Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola šestá: Vztahy

3. 9. 2012

 Opět děkuji betám Jituš a Marci za jejich rychlou práci.

 Ať se vám kapitola líbí. Komentář potěší.

 

Kapitola 6: Vztahy

Teplo…

 

Tiché dýchání…

 

Slabé údery srdce…

 

Láskyplné objetí...

 

Harrymu chvíli trvalo, než se úplně probudil. Neotevřel oči, ale cítil, že je stále ve Snapeově klíně. Jediný rozdíl byl tentokrát v tom, že mu tato blízkost nepřišla trapná nebo zvláštní. Bylo to zkrátka přirozené. Přesto všechno Snape, čímž si byl Harry absolutně jistý, považoval jejich chování jenom za důsledek prostých psychologických faktů.  

 

Harry se rozhodl, že tato psychologická fakta má hrozně rád. Nestaral se o kořeny této situace; počátky nebyly důležité. Jediná věc, na které ZÁLEŽELO, byly tyto rodinné pocity, které sdílel se Snapem…

 

Snape...

 

Dobrá, taky by ho něco takového nikdy předtím nenapadlo. Kdyby mu někdo jenom před dvěma týdny řekl, že Snapea začne mít rád (během dvou týdnů!), poslal by ho okamžitě ke Sv. Mungovi. Když si vzpomněl na uplynulé hodiny lektvarů… neuvěřitelné. TENTO Snape byl úplně jiná osoba. Byly tu jenom vnější podobnosti mezi jimi dvěm…ním. Co způsobilo tuto náhlou změnu?

 

Harry otevřel oči a dlouze studoval zdánlivě klidnou tvář Mistra lektvarů. Hledal na jeho uvolněné tváři nějaké známky toho, co by mu mohlo pomoct tuto změnu pochopit, pochopit všechny procesy, kterými prošel.

 

Hlavu měl opřenou o zeď a ve spánku mu okolo rtů hrál mírný a klidný úsměv. Netrápily ho žádné noční můry a s úsměvem na tváři vypadal mladší a sympatičtější, než kdykoliv předtím. Jako Siriusova tvář po událostech v Chroptící chýši, když Harrymu nabídl, aby s ním zůstal.

 

Jenom úsměv… Opravdu to udělalo tak velký rozdíl? Harry si byl jistý, že se už nikdy nebude moci na Snapea dívat tak, jako dřív. Byla škoda, že nebude mít možnost si toto tvrzení ověřit na hodinách lektvarů, ačkoliv by to bylo… k nezaplacení.  On a Snape v dokonalém míru… žádné ztracené body, tresty, křik, ponižování… ano, možná by tu nějaké bylo, ale ne pro Harryho. A pohledy ostatních… Malfoyův nebo Ronův… Ron by byl celý bez sebe.

 

Snape si povzdechl a ihned, co se jeho oči otevřely, setkaly se s Harryho.

 

„Dobré ráno, Harry,“ zívl a protáhl se, jak nejvíc mu to s Harrym na klíně šlo.

 

„Dobré ráno, pane. Můžu se zvednout…“

 

„To není nutné,“ Snape znovu zívl. „Vůbec mi nevadíš…“

 

„Mám žízeň, pane,“ usmál se Harry na profesora. „A potřebuji…“ pohodil hlavou směrem k protějšímu rohu, kde se nacházel záchod.

 

„Ach, dobře,“ Snape se na něj usmál a pustil ho.

 

Když Harry vstal, necítil nohy a podlamovala se mu kolena, začala se mu točit hlava, najednou se cítil hrozně nemocně. Snažil se dostat k záchodové míse a opravdu se mu ulevilo, že se cestou nepozvracel. Potom došel ke džbánu s vodou a napil se. Voda byla skvělá, čerstvá a studená, takže se napil pořádně. Alespoň bude mít něco v žaludku…

 

„Profesore?“ zeptal se klidně.

 

„Ano?“

 

„Budeme ještě někdy v životě jíst?“

 

„Nevypadá to tak…“

 

Harry se zasmál a všiml si nechápavého pohledu svého profesora.

 

„Co je na tom tak směšného?“ pozvedl Snape obočí.

 

„Nemám hlad, ale myšlenka na to, že už nikdy v životě nebudu jíst… je trochu legrační,“ odpověděl Harry s úsměvem, potom přešel k rohu a posadil se. „Ale ty léčivé lektvary byly dobré. Už se necítím tak nemocný… i když mě stále pálí kůže, když se hýbu…“

 

Harry počkal, dokud Snape neskončil svoje vlastní kolečko po cele, a když se muž vrátil a posadil se, přitulil se k němu. V jednu chvíli mohl cítit Snapeovo ohromení, potom mu profesor obtočil pohodlně ruku kolem ramen.

 

„Proč s námi nezačali s jejich každodenními zvyklostmi?“ zvedl k Snapeovi pohled.

 

Profesor pokrčil rameny.

 

„Nevím. A nechci na to myslet. Je lepší tu s tebou jen sedět, než sledovat, jak trpíš…“ zlomil se mu hlas.

 

„Já vím. Pro mě je taky hrozně těžké sledovat, jak trpíte. Myslíte, že to byl Voldemortův plán, když nás dával dohromady?“

 

Snape přikývl.

