Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola druhá: Probuzení v pekle

8. 8. 2012

Kapitola druhá: Probuzení v pekle

Harry proplouval všeobepínajícím závojem utrpení do vědomí. Otevřel oči. Druhou věc, které si byl vědom, představovala tvář přitisknutá na studeném kameni ve spoře osvětlené cele.

První byla nepochopitelná bolest.

Pokusil se pohnout, ale ihned toho zalitoval. Znovu pocítil náhlou a nezadržitelnou bolest v celém těle, ale snažil se nebrečet. V každém kousku těla mu tepalo. Utrpení bylo omračující. Zamrkal, aby se zbavil slz. Pokoušel se vzpomenout. Kde to je? Proč ho všechno bolí?

Vzpomínky ze včerejšího odpoledne se pomalu začaly vracet. Vybavovaly se mu mlhavé obrazy událostí – představení, jak to nazval Voldemort. Harry sebou trhl – jako jeden z Dudleyho filmů. Vzpomínky na nesmyslné mučení se mu míhaly před očima a útočily na něj. Zajali jej a teď bude čelit větším hrůzám a větším bolestem než kdykoli dříve, tím si byl jistý.

Už jen z té myšlenky se mu dělalo špatně. Mučení… zase? Předchozí den ho obsahoval víc než dost. Byl pevně přesvědčený, že už více mučení nesnese. Udělá všechno, co bude Voldemort chtít, jen aby ho nechal umřít v pokoji. Tentokrát se mu už nepodaří uniknout, už víckrát ne, zjevně už vyčerpal všechno svoje štěstí, už to nebude jako v minulých letech a střetnutích s Voldemortem. Tentokrát měl zmučené a vyčerpané tělo a ztratil naději. Voldemort to ještě neví, ale už vyhrál, pomyslel si Harry.

Světlo pochodní mu pod víčky blikotalo a barvilo svět do ruda. I hrdlo měl rozedrané, jestli od křiku nebo mučení, nevěděl. Na ústech mu cosi ulpívalo. Obklopovala ho kovová chuť krve a pach rozkladu a vlezlý chlad ho roztřásl.

Uvědomil si, že to byla jeho vina. Kdyby od Dursleyových neutekl, nechytili by ho Smrtijedi, kteří dům hlídali. Věděl, že Voldemort zná místo jeho letního pobytu, řekl mu to na hřbitově v Malém Visánku, jen aby přidal k jeho mučení. Dokud byl pod ochranou své rodiny, Voldemort na něj nemohl, ale on utekl od Dursleyových, utekl od nejsilnější Brumbálovy ochrany. Měl vědět, že někdo sleduje, jestli tyto ochrany neopustí.

A dotáhli ho sem.

Všechno to začal Dudley. Nazval Lily Evansovou zrůdou, tvrdil, že Harryho táta si ji vzal jen proto, že byla těhotná. Harryho už tak slabá kontrola praskla a on udeřil do první část těla, na niž dosáhl.

Do tváře.

Následovala velká bitka, ale Dudley byl kvůli výšce a váze v převaze. Nakonec Dudleymu přišel na pomoc strýc Vernon. Strýc se ho už chystal za tuto pranici potrestat, ale po první facce Harry vystřelil z domu a mazal pryč.

Nedostal se daleko; téměř okamžitě jej obklíčili tři Smrtijedi. Bohužel jeho hůlka stále ležela v pokoji, bezpečně uložená v kufru. Nemohl se bránit. Jenom tam nemohoucí stál, zděšeně si uvědomoval následky svých činů a ti tři Smrtijedi ho vzali na panství, kterému říkali Nightmare Manor, panství nočních můr. Po včerejšku to pojmenování chápal.

Umře zde, na Nightmare Manor. Sám.

Harryho mysl se v myšlenkách vzepřela. Chce přežít, chce žít! Chce se setkat s přáteli, jíst ve Velké síni, pít máslový ležák U Tří košťat v Prasinkách… hrát famfrpál a navštívit další Světový pohár a možná se stát profesionálním chytačem v národním týmu.

Stýskalo se mu po školních trestech s Filchem, nebo dokonce po hodinách lektvarů se Snapem… stýskalo se mu po obyčejném ponižování bez bolesti, krve a potu.

Ještě žiju, pomyslel si zuřivě. A náhle se rozhodl, že to nevzdá. Musí věřit, že existuje způsob, jak se z tohoto zatraceného místa dostat. Musí být silný.

S tímto rozhodnutím zatnul zuby, aby přemohl bolest, která ho zaplavovala, a přinutil se opět otevřít oči. Zkusil si prohlédnout prostor, ve kterém byl uvězněn, ale nemohl pohnout hlavou. Krk ho bolel a po jednu neuvěřitelně dlouhou chvíli se bál, že se jeho páteři přihodilo něco nenapravitelného. Přemýšlel, jestli na tom záleží. I tak tady zemře, a i kdyby byla jeho páteř roztříštěná, jenom to zkrátí jeho agonii a možná se zbaví bolesti… Ale bolelo ho celé tělo a to znamenalo, že je páteř v pořádku, aspoň pro tentokrát.

Harry se znovu vrátil k událostem včerejšího dne. Smrtijedi a Voldemort… vzpomínal si na chvíli, kdy se potichu řadili do místnosti osvětlené třepotavými pochodněmi. Bylo to jako pódiové představení, dokud jeden Smrtijed neporušil pořádek.

