Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola třetí: Erica

21. 11. 2012

Velikánský dík patří všem, kteří komentovali a hlavně super rychlé betě Marci!


Kapitola 3: Erica

„Takže víš o Krvavém baronovi.“

Severus a Harry se nacházeli v nemocniční laboratoři. Po opakované Harryho prosbě se Mistr lektvarů rozhodl dovolit mu pomoci uvařit modifikovaný Vlkodlačí lektvar pro Lupina. Společná práce v jedné místnosti měla neočekávané následky. Nastolila mezi nimi nová témata k rozhovorům. Zatímco sekali, krájeli, míchali a drtili přísady, Severus zapomněl na svoji přísahu nemluvit na chlapce a nedělat poznámky, a tak vůbec... Po první společné hodině najednou zjistil, že probírají nejrůznější témata: teď to byl Krvavý baron.

„Jistěže ho znám. První věc po našem loňském příchodu do Bradavic byla, že jsi nás seznámil,“ Harry se při vzpomínce na první setkání s duchem pousmál. „Nelíbil se mi. A když jsem zjistil, že je z rodiny... Byl to ohromný šok.“

Severus se na něj podezřívavě podíval.

„Předtím jsi ho znal?“

Harry přerušil krájení.

„Co?“

„Řekl jsi, že se ti nelíbil.“

Harry pokrčil rameny a zhluboka se nadechl.

„No, když jsem ho poprvé zahlédl, jak na tebe čeká v temné chodbě, skoro jsem se zbláznil. Pak jsi mě představil...“

„Takže po prvním pohledu jsi se rozhodl, že se ti nelíbí.“

Harry zoufale zavrtěl hlavou. Nebylo jednoduché s paranoidním ex-špionem mluvit, natož mu lhát.

„Ano a lituji toho,“ nakonec se usmál. „A on řekl, že... Severusi, co si teď pamatuješ? Mají ta Vyhledávací paměťová kouzla vliv na tvoji paměť?“

Přes mužovu tvář přešlo zamračení, které následoval krátký, hořký smích.

„Samozřejmě, že ne. Nevzpomínám si na víc, než když jsem se před měsícem probudil,“ smích se vytratil. „Alespoň ta následná psychologická léčba mi pomáhá zvládat přetrvávající mezery v paměti.“

„Řekli ti, proč...?“

Severus začal soustředěně míchat lektvar.

„Řekli mi hodně věcí. Cassia má podezření, že jsem neseslal kouzlo správně, takže je nemožné ho zvrátit.“

Harry se otřásl a polkl knedlík, který se mu vytvořil v krku.

„Aha...“ to byly špatné zprávy. Velmi, velmi špatné zprávy.

Deset minut pracovali v tichosti. Pak už to Harrymu bylo nepříjemné a rozhodl se vrátit k předchozímu tématu.

„Takže, Krvavý baron ti řekl,“ pokračoval naprosto neutrálním tónem, „že jsi ho zklamal, protože jen pár týdnů před tím zjistil, že jsi zradil Voldemorta.“

Severus se po vyslovení jména Pána zla na Harryho ostře podíval.

„Voldemort?“ zeptal se výsměšně. „A co Ty-víš-kdo?“

„No tak, Severusi,“ vykřikl Harry. „Vyrostl jsem u mudlů. Poznal jsem jeho jméno, když mi bylo šestnáct. Mudlové se nebojí vyslovovat pouhá jména!“

„Mudlové jsou hloupí.“

„Mudlové jsou normální,“ odsekl Harry a rychle se zeptal: „Nebude ti vadit, když dopovím ten příběh? Dozvíš se pár věcí o... své minulosti.“

„Ach, jaká radost zjišťovat svou minulost od chlapce, který...“ ušklíbl se Snape a pohlédl na Harryho.

„Severusi! Není to tvoje chyba, že si nepamatuješ důležité věci. Je to...“

„Čí je to tedy potom chyba?“

Harry znovu polkl.

„Moje, myslím.“

„Tvoje.“ Byla to otázka.

„Ano, moje,“ povzdechl si Harry. „Seslal jsi na sebe Obliviate, abys mě ochránil před ministerstvem. Dlužím ti nějaké... ehm... vysvětlení.“

„Ty dlužíš,“ ze Severusova hlasu odkapával sarkasmus. Harry přikývl. „V tom případě mi řekni pravdu o své matce.“

Och, téma matky. Zase. Harry zoufale hledal, kudy z této situace ven.

„Nenávidíš mudly,“ řekl.

„Odbíháš od tématu.“

Tudy cesta nevedla. Harry zvedl hlavy a podíval se přímo do Severusových očí.

„Byla mudlorozená čarodějka.“

Úlevný vzdech.

„Díky Merlinovi, že nebyla mudla,“ mumlal si pro sebe Severus.

Harry zamyšleně svraštil obočí.

„Takže jsi jen hádal, když jsi mi sdělil výsledky testů.“

„Ne,“ Severus vrátil svoji pozornost ke kotlíku a kápl do něj větší kapku krve z hafoně. „Ale jak už jsem ti řekl, výsledek krevního testu dá pravděpodobnost, ne jistotu. Toto je kouzelnický krevní test. Pokud jeden z rodičů není čarodějka nebo kouzelník, výsledky srovnání jsou obecně pod 90%. Myslel jsem, že mi nechcete odhalit identitu tvé matky, tak jste se rozhodli...“

„To byl Brumbál, ne já,“ temně zamumlal Harry.

„Hm... tak jak to bylo s rozhovorem mezi mnou a Saevusem?“

Harry se usmál. Nevěděl, jestli to bylo přípravou lektvaru nebo množstvím společně stráveného času, že se mužovo chování k Harrymu trochu zjemnilo, ale i tu nepatrnou změnu šťastně vítal.