 

„Je to zcela zjevné,“ řekl a potom dodal, „jakýkoliv vztah, který vznikne mezi námi dvěma, bude dobrým nástrojem, aby nám oběma způsobil ještě víc bolesti. Pravděpodobně při dalším kole to budeš ty, kdo bude sledovat moje mučení.“

 

„Nechci vás vidět trpět.“

 

„Lepší, než když já sleduji tebe.“

 

„Ne.“

 

„Ano.“

 

„Ne.“

 

„Harry! To není vtip!“ křikl Snape naštvaně.

 

Harry sebou trhl a sklonil hlavu.

 

„Ano, pane. Já vím. Ale předtím jste mi řekl, že na to nechcete myslet. Já taky ne. A je jednodušší toto všechno snášet, když vtipkujeme.“

 

„Chápu tě, Harry, opravdu, ale… poslouchej mě…“ plácal profesor a Harry byl překvapený. Nikdy předtím Snapea neslyšel blábolit, nebo neschopného slova. Tento muž vždy přesně věděl, co chce říct nebo udělat. „Je téměř jisté, že v příštím kole budeš ty pozorovatel a já oběť. Nezáleží na naší vůli nebo na našem přání.“

 

„Já vím…“ Harryho hlas byl sotva slyšitelný. Zabořil hlavu do Snapeova oblečení. „Jenom z toho pomyšlení je mi špatně, pane,“ zamumlal.

 

Snape jemně prohrábl dětské vlasy a povzdechl si.

 

„Musím ti něco říct, Harry. Je to příliš důležité, než abych si to nechal pro sebe,“ řekl smrtelně vážně. „Cokoliv se stane, cokoliv ti Voldemort řekne, cokoliv uvidíš, co mi udělá, musíš držet jazyk za zuby. Budou se nás pokoušet zlomit utrpením toho druhého, ale musíš zůstat silný a čestný. Zkusí všechno, aby tě zlomili. Možná mě zabijí. Ale, Harry, nesmíš je prosit nebo žádat. Nesmíš se kvůli mně ponížit.“

 

„Ale pane…“

 

„Ne, Harry. To není žádost nebo laskavost ode mne. Je to příkaz. Umřeme; já tu umřu v každém případě. Nechci umírat s vědomím, že tě zlomili, a že jsi zradil sám sebe. Rozumíš?“ zeptal se, ale pokračoval, aniž by počkal na Harryho odpověď. „Nebudou s námi mít žádné slitování. S jakýmkoliv žebráním nebo ponížením jenom prodloužíš naši bolest a jim dáš novou možnost, jak nás mučit. A je tu ještě jedna věc.“

 

Harry vzdychl. Napadala ho spousta alternativ této ‚ještě jedné věci‘.

 

„Ano, pane?“

 

„Pokud tě zlomí, tvoje bolest bude jen hlubší a nesnesitelnější, než je teď, protože tebou budu  opovrhovat. Je to jasné?“

 

„Úplně, pane,“ Harry se pousmál. „Už jste mi říkal, že mě chcete zabít osobně, a vidím skutečné zlepšení v tom, že tentokrát plánujete mnou jenom opovrhovat…“

 

„Harry. Já to myslel vážně,“ řekl Snape rozmrzelým hlasem.

 

Harry zamumlal několik slov do Snapeových šatů.

 

„Cože?“ optal se profesor.

 

„To je tak nudné být stále vážný…“

 

„Slyšel jsem dobře?“ ozval se najednou chladný hlas ode dveří. „Vy se tu nudíte?“

 

Harry cítil, jak mu ztuhla krev v žilách. Zaplavovala ho panika, jak k nim Voldemort mířil. Uhnízdil se na Snapeovi, jako by mohl zmizet, pokoušel se uniknout nevyhnutelnému. Kvůli ochraně obtočil ruce kolem Snapeovy hrudi. Profesorův stisk na jeho rameni zesílil a zamumlal chlapci do ucha pár konejšivých a uklidňujících slov.

 

„Nepanikař, Harry. Buď silný a neměj strach. Všechno bude v pořádku.“

 

Harry mu nebyl schopný odpovědět. Ve skutečnosti se nemohl ani hýbat, slyšet nebo chápat. Panika ho úplně ochromila, oči rozšířené zjevnou hrůzou.

 

„Nechci zůstat sám, pane,“ zamumlal zoufale. „Nechci vás ztratit…“

 

„Buďte zticha, Pottere. MUSÍTE být silný!“ sykl Snape a zvedl se. „Takže ses nakonec rozhodl se k nám připojit?“ zamračil se na Pána zla.

 

Čtyři Smrtijedi vstoupili do cely za hrozivou postavou.

 

„Proč myslíš, že jsem tady?“ rty nelidského stvoření se zkroutily v ďábelském úsměvu.

 

XXX

 

Harry si musel opakovat Snapeova slova znova a znova. Věděl, že má pravdu, ale bylo prostě příliš těžké sledovat profesorovu pomalou agonii, vidět, jak život vyprchává z jeho dobitého těla.

