Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola desátá: Blackové, Snapeové, Potterové a další

7. 9. 2012

Trošku infarktový konec, ale já za to vážně, vážně nemůžu.

I docela malinký komentář potěší.

Děkuji betě Marci.

 

Kapitola 10:  Blackové, Snapeové, Potterové a další

„Kdy si myslíte, že zase přijdou?“ zeptal se slabě Harry.

 

„Nevím. Proč?“ Snapeův hlas zněl trochu podrážděně.

 

„Řekl bych, že už je to víc jak 20 hodin, co nás tu nechali v klidu. To je tak… neobvyklé.“

 

„Ano, i když jsem šťastný, že na nás prozatím zapomněli. Necítím se… připravený na nové…“

 

„Ani já ne…“ odpověděl Harry se zívnutím. „Trochu vody? Nemáte žízeň?“

 

Snape jen přikývl. Když se Harry zvedl a vydal se ke dveřím pro džbán s vodou, Snape přeběhl pohledem Harryho… Harryho tělo. Celou postavu pokrývala zaschlá krev, z některých ran ještě kapala. Pár směšných zbytků oblečení se přilepilo na rány…

 

„Vypadáš hrozně,“ zamumlal smutně.

 

„Vy také,“ odpověděl chlapec a potom prostě dodal, „umřeme tu.“

 

„Ano. Umřeme tu,“ zopakoval Snape jeho slova. Když Harry zvedl džbán, aby mu dal napít, automaticky pozvedl ruce s úmyslem nádobu chytit… ale hodně rychle je zase schoval. Nechtěl je vidět – ani, aby je Harry viděl.

 

„To není nutné,“ zavrtěl Harry hlavou. „Všiml jsem si jich včera, pamatujete se? Nebudu z nich šílet.“

 

„To kvůli mně,“ odpověděl slabě Snape. „Nechci se na ně dívat.“

 

„Bolí to?“ Harry se zdál být znepokojený.

 

„Trochu… dnes je to už lepší. Jen… pulzuje mi v nich bolestí. Musím si dávat pozor, když jimi pohnu,“ povzbudivě se usmál, čímž ale nedosáhl žádaného účinku. Harry se na Snapea zahleděl ještě znepokojeněji. Jeho profesor byl najednou tak…lidský. Nebo slabý?

 

„Jste v pořádku, pane?“

 

„Ne, Harry,“ černé oči byly vzdálené a prázdné. Harry si vzpomněl, že už tento druh prázdnoty v těchto očích během posledních čtyř let viděl, ale to bylo něco jiného… Tamta prázdnota vyjadřovala nepřítomnost jakéhokoliv zájmu či citu, tato však byla znakem rezignace, přijetí situace a bolesti. Duševní a emocionální bolesti.

 

Harry neřekl ani slovo. Po napití postavil džbán na zem a opatrnými pohyby smyl krev z profesorovy tváře.

 

„Máte horečku,“ poznamenal věcně.

 

„Ano, zdá se, že jsem tentokrát já na řadě,“ znělo to hořce a Harry sebou trhl.

 

„Jste příliš vyčerpaný.“

 

Ani jeden nepromluvil. Po chvíli Harry domyl jeho tvář.

 

„Děkuji,“ poděkoval jemně, zatímco pokládal kus hadru.

 

„Za co?“ Snape byl zmatený.

 

„Že jste mi dal rodinu,“ posadil se vedle profesora. „Za péči. Víte, včerejšek byl nejlepším dnem v mém životě. Když jste mi nabídl, že s vámi můžu bydlet.“

 

„Nejen, že budeš MOCI. Ve skutečnosti se mnou budeš bydlet.“

 

„Ne, pane. Ve skutečnosti tady s vámi umřu,“ opravil jej s úsměvem.

 

„Ach, opravdu.“

 

„Víte, že mi Sirius také nabídl, abych s ním zůstal?“

 

„Zůstal? Pokud se nepletu, tak nikde nezůstává. Je na útěku, ne?“

 

Harry ocenil Snapeovu snahu udělat nějakou legraci a usmál se.

 

„No, ano je. Ale v jednom momentě se zdálo, že bych s ním mohl žít.“

 

„Kdy?“ byla to krátká otázka, ale Harry v ní postřehl opravdovou zvědavost. Najednou se cítil trapně.

 

„Ach…bylo to po událostech v Chroptící chýši, když jsme… na vás zaútočili…“ sotva se odvážil podívat do profesorovy tváře a byl šokovaný, když na ní uviděl úsměv.

 

„Och,“ řekl Snape zamyšleně. „Od vás tří to bylo dobře provedené kouzlo…“

 

„Nevypadal jste pak moc potěšeně…“ riskl Harry krátkou poznámku.

 

Snapeův úsměv se ještě rozšířil.

 

„No, opravdu jsem tím NEBYL příliš potěšený. Jen si to představ, Harry… Já, jeden z nejvíce vyškolených kouzelníků v našem světě, poražený třemi dětmi… nezmiňuji fakt, že se to stalo před mužem, který celý svůj život čekal na tuto chvíli…“

 

„Nemyslíte si, že trochu přeháníte, profesore?“

 

Snapeova tvář se náhle zamračila.

 

„Nejsem si jistý, jestli o tomto všem chceš slyšet, Harry,“ odpověděl zamyšleně.

 

„O čem?“

 

„O historii rodiny Blacků, o mně a naší vzájemné nenávisti.“

 

Harry se zavrtěl.

 

„Ehm… pane, nebudu se zlobit, pokud o tom nechcete mluvit… možná budu jen trochu…zklamaný,“ Harry zavřel oči a dodal. „Víte, nejvíc ve svém životě nesnáším to, jak všichni znají víc detailů o mně a minulosti mých rodičů, než já sám. To je opravdu…zneklidňující.“

 

„Dobrá tedy, i když tento příběh, Harry, nemá nic společného s tvým životem, nebo životem tvých rodičů… Kde bych měl začít?“

 

Snape se opřel o zeď a zavřel oči. Harry cítil slabé chvění pocházející z mužova těla a starostlivě se dotkl jeho čela. Profesor si povzdechl a usmál se na Harryho.

