho mysl zaútočil skrze jejich spojení. Harry byl za tuto malou výhodu mimořádně vděčný. Setkání s tím vzteklým a ďábelským monstrem by ho spolu se všemi ostatními problémy určitě zabilo.

Harry si přitáhl knihu blíž a promnul si pálící oči. Byl tak unavený… Dal by všechno za jedinou noc plnou spánku. Kniha mu vypadla z rukou. Najednou síla opustila jeho tělo. Vyčerpání po dlouhé době konečně překonalo ty pitomé deprivační příznaky. Harry se stočil do klubíčka a přitiskl polštář blíž k hrudi. Pak se pokoj pomalu vytratil z jeho vědomí.

Harry nevěděl, kolik hodin spal, ale cítil se unavenější, než dřív.

A už nebyl ve svém pokoji.

Další děsivé, studené, kamenné místo s vlajícími černými hábity a nechutně bílými maskami… Na okamžik ztuhl. Chytili ho! Ale brzy si všiml, že má vizi. Zase. Zasténal zklamáním a únavou.

„… můj služebník v Bradavicích mi přinese toho kluka, ministerstvo a bystrozorové udělají, co chci, a válka bude definitivně za námi a já ovládnu kouzelnický svět!“ Hlasité výkřiky a křik následoval proslov temného monstra. Bylo to tak hlasité, že se Harry překvapením zachvěl. A když zvedl oči, dech se mu zadrhl. Vzpomněl si, jak se posledně setkal s celkovým shromážděním Smrtijedů. Byly tam stovky Voldemortových následovníků. Ale tentokrát… Dav byl příliš velký, aby je dokázal spočítat. Harryho odhad byl kolem jeden a půl tisíce… nebo i víc… A Řád měl teď deset či jedenáct členů? A ministerských bystrozorů bylo méně než dvě stě. A pokud byl Voldemort před chvílí upřímný, nebudou proti němu bojovat… Ale Diggory… Voldemort mu zabil syna! A jeho pravá ruka Mercury McGonagall – a jeho manželka… ‚můj služebník v Bradavicích…‘ a Severusovo staré podezření.

‚Ne‘, zašeptal pro sebe Harry. To nemůže být pravda, nechtěl, aby to pravda byla!

Voldemort se připravoval na poslední, konečný úder.

A pokud brzy něco neudělá, nezbyde v kouzelnickém světě nic, co znal a miloval…

„Ne!“ zoufale vykřikl.

Ale ta šílená oslava teprve začala. Kletby a zase kletby a Voldemort škodolibě se otáčející k muži po jeho pravici.

„Ten kluk bude zase tvůj, již naposledy, Ceresi.“ Muž přikývl a Harryho šokovalo, když ho poznal. Byl to Avery. Avery s viditelně těhotnou ženou po boku. Jeho paže volně položená kolem jejích ramen.

„Nebudete zklamaný, můj pane,“ řekl.

Na okamžik si Harry pomyslel, že Averyho absence během vizí ke konci listopadu mohla být způsobená jeho… manželkou, nebo kdo to byl. Ale zasáhl ho Cruciatus a brzy ztratil vědomí.

Slabost má i své výhody.

XXX

Když se ráno probudil, jeho prvním pocitem bylo zoufalství. Absolutní, naprostá beznaděj. Už nevěděl, komu věřit. Věděl, že někomu o své vizi musí říct, ale byl bezmocný.

Nejpodezřelejší osobou byla, samozřejmě, bývalá ředitelka jeho koleje.

Ale jediný, o kom věděl jistě, že není zrádce, byl Severus.

Teď už to nebylo o zásluhách a sympatiích. Bylo to o prohře nebo vítězství ve válce, takže Harry odložil nenávist k sobě samému i zášť ke strýci a rozhodl se s ním promluvit.

Rozhodnout se bylo, jak se ukázalo, snazší, než konání. Nicméně to udělal. Oblékl si hábit a zamířil do podzemí.

Když stál před ach-tak-známými dveřmi, najednou byl neuvěřitelně vyděšený. Naposledy, když tu byl, naposledy, když byl v podzemí, bylo tehdy, kdy Severus rozbil myslánku a odehnal ho pryč. Truchlivé vzpomínky ho roztřásly. Pak zvedl ruku a zaklepal.

V minutě se dveře otevřely.

Severus zůstal stát rozechvěle ve dveřích. Tvář mu zbledla a Harry viděl třesoucí se ruku.