 

Během prvních hodin mu panika pomáhala se udržet; nemohl otevřít pusu, nebo se pohnout. Dva Smrtijedi ho odtáhli do mučírny a umístili ho vedle Voldemorta, který se bavil týráním Harryho svými sadistickými poznámkami.

 

„Líbí se vám představení, pane Pottere? Nenáviděný Mistr lektvarů umírá… Myslím, že mi můžeš být vděčný… Po tolika letech pohrdání… Přece taky nenáviděl tvé rodiče… Zaslouží si svůj osud… Není víc než zrádce, zrádce obou stran… Pokud by k tomu měl příležitost, zabil by i tvého otce…Mluvil s tebou o své slavné minulosti v mých službách? Jeho lektvary, jeho oběti, jeho zrady… Myslíš si, že se změnil? Jednou zrádce, vždycky zrádce… Jak vidím, hraje si před tebou na milého…“

 

Byla to dlouhá řeč, ale Harry chápal jen několik slov a pár krátkých vět. Neodpovídal. Slepě mrkal, ruce sevřeny v pěst v bezmocném vzteku pokaždé, když zachytil nějaké slovo z těch hovadin.

 

Panika a zlost. Dva protikladné pocity v něm vířící. Nekonečné hodiny prošly v tomto ohromeném tichu. Neslyšel Snapeův křik ani steny, možná, že muž vůbec nekřičel a vydržel utrpení v naprostém tichu, jako to dělal při minulých mučeních. To Harry nevěděl. Nebyl schopný myslet, občas ani dýchat. Jeho tělem čas od času procházela obrovská vlna viny; obviňoval sebe, všechno to byla jeho vina, jeho nezodpovědné chování, Snape měl vždycky ve škole pravdu, když o něm říkal, že je jenom nesnesitelný a hloupý spratek… Byla to jeho vina… Stejně jako byla jeho vina Cedricova smrt…

 

Vina a zase vina ho dusily, pomalu ho zabíjely…

 

Po chvíli ho napadlo, že Snape nejspíš ztratil vědomí, ale ne, Voldemort na něj sesílal Ennervate znovu a znovu, tak jako předtím na Harryho.

 

„Můžu zastavit jeho utrpení, pokud mě o to požádáš,“ sladká slova mu proklouzla do uší. Harry zavrtěl hlavou.

 

„OPRAVDU chceš, aby zemřel? Skutečně ho tak moc nenávidíš?“ lákavá a obviňující slova se střetla s Harryho vlastním pocitem viny a posilovala ho. Zaťal zuby a snažil se zahnat rozzlobená slova a vinu. Neodpovídal, jen zoufale Snapea sledoval, a doufal, že profesor Voldemorta neslyšel.

 

„Bude to tvoje rozhodnutí, které ho zabije,“ zasyčel Největší bastard s úsměvem.

 

„Ne,“ zasténal Harry tiše. „Ne…“

 

Musíš zůstat silný, Harry,‘ ozvala se mu v mysli profesorova slova. ‚Cokoliv ti řekne…‘

 

„Bude to tvá vina,“ zašeptal chladný a zlý hlas.

 

„Lháři!“ vykřikl najednou Harry. „Já ti nevěřím!“

 

„Jediné, co musíš udělat, je požádat mě, abych skončil. Abych se slitoval.“

 

Na chvíli se mučení zastavilo. Harry cítil, jak ho jeho pocity zmáhají. Co by měl udělat? Co se od něho očekávalo, že udělá, bude cítit, myslet, říkat? Proč by měl vydržet situaci, jako je tato?

 

Proč?

 

PROČ?‘ vykřikl hlas uvnitř něj. Byl ještě dítě. Nic víc. A potřeboval Snapea, aby to v tomto pekle přežil. Pokud nepožádá o slitování, profesor zemře. Zůstane sám.

 

S jakýmkoliv žebráním nebo ponížením jenom prodloužíš naši bolest a jim dáš novou možnost, jak nás mučit.znovu uslyšel Snapeův hlas.

 

‚Já vás tu potřebuji‘ odpověděl si zoufale.

 

Zabořil tvář do dlaní.

 

„Vidím Pottere, že konečně přicházíš k rozumu,“ zasyčel znovu nemilosrdný a hrozivý hlas.

 

Nemilosrdný… ‚ Nebudou s námi mít žádné slitování. Nebudou s námi mít žádné slitování‘ ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ.

 

Harry vzdychl a spustil ruce.

 

„Nikdy ti nebudu věřit,“ řekl co nejklidněji.

„Dobře, pane Pottere,“ Voldemort se otočil ke svým Smrtijedům. „Pokračujme!“

 

Harryho nikdy nenapadlo, že existuje tolik druhů mučení a týrání, a že zde je tolik lidí, kteří je používají bez slitování nebo viny.

 

Bylo to skoro neuvěřitelné, když je Voldemort konečně propustil. Snape byl samozřejmě v bezvědomí a bylo Harryho úkolem, aby ho nějakým způsobem dostal do cely. Bezvládné tělo bylo příliš těžké, aby ho mohl nést, takže ho musel odtáhnout. Harry mu vložil ruce pod ramena a spojil je nad jeho hrudníkem. Bylo mu líto, že profesorovi způsoboval modřiny tím, že ho takto táhl, ale neměl jinou možnost. Cítil, jak mu slzy smáčí obličej, ale bylo mu to jedno.

