Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola osmá: Ve snech

4. 9. 2012

 Beta: Marci

 

Kapitola 8: Ve snech

„Byl jste u toho?“ zeptal se Harry chvějícím se hlasem. Ale ve skutečnosti to nechtěl slyšet, vyslechnout jeho odpovědi. Nechtěl být na Snapea naštvaný, dávat mu to za vinu, vědět, že byl jednou z osob zodpovědných za jeho hrozné dětství. Jeden z vrahů jeho prarodičů.

„Ano, byl jsem tam, ale příliš pozdě. Příliš pozdě…“

„Pozdě na co?“ Harryho potřeba vědět něco o své rodině byla silnější, než strach, že bude ze Snapea zklamaný. 

„Tady v Nightmare Manor bylo shromáždění Smrtijedů a Voldemort mi přikázal připravit pár lektvarů,“ Snape si povzdechl a masíroval si krk ve zřejmé tísni. „Ano, předtím, než se mě zeptáš, byly to lektvary na mučení a zabíjení, už si přesně nepamatuji jaké. Byl jsem poslán do laboratoře. Po tom, co jsem je začal vařit, jsem měl chvilku času a chtěl jsem si promluvit s Luciusem.“

„To je Dracův otec, že?“

„Ano, to je on.“ Harry si všiml, že se Snape snaží utřídit si myšlenky. „V té době jsem už pracoval pro Brumbála.“

„Takže to bylo až po Quietusově smrti.“

„Nevím to přesně, ale byl to měsíc nebo dva po jeho smrti. Tyto měsíce byly příliš přeplněné událostmi, abych si je zapamatoval do detailů.“ Snape se zdál být ztracený v myšlenkách, takže po chvíli ticha položil Harry jinou otázku.

„Neměl jste strach?“

„Myslíš, jestli jsem se bál Voldemorta?“ Když, co Harry přikývl, Snape rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne. Už jsem se ho nebál. Můj život neměl smysl. Anne mě opustila, když viděla Znamení zla na mém předloktí. Quietus zemřel rukou mých rodičů. Já jsem si přál jen co nejlépe pomstít jeho smrt a umřít. Nic víc.“

„Muselo to být hrozné…“ Snape v Harryho hlase cítil soucit.

„Bylo…“ chtěl pokračovat, ale Harry jej přerušil.

„Já jsem se před pár dny cítil stejně… Všechno se zdálo bezvýznamné. Nejvíc přežití. A uvědomil jsem si, že už víc nemám strach.“

Snape si vzpomněl na chlapcovo chladné a netečné chování a jeho vlastní paniku, když ho uviděl v tomto stavu. Bylo to snad kvůli tomu, že se kdysi dávno cítil stejně?

„Strach dokazuje, že v životě jsou věci, které něco znamenají, které tě zajímají. Pokud se přestaneš bát, značí to, že jsi ztratil víru v život, ve smysl existence…“

„Ano, na chvíli jsem to ztratil.“ Harry se bezvýrazně zahleděl na protější roh. „Ale nějak jste mě přiměl zase cítit…“ 

Snape netušil, jak na jeho slova reagovat, tak se rozhodl znovu pokračovat v načatém příběhu.

„Pokusil jsem se najít Luciuse a přitom jsem náhodou vyslechl rozhovor mezi Voldemortem a třemi novými Smrtijedy. Dostali úkol, zkoušku věrnosti. Měli vyvraždit celou rodinu Evansů. Dostal jsem strach. Neměl jsem čas informovat Brumbála. Už odcházeli. Běžel jsem do své laboratoře a zhasl jsem oheň pod lektvary. Bylo by příliš podezřelé, kdybych nechal zapálený oheň pod kotlíky. Jak víš, bez zavolání jsem se sem nemohl vrátit. Zabralo mi nějaký čas, než jsem všechno uklidnil a odešel. Když jsem dorazil do domu Evansů, tři Smrtijedi už zabili tvoje prarodiče. Tvoje matka proti nim bojovala ve druhém patře, ale oni byli silnější než ona. Začala podléhat a byla vážně zraněná. Potom…“ přes Snapeovu tvář přelétl temný stín, temnější, než jaký u něj kdy Harry viděl. „Zabil jsem je. Všechny tři.“

Profesor se otřásl a pevně zavřel oči. Harry mohl vidět, jak mu na spánku tepe žíla.

„Profesore?“ řekl tiše Harry a ve znamení podpory položil svou ruku na tu Snapeovu. „Neměl byste si to dávat za vinu…“

Snape vymanil svou ruku zpod Harryho.

„Zabil jsem je. Tři chlapce… Nerozumné a podvedené…“

„Nemohl jste udělat nic jiného…“

„Ale ano, mohl. Měl jsem je omráčit.“

„Ale byli to vrahové.“

„Já také.“

 „Pokoušel jste se zachránit vážně zraněnou dívku. Nebyl čas hodnotit možnosti. Možná jste špatně odhadl situaci a reagoval příliš agresivně. Ale měl jste v úmyslu někoho ochránit, ne zabít. A sám jste řekl, že klíčové slovo je úmysl.“

„Vy jste opravdu velmi nebezpečný, pane Pottere,“ povzdechl si Snape trochu nevrle. „Stále mi vracíte má vlastní slova.“

Harry se usmál.

„To jen ukazuje, že vaše slova jsou rozumná a pravdivá. Na druhou stranu jim sám nevěříte. Pořád dokola vám musím připomínat vaši vlastní moudrost.“

„Harry, poslouchej. Není tak jednoduché odpustit si…“ přerušil ho znovu podrážděně Snape. Harry jen obrátil oči v sloup.