„Quietusi?“ zeptal se se strachem.

Harry polkl knedlík v krku.

„Musím s vámi mluvit,“ pronesl, přešlápl a rozhlédl se rychle kolem. Severus spěšně ustoupil a nechal ho vejít.

Když se za ním dveře zavřely, Harry málem zpanikařil. Cítil se tu v pasti, na místě, které mu bylo kdysi domovem… Ale to bylo jiné téma, teď neměl čas na takové nesmysly, jako své pocity. Objal se a vyhrkl: „Měl jsem dnes v noci vizi.“

Severus přikývl a pak se nečekaně otočil a vyběhl z místnosti. Harry byl tak překvapený, že se nemohl pohnout. Ale než se nad Severusovým podivným chováním mohl zadumat, byl muž zpět s malou lahvičkou v ruce.

„Pojď, sedni si,“ zavedl Harryho k pohovce a flakonek položil na konferenční stolek. „Na následky,“ mávl k lahvičce.

Harry přikývl, ale lektvar si nevzal. Nezasloužil si nic, co by zmírnilo jeho fyzickou bolest. Severus vypadal smutně.

„Neotrávil jsem ho,“ zamumlal.

„Já vím,“ řekl Harry. „Ale nepřišel jsem pro lektvar. Viděl… viděl jsem zase ve vizi Voldemorta.“

„Ale nicméně vzít si ho můžeš,“ Severus vytrvale ignoroval Harryho slova o Voldemortovi.

„Nechte mě vám povykládat o té pitomé vizi a já hned půjdu.“ Harryho slova byla tvrdá a Severus sebou trhl. Z čehož se Harry cítil provinile. Neměl právo s ním mluvit tak přezíravě. Už nebyl v postavení, aby k někomu hovořil arogantně. „Promiňte,“ vydechl. „Nechtěl jsem být tak hrubý…“

Severus zavrtěl hlavou.

„Ne… máš právo být krutý.“

Slepá ulička. Dlouhé ticho. Byl to Severus, kdo zlomil živý obraz: švihem hůlky objednal snídani pro dva.

„O čem byla ta vize?“ zeptal se, když si mazal džem na toast. Harry se nehýbal. „Tak?“ po chvíli se na něj podíval Severus.

„Vol- Voldemort se chystá na konečnou bitvu. Shromáždil víc než tisíc služebníků. Má v plánu mě zase unést. A prohlásil, že ministerstvo bude na jeho straně…“

Severus zbledl a toast mu vypadl z ruky.

„Unést tě?“

Harry lehce pokrčil rameny.

„Stejně jako loni. Nebo já nevím. Má svého služebníka ve škole, jak jste celé věky předpokládal. A chce, aby mě ta osoba přivedla k němu.“

Severus vyskočil na nohy.

„Ne! Nedovolím, aby se to stalo!“

Jeho náhlé citové vzplanutí Harryho překvapilo.

„Ale já to chci. Chci to skončit. A až zmizím, poznáte, že začíná poslední bitva,“ řekl téměř prosebně.

„Ale on tě chce zabít!“

Harry se hořce zasmál, když viděl Severusovo pochodování před krbem.

„Ach, to vím. Zabije mě, ale nepřežije mě.“

„Nesmysl!“ vyplivl muž.

„Věřím v proroctví, které bylo dáno mému otci. Do dneška se ukazovalo pravdivým. Já jsem ten, kdo má Voldemorta porazit. A není naděje, že přežiju. A ani nechci přežít,“ poslední věta byla jen šepot.

Zlost zkřivila Severusovu tvář.

„Nesmysl!“ vykřikl zuřivě. „Nebuď pošetilý! A co to o ministerstvu? Co říkal Voldemort? Kdy plánují zaútočit?“

„Je mi líto, ale to nevím. Když jsem zjistil, že jsem uprostřed vize, Voldemortova řeč skoro končila. Zaslechl jsem jen poslední věty o ministerské korupci a mně. Pokud ho nezastavím, vyhraje!“

Severus přistoupil blíž a Harryho vyděsilo, jak zuřivě se tváří.

„Teď, Quietusi. Nejdřív vypij lektvar. TEĎ!“ Strčil flakonek do Harryho ruky. „Nebo se uchýlím k násilí,“ zasyčel hrozivě.

Nová, neočekávaná změna Severusovy nálady přiměla Harryho lektvar vypít dřív, než mohl protestovat. Muž se ušklíbl a přikývl.