„Pokáral tě za přeběhnutí, ale ty jsi mu vysvětlil své motivy a zdálo se, že jim rozumí.“

Severus vrhl krátký, tázavý pohled na Harryho, ale jeho pozornost patřila stále vařícímu kotlíku.

„Vrchol dne,“ řekl tiše. „Co jsem tu nabyl vědomí, přemýšlím, co mě přimělo opustit Pána zla. Vzhledem k ředitelově docela... zajímavému,“ vrhl na Harryho postranní pohled, „chování, nedokážu pochopit,“ znovu zamíchal, „proč jsem vůbec strany změnil.“

Harryho ruka se třásla a nůž z ní vypadl na zem. Sklonil se, aby jej zvedl.

„Mně jsi řekl, že nemůžeš pochopit, proč sis v první řadě vybral Voldemorta,“ řekl, když se narovnal. Severusova tvář potemněla hněvem.

„Ty...“

„To TY jsi mi řekl všechno, co o tobě vím, Severusi.“

Dlouhý, zkoumavý pohled.

„Dobře. Takže proč jsem tedy změnil strany?“

„Protože tvoji smrtijedští rodiče chtěli, aby tvůj bratr sloužil Voldemortovi. Quietus to však nechtěl. Tak ho chytli a přivedli k Voldemortovi a ten ho umučil k smrti. Musel ses podílet na jeho zavraždění, ale ty jsi ho odmítl mučit, a tak tě také týrali. Po jeho smrti jsi přinesl jeho mrtvolu do Bradavic a přiznal ses Brumbálovi, že jsi Smrtijed. Požádal jsi ho, aby tě předal ministerstvu. On nepovolil, a tak ses mu nabídl jako špeh u Voldemorta.“

„Voldemort... zabil mého bratra,“ Severusovy oči se rozostřily. „Moji rodiče a já jsme mu sloužili a bez ohledu na naše služby zabil mého bratra.“

„To tvůj otec ho vydal, aby byl zabit,“ zašeptal Harry. „A byl to Voldemort, kdo zachránil tvůj život, když i tebe chtěl zavraždit.“

Severus zapomněl na svůj kotlík, dopotácel se k nedaleké židli a zhroutil se na ni. Harry zaujal jeho místo a pokračoval v míchání. Po dlouhém tichu se Severus zeptal:

„Miloval jsem své rodiče?“

„Ty jsi...“ Harry se zastavil. ‚Nemůžete mu připomínat JEHO pocity v minulosti. Bude lepší, když nebudete mluvit o jeho minulých pocitech vůbec.' Slova hlavní léčitelky se mu ozvala v hlavě. „Nemyslím, že ti to můžu prozradit. Nesmím mluvit o tvých minulých emocích. Mohlo by to způsobit duševní poruchy.“

„Ano, to samé mi řekla i ona.“ Zase ticho. „A co víš o mém bratrovi?“

Harry lehce pokrčil rameny.

„Jen pár věcí, co mi sdělil Brumbál. Byl nejlepším studentem století, největší světlý kouzelník, ředitel ho chtěl za svého nástupce. Byl Havraspár a,“ Harry usmál, „byl jako ty a já: vysoký, s tmavými vlasy, Noblestonská stavba tváře… a měl černé oči jako ty.“

„Co ta Noblestonská záležitost?“ zeptal se zvědavě Severus. „Jak o tom víš?“

„Ukázal jsi mi fotku mé babičky, poslední žijící Noblestonové, Severusi. Taky vím, že jsem příbuzný Malfoyovy rodiny, protože moje babička a babička Draca Malfoye byly sestry.“

„A co ty a Draco? Jste vy dva přátelé?“ zeptal se Severus a vstal.

Harry prudce zavrtěl hlavou.

„Ach, ne!“ na tváři bylo znát znechucení. „Nenáviděl mě od prvního okamžiku. Ví, že jsi změnil strany a bylo mu řečeno, že má matka byla mudla...“

„CO?“ Snape popadl Harryho rameno s takovou silou, že chlapec zasyčel bolestí. „Ti lidé si myslí, že já a mudla... že jsem to dělal s mudlou...“ zčervenal a třásl se hněvem a znechucením.

„Tento příběh jste vymysleli spolu s Brumbálem, abyste mě chránili...“

„TY!“ Snape udeřil do stolu tak silně, že se lektvar v kotlíku téměř vylil. „Vždycky ty a tvoje ochrana! Kdo jsi? Proč je tvoje ochrana tak důležitá? Proč po tobě jde ministerstvo?“ V hněvu chlapcem cloumal.

Harry sundal mužovy prsty ze svých ramen.

„Od otců se očekává, že budou své syny chránit, Severusi. A není to ministerstvo, které po mně jde, ale tvůj bývalý Pán. Nicméně Voldemort měl na ministerstvu své vlastní pěšáky – Lucius Malfoy byl jedním z nich...“

„Počkej,“ pronesl Severus náhle a uvolnil sevření. „Myslím, že rozumím. Kvůli mé zradě chce Voldemort vyhladit moji rodinu, která zahrnuje tebe, tvoji matku a prarodiče,“ s očekáváním se podíval na Harryho. Harry se nezmohl na slovo. Severusovy závěry byly brilantní – ale nebyla to pravda, zase.

Chtěl další lež?

S bolestnou grimasou si masíroval pohmožděné rameno.

Co by měl udělat, aby zabránil další várce lží? Nic. Musel přikývnout. Tak přikývl.

„A kdo je tvá matka? Kde je?“ zeptal se Severus potichu.