Už od začátku si byl jistý, že mezi Smrtijedy uvidí i profesora Snapea, ačkoli nevěděl proč. Podezříval Snapea, že špehuje pro Brumbála. Očekával jeho přítomnost. Zatímco se Smrtijedi rozmisťovali, přemýšlel, jestli Voldemort přijme profesorovo vysvětlení. Pán zla nebyl vůbec pitomý, takže jeho omluva musela znít přesvědčivě.

Ani nechtěl přemýšlet o tom, co musel profesor udělat, aby dokázal svoji loajalitu. Byl si docela jistý, že poznal osobu, kterou uviděl ztuhnout ve dveřích. Když se muž konečně připojil do kruhu, zastrašující dravý krok potvrdil jeho totožnost. Kápě mohla být nízko, ale on by poznal jeho mastné vlasy kdekoliv.

Uvědomil si, že profesor neví, že ho Harry poznal.

Nebyl ani trochu ohromený profesorovým chováním. Nikdy si nemyslel, že by si Snape přál jeho smrt (jenom vyhození ze školy – ale Snape netušil, že pro Harryho byl vyhazov a smrt to samé), nicméně to nefalšované znepokojení a strach, který viděl v jeho chování, ho šokoval.

V tu chvíli si uvědomil další věc – jeho neopatrnost bude mít za následek pravděpodobně další oběť… profesora. A to nechtěl. Možná Snapea nenáviděl, ale nenáviděl ho živého. Neměl v úmyslu přidat na seznam obětí další jméno, Snape by byl hned po Cedrikovi. Zkoušel Severuse očima prosit, ať ho nechá umřít, ať se sám nezaplete do tohoto průšvihu, a první kletba vyslaná profesorem ho potěšila. Možná že přikývl jenom proto, aby muže ujistil, že jeho čin je přijatý a oprávněný.

Ale ve skutečnosti byl trochu zklamaný. Když se svíjel v křečích pod náporem ‚bílého‘ kouzla Tormenta, přemýšlel, jestli ho jeho profesor nenávidí tak moc. Kletba, kterou Snape seslal, nebyla o nic lepší než Crutiatus… v podstatě byla horší, protože ji používala světlá strana. Ale oni mohli svoje nepřátele zabít nebo je poslat do vězení. Tak na co potřebovali mučící kletby?

Lektvar, co mu podal později, byl zcela určitě horší než Cruciatus. Cítil jak se mu drtí kosti v celém těle a ty se po nesnesitelně dlouhé době bolestivě uzdravují. A nakonec, ta další kletba… Vzpomněl si na dlouhotrvající křik.

V tu chvíli si byl jistý, že Snape Brumbála zradil. Tento fakt byl bolestivější než kouzla samotná. Brumbál tomuto muži důvěřoval! Musí nějak řediteli dát vědět, že jeho profesor už není důvěryhodný.

A pak Snape spadl vedle něj. Zase ho zachránil. Slyšel, jak se mu profesor upřímně omlouvá, vinu jasně vepsanou ve své tváři. Harry si nebyl jistý, jestli celé této situaci rozumí, ale přijal jeho omluvy před tím, než umře…

Vzpomínka jím zcela otřásla. Najednou se rozpomněl na Voldemortova slova: „Počkám si, až mě budeš žadonit o smrt…“ Význam této věty mu pomalu pronikal myslí.

A pak to pochopil. Umře. V bolestech.

Harry cítil, jak poslední síly opouští jeho zmučené tělo, ale nebil se o ně. Dovolil, aby jeho smysly opět pohltila temná mlha, a propadl se do bezvědomí. 

XXX

Když se znovu probudil, měl žízeň. Pokud se chtěl něčeho napít… nebo aspoň zjistit, jestli tu je něco na pití, musel se pohnout.

Čas od času si připomínal: nesmím to vzdát! Ne tak lehce!

Se zatnutými zuby zavřel oči a sbíral všechny síly svého zmučeného těla, aby se posadil. V dalším okamžiku už seděl, soustředil se na udržení rovnováhy. Hm–hm. Vzápětí dostal závrať, ale ne tak silnou, jako když se poprvé probudil. Možná se účinky kleteb začaly vytrácet.

Několik dlouhých minut bez hnutí seděl a čekal, až závrať přejde.

Po chvíli zkusil otevřít oči, nevolnost pominula. Tělo mu zaplavila úleva. Viděl. Ne moc dobře, protože jeho brýle byly ztracené a patrně taky rozbité, ale mohl si prohlédnout okolí. Pochodně v malé cele zaháněly tmu, ale i tak byla její velká část neustále ve stínech. Odhalovaly, že zde byl světlejší kámen než ve včerejší místnosti, ale tu a tam neviděl přes tmavé skvrny. Prozkoumal je a ucuknul – stál před ponurým svědectvím nesčetných hrůz. Ty krvavé šmouhy vypovídaly o bezpočtu životů, jejichž koncům byla místnost svědkem. Po chvíli slepé paniky se ujistil, že zde nejsou žádná okna, viděl jen velké hnědé dveře. Vedle nich stál hliněný džbán – že by voda?

Z posledních sil se pokusil vrávorat na nohou. Chvíli vydržel stát, ale pak už nemohl a sesunul se na zem. Takto to nepůjde. Měl příliš slabé nohy, aby ho unesly, a točila se mu hlava, z čehož se mu dělalo zle. Harry se zhluboka nadechl a postavil se na všechny čtyři. Vyboulená kolena ho bolela, když se plazil blíž a blíž ke džbánu. Nakonec dosáhl svého cíle. Bylo to jako vítězství nad Voldemortem. Popadl džbán a zvedl si ho k dychtícím rtům. Voda byla stará a odstátá, ale byla to voda a to stačilo. S každým polknutím mu uklidňovala zmučené hrdlo a tišila jako hojící lektvar. Keramika při návratu na své místo tupě zarachotila proti kameni. Polekal se, když uslyšel tiché bolestivé zasténání z blízkého rohu potemnělé cely.