„To by bylo. A chci tě dnes večer vidět tady. Máme k probrání pár věcí.“

„Nemůžete mi nařizovat!“ odsekl Harry.

„Jsi závislý na tom zatraceném lektvaru, Quietusi!“ velice jasně vykřikl muž. „Vidím, jak se potápíš. Pokud na něco nepřijdeme, nedožiješ se toho, abys Voldemortovi čelil, jak si přeješ!“

Harry se nadechl k protestu… a vydechl. Námitka byla bezvýznamná. Severus měl pravdu. Potřeboval sílu, aby vydržel, protože k naplnění plánu dokonale a naprosto porazit toho bastarda musí být při vědomí. Podíval se do černých Severusových očí, které byly zase plné obav.

„Budu tady.“

XXX

Hrozba konečného útoku přiměla Harryho pracovat ještě tvrději na úpravě časového kouzla. Ale jak vrávoral z hodiny na hodinu a bojoval s tou hroznou vinou, kterou cítil pokaždé, když uviděl Hermionu, byl nadcházejícím večerem víc než jen trochu vyplašený.

Co mu Severus udělá? Co plánuje?

Jeho zmatek rostl každou hodinou.

Ke konci dne ho to až dusilo. Kvůli nervozitě nemohl jíst. Nešel dokonce ani do Velké síně. Sedával příliš blízko Hermiony. Lehl si na postel a pokoušel se uklidnit. Severus neplánoval nic proti němu. Chtěl jen pomoct.

Ale on si žádnou pomoc nezaslouží.

Nenáviděl se. Nenáviděl toho ohavného, odporného kluka, kterým se stal. Ne, ne jen svůj vzhled. Celý byl nechutný. Už možná ani nebyl hoden toho zemřít pro kouzelnický svět. Protože nebyl o nic lepší než Voldemort. Byl zlý. Byl…

Ne! Nebude brečet! Neukáže Severusovi svoji slabost! Nezaslouží si soucit nebo péči, a zbytky slz by vyvolaly soucit.

Změnil svoji tvář v kamennou masku, když ho Severus později nechal vstoupit.

Panika se vrátila, když Severus dveře zase zavřel.

„Budeš spát tady,“ rozhodně řekl muž.

Zbledl.

„Ne.“

„A povečeříš. Se mnou.“ Strčil Harryho na pohovku a položil mu talíř na klín. „Qui- Harry, potřebuješ jíst. A chci, abys strávil noc tady, protože musíš také spát. Už téměř kolabuješ. Poslední bitva se blíží. A ať už budeš kdekoliv, až nadejde, musíš mít sílu.“

Severusovy argumenty byly dokonalé. Harry nenašel žádnou výmluvu. Ale vypadalo to špatně. Zdálo se, jako by se Severus staral a on si péči nezasloužil.

Tak jen zavrtěl hlavou.

„Nemůžu to udělat,“ zašeptal.

„Harry, prosím…“

„Proč jsem najednou Harry?“ vyštěkl, když podruhé za celé věky uslyšel své jméno ze Severusových rtů.

„Chci se omluvit, Harry. Za vše, co jsem ti udělal během léta. Byl jsem krutý, nemyslel jsem…“

„Proč,“ přerušil ho Harry zašeptáním. „Proč?“ vykřikl bolestně.

„Nevím, Harry,“ mužův hlas nebyl o nic hlasitější než Harryho. „Mnohokrát jsem měl podivné pocity, zdálo se mi o někom na tmavém, chladném místě, o bolesti a strachu. A po všech těch podivných obrazech jsi tam byl vždy ty – ne tvůj obraz, ale pocity… starost, péče…“ hlas se zlomil. „Nevím proč, ale záleží mi na tobě. A při sledování tvého boje, tvé vytrvalosti… a tvých známek, jsem byl vždy na tebe tak pyšný a… a…“

Harryho ramena poklesla.

„Není třeba, abyste byl na mě pyšný. Nejsem tou osobou, za kterou mě považujete, pane.“

„Ne, Harry,“ Severusovy oči posmutněly. „Jsi pořád tou osobou, kterou jsem poznal v létě. Statečný, milý, starostlivý…“

„Ne,“ trhl sebou Harry. „Nejsem. Nejsem,“ opakoval a bolest už byla přílišná. „NEJSEM!“ křičel, zabořil tvář do dlaní a naříkal. „Chci to skončit, chci jít domů… chci zemřít…“

Silné paže ho objaly a pevně držely.