„Já vím. Pokoušel jsem se vám ukázat to samé, ale vy jste přišel s řečmi o úmyslu…“

„Pottere, vy jste…“ Snape pozvedl obočí, ale tentokrát svoji frustraci jen zahrál.

„Drzý spratek. Nová bradavická celebrita. Mimořádně arogantní vítěz Famrpálového poháru. Nebo taky nestydatý malý kluk, který si myslí, že dodržování pravidel je pod jeho úroveň…“ dokončil Harry drze větu.

„To jsou MÁ slova, zase…“

„Och, já myslel, že už si je nepamatujete…“

„PAMATUJI si je, Pottere! Ale…“

„Aha…“

„BUĎ ZTICHA! Chtěl jsem říct: pamatuji si je, ale jsou důkazem mé vlastní omylnosti.“

„Omylnosti!? Ne. Určitě ne. Jsou to vynikající důkazy vašeho křišťálově jasného úsudku a moudrosti.“

Dlouho se jen v tichosti na sebe dívali. Potom najednou vybuchli smíchem a Snape Harrymu hravě rozcuchal vlasy.

„Harry.“ Poprvé se doopravdy široce, skutečně a šťastně usmál. „Jsem šťastný, že tě znám.“

Harry se na něj ďábelsky usmál.

„Vítejte ve skutečném světě, pane,“ řekl, ale hned na to se zachvěl. Zatímco se třásl, jeho tělem zmítal suchý a bolestivý kašel. Snape se začal znepokojovat.

„Harry..?“

„To nic není, pa...“ ale větu nemohl dokončit. Přerušil ho ještě silnější kašel. Přišel zničehonic a trval jen několik vteřin. „Myslím, že jsem se trochu nachladil.“

„Jak se cítíš?“ zajímal se Snape úzkostlivě.

„Arghh… To je dobrá otázka, pane. Samozřejmě se cítím úplně skvěle. I když bych rád něco zakousl, něco teplého - klidně i kousek něčeho studeného… Vypil si šálek horké čokolády a několik dní spal v OPRAVDOVÉ posteli… Ale jinak se cítím dobře. Skoro.“

Ve Snapeových očích se mihlo podráždění.

„Pottere, to nebyl vtip…“

„Řekl jsem skoro, pane,“ nenechal ho Harry dokončit větu. „Můžeme pokračovat v předchozím malém rozhovoru?“

Snape pobaveně zavrtěl hlavou a vzdal to.

„O čem chceš slyšet?“

„Říkal jste, že jste zachránil mou mámu.“

„Ano.“ Nechtěl myslet na tyto události. Ale Harry měl právo to vědět. Tentokrát byla formující se představa Smrtij… zabitých hloupých děcek tak silná, že proti ní musel ze všech sil bojovat. Byli tak mladí… 18 let, ne víc… „Takže, zachránil jsem tvoji matku. Vytáhl jsem ji z toho domu a dal jsem jí léčivé lektvary. Nevzal jsem ji do Bradavic, protože jsem věděl, že by to bylo velmi podezřelé a navíc jsem měl pocit, že někdo ze sboru byl Voldemortovým špehem. Nechtěl jsem přijít o svou roli špiona.“ Ten večer byl plný zvláštních událostí… Slova Lily Evansové… Snape uvažoval, jak ten příběh stručně povyprávět. Nakonec se rozhodl co nejvíc to shrnout. „Když tvá matka nabrala znovu vědomí, spletla si mně s Quietusem. Oslovila mě jeho jménem… To mě tak ranilo, že jsem ji skoro udeřil. Později se tam objevila její sestra se svým přítelem. Asi se vraceli z kina? Nevím… Nechal jsem vaši matku s nimi a přemístil jsem se do Bradavic.“

„Váš bratr vám byl podobný?“ zeptal se Harry zvědavě.

Snape přikývl.

„Docela ano. Když jsme byli děti, vypadali jsme jako dvojčata, přestože jsem byl starší než on. Byl o dva roky mladší. Ale jak jsme rostli, rozdíly mezi námi se čím dál víc zvětšovaly. Nakonec, když přišel do Bradavic, naše podoba nebyla tak výrazná. Na rozdíl ode mne měl stále krátké vlasy a byl hrozně hubený. A…“ usmál se, když si vybavil jeho tvář, „byl stále tak… klidný. Vyrovnaný. Tichý a milý. Mohl jsi všechny tyto vlastnosti vyčíst z jeho tváře.“

„A vy jste se byl stále jen jízlivý a mračil se…“ Harrymu v očích pohrávaly jiskřičky.

„Ehm…uhm… Zase máš pravdu, jako vždy,“ Snape se zdál být trochu zahanbený. „Myslel jsem, že to je… dospělé vystupování… Nesnášel jsem, když jsem vypadal jako dítě… nebo tak…“

„Takže není překvapující, že si vás s ním máma spletla. A možná že nevěděla, že jste změnil strany…“

„Ani nevěděla, že jsem byl Smrtijed… Nikdo to nevěděl. Kromě Anne, ale jsem si jistý, že ta jí to neřekla.“

„Myslím, že máte pravdu… Neřekla to ani svému bratrovi. Sirius to nevěděl až do té doby, co jste po Turnaji tří kouzelníků ukázal na ošetřovně Popletalovi vaše Znamení zla…“

„On… On to nevěděl?“ Snape zbledl a oči upřel do prázdna. „Neřekla mu to… A já… Nikdy jsem jí nevěřil…“ vypadal, že je ztracený v myšlenkách, jako už tolikrát během dneška, ale Harryho náhlý kašel ho z tohoto transu vytrhl. Harry měl další záchvat a začal se třást.