Harry ztuhl. To tady není sám? Kdo další tu je?

Snažil se pročistit si zrak a prozkoumat toho druhého z dálky, ale nemohl. Vždycky byl bez brýlí skoro slepý a mdlé světlo to ještě zhoršovalo. Harry si povzdechl a opět se vytáhl na kolena. Musí si nového obyvatele cely patřičně prohlédnout. Připlazil se blíž k tiše sténajícímu muži (byl to muž, to poznal podle jeho hlasu) a snažil se zaostřit na jeho tvář. Nemělo to smysl. V těch stínech prostě nic neviděl. Opět si frustrovaně povzdechl a zlehka se dotkl jeho tváře.

Jakmile sténání nabralo na hlasitosti, stáhl vyděšeně ruku zpátky. Ve světle pochodně se vlhce zalesknul zčernalý ukazováček.

Krev. Muž krvácel. Masivně.

Harry potlačil pocit na zvracení. Zamyšleně se vedle muže posadil. Co by měl teď udělat? Bylo zřejmé, že muž je v horším stavu než on. Musel mu pomoct. Ale jak? Neznal žádná léčivá kouzla, a i kdyby nějaká uměl, bez hůlky mu nebyla nic platná.

Hůlka! Možná že ten muž má u sebe hůlku. Nebylo to pravděpodobné, ale možná… možná byla v této beznadějné kobce plné utrpení alespoň špetka naděje. Opět se muže dotkl a rukama prohledal jeho plášť. Šmátral v mokrém hábitu – vlhkém ne vodou, ale něčím mazlavým, odporným, viskózním. Krví. A další krev. Krev byla úplně všude. Byl zděšený. Rozhodl se přeplazit k nádobě s vodou, aby mohl omýt mužovu tvář a dát mu napít. Popadl džbán a opatrně, aby jej nerozbil, se po svých bolavých kolenou k muži vrátil.

Naštěstí, nebo taky ne, byl džbán obrovský, téměř po okraj naplněný vodou, a po minutách plazení jej Harry začínal nenávidět. Nakonec ho položil na zem, ne příliš blízko k bezvědomému muži, protože se bál, že by ho mohl náhlým pohybem převrhnout. Po chvilce váhaní si utrhl kousek látky z hábitu, aby jím mohl muži očistit obličej. A v té chvíli poprvé od doby, co nabyl vědomí, uviděl své vlastní tělo. Zesinal. Prostě skvělé, zavrčel v duchu. Nebyl na tom o moc lépe, než muž u jeho nohou. Dotkl se své vlastní tváře a uvědomil si, že je taktéž pokryta potem, krví a špínou.

Ach, to ne, pomyslel si krátce, ale pokusil se ten šok co nejrychleji setřást. Polkl a čekal, než se tlukot srdce ztiší, pak si utrhl kus svého trička, který nebyl až tak zakrvácený a špinavý jako zbytek jeho oškubaných šatů, a nalil na něj kapku vody, jen co bylo třeba.

Opatrnými pohyby začal omývat tvář toho druhého. Zatímco pracoval na obličeji neznámého, oči si začaly zvykat na šero kolem nich. Muž měl světlou pleť a černé vlasy po ramena…

Ne, to nemůže být… Ne!

Muž, kterého tak pečlivě umýval, byl Snape.

Nechtělo se mu věřit, že je to pravda. Ne že by tomu tak bylo proto, že nesnášel Mistra lektvarů. Vlastně ho po včerejších osudných událostech nemohl nenávidět. Nemohl však snést, že by trpěl následky jeho chyb. Jistě, kdyby tady muž nebyl, Harry by již zemřel. Jaká úleva, pomyslel si sarkasticky. Snape tu byl a stále dýchal, ale nakonec zemře jako Harry, takže se seznam zase o něco prodlouží.

Jeho matka i otec byli mrtví. Sirius v Azkabanu a pak na útěku. Lupin sám. Cedrik byl přespočet (1). Zničené životy, protože jejich součástí byl Harry. Teď Snape.

Nemluvě o faktu, že musel zemřít spolu s osobou, která ho nenáviděla celým svým srdcem. Voldemort byl krutější, než by si kdy pomyslel. On a Snape ve stejné cele!

Shrbil se bolestí, která se nečekaně ozvala v břiše. Byla to bolest ostrá jako při říznutí nožem. Jak sílila, Harrymu se opět udělalo zle. Tentokrát ale nebyl schopen proti tomu bojovat. Odplazil se opodál a otočil se, jak nejrychleji mohl. Nechtěl zvracet na Mistra lektvarů. Snape by ho zabil.

Voda, kterou dříve vypil, opustila jeho žaludek spolu s žaludeční kyselinou a krví. Byl si jistý, že už uvnitř nic nemá, ale nemohl se zvracením přestat. Cítil se hrozně. Bolela ho každá část těla. Klečel ve svých vlastních zvratcích. Zavřený v cele s umaštěným mizerou bude umírat ještě několik týdnů.

Naděje ho opustila.

Cítil jen zoufalství, temnotu a bolest.

Nikdo mu nepomůže.

Položil si ruce na zem a rozplakal se. 

XXX 

Opatrné dotyky…

Voda, chladivá voda na horké tváři…

Cítil se tak dobře…

Kdo to byl?

Quietus?

Určitě on, Quietus, drahý Quietus… nikdo jiný by mu nepomohl.

A později… šokované zalapání po dechu?