 

Smrtijedi sledovali jeho boj a smáli se tvrdě a zlověstně, když viděli jeho vrávorání. A potom ty schody… Harry nemohl přestat plakat, zatímco pomalu a opatrně táhl profesorovo tělo schod po schodu. Zoufale bojoval, aby nezpůsobil ještě víc škody, ještě víc nezranil už tak dobitého muže.

 

Nevěděl, jak se nakonec dostal do cely. Připadalo mu to jako věčnost. Ale když se za nimi dveře zavřely, položil bezvládné tělo co nejopatrněji na zem a přikryl ho pláštěm. Pak vzal džbán a smyl krev z jeho obličeje. Posadil se vedle Snapea a položil si jeho hlavu do klína.

 

Po dlouhé hodiny bez spánku pozoroval kdysi tak nepřátelskou, teď ale laskavou a drahou tvář, a prosil každého slyšícího boha, aby se profesor probudil.  

 

XXX

 

Když Snape začínal nabývat vědomí, pocítil pod hlavou něčí teplé tělo. Občas mu nějaká ruka prohrábla vlasy, nebo ho pohladila po tváři. Jeho první myšlenka byla opět na Quietuse, ale pak si najednou vzpomněl na současnou situaci a VĚDĚL. Byl to Harry.

 

Vřele se usmál, přestože ten úsměv namáhal jeho poraněné obličejové svaly.

 

 „Jste vzhůru, pane?“ slyšel ustaraný hlas.

 

„Ano, Harry,“ odpověděl, aniž by otevřel oči.

 

Cítil, jak ho hřeje u srdce při pomyšlení na chlapcovu starostlivost. Bylo tak… přirozené starat se o chlapce, těšit ho, a byl trochu znepokojený Harryho pocity. Ale teď, když mohl cítit vzájemnost pocitů, se mu ulevilo.

 

„Doufám, že nebylo příliš hrozné vidět…“ řekl slabě.

 

„Ne, nebylo to tak hrozné…“ sevřelo se mu srdce, když ho chlapec přerušil. „Umíral jsem po každé řezné ráně a každém úderu, který jste utrpěl,“ Harryho hlas se zlomil.

 

Přes jeho tělo přešla přímo bouře pocitů. Se stále zavřenýma očima zvedl ruku k Harrymu a pohladil ho jemně po tváři.

 

„Děkuji, Harry.“

 

„Za co?“

 

„Že jsi to snášel, že jsi tam byl…“ bylo tak zvláštní říkat tato slova, Snape se na okamžik zamyslel. Uvědomoval si, že se chová víc a víc jinak než obvykle. Byla to slabost? Péče? Vše se rozmazávalo a převrátilo se vzhůru nohama…

 

„Nezasloužím si žádný vděk, pane. Selhal jsem,“ Harryho hlas zněl smutně.

 

„Ne,“ začal, ale chlapec ho přerušil.

 

„Ale ano. Slyšel jsem jeho slova a nemohl jsem neodpovědět… a v jednom momentě jsem…“

 

„Jsi?“ zeptal se jemně Snape po chvíli.

 

„Jsem mu věřil,“ Harry vypadal tak plný beznaděje a na pokraji pláče, že Snape přemohl všechnu nevolnost a bolest, posadil se vedle Harryho a těsně k sobě plačící dítě přivinul.

 

Harry zabořil hlavu do záhybů jeho roucha a tiše vzlykal.

 

„Je mi to tak líto, zradil jsem vás a sebe…“ jeho mumlání bylo sotva slyšitelné a Snape mu na ně nic neodpovídal. Hladil ho po zádech a vlasech a čekal, dokud se chlapec neuklidní.  

 

Když jeho pláč přestal, položil prst pod Harryho bradu a zvedl mu hlavu tak, aby mu viděl do očí.

 

„Harry,“ řekl klidným, ale vážným tónem. „Neselhal jsi. Nezradil jsi ani mě ani sebe. Byl jsi zmatený, ale bojoval jsi a odolal.“

 

„Nechtěl jsem vás nechat ještě víc trpět. Nechtěl jsem vás ztratit. Nechtěl jsem, abyste umřel…“ hlesl Harry slabě a sklonil hlavu.

 

„Já vím. A vím, že je to pro dítě příliš těžké břemeno, ale musíš se smířit s tím, že tu možná zůstaneš sám. Pro Voldemorta máš větší význam než já, a pokud uvidí, že tě může zlomit mojí smrtí, nebude váhat. Musíš být silný, a nechat mě zemřít, jestli přijde můj čas.

 

„Ale já nemůžu…“ hubené tělo vedle něj se zatřáslo. „Už jsem ztratil všechno…nechci tu zůstat sám…“ zvedl k němu pohled. „Je tak strašné a děsivé myslet na to, že zůstanu s Voldemortem sám ještě dlouho… Byl jsem s ním sám po tom, co na hřbitově zabil Cedrica, a neměl jsem žádnou naději, a věděl jsem, že brzy umřu, ale… alespoň jsem věděl, že to nebude dlouho trvat... ale pouhá myšlenka na něj a mě na tomto místě po další dny, týdny…“

 

Snape perfektně chápal Harryho pocity a podráždění. Pro něj samotného bylo velmi těžké být vedle Pána zla jako spojenec, a snažil se představit si, jaké by bylo zůstat sám v tomto pekle, bez Harryho, a při té myšlence se otřásl. Zesílil objetí, ale jen tak, aby dítě nezranil.