„Je ti zima?“ zeptal se znepokojeně.

„Jen trochu…“ ale slova popřelo jeho chování, když se těsně přitulil ke Snapeovi. Profesor cítil, že chlapcovo tělo je teplejší, než by bylo normální. Položil ruku na jeho horké čelo.

„Máš… máš horečku, Harry.“

„Aha,“ usmál se Harry, „takže to je ten důvod, proč je mi tak hrozně…“

„Jak přesně se cítíš?“ Snape se chlapcovi pozorně díval do očí.

„Cítím se trochu slabý a omámený. A kůže mě pálí, ale to už od… Od toho dne s Averym, takže to asi nebude kvůli horečce,“ zase zakašlal.

Snape polkl. To vůbec nevypadalo dobře. Ale nic s tím nemohl udělat.

„Nevím, co mám dělat,“ zašeptal, pokoušel se nenechat zaznít v hlase porážku.

„Tak pokračujte v příběhu,“ odpověděl mu Harry. „Věřil vám Brumbál hned od okamžiku, kdy jste se vrátil na stranu světla?“

„Já jsem se ne-vrátil, Harry. Já se obrátil. A k odpovědi na tvou otázku… Ne. Myslím, že mi nedůvěřoval, až do…“ mohl tohle říct dítěti? Bylo opět těžké se přiznat... „Až do letošního ledna nebo února… Nevzpomínám si už přesně. Měl jsem takový malý incident s Moodym, který mě obvinil z toho, že jsem stále Smrtijed…“

Harry mohl na profesorově tváři vidět čirou zášť a nenávist.

„Vy Moodyho nemáte rád,“ konstatoval jednoduše.

„To je slabé slovo, pane Pottere,“ zamračil se Snape divoce. „Nenávidím ho. Nenávidím ho skoro tak jako Voldemorta.“

„Ale... proč?“ Harry se snažil o to, aby vypadal klidně, ale ve skutečnosti byl velmi nervózní. Zřejmě nebyl nejlepší nápad přemýšlet o Snapeově hodnověrnosti…

„Moody mě vyslýchal na ministerstvu. S Frankem Longbottomem,“ Harry se neodvažoval ani pohnout. „Jejich výslech byl asi takový, jako ten Voldemortův, ne-li horší. Sotva jsem přežil…“

„Takže to je důvod, proč znal vaši smrtijedskou minulost!“

Snape se na něj zamračil.

„Jak to víš?“ zeptal se výhružně.

„Já... Pamatujete si tu noc, kdy jste slyšel hluk a kdy jste zjistil, že se někdo dostal do vašeho kabinetu? A kdy jste potkal Moodyho na schodech?“

Snape najednou zkřížil ruce na hrudi.

„Takže jsi tam byl, jak jsem si myslel.“

Harry se začervenal.

„No dobrá… Ano, byl jsem tam,“ začal mít trochu strach, ale po chvíli se Snape usmál.

„Věděl jsem to. A po tomto setkání jsem šel za Brumbálem a požádal jsem ho o výslech pod Veritasérem. Já… Chtěl jsem, aby o svém starém příteli věděl pravdu. Víš, když jsem se dozvěděl, že Moody bude novým profesorem obrany, prosil jsem Albuse, aby ho nevolal.“

„Copak on nevěděl o mučení na ministerstvu?“

„Och, ale věděl. Ale nevěřil mi. Všechno jsem mu řekl po tom, co mě propustili z Azkabanu.“

„VY JSTE BYL V AZKABANU?“ vykřikl Harry šokovaně.

„Víc než šest měsíců,“ odpověděl tiše Snape. „Ale mluvil jsem o Moodym a Brumbálovi. Jak jsem říkal, ředitel mi nevěřil. Nakonec jsem ho přinutil dát mi ten zatracený lektvar a důkladně mě vyslechnout. O všem: o mé věrnosti, mých činech, a také o Moodyho mučení. Nakonec to udělal. Ale stále mi nevěřil. Poslal zbytek séra jinému Mistru lektvarů, aby ho prověřil. Po této kontrole konečně přijal historku o Moodym za pravdivou. Och, mimochodem… V TU noc to nebyl Moody, kdo věděl o mé minulosti, ale Skrk. Ačkoliv si myslím, že o tom věděl od Moodyho. Nikdy předtím jsme se nesetkali. Nevěděl jsem, že byl Smrtijedem. Stejně jako Pettigrew. Ve Voldemortových službách bylo vždy docela dost lidí, u kterých nám nedovolil znát jejich identitu.“

„Já si to nemyslím,“ pokrčil Harry unaveně rameny.

„Co..?“ Snape byl ohromen. Tato poznámka neseděla do jejich konverzace.

„Nemyslím si, že vám Brumbál nevěřil až do letoška.“

„Ale je to tak.“

„Ne, v tom se pletete,“ prohlásil Harry pevně. „Možná vám nechtěl uvěřit ten příběh o jeho příteli. Ano, muselo pro něj být velmi těžké přijmout, že jeho přítel je hajzl. A,“ pokračoval, aniž by Snapeovi dal možnost jej přerušit, „dlouhé roky jste byl ředitelem zmijozelské koleje. Nechal vás pracovat s dětmi. Věřil vám. Věřil ve vás. Jen zkrátka nechtěl být zklamaný svým přítelem.“

Snape si povzdechl a vzal Harryho do náruče.