„Tady jsi doma, Harry. Jsi tady, nemusíš zemřít, prosím, neumírej…“

„Mami…“ zasténal to tak cizí slovo. „Mami, selhal jsem… Nezasloužím si být tvým synem…“

Paže ho začaly kolébat a Severusova dlaň ho třením uklidňovala.

„Ššš, Harry…“

„Prosím, nech mě jít…“ Harry vzlykal do záhybů Severusova hábitu. „Nezasloužím si tvoji laskavost…“

„Co se stalo, Harry?“ Severusův hlas byl tak tichý a starostlivý…

„Jsem zrádce… Nechutný zmetek… Nezasloužím si žít…“ náhle obtočil své paže kolem Severuse a vyhrkl. „Proč nemůžu vrátit čas?“

Žádná odpověď nepřišla, jen objetí se zesílilo.

A byl zvednut.

„Jsi příliš hubený,“ zamumlal hlas, ale Harrymu to bylo jedno. Jeho tělo bylo bezvládné, bezmocné a stále naříkal.

„Proč prostě nemůžu umřít? Už nechci pokračovat. Bojím se, už nechci zažít bolest, ale já si ji zasloužím, jsem zrádce. Nic víc, než nechutný zrádce. Ale jsem tak vyděšený… Bude mě zase mučit, roztrhá mé tělo, nechá mě znovu Averymu, budu umírat v bolestech, ale bojím se. Nejsem statečný, nejsem milý, nejsem starostlivý. Zradil jsem kamarádku. Stal jsem se závislým na droze. Podělal jsem svůj život a není mi dovoleno zemřít. Musím trpět, ale bojím se, že to nechci, i když si to zasloužím. A Avery zase rozřeže mé jizvy, otevře je, bude si se mnou hrát a já budu jen nechutný červ…“ Harryho blábolení se zdálo nekonečné, jako jeho slzy.

Byl vyděšený. Ale věděl, že musí čelit svému osudu, trestu, který si zaslouží.

A bylo tak dobré říct to Severusovi, i když muž nerozuměl, co přesně tím chtěl říct. To nebylo důležité. Někdo ho nakonec držel, kolébal ho, a jeho vzlyky se pomalu uklidňovaly, až se nakonec uklidnil i jeho dech.

XXX

Severus si přitáhl to hubené tělo blíž k sobě. Bál se o chlapce. Harryho. Svého synovce. Tohoto kluka.

Ale když ho držel a cítil, jak se chlapcovo srdce uklidňuje, náhlá předtucha mu stiskla hrdlo.

Ztratí ho. Harry chtěl zemřít a Harry zemře.

Cítil, jakoby se vesmír na něj zhroutil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(GinnyWesley789, 18. 11. 2015 8:28)

Těším se, až to všechno dobře skončí. Tedy, doufám, že to dobře skončí;)
Díky:)

skrze zdi

(sisi, 25. 6. 2015 22:03)

Ještě aby Severus začal konzultovat cokoliv s madam Trelawnyovou. XD Tady snad nezažijukapitolu, kerou mohu přečíst naráz, bez odbíhání. Hodně mě bolí Harryho pocity a vlastně i Severusovi. Vůbec to není snadná povídka, nebo odpočinková, ale asi to tak má být. moc dík. Těším se až to skončí, ne že to skončí, ale že bude happyend a pak že tu najdu nějaký slash, nebo humornou povídku, mám ráda Snarry i bez slashe. Ale raději něco mírnumilovnějšího, než takovou válku, jako je tady. jistě oceňuji práci na překladu, ne že ne. Je to moc pěkně přeložené. Díky.

...

(Zuzana, 11. 1. 2014 23:05)

Tak mi napadlo, že tie posledné slová v denníku Quietusa o tom potomkovi ktorého Harry zanechá... Hermiona je tehotná?
Škoda, že Harry musel klesnúť na úplné dno aby bol natoľko rezignovaný, že dovolil Severusovi aby ho utešoval... Už je v tejto poviedke príliš veľa bolesti. Je mi všetkých tak strašne ľúto.

...

(denice, 2. 7. 2013 23:36)

Tak Harry se konečně kompletně zhroutil a díky Merlinovi, vybral si k tomu tu pravou náruč. Moc doufám, že mu Severus dokáže pomoci.
Díky.