Proč?

Někdo se od něj odplazil, zřetelně slyšel zvuky podobné zvracení a po dobu několika minut dávení. A potom už jen ticho.

Ticho stávající se po chvíli nesnesitelným. A… pláč. Někdo plakal. Nebyl to Quietus.

Snape bojoval, aby nabyl vědomí. Co se stalo? Kde je? Kdo je jeho plačící společník?

Jakmile pohnul rukou, bolest v nervech se opět probrala k životu. To bolelo! Sykl bolestí a pláč ustal.

A znovu… šramot někoho, kdo se plazí po zemi.

„Jste v pořádku, pane profesore?“ zeptal se tichý znepokojený hlas po jeho boku.

Kdo to je? Musí to být nějaký student ze školy. Kde to je? Ve sklepení? Ale… to nedávalo žádný smysl. Jestli byl ve sklepení, proč by nějaký student vedle něj právě zvracel? Proč nešel na záchody, nebo…

„Kde to jsme?“ zeptal se Snape nejdříve. „Kdo jste?“ byla jeho druhá otázka. Hlas měl syrový, ústa mu zaplavila odporná kovová chuť.

„Jsem Harry Potter, pane, jsme v kobkách Nightmare Manor.“

Rychlá odpověď Snapea zasáhla jako kletba Cruciatus.

„Ne,“ zasténal. A najednou si vzpomněl na předešlý den. „To ne.“

Ocitl se v pekle, umíral a jeho společníkem v téhle pohromě byl Harry Potter. To nemohla být pravda. On a Potter ve stejné cele. Ten bastard byl krutější, než by kdy byl tušil.

Snape znovu zasténal a pokusil se posadit. Zabralo mu to několik minut, ale nakonec se vytáhl nahoru, třebas roztřeseně, a opřel se o rozechvělé ruce. Prohlížel si celu a pokoušel se nespadnout zpátky na bolavá záda a nepozvracet se. Když nevolnost přešla, uvědomil si, že má žízeň.

„Máte žízeň, pane?“ zeptal se chlapec zdvořile, jako kdyby mu četl myšlenky. Severus zúžil oči, ale přitakal. Chlapec opatrně zvedl džbán a pomohl mu napít se. Po několika hltech vydal Snape tichý zvuk. Nechtěl vypít příliš.

„Musíme šetřit vodou,“ vysvětlil, když chlapec oddálil nádobu od jeho úst. „Nebudou ji doplňovat každý den. Jestli si dobře vzpomínám, musí nám to vydržet tři dny.“

„Tři dny! Ale…“ vykřikl chlapec.

„Ticho, Pottere!“ vyštěkl po něm Snape. „Ano, tři dny. A bude mě navíc bolet hlava, jestli mi budete takhle řvát do uší.“

„Pro-promiňte,“ vykoktal Harry.

V tichosti zůstali sedět několik minut, ale nakonec ten spratek nedokázal to ticho víc snést a rozhovořil se nanovo.

„Víte něco o tomto místě, pane? Kde to jsme? Umřeme tu?“ zeptal se obavami slabým hlasem.

Severus se zamračil.

XXX

Harry na učitelově tváři uviděl posměšek. Dostalo se mu podrážděné odpovědi. „Pokud se nepletu, víte, kde se právě nacházíme, ne snad? Řekl jste mi, že jsme ve vězení Nightmare Manor. A na vaši druhou otázku – ano, bezpochyby umřeme.“

Harry se zachvěl. Odpověď se dozvěděl. Jedna jeho část si byla té včerejší pohromy vědoma… ale nemohl vědět, že jeho útěk od Dursleyových způsobí další smrt.

Náhle pocítil, že se musí Mistrovi lektvarů omluvit.

„Pane,“ začal, ale Snape po něm znova štěkl.

„Zmlkněte, Pottere!“

To ho ranilo. Tato dvě slova mu způsobila více bolesti, než včerejší mučení. Ale chápal to. Snape si jistě uvědomoval, že se do této situace dostal kvůli Harryho chybě. Pokud chtěl umřít v tichosti bez pitomých otázek a omluv, měl by mu tuto šanci poskytnout.

Harryho znovu přepadla závrať. Měl by najít nějaké místečko, aby se mohl aspoň trochu vyspat, něco lepšího než podlaha, ale neviděl žádnou postel nebo nějaký jiný nábytek podobný posteli. Popravdě, neviděl žádný nábytek. Po chvíli se rozhodl odplazit se do nejbližšího rohu. Jistě, postrádal zde teplo a pohodlí, ale alespoň mu to dalo pocit bezpečí. Otočil se k nejbližší zdi a pohnul se. V následujícím momentě ho od jeho plánu odradila bolest v boku. Žebra. Zvedl ruku, aby se dotkl hrudníku. Bolest se okamžitě zvětšila. Proč si už dříve neuvědomil, že má polámaná žebra?

„Vaše žebra nejsou zlomená, Pottere,“ slyšel profesorův ledový hlas. „Rozhodně naražená a možná naprasklá. Nechtějí, abyste umřel nebo omdlel. Chtějí vám způsobit víc bolesti. Nezranili vás nevyléčitelně.“

Snapeův hlas naplňovala hořkost. Harry se nemohl ubránit zlobě.

„Aha. Ale na nic jsem se vás neptal, pane,“ poslední slovo skoro vyprskl. „A teď mě prosím nechte na pokoji.“

Na celu padlo tíživé ticho. Litoval toho, co řekl v poslední větě, ale už bylo pozdě. Povzdechl si a odplazil se do rohu. Lehl si na zem, schoulil se, jak jen to šlo, a po několika minutách vše zčernalo. Usnul.