„To ti nemůžu říct, Severusi. Nikdy jsem ji neviděl. Zemřela, když jsem byl mimino.“

XXX

Když chlapec odešel a Severus zůstal sám v prázdné, nudné místnosti, nechal svoji obvyklou masku spadnout a naprosto vyčerpaný sebou hodil do postele. Samozřejmě chlapec nevěděl, že každé setkání s ním vysává Severusovy životní síly; byl tak přesvědčený o důležitosti své přítomnosti... A Albus, samozřejmě, souhlasil s tím klukem místo Severuse.

Mistr lektvarů propletl prsty pod hlavou a v hlubokém zamyšlení upřel oči do stropu – tak, jako to dělal pokaždé, když ten zatracený spratek odešel. Tentokrát se pokoušel pochopit vlastní pocity: váhavý zájem a zmatek z chlapcových tak ZNÁMÝCH reakcí.

Protože chlapcovo chování bylo až příliš známé. Připomínalo Severusovi kohosi jiného, ale nemohl určit koho...

Zatracená amnézie!

Často cítil, jak jeho myšlenky bloudí, aby v dalším okamžiku nemohl čehosi dosáhnout, něčeho důležitého – a vše se vytratilo tak rychle, dříve než to mohl zachytit a analyzovat. Jedno z toho byla chlapcova péče. Ta jeho zvláštní blízkost... No, aby pravdu řekl, Severus si byl docela jistý, že odpověď na jeho otázku je v té části mozku, která zůstala nedotčená paměťovým kouzlem. Znal toho kluka, jen nevěděl, kde a kdy se předtím setkali.

A, samozřejmě, nebyl Severusův syn.

Severus nebyl hloupý. Jisté věci byly vždy nezbytné, aby mohl mít dítě. Pohlavní styk byl jednou z nich. A on nemohl toho kluka zplodit, protože v tu dobu neměl sex. Albus o něm všechno nevěděl a toto byla jeho závažná chyba: po tom osudném a nechutném večeru, kdy obdržel Znamení zla, po zabití Galvanyových, prostě sex mít nemohl. Nikdy netoužil po znásilnění ženy, ani po vraždění. A pouhá vzpomínka na večer, kdy byl donucený znásilnit a zabít, mu zvedala žaludek a znemožňovala jakýkoliv další pohlavní styk. Vina ho vždy zmrazila, i když třeba jen přemýšlel o tom, že s někým souloží. A to se stalo v roce 1976.

Bylo mu řečeno, že se kluk narodil v roce 1979.

Takže nebyl jeho synem. Bylo to tak prosté.

Tak proč mu s Albusem říkali vždy opak? Proč ho chtěli přesvědčit? Proč by kdokoliv na světě chtěl být nazývaný jeho synem?

Kdo byl ten kluk?

Co značí výsledek krevního testu?

Severus začal pomalu, velmi pomalu věřit, že skutečně měl bratra. Každá stopa to naznačovala. Jeho paměť a emocionální mezery, Brumbál a chlapcovy příběhy, dokonce Callia mu jednou řekla, že Quietuse Snapea potkala tady, v nemocnici.

Severus se cítil nějak nesvůj, když si připomínal to jméno. Quietus Snape. Pokaždé, když na toto jméno pomyslel, či ho uslyšel, mu v hlavě zatepala ostrá a náhlá bolest: následky paměťového kouzla.

„Z nějakého, pro mě neznámého důvodu jsi seslal tak silné kouzlo na vymazání Quietuse Snapea ze své mysli, že to stále pracuje, což je v případě takového typu kouzla velmi nepřirozené. Nebo... se přihodilo něco při jeho sesílání...“

Severus se posledně jmenovaného bál. Hojení nemělo výsledky; ani malá špetka paměti či vzpomínek se nevrátila a velmi pravděpodobně se tak nikdy nestane. Severus brzy zjistil, že tento fakt musí přijmout a naučit se s tím žít. Musí si znovu vytvořit vlastní pocity... Ale Callia zněla tak nadějně a také Albus a ten kluk – Quietus Snape.

Chlapec musel být synem jeho bratra. A naštěstí se jeho bratr neoženil s mudlou, ale mudlorozenou... STOP.

Ta věštba. Ta zatracená věštba o dítěti světlého kouzelníka a mudlorozené čarodějky.

Jeho čistokrevný bratr se oženil s mudlorozenou čarodějkou, takže ten kluk byl... Albusův nejnovější zachránce po smrti toho Potterovic spratka.

Jak je vidět, uvízl v ochraně Albusova Zlatého chlapce, ale v tomto případě byl šťastnější, než dřív. Tento kluk byl... nu, byl dospívající a mnohokrát se tak i choval, ale byl mnohem inteligentnější a zralejší než Potter. Celkově to pořád neznamenalo, že se mu to líbí, nebo že by znovu toužil po tomto úkolu. Chlapec a Albus mu lhali. A Severus měl stejně zlé předtuchy i o budoucích odhaleních.

Aby pravdu řekl, něco hluboko uvnitř něj ho frustrovalo. Co když...? Co když kluk BYL jeho? Nebylo to příliš pravděpodobné, ale... ale... mohlo být.

Protože...

Protože tu byla jedna oblast, kterou si nebyl úplně jistý. V paměti bylo mnoho mezer z let před rokem 1980. Hodně. Z těch let neměl téměř žádnou vzpomínku.

A chlapec teď žil s tím zatraceným čoklem.

Black. Sirius Black, Annino dvojče.

Anne.

Ano, Severus si nedokázal představit žádný pohlavní styk s nikým, ale Anne pro něj vždy byla... kýmsi zvláštním. Co když ten kluk byl skutečně jeho a Anniným synem?