 

„Víš, Harry, tolik mi připomínáš mého bratra Quietuse… Takže, dobrá, začnu už,“ Snape se zhluboka nadechl. „Naše válka, myslím válka mezi mnou a partou tvého otce začala v posledním měsíci našeho druhého ročníku během famfrpálového zápasu mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Už si nevzpomínám, která kolej nakonec zvítězila, ale ta nehoda se stala v ten den. Ale opravdu jen malá nehoda. Byl jsem jedním z odrážečů v našem družstvu a ten zatracený…tedy Black byl střelec, jako tvůj otec. Takže James Potter se hry neúčastnil, byl vybrán do týmu až další rok. Ale Black byl zatraceně dobrý letec a McGonagallová ho nechala hrát.“

 

„Vždy jsem si myslel, že můj táta byl nejlepší…“ divil se Harry. „Každý to říkal. A říkají, že mám pro famfrpál vrozený talent, protože jsem zdědil jeho nadání.“

 

„Byl v tom opravdu dobrý, ale ty jsi lepší než on. Mnohem lepší. Já myslím, že tvůj talent na létání není zděděný po předcích, ale tvoje… řeknu to takto: prostě… je to tvoje vlastní vlastnost. Jsi dobrý ve famfrpál díky tomu, kdo jsi, a ne kvůli tvým rodičům nebo rodině…“

 

„No jo,“ Harry se usmál. Bylo tak pěkné slyšet, že nebyl slavný Harry Potter jen kvůli svým rodičům. Že měl vlastní schopnosti a vlastnosti, které ho činily jím samotným.

 

„Takže, v tomto zápase jsem tvého kmotra zasáhl Potloukem, spadl z koštěte a skoro umřel. Byla to jen zatracená nehoda, ale od té chvíle byl naprosto přesvědčený, že jsem ho chtěl zabít. Nevím, proč mu tvůj otec věřil, ale zkrátka to tak bylo, takže ve třetím ročníku, což byl následující ročník, jsem si uvědomil, že jsem se stal jejich stálým cílem. Nevěděl jsem proč, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, až do chvíle kdy…“ zastavil se.

 

„Kdy…?“

 

Snape otevřel oči a upřel je na Harryho.

 

„Až do chvíle, kdy se na mě rozhodli použít idiotský žert, kterým skoro zabili Quietuse.“

 

„Ja…jak?“ Harry byl úplně ochromený. „Nechtěli jej zranit, že ne?“

 

„Ne, teď už si to nemyslím,“ Snape zavrtěl hlavou. „Ale tehdy jsem si byl naprosto jistý, že ho chtěli zranit. Byl to stupidní vtípek s několika ingrediencemi do lektvarů. Řekli Quietusovi, že všechny třetí ročníky potřebují mandragoru do příštího lektvaru a že bych byl pravděpodobně velmi šťastný, kdyby mi jednu donesl ze skleníku číslo tři… který byl přirozeně prvním ročníkům zakázaný, ale to Quietus nevěděl. Nevěděl o těch zatracených mandragorách vůbec nic…“ Snape vypadal náhle opravdu rozzuřený. „Ti idioti mu zapomněli říct, aby nevytahoval rostlinu z květináče, a Quietus nechtěl nádobu ukrást, tak rostlinu vyndal…“

 

„Křik mandragor…“ zašeptal Harry zděšeně. „Jak mohl váš bratr přežít?“

 

„Rostliny byly mladé. Nebyly to miminka, ale už dospívaly… takže následky křiku jej nezabily, i když byl Quietus nucený zůstat skoro týden na ošetřovně, než se úplně uzdravil. Skoro jsem se zbláznil. Och, Bože, byl jsem tak šílený, že jsem se rozhodl pomstít smrtí Blacka a Pottera… Ale až do Quietusova uzdravení jsem s ním zůstal na ošetřovně, takže jsem tam byl, když…“ Snape znovu zavřel oči. „Tvůj děda, který, jak jsem ti říkal, už nebyl profesorem, a Brumbál ho přišel navštívit a vyslechnout ohledně toho, co se stalo. Nejprve můj pitomý bratr nechtěl nic přiznat a tvrdil, že byl jen zvědavý a že všechno byla jeho vina. V tu chvíli jsem se na něj opravdu naštval, ale když jsem chtěl promluvit, Brumbál mě poslal ven. Potom jsem…“ Snape se zavrtěl. „Odposlouchával jsem…“ Harry nevěřícně zamrkal. Nedokázal si prostě představit Snapea poslouchajícího za dveřmi ošetřovny. Ucho na klíčové dírce… Usmál se, ale Snape byl tak zabraný do příběhu, že si toho nevšiml. „Brumbál tomu nevěřil a Potter starší mu řekl, že pravdu už zná, protože mu to jeho syn řekl. Brumbál a Potter starší se shodli, že ti dva kluci by měli být vyloučení, neboť už si byli vědomi možných následků svého činu. Přesto s tím Quietus nesouhlasil a protestoval proti tomu. Mezi těmi třemi vypukla zuřivá hádka, ale nakonec Quietus vyhrál. Přesvědčil profesory, že ti dva hloupí kluci neměli nikdy v úmyslu někoho zranit. Byl to jen vtípek – nebezpečný, ale stále jen vtípek. Řekl, že pokud to bude nutné, popře fakta před kýmkoliv, kdo se jej zeptá. Brumbál byl tak konsternovaný, že nebyl schopný několik minut mluvit. Bylo pro něj příliš těžké uvěřit, že dítě z ‚temné rodiny‘ bránilo jeho preferované světlé Nebelvíry. Myslím, že toto byl začátek jeho změny chování k nám, takzvaným ‚temným dětem‘. Od té doby jsem i já zaznamenal jiný přístup ke Zmijozelům. Byl milejší a otevřenější. Samozřejmě jsem si tento fakt nepřipustil několik měsíců nebo let, až do té doby, než mě k tomu Anne donutila… Ale to je jiný příběh. Takže nakonec mohli Black a Potter zůstat bradavickými studenty. Nechtěl jsem tomu věřit. Byl jsem na Quietuse tak naštvaný, že jsem s ním týdny nemluvil. A pak, jednou v noci, se vplížil do mé ložnice, probudil mě a prosil, abych mu odpustil,“ Snapeova tvář se zkroutila bolestí. „ON prosil MĚ za odpuštění… choval jsem se k němu jako zatracený idiot…“ 

 

„Proč se musel vplížit do vaší ložnice? Copak nebyl také Zmijozel?“ zeptal se Harry.