 

„Budu tu pro tebe tak dlouho, jak jen to půjde, Harry. Pomůžu ti. Ale pokud zůstaneš sám, musíš být silný. A taky budeš, vím to. Jsem si tím jistý. Jsi statečný a dobrý. Tvoje dobrota zvítězí proti temnotě a zlu kolem tebe. Věř mi, Harry. Jsi schopný to snášet až do konce.“

 

Ani jeden se nepohnul. Potom chlapec pomohl muži lehnout si a stočil se na svou stranu. Snape si povzdechl, usmál se, a oba je zavinul do pláště. Blízkost a teplo byly tak dobré, relaxační, že znovu pocítit štěstí zaplavující jeho srdce.

 

„Víš, Harry, ve všech vztazích musíš přijmout fakt, že žádný z nich nebude trvat navěky. A musíš se naučit oprostit se od druhého člověka. Nejen v případě jeho smrti, ale musíš mu umožnit rozhodnout se, jestli zůstane, nebo odejde. Vždy. Pokud si chceš někoho zoufale udržet, ztratíš ho. Pokud mu dáš volnost, zůstane.“

 

„V tom případě je lepší zůstat sám už od začátku, ne?“

 

„Ne. Samota ti nedá skutečnou možnost žít.“

 

„Ale nemusíte se strachovat o druhé.“

 

„Strachovat se není přemrštěná cena za to být trochu šťastný.“

 

„Nemůžete být šťastný sám?“ zeptal se Harry nevěřícně.

 

„Ne. Ne doopravdy. Je to spíš… nudné. Nemůžeš s nikým sdílet své myšlenky, pocity, zážitky, a po chvíli se staneš netečný úplně ke všemu,“ vysvětlil Snape, oči upřené do prázdna.

 

„Vy jste sám, viďte, pane?“ zeptal se najednou Harry.

 

Několik minut byl Snape potichu.

 

„No, vlastně ne. Jsem sám, ale nejsem osamělý…“

 

„Máte přátele?“ po chvíli si Harry uvědomil, že tato otázka možná neměla být položená. Ale Snape se nezdál být nazlobený nebo naštvaný.

 

„Albus je dobrý přítel… a mám pár kolegů, se kterými mám dobré vztahy.“

 

Harryho důvěra se po zodpovězení otázky zvýšila a risknul další.

 

„A ve škole… Měl jste kamarády, když jste byl dítě?“

 

Snape se usmál.

 

„Jistěže ano. Proč si myslíš, že jsem neměl?“ ale pak se zachmuřil. „I když hodně z nich zemřelo po Voldemortově zmizení.“

 

„Byli to…?“ Harry větu nedokončil, ale Snape ho pochopil.

 

„Ano. Někteří z nich jsou stále v Azkabanu. Už 14 let…“

 

„Litujete je?“

 

Snape si povzdechl.

 

„To je příliš složitá otázka, abych na ni mohl odpovědět jednou větou… nebo za jeden den. Ano i ne. Lituji je. Lituji našeho ztraceného přátelství. Ale nelituji je kvůli jejich skutkům… i když jsem dělal to samé co oni… Měl bych tam být s nimi…“ zamumlal zcela nepřítomně poslední slova.

 

Najednou ucítil, jak jej Harryho objal.

 

„Ne…“ řekl chlapec důrazným hlasem. „Ne. Vy byste tam neměl být s nimi. Otočil jste se zády a riskoval jste svůj život, když jste dělal Brumbálovi špeha. Jste lepší než oni.“

 

Snape se krátce a hořce zasmál.

 

„SKUTEČNĚ si myslíte, že jsem lepší, než oni, Pottere?“ Harry Snapea nepustil a jen přikývl. „V tom případě se pleteš. Promiň. I přes své chování k tobě jsem úplné monstrum. Upřímně. Zažil jsi to během čtyřech školních let.“

 

„To je něco jiného. Jenom jste mě obtěžoval. To není podstatné, profesore. Už ne,“ zašeptal Harry a pevně muže stiskl.

 

„Změnil jsem strany jenom kvůli smrti svého bratra. V mém rozhodnutí nebylo žádné přesvědčení. Byla to prostá změna stran.“

 

„Změnil jste strany, protože jste někoho miloval, a právě láska vás dělá lepším, než jsou oni. Umíte milovat. To je ten rozdíl…“

 

„Oni také milují své rodiny…“

 

„Stejně jako váš otec?“

 

„On byl výjimka…“

 

„Jste si tím jistý?“ Snape chtěl znovu odpovědět, ale Harry pokračoval. „Jste si jistý, že by změnili strany, kdyby Voldemort zabil někoho z jejich rodiny? Ne, profesore. Vy jste to udělal. Oni ne. To je rozdíl.“

 

„Harry, těmto věcem nerozumíš…“

 

„… protože jsem moc mladý. Moc mladý na co?“ zeptal se Harry zlostně. „To není žádný argument, pane!“

 

„Dobrá, vidím, že budu muset ustoupit,“ Snape se lehce usmál, cítil chlapcovu zlost. „Neopovažuji se ti odporovat. Porazil bys mě.“

 

„Vysmíváte se mi, profesore.“ Harry podrážděně potřásl hlavou.