Bylo to poprvé, co si Severus dovolil tuto myšlenku. Nepatrné přijetí skutečností. Nikdy se s Anne neoženil, ale byl si víc než jistý, že jeho vzpomínky na ni byly bez vady a kazu. Ale co když mu Anne před svojí smrtí odpustila a on prostě na tyto vzpomínky seslal Obliviate s cílem chránit chlapce – jeho a Annina syna?

Ale tato myšlenka se náhle změnila v příliš bolestnou. Srdce mu v hrudi začalo bušit jako o závod a pokoj ho začal svírat a dusit.

Skutečně mu Anne odpustila?

Skutečně měl syna?

V tom případě chlapec nebyl spasitelem, jen obyčejným klukem, ale...

Byla tam ta zatracená ‚ale‘.

O hodně věcech z minulosti s ním nechtěl mluvit Brumbál, ani ten kluk. Jak zjistil, že má syna?

A proč mu chlapec řekl, že jeho matka byla mudlorozená čarodějka?

Severus téměř fyzicky cítil, jak se kolem něj vlní moře lží a zaplavuje ho.

Ať byl ten kluk kýmkoliv, nebyl upřímný. On a ředitel se ho pokusili oklamat.

Nemohl nikomu věřit. Byl sám.

Znovu si povzdechl. Každý večer po chlapcově odchodu podobně přemítal. A výsledky byly vždy stejné.

Nikomu nemohl věřit. Byl sám.

XXX

„... a nechci se nečinně dívat, jak ničí vše, co je mi drahé!“ křičel Sirius. Harryho pěsti se pevněji sevřely.

„Neničí mě!“ opáčil zřetelně a hlasitě.

„Po každém návratu jsi víc a víc rozrušený. Neříkej mi, že to není on, kdo tě vždycky rozhodí!“

„To ano, ale on ne...“ začal Harry, ale větu nemohl dokončit, protože se na něj Sirius vítězně podíval a přerušil ho.

„Aha, takže tě miluje jen proto, že jsi z rodiny. Ačkoliv momentálně o tom není přesvědčený, a tak se k tobě chová jako ke komukoliv jinému: se zlým úmyslem a předpojatě. Je to zmetek, Ha- Quietusi.“

„Naštěstí zbývá už jen kousek týdne a nebudu muset žít ve stejném domě jako ty, Siriusi!“ Harry ta slova téměř vyprskl. „Každopádně je tvoje vina, že se všechno takhle změnilo! Kdyby ses tehdy nerozhodnul navštívit Brumbála jen proto, abys mu sdělil svá podezření, že je Quietus Snape podvodník...“

„Nešel jsem za Brumbálem, abych mu řekl takovou pitomost! Šel jsem za ním kvůli věcem, které se týkaly Anne a mudlovské školy, kterou navštěvovala!“

„Pak jsi měl poslat Remuse!“ vřískal Harry. „Málem jsem umřel, protože byl Malfoy jmenován ředitelem! Severus nemá vzpomínky kvůli tomu samému!“ Harry se otočil na patě a vyřítil se z místnosti.

„Brumbál tu bude v osm večer. Chce s tebou mluvit,“ zlostně za ním křičel Sirius. Harry se ani neohlédl. V tuto chvíli by hulákal i na ředitele bez ohledu na následky.

Zabouchl dveře tak silně, že mu kusy omítky popadaly na hlavu.

IDIOTI!

V duchu klel, když vybíhal do svého pokoje a schody pod ním vrzaly. Už vstupoval do místnosti a chystal se za sebou zamknout, když ho zastavil tichý Hermionin hlas.

„Quietusi, chci si s tebou promluvit.“

Na moment chtěl vykřiknout nějakou kousavou poznámku o Hermioně s ním v jedné posteli, ale podařilo se mu to potlačit.

„Ano?“ zeptal se unaveně.

„Je to... důležité,“ zamumlala Hermiona nejistě. „Můžu vstoupit?“ zeptala se s kývnutím hlavy k Harryho pokoji. „Nechci to probírat tady.“

„Jistě, pojď dál,“ protočil oči Harry. Prostě perfektní. V době, kdy dorazí Brumbál, budou přistiženi sami, v jednom pokoji. Tahle myšlenka ho přiměla prohlédnout si Hermionu důkladně.

Nuže, nemohl se rozhodnout, jestli je Hermiona krásná, či ne. Byla prostě... v pohodě. Harry ji měl rád, nebo víc, miloval ji, ale to bylo vše. Nebyl do ní zamilovaný. Nebo byl? Co když byl do ní zamilovaný? Přiměl se být co nejserióznější. Nakonec rozhodně zavrtěl hlavou.

„Co je, Quietusi? Proč vrtíš hlavou?“ zeptala se po chvilce Hermiona.

„Nejsem do tebe zamilovaný,“ odpověděl slabým hlasem Harry, nevěda, zda jeho slova Hermionu zraní, či nikoliv. Dívčiny oči se překvapením rozšířily.

„Samozřejmě,“ usmála se. „Jsme přátelé.“

Harry vypustil dech zadržovaný od doby, kdy se na Hermionu po příchodu do pokoje podíval. Usmál se zpět.

„Promiň, jestli jsem ti ublížil.“

„K žádné újmě nedošlo,“ pronesla Hermiona a sedla si na Harryho postel. „Nicméně, je tu něco o Anne, co s tebou musím probrat.“

„Anne?“ zaujalo Harryho.

„Ano, o ní. Dnes odpoledne jsme spolu hrály šachy a povídaly si o spoustě věcí. Vyprávěla mi historky o svém životě s rodiči a dívce ze sousedství...“

„Jo, o Erice, že?“ Harry si při zívnutí přikryl pusu.