„Ty jsi tak…“

Jeho větu přerušil chlapcův silný kašel.

„… Tak ospalý,“ zívl Harry po tom, co přestal kašlat. „Myslím, že si zdřímnu…“ schoulil se vedle profesora, který ho těsněji přikryl pláštěm.

„Jen do toho, Harry.“

Ani si neuvědomil chvíli, kdy rovněž zaspal.

XXX

Snapea probudilo hlasité kašlání. Nejprve ho napadlo, že přišli Smrtijedi, aby je odvedli do mučírny, ale potom si uvědomil, že to byl Harry, kdo vedle něj v neklidném spánku kuckal. Byl to silný a suchý kašel, který silně cloumal Harryho tělem. Snape natáhl ruku k Harryho čelu a byl překvapený. Harry byl rozpálený jako pec a pravděpodobně měl i vážné bolesti.

Přes svou vlastní slabost se posadil a sevřelo se mu srdce, když chlapce zoufale pozoroval. Na takovou situaci nebyl připravený, i když nebyla zrovna překvapující. Už víc jak týden nejedli, byli mučení, skoro bez krve, zavření v mokré a chladné cele bez pořádného oblečení. Byl zázrak, že chlapec neonemocněl už dřív. Ale teď… Co mohl dělat? Bez svých lektvarů a hůlky… Byl úplně bezmocný.

Pak dostal nápad. Vzal pár cárů Harryho trika, namočil je a obtočil kolem Harryho kotníků a zápěstí a další položil na jeho čelo. Chlapec byl v bezvědomí, to bylo jisté: ani se nehnul. Snape musel bojoval proti svému naléhavému přání chlapce obejmout... Ne. Dítě nepotřebovalo ještě víc tepla, mělo co dělat se svým vlastním. Čas od času měnil teplé oblečení za studené, ale horečka stále neklesala.

Po několika hodinách neúspěšných pokusů sundal své vlastní tričko, namočil je a obtočil kolem třesoucího se těla. To ale ihned zareagovalo: Harry zakřičel a zvedl se, stále napůl v bezvědomí.

Snape tento proces opakoval znovu a znovu, dokud se teplota nezdála být nižší. Horečka zcela nespadla, ale Mistr lektvarů si pomyslel, že to pro teď stačilo. Harryho spánek se stal klidnějším a viditelně bez nočních můr. Ale fakt, že se Harry zatím nezačal potit, ho znepokojoval. Horečka znovu stoupne, tím si byl jistý.

Měl pravdu.

V další hodině musel celou proceduru opakovat. A znovu a znovu. Během krátkých pauz starostlivě pozoroval chlapcovu tvář. Bylo to tak zvláštní.

Ne, ne obličej. Byl to způsob, kterým jej spatřil. Byla pravda, že tu bylo pár nepodstatných změn způsobených utrpením posledních dnů, ale těch si nevšímal. Sledoval kdysi tak nenáviděný obličej Jamese Pottera, tvář Zlatého chlapce, a teď… Byla to zkrátka Harryho tvář. Ne slavného Harryho Pottera, syna jeho úhlavního nepřítele, to vůbec ne! Byl to jednoduše Harry, chlapec, který se staral, chlapec, který vytrval, chlapec, který pro něj teď znamenal nejvíc na celém světě. Ano, CELÉM světě, včetně Quietuse. A TO bylo tak mimořádně zvláštní. Až divné!

Tu a tam jej přepadl smutek kvůli posledním čtyřem letům. Kdyby věděl… Kdyby se pokusil… Kdyby Harrymu dal šanci… jednu malou šanci... nic víc. Několik lidských slov… Lidských pocitů… Albus ho tolikrát varoval. Říkal mu, že bude litovat svého chování vůči Harrymu. Ředitel pravděpodobně nikdy nemyslel na tak vážnou situaci, jako je tato... Ale pak zase…

Tvář bez dětských brýlí, ale plná zkušeností z rozličných druhů bolestí se zdála být mladá i stará zároveň. Zelené oči se příležitostně otevřely a rozostřeně sledovaly strop, potom se znovu zavřely, uzavíraly před okolím pohled, mysl…

Snape znovu vyměnil mokré oblečení na Harryho hrudi. Jeho horečka znovu rychle stoupala. Bylo to už pošesté, co se to stalo. Přestávky mezi horečkami se čím dál víc zkracovaly, poslední nebyla víc než patnáct minut. Bylo to děsivé.

Ztratí Harryho a byl z toho vystrašený k smrti. Alespoň se mu vyplní jeho několik dní staré přání: umře později a může tu pro Harryho být až do smrti, tak jak si to chlapec přál.

Přesto nepřestával vyměňovat mokré oblečení na horkém těle. Svoje pohyby opakoval už skoro automaticky, pokoušel se nemyslet na blížící se konec.

Proč se všechno dělo tak rychle?

Před několika hodinami se Harry zdál být jen trochu nachlazený. Během deseti hodin (nebo více, nemohl to přesně určit) se přiblížil k smrti a on byl znovu tak bezmocný…

Jak se Harry stále víc uklidňoval, rozhodl se ze zoufalství, že na něj bude mluvit. Jako by mu to mohlo pomoci vrátit jej z těch vzdálených míst. Zvedl si Harryho hlavu do klína a začal mluvit.