 

„Ne. Myslím to zatraceně vážně, pane Pottere,“ Snape se ušklíbl.

 

„Ne, nemyslíte!“ řekl Harry rozhořčeně.

 

„No, pokud mi nevěříš…“

 

Rozesmáli se. Snape začal mluvit.

 

„Harry, chtěl bych se omluvit.“

 

„To není potřeba, pane.“

 

„Ale já MUSÍM!“ křikl. „Kvůli tomu, že jsem tě – jak jsi to řekl? – obtěžoval celé čtyři roky. Za špatné zacházení. Ponižování a zesměšňování. Že jsem tě nechápal.“

 

„To není důležité.“

 

„Ale je. Byl jsem dospělý. Měl jsem být vnímavější…“

 

Harry dlouhou dobu neodpovídal.

 

„Pane?“ povzdechl si nakonec.

 

„Mmmm-hmmm?“

 

„Opravdu jste mě nenáviděl?“

 

Snape zčervenal a sklonil hlavu. Nejdřív ho popadla zlost. Proč se před tímto klukem ponížil?

 

„Musím připustit, že…ano,“ bylo příliš těžké to přiznat. Nechtěl Harryho zranit, ale obával se, že mu ublíží, a nejenom Harrymu. Jeho hrdost byla taky zraněná. Ale rozhodl se pokračovat. „Lépe řečeno, nenáviděl jsem osobu, kterou jsem si myslel, že jsi byl,“ objal chlapce a prohrábl mu rukou vlasy. „Omlouvám se.“

 

Harry neodpovídal. Nechtěl myslet na uplynulé roky, ani na jejich současnou situaci. Chtěl se na něco zeptat… ale neodvažoval se. Bál se možné odpovědi; nechtěl být zklamaný. Ale Snape, jako vždy, vypadal jako by mu četl myšlenky, protože pokračoval.

 

„Neměj strach, Harry. Nenávist k tobě je pryč. Já… já jsem šťastný, že jsem tady. Ne kvůli mučení…nebo strachu. Jsem rád, že jsem tě poznal. Že jsem s tebou. Lituji toho, že se muselo stát něco takovéhoto, abych na tebe změnil názor … a možná je už příliš pozdě ale… mám tě moc rád Harry.“

 

Harry se neodvážil zvednout oči. Byl úplně vyčerpaný a nepředstavitelně šťastný.

 

„Já…“ hlas se mu zlomil, jak se snažil odpovědět, „jsem taky šťastný, že jsem tu s vámi, pane… A je mi líto, že je to mojí vinou… ale… možná… už toho nelituji… Myslím, že jsem našel místo, kam se můžu vždy vrátit.“

 

Snape se usmál a vzpomněl si na jejich první – nebo druhý? – rozhovor.

 

„Rodinu?“ zeptal se vřele.

 

Harry zčervenal.

 

„Něco jako rodinu, ano, pane…“

 

Po chvíli ještě dodal.

 

„Pane, nemyslíte si, že je to jen prostý psychologický jev a nic víc?“

 

Profesor pokrčil rameny.

 

„Už je mi to jedno.“ 

 

XXX

 

„Alastore! Rád tě znovu vidím, starý příteli!“

 

„Albusi,“ přikývl bystrozor zdvořile. „Slyšel jsem novinky o mladém Harry Potterovi.“

 

Brumbál si těžce povzdechl.

 

„Je to Voldemort. Jsem si tím jistý.“

 

„Ten idiot Popletal!“ mumlal si Moody pod vousy. „Stále ti nevěří. Mluvil jsem s ním před pár dny a ujistil jsem ho o svých podezřeních o Voldemortově ‚vzkříšení‘, ale on…“ mávl rukou. „Sice mi to neřekl, ale jsem si jistý, že mě považuje za blázna, jako vždy. A ejhle! Měl jsem pravdu, když jsem se všemožně pokoušel hájit…“

 

Brumbál pokynul svému příteli k židli.

 

„Čaj, Alastore?“ usmál se. „Sám jsem ho vařil.“

 

„Albusi, víš, že piju jen…“

 

„Já vím, já vím…“

 

„Věř mi, mám DŮVOD pro neustálou ostražitost. Zvláště v těchto časech…“

 

Brumbál se zasmál.

 

„Neustálá ostražitost…“

 

„Albusi! Děláš si ze mě srandu?“

 

„Promiň, Alastore,“ Brumbál znovu získal vážnou tvář, ale jiskřičky v jeho očích se stále třpytily.

 

„Takže? Co máš v plánu udělat?“ zeptal se Moody a potřásl hlavou, když viděl ředitelovy citrónové dropsy. „Napadá tě, kde by mohl být mladý Harry?“

 

Brumbál povzdechl a jiskřičky se z jeho očí ztratily.