 

„Ne. Byl v Havraspáru.“

 

„Ach…“ Harry byl překvapený. „Nikdy předtím jste se o tom nezmínil.“

 

„Ne?“ Snape byl pobavený. Harry zavrtěl hlavou.

 

„Ne. Ale to… to znamená, že má máma a on byli spolužáci, že?“

 

„No, vlastně … nikdy jsem o tom nepřemýšlel… Ale teď, když jsi to zmínil, ano, byli také ve stejném ročníku…“

 

„Má mrtvá máma znala vašeho mrtvého bratra… jak zvláštní.“

 

Zůstali jen strnule sedět. Harry viděl, že Snape má problémy, aby si vzpomněl na minulé dny.

 

„Hmm… teď, když jsi to zmínil, se mi zdá, že byli i jistým způsobem přátelé…“ zamumlal nejistě Snape. „Oba byli prefekti a nekonečné hodiny trávili v knihovně… Typické havraspárské chování, nic neobvyklého… Zdá se mi, že několikrát, když jsem chtěl mluvit s Quietusem a šel jsem do knihovny, našel jsem je společně studovat, stejně jako tebe a pana Weasleyho s tím Grangerovic děvčetem... Ve skutečnosti je tu hodně podobností mezi slečnou Grangerovou a tvojí matkou… Jejich vášnivá touha všechno vědět a jejich protivné chování vím-všechno-líp-než-vy.“

 

„Hermiona není protivná,“ odporoval ostře Harry, potom dodal, „no… někdy možná trochu, ale… je to dobrá kamarádka a OPRAVDU ví skoro všechno nebo aspoň ví o knize, ve které můžete najít odpovědi.“

 

„To je velmi důležitá schopnost,“ přitakal Snape. „Ale způsob, jakým všem ukazuje, že zná odpovědi, je protivný.“

 

Najednou se změnilo světlo v cele. Plamen jedné z pochodní se divoce zatřepotal a začal slábnout. Po deseti vteřinách zhasl.

 

„Asi stárnu,“ poznamenal pobaveně Snape.

 

Harry se na něj trochu překvapeně podíval.

 

„Cože?“

 

„Vypadá to, že začínám stárnout. To já jsem připravoval lektvar do těchto pochodní, Lektvar světla, měl by účinkovat jeden rok. Vyrobil jsem ho teprve před měsícem. Ale tato pochodeň je pravděpodobně… mimo činnost.“

 

„Jeden rok?“ Harry byl překvapený. „Co do tohoto lektvaru přidáváte, aby účinkoval celý jeden rok?“

 

„Ale, ale, pane Pottere. Pokud to správně chápu, vyptáváte se mě na vaše oblíbené téma…“ Harry zčervenal a neřekl nic.

 

„Dobře, řeknu ti to. Ingredience jsou: péro z ptáka Fénixe, dračí zuby, prášková síra, práškové dřevěné uhlí, nezpracovaný slunečnicový olej a několik správně vyslovených kouzel během přípravy lektvaru.“

 

„Síra a uhlí se jako přísady používají i v mudlovských, ehm…kouzlech. Říkají tomu střelný prach, ale přidávají do směsi i ledek.“

 

Najednou Snape ožil.

 

„A kde používají tento lektvar?“ zeptal se.

 

Harry se ušklíbl. Lektvar?

 

„To není lektvar, je to jistý druh prášku. Používají ho ve válkách. Existují mudlovské zbraně na zabíjení a prášek je jejich důležitá součást. Je jich hodně druhů. Například bomby… tato…směs lehce exploduje, potřebuje jen jiskru a pak…je to hrozné. Když exploduje, má obrovskou sílu. Můžete zničit celé budovy jen s hrstí takového prášku.“

 

„Och…zajímavé… ale myslím, že už jsem na toto téma něco četl… Četl jsem, že to zabije stovky lidí najednou. Myslím, že to bylo trošku přehnané prohlášení.“

 

„Přehnané?“ Harry nechtěl věřit Snapeovým slovům. „Profesore, nikdy jste neslyšel o mudlovských válkách?“

 

Teď byla řada na Snapeovi, aby zčervenal. Byl to velmi zajímavý pohled a Harry si byl jistý, že na světě existovalo jen málo lidí, kteří kdy profesora viděli opravdu zrudnout.

 

„No, určitě jsem slyšel o některých z nich, i když…“

 

„Jen ve druhé světové válce zemřelo více než čtyřicet milionů lidí během šesti let,“ vykřikl Harry zlostně.

 

„Cože?“ Snapeova tvář Harrymu napověděla, že profesor Harryho prohlášení nevěří.

 

„Slyšel jste dobře,“ pokrčil Harry rameny. „A hlavní zbraní obou stran byl tento střelný prach, i když ne v tak jednoduché podobě, jak jsem vám teď popsal, ale podstata byla stejná…“ znovu pokrčil rameny a dodal. „Můžete pokračovat s tím Lektvarem světla?“

 

„Kde ses naučil o této… mudlovské zbrani?“ optal se Snape.

 

„Na základní škole. Učili jsme se chemii. To je něco jako lektvary, ale mudlovské …samozřejmě bez zaklínadel a kouzel.“

 

„Aha…“

 

Harry se zvedl a vztáhl ruku k pochodni. Když se mu ji konečně podařilo uchopit, vyndal ji ze zdi a znovu se posadil vedle profesora.

 

„Uvidíme…“ zamumlal.

 

Po krátkém zkoumání se Snapeova tvář rozjasnila.

 

„Och, už chápu. Podívej, tady je díra ve dřevě. Tekutina musela stéct shora…“ Harry uviděl profesoru úlevu a hodil pochodeň do druhého koutu.