„Ano, o ní. Myslím, že je to ta dívka, po které Ty-víš...“ po Harryho ostrém pohledu se rychle opravila, „Voldemort jde.“

Harryho únava se najednou vytratila.

„Co? Proč si to myslíš?“

„No, podívejme se na fakta. Podle mě je Erica skutečně čarodějka. Provedla spoustu legrácek, o kterých mi Anne vyprávěla, a já si to nemůžu vysvětlit jinak. Na druhou stranu, žila ve stejné ulici jako Anne: Dubové ulici. A mám odpovídající důkaz. Jak mi sdělil profesor Lupin, Crabbe a Goyle unesli rodinu z domu. Pokud jsou stejní jako jejich synové, nebudou moc inteligentní. A, víš, Annina rodina žila v Dubové ulici 6, zatímco Eričini prarodiče v Dubové ulici 9. Ale číslo na zdi Annina domu se občas otočilo, protože bylo připevněno jediným hřebíkem...“

Harry zbledl.

„Myslíš... myslíš, že její rodina byla zničena jen kvůli špatně otočenému číslu?“ sotva se mu přes stažený krk podařilo otázku vyslovit. Hermiona jen přikývla. „Tak TOHLE byl ten důvod, proč byli ti dva chlápci vyslaní do Ameriky: najít dívku, která se tam po letních prázdninách vrátila.“

Na pár okamžiků seděli v šoku.

„Musíme to říct Brumbálovi,“ najednou vstal Harry. „Do deseti minut tu bude. Jen... jen musíme doufat, že nebude příliš pozdě.“

Brumbál meškal. Nedorazil v osm večer a ani o hodinu později v sídle Blacků ještě nebyl. Někteří členové Řádu se objevili na večeři, k Harryho zlosti jich tam bylo deset; docela vysoký počet. Znal jen Fletchera a Lupina. S Dawnem a Andrewsem se potkal jen jednou, když je Brumbál loni představil jako členy skupiny, která se jeho a Severuse pokusila zachránit z Nightmare Manor.

Ti také čekali na Brumbála. Aby jim uběhl čas, hráli přeměňovací hry a rozesmávali tím Anne. Přeměňovali polévkovou mísu na pevnost, příbory na cínové vojáčky, talíře na různé zbraně a na stole rozehráli velkou bitvu. Anne smíchy skoro křičela, Sirius odstoupil k pohovce s lahví vína, Lupin a Hermiona se hluboce zabrali do rozhovoru o pravděpodobně velmi závažném tématu (jistě zcela vědeckém) a Harry se připojil k Fletcherovi. Muž byl v přeměňování vynikající: byl schopný přeměnit cokoli do čehokoliv bez většího úsilí, zatímco ostatní mohli provádět jen menší, nebo méně významné změny, takže po hodině se Harry a Fletcher chystali vyhrát válku.

„Jste v přeměňování vynikající!“ vykřikl Harry po velmi důmyslném tahu, kdy Fletcher přeměnil kus ubrusu na příkop a část nepřátelské armády se utopila.

„Jsem Mistr přeměňování, tak jako je tvůj otec Mistr lektvarů,“ usmál se pyšně Fletcher.

„Pak tedy proč neučíte?“ zeptal se se zájmem Harry.

„Mistrovský titul není jen pro výuku. Před válkou jsem pracoval pro firmu, která produkovala různé druhy nábytku z přeměněného odpadu. Byl jsem hlavní kontrolor: musel jsem zkontrolovat každý vyrobený kus, abych zjistil, zda byla transfigurace kompletní a dokonalá, nebo zda některé znaky předchozího objektu nezůstaly nezměněny. Byla to velmi těžká práce, vyžadovala nejen velké dovednosti v přeměňování, ale i perfektní fyzickou kondici. Tu práci jsem miloval a měl jsem v plánu se k ní po válce vrátit.“ Na krátkou chvíli Fletcherův výraz posmutněl. „S Arabellou...“ Smutek nechal viditelný jen na chvilku a rychle pokračoval. „Nicméně profesorka McGonagallová je velmi dobrá učitelka a v našem oboru profesionálka. Nechci její místo.“ Harry přikývl a bitva pokračovala. Ale než mohli protivníkovu armádu porazit, jejich hru přerušil Brumbálův příchod.

Muž vypadal unaveně a staře.

„Albusi!“ vykřikl Fletcher. „Co se stalo?“

Brumbál se skoro zhroutil do křesla a krátce pohlédl na Blacka, který popadl Anne a vytratil se s ní na schodiště.

„Arcus měl špiona ve Voldemortových řadách. Byl dnes zabitý spolu se svou rodinou. Neměl ženu či děti, ale byli zabiti jeho rodiče a sestra.“

„Kdo?“ zeptal se potichu Dawn.

„Nemus Kratiknot.“

Náhlé vydechnutí.

„Byl příbuzný profesora Kratiknota?“ zeptala se Hermiona.

„Nemus byl synem jeho bratra,“ temně přikývnul Brumbál. „Šel jsem ho navštívit hned, jak jsem se tu novinu dozvěděl. Je zničený. Jinou rodinu nemá. Doteď se na událostech války nechtěl podílet. Nyní mě požádal o připojení k Řádu. Chce bojovat.“

„Pomsta je nebezpečná, Albusi,“ pronesl klidně Fletcher.

„Ano, já vím,“ vážně přikývl ředitel. „Ale takovou dobu jsem ho žádal, aby se k nám připojil...“

Muži přikývli, Harrymu se točila hlava.