 

„Alastore, myslím, že vím, kde Harry je. Problém je, že neznám přesné místo.“

 

Moody mu neodpověděl, ale jen zvědavě povytáhl obočí.

 

„Podle mě je – nebo lépe řečeno jsou – v Nightmare Manor.“

 

„Oni? Nightmare Manor? O čem to mluvíš?“

 

„Už šest nebo sedm dní jsem neviděl Severuse. Zmizel přesně ve stejnou dobu jako Harry. To nemůže být náhoda.“

 

„Ne, to určitě ne,“ zachmuřil se Moody.

 

„Mám obavy. Severus je schopný se bránit. Pokud se nevrátil, měl k tomu pádný důvod. Obávám se, že byl taky zajat.“

 

Brumbál zvedl hlavu. Moodyho oči – magické i to normální – byly upřené na něj, ale neviděl v nich žádný soucit. Jen znechucení.

 

„Myslím, Albusi, že tě tvá fantazie zradila,“ zamručel. „Možná měl jiné důvody zůstat u Voldemorta…“

 

„Co tím chceš říct…“ Albusova tvář se zachmuřila. „Severus není…“

 

„Albusi! Jsi příliš naivní! Jsem si jistý, že tenhle Smrtijed, kterého považuješ za přítele, jak uviděl zajatého Harryho, už neměl důvod vracet se. Dosáhli svého cíle. Voldemortův nepřítel číslo jedna je v jejich moci. Proč by se Snape vracel?“

 

„Nevíš, o čem mluvíš,“ začal pomalu Brumbál. „Severusovo rozhodnutí obrátit se na naši stranu bylo míněno vážně a upřímně. Hodně nám během poslední války pomohl. Podal nám cenné informace o osobách, místech a akcích. Mluvil taky o Nightmare Manor, Voldemortově vězení.“

 

„Ukázal vám jeho přesné umístění?“

 

„Řekl jsem ti, že nevím…“

 

„Vidíš, Albusi. NEVĚDĚL TO. Není to zvláštní?“

 

„Hledali jsme ho oba dva…“

 

„Ale nenašli jste ho, že?“

 

„To není Severusova chyba. Mnohokrát se o to pokoušel.“

 

„Albusi! Určitě tě zradil!“ zakřičel netrpělivě bystrozor.

 

„Ty ho neznáš, Alastore,“ sykl naštvaně Brumbál. „Jak jsem ti řekl při procesu, on byl a JE na naší straně.“

 

„Možná že BYL. Ale změnil znovu strany. Přeběhlík není nikdy skutečně důvěryhodný.“

 

„Nemáš žádné právo takto o něm mluvit, po tom všem, co jsi mu udělal,“ Brumbálův hlas byl tichý ale intenzivní.

 

„Co jsem mu udělal?“ Moody pokrčil rameny. „Jenom jsem ho vyslýchal. Bylo to nutné. Zajali jsme ho a zkoumali jeho případ, tak jak to děláme se všemi ostatními!“

 

„Nuže, Alastore. Vaše výslechová metoda není o moc lidštější než to, jak Smrtijedi mučí své oběti!“

 

„Albusi! Jak se opovažuješ…!“

 

„Alastore! VÍM, o čem mluvím!“

 

„Tyhle lži ti navykládal ten zatracený Smrtijed?“

 

„Ano, Alastore, a já MU věřím!“

 

„Ty uvěříš spíš přeběhlíkovi, než starému příteli?“

 

V zápalu hádky se oba muži postavili a přes Brumbálův stůl se naklonili jeden k druhému. Ale v tu chvíli si Brumbál povzdychl a znovu se posadil.

 

„Když ho konečně propustili z Azkabanu, kam jste ho poslali, přišel do mé kanceláře a vše mi vyprávěl. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit. To, co říkal o tobě a Frankovi… Křičel jsem na něj, že je lhář.“ Brumbálův pohled byl vzdálený, jak si vybavoval dávné události. Jeho hlas ztichl a zjemněl. „Znám Severuse. Je temperamentní a velmi sarkastický, chladný a odměřený. Potom mi už na nic neodpověděl. Jen pokrčil rameny a odešel. Byl jsem si jistý, že jen přehání. Ale… minulý rok se něco stalo a on přišel do mé kanceláře, posadil se na stejnou židli, jako teď ty, dal mi malou lahvičku a požádal mě, abych ho vyslechl. Po noční schůzce se Skrkem, který ho obvinil...“

 

Alastorova tvář zbledla.

 

„Ten prokletý Skrk...“

 

„To nebyla jeho chyba. Myslím, že ty bys na jeho místě udělal to samé.“

 

„Ten lektvar, bylo to…?“

 

„Ano. Bylo to Veritasérum. Uvařené Sorenem McReem, ne Severusem. Poslal jsem Sorenovi zbytek séra hned poté, co jsem Severuse vyslechl, aby lektvar ověřil. Nechtěl jsem tomu uvěřit… o tři dny později jsem dostal Sorenovu odpověď… Lektvar byl perfektní… Severus mi říkal pravdu… vyprávěl mi… o událostech, které se odehrály před čtrnácti lety…“ Brumbálův hlas se ztratil.