 

„Cítím se tak zvláštně…“ promluvil náhle Mistr lektvarů.

 

Harry zvedl ruku a znovu se dotkl profesorova čela.

 

„Vaše horečka…myslím, že stoupla. Jste v pořádku, pane?“ zeptal se znepokojeně.

 

Snape cítil, jak mu při chlapcových slovech pookřálo srdce. Opatrně Harryho sevřel, pokoušeje se ještě víc si nezranit už tak pulsující ruce.

 

„Harry?“ pronesl chlapcovo jméno, a když zvedl hlavu, usmál se na něj. „Můžeš mi říkat Severusi. A myslím, že se cítím skoro dobře.“

 

Harry byl docela v rozpacích.

 

„Ehm, pane…ale…“

 

„Ne, Harry. Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že můžeš se mnou žít – pokud si to taky přeješ. Ale pokud budeme žít ve stejném domě, nebo ve stejných komnatách – víš, že trávím skoro všechen svůj čas v Bradavicích – nemůžeš mě stále oslovovat ‚profesore‘ nebo ‚pane‘. Je to pro mě dost nepříjemné. Souhlasíš?“

 

„Souhlasím, pane,“ povzdechl si Harry. V té chvíli zachytil Snapeův pohled a rychle se opravil. „Souhlasím, Severusi,“ zamumlal a zčervenal. Profesor se lehce usmál.

 

„Jsem především lidská bytost, Harry…“

 

Harryho ruměnec se zbarvil do cihlově červené.

 

„Vím, já vím, ale potřebuji jistý čas, abych si zvykl.“

 

„Na myšlenku, že jsem lidská bytost?“ ve Snapeových očích se nezvykle zajiskřilo.

 

„Nedobírejte si mě, prosím,“ Harryho rozpaky byly teď spojené s trochou podráždění. „Chtěl jsem říct: zvyknout si vás oslovovat vaším jménem.“

 

„Och, jistě…“ Snape si opřel hlavu o zeď a znovu zavřel oči.

 

„Pan…uhm…jste si jistý, že je vám dobře?“ Harry byl krajně znepokojený.

 

„Ano, Harry…“

 

„Ale horečka…pokud se zvýší…“

 

„Nejsem nachlazený,“ přerušil jej Snape. „Mám několik zlomených kostí, což způsobilo zánět. A ten způsobil horečku. Není to to samé, co se stalo tobě před několika dny. Bude mi líp.“

 

„Jste si tím jistý?“

 

„Ne. Ale doufám v to.“

 

Znovu zůstali sedět v tichosti. Po chvíli si Harry uvědomil, že profesor usnul. On se rozhodl zůstat vzhůru. Nebyl unavený a chtěl znovu a znovu přemýšlet o jejich rozhovoru, aby cítil to nevysvětlitelné štěstí, kterým ho naplnila Snapeova slova. Byl přijatý. Byl opečovávaný. Snape mu dovolil používat jeho jméno. Znamenalo to, že…

 

URČITĚ TO ZNAMENALO, ŽE…?

 

Jaká ironie! Musel být lapený a přitáhnutý sem, aby našel domov, po kterém celý život toužil…

 

Vzpomněl si na Snapeovo tiché mumlání před několika dny: ‚Šťastné dny v Pekle‘. Myslel snad na to samé? Harry přemýšlel. To bylo něco, co možná nikdy nebude vědět. Ale to nevadilo. Harry se dlouhé hodiny díval do temnoty, naplněný emocemi a chutí skákat, tančit, křičet, aby všem ukázal své štěstí. Tyto pocity mu tak svíraly hruď a srdce, že nemohl skoro dýchat.


XXX


„Jak dlouho jsem spal?“ byla první otázka, kterou mu Snape položil po probuzení.

 

„Několik hodin. Nevím to přesně. Čas mi tu přijde jako něco…proměnlivého, nekonečného,“ vysvětlil Harry. „Ale i tak je rozčilující, že pro nás nepřišli kvůli dalšímu kolu…“

 

Snape se opatrně protáhl.

 

„Mám takový pocit, že za několik hodin se stane něco špatného.“

 

Vzduch se ochladil. Harry polkl.

 

„Chceš říct, že…“ neodvážil se doříct otázku. Cítil, jak se jeho tělo chvěje panikou.

 

„Ššš…“ Snape jej ihned objal. „Klid, Harry,“ ale nevěděl, proč by se měl chlapec uklidnit. Stát tváří v tvář smrti nebylo nikdy lehké.

 

„Nemám strach ze smrti,“ zamumlal Harry. „Mám strach z mučení. Nechci už být týraný. Nechci, aby Avery… a nechci už sledovat, jak tě mučí,“ hlas se mu zlomil. Snapeovi se sevřelo srdce. Známý pocit bezmoci mu sevřel hruď. „Je příliš těžké zůstat nezlomný. Nejsem si jistý, jestli to ještě zvládnu,“ sotva zaslechl chlapcova slova.

 

Snape zůstal tiše sedět. Zoufale si přál povědět mu pár uklidňujících slov, ale žádná ho nenapadla. Jejich situace byla úplně beznadějná. Zhluboka se nadechl.

 

„Nedokončil jsem příběh o Siriusovi a mně,“ řekl nakonec, snažíc se Harryho rozptýlit. Harry vypadal vděčně, tak začal mluvit. „Takže…kde jsem skončil?“

 

„Quietus tě prosil o odpuštění, že zabránil otcovu a Siriusovu vyloučení.“

 

„Ach, jistě…“ trochu popřemýšlel a pokračoval. „Po Quietusově nehodě se mu tvůj otec omluvil. Nebyl jsem tam, ale můj bratr mě o tom ujistil. Nevím, jestli to udělal na příkaz svého otce, nebo z vlastní vůle, nicméně se omluvil. Ale nikdy jsem neslyšel o Blackově omluvě. Nikdy.“

 

„Možná jen zapomněl…“ pokusil se Harry najít vysvětlení Siriusova chování, ale na Snapeově tváři mohl vidět, že jeho vysvětlení není dostačující, a ani on jím nebyl přesvědčen.