„Je teď profesor Kratiknot v nějakém nebezpečí?“ zeptal se najednou. „Jako člen rodiny špiona...“

Hermiona na něj vrhla soucitný pohled, ale Brumbál si jen povzdechl.

„Nařídil jsem mu zůstat v Bradavicích i po čas letních prázdnin. Nejdříve se zdráhal, ale později se mi podařilo ho přesvědčit... Nebylo to jednoduché.“ Najednou se do očí starého muže vrátil život. „Ale mám ještě další špatné zprávy, pánové. Poslední, co jsme se od našeho špiona dozvěděli, bylo, že Voldemort něco plánuje na tuto noc. Velmi důležitý útok na jakési mudlovské bydliště, ale nic dalšího nevíme.“

Hermiona vyrazila krátký výkřik. Harry se na ni podíval překvapeně, ale pak mu to došlo.

„Erica!“ vykřikli oba v ten samý moment, a když se na ně s očekáváním podívali všichni muži v místnosti, převyprávěli jim svůj rozhovor z tohoto večera.

Brumbál jejich příběh nepřerušoval, jen si hladil a prsty pročesával vousy, a občas souhlasně přikývnul.

„Všechno vypadá logicky. Ta třetí dívka, o které jsem se ti zmiňoval, Quietusi, když jsem mluvil o té věštbě, se jmenovala Erica Knight...“

„Rogerova dcera!“ okamžitě řekl Andrews. Brumbál přikývl.

„Ano, jeho. Zdá se, že posledních několik let žili v přestrojení a pod Fideliem, takže Voldemort na ně v Americe nemohl dosáhnout. Předpokládám, že je to samé maskování a kouzlo, které jsem na ně seslal před patnácti lety... Ale nezvážili, že Erica u svých prarodičů není v bezpečí...“ Brumbál vyskočil na nohy. „Musím tam jít hned teď. I kdyby útok nebyl proti nim, musíme Ericu přemístit na bezpečné místo co nejdříve. Mundungusi, ty tady zůstaneš...“

„Proč?“ zeptal se bez výrazu Fletcher.

„Potřebuji tady s dětmi a Siriusem školeného kouzelníka.“

Harry si odfrkl. Dětmi?

„Právně jsem dospělý!“ stěžoval si. Podle lží o jeho životě mu bylo sedmnáct. A ve skutečnosti mu bylo skoro šestnáct! Ani ne za týden!

„Právně, ale ne skutečně,“ pronesl Brumbála a ostatní muži vypadali, že souhlasí. Ředitel přistoupil blíž k Harrymu. „Nemohu vás opustit bez pomoci profesionála. Kdyby to Severus zjistil, byl bych v mžiku mrtvým mužem.“

„Zas tak moc mě rád nemá, řediteli,“ v chlapcových očích zasvítil smutek. „A nemyslím, že někdy bude.“

„Nadějeť nezahanbuje (1),“ odpověděl Brumbál tichým hlasem. V Harryho očích se objevily slzy.

„Otec to napsal,“ pronesl a bojoval s těmi zahanbujícími slzami; tentokrát myslel slovo ‚otec‘ v přesně biologickém smyslu. „Ale naděje ho ZAHANBILA, pane řediteli.“ Otočil se a opustil místnost.

Smutek. Smutek mu sevřel hruď.

XXX

Téměř ihned po odchodu celé skupiny šel Harry do postele, aby se trochu prospal, než přijdou jeho obvyklé půlnoční vize nebo noční můry, ale nespal víc než hodinu, protože hlasitý hluk narušil obecně poklidnou atmosféru. Kolem půlnoci se Harry s úlekem probudil, protože slyšel hluk vracejících se mužů. Nejprve se nemohl ani posadit, protože srdce mu v hrudi tlouklo tak splašeně, že ani nemohl dýchat. Tak jen ležel a poslouchal rámus a prudké pohyby z prvního patra. Někdo křičel, další něco nahlas vysvětloval, dveře často bouchly s hlasitým prásknutím, později se láhev roztříštila na kousky, když ji někdo upustil (nebo spíš mrštil? Harry se nemohl rozhodnout).

„Poppy, Poppy, pospěš!“

„Nevím, kde je Dawn...“

„... zemře...“

„Říkal jsem ti, abys nezůstával v té zahradě! Nebylo to bezpečné!“

„... moji hůlku nelze opravit...“

„Zatraceně, přines nový povlak! Tenhle je úplně od krve!“

„Kde je lektvar proti bolesti?“

„... postarej se o ni...“

„Albusi, nemůžeš!“

„Tady, vypij to!“

„... nějaký uklidňující lektvar...“

Náhle vzlyk, zoufalý a typicky ženský, Harry neznal majitelku toho hlasu.

„Dědečku, dědečku, neumírej...“

„USTUP, imbecile!“

„Zemře!“

Zase hlasité prásknutí.

„Musíme ho vzít ke svatému Mungovi!“

„Nepřežije cestu...“

A tak dále, bez konce. Ale když Harry dorazil do obývacího pokoje, mohl říct, že zmatek byl větší, než si při jeho poslouchání myslel. Téměř všude byla krev, starý, soudě podle jeho oblečení, mudla ležel a umíral na gauči s madame Pomfreyovou po boku. Další, člen Řádu, ležel na nosítkách s otevřenýma očima, zorničky bolestí rozšířené a... někdo ležel v prázdném rohu a dlouhý, černý plášť pokrýval celé jeho tělo i hlavu... Harry polkl. Kdosi zemřel. Jeho a Hermionin tip byl správný: Voldemort se chystal zaútočit na Dubovou ulici a tam proběhl zuřivý boj mezi Smrtijedy a členy Řádu.