Vyprávěl o všem… O svém dětství, vztahu s Quietusem, jejich hrách a zábavách… O svém prvním roce v Bradavicích, famfrpálových zápasech, které prohrál kvůli Jamesi Potterovi, vzájemném dobírání se s Poberty… Potom o vážnějších věcech: jeho prvních zkušenostech s temnou magií, o svých profesorech obrany a hodinách soubojů, hodinách lektvarů s Nebelvíry, o prvním setkání s Anne Blackovou, reakci jejího bratra… O dni, kdy se dozvěděl o její smrti – ale on neměl v úmyslu mluvit o smrti, když byla tak blízko, a tak změnil téma.

Mluvil o svých snech o budoucnosti. Budoucnosti, kterou budou s Harrym mít potom, co se odtud dostanou… Nebylo to nic víc, než hlasité snění plné naděje, přání… Něco, co se zdálo být tak vzdálené, jako nebe nad nimi… Nacházelo se to v nedosažitelné budoucnosti za všemi současnými očekáváními a zkušenostmi…

„…Bydlím v rodinném domě. Ani si ho nedokážeš představit. Je opravdu ohromný se dvěma poschodími a dvaceti pokoji… Nerad tam bydlím, je příliš velký pro jednu osobu… Ano, žiji sám, celá má rodina je mrtvá. Moji rodiče byli podezřelí ze smrtijedství a potom, co jsi porazil Voldemorta před čtrnácti lety, ministerstvo se je chytalo zadržet. Oni se však rozhodli nenechat se zavřít svými nepřáteli, a tak společně spáchali sebevraždu. Byl jsem úplně v šoku, když jsem se to dozvěděl. Ten zatracený Frank Longbottom mi to řekl o tři měsíce později, když jsem byl v Azkabanu, jenom proto, aby mě ještě víc mučil, aby znásobil mou bolest… Vůbec jsem je nemiloval, ale pomyšlení, že jim nemůžu zařídit správný pohřeb… Určitě to chápeš. Hodně členů mé rodiny bylo zabito bystrozory spolu s nevinnými, kteří neměli s touhle válkou nic společného. Byli obvinění z toho, že podporují Voldemorta… Už mám jen bratránka Andruse, který žije v Austrálii, a tetu, která se zřekla rodiny Snapeů. Andrus žije jako já, úplně sám. Jeho manželka ho opustila, vzala jejich děti a změnila jim jméno. Takže v kouzelnickém světě zbývají už jen dva žijící Snapeové: Andrus a já.“

„Takže, když se přestěhujeme do mého domu, budeš moci mít, ne jeden pokoj, ale celé patro, pokud budeš chtít. Ale můžeme ti upravit nějaký malý apartmán, jestli chceš, s jedním pokojem, koupelnou a laboratoří. Ne, nemyslím laboratoř na lektvary, buď klidný… Jen obyčejnou pracovnu, kde budeš moct dělat úkoly do hodin lektvarů… Nebo také přeměňování, ale samozřejmě jen se speciálním svolením. Pracovnu s poličkami a knihami… Dobře, mezi nimi můžeš mít i pár těch idiotských knih o famfrpálu, pokud na tom budeš trvat... Budeš mít spoustu oblečení a šatů a stejně tak pitomé hry, jaké jen budeš chtít, a budu s tebou hrát famfrpál, přestože jsem si stoprocentně jistý, že mě bez velké námahy porazíš… Ach, ale já se pomstím na doučování z lektvarů…“ ušklíbal se, když si představoval Harryho otrávený obličej během těchto doučovacích hodin. „Budeš muset strávit tolik času se mnou v laboratoři a připravovat nejtěžší lektvary, které najdu v ‚ Lektvárech nejmocnějších ‘, tolik, jako na famfrpálovém hřišti, ujišťuji tě, že..."

Najednou zaslechl slabý hlas ozývající se z jeho klína. Do prázdna upřený pohled sklopil k chlapci a byl naprosto šokovaný úsměvem, který jej přivítal.

„Harry! Ty jsi vzhůru!“ vykřikl překvapeně.

Harry jen mrknul.

„Ani ne…“ zašeptal a olízl si vyprahlé rty a zavřel oči. „Můžu vás poprosit, abyste pokračoval...“ jeho hlas se rozplynul.

Snape přikývl, i když jej chlapec nemohl vidět.

„Samozřejmě,“ poskočilo mu srdce, když ucítil, jak se naděje vrací. „Budu tě doučovat, dokud nebudeš v lektvarech nejlepší… A v obraně možná taky… I když netuším, kdo bude tento rok další Albusovou obětí na tomto postu… Možná, že budeme muset nějak odeklít tohle pitomé místo a požádat toho vašeho zatraceného vlkodlaka, aby se vrátil učit…“ chlapec se znovu usmál. Snape položil dlaň na Harryho čelo, ale bylo stále horké. Zhluboka si povzdechl, ale donutil se, aby jeho hlas zněl stále vesele. „Víš, že Albus chtěl, aby tvůj otec učil tento idiotský předmět? Já, jakožto člen učitelského sboru, jsem přirozeně protestoval, ale musím ti říct, že jsem byl nespravedlivý. Svoji práci jsem dostal jen díky Quietusovi… Opravdu… Přesvědčil Albuse, že jsem na ty pitomé lektvary ten nejlepší člověk, a z kdovíjakého důvodu s ním Albus nakonec souhlasil. Jen si to představ! S jistotou věděl, že jsem Smrtijed a Brumbál to věděl také, tím jsem si jistý… Zkrátka jen Albuse nemůžu pochopit… ani Quietuse… Proč to udělali?“ ptal se sám sebe. „Takže, trval jsem na tom, že tvůj otec není dost způsobilý na to, aby se stal profesorem obrany. Ale… Možná, kdyby byl schopný tento post přijmout, vydržel by na něm… Jsem si jistý, že kletba tvého dědečka by tvého otce nechala obranu vyučovat… Ale teď, když je James mrtvý, si myslím, že jsi jediný, kdo může toto zatracené místo přijmout bez negativních následků.“

Všiml si, že Harry znovu ztratil vědomí. Povzdechl si a natáhl ruku, aby znovu namočil oblečení, když uslyšel, jak se otevřely dveře.