***

(arkama, 20. 3. 2013 7:49)

Toto snad neni pravda. Najprv si jeden nic nezasluzi, teraz druhy :) porazi ma z nich. Nechapem co sa stalo s tou Hermionou, to ju akoze Harry len donutil, ze sa jej bude v posteli drzat, alebo ju znasilnil? Uhmm, citam dalej

Re: ***

(Lupina, 20. 3. 2013 8:36)

To jsou šoky, co? :-) Zajímavé je, jak v této povídce nikdo není úplně ten kladný hrdina, všichni se někdy zachovali nepěkně, nebo něco nepěkného provedli.

Ach...

(Snapea, 17. 12. 2012 18:05)

Tak si myslím, že můžu s pány Snapey založit klub životních ztroskotanců... Momentálně se mi vše kvalitně s.re ... Vypadá to, že se nám hoši jakžtakž usmíří a smíři a pak takový konec! Jediné, co mne uklidňuje je to, že má tato povídka dobrý konec. Těším se na další kapitolu! Vážně jsem zvědavá, jaké bude finále! Díky moc!

Re: Ach...

(Lupina, 17. 12. 2012 18:24)

Tak to Ti moc přeju, ať do Nového roku vykročíš za lepší životní situace.
A není zač:-)
Zítra další, pak ve čtvrtek, sobotu a pondělí :-) Brzo už budeš vědět, jak to dopadne :-)

.....

(Saskya, 16. 12. 2012 21:43)

som rada, že raz sa dočkáme šťastného konca, lebo neviem, čo by som robila :( :D
Harry, Harry, čudujem sa, že ešte neskolaboval, alebo sa nezrútil, potom všetkom, čo prežil a zažil... strašne veľa na jednu osobu, chudák
teším sa na ďalšiu kapitolu :)

Re: .....

(Lupina, 16. 12. 2012 22:18)

Ano, Harryho Enahma vůbec nešetří. Pohybuje se na hraně. Ale je to odvážný, tvrdohlavý Nebelvír. On to zvládne. Další kapitola by měla být v úterý. Už ji mám připravenou ;-)

...

(Strelec.C, 16. 12. 2012 13:32)

Co rozhovor s Hermionou, bude rozhovor s Hermionou???

Doopravdy mě zajímá kdo je ten špicl

Zatím to vypadá, že celý příběh směřuje do temnoty, jinak se to snad ani vyjádřit nedá.

Re: ...

(Lupina, 16. 12. 2012 19:11)

Ano, atmosféra temní, až do setkání osudů: Harryho, Severuse, Draca i Voldemorta. V příští kapitole už se dozvíš, kdo je ten špeh, a zda dojde k rozhovoru Harryho s Hermionou. Musíš si počkat ;-) Nechci spoilerovat :-) Ale je to napínavé, co?

Re: Re: ...

(Luisa, 16. 12. 2012 21:09)

To tedy, natahuje nás na skřipec a zase přijde s nějakými šoky autorka jedna:)) Ale je to prima, když člověk ví, že konec bude šťastný. Díky za skvělý dílek v předvánočním mumraji.

Re: Re: Re: ...

(Lupina, 16. 12. 2012 21:18)

Není zač :-) Jsem ráda, když si kapitoly líbí a vy si najdete chvilku a napíšete komentík. Už nás čekají jen 4 kapitoly!

Komentík

(MagicLady, 16. 12. 2012 15:51)

Teda, já se snad brzo z tohohle příběhu rozbrečím, už teď mi nechybělo málo, doufám, že jako další povídku, máš vybranou nějakou veselou :)

Re: Komentík

(Lupina, 16. 12. 2012 19:14)

No, myslím, že se rozbrečíš. Určitě nejpozději u kapitoly 19 :-) Její poslední úpravu si nechávám, až odejde manžel plavat, ať mě tu nevidí bulit u compu :-)
Mám v plánu publikovat obden, vyjde to hezky do Štědrého dne.
Ještě nevím, co bude dalším překladem. Mám tip na SS-HG, co mi poradila solace, teď čtu jednu SS-HP, co má na ffnet hodně ohlasů, do Nového roku se rozhodnu :-)

Re: Re: Komentík

(MagicLady, 16. 12. 2012 19:36)

To jsou nervy, to jsou nervy.
Tak jestli vybereš SS-HG, tak na to se už těším, můj oblíbený pár :)