XXX

Snape byl naštvaný sám na sebe. Jednal s chlapcem zbytečně hrubě. Ale nakonec, do této zatracené situace se dostali hlavně kvůli Potterově chybě.

Nejen jeho chybě, Severusi, vynadal si náhle. Měl možnost se rozhodnout a rozhodl se pomoci Potterovi, takže neměl právo chlapci cokoliv vyčítat. Musel mu pomoci co nejvíc. Zemřou za pár dnů, možná za pár týdnů. Čeká je dlouhá cesta a na ní budou trpět společně. 

Pro Pottera muselo být hrozné umřít tímto způsobem – sám s nejvíc nenáviděnou osobou v jeho životě. Severus si povzdechl. Musí ulehčit Potterův osud. Nebude to snadné. I když ho přestal nenávidět, stále jej neměl rád. Byl to jen malý protivný spratek, nic víc. Ale odsouzený zemřít… A Potter byl také jeden z jeho studentů. Přece slíbil Albusovi, že bude chránit studenty jim svěřené.

Albus… opět se zamyslel. Alespoň se vyhne návratu do Bradavic a podání zprávy Brumbálovi. Už nebude muset trávit bezesné noci, prožívat mučení znovu a znovu, cítit vinu, ve vyučování nebude muset čelit kamarádům toho blba a nebude se muset účastnit nekonečných porad týkajících se Potterovy smrti, snášet podezřívavé a nedůvěřivé pohledy kolegů… nebo Albusovo zklamání. A co je nejdůležitější – přijme trest, který si zaslouží. Nic víc, nic míň.

On, nesnesitelně škodolibý bastard, konečně zaplatí za vše, co kdy udělal. Tentokrát konečně zaplatí. Úplně za vše. Možná nakonec umře bez té hrozné viny, kterou nosil během těch desetiletí, a možná bude několik posledních dní před smrtí spát bez nočních můr. Další mučení budou jako rituály očištění, pykání, nebo také trest za všechny hříchy. Možná dokáže najít klid, který ztratil před tolika lety…

Ve skutečnosti si nebyl jistý, jestli někdy v minulých letech cítil klid. Snad chvílemi, když byl s Quietusem… někdy s Albusem nebo s lidmi, kterým se nehnusil.

Ale teď měl šanci tento klid znovu získat. Mohl by ho zažít.

Bolest očišťovala. Chtěl být očištěn. Být potrestaný za vše, co udělal. A byl si jistý, že se mu dostane zaslouženého trestu. Pán zla se o to postará.

Ztracený v myšlenkách zůstal sedět bez hnutí několik hodin. Cítil se klidně a lehce, a částečně i šťastně.

Šťastné dny v pekle. Jeho šťastné dny v pekle započaly.

Nakonec z Potterova rohu uslyšel slabý sten. Pocítil lítost. Chlapec pravděpodobně trpěl bolestí. A on mu nemohl pomoct. Ne bez své hůlky a lektvarů.

Sáhl do kapsy, i když už předem věděl, že jeho bývalí partneři ve zločinu mu vše zabavili. Zjistil, že jeho předpoklad byl správný. Kapsy byly roztrhané a prázdné. Žádná lahvička s léčivým lektvarem, žádná hůlka, žádné jídlo.

Och, jídlo. Bude velice těžké zvyknout si na to, že nebudou jíst zhola nic. Ta myšlenka mu připadala absurdní. Ve svém životě se už nenají. Nikdy. Jak divné! To ho přinutilo vzpomínat na jídla ve světlé, teplé, mírumilovné Velké síni. Vánoční večeře, skvělé polévky, dušené maso, bezedné sklenice dýňové šťávy… Usmál se. Kdyby studenti věděli,  jak rád popíjel dýňovou šťávu! No, možná s trochou whisky… někdy po večeři ve svých komnatách v podzemí.

Zdálo se to být tak dávno… sedět před krbem se sklenicí dýňového džusu v ruce, po několik hodin pozorně sledovat tančící plameny, občas nahlédnout do knihy ležící mu na kolenou… do nějaké zajímavé knihy o lektvarech, bylinkářství, kouzelných bytostech nebo o černé magii… teď mu to připadalo jako ráj.

Samozřejmě ráj s nočními můrami. Nebyl tam nikdy skutečně šťastný. Musel být chycený tím největším bastardem, aby našel ztracené štěstí… s Harry Potterem, synem svého zatvrzelého nepřítele Jamese Pottera, dalšího bastarda…

Vytrhl se ze snění. Potter. Pohlédl do zšeřelého rohu, kde leželo do klubíčka schoulené tělo. Zapřísáhl se, že už chlapci neublíží. Fyzicky, ani emocionálně, ani psychicky. Zkusí mu pomoct. Vždyť Potter byl přeci hlavní příčinou jeho štěstí, ne?

„Pottere, jste vzhůru?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděl zdráhavý hlas z rohu.

Snape se ušklíbl. Jemu se také nechtělo na chlapce mluvit, ale bylo to potřeba. Měli by se k sobě minimálně chovat slušně. Stačila bolest způsobená mučením, nemuseli k tomu přidat ještě své chování.

Odkašlal si. „Cítíte se lépe?“ povzdechl si. Tato úloha mu neseděla. Umaštěný bastard se ptá Pottera, jak mu je!

„Ne,“ odsekl chlapec. Znamenalo to: Nechci s vámi mluvit. Nechte mě na pokoji!