Ne! To nemohla být pravda!

Proč je Voldemort nenechal umřít v klidu?

Och, HLOUPÁ otázka.

Snape ucítil, jak mu pár rukou stiskl rameno tak silně, až bolestí zasténal. O chvíli později už stál u dveří a s třesoucíma se nohama se opíral o futra. Sakra. Byl příliš slabý na to, aby něco udělal, i když ho tak nechali samotného. Viděl, jak se tři Smrtijedi nad Harryho tělem dohadují, co udělat. Nakonec jeden z nich zvedl Harryho nehybné tělo, zbylí dva popadli Snapea a všichni se společně vydali k mučírně.

Mučení… Smrtijed starající se o Harryho zmizel jiným směrem a zanechal tak Snapea samotného se zbylými dvěma společníky. Ale tentokrát mučení obsahovalo jen obyčejný výprask a několik kopanců… Ti dva Smrtijedi se ani nesnažili uvést jej do bezvědomí. Když jej brali zpět do cely, byl při plném vědomí.

Sám.

Harry tam nebyl. Nevrátil se ani po hodině.

Dvě hodiny.

Tři.

Snape počítal vteřiny, minuty, hodiny…

Ne. To nemohla být pravda.

Harry měl přežít!

Nebo… Dobrá. Možná, že pro něj bylo lepší zemřít.

Ale… Pokud by Harry zemřel, Voldemort by mu to oznámil… Jen, aby ho tím mučil… způsobil mu bolest – což znamenalo, že je Harry stále naživu…

Och, ne… Bude další kolo mučení. Odloučení.

Sakra.

Prokletý Největší Bastard.

Najednou se Snape cítil staře, unaveně, rozhořčeně a hrozně beznadějně.

Ne, nezůstala žádná naděje. Harryho vzali pryč. To znamenalo, že bude čekat na příležitost dalšího mučení, protože možná tam ho uvidí… Jak nečistá hra… Hra s jejich city… Nesnesitelnější, než prosté fyzické týrání. Jak dlouho bude trvat, než to skončí? Kdy budou moci konečně zemřít?

Jeho myšlenky se točily kolem Harryho. Cítil se lépe? Dali mu léčivé lektvary? Ve svých zásobách jich měl hodně, označené a seřazené podle názvu. Ten nejlepší byl v druhém regálu od okna… Ale to už teď nebylo podstatné. Jak Harry vzal fakt, že byli od sebe odděleni?

XXX

Harry se cítil podstatně lépe. Bez bolesti nebo horečky, dokonce už ani nekašlal. Jen měl hrozný hlad. Vlastně to byl jeho žaludek, kdo ho probudil.

Otevřel oči.

Nacházel se v cele, ale tato byla zcela jistě odlišná od té, kterou sdílel se Snapem. Byla menší, a byla tu jen jedna pochodeň.

Náhle to pochopil.

Byli od sebe odloučeni.

Znovu zavřel oči. Ne. Nechtěl přijmout tento nový obrat událostí. Toto místo bylo až do teď peklem… Proč, jak to mohlo být pokaždé horší? Opravdu si to zasloužili? Existoval na světě nějaký čin, který zasluhoval takovýto trest?

Cítil, jak mu po tváři stékají slzy. Chtěl Snapea zpět, jeho uklidňující přítomnost, jeho krátké a občas kousavé poznámky, jeho tolik ach-tak-známou siluetu, někoho jako rodinného příslušníka…

Někoho jako rodinného příslušníka… Nebo spíše jako otce. Ano. Přestože Harry neměl tušení, jak by se měl takový otec ke svému synovi chovat, nebo co by měl syn ke svému otci cítit, byl si jistý, že něco takového on cítí. A Snape se zcela jistě choval jako otec.

Bylo by to tak skvělé… Snape neměl rodinu. On také neměl opravdovou rodinu, Dursleyovi jí nebyli, ani se o to nepokoušeli. Takže, proč ne? Bylo by to opravdu úžasné, kdyby Snape byl jeho otcem…

Sníte často, Pottere?‘ skoro až mohl slyšet hluboký hlas Mistra lektvarů. Ano. Ve svém životě si vždycky dopřával snění. Musel, pokud chtěl přežít, neztratit rozum. A mnohé z těchto snů byly o rodině a rodičích… Nebo Siriusově nabídce. Sirius pro něj v těchto snech nebyl jako kmotr. Byl spíš otcovská postava a nesčetněkrát si představoval, jak se ho Sirius ptá, jestli by jej nemohl adoptovat… A jak si pro něj muž přišel do Zobí ulice, aby jej zachránil od Dursleyových. 

Teď byl hlavní postavou v jeho snech Snape. Jen co si Harry začal představovat jejich společný život, došlo mu najednou, co Snape před několika hodinami udělal, když mu povídal o budoucnosti: jejich budoucnosti. Také snil. Dal Harrymu roli ve svých snech.

Najednou Harry cítil, jak ho opustila všechna bolest a smutek. Snape snil o něm ve svém životě! Znamená to, že..? Harry tomu mohl sotva uvěřit.