 

„Zapomněl… to je dobré. Málem někoho zabil a jen… jen zapomněl. Stejně jako se mi zapomněl omluvit po mojí nehodě. Nebyl zapomnětlivý, ale úplně ztratil paměť,“ pověděl Snape zlostně. „Dělal, jako by se nic nestalo. A hlavní důvod mé zášti byl: stále Quietuse nenáviděl a dával mu jména, která bych si já bezpochyby zasloužil, ale ne on, on vůbec ne! Toto mu nemůžu zapomenout. A nikdy nezapomenu. A ani to nepochopím. Proč?“

 

„Možná, že nechtěl čelit své vlastní omylnosti. Že nechtěl věřit tomu, jak moc byl krutý,“ Harry pokroutil hlavou, když to vzdal. „Já nevím. Ale věř tomu, že není tak špatný. Je jen… trochu prudký, nejdříve koná a potom až přemýšlí, takže udělá hodně věcí, kterých potom lituje. Myslím si, že když se jednou rozhodneš dát mu šanci promluvit si o minulosti a DOST času, aby doznal své náhlé a hloupé emoce, omluví se.“

 

„Ty ho miluješ,“ nebyla to otázka.

 

„Ano,“ přikývl Harry. „Víš, jen je horlivý v lásce i nenávisti. A miluje mě, bezvýhradně, a nabídl mi rodinu, aniž by mě znal. No, je možná trochu úzkoprsý a ke mně neobjektivní kvůli mým rodičům… Ale nikdy svou nabídku nevzal zpět.“

 

„Vím, co tím myslíš.“

 

„Jako já vím, co myslíš ty,“ ujistil ho Harry. „Chtěl jsem ti jen vysvětlit mé pocity k tobě. Neumím Siriuse pochopit, ale beru ho takového, jaký je. Někdy mi připomíná Rona. Jsou si tak…podobní.“

 

Snape se jemně usmál.

 

„V tomto máš myslím pravdu. Možná, že je to důvod, proč pana Weasleyho nemůžu vystát…“

 

„Je tu snad nějaký student, kterého ty sneseš?“ zeptal se Harry trochu drze.

 

„Samozřejmě že ano,“ přikývl Snape s úšklebkem. „Například ty.“

 

„A…?“ začínal být Harry zvědavý. „Draco?“

 

„Je to Luciusův syn. A také můj kmotřenec…“ odpověděl Snape tiše.

 

„Ale,“ zůstal na něj Harry zírat s otevřenou pusou. „Lucius je ten, kdo ti… kdo ti udělal TAMTO s rukama…“

 

V jednu chvíli mohl Harry zahlédnout jasný smutek a zoufalství ve Snapeově tváři.

 

„Vím. Nikdy předtím jsem nevěřil, že by mi ublížil…“ Harry chtěl něco říct, ale nemohl najít nic vhodného, čím by změnil téma. Ale pocítil úlevu, když se profesor nakonec rozmluvil. „Ale nicméně, nemyslím si, že nějak změním své chování vůči jeho synovi, pokud se někdy vrátím do Bradavic…“

 

„Proč?“

 

„Nebyl to on, kdo mě zranil.“

 

„Není to Neville, kdo tě zranil,“ Harryho slova byla příliš ostrá, jak cítil, ale už byla venku. Snape se zachvěl a natočil hlavu Harryho směrem.

 

„Možná, že máš pravdu. Ale nemyslím si, že by mé chování dovedlo pana Longbottoma k oddanosti Smrtijedům.V případě Draca a ostatních dětí Smrtijedů je to mnohem komplikovanější. Snažím se je odradit od spáchání stejných chyb a hříchů, kterých jsem se dopustil já sám, když jsem byl v jejich věku. Pokouším se jim ukázat i jiné způsoby, jak dosáhnout velikosti, než temnou magií a násilím. Snažím se je udržet na světla Straně, i když se někdy zdá, jako by v této hře Brumbál hrál proti mně…“

 

„Cože…?“

 

„Během tvého prvního ročníku, když tvá kolej vyhrála Školní pohár, způsob, jakým ponížil tu mou, byl ohavný. Po tomto výstupu jsme spolu nemluvili celé léto. Ponížit ty děti bylo tak zbytečné. Ne samotný fakt, ale způsob, jakým to provedl…“

 

„Máš pravdu,“ přitakal Harry. „I když jsem si to doteď neuvědomil.“

 

„Nebylo na tobě o tom přemýšlet. Albus byl ředitel, ne ty. Měl na to pomyslet už předtím. Uklidnit ty děti zabralo spoustu času, a myslím, že hodně z nich už nikdy nebude moct řediteli znovu věřit. Ale instinkty… jsou to jen děti. Ne temní a zlí kouzelníci, jen hloupé děti.“

 

Harry nebyl schopný odpovědět, tak zůstal jen otupěle sedět, když Snape najednou pokračoval v načatém příběhu.

 

„Mezi tvým dědou a Quietusem byly později dobré vztahy,“ Harry překvapeně zamrkal.

 

„Jak?“

 

„Myslím, že starý muž byl hluboce zasažený Quietusovým nesobeckým chováním, nebo jeho ostatními charakterovými vlastnostmi, nedokážu to přesně určit. Říkal jsem ti, že Quietus byl opravdu dobrý kluk. Skoro všichni ho měli rádi.“

 

„Kromě Siriuse,“ zamumlal Harry rozpačitě. Snape nereagoval.

 

„Potter Quietusovi nabídl doučování z obrany a ten nabídku přijal, protože, jak jsem již říkal,  nikdy jsme během školních let neměli normálního profesora obrany. Přes věkový rozdíl se stali jistým způsobem… přáteli, Quietus mi to říkal. Byl jsem na něj opravdu naštvaný, ale nic jsem proti tomu nemohl dělat. Nechtěl jsem o tom mluvit s rodiči, jistě by jej z Bradavic odvedli a já bych se na škole ocitl sám… Nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo udržet ten vztah v tajnosti před našimi rodiči. Několikrát jsem Quietuse úpěnlivě prosil, aby byl opatrnější, ale on se prostě nestaral. Během mých posledních tří let trávil zimní prázdniny u Potterů, zatímco naši rodiče si mysleli, že je se svým kamarádem z koleje. Jméno toho kluka je ti, myslím, známé.“

 

„Proč?“

 

„Jedno z jeho dvojčat je ve tvé třídě.“

 

„Patil?“ vytřeštil Harry překvapením oči.