Severus chlapcovo zdráhání chápal. Po čtyřech spolu strávených letech v Bradavicích měl Potter důvody ho nenávidět. Nemluvě o včerejších událostech…

V tom okamžiku Snapea přemohla vina. Co tomu chlapci udělal, se nedalo odpustit, a Potter mu přesto odpustil. Proč toho kluka nenáviděl? Mohlo za to opravdu jen pár vtípků jeho otce a spolužáků? Jeho mrtvého otce. I když byly jeho skutky vůči Snapeovi neodpustitelné, James Potter je mrtev. A on nemohl kluka trestat za otcovy nerozvážnosti. A… byl to také syn Lily Evansové. Lily Evansová – jedna z těch nejstarostlivějších lidí, které Snape ve svém životě poznal. A ona také zemřela. Oba zemřeli – James Potter a Lily Evansová.

Vtom mu to došlo – ten kluk je sirotek. Připadalo mu to trochu divné. Jasně, vždycky to věděl… ale teď to i pochopil. Tu myšlenku doprovázel velmi nepříjemný pocit.

Kolikrát využil příležitosti, aby chlapci vmetl do obličeje, jaký byl jeho otec – jeho mrtvý otec – arogantní idiot? Pro chlapce to musel být hrozný pocit. Nedalo se opominout, že to on sám byl ten arogantní idiot, ne James Potter. Takže teď musel s Potterem něco udělat. Ale co by mu měl říci? A jak? (A proč? zeptal se tichý hlásek v jeho mysli, ale on se ho rozhodl ignorovat.) Po čtyřech letech psychického týrání, kletbě Tormenta, Kostidrtícího lektvaru a řezací kletbě to chlapci dlužil.

Uvědomil si, že všechny tyto myšlenky se mu nepodobaly. Nikdy se nestaral o lidi kolem, mimo Quietuse, ale to bylo něco jiného. Byl vážně bastard. Možná tyto myšlenky zapadají do rámce jeho očisty… musí se zneuctít. Cítil povinnost to udělat. Kvůli slibu Brumbálovi, kde přísahal na Quietusovo jméno, a přísaze složené Lily, na to samé jméno. Každý ho přinutil přísahat na toto jméno…

Věděli.

XXX

Harry jenom ležel na podlaze a přemýšlel, proč proboha s ním chce ten umaštěnec mluvit? I když, on sám se mu musí omluvit. A to se provede snáz, pokud se profesor nebude hovoru bránit. Odkašlal si.

„Ehm… pane profesore?“ začal opatrně.

„Ano?“ ozval se ten zmetek hlasem překvapivě postrádajícím obvyklý znuděný a jízlivý tón. Co to s ním je…?

„Já… chtěl bych…“ nemohl pokračovat. Zdálo se lehké říct těch pár slov v duchu, nahlas však ne. 

„Pokračujte, Pottere,“ pobídl jej Snape stejným tónem. Nebyl ledový. Nebyl neutrální. Byl tak trochu… teplý? Neuvěřitelné.

Harry si povzdechl a posbíral všechnu svou vůli.

„Chtělbychseomluvit,“ vyhrkl. Viděl profesorovo překvapení. Snape se zamračil a přišpendlil jej nevěřícím pohledem.

XXX

„Cože!“ Snape tomu nemohl uvěřit. Co se to děje? On ublížil jemu!

„Chtěl bych se omluvit, pane,“ zopakoval Potter dost pomalu na to, aby Severuse opustily pochyby.

„Proč?“ vyhrkl Snape. Potter zápasil se slovy.

„Je to moje vina, že… že jste se dostal do této situace.“

Ticho přímo burácelo temnotou.

Chlapec nezněl ani tak kajícně, jako zničeně, a zíral na své ruce. Co říct, ptal se sám sebe Snape. Potter se nemýlil, samozřejmě, ale jak mu měl vysvětlit, že mu to nezazlívá? „Nemyslím, že by to bylo důležité, Pottere,“ zamumlal po chvíli.

Harrymu poklesla čelist. Severus se podíval na zírajícího mladíka. Dva zmatení muži se v chladné a chmurné cele upřeně pozorovali.

„Ale, pane, vy tu umřete. Kvůli mně,“ vysvětlil Harry potichu a klidně, jako by mluvil k dítěti. „Musíte být naštvaný…“

„Bylo to také mé rozhodnutí, pokud se nepletu.“

A potom jen dlouhé ticho. Bylo jiné, neznámé, ale ne úplně nepříjemné.

Nakonec si Snape rezignovaně povzdechl.

„Chtěl bych se vám také omluvit.“

Teď zas nevěděl co říct Harry.

„Cože?“

„Za kouzla, která jsem včera použil…“ chlapec sebou bolestivě trhnul, „já… neměl jsem v úmyslu takto vás poranit. Byl jsem… byl jsem jenom… snažil jsem se získat více času,“ dodal chabě, ale Harry ho přerušil.

„To je v pořádku, pane profesore,“ odmítavě mávl rukou. „Nechci o tom mluvit,“ dodal. „Stačilo mi včera si to prožít. A možná, že toho bude dost i zítra.“

Snape zvedl jedno obočí. Jak to ten zatracený kluk mohl vědět? A… jak mohl být také tak… tak… moudrý?

Stop! Ještě včera toho kluka nenáviděl. Přestal ho nenávidět včera večer. Ale dnes určitě nevstoupí do jeho fan klubu. Určitě ne!

A také… nemohl zpochybnit, jak zcela chlapci neporozuměl. Nikdy se nesnažil ho chápat. Nikdy se nepokusil překonat nenávist k Jamesi Potterovi – navzdory přísaze, kterou dal Lily Evansové. Sledoval chlapce, ale nikdy se nepokusil poznat člověka, kterého slíbil ochraňovat. Skvělá práce. Kolikrát ho Albus upozornil, že chlapec není jeho otec?