Ne. Snape s ním určitě nechtěl sdílet svůj život. Žádným způsobem. Ano, byl k němu laskavý, až hodný, ale to bylo jen kvůli tomu, že byli tady, společně v pekle, a umírali. Kdyby byla možnost útěku, Snape by jej k sobě jistě nevzal… Ředitel zmijozelské koleje, jak bere Zlatého nebelvírského chlapce k sobě domů… Už jen ta představa byla absurdní. Vycházeli by spolu dobře, to bylo zcela jisté, ale Snape by ho nikdy nechtěl jako hlavní součást svého života.

Ale řekl přece, že by jej nenechal žít v kufru. Ve skutečnosti mu řekl, že mu poskytne místnost, nebo celé patro svého domu, pokud se jim povede uniknout z jejich zajetí…

Znamená to, že…?

Musel se na to Snapea zeptat. Musel to vědět. Nezáleželo na tom, jestli tu měli zemřít a nikdy se neměli dostat z Nightmare Manor, aby se prověřila Snapeova spolehlivost. Ne. Toto nebylo o možné budoucnosti. Bylo to o akceptování nebo odmítnutí.

Na ničem jiném nezáleželo.

XXX

„Musíme něco udělat.“

Brumbálův hlas byl vážnější, než kdykoliv předtím. Osoby usazené kolem kulatého stolu jen přikyvovaly na souhlas.

„Není na to trochu pozdě, Albusi?“ ozval se jakýsi hlásek unaveně. „Už je to víc jak osm dní…“

„Ne, Mundungusi, jsem si jistý, že ještě není příliš pozdě,“ odpověděl mu ředitel. „Právě naopak, můžeme doufat ještě v trochu času. Ne moc, ale možná dost na to, abychom jednali. Skutečnost, že Harry nebyl nalezen mrtvý, znamená to, že ho Voldemort drží v zajetí a snaží se ho mučit a zlomit, než ho zabije.“

„Takže chcete říct, že máme čas jen v případě, že se Harry bude držet,“ řekl trpce Fletcher. „Myslím, že to není ‚dost‘ na to, abychom jej našli. Může umřít každou chvíli.“

„Ale musíme to alespoň zkusit, dát mu šanci,“ Blackův hlas byl plný zoufalých emocí.

„Souhlasím se Siriusem,“ přidal se Lupin.

„Já také,“ připojila se k Lupinovu názoru paní Figgová. „Ačkoliv se naše hledání ukázalo jako…“

„…beznadějné,“ vyprskl Fletcher a zvedl ruku, aby zastavil případné přerušení. „Myslím, že v rukou nemáme žádné vodítko, které by nám ukázalo, kde s hledáním začít. Nemůžeme proslídit celou Velkou Británii a každého se ptát: ‚Omlouváme se, neviděli jste někde poblíž Harryho Pottera, kluka s jizvou na čele?‘ nebo, ‚Pane, mohl byste mi říct, kde to zatracené Nightmare Manor leží?‘“

„Ne, Mundungusi. Zajisté nepoložíme tvé otázky. Vyšleme hlídky do různých směrů. Arture,“ pokynul hlavou Brumbál na velmi unaveného pana Weasleyho, který zvedl pohled od stolu.

„Ano, Albusi?“

„Rád bych, abys ehm… prohledal archivy ministerstva, pokud můžeš…“

„Jak přesně to myslíš, Albusi?“ zeptal se opatrně pan Weasley. „Vždyť víš, že většina důležitých dokumentů je uložená v Přísně tajném oddělení…“

„Potřebujeme záznamy výslechů a soudních procesů ministerstva. Jsem si jistý, že tam budou zmínky o Nightmare Manor. Musíš jich vzít co nejvíc a poslat mi je.“

„Albusi, to, co po mě žádáš, je…“ pan Weasley potřásl zoufale hlavou. „Nechci použít slovo ‚nemožné‘, ale to, co ode mě očekáváš je skoro nemožné. Většina zápisů je určitě v Přísně tajném oddělení a já nemám povoleno tam vstupovat. A nechráněné zápisy… Ty jsou v jiném oddělení ministerstva a bylo by velmi podezřelé, kdybych se tam vydal jenom proto, abych si přečetl pár dokumentů… A i kdybych se k některým složkám nějak dostal… Jejich množství…“

„Vím, Arture. Ale musíme zkusit všechno.“

„Ano, já vím,“ povzdechl si pan Weasley, unavený víc než předtím. „Jen…si říkám, jestli bych mohl požádat Percyho o pomoc. Jak víš, pracuje na ministerststvu a je trpělivější a preciznější než já. Jeho pomoc by byla neocenitelná.“

„To je, myslím, dobrý nápad, Arture. Udělal by cokoliv, aby Harryho našel.“

„A další skupina? Co máme dělat my?“ namítl nedočkavě Fletcher.

„Trpělivost, Mundungusi, prosím,“ ředitelův pohled byl přísný a autoritativní. „Remusi, Siriusi,“ otočil se ke dvěma přátelům. „Chtěl bych, abyste si udělali malý výlet do Skotska.“ Rozložil pergamen s mapou Britských ostrovů. „Tato část… a tato, a pokud budete mít čas, tak i tahle,“ označil pár bodů na mapě. „Remusi, myslím, že můžeš použít pár svých kontaktů… Musíte být důkladní. Jsou to kraje, které jsme posledně nemohli pořádně prozkoumat.“

„My? Co tím chceš říct, Albusi?“ optal se Fletcher.

„On a ten zmetek... Snape,“ odpověděl mu Black znechuceně.

„Siriusi!“ rozčílil se náhle Brumbál. „Nemáš právo o něm takto mluvit!“

Black úsečně přikývl, ale neodpověděl.