 

„Přesně. Arcus Patil a Quietus byli jednu dobu nerozlučitelní. Ale Quietus vždy působil starší než jeho kamarádi, takže si myslím, že si rozuměl víc se starším Potterem než s kýmkoliv jiným ze třídy. Tvůj otec tento vztah naprosto nesnášel a myslím, že spojení jeho frustrace s nenávistí Blacka přivedly naše hádky ve válku.“

 

„Válku? Jak to myslíš?“

 

„Slovní. Prohlašovali se za kouzelníky Světla a zmijozelskou kolej nazývali ‚Temnou kolejí‘, takže naše soukromá antipatie se stala svatou válkou Světla proti Temnotě. Byli jsme tím tak znechucení, že jsme se rozhodli stát se skutečnými temnými čaroději, abychom je porazili, zvláště Blacka. Lucius se ke mně přidal a potom i třetí chlapec jménem Rosier. Vše začalo jako rivalita mezi kolejemi… a potom jsem potkal Anne,“ najednou se stal Severusův výraz odměřeným. „Pak už jsem nechtěl pokračovat v této nesmyslné válce. Měl jsem strach, že ji ztratím jen kvůli pitomé rivalitě. Často jsem sledoval Blacka a jeho kolegy a pevně jsem doufal, že se naskytne příležitost si s ním promluvit o mně a jeho sestře. A když jsem konečně tu příležitost dostal, ztratil nervy a… my se začali prát. Zlomil jsem mu ruku a on mně nos,“ Snape se dotkl zmiňovaného. „A po tomto už tu nebylo místo na mír. Pravidelně jsme se střetávali až do doby, kdy mě Lupinovým prostřednictvím málem zabil. Anne mu pohrozila, že ho oddělá, pokud se odváží proti mně ještě něco podniknout… takže pak nastaly dva roky klidu. Ale do té doby jsem se úplně soustředil na ternou magii a nechtěl jsem se obrátit zpět. Přidal jsem se k Voldemortovi a Anne mě opustila. O několik let později Voldemort vyvraždil rodinu Blacků včetně Anne a já se tak nenáviděl… Mohl jsem ji zachránit, kdybych se neobrátil na temnou stranu. Mohl jsem se s ní oženit a ona by se mnou byla v bezpečí…“ Snape potřásl hlavou. „Ale já se obrátil k temnu a Anne je teď mrtvá. Black nenávidí mě a já jeho. A Quietus je také mrtvý, stejně jako Herold Potter a James Potter a Lily Potterová a Rosier… Někdy mám pocit, že jsem jediný přežil masakr. Samotný se svými nejhoršími nepřáteli: Blackem, Lupinem a Voldemortem...“

 

Ani jeden z nich nepromluvil. Pak si Harry odkašlal.

 

„Prof… Severusi,“ začal. „Nemyslím si, že tě Lupin nenávidí…“

 

„Ne?“ povytáhl Snape obočí. „Po tom všem, co jsem mu před rokem udělal? Možná, že se chtěl se mnou smířit, když jsme byli spolu na škole, ale po Blackově útěku jsem byl tak naštvaný, že jsem nedomyslel následky svých slov a jeho dokonale zapudil…“

 

„Takže se zdá, že Black není jediný, kdo si včas nedává pozor na následky.“

 

„Ty se opovažuješ srovnávat mě s…?“ zeptal se Snape hrozivě.

 

„Ano, opovažuji. Máte spolu mnoho společného. Jste oba dva impulzivní, tvrdohlaví a občas i úzkoprsí, na druhou stranu přes tyto charakterové znaky máte dobré srdce. Je těžké si toho všimnout. A oba dva jste prošli těžkými chvílemi v Azkabanu…“

 

Snapeova tvář se ještě více zamračila.

 

„Už to nikdy víc nezmiňujte, Pottere.“

 

„Sirius tam strávil dvanáct let,“ poznamenal Harry klidně. „Dokážeš si to představit?“

 

„NECHCI si to představit. Ne,“ vrtěl hlavou a pokračoval. „Je to nejhorší část mého života. A řeknu ti, Harry, nemyslím si, že si NĚKDO zaslouží být tam. Smrt je lepším řešením. Mučení je lepší. Vše je lepší, věř mi. Všechno.“

 

„…A Sirius tam strávil dvanáct let,“ zopakoval Harry tiše.

 

„JÁ VÍM, pane Pottere!“ Snapeův tón se najednou zostřil.

 

„A byl nevinný.“

 

Snape se hořce zasmál.

 

„Nevinný…“

 

„Před chvíli jsi tvrdil, že si nikdo nezaslouží tam být.“

 

„Ach, zase tato hloupá hra s obracením mých slov proti mně samému! Kdo si myslíš, že jsi, abys soudil mé chování a mé pocity? Kdo ti na to dal právo? Jsi jen hloupé a drzé děcko, které si myslí, že má na všechno odpověď, které si myslí, že je moudřejší než všichni kolem něj, které…!“ Snape zabodával pohled do Harryho a ten se neodvážil odporovat. Ten pohled ho děsil a cítil, jak mu hrůza svírá srdce. Ztratil Snapeovo přátelství kvůli jedné nesmyslné hádce, kterou nemohl nikdy vyhrát. Sklonil hlavu a jeho srdce se sevřelo úzkostí.

 

„Promiňte,“ přerušil Snapea. „Promiňte, pane, neměl jsem v úmyslu zranit vás.“

 

Zase bylo pro něj těžké Snapeovi tato slova říct. Neodvážil se ani pohnout, zatímco očekával, co bude následovat. Bylo to pro něj až moc známé: zlostný Snape, jízlivý a křičící, on potichu očekávající svůj trest po škole, ztrátu bodů, nebo jiný nepříjemný následek svých hloupých činů. Ano, hloupých. Vždy byl idiot, když si dovolil hádat se s naštvaným Mistrem lektvarů. A teď ho mimořádně rozzuřil.