Po několika minutách se Harry ozval znovu.

„Pane, proč jste ke mně najednou tak… zdvořilý?“

Severus pokrčil rameny.

„Pottere, zaprvé, já nejsem zdvořilý. Nikdy. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. Pochopil jste to?“ zeptal se zvláštním hlasem. Harry udiveně přikývl, ale nevěděl, jestli se má smát, nebo ne. „Zadruhé. Umřeme tu spolu. Chci umřít v klidu. V míru se sebou a s vámi, pokud je to možné. Pochopil jste to?“

„Zcela, pane,“ přinutil se malému úsměvu.

To bude ještě zajímavé.

Kdesi se otevřely dveře. A pochodeň osvětlila slabou omluvu.

XXX

Albus seděl ve své pracovně a pokoušel se odpovídat na dopisy, které mu včera přišly. Některé z nich se týkaly dalšího školního roku – studijní záležitosti, požadavky rodičů a různé otázky včetně té zahrnující identitu příštího učitele obrany. Další dopisy se netýkaly studia – protesty proti jeho řeči pronesené na hostině na konci školního roku ohledně Voldemortova návratu a otázky z další oblasti, a sice jak udržet rodiny v bezpečí. Otázky absolventů Bradavic – začala další válka? Co by měli říct dětem? Jak je můžou v těchto časech ochránit?

A hodně, hodně podobných otázek.

Pak tu byl také dopis od ministra Popletala, který si Brumbál nechal na konec. Měl podezření, že to bude mít něco společného s Harrym a Voldemortem – nebo možná Severusem, nějaké návrhy, aby Mistra lektvarů vyhodil kvůli jeho minulosti, nebo něco takového. Popletal byl nenapravitelný kretén.

S hlubokým povzdechem rozložil pergamen.

Nejprve pocítil úlevu. Ten idiot ministr nechtěl Mistrovi lektvarů nic udělat. Na druhou stranu, jeho zprávy byly znepokojující. Popletal chtěl Harryho na ‚vyšetření‘ ministerstvem ohledně smrti Cedrika Diggoryho. Brumbálovi se ten nápad nelíbil. Pamatoval si na případ, kdy ministerstvo tímto způsobem vyslýchalo Severuse. Pamatoval si na stopy poranění a mohutné modřiny na zádech Mistra lektvarů. Rány a modřiny od ministerských bystrozorů. Mercury se nikdy neobtěžoval s etikou, pokud šlo o Voldemorta a jeho přívržence. Nebylo překvapením, když Minerva… ale pak se zastavil. Teď se musel soustředit na důležitější věci.

Náhle pocítil vinu za to, že loni požádal Alastora o učení obrany. Severuse to opravdu ranilo. Jeho kolega si jistě připadal zrazený. Byla to jeho chyba. Kdyby minulý rok nejmenoval bystrozora učitelem obrany proti černé magii, Voldemort by nebyl tak silný jako je teď. Ano, Voldemort by se stejně vrátil, i bez Harryho krve, ale ochrana zajištěná chlapcovou krví ho činila silnějším než kdy předtím.

Severus ony nešťastné zprávy potvrdil, když se vrátil z prvního setkání Smrtijedů.

A teď chtěl ministr ‚vyslechnout‘ Harryho. Co chtěli chlapci doopravdy udělat? Prohlásit ho za blázna? Zavřít jej do Azkabanu? Nebo… ale proč?

Byl tak hluboko ponořený v myšlenkách, až málem vyskočil, když mu velká hnědá sova na stůl položila pergamen. Byl to obyčejný pergamen s červenou pečetí. Naléhavý.

Rychle dopis rozložil.

Okamžitě rozpoznal rukopis Artura Weasleyho. Možná, že nahlédl do Popletalových plánů ohledně Harryho.

Dopis se netýkal Popletalových plánů. Ale i přesto byl o Harrym.

 

Albusi,

Harryho rodina včera večer informovala mudlovskou policii, že Harry beze stopy zmizel. Že prý po nějaké rodinné hádce vyběhl z domu a od té doby už ho neviděli. Bylo to přibližně v 16:30.

Nevíš, kde by teď mohl být? Opravdu doufám, že jsi ho odvedl ty. Chlapec je dost chytrý, aby nám řekl, kde je, pokud je na svobodě.

Albusi, mám strach, že ho má Ty–víš–kdo.

Co bychom měli udělat?

Upřímně tvůj,

Artur.

 

Brumbál se podíval na hodinky. Bylo 14:46. Jeho tělem proběhla vlna paniky.

Existoval jen jeden způsob jak zjistit, jestli to byl Voldemort, kdo kluka unesl.

Severus.

Ztracený v myšlenkách pospíchal směrem ke sklepení. Už když se zastavil před dveřmi Mistra lektvarů, cítil, že tam jeho kolega není.

Snapea nenašel ani ve zbytku hradu.

Zlá předtucha stáhla Brumbálovo hrdlo. Harry Potter se pohřešuje. Severus Snape se pohřešuje. To mohlo znamenat jen jedinou věc, věc, které se Artur bál nejvíc – Voldemort zajal Harryho.

 

(1) Použitý výraz od pana Medka. 