 

„Ptal se sho i na jeho loajalitu?“ zeptal se Moody suše.

 

„Ano. Chtěl to po mně. Stále a stále na tom trval, protože já jsem to nechtěl… nechtěl jsem odkrýt jeho tajemství, jeho obavy a bolesti.“

 

„Jeho hříchy,“ dodal Moody, ale Brumbál ho neslyšel.

 

Brumbál si vzpomínal na odhodlání vepsané ve tváři Mistra lektvarů. ‚Albusi, potřebuji, abys znal celou pravdu. Před 14-ti lety jsi podal své  svědectví a já chci, abys věděl vše. Všechno. O mně, Smrtijedech, a ano, o Moodym a Frankovi taky…‘

 

On to nechtěl. Pokoušel se přání mladšího muže ignorovat. A Severus … žebral. Severus - žebral… Byl v šoku. Mistr lektvarů na kolenou... Severus mu ukázal Znamení zla. Byl si jistý, že se Voldemort brzy znovu vrátí. Přál si, aby mu Albus zcela důvěřoval. ‚Albusi…musíš… musíš to vědět…‘

 

Byla to dlouhá noc. Po tom, co Severus odešel, se posadil do křesla, koukal do ohně a čekal odpověď…

 

Když ji konečně dostal, sešel do sklepení a omluvil se.

 

Severusova tvář byla bledší než obvykle, když Mistru lektvarů přiznával, že lektvar ověřoval McReem. Viděl jeho zklamání.

 

To jsem si mohl myslet…‘ mumlal si Mistr lektvarů.

 

Brumbál se nikdy předtím necítil tak špatně. Bylo to, jako by mladšího muže zradil, muže, který byl po dva roky jeho špionem, 14 let jeho kolegou a nedobrovolný Harryho ochránce po 4 roky… Ale bylo tak těžké věřit, že jeho přítel, Alastor a později i Frank… provedli tyto hrozné věci jenom proto, že své zajatce nepovažovali za lidské bytosti…

 

Brumbál slyšel, jak Moody vyšel z místnosti, ale nemohl se vytrhnout ze svých myšlenek.

 

Severus… Proč už dřív nepoznal jeho skutečnou hodnotu? Proč mu nenabídl své přátelství? Nu, byla pravda, že spolu měli dobré vztahy, ale možná to Severusovi nestačilo…

 

Mladší muž žil ve stejné budově víc než deset let, byl mu věrný, udělal vše, co po něm žádal, a nic si nepřál na oplátku. Ani přátelství, důvěru, porozumění. Určitě kvůli jeho vlastní vině. Severus svou samotu bral jako zasloužený trest za své minulé činy.

 

Tolik toho zameškal… A Severus také… Poslední půlrok byl k nezaplacení. Stali se přáteli. A teď ho možná ztratil. A Harryho.

 

Severus a Harry... Byli ještě naživu?

 

Severus a Harry… Byli oba ve Voldemortově pekle?

 

Severus a Harry… Dozví se to někdy...?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(denice, 27. 1. 2013 21:25)

Zase kouzelná směs deprese a naděje. Jejich vztah se prohlubuje a já mám radost, že můžu hned číst dál.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 27. 1. 2013 21:36)

Děkuji moc za další Tvůj komentář. Moc si toho cením.:-)

:)

(Adelaine, 13. 11. 2012 14:54)

"Děkuji, Harry. Že jsi to snášel, že jsi tam byl…“
Tohle mi přijde strašně příznačné. I v bolesti musí být trocha sobeckosti, abychom ji lépe snášeli. Asi i nevědomky se o ni dělíme.
A stejně tak se mi strašně líbí, když Snape dojde k rozhodnutí (teď nevím, v jaké kapitole to bylo), že musí zůstat naživu dýl než Harry, aby Harry netrpěl ještě víc.
Děkuji za překlad, moc hezky se to četlo.

Re: :)

(Lupina, 13. 11. 2012 14:59)

Ano, v této povídce je spousta míst, ze kterých až mrazí. Děkuji za komentář. :-)

:)

(Luisa, 3. 9. 2012 18:27)

Tak já se hlásím, že čtu a už i komentuji:) Jsem moc ráda, že jste se znovu vrátily k téhle povídce a doufám, že si konečně česky přečtu i třetí část.
Napínavé a depresivní a dlouho, tak si to pamatuji z prvního čtení. Ale pěkná psychologie postav, takže jen tak dál a děkuji moc za odvedenou práci.

Re: :)

(Lupina, 3. 9. 2012 19:13)

A já děkuji za komentář. Hrozně moc to potěší. Tenhle první díl je děsivě depresivní, některé části se mi špatně překládaly, ani jsem to po sobě nechtěla číst. Ale ono to nejde přeskočit. V druhém dílu pak jeden ocení hloubku vztahu Severuse a Harryho. Momentálně můžu slíbit, že i dvojka bude. Už ji pomalu připravuju pro práci bety. Trojka možná půjde pomaleji, ale hodlám ji dokončit. Enahma to vygradovala až do poslední kapitoly. Máš se na co těšit :-) Ještě jednou dík za koment.