 

Následovalo dlouhé a velmi nepříjemné ticho. Snape na něj nepromluvil ani slovo a po deseti minutách se Harry rozhodl risknout jiné téma.

 

„Pane, já…“ pokusil se promluvit, ale přerušilo jej zavrzání dveří.

 

Voldemort stál ve dveřích.

 

„Ne,“ zanaříkal tiše Harry a zahlédl Snapeovu pobledlou tvář.

 

„Myslím, že je ta správná chvíle postarat se o datum vašeho konce,“ usmálo se monstrum. „Napadlo mě, že zítřek by byl perfektní, co říkáte?“

XXX

„A tvrdili, že za řekou je velké sídlo,“ domluvil Lupin. „Během posledních dvou měsíců, nebo tak nějak, viděli v okolí lidi s maskami.“

 

Sirius se zavrtěl netrpělivostí.

 

„Tak tedy pojďme!“ pobízel ho zvedaje se.

 

„Siriusi, nemyslím si, že je to dobrý nápad…“

 

„Co?“ vyštěkl po něm podrážděně.

 

„Jít tam sami. Pokusit se je zachránit…“

 

„JE? ZCELA jistě tam nechám toho slizkého…“

 

„Buď zticha, Siriusi, nebo já nechám tebe tady. Zachráníme je oba dva, nebo ani jednoho. Ale nejdřív musíme najít Brumbála.“

 

„NE!“ vykřikl Black. „Ne,“ dodal už klidněji. „Nejdřív se musíme podívat, jestli je to správné sídlo. Musíme to tu trochu kolem proslídit dřív, než podáme hlášení Brumbálovi.“

 

Lupin si povzdechl.

 

„Dobře, tak máš pravdu. Pojďme.“

 

S tichým pop se Black proměnil do své obvyklé zvěromágské podoby. Lupin samozřejmě zůstal člověkem. Úplněk měl být za tři týdny a on se nemohl přeměnit svévolně – ne že by po tom toužil. Přeměna bez Vlkodlačího lektvaru nebyla jednoduchá a bezbolestná. A pokud se Snape nevrátí, musí zkrátka počítat s nespočetnými a bolestnými proměnami.

 

Cesta až k sídlu byla dlouhá a bez událostí, skoro až nudná. Black byl v čele, nechávaje Lupina za sebou, když přecházeli přes řeku. Lupinovi to nevadilo: se svými vlkodlačími smysly byl schopný postřehnout i nezvučné zprávy okolí a Black, jakožto pes, nepřitahoval pozornost obyvatel panství.

 

Už bylo pozdě večer, ale slunce bylo na obzoru stále viditelné a za světla by neměli reálnou šanci obyvatele hradu špehovat. Museli počkat na tmu. Alespoň si mohli panství a okolí pořádně prohlédnout před nějakou další akcí.

 

Sídlo se nacházelo v rozlehlém lese tvořeném převážně borovicemi, což pro ně znamenalo, že tu nebyl podrost, za kterým by se mohli skrýt. Takže kdyby byli nuceni bojovat, mohli by jako obranu použít jen kmeny stromů. No není to úžasné!? Panství samo o sobě bylo ohromná budova o dvou podlažích, postavené z nějakého druhu sopečných kamenů a bylo úplně černé. Tento fakt Lupinovi dával malinkou naději, i když tušil, že TOTO sídlo není to, které hledají.

 

Ale jak mohli ověřit, že tohle je to správné místo?

 

Odpověď byla tak jednoduchá, až Lupina uhodila do čela. Museli tam vtrhnout a prozkoumat vězně. Sakra! A pokud on, Lupin, došel k takovémuto závěru, tak Black, jak byl Lupin přesvědčený, už musel být vevnitř.

 

Lupin se zachvěl. Nikdy. Už nikdy nepůjde na misi se Siriusem. Teď už měl možná tři lidi místo dvou na záchranu…

 

„Remusi!“ zaslechl svého přítele. Lupin vydechl úlevou.

 

„Byl jsem si jistý, že už jsi vevnitř…“ zašeptal zpět.

 

„No, taky že ano,“ usmál se zeširoka Black.

 

Lupin zbledl.

 

„Ty jsi úplný blázen, ty pitomý čokle,“ zíral na svého přítele. „Je v pořádku, že jdeš první, ale tenhle zbytečný výlet ke Smrtijedům…“

 

„Hej, Remusi, je to v pohodě!“ trval na svém Black. „Proč jsi na mě naštvaný?“

 

„Ty mě jednou svým dětinským a idiotským chováním zabiješ, Siriusi!“ sykl zlostně.

 

„Ale buď zticha, Remusi. Šel jsem dovnitř, protože jsem cítil, že jsou tam jen dvě osoby…“

 

„Ty myslíš, že…?“ přerušil ho Lupin.

 

„Ne, ne… zacítil jsem vůni našich dvou starých přátel: Crabba a Goyla osobně k naší dispozici!“

 

„A předpokládám, že byli sami.“

 

„Ne. Cítil jsem i něco jiného,“ při těch slovech Blackova tvář potemněla.

 

„Smrt?“ Lupinův hlas se zlomil.

 

„Ano. Smrt a krev.“

 

„Och, můj Bože…“ zamumlal Lupin. „Myslíš, že…“

 

„Já nevím. Nemohl jsem osoby identifikovat… Vůně jejich těl byla příliš stará, dva nebo tři dny, cítil jsem jen krev. Nic jiného.“ Zvedl k němu oči. „Remusi, musíme tam jít. Myslím, že jsou tam. Máme skvělou šanci na jejich záchranu. Jsou tu jenom ti dva idioti…“

 

„Ne, Siriusi,“ protestoval Lupin. „Musíme zavolat Brumbála.“

 

„Dobrá, Remusi, ty si jdi zavolat Brumbála, pokud chceš, ale já tam jdu teď. Sbohem…“

 

Lupin sevřel přítelovu ruku.