Datum revize: květen 2016

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(denice, 27. 1. 2013 15:25)

Celá kapitola je zajímavá, ale už z prvního čtení jiného překladu mi nejvíc utkvělo Severusovo prozření, smíření se s osudem a jeho přijetí, to mě fascinuje.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 27. 1. 2013 19:23)

Ano, svým způsobem byl rád, že je konec s jeho špionstvím. Já díky :-)

:)

(Adelaine, 29. 10. 2012 0:02)

Děkuji za překlad. Zjišťuju, že si toho docela dost pamatuju a souhlasím, že to mučení se muselo překládat blbě. Je zajímavé, jak to Snape rychle vzdal a vzal to jako očistec.
Jen poznámka k překladu. Myslím, že český výraz pro mentální mučení je psychické týrání. A pak ve střední části, jak to začíná "Albus... zamyslel se opět." Máš strašně podmiňovacího způsobu, až to nedává smysl. Myslím, že by tam měl být budoucí čas. Jako aspoň se nebude muset vrátit do hradu, atd.
Promiň, vím, jsem strašný šťoura, ale chci, abys věděla, že si vážím toho, že to překládáš, děkuji ti za to a obdivuju rychlost, s jakou jsi přidávala.

Re: :)

(Lupina, 29. 10. 2012 8:28)

Ahoj, díky za upozornění. Tady ještě nebetovala marci, která tohle krásně ohlídá. Podívám se na to a ve verzi na stažení to bude opravené. Díky.

Re: :)

(Lupina, 29. 10. 2012 8:44)

Lepší? :-)
Albus… opět se zamyslel. Alespoň se nebude muset vrátit do Bradavic a hlásit o tomto všem Brumbálovi. Už nebude muset trávit ty bezesné noci, prožívat to mučení znovu a znovu, cítit tu vinu, nebude muset čelit na hodinách jeho idiotským kamarádům a nebude se muset účastnit nekonečných porad týkajících se Potterovy smrti, čelit podezřívavým a nedůvěřivým pohledům jeho kolegů… nebo Albusovu zklamání. A co je nejdůležitější – přijme trest, který si zaslouží. Nic víc, nic míň.

Re: Re: :)

(Adelaine, 30. 10. 2012 19:03)

Určitě lepší. Já na to moc nekoukala, jen mě tohle zarazilo. No, jestli chceš, můžu na to kouknout pořádnějc, ale nebylo by to dřív jak o víkendu. A to jen malá část. Teď trošku nestíhám ani pořádně číst...

...

(marci, 8. 8. 2012 20:11)

Krásný překlad. Při čtení mě tak napadlo, jak moc daleko sahala ochrana poskytovaná Harrymu u Dursleyových?? Jistě mohl vyjít z domu - ostatně když ho v Kvikálkově napadli mozkomorové, také byl od domu hodně daleko a sám... Takže - mělo to dosah?? Smrtijedi a Voldemort sám byli v podání Rowlingové poměrně bezzubí. Harryho hlídávala paní Figgová - moták a Mundungus. Hm. Stačilo počkat za rohem :)
A druhá věc: od Brumbála bylo vážně pěkně hnusné najmout Moodyho. I v kánonu nejspíš Severuse vyšetřoval a určitě musel vědět, že na něj bude hnusný...
No nic. Jenom detail - ve větě "Ocitl se v Pekle, umíral a jeho společníkem v téhle pohromě byl Harry Potterem" máš překlep... Pověstná piha na kráse :-) Těším se na pokračování a díky!

Re: ...

(MagicLady, 8. 8. 2012 20:30)

Překlep opraven :)

Re: Re: ...

(Lupina, 8. 8. 2012 20:49)

To MagicLady: Než jsem sesmolila zprávu (paříme, není čas :-D ) Tys to opravila. Dííííííííííky moc. Jsi zlato.

Re: Re: Re: ...

(MagicLady, 8. 8. 2012 22:01)

Nz, já mám na komentáře upozornění, takže vím, když se něco šustne :D

Re: ...

(Lupina, 8. 8. 2012 20:47)

Ups. A to to četly dvě bety a na závěr ještě já. Ale fakt je, že se snažíme být co nejrychlejší. Pokusím se sjednat nápravu - snad to půjde :-) Díky za upozornění, moc to vítám.
A ohledně těch ochran jsem taky hodně přemýšlela, ve filmu si Harry jezdil metrem! A co kdyby Voldi poslal nějakého smrtijeda? Na něj se ochrany nevztahovaly. A moták a zlodějíček mi nepřijdou jako adekvátní ochrana. Nu což, je to autorčina vůle :-) Na Fanfiction se mi hrozně líbí, že upozorní na podivnosti v původním příběhu. Mě by to třeba ani nenapadlo, ale já jsem ten matematik, takže mám omluvu jinak fungujícího mozku :-) No, ale možná, že ve světě Rowly nebyli bystrozorové tak zlí.
Tenhle příběh se mi hrozně líbí kvůli psychologii postav. I když mučící scény se mi překládaly fakt těžko. Bylo mi z toho vždycky špatně. Jejda, musím končit, děti jsou u babičky a paříme :-)
Díky za komentář :-)

Re: Re: ...

(marci, 9. 8. 2012 7:38)

:D Jak je po pařbě ?? :) Těžká rána?? :D
Jenom k té Tvé poslední poznámce - přesně kvůli psychologii postav se mně tak strašně líbila Lvice. Teď toho tam ještě tolik není, ale bude :)

Re: Re: Re: ...

(Lupina, 9. 8. 2012 8:54)

Jaj a jak! Jak se u nás říká: "Jak su stará, tak su blbá." Myslím, že požádám o pomoc pana Brufena. A to mám implementovat databázi. Tequila se pije dobře, ale až moc dobře :-)
Tak na Lvici se budu o to víc těšit. Do originálu jsem se nedívala, protože překlad tady je tak skvělý, že si ten příběh vychutnám v češtině :-)