„Snape?“ ve Fletcherově hlase byla slyšet nedůvěra. „Ach ne, Albusi…“

„Přestaňte. Tohle není ta správná doba na diskuzi o lidech, kterými pohrdáte,“ v Brumbálově tónu zaznívala rozhodná definitivnost. Otočil se k Blackovi: „Takže souhlasíte s tím, že tam zajdete?“

„Samozřejmě, Albusi,“ odpověděl rychle Lupin. „Vyrazíme ihned po schůzi.“

„Výborně. A...“ otočil se na Fletchera. „Chci tě požádat o něco těžkého, Mundungusi.“

„Skvělé, povídej!“ Fletcherovy oči hravě zářily v očekávání. „Doufám, že je to něco těžce proveditelného, aby to stálo za to přijmout!“

„Ty pracuješ s Arabellou.“ Fletcher přikývl. Pracovali spolu už několikrát za minulé války a byli dobří přátelé. „Pokusíte se odchytit nějakého Smrtijeda a sledovat jej na setkání. A – s trochou štěstí – až do Nightmare Manor.“

„Cožeee? Albusi, jsi normální?“ mladší kouzelník si ho nevěřícně prohlížel a i v jeho hlase byla znát nevíra. „Radši půjdu ministerstvu ukrást pár papírů a přečíst je!“

„Máš strach?“ zeptal se ho nevinně Brumbál.

„Albusi! Jak se opovažuješ..?“ nedokončil otázku. „Ne! Samozřejmě že nemám strach! Ale… Jak najdeme nějakého Smrtijeda? Jak ho můžeme dokonce několik dní sledovat, aniž by si nás všimnul? Jak se s ním přemístíme? Přímo k Voldemortovi! Jak potom před ním přežijeme, abychom mohli podat hlášení…“

„Ano, vím, že je to velmi riskantní a nebezpečná úloha, a to byl důvod, proč jsem chtěl vás dva a ne Remuse se Siriusem. Vy jste starší, máte víc zkušeností, jste trénovaní bystrozoři – lepší než ti z ministerstva – a oba dva jste výborní stratégové. Pro tuto misi budete potřebovat všechny tyto vlastnosti. Nečekám, že budete riskovat své životy, nebo že zabijete Voldemorta. Všechno, co žádám, je najít to panství co nejrychleji.“

„Ale… Pokud se nám ho nějak podaří najít,“ řekl tiše Lupin. „Kdo Harryho odtamtud dostane?“

„Já, samozřejmě. Kdo jiný? Zachráním je odtamtud oba dva.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 5. 1. 2014 16:35)

Konečne sa uráčili niečo urobiť. Nechápem prečo takéto niečo nenavrhol Albus skôr. Prečo musel čakať celých osem dní... Porazí ma kým toto dočítam. je to strašne napínavé, neviem prestať čítať.

***

(arkama, 18. 3. 2013 8:18)

Boze, kedz sa odtial dostanu? Ved uz sa teraz bojim, vzhladom na nazov poviedky... Inak velmi pekne je to prelozene, lahko sa to cita.

Re: ***

(Lupina, 18. 3. 2013 9:12)

Dostanou se ven a ze zajímavých důvodů, tedy musí se něco přihodit, aby měli možnost prchnout, a to bude zajímavé. Děkuji za pochvalu, u těchto kapitol už je znát, že betovala marci. Měla se mnou svatou trpělivost :-) A stále má :-)

...

(denice, 27. 1. 2013 21:54)

Severus chová nemocného Harryho, mění mu obklady a vypráví mu, jak se budou mít, až se dostanou z té kobky - to byla nejkrásnější část kapitoly. I když je Voldemort rozdělil, tohle jim už nevezme.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 14:11)

Ano, proto Šťastné dny. Hořko - sladké. Tolik bolesti a tolik štěstí... Děkujiz a komentář :-)

:)

(Adelaine, 13. 11. 2012 15:06)

Teď by tam měl k nim ke každému přijít do cely Voldy a oznámit jim, že je ten druhý mrtvý. To by je položilo. Já doufám, že už jim to utrpení brzy skončí.
Děkuji moc za překlad. Je velmi dobrý, jen mě zarazila jedna věta, kruci, to bylo v předchozí kapitole. Já jak to čtu offline a na cestách, tak to občas mám pomíchaný... No nic, máš tam, že se Sirius cítil vinný. Nevím, jestli je to i v té verzi ke stažení. Já bych tam ale dala cítil se provinile, (provinilý). Popř měl pocit viny, ale to se sem nehodí moc. Jinak jsem absolutně spokojená a děkuji vám oběma.

Re: :)

(Lupina, 13. 11. 2012 15:10)

Tak Adelaine, honem dočti i druhý díl a jak začneme vydávat trojku, sem s poznámkami o chybkách. PDF verze už je hotová. Je mi jasné, že chyby tam budou. Snad to čtenáři překousnou. Ono přece jen, toho volného času tolik není a já tak moc chci, aby to mohli číst i ostatní... :-)

Re: Re: :)

(Adelaine, 13. 11. 2012 17:52)

Já bych ráda. Ale já čtu jenom na cestách, neboť chodím do školy a sama překládám. A takhle si to hezky vychutnávám po částech. Když jste na tom tolik pracovaly, tak by byla škoda to zhltnout najednou. (Jak vždycky doma nadáváme, že jsme se s tím hodinu vařily a oni to mají během pěti minut snědený...:D)

Re: Re: Re: :)

(Lupina, 13. 11. 2012 17:56)

Svatá pravda :-D