 

„Hej, co to děláš? NESMÍŠ se do toho pouštět sám! Je to příliš nebezpečné…“

 

„Crabbe a Goyle NEJSOU nebezpeční. Dvě pitomá prasata. Můžu je sejmout, věř mi.“

 

Lupin potřásl hlavou.

 

„Ty jsi úplný idiot.“

 

„Takže jdeš se mnou, nebo se vrátíš k Brumbálovi?“

 

Vlkodlak se na chvíli zamyslel.

 

„Jdu s tebou,“ zamumlal nakonec zoufalým hlasem. „Ale pokud se dostaneme domů zdraví, přísahám, že tě začaruji na milion kousků.“ 

 

XXX

 

Panství bylo příliš obrovské a zastrašující, aby se v něm člověk cítil bezpečně, přestože Lupin cítil, že v budově jsou kromě nich jen další dvě živé osoby. Jediná těžká věc byla je najít, ale potom už vše šlo rychle a bez problémů.

 

Lupin dvě zrůdy omráčil a použil na ně Obliviate a Black jim sebral jejich magické klíče.

 

Potom se vydali směrem do podzemí.

 

„Siriusi, nejsem si jistý, jestli jsem připravený to udělat…“ zašeptal Lupin neobvykle slabým hlasem. Obraz mrtvého Harryho byl nesnesitelný.

 

Litoval i Snapea. No, nebyl jedním z jeho příznivců, k tomu měl daleko. Muž byl skutečný zmetek: zlomyslný, zakyslý, sarkastický, často mizerný a toto vše dohromady bylo nesnesitelné.

 

Ale zase, připravoval pro něj a posílal mu ten zatracený Vlkodlačí elixír každý měsíc (i když bylo možné, že to bylo jen z pocitu viny kvůli Lupinovu ztracenému postu učitele), v prvním ročníku zachránil Harrymu život, a pokusil se o to ve třetím – proti nim. A teď, možná umíral se synem svého největšího nepřítele, Jamese Pottera, který hloupým žertem skoro zabil jeho bratra…

 

Ne. Severus neměl lehký život.

 

Voldemort zabil jeho bratra.

 

Albus říkal, že po tom změnil strany. Nebo kvůli tomu? Zdálo se, že to druhé je ta správná odpověď. Umaštěný a posměšný zmetek měl svého bratra opravdu rád. Viděl je vysedávat spolu na školních pozemcích, hádali se nebo si jen povídali, viditelně si vážili společnosti toho druhého, a během těchto vzácných příležitostí viděl Snapea usmívat se.

 

Tichý hlas ho vytrhl z krátkého transu. Black otevřel magické dveře od věznice.

 

„Zůstaň tu,“ otočil Black hlavu směrem k Lupinovi. „Kryj mě. Prozkoumám to tu.“

 

Lupin jen přikývl a opatrně pozvedl hůlku, zatímco jeho přítel zmizel. Prohlížel místnost, kde na zemi ležela ta dvě monstra. Její použití bylo jasné: nacházel se v mučírně.

 

Ne, na zdi nevisela žádná mučidla, žádné řetězy zavěšené na stropě: pro návštěvníka byla tato místnost obyčejným sálem s několika židlemi a velkým stolem.

 

Ale na zemi… na zdech… na stole… na židlích… všude byly známky násilí. Krev a pot a bolest a strach – často se nenáviděl za to, že byl vlkodlakem, a teď chtěl tak moc zoufale být čímkoliv jiným než vlkodlakem, až se z toho skoro bláznil. Zatracené smysly! Znovu se zachvěl a po chvíli se tento pocit prohloubil až do potřeby zvracení….

 

„Remusi, pojď sem, prosím!“

 

Bojoval proti návalům nevolnosti a následoval Blackovo volání. Brzy se objevil v dlouhé a extrémně temné chodbě.

 

„Kde jsi, Si…?“

 

„Tady,“ zašeptal najednou hlas za jeho zády.

 

V dalším momentě už jeho hůlka mířila proti Blackovu krku.

 

„Och, Siriusi, ty jsi takový zatracený idiot. Skoro jsem tě zabil,“ zavrtěl Lupin hlavou a sklonil hůlku. Mohl si všimnout, jak tvář jeho přítele zbledla.

 

„Hej, Remusi, jsi fakt rychlý,“ polkl Black.

 

„Myslíš si, že jsem byl Brumbálem přijatý jako profesor obrany jen proto, že jsem vlkodlak?“

 

„Ehm…ne,“ začervenal se jemně Black. „Ale… je tu něco, co musíš vidět… Neodvážil jsem se…“

 

Pokynul Lupinovi k blízkým dveřím.

 

Když nahlédl dovnitř, měl pocit, že se mu zastavilo srdce.

 

Na zemi ležely dvě osoby, podle všeho mrtvé.

 

„Jdeme příliš pozdě, Remusi,“ zaskřehotal v temnotě Blackův hlas.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 5. 1. 2014 17:16)

Tak a teraz som rada, že nemusím čakaať na ďalšiu kapitolu, lebo by som už vážne skolabovala. Táto kapitola je úžasná:)

***

(arkama, 18. 3. 2013 8:50)

Suhlas, ze velmi pekne vymyslene historie Snapov a Blackov. Esteze teraz netreba cakat na dalsi diel! By ma porazilo :D

Re: ***

(Lupina, 18. 3. 2013 9:15)

Pěkně infarktové zakončení kapitoly, že? :-D
Díky za komentík, arkamo :-)

...

(denice, 27. 1. 2013 22:21)

Moc dobře vymyšlené rodové historie, a teď už jdu rychle číst další kapitolu!
Díky.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 14:08)

Děkuji za kometář. Každého si vážím!

:)

(Adelaine, 14. 11. 2012 16:01)

Miluju historky z minulosti. A ztřeštěného Siriuse. Děkuji za překlad.

Re: :)

(Lupina, 14. 11. 2012 21:32)

Jo, Sirius se ještě objeví :-) I fajn, ale možná taky na nervy jdoucí :-)