Z krátkých poznámek a rozhovorů si mohl Harry dát dohromady nástin nočních událostí: Smrtijedi už na Dubové ulici byli, když tam Brumbál a dalších devět mužů dorazilo. Voldemortovi přisluhovači se chystali napadnout dům – tentokrát ten správný (podle vyprávění se Crabbe a Goyle útoku neúčastnili), ale hlasitá prásknutí přemisťujících se členů Řádu je rozptýlila dostatečně na to, aby Dawn mohl vstoupit do domu a varovat obyvatele. Dokázal pomoci ven dívce a dědovi, protože ti byli dost zdraví na to, aby uprchli bez pomoci a pokusil se zachránit také starou paní, když na něj jiná skupina Smrtijedů zaútočila a od toho okamžiku už nikdo nevěděl nic ani o Dawnovi, ani o staré paní. Oba, Erica i její děda byli zraněni: ale Erica mohla vyčarovat štít, takže její zranění nebylo tak vážné. Ale starý muž umíral: kletba ho odhodila na zeď a jeho hlava a páteř utrpěly vážné zlomeniny a pohmožděniny. Harry viděl zoufalství ve tváři madame Pomfreyové. Věděla, že starý muž nemůže být zachráněn.

Nakonec to byla Hermiona, která odtáhla lehce hysterickou dívku od jejího příbuzného a odvedla ji k ložnicím. Ne dlouho po jejím odchodu přestal starý muž dýchat. Harry vzal potah z křesla a přinesl ho ošetřovatelce, která třesoucíma se rukama zakryla tělo.

„Nevěřila jsem, že to budu muset znovu udělat,“ potichu mumlala. Harry natáhl ruku a pomohl jí vstát. Do té doby muž na nosítkách ztratil vědomí.

„Taky zemře?“ tiše se zeptal Harry.

Madame Pomfreyová zatřepala rukou.

„Ne. Jeho zranění jsou bolestivá, ale není ve smrtelném nebezpečí. Můžete mi přinést šálek čaje, mladý muži?“

Harry přikývnul a odešel do kuchyně. Našel tam Fletchera, Lupina a Brumbála, jak popíjejí čaj zabraní hluboko v rozhovoru.

„... a třetina členů Řádu je už mrtvá,“ šeptal slabě Lupin, zbylí dva jeho slovům přikyvovali. „Etherny, Arabella, McDougall, Dawn, sestry Greyovy, Sirius je moták, Severus je docela k ničemu...“

„Alespoň že počet Smrtijedů roste každým zatraceným dnem,“ vyštěkl Fletcher s temnou ironií. „Hodně z vyhozených bystrozorů šlo rovnou k Voldemortovi... kromě těch na Liberty. Říkal jsem vám, že není moudrý nápad dát jim padáka v takovém spěchu.“

„Provinili se mučením lidí, Mundungusi,“ rozkašlal se Lupin a položil hrnek na stůl.

„Několik nových členů bude. Mám v plánu je zítra představit,“ pronesl Brumbál a náhle se otočil ke dveřím, kde stál Harry. „Pojď dál, Quietusi. Čaj?“

„Ano, ale nejdřív jeden vezmu madame Pomfreyové,“ řekl trochu nervózně Harry, rychle naplnil hrnek a opustil kuchyň.

„... Weasleyovic dvojčata, Charlie se vrátil z Transylvánie, aby nám pomohl, Barney Bones a jeho žena, a Cassia mě znovu ujistila o své pomoci, pokud budeme potřebovat lékařskou péči. Také mi řekla, že se Severus zlepšuje, i když se mu vzpomínky ještě nějakou dobu nevrátí, takže se k nám od prvního srpna bude moct přidat. Jeho dovednosti v přípravě lektvarů jsou paměťovým kouzlem nedotčené a je pořád profesionálem, kterého potřebujeme...“

„To je skoro dvacet lidí,“ pronesl Fletcher.

„Devatenáct,“ dodal Brumbál. „Plus Cassia.“

„Budeme muset otevřít velký krb u Poppy v pracovně, pokud budeme chtít přepravovat zraněné z Bradavic ke svatému Mungovi. Oficiální přenášedla nemůžeme používat: loni se s nimi hodně manipulovalo. Jsem si jistý, že Voldemort má v tomto oddělení svého člověka.“

„Ale ani letaxová síť není bezpečná,“ oponoval Lupin. „Nikdy nebyla.“

„Krb bradavické ošetřovny a jeho připojení není částí letaxové sítě, Remusi,“ vysvětloval Brumbál. „Je to nezávislá větev. Harolda napadlo ji postavit, ale Quietus mu hodně pomohl.“

„Harold?“ zeptal se Lupin.

„Harold Potter, Jamesův otec, myslím,“ řekl Fletcher a protáhl se. „A Quietus, Severusův bratr. Byli v Řádu neuvěřitelné duo,“ usmál se.

„To jsem nevěděl,“ řekl Lupin. „Vstoupil jsem do Řádu teprve před rokem. I James byl členem?“

„Vstoupil až těsně po smrti rodičů. Lily ho následovala o rok později, po Quietusově smrti v prosinci. Byli dobří přátelé. Jeho smrt Lily otřásla,“ vysvětloval Fletcher. Lupin vážně přikyvoval. Jistěže byli dobří přátelé! Plod jejich ‚přátelství‘ netrpělivě stál v otevřených dveřích.

„Můžu se přidat k Řádu?“ zeptal se náhle Harry.

Tři muži se na něj se zájmem podívali.

„Pojď dál, chlapče,“ usmál se Brumbál. „Čaj?“

„Ano, děkuji,“ řekl Harry, ale nenechal se rozptýlit. „Můžu se stát členem Řádu?“

„Až dostuduješ,“ řekl Fletcher se zkrabaceným obočím.

„Proč? Chci bojovat teď!“ zapáleně pronesl Harry. „Jsem připravený k...“

„Musíš nejdříve dokončit školu, Quietusi,“ rozvážně prohlásil Brumbál. „Neposíláme děti do války.“

„Nejsem dítě!“ Harry už byl skutečně vzteklý. To bylo podruhé, co ho Brumbál nazval dítětem. „Proč se ke mně chováte, jako bych byl?“

Fletcher otevřel pusu, aby rozvláčně odpověděl, ale krátké mávnutí Brumbálovy ruky ho zastavilo.

„To my víme, Quietusi. Ale nechceme tě obětovat...“

„Musíte mě obětovat,“ pronesl tiše Harry. Fletcher si podrážděně odfrkl a Lupin zvedl obočí.

„Quietusi, to vysvětlení proroctví může být špatné. Já DOUFÁM, že tě nebudeme muset obětovat, DOUFÁM, že najdeme jiný způsob, jak se znovu osvobodit...“

„Vysvětlení o věcech minulých bylo správné. Nechápu, proč myslíte, že není správné to o budoucích událostech.“

„Protože budoucnost není něco stálého, pevného. Je to skupina různých možností, mnohá rozhodnutí – a i ty budeš mít vždy možnost učinit různá rozhodnutí, aby sis vybral jinou cestu. Znalost proroctví by nás mohla varovat, pomoci nám, ale určitě neurčuje naše osudy.“

„Nesouhlasím,“ rozhořčeně řekl Harry. „Myslím si, že pokud je proroctví pravdivé, skutečné, pak nemáte reálnou šanci změnit budoucnost. Každý pokus o změnu vám přinese jeho naplnění jako v řeckých tragédiích, kde se herci potkají se svými osudy jen proto, že se jim za každou cenu chtěli vyhnout.“

„To je literatura, Quietusi. Život není literatura,“ Brumbál pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne, není. Je horší a krutější,“ souhlasil Harry, sedl si vedle starce a usrkl si z hrnku.

„Nebuď fatalista, Quietusi. Uvidíš, že život má své vlastní triky. Nemůžeš ho udržet v předem stanovených mezích.“

Harry stočil pohled do hrnku.

„Chybí mi Severus,“ zašeptal. Brumbál položil ruku na Harryho paži, ale když ten sebou škubnul, ředitel se rychle stáhl.

„Nemůžeš být členem Řádu, ale jsem si jistý, že můžeš Severusovi pomoci s lektvary,“ řekl Lupin a znovu si odkašlal. „Jdu najít Poppy. Myslím, že na tohle nachlazení budu potřebovat Životabudič,“ vstal a odešel, Fletcher ho potichu následoval.

„Nechci mu víc lhát, pane řediteli. Jednou na to přijde a já už nikdy nebudu mít šanci získat jeho důvěru. Prosím,“ dodal, když viděl rozhodnost v ředitelově tváři.

„Až opustí nemocnici, pár věcí mu můžeš říct. Ale nemůžeš mu vyjevit svoji identitu.“

„Vím,“ řekl Harry. „Ale nakonec na vše přijde. Do týdne.“

„Ale ty jsi tuto roli hrál rok.“

„Ale on je špion, jediný, kterého ani Voldemort neodhalil...“

„Vím.“

Na kuchyň padlo ticho.

„Myslím, že kouzlo nebylo provedeno správně,“ pronesl Harry. „Nemůže být zvráceno.“

„Cassia si myslí to samé.“

„Stejně tak Severus.“

Povzdechli si.

„Co pak ale můžeme dělat?“ zeptal se nakonec Harry.

Brumbál se na něj podíval smutně a upřímně.

„To nevím, Harry. To nevím.“


A DŮLEŽITÁ POZNÁMKA autorky před další kapitolou:
Pro ty, kteří si nepamatují:
dle loňských lží
1. matka Quietuse mladšího byla mudla,
2. vyrostl u mudlů a
3. byl o rok starší, než skutečný Harry, avšak kvůli NKÚ byl zařazen k pátému ročníku. Teď je Harry mezi pátým a šestým ročníkem. Jelikož chtěl Brumbál po Harrym, aby lhal Snapeovi, Harry pokračuje ve směru těchto lží. V předchozí kapitole Harry přiznal, že jeho matka byla mudlorozená jen kvůli výsledku krevního testu. Neví, co si Severus myslí o identitě jeho matky! V této kapitole uvidíme, že se bude chovat jako sedmnáctiletý, ačkoliv ve skutečnosti je mu jen šestnáct. Pozdější kapitoly nám to vysvětlí, slibuji.


(1)And hope maketh not ashamed. Romans 5.5

Dle internetu: http://biblia.gospelprime.com.br/czech-bkr/romanos/5/
A nadějeť nezahanbuje. Nebo láska Boží rozlita jest v srdcích našich...
Podle ekumenického vydání bible z roku 1985:
A naděje nezklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí...
Text kralický z roku 1613, výtisk bible z roku 1926:
A naděje nezahanbuje; nebo láska Boží rozlita jest v srdcích našich...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(MagicLady, 21. 11. 2012 10:35)

Jak je vidět, Severus není hloupej, ten na to přijde dřív jak za týden, díky za překlad :)

Re: :)

(Lupina, 21. 11. 2012 10:40)

Pár kapitol to ještě bude trvat :-) Pak se těšme na tornádo :-D

Re: Re: :)

(MagicLady, 21. 11. 2012 11:53)

Už